Pozemkové úpravy

V projednávaném případě se jednalo o spor o návrh pozemkových úprav, který byl schválen správním orgánem I. stupně - Státním pozemkovým úřadem, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, Pobočky Semily podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Několik účastníků řízení (včetně žalobců) s rozhodnutím nesouhlasilo a podalo proti němu odvolání ke Státnímu pozemkovému úřadu (žalovaný).

Ten však odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podle žalovaného “je návrh nového uspořádání pozemků autorským dílem úředně oprávněné osoby k projektování pozemkových úprav. Do této části projektu odvolací orgán nezasahuje, protože se jedná o dlouhodobé vyjednávání konečné varianty návrhu a jeho výsledek nelze posoudit podle žádného obecně platného právního předpis. Zásah odvolacího orgánu do vlastního návrhu by byl možný pouze v případě, pokud by bylo prokázáno, nově navrženým stavem došlo k porušení zákona nebo že řízení, které předcházelo rozhodnutí, bylo vedeno v rozporu se zákonem“.

Žaloba

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného včas podanou společnou žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

Žaloby žalobců a), b), c) a d) byly obsahově v podstatě shodné. Nejobsáhlejší byla žaloba žalobce a), žaloby zbývajících žalobců v podstatě kopírovaly obsah některých žalobních bodů vymezených žalobcem a).

Žalobce a) označil v žalobě za nepřezkoumatelná rozhodnutí jak žalované, tak prvoinstanční, protože se správní orgány nevypořádaly se všemi námitkami, které v průběhu správního řízení vznesl.

Žalobce a) kritizoval, mimo jiné, postup správních orgánů při scelování parcel, komunikační napojení jednotlivých pozemků na dopravní infrastrukturu, odvodnění pozemních komunikací a úpravu lesních pozemků. U nich se podle žalobce nové tvary neslučují s těmi původními, jsou komplikovanější, pozbývají rovných linií, místo toho kopírují stíny stromů lesních pozemků a hranice sekání trvalých travních porostů. Došlo i ke sloučení lesních parcel, které spadají pod dotační program na zalesnění, přičemž žalovaný provedl změnu druhu těchto pozemků z lesního pozemku na ostatní plochu.

Žalobce b) nesouhlasil se směnou části svých pozemků a výraznou změnou jejich hranic s pozemkem v majetku České republiky. Tato směna s ním nebyla řádně projednána a zaprotokolována. Směnou se cítil poškozen, jelikož došlo ke směně jeho pozemků s lepší dostupností a hospodářským využitím za pozemky horší.

Žalobce c) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedl, že ve správním řízení jasně vymezil své požadavky k cestní síti, konkrétně k cestě na pozemku p. č. XA. Navrhoval, aby došlo k posunutí cesty dále od jeho domu s možností směny jeho pozemku za stávající část pozemku p. č. XA. Správní orgán I. stupně tyto jeho požadavky zcela ignoroval a naopak cestu umístil blíže k domu, kde původně nevedla, aniž by s tím žalobce seznámil způsobem, jak se na tom dohodly při osobním jednání.

Žalobkyně d) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedla, že nesouhlasí se změnou druhu pozemku, tj. změnou části pozemků vedených jako trvalé travní porosty na ostatní plochu. Že mají tyto pozemky povahu ostatní plochy, je důsledkem nevhodného hospodaření, během něhož se na nich rozšířily náletové dřeviny, které by ale bylo možno odstranit, čímž by tyto pozemky mohly sloužit původnímu účelu.

Žalobci závěrem žaloby shodně navrhli, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný zdůraznil, že návrhem nového uspořádání pozemků nedošlo k porušení § 10 zákona o pozemkových úpravách, neboť překročená kritéria přiměřenosti byla ve smyslu § 10 odst. 2 a 5 zákona odsouhlasena. Žádný z žalobců nebyl nikterak poškozen ani krácen na svých vlastnických právech.

Krajský soud

Krajský soud připomenul, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením, nicméně řízením velmi specifickým, a to s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob) i jeho samotný účel. A je to právě účel řízení, který je pro posouzení věci určující. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (viz § 2, § 6 odst. 1 až 3 zákona o pozemkových úpravách). Tento veřejný zájem je pak v uvedeném zákoně (viz § 2) definován tak, že jde zejména o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jakož i o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými).

Soud dále uvedl, že posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav.

Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách. V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.

Soud konstatoval, že žalovaný tak v odvolacím řízení přezkoumává, zda obsah schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav je v souladu se zákonem a zda byl přijat zákonem předvídaným způsobem. Není ale již oprávněn přezkoumávat vlastní obsah návrhu, tedy například problematiku konkrétního rozmístění navrhovaných pozemků v daném území apod. Tím by již nepřípustným způsobem ovlivnil a zasáhl do vůle vlastníků nemovitostí nacházejících se v daném území, která se projevila právě v tom, že jejich zákonem stanovená kvalifikovaná většina s konkrétní podobou návrhu komplexních pozemkových úprav souhlasila.

Soud zdůraznil, že nespokojenost některých žalobců s rozšířením již existují cesty na shora uvedených pozemcích (případně jakékoliv jiné cesty řešené v obvodu komplexních pozemkových úprav), coby jedné z částí plánu společných zařízení, nemůže být důvodem nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho ani předmětem soudního přezkumu. O konečné podobě návrhu komplexních pozemkových úprav totiž rozhodují sami vlastníci pozemků, které jsou do pozemkových úprav zahrnuty.

Plán společných zařízení předkládá pozemkový úřad jednak k uplatnění stanovisek dotčeným orgánům státní správy, jednak je povinen s ním před předložením zastupitelstvu obce seznámit sbor zástupců nebo vlastníky, není-li sbor zvolen. Následně pak plán společných zařízení schválí (či neschválí) zastupitelstvo obce. V případě jeho schválení je pak plán společných zařízení pro další průběh pozemkových úprav závazný a musí být respektován.

Obsah plánu společných zařízení v tom směru, zda je umístění toho, kterého společného zařízení potřebné, či zda by nemohlo být provedeno jinak, proto nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem.

Z toho důvodu se krajský soud nemohl zabývat nejenom námitkami žalobců týkajícími se konkrétní podoby cestní sítě, ale ani námitkami týkajícími se protierozních opatření ohledně odvodu povrchových vod. Tyto námitky měli žalobci vznášet v procesu přípravy a schvalování plánu společných zařízení.

Podle soudu se správní orgány obou stupňů řádně a podrobně zabývaly námitkami k vystavenému návrhu komplexních pozemkových úprav, jak plyne nejenom z odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů, ale i z obsahu správního spisu. Z něho také vyplynulo, že žalobce b) bez výhrad odsouhlasil soupis nových pozemků a že kritéria vymezená v § 10 zákona o pozemkových úpravách (přiměřenost kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků) nebyla v jeho případě překročena.  S námitkami žalobce a), ale i zbývajících žalobců, se pak řádně a podrobným způsobem vypořádali jak Pozemkový úřad, tak žalovaný, v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. V žádném případě tedy nelze přisvědčit žalobcům v tom, že by jejich rozhodnutí měla být z toho důvodu nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost, či pro nedostatek důvodů.

Krajský soud zdůraznil možnost a zároveň povinnost účastníků pozemkových úprav střežit si svá práva v procesu jejich příprav, k čemuž jim zákon o pozemkových úpravách dává dostatečný prostor a i právní prostředky.

Dále soud zdůraznil fakt, že souhlas vlastníků nemovitostí zahrnutých do obvodu komplexních pozemkových úprav s návrhem ve vztahu k celkové výměře činil 96,1 %, nesouhlas s návrhem vyjádřil pouze jeden vlastník.

Krajský soud neshledal námitky žalobců důvodnými, a proto žalobu zamítl.

Právní věta

Z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří vlastní alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách.

Obsah plánu společných zařízení nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem. Dále zda žalobce vznášel v průběhu pozemkových úprav připomínky a snažil se, pro něj nevýhodný stav řešit již před finálním schválením pozemkovým úprav.

Vlastníci nemovitostí vstupujících do pozemkových úprav pak mají povinnost akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy.

Samotný nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 03.02.2022, č.j. 30 A 30/2021-112.

Judikát navazuje a doplňuje na tomto webu již navěšené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, řešící problematiku funkčního celku souboru nemovitostí v restitučním sporu.

V níže popsaném rozhodnutí se jednalo o rozdělení zemědělské usedlosti, kdy spoluvlastník nesouhlasil s rozhodnutím okresního a krajského soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na základě rozhodnutí okresního a krajského soudu byla žalované přikázána do jejího vlastnictví část pozemků, o které neměla zájem. Spor byl následně řešen v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že vlastnictví může být rozděleno i odlišným způsobem, pokud žalovaná výslovně neuvedla, že o předmětné pozemky nemá zájem.

Dále ve svém rozhodnutí zdůraznil nezbytnost dbát při rozdělení nemovitostí – polí a lesů, na účelnost jejich rozdělení a zachování ekonomické hodnoty, nadále být (i po rozdělení) samostatným hospodářským celkem.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v případech, kdy je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnnictví zemědělská usedlost, měly by být druhově obdobné skupiny (polnosti a lesy) mezi účastníky rozděleny tak, aby každý z nich mohl nadále užívat a vlastnit část, či některou z těchto účelově rozdílně určených skupin pozemků.

Je na úvaze soudu, které pozemky nebo jejich části, budou konkrétnímu účastníkovi přikázány do jeho vlastnictví. Soud se musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Rozhodnutí soudu a jeho úvahy musí být vždy důkladně odůvodněny.

Právní věta:
Rozhoduje-li soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o rozdělení zemědělské usedlosti s polnostmi a lesy, musí zohlednit účelnost rozdělení nemovitosti.  Nezbytností by mělo být zachování její ekonomické hodnoty a možnosti řádného obhospodařování k nemovitosti přilehlých lesních a zemědělských pozemků.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.06.2012, sp. zn. 22 Cdo 2635/2010

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tematicky navazuje na předchozí judikát pod sp. zn. 28 Cdo 2307/2015, vážící se k nároku církve na vydání historického církevního majetku – zemědělského pozemku, začleněného do komplexních pozemkových úprav a dále jej rozvíjí.

Soudy v níže popsaném rozhodnutí řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti dvěma žalovaným, a to obci a České republice. Předmětem sporu byl lesní pozemek, který církevní organizace nárokovala podle zákona č. 428/2012 Sb., jako restituci historického církevního majetku. V řízení před okresním a krajským soudem nebyla úspěšná, kdy soudy zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, odůvodnily skutečností, že lesní pozemek byl začleněn do komplexních pozemkových úprav a není tedy možné, domáhat se určení vlastnického práva z titulu restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb.

Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento však dovolání odmítl, s poukazem na existující judikaturu. Soud odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. 2307/2015, ve kterém byl řešen totožný problém, pouze s rozdílem, že se jednalo o zemědělský pozemek.

Závěr Nejvyššího soudu ČR spočíval v tom, že vlastnické právo k lesnímu pozemku vzniklo jinému subjektu originárně, na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v řízení o pozemkových úpravách, a nelze na něj tedy vznést restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Je-li v řízení o pozemkových úpravách, dle zákona č. 139/2002 Sb., vydáno pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého vzniklo vlastnické právo k lesnímu pozemku jinému subjektu, jedná se o nově vzniklé vlastnické právo. Předpokladem vzniku vlastnického práva je pravomocné konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci řízení o pozemkových úpravách.

Takto nabyté vlastnické právo nelze zpochybnit žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Konstitutivní rozhodnutí Pozemkového úřadu ČR je správním aktem – pravomocným rozhodnutím správního úřadu, jež je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.   

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2017

V dané věci Městský soud v Praze řešil odvolání žalobkyně proti návrhu komplexní pozemkové úpravy. V rámci pozemkové úpravy se jednalo o parcely z velké části vedené ve zjednodušené evidenci. Pozemky ve zjednodušené evidenci jsou zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. Tyto pozemky se v katastru nemovitostí evidují s využitím bývalého pozemkového katastru a pozemkových knih.

Provedení Pozemkových úprav ve vztahu k těmto pozemkům má za následek ukončení jejich zjednodušené evidence a promítnutí nových pozemků do katastru nemovitostí. Pozemkové úpravy v daném případě zasahovaly i do záplavového území a bylo třeba vybudovat nové koryto potoka. Pozemková úprava také sloužila jako nástroj obnovy území a uskutečnění protipovodňových opatření. Koryto potoka bylo v návrhu vedeno přes pozemky, které podle nové úpravy měly být ve vlastnictví státu nebo obce, z důvodu snazšího zajištění údržby. Žalobkyně navrhovala vést vodní tok přes pozemky v jejím vlastnictví, což však nebylo respektováno.

Žalobkyně dále namítala nepřístupnost některých svých pozemků, zvláště lesa. Žalobou bylo tvrzeno, že cesta k solitérnímu lesu v terénu dosud neexistuje, její vybudování nelze očekávat v dohledné době, a tím dochází ke znehodnocení pozemků, které jsou neprodejné.

V rámci odvolacího řízení soud konstatoval, že i když cílem pozemkových úprav je zajistit přístupnost pozemků, tak to neznamená, že při projektování pozemkových úprav musí být všechny pozemky okamžitě napojeny na existující cestní síť.

Po zhodnocení soud konstatoval, že zemědělské pozemky lze do určité míry přeprojektovat, ale u lesních pozemků tomu tak není, les posunout nelze. Podmínkou pro zpřístupnění lesa je zanesení nové cesty do plánu pozemkových úprav, a tímto je dán nárok na její vybudování v terénu. Tento nárok musí vznášet vlastník lesa, kdy v tomto případě to bylo respektováno v plánu pozemkových úprav.

Soud konstatoval, že za původní pozemky, které vstoupily do komplexních pozemkových úprav, byla poskytnuta žalobkyni přiměřená náhrada v podobě nových pozemků.

Žaloba a následně podaná kasační stížnost nebyla úspěšná.

Z odůvodnění vyplývají tyto právní věty.

Zajištění přístupnosti pozemků je třeba chápat tak, že nerozhoduje okamžitý stav po schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy (kdy stávající cestní síť nepropojuje všechny pozemky), ale stav plánovaný, který nastane po vybudování nových cest a nových zařízení, sloužících území (následné dokončení pozemkových úprav v terénu může trvat i několik let).

Pozemky vedené ve zjednodušené evidenci vstupují do pozemkové úpravy v hranicích vlastnických, v tomto případě (dle mapy pozemkového katastru), nikoliv v hranicích jiných (dle mapy katastru nemovitostí).

Návrh komplexní pozemkové úpravy by měl představovat přiměřený zásah do vlastnického práva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva je posuzována podle kritérií, ke kterým patří výměra a vzdálenost původních a navrhovaných pozemků (přiměřenost výměry, přiměřenost bonity (kvality) půdy a přiměřenost ceny pozemku).

Zásah do vlastnického práva musí odpovídat veřejnému zájmu na provedení pozemkové úpravy, tak aby byly vytvořeny podmínky k racionálnímu hospodaření, které je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též vzhledem k celku a ke všem vlastníkům.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.12.2011, sp. zn. 1 As 96/2011

V dané věci soudy řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti žalovaným obchodní společnosti a druhému žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu.

Církev se domáhala navrácení pozemků, které jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tyto pozemky byly před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v rámci komplexních pozemkových úprav začleněny do nově vzniklých parcel a přečíslovány.

Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyžití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. 

 Vlastníkem pozemků zůstala Česká republika – Státní pozemkový úřad (která vlastnictví nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci komplexních pozemkových úprav), která přenesla omezení převodu vlastnického práva z původních parcel na nově vzniklý pozemek, který svou výměrou odpovídal původním historickým pozemkům církve, ale jednalo se o jiné pozemky. Část původního pozemku, na kterém již nevázlo omezení vlastnického práva, byl prodán státem soukromé obchodní společnosti.

Církevní organizace s tímto postupem státu nesouhlasila a podala žalobu na vydání původních historických pozemků. Tato žaloba však byla soudy zamítnuta, s poukazem, že původní pozemky byly začleněny do komplexních pozemkových úprav a jejich vlastníkem se stala Česká republika. Soudy uvedly, že omezení převodu vlastnického práva, se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tento jej však zamítl.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církve, ji však nezaručuje, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila. Zákon o pozemkových úpravách fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže na nově vzniklé pozemky se nahlíží jako na původní církevní majetek.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015