Určení vlastnického práva k lesnímu pozemku

Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelých v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23.03. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.

Do věci zasáhlo Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.

Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolností, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak jej z tohoto důvodu nemohl nabýt ani originárně vydržením. Dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by nařizoval jednání.

Právní věta:

K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá. Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.04.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011

Další informace

  • Instance: Nejvyšší soud
  • Datum rozhodnutí: 10.duben 2012
  • Právní předpisy: Občanský zákoník