Zahrnutí zalesněné plochy do územního plánu obce

Spor o zrušení opatření obecné povahy - změna územního plánu obce

Navrhovatelka Mgr. J. V. návrhem podaným ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se domáhala zrušení opatření obecné povahy vydaného zastupitelstvem města Tanvald (Změna č. 2 Územního plánu Tanvald) v ploše X. Plocha X zahrnovala část pozemku o výměře 0,40 ha, která byla změnou územního plánu nově vymezena z plochy smíšené nezastavěného území – přírodní, na plochu lesní. Tato plocha sousedila s navrhovatelčinými pozemky. Navrhovatelka namítala, že změnou je omezena ve výkonu vlastnického práva ke svým pozemkům a že se snižuje jejich finanční hodnota.

Z tvrzení navrhovatelky a ze stanovisek dotčených orgánů vyplývá, že lesní porost nebyl na pozemku p. č. X založen v souladu s právními předpisy a tento stav trvá již 15–20 let. Změna územního plánu v podstatě legalizovala tento stav. Navrhovatelka proto požadovala zrušení části změny územního plánu u krajského soudu.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebylo porušeno žádné ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) upravující proces příjímání územního plánu či jeho změny a žalobkyně měla možnost podávat v jednotlivých fázích procesu připomínky a námitky, které využila. Krajský soud konstatoval, že pořizovatel územního plánu se zabýval navrhovatelkou namítanými porušeními právních předpisů a na podkladě obsahu stanovisek dotčených orgánů je neshledal důvodnými.

Agentura ochrany přírody a krajiny vydala k vymezení plochy X souhlasné stanovisko. Dále pak byla rozhodná stanoviska dotčených orgánů státní správy vydaná v procesu přípravy návrhu změny územního plánu a jejího přijetí.

Soud uvedl, že z hlediska souladu vymezení plochy X s veřejnými zájmy dle lesního zákona byla změna územního plánu opakovaně posouzena Krajským úřadem Libereckého kraje jako dotčeným orgánem státní správy lesů. Tento orgán již ve fázi zadání změny územního plánu uplatnil požadavek, aby byla plocha zalesnění na pozemku p. č. X vymezena pouze tak, aby byla dodržena vzdálenost 25 m od p. č. X.

Krajský soud uzavřel, že požadavku navrhovatelky na zrušení části změny územního plánu nelze vyhovět jen proto, že má odlišnou představu o možném funkčním využití sousedního pozemku. I když navrhovatelka v úvodu návrhu zmínila pokles finanční hodnoty svých pozemků v souvislosti s přijetím změny územního plánu, zůstala tato námitka pouze obecná, ničím nepodložená, proto ji soud rovněž vyhodnotil jako neopodstatněnou. Krajský soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl.

Kasační stížnost

Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajský soud se dle stěžovatelky zabýval zejména procesem přijetí změny územního plánu a výkonem vlastnického práva majitelky protiprávně zalesněného pozemku p. X, ale nezabýval se zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že jí vznikne v budoucnu nezanedbatelná újma spočívající v zániku zahrady, například nebude moci pozemek využívat k pěstování rostlin, neboť lesní porost vzroste až do výšky 30 metrů i výše a zahradu zastíní. Stěžovatelka bude též povinna strpět povinnosti a omezení ve smyslu lesního zákona jako je zákaz rozdělávání ohně do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že potenciální právo stěžovatelky využít svůj pozemek územním plánem předvídaným způsobem, není ohroženo. Skutečnost, že orgán ochrany lesů vyžadoval v rámci řízení o změně územního plánu odstup hranice lesa od pozemku určeného k zastavění pouze ve vzdálenosti 25 metrů, a s takto vymezenou lesní plochou souhlasil, zakládá stěžovatelce legitimní očekávání, že v případě jejího budoucího stavebního záměru v ochranném pásmu lesa, bude tuto vzdálenost krajský úřad v případě, že se v daném území významně nezmění okolnosti, považovat za dostatečnou.

Soud zdůraznil, že úkolem dotčených orgánů v rámci procesu příjímání územního plánu či jeho změny je střežit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou povolány, ať už se jedná o ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond, lesy, vodní toky, komunikace či jiný veřejný zájem. Ve svých stanoviscích tedy neposuzují, zda je navrhovaná změna územního plánu ve veřejném zájmu, ale zda s veřejným zájmem, který mají chránit, není v rozporu. Stejně tak úkolem územního plánu není vytyčovat pouze taková funkční využití území, která jsou ve veřejném zájmu. Územní plán vyjadřuje a stanovuje koncepci rozvoje území obce.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoliv nově vymezená plocha X jakožto lesní pozemek se může stěžovatelky jakožto vlastníka sousedního pozemku určitým způsobem dotknout, nejedná se o situaci, kdy by byla ve svých právech, jakkoliv významně omezena.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žádnou vadu v odůvodnění přezkoumávaného opatření obecné povahy neshledal a kasační stížnost zamítl.

Právní věta:

Přijetí územního plánu a obsah územního plánu je politickým rozhodnutím konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a projevem práva na samosprávu územního celku. Úkolem dotčených orgánů v rámci procesu přijímání územního plánu, či jeho změny, je zohlednit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou zmocněny. Ve svých stanoviscích posuzují, zda navrhovaná změna územního plánu není s veřejným zájmem, který mají chránit, v rozporu.

Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv účastníka řízení je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Není tedy úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito.

Ústavní stížnost

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu města Tanvald, které změnilo část svého územního plánu v ploše K23 z plochy smíšené nezastavěného území-přírodní, zemědělská (NS) na plochu lesní (NL). Zařazením sousedních pozemků do kategorie ploch lesních bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva vlastnického, neboť jí bylo znemožněno plnohodnotné užívání jejího pozemku (zahrady). K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost představuje pouze opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu města Tanvald. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"). S odkazem na příslušná ustanovení stavebního zákona správní soudy vysvětlily stěžovatelce proces přijímání změny územního plánu. Prostředky, které měla k dispozici pro participaci na tomto procesu, stěžovatelka beze zbytku využila.

Ústavní soud připomněl, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.02.2019, č.j. 1 AS 232/2018

Další informace

  • Instance: Nejvyšší správní soud
  • Datum rozhodnutí: 21.únor 2019
  • Právní předpisy: Stavební zákon