Náhrady škody a újmy

Stěžovatelka - společnost Sev.en EC, a. s., jako obchodní korporace provozující elektrárnu ve Chvaleticích, podala ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze. Vedlejšími účastníky řízení byly: 1/ Lesy České republiky, s. p. a 2/ ČEZ, a. s. Stěžovatelka se v průběhu řízení vyčlenila ze skupiny ČEZ a stala se v řízení před soudem prvního stupně samostatným účastníkem řízení. Spor se týkal odpovědnosti za škodu na lesích způsobenou imisemi a stanovení její výše.

Náhrady škody za poškození lesa se jako žalobce domáhal státní podnik Lesy České republiky proti žalovaným elektrárenským společnostem. Jednání probíhající na třech úrovních soudní soustavy byla pro elektrárenské společnosti neúspěšná a byla jim stanovena náhrada škody. Průběh jednání před podáním ústavní stížnosti byl následující:

  • Lesy České republiky, s. p. se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání platebního rozkazu zaplacení 16 477 896 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na náhradě škody, vzniklé na lesním porostu v důsledku vypouštění emisí elektrárenskými společnostmi.
  • Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 41 C 295/2008-525 uložil zaplatit 1/ ČEZ, a. s., částku 10 947 458,55 Kč s příslušenstvím, 2/ Elektrárně Chvaletice, a. s., částku 397 273 Kč s příslušenstvím, 3/ Elektrárně Počerady, a. s., částku 2 561 129,05 Kč s příslušenstvím a 4/ Elektrárně Dětmarovice, a. s., částku 100 351 Kč s příslušenstvím.
  • Všichni žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 rozsudek soudu obvodního soudu ve vyhovujících výrocích a výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
  • Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 odmítl.

Poté už jen stěžovatelka společnost Sev.en EC, a. s., podala  ústavní stížnosti, ve které navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka za základní spornou otázku považovala zejména prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie.

Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelku uvedl, že v posuzované věci nalézací soud dospěl na základě znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše ke skutkovému závěru, že příčinná souvislost mezi provozem stěžovatelky a škodou na lesích je dána, a určil podle něho i výši škody. Nejvyšší soud rovněž poukázal na fakt, že pokud byl v řízení prokázán vznik škody, je dále řízení vedeno snahou určit její výši, a to primárně kvalifikovaně (na základě důkazů) nebo přinejmenším volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. Pokud je k dispozici metodika, která, byť není zcela přesná, bude v případě posuzování imisních škod stále výrazně přesnější nežli volná úvaha soudu.

Ústavní soud s využitím svého analytického odboru se zabýval výpočtem náhrady škody na lesích za imise a přehledem právní úpravy a praxe ve vybraných evropských zemích, a za tím účelem provedl výzkum relevantních předpisů a judikatury vybraných zemí, a k upřesnění oslovil příslušné zahraniční orgány.

Uvedl, že základním právním předpisem Evropské unie v oblasti odpovědnosti za životní prostředí je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004, o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Směrnice vychází ze zásady "znečišťovatel platí", zakotvené v čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, a představuje základ pro prevenci a nápravu škod na životním prostředí spojených s tzv. "čistě ekologickou újmou". Z tohoto důvodu je založena na pravomocích a povinnostech orgánů veřejné moci (tzv. administrativní přístup), nikoliv na systému občanskoprávní odpovědnosti za "tradiční škody" (typicky za škody na majetku). Směrnice definuje "ekologickou újmu" jako škodu na chráněných druzích, přírodních stanovištích, vodě či půdě, a to včetně škody způsobené vzduchem roznášenými částicemi. Provozovatelé nebezpečných provozů uvedených v příloze III. směrnice (pod kterou spadá i provoz elektrárny) jsou za svou činnost odpovědni objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Provozovatelé jiných provozních činností neuvedených v příloze III. jsou odpovědni za zaviněnou škodu na chráněných druzích či přírodních stanovištích. Přitom je vždy nutné mezi činností provozovatele a škodou prokázat příčinnou souvislost.

Do českého právního řádu byla směrnice 2004/35/ES transponována zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato směrnice, ani zákon č. 167/2008 Sb., se výslovně nevztahují na poškozování lesa (lesních porostů a pozemků určených k plnění funkce lesa). Přesto mohou být tyto ztráty zákonem č. 167/2008 Sb. do určité míry řešeny, a to zejména v rámci předcházení a nápravy ekologické újmy na chráněných druzích volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích (jde-li o nepříznivé změny na lesních porostech nebo pozemcích určených k plnění funkcí lesa) nebo ekologické újmy na půdě (jde-li o znečištění půdy náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa). Lesní porosty mohou být současně chráněnými druhy planě rostoucích rostlin ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 167/2008 Sb. a pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou být současně přírodními stanovišti ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/2008 Sb.

Poškození lesa nebo jeho funkcí proto může být - vedle režimu náhrad za poškozování lesa podle § 21 lesního zákona - kvalifikováno jako ekologická újma na chráněných druzích planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích ve smyslu § 2 písm. a) bod 1 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 10 zákona č. 167/2008 Sb. (resp. podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu). Půda náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa je přírodním zdrojem ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 167/2008 Sb., její znečištění proto může být kvalifikováno jako ekologická újma na půdě ve smyslu § 2 písm. a) bod 3 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 11 zákona č. 167/2008 Sb.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:
Lesní zákon jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Odpovědnost právnických a fyzických osob za škodu způsobenou jejich provozní činností stanovuje občanský zákoník a konkrétní způsob výpočtu výše škody řeší prováděcí právní předpis k lesnímu zákonu a to vyhláška č. 55/1999 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb. a v souladu s tímto zmocněním pouze (aniž by sama v rozporu se zákonem ukládala povinnosti) upravuje způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
 

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 12.12.2017, sp. zn. I.ÚS 1821/16

Dvě obchodní společnosti Prima Parket, s. r. o. a společnost Land Value, s. r. o. mezi sebou uzavřely kupní smlouvu o prodeji stromů (nikoliv celého lesa). Ve smlouvě bylo stanoveno, že celá kupní cena musí být zaplacena před zahájením těžby. I když kupní cena nebyla uhrazena, přesto jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., (strana kupující), těžbu provedl a dřevo si přisvojil. 

Tím se jednatel společnosti dopustil trestného činu, podle skutkových zjištění nalézacího soudu, že v přesně nezjištěné době jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., nechal neoprávněně, v rozporu s kupní smlouvou bez uhrazení kupní ceny 323 675 Kč vytěžit 133 stromů na pozemku v katastrálním území obce Ú., okres J., čímž způsobil společnosti Land Value, s. r. o., škodu v uvedené výši. 

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 7. 2017 byl obviněný  jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. 

Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2018 zamítnuto jako nedůvodné. 

Obviněný si poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

V dovolání obviněný namítal nejen nesprávnou kvalifikaci skutku, ale i extrémní nesoulad mezi předloženými důkazy a závěry soudu. Vyjádřil názor, že mu nelze přičítat jednání popsané v obžalobě, protože jednal v pozici jednatele společnosti Prima Parket, která byla stranou smlouvy o prodeji stromů. Předmět plnění se dostal do majetkové sféry této společnosti. Obviněný se dřevní hmoty nemohl zmocnit osobně. Z prodeje neměl majetkový prospěch, ten měla pouze společnost Prima Parket. Tvrdil, že nejednal v úmyslu s věcí nakládat, jakoby měla výhradně náležet jemu samotnému, tedy přisvojit věc sobě. 

Soud však skutkovým námitkám obviněného nepřisvědčil. Rozhodující podle soudu byla skutečnost, že obviněnému nebylo vydáno prodávajícím povolení k vjezdu do lesa a k těžbě, které by podle přílohy č. 1 kupní smlouvy muselo být vydáno předem písemně na základě písemné žádosti kupujícího. Obviněný činem způsobil škodu více než šestinásobně přesahující hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku jako kvalifikačního znaku daného trestného činu. Způsobenou škodu ani po dlouhou dobu uplynulou od neoprávněného vytěžení dřeva neuhradil, a to ani po urgencích poškozeného a zahájení trestního stíhání. Z těchto důvodů byla v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe bylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. 

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. 

Právní věta: 

Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Jestliže trestný čin spáchá fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, což je například u hospodářské trestné činnosti pravidlem, nezbavuje to tuto fyzickou osobu trestní odpovědnosti, ba naopak, zpravidla jde o závažnější a rafinovanější způsob spáchání trestného činu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.08.2018, sp. zn. 7 Tdo 868/2018

V souzené věci se jednalo o krádež dřeva, kterou v konečné instanci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR.

Podle závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že z prostoru u lesní cesty, společně s dalším spolupachatelem, za použití motorového vozidla Ford Transit, postupně odcizil 5,2 pr. m, tj. 2,912 m plnometrů habrového dřeva ve dvoumetrových délkách o průměru do 20 cm, čímž poškozené společnosti Lesy Sv. Hubert, s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 5.393,- Kč.

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši
15 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2018 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněný namítal, že soud hodnotil důkazy způsobem pro něj pouze nevýhodným. Tvrdil, že cena dřeva byla nižší a při správném výpočtu by představovala částku nedosahující trestněprávní hranici 5 000 Kč. Navrhoval, že s ohledem na hodnotu odcizené věci, jen nepatrně převyšující 5 000 Kč, lze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit přestupkovému orgánu.

Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Uvedl, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Nejvyšší soud uvedl, že nižší soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla podle soudů spolehlivě vyvrácena, a to především výpověďmi svědků a fotografiemi z fotopastí. Cena dřeva byla vyčíslena správně, když soudy vycházely z ceny habrového dřeva obvyklé pro dané období a lokalitu.

Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpělo vytýkanými vadami.

Právní věta:

Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. V uvedeném případě jednání obviněného nijak nevybočovalo z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost nebyla pod tuto úroveň ničím snižována.

Usnesení Nejvyššího soudu dne ze dne 14.11.2018, sp. zn. 7 Tdo 1392/2018

Otázka prohlášení lesního pozemku za nehonební

Prohlásit lesní pozemek za nehonební lze v případě, že by výkon práva myslivosti byl v rozporu s oprávněným zájmem vlastníka těchto pozemků.

Neplacení nájemného mysliveckým sdružením nemůže být důvodem pro prohlášení pozemků za nehonební.

Náhradu za poškození lesních porostů zvěří, je povinno platit honební společenstvo. V případě nejasnosti určí výši náhrady škody orgán státní správy myslivosti.

Škody způsobené zvěří v důsledku poškození oplocení je možné vymáhat po osobách, které oplocení poškodily. Vždy je nezbytné prokázat, kdo škodu způsobil.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.05.2014, sp. zn. 10 A 266/2011. 

Smyslem odborné správy lesů v kategorii lesů zvláštního určení a ve zvláště chráněných územích, je vyloučit živelnou těžbu dřevní hmoty. Využití dřevní hmoty z těchto lesů je proto omezeno a vlastník lesa musí toto respektovat podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které by bylo možno důvodně očekávat. Újma spočívající v ušlém zisku vlastníka lesa a finanční ztráty plynoucí z nemožnosti prodat dřevo ze stromů napadených kůrovcem, budou vlastníku lesa kompenzovány při prokázání takto vzniklé ztráty.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.06.2004, sp. zn. 25 Cdo 119/2003. 

Náhrada zvýšených nákladů na hospodaření v lesích zvláštního určení, spočívající v ušlém zisku v důsledku omezení těžby, je poskytována podle zvláštních právních předpisů. Vlastník lesa zvláštního určení je povinen strpět omezení při hospodaření v těchto lesích a dodržet opatření uložená orgánem státní správy lesů. Za splnění uvedených povinností náleží vlastníku lesa náhrada zvýšených nákladů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.07.2010, sp. zn. 25 Cdo 4/2008

Strana 1 z 2