Ochrana zdraví a majetku

Soudní spor řeší odpovědnost vlastníka starého stromu, jehož větev, zasahující do veřejného prostranství, pádem poškodila zaparkovaný osobní automobil.

Vlastník stromu tvrdil, že neodpovídá za škodu způsobenou pádem větve, protože prováděl pravidelnou kontrolu stavu stromu prováděl běžnou údržbu. 

Věc byla řešena soudem, kdy prvostupňový soud zamítl žalobu na náhradu škody a dal vlastníku za pravdu, poukazem, že nezanedbal pravidelnou údržbu stromu. 

Poškozený podal ve věci odvolání, kdy věc byla řešena krajským soudem. Tento původní rozsudek změnil, tak že základ nároku poškozeného byl opodstatněný a výrok rozsudku týkající se nákladů řízení rozsudek zrušil. 

 Krajský soud uvedl, že podle znaleckého posudku hnilobu uvnitř stromu rozpoznat vizuálně, lze zjistit vady ve větvení či zarůstání kůry, což je předpokladem výskytu hniloby. Řešení může navrhnout odborná arboristická firma a u starých stromů zabrání ulomení větví např. vazba koruny, což bylo v hodné v tomto případě, vzhledem ke stáří stromu 80 let. Usychání větví mělo být pro žalovaného signálem pro zadání odborného posouzení stavu stromů. 

Vlastník stromu podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl s poukazem, že vlastník stromu zanedbal prevenční povinnost. V areálu vlastníka se nacházelo množství starých vzrostlých stromů, jejichž větve zasahovaly do veřejného prostranství sloužícího k parkování aut a pohybu chodců. Nejvyšší soud uvedl, že stáří a vzrůst stromů měly totiž vést vlastníka k důkladnější péči o ně a k zajištění odpovídajícího způsobu jejich ošetření, přičemž takovéto možnosti existují a je na něm, aby zvolil pro něj dostupná a dostatečná účinná preventivní opatření. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta

Vlastník stromu nemá z hlediska tzv. generální prevence podle občanského zákoníku absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 04.12.2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012

Předložení znaleckého posudku z oboru dendrologie za účelem prokázání infekce korun stromů, není vymezením žalobního bodu, nýbrž návrhem na provedení důkazu, který má podpořit tvrzení ve včasné žalobě, a proto není omezeno lhůtou dle § 71 odst. 2 věta třetí soudního řádu správního („Žalobce může … Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body, jen ve lhůtě pro podání žaloby.“).

Předložený znalecký posudek v kontextu obsahu žaloby není žádným jejím rozšířením o nové žalobní body. Soudní řád správní – narozdíl od případu rozšíření žaloby – pak v žádném ze svých ustanovení neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení omezovala v navrhování důkazů.    

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 08. 2010, zn. 2 As 28/2010

Jak lesní zákon, tak občanský zákoník upravuje povinnost předcházet hrozícím škodám, nezakládá však absolutní odpovědnost za všech okolností za pád stromu ze sousedního pozemku.

Vyvrácení dubu, který byl zdravý a s adekvátním kořenovým systémem, bylo nepředvídatelnou událostí způsobenou náhodným souběhem extrémních klimatických podmínek, přičemž samotná okolnost, že strom rostl v náklonu nad silnicí, nepředstavovala důvod jeho pádu. Nebylo-li v dané situaci objektivně možno nebezpečí pádu stromu předvídat, netížila vlastníka pozemní komunikace povinnost k provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě pádem stromu ze sousedního pozemku podle § 22 odst. 1 a 2 lesního zákona.