Pozemky

Nejvyšší správní soud se v níže uvedeném rozhodnutí zabývá otázkou, kdy je možné podle lesního zákona oplotit les. 

V dané věci se jednalo spor správního úřadu (Krajského úřadu Středočeského kraje) s vlastníkem chaty postavené na okraji lesa. Vlastník chaty si k lesnímu pozemku připlotil malou část lesa přiléhajícího k chatě. K oplocení lesa dostal souhlas od jeho majitele, který proti vybudování plotu v lese nic nenamítal. 

Vlastník chaty oplocení části lesa zdůvodňoval nutností ochrany lesa před migrující zvěří. Správní úřad nesouhlasil s jeho postupem a nařídil plot odstranit. 

Zrušení správního rozhodnutí se vlastník chaty domáhal včas podanou žalobou, která však byla zamítnuta Městským soudem v Praze. Proti soudnímu rozhodnutí podal vlastník chaty kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, kdy poukázal na skutečnost, že oplocení části lesa odporuje veřejnému zájmu, kterým je využívání lesů veřejností. 

Dle soudu je oplocení lesa, z důvodu zamezení pohybu zvěře, pouze účelové. V daném případě nebyl dán zákonný důvod pro oplocení lesa, tím spíše, pokud se jednalo o oplocení lesa přiléhajícího k chatě, včetně vybudování zpevněné vydlážděné plochy sloužící patrně pro parkování osobního vozidla. 

Souhlas majitele lesa k vybudování plotu nebyl relevantní, protože ani tento nemůže zcela svévolně oplotit svůj les. Soud aplikoval právní zásadu, že „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám“. Ani majitel lesa, nemůže platně poskytnout souhlas s oplocením svého lesa jiné osobě, pokud nemá sám k jeho oplocení zákonný důvod, spočívající ve výjimce, kterou umožňuje lesní zákon. 

Na základě výjimky dle lesního zákona může být les oplocen toliko v zákonem stanovených případech, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Sledoval-li uživatel (držitel, vlastník) lesa jiný, než výše uvedený zákonný důvod, měl iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.        

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Lesní zákon umožňuje oplocení lesa na základě výjimky, zejména, jedná-li se o lesní školky, ochranu lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. 

Je-li zbudováním oplocení sledován jiný, např. soukromý účel, je namístě iniciovat řízení o udělení výjimky z hlediska obhospodařování, případně odnětí pozemku z plnění funkcí lesa.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.01.2007, sp. zn. 2 As 67/2005

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešen spor vlastníka příměstského lesa se správním úřadem. Majitel lesa z důvodu ochrany vlastnického práva les oplotil ze tří stran.

 Nutnost oplocení lesa zdůvodňoval potřebou chránit jej před vandalstvím, konkrétně před vyvážením rostlinných i stavebních odpadů z blízké zástavby, před krádežemi stromků, ničení půdního pokryvu, stavbou dětských bunkrů a jízdou na kole mimo lesní cesty. 

Správní úřad s oplocením lesa nesouhlasil, kdy zdůraznil, že oplocením byl porušen lesní zákon a bylo omezeno obecné užívání lesa. 

Proti rozhodnutí správního úřadu podal vlastník lesa žalobu k Městskému soudu v Praze. Podané žalobě soud nevyhověl. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že účelem oplocení je ochrana lesa, kterou chce vlastník dosáhnout skrze omezení přístupnosti lesa. V takovém případě se nepochybně jedná o omezení obecného užívání lesa, a v takovém případě platí zákaz oplocovat les. 

Vlastník lesa podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl s poukazem, že ochranu lesa nelze prosazovat oplocením, aniž by byla aplikována některá z výjimek, kterou uvádí lesní zákon. V daném případě nelze oplocení lesa pod žádnou z těchto výjimek podřadit a zbudovaným oplocením bylo omezeno obecné užívání lesa.   

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Omezení možnosti oplocovat lesní pozemek sleduje legitimní cíle, protože tato regulace umožňuje obecné užívání lesa a v jeho rámci využití funkcí lesa širokou veřejností. Dále je pak umožněna volná migrace zvěře v lese a vede k zachování lesa ve stavu co nejvíce se blížícím jeho původnímu stavu bez umělých překážek v podobě plotů. 

Ochrana lesa, případě jeho poškozování, je řešena v přestupkovém řízení, popřípadě ochranu poskytují i normy trestního práva.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.11.2011, sp. zn. 9 As 49/2011

Ve sporu se jednalo o chatu a přiléhající lesní pozemek, který byl oddělen od větší parcely lesa. Chata byla postavena na lesním pozemku. Majitel lesní parcely, ze které byla původně oddělena část pozemku na chatu a k chatě přiléhající lesní pozemek, se žalobou na vyklizení nemovitosti domáhal odstranění dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, včetně odstranění třinácti ovocných stromů.   

Podle geometrického plánu se chata nacházela na pozemku žalobce, nicméně od roku 1889 do roku 1991 žalovaní a všichni jejich právní předchůdci sporný pozemek užívali ve stejném rozsahu a v dobré víře, jako vlastní. Byli přesvědčeni, že uvedený pozemek vydrželi již v minulosti podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který v ČR platil až do roku 1950. 

Podle rozhodnutí okresního i krajského soudu nebyl vlastník lesa (žalobce) úspěšný. Podle soudů došlo k vydržení části lesního pozemku s chatou o výměře 1022 m2 (původní parcela lesa byla 5309 m2). 

Soudy shodně vyšly z toho, že předchůdci žalovaných opírali své právo o tzv. mimořádné vydržení. Podle § 1477 Obecného zákoníku občanského z roku 1811, ten kdo vydržení opírá o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou nepotřebuje udávat žádný další právní důvod. 

Oprávněnost držby Nejvyšší soud shledal také v situaci, kdy držitelé užívali sporný pozemek po desetiletí a neviděli důvod si nechat vytyčit jeho hranice. 

Nejvyšší soud uznal rozhodnutí nižších soudů za správné a dovolání zamítl. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta

Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemků, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku z roku 1950 a držbu podle platného občanského zákoníku. 

Jsou-li splněny podmínky pro vydržení, pak vlastnické právo dosavadního vlastníka zaniká a nemůže již být předmětem ochrany.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.05.2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000

V soudním sporu je řešena otázka, zda je možné vydržet část pozemku, jenž byl koupen od Lesů ČR a nový majitel byl přesvědčen, že pozemek, který kupní smlouvou nabyl je bez právních a faktických vad.

Část odprodaného pozemku byla připlocena k jiné parcele na které stála hájenka. Její majitel podal žalobu na určení vlastnického práva, které mu mělo vzniknout vydržením části užívaného (připloceného) pozemku.

V daném případě byly všechny soudy - Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR jednotného názoru, že majitelem části připloceného pozemku je vydržitel, tj. vlastník hájenky.

Podle Nejvyššího soudu byl současný plot u hájenky postaven v hranicích bývalého plotu, který zde stával již před rokem 1945. Z tohoto důvodu nemohl mít majitel hájenky pochybnost, že mu pozemek až k plotu nepatří. Dle soudu se jeho držba zakládala na držbě původních majitelů a jeho omyl byl tedy omluvitelný.

Každá otázka týkající se vydržení musí být posuzována podle jednotlivostí daného případu. Tento judikát nelze mechanicky aplikovat na všechny spory týkající se vydržení pozemků, nabízí však pohled Nejvyššího soudu ČR na problematiku oprávněné držby a vydržení v době po vydání nového občanského zákoníku z roku 2014.   

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta.

Faktický stav, kdy majitel pozemku v důsledku omluvitelného omylu drží i část „připloceného pozemku“, nevylučuje poctivou držbu.

Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 771/2015

V dané věci podala Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím byla SŽDC uložena povinnost, aby na pozemku ve vlastnictví Českých dráhy, a.s., vysadila jako kompenzaci ekologické újmy za pokácené stromy nové. 

SŽDC s tímto postupem nesouhlasila a podáním žaloby ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se domáhala zrušení správního rozhodnutí. Poukazovala na skutečnost, že vlastník pozemku České dráhy, a.s., sice s vykácením stromů souhlasil, ale nebyl přibrán do správního řízení jako účastník. 

Krajský soud se v odůvodnění rozsudku nejdříve vyjádřil ke kompenzaci ekologické újmy způsobené vykácením stromů. Podle něj by mělo být pravidlem, stanovit (na základě správního uvážení) povinnost výsadby nových stromů, pokud stav zeleně v dané lokalitě není zcela uspokojivý. 

Krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušil pro podstatnou procesní vadu, protože vlastník pozemku nebyl přibrán jako účastník řízení a věc tímto vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá tato právní věta

Vlastník pozemku je účastníkem řízení o kácení dřevin, neboť dřeviny určené k pokácení jsou na jeho pozemku. Povolením k jejich kácení jakož i uložením náhradní výsadby, může být jednoznačně dotčen na svých právech a povinnostech. Správní orgán je povinen přibrat vlastníka pozemku jako účastníka řízení.  

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.05.2015, sp. zn. 10 A 59/2014

V dané věci obchodní společnost vlastnila pozemky, u kterých nebylo zřejmé, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa nebo nelesní pozemky. 

Z důvodu zjištění pravé skutečnosti o kategorii daných pozemků, se obchodní společnost obrátila na orgán státní správy lesů, aby v rámci své pravomoci určil o jaký druh pozemku se jedná. 

Orgán státní správy lesů vyhodnotil, že část předmětných pozemků jsou pozemky lesní a jiné nikoli. 

Obchodní spolčenost nesouhlasila s rozhodnutím orgánu státní správy lesů, kdy se neztotožnila s jeho stanoviskem, že část pozemků, které považovala jako celek oploceného areálu a nebyly fakticky lesnicky obhospodařovány, byly prohlášeny za lesní. 

Proti rozhodnutí orgánu státní správy lesů podala obchodní společnost žalobu ke krajskému soudu (správní soudnictví je řešeno na úrovni krajských soudů). Tuto žalobu soud zamítl a konstatoval správnost rozhodnutí orgánu státní správy lesů. 

Neúspěchem skončila také kasační stížnost podaná k Nejvyššímu správnímu soudu, který jí zamítl. 

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pravomocí orgánu státní správy lesů je určit, zda se jedná o pozemek lesní či nikoliv. Nesouhlasí-li vlastník (popřípadě pachtýř) s tímto rozhodnutím, může se změny domáhat pouze ve správním řízení a iniciovat vydání rozhodnutí o odnětí pozemků k plnění funkcí lesa.  

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta. 

Určující pravomoc orgánu státní správy lesů slouží pouze k deklarování stavu, zda se jedná o lesní pozemek či nikoli. V „určovacím řízení“ nemůže vyjmout z kategorie pozemků lesní pozemek (PUPFL), který do ní dosud náležel. V této věci musí být zahájeno nové řízení o odnětí pozemků PUPFL.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13.07.2017, sp. zn. 1 As 24/2016 

Strana 1 z 3