Ostatní

Mysliveckému sdružení Trnava Bratřice, se sídlem v Pacově, jež vykonávalo „činnosti na totožné honitbě“ končila smlouva o pronájmu honitby. Za této situace se tři členové mysliveckého sdružení, mezi nimi i žalobce P.P., pokusili vytvořit vlastní honební společenstvo. Na to reagovali ostatní členové původního mysliveckého sdružení tak, že ukončili jeho činnost a založili nové sdružení, jehož členy se stali členové původního mysliveckého sdružení, s výjimkou tří osob, které se pokusily vytvořit vlastní honební společenstvo.

Žalobce P. P. nesouhlasil s postupem nového mysliveckého sdružení a proti žalovanému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice se sídlem v Pacově podal žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově.

Okresní soud v Pelhřimově toto řešení neshod mezi žalobcem, S. P. a T. P. na jedné straně a ostatními členy původního mysliveckého sdružení na straně druhé označil za šikanózní s tím, že jeho jediným smyslem bylo „odstranit“ žalobce a další dva členy z mysliveckého sdružení.

Vyšel přitom zejména z toho, že:

  1. Žalobce je vlastníkem honebních pozemků v katastrálním území S. L. a B. spadajících do honitby B. v souladu s 2 písm. i) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
  2. Žalobce je členem Honebního společenstva B., které dne 9. března 2013 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu honitby B.
  3. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o přijetí za člena žalovaného. Jeho žádosti byly členskou schůzí žalovaného zamítnuty.

Okresní soud v Pelhřimově konstatoval, že ve stanovách žalovaného není promítnuto právo vlastníků, popř. nájemců honebních pozemků na upřednostnění jejich přihlášek členství. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil povinnost plynoucí z § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a nárok žalobce na členství v žalovaném shledal oprávněným.

Okresní soud v Pelhřimově svým rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, uložil žalovanému povinnost přijmout žalobce za svého člena do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku prvního stupně se žalovaný Myslivecký spolek Trnava Bratřice odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu.

V dovolání dovolatel uvedl, že je třeba ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti vykládat tak, že vlastníkům či nájemcům honebních pozemků zajišťuje přednost při přijetí za člena mysliveckého spolku pouze v případě, kdy spolek současně přijímá více osob, z nichž některé jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků a jiné nikoliv. V této souvislosti poukázal na § 215 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zdůraznil, že stejně jako nikdo nesmí být nucen stát se členem spolku, nesmí být ani spolek nucen přijmout kohokoliv za svého člena.

S ohledem na společenský vývoj pak dovolatel zdůraznil, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti odporuje článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V současné době mají totiž řadu honiteb pronajaty nikoliv myslivecké spolky, ale fyzické osoby či právnické osoby odlišné od spolků. Ty přitom nemusí snášet žádná omezení ve vztahu k vlastníkům či nájemcům honebních pozemků, jako je tomu v případě mysliveckých spolků. Dovolatel je přesvědčen, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nesplňuje ústavní požadavky kladené na omezení základních lidských práv a svobod (zde svobody spolčovací) a odporuje i požadavku na rovnost před zákonem (omezuje pouze některé z nájemců honiteb).

Nejvyšší soud předestřel ze své judikatury pohled na řešení sporu:

1) Ze zásady spolkové autonomie plyne, že je věcí příslušného spolku, zda, koho a za jakých podmínek přijme za svého člena.

2) Zákon může upravit výjimku z tohoto pravidla. Jedním z případů modifikace procesu přijímání nových členů je proces přijímání uchazečů o členství v mysliveckých spolcích.

3) Myslivecké spolky vznikají za účelem nájmu honiteb [§ 32 odst. 3 písm. b) zákona o myslivosti]. Vzhledem k tomu, že bez honitby tvořené souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první zákona o myslivosti) nemůže být účel mysliveckých spolků naplňován, stanovil zákonodárce, že je-li honitba mysliveckému spolku pronajata, je myslivecký spolek povinen upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky, popřípadě nájemci honebních pozemků (§ 32 odst. 6 zákona o myslivosti).

4) Toto pravidlo musí být promítnuto do stanov, resp. do realizace přijímání uchazečů o členství, kteří jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků honitby.

5) Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba, a jemu korespondující povinnost mysliveckého spolku preferovat přihlášku takového uchazeče se aktivují výhradně tehdy, usilují-li o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí.

6) Přihlášky si konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce; užití § 32 odst. 6 zákona o myslivosti však nelze omezit pouze na tyto případy. Souvztažnost jednotlivých přihlášek je třeba posuzovat komplexněji. Uchází-li se osoba s přednostním právem na přijetí opakovaně o členství v mysliveckém spolku za situace, kdy byly v čase mezi uplatněním jednotlivých přihlášek přijaty osoby, kterým přednostní právo nesvědčilo, dopadá na později uplatněnou přihlášku vlastníka (či nájemce) honebního pozemku úprava § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Je tomu tak proto, že později uplatněná přihláška fakticky konkuruje přihláškám osob, které byly do mysliveckého spolku přijaty v mezidobí.

7) K přijetí vlastníka (či nájemce) honebního pozemku nemusí postačovat ani sama konkurence přihlášek, a to například tehdy, byla-li přihláška vlastníka (či nájemce) honebního pozemku zamítnuta proto, že ve zkušební době neplnil členské povinnosti.

Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu podle i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní věta:

Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.02.2018, sp. zn. 29 Cdo 467/2016

V dané věci se jednalo soudní spor vedený u Okresního soudu v Hradci Králové, ve kterém se žalobce domáhal odstranění stínících stromů, přičemž poukazoval na skutečnost, že soudní zahrada je spíše lesem než zahradním pozemkem. Vlastník sousedního pozemku, ničeho nenamítal proti tvrzení, a naopak na svoji obranu uváděl, že se jedná o lesní pozemek a tento požívá ochrany podle lesního zákona.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek, větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.

Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém. 

K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les, soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.)

Ve věci bylo následně podáno dovolání vlastníkem stínících stromů. V dovolání bylo mimo jiné argumentováno ekologickou hodnotou vzrostlých stromů, které poskytují úkryt pro ptactvo. Zájem na jejich zachování, tj. ochraně přírody výrazně přesahuje zájem jednotlivce (souseda pozemku).

Nejvyšší soud posoudil daný případ při zohlednění časové působnosti občanského zákoníku z roku 1964 a občanského zákoníku z roku 2012. Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odstavec 2).

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení.

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.  Toto však platí až podle nového občanského zákoníku z roku 2012, nikoliv podle původního občanského zákoníku z roku 1964.

Z uvedeného soudního rozhodnutí vyplývá tato právní věta:
Vlastník pozemku se nemůže po sousedovi domáhat odstranění stromů, které byly vysazeny před rokem 2014, tj. před účinností nového občanského zákoníku z roku 2012.
Tento nárok nelze úspěšně uplatnit z důvodu, že občanský zákoník z roku 1964, výslovně nestanovoval povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku.
Povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku neplatí, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015

Stěžovatelka - žalobkyně: Mgr. L. R. nabyla v roce 2012 vlastnictví lesa, ve kterém na části pozemků proběhla v roce 2000 těžba stromů. Dřívější vlastník les po těžbě nezalesnil. Před dražbou, ve které stěžovatelka dané lesní pozemky získala, se podrobně seznámila s jejich stavem a zjistila, že odpovídají stavu uvedenému v lesní hospodářské osnově. Na pozemku se nacházely převážně listnaté stromy a nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o holinu.

Dne 18. 8. 2016 provedl orgán státní správy lesů místní šetření za přítomnosti zmocněnce stěžovatelky a T. F., na kterém bylo zjištěno, že pozemky jsou zarostlé buření (lesním plevelem) a náletovými dřevinami nevhodné dřevinné skladby. Bylo dohodnuto, že pozemky budou zalesněny v termínu do 30. 6. 2017, resp. 31. 12. 2017. Zmocněnec stěžovatelky protokol z místního šetření podepsal.  

Dne 6. 9. 2016 bylo prvoinstančnímu správnímu orgánu doručeno doplnění vyjádření, ve kterém stěžovatelka uvedla, že souhlasí se zalesněním jednoho pozemku do 30. 6. 2017. U druhého pozemku uvedla, že se doposud nepodařilo sehnat společnost, která by vyřezala náletové dřeviny, i když kontaktovala dvě společnosti, které se zabývají lesnickými pracemi, a jednu fyzickou osobu, kterou doporučil lesní hospodář na místním šetření.

Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, žalobkyni (dále „stěžovatelka“) uložil povinnost dle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v součinnosti s lesním hospodářem zalesnit vhodnými dřevinami dvě holiny vyskytující se na jejích pozemcích v termínu do 30. 6. 2017. Dále jí uložil povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (KÚ) bylo zamítnuto a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu KÚ potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného KÚ podala žalobkyně Mgr. L. R. žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice.

Krajský soud uvedl, že lhůta k zalesnění byla stanovena na základě místního šetření, proto odpovídá individuálním okolnostem případu. Stěžovatelka převzala práva a povinnosti, které byly uloženy jejímu právnímu předchůdci, nelze se proto nyní dovolávat toho, že jsou jí ukládány povinnosti, které měly být uloženy jejímu právnímu předchůdci. Pokud se stěžovatelka rozhodla stát se vlastnicí lesního pozemku, je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tím souvisejících. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu uvedla stěžovatelka námitky, s kterými se žalovaný KÚ ani krajský soud nevypořádal. Stěžovatelka žádala prvoinstanční správní orgán o stanovení delší lhůty ke splnění uložených povinností, jelikož termín do 30. 6. 2017 byl prakticky nerealizovatelný. Žádný ze správních orgánů se nevypořádal s námitkami stěžovatelky a neuvedl, z jakého důvodu nebylo možné prodloužit lhůtu. Prvoinstanční orgán odůvodnil neprodloužení lhůty pomalým postupem pěstebních prací vlastníka lesa. Sám správní orgán však 12 let od vytěžení lesa neudělal vůbec nic, i když jeho náplní je i dozor nad dodržováním lesního zákona. Na předmětných pozemcích nehrozil vznik žádné škody.     

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční správní orgán dostatečně neuvedl důvody výroku, podklady pro vydání svého rozhodnutí a své úvahy, avšak taková vada neměla vliv na zákonnost, protože ji může žalovaný odstranit v rámci odvolacího řízení. To však neučinil. Žalovaný se také nevypořádal s odvolací námitkou, dle které byl nepravdivý závěr prvostupňového správního orgánu, že úzce nespolupracovala s odborným lesním hospodářem. K tomuto tvrzení uvedla jasné důkazy, kdy doložila kopie emailových zpráv, které psala jak odbornému lesnímu hospodáři, tak i orgánu státní správy lesů. Touto námitkou se nezabýval ani krajský soud.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný KÚ nenapravil chybu prvoinstančního správního orgánu, ačkoliv si jí byl vědom. Dále se podle soudu žalovaný dopustil nezákonnosti, spočívající v nevypořádání výše uvedené námitky spolupráce s odborným lesním hospodářem. Tím, že krajský soud na tuto námitku nijak nereagoval, zatížil tak i své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dle Nejvyššího správního soudu však byla státní správa lesů oprávněna uložit stěžovatelce opatření k nápravě, ať by v době rozhodování bylo možné stav lesního porostu označit ještě za holinu nebo již nikoliv.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu tak musel dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit. Současně rozhodl dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Právní věta:

Při posuzování stavu lesa není rozhodující stav zapsaný v lesní hospodářské osnově, ale podstatný je pouze faktický stav. Nad stavem právním (stavem uvedeným v osnově) převažuje tedy stav zjištěný.

Námitkami stěžovatele se musejí správní a soudní orgány zabývat a náležitě je vypořádat, protože jinak by bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Při stanovování lhůt vlastníkům lesa ke splnění uložených opatření musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč byl zvolen konkrétní termín, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno. Určení termínu, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno, je přitom esenciální součástí ukládaných povinností.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. 8 As 275/2017

Žalobce M. K., se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚ), odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2.3.2015, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým byla žalobci podle ust. § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, uložena pokuta ve výši 125.000,- Kč. Sankce byla uložena za jednání, jímž se jako vlastník lesa, na kterém hospodařil bez protokolu o převzetí lesních hospodářských osnov, dopustil v rozporu s ust. § 33 odst. 3 lesního zákona neoprávněné těžby v množstvím překračujícím 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, když v měsíci březnu a počátkem dubna 2013 na LHC 401806 LHO Klášterec v k.ú. Hradiště u Vernéřova vytěžil v lesních porostech množství 255 m3 dřeva a v dalším porostu množství 80 m3 dřeva. Výši uložené sankce správním orgánem I. stupně krajský úřad změnil na 100.000,- Kč.

Žalobce M. K., na rozdíl od žalovaného KÚ, byl přesvědčen, že lesní hospodářské osnovy mu byly předchozími vlastníky řádně předány. Žalobce uvedl, že před započetím těžby disponoval jak lesními hospodářskými plány, jež jsou definovány v ust. § 24 zákona o lesích, tak i lesními hospodářskými osnovami ve smyslu ust. § 25 zákona o lesích. Tyto dokumenty převzali již předchozí vlastníci pozemků od Lesů České republiky, s.p., jak dokládá protokol o vydání a převzetí lesních pozemků, jenž odkazuje na přílohu, kterou byly právě lesní hospodářské plány. Podle žalobce tak nelze bez jediného důkazu svědčícího o opaku dovozovat, že k převzetí lesních hospodářských plánů nedošlo. Žalovaný taktéž dle žalobce nedostatečně zjistil stav věci, když uvedl, že žalobce protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy od správního orgánu I. stupně, aby mohl s lesním majetkem hospodařit způsobem, který je v nich uveden.

Dle žalobce byla nepřiměřená také pokuta uložená žalovaným. Nebylo zohledněno, jaké množství dřeva bylo vytěženo v rozporu s právními předpisy a jaké již po splnění zákonných podmínek (vyzvednutí lesních hospodářských osnov či doložení vyjádření odborného lesního hospodáře).

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že ve správním řízení bylo prokázáno, že těžba proběhla, byla provedena žalobcem a došlo k ní neohlášeně. V důsledku toho se jednalo o těžbu nezákonnou. Proto navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K návrhu na moderaci trestu poukázal právní zástupce žalovaného na skutečnost, že v daném případě bylo žalobcem vytěženo 335 m3 dřeva, ačkoliv by žalobce mohl za daných okolností těžit maximálně 12,69 m3. Provedená těžba tedy 26x překročila množství, které by mohl žalobce z daných lesů těžit. Zdůraznil, že těžbou došlo k ohrožení funkce lesa zvýšením nebezpečí napadení stromů škůdci a ke zvýšení ohrožení porostů povětrnostními vlivy.

Krajský soud se podrobně věnoval posouzení námitky žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci, jestliže uvedl, že žalobce od správního orgánu I. stupně protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy, aby mohl hospodařit s dotčeným lesním majetkem.

Soud konstatoval, že dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů. Zdůraznil, že dle odst. 3 věty první a odst. 4 citovaného ustanovení se pro vlastníka lesa o výměře větší než 3 ha, který má zájem využít osnovu pro hospodaření v lese a protokolem o převzetí ji převezme, stává závaznou celková výše těžeb, která je nepřekročitelná.

Závaznost lesních hospodářských osnov nastává pro vlastníky lesů teprve jejich protokolárním převzetím. Lesní zákon sice výslovně nestanoví, od jaké osoby je má vlastník lesa získat, lze to však dovodit z ust. § 25 odst. 1 věty poslední a odst. 4 lesního zákona, dle nichž zpracování osnov zadává orgán státní správy lesů, od něhož je obdrží vlastník lesa bezplatně. Podstatné rovněž je, že předání uvedených listin je třeba učinit protokolárním způsobem.

V soudem přezkoumávané věci žalobce tvrdil, že mu byly lesní hospodářské osnovy předány ze strany předchozích vlastníků lesních pozemků, přičemž poukazoval na to, že správní orgán I. stupně ani žalovaný uvedenou skutečnost řádně neprošetřili. K tomu však soud uvedl, že i v případě, že by žalobce osnovy skutečně od předchozích vlastníků obdržel ještě před provedením těžby, neměla by tato okolnost na následné závěry správních orgánů o neoprávněnosti hospodaření s lesním majetkem vliv. Převzetí osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to navíc na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby (tj. od jiných osob, než příslušného správního orgánu, či nikoliv protokolárním způsobem) pak nevyvolávají žádané účinky stanovené ust. § 25 odst. 3 lesního zákona. Je proto rovněž nerozhodné, zda si lesní hospodářské osnovy protokolárně převzali od správního orgánu I. stupně již předchozí vlastníci, či nikoliv, stejně tak zda je následně předali žalobci, neboť fakt, že žalobce mohl disponovat jejich „kopií“, jej neopravňoval podle nich postupovat.

Z uvedených důvodů shledal soud námitku týkající se převzetí lesních hospodářských osnov (plánu) ještě před provedením těžby za nedůvodnou, neboť bylo prokázáno, že žalobce získal lesní hospodářské osnovy v souladu se zákonem až 5.6.2013 po provedené těžbě, kdy je od správního orgánu I. stupně vyzvedl odborný lesní hospodář Ing. F. Před tímto datem nemohl jimi být tedy žalobce vázán a nemohl postupovat dle jejich obsahu.

Soud dále přezkoumával námitku žalobce, dle níž i v případě, že by nedisponoval lesními hospodářskými osnovami, splnil podmínky stanovené v § 33 odst. 3 lesního zákona, pakliže správnímu orgánu I. stupně doložil souhlas odborného lesního hospodáře Ing. F.

Dle ust. § 33 odst. 3 lesního zákona platí, že těžbu v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného plánu nebo bez protokolu o převzetí převzaté osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře. Souhlas nelze odmítnout, není-li těžba v rozporu s ostatními ustanoveními tohoto zákona. Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře. Pokud orgán státní správy lesů nesdělí osobě, která jej písemně vyrozuměla o záměru provést těžbu, své stanovisko do 30 dnů ode dne doručení vyrozumění, může tato osoba těžbu provést.

Soud uzavřel, že těžba byla provedena před tím, než si žalobce dne 5.6.2013 vyzvednul lesní hospodářské osnovy, a současně, aniž by alternativně správnímu orgánu I. stupně doložil vyjádření odborného lesního hospodáře k úmyslu těžbu provést.

Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci výše uložené pokuty. Odůvodnil to tím, že by pokuta musela by být správním orgánem uložena ve zcela nepřiměřené výši. V daném případě byla žalobci vyměřena sankce ve výši 1/10 maximální výměry, což nelze považovat nejen za nepřiměřené v rovině obecné, ale i s přihlédnutím ke konkrétní míře porušení zákonných předpisů ze strany žalobce ani v rovině vztažené k právě přezkoumávané věci. S ohledem na uvedené soud neshledal důvod pro moderaci výše uložené sankce.

Soud tak neshledal žalobou napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Souhlas OLH s těžbou v lese nenahrazuje povolení k plánované těžbě orgánem státní správy lesů.
Dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů.
Převzetí lesních hospodářských osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby získání osnov nevyvolávají žádné účinky stanovené v § 25 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, jako je závaznost celkové výše těžeb a podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.

Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 15 A 55/2015 - 50 ze dne 13. září 2017

Žalobce B. F., neoznámil změnu odborného lesního hospodáře (OLH) pro pozemky k. ú. Černošice orgánu státní správy lesů. Za toto pochybení byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že ve lhůtě 30 dní od 1. 1. 2016 do dne 31. 1. 2016, nesplnil povinnost dle § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.  

Za tento delikt mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění orgán státní správy lesů uvedl, že povinnost hospodařit v lese v součinnosti s odborným lesním hospodářem má za cíl zabezpečit odbornou úroveň hospodaření v lese. V souvislosti s možností vlastníka lesa vybrat si osobu lesního hospodáře je spojena povinnost sdělit orgánu státní správy lesů jeho jméno a dále v případě změny osoby lesního hospodáře tuto změnu dle § 37 odst. 5 lesního zákona oznámit do 30 dní. Žalobce oznámení o změně neučinil ve lhůtě 30 dnů, ale po téměř dvou měsících od jejího uplynutí. Zánik pověření dosavadního OLH musel být tomu úřadu oznámen, aby nedošlo mimo jiné k neoprávněnému vyplacení náhrad dle § 37 odst. 7 lesního zákona. Jako přitěžující okolnost označil MěÚ Černošice to, že samotné oznámení o změně osoby odborného lesního hospodáře bylo učiněno až v návaznosti na jinou úřední činnost MěÚ Černošice. Žalobce chtěl na svých pozemcích provádět těžbu, kterou ale předběžným opatřením tento úřad zakázal s tím, že se jedná o těžbu neprojednanou s dosavadním odborným lesním hospodářem S. K.

Žalobce podal proti rozhodnutí MěÚ Černošice odvolání, které ale žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje (KÚ) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že nesouhlasí s bagatelizováním protiprávního jednání žalobce. Povinnost nahlásit změnu odborného lesního hospodáře ukládá vlastníkovi lesa lesní zákon. MěÚ na změnu odborného lesního hospodáře přišel náhodou na základě požadavku na těžbu dříví, kdy byl vlastník lesa dotázán, zda svůj záměr konzultoval s lesním hospodářem a kdo vykonává tuto funkci. Žalobce mohl podle KÚ svým jednáním způsobit nemalé škody spočívající zejména v duplicitě financování funkce OLH.

Žalobce na zamítnutí odvolání reagoval podáním žaloby ke Krajskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě uvedl několik námitek, ve kterých brojil proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí žalovaného, resp. nevypořádání odvolacích námitek.

Krajský soud v Praze těmto žalobním námitkám přisvědčil. Odůvodnění žalovaného je podle soudu příliš strohé a nevypořádává se s odvolacími námitkami. To byl jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů.

Soud dále uvedl, že zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen. Právní úprava přestupků je od 1. 7. 2017 zakotvena v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a v zákoně č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Lesní zákon byl v souvislosti se změnou správního trestání novelizován zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Ani v jednom z těchto zákonů není uvedena skutková podstata přestupku fyzické osoby neoznámení změny odborného lesního hospodáře.

Zákon č. 251/2016 Sb. v § 4 upravuje přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přičemž v odstavci 1 upravuje porušení povinnosti stanovené v nařízení obce nebo kraje a v odstavci 2 upravuje porušení povinnosti stanovené v obecně závazné vyhlášce obce nebo kraje. Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. upravujícího porušení povinností, které jsou stanoveny v jiných zákonech, nebylo do nové právní úpravy přejato.

Soud na základě výše uvedené změny správního trestání účinné od 1. 7. 2017 posoudil trestnost činu žalobce, který neoznámil ve lhůtě stanovené v lesním zákoně změnu odborného lesního hospodáře. Nově, tj. od 1. 7. 2017 takové jednání již není deliktem a není možné za takové jednání ukládat sankci. Soud přistoupil dle § 78 odst. 3 s. ř. s.  ke zrušení rozhodnutí MěÚ Černošice, neboť toto rozhodnutí měl za nezákonné pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů. Dalším důvodem zrušení obou správních rozhodnutí vyloženým shora je zánik trestnosti žalobcova jednání.

Právní věta:

Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 31.07.2017, sp. zn. 51 A 1/2017

Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.

Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.

Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.

V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.

Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.

Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.

Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.

Právní věta:

Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015

Strana 1 z 7