Ostatní

Žalobce B. F., neoznámil změnu odborného lesního hospodáře (OLH) pro pozemky k. ú. Černošice orgánu státní správy lesů. Za toto pochybení byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že ve lhůtě 30 dní od 1. 1. 2016 do dne 31. 1. 2016, nesplnil povinnost dle § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.  

Za tento delikt mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění orgán státní správy lesů uvedl, že povinnost hospodařit v lese v součinnosti s odborným lesním hospodářem má za cíl zabezpečit odbornou úroveň hospodaření v lese. V souvislosti s možností vlastníka lesa vybrat si osobu lesního hospodáře je spojena povinnost sdělit orgánu státní správy lesů jeho jméno a dále v případě změny osoby lesního hospodáře tuto změnu dle § 37 odst. 5 lesního zákona oznámit do 30 dní. Žalobce oznámení o změně neučinil ve lhůtě 30 dnů, ale po téměř dvou měsících od jejího uplynutí. Zánik pověření dosavadního OLH musel být tomu úřadu oznámen, aby nedošlo mimo jiné k neoprávněnému vyplacení náhrad dle § 37 odst. 7 lesního zákona. Jako přitěžující okolnost označil MěÚ Černošice to, že samotné oznámení o změně osoby odborného lesního hospodáře bylo učiněno až v návaznosti na jinou úřední činnost MěÚ Černošice. Žalobce chtěl na svých pozemcích provádět těžbu, kterou ale předběžným opatřením tento úřad zakázal s tím, že se jedná o těžbu neprojednanou s dosavadním odborným lesním hospodářem S. K.

Žalobce podal proti rozhodnutí MěÚ Černošice odvolání, které ale žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje (KÚ) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že nesouhlasí s bagatelizováním protiprávního jednání žalobce. Povinnost nahlásit změnu odborného lesního hospodáře ukládá vlastníkovi lesa lesní zákon. MěÚ na změnu odborného lesního hospodáře přišel náhodou na základě požadavku na těžbu dříví, kdy byl vlastník lesa dotázán, zda svůj záměr konzultoval s lesním hospodářem a kdo vykonává tuto funkci. Žalobce mohl podle KÚ svým jednáním způsobit nemalé škody spočívající zejména v duplicitě financování funkce OLH.

Žalobce na zamítnutí odvolání reagoval podáním žaloby ke Krajskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě uvedl několik námitek, ve kterých brojil proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí žalovaného, resp. nevypořádání odvolacích námitek.

Krajský soud v Praze těmto žalobním námitkám přisvědčil. Odůvodnění žalovaného je podle soudu příliš strohé a nevypořádává se s odvolacími námitkami. To byl jeden z důvodů pro zrušení rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů.

Soud dále uvedl, že zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen. Právní úprava přestupků je od 1. 7. 2017 zakotvena v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a v zákoně č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Lesní zákon byl v souvislosti se změnou správního trestání novelizován zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Ani v jednom z těchto zákonů není uvedena skutková podstata přestupku fyzické osoby neoznámení změny odborného lesního hospodáře.

Zákon č. 251/2016 Sb. v § 4 upravuje přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přičemž v odstavci 1 upravuje porušení povinnosti stanovené v nařízení obce nebo kraje a v odstavci 2 upravuje porušení povinnosti stanovené v obecně závazné vyhlášce obce nebo kraje. Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. upravujícího porušení povinností, které jsou stanoveny v jiných zákonech, nebylo do nové právní úpravy přejato.

Soud na základě výše uvedené změny správního trestání účinné od 1. 7. 2017 posoudil trestnost činu žalobce, který neoznámil ve lhůtě stanovené v lesním zákoně změnu odborného lesního hospodáře. Nově, tj. od 1. 7. 2017 takové jednání již není deliktem a není možné za takové jednání ukládat sankci. Soud přistoupil dle § 78 odst. 3 s. ř. s.  ke zrušení rozhodnutí MěÚ Černošice, neboť toto rozhodnutí měl za nezákonné pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů. Dalším důvodem zrušení obou správních rozhodnutí vyloženým shora je zánik trestnosti žalobcova jednání.

Právní věta:

Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 31.07.2017, sp. zn. 51 A 1/2017

Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.

Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.

Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.

V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.

Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.

Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.

Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.

Právní věta:

Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015

V daném případě se jednalo o spor státního podniku Lesy ČR proti obchodní společnosti, která měla vypouštěním exhalací způsobit škodu na vlastníku lesa na lesních porostech.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30.6.2005 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218.260 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně od 8.3.2002 do zaplacení, ohledně částky 573.421 Kč s příslušenstvím.

Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost v době od 1.1.1999 do 31.12.1999 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdou (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR.

Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a jeho rozptylové studia rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na rozlohu lesního fondu, další vlivy působící na lesní porosty s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle § 136 o. s. ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným řešením.

Podle soudu prvního stupně byl tedy dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsoben neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného - žalobce; veřejnoprávní povinnost žalované platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.11.2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách.

Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.

K imisím sice začalo v kalendářním roce 1999 docházet od 1.1.1999 (docházelo k nim samozřejmě i dříve), avšak toho dne ještě škoda na lesních porostech nevznikla, neboť působení emisí se projeví až po určité době.

Při rozhodování o výši škody vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze závěrů znaleckého posudku rozptylové studie s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal žalobci náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii při výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil.

Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody.

Smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanismy, včetně použití správních sankcí.

Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu.

Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného.

Právní věta

Placení poplatků za znečištění ovzduší nezbavuje znečišťovatele odpovědnosti za škodu na lesních porostech. Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru, že plněním povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky je hrazena škoda způsobená provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.07.20008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006.

Městský úřad Soběslav jako správní orgán prvního stupně (orgán státní správy lesů), svým rozhodnutím podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pověřil výkonem funkce odborného lesního hospodáře (dále „OLH“) P. H., namísto původního OLH, kterým byly Lesy České republiky, s. p.

Toto rozhodnutí však zrušil Krajský úřad Jihočeského kraje. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinnosti OLH jsou dány lesním zákonem a prováděcími právními předpisy. Správní orgán prvního stupně není žádným ustanovením lesního zákona zmocněn při pověřování výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona tyto povinnosti rozšiřovat nebo upravovat. Skutečnost, že nový OLH by byl ochoten pro vlastníky lesů vykonávat služby OLH nad rámec stanovený lesním zákonem a prováděcími právními předpisy, nemůže být důvodem pro jeho pověření výkonem funkce OLH. Správní orgán prvního stupně postupoval podle Krajského úřadu Jihočeského kraje v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neprokázal, že osoba zúčastněná na řízení jako OLH při své činnosti porušovala lesní zákon či jiné právní předpisy.

Žalobce P. H., (vítěz výběrového řízení, pověřený výkonem funkce OLH) podal proti rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu ke krajskému soudu. V žalobě v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že neobsahuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný podle žalobce neobjasnil, z jakých důvodů rozhodl o zastavení řízení, pouze zmínil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemělo být vydáno.

Krajský soud konstatováním správního spisu shrnul, že činnost OLH byla ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) zajištěna nedostatečně, OLH neposkytoval vlastníkům lesů ani základní součinnost v případě výchovných a jiných těžebních zásahů, neposkytl jim součinnost při vyřizování dotací a nebyl schopen zajistit další komplexní služby. Správním orgánem prvního stupně navíc bylo ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) konstatováno pochybení, spočívající v nesprávném signování dokumentů, které byly dlouho době podepisovány neoprávněnými osobami.

Osoba zúčastněná na řízení se v průběhu správního řízení hájila odkazem na interní pokyn Generálního ředitele osoby zúčastněné na řízení, který kategorizuje činnost OLH na činnosti standardní a činnosti nadstandardní, které může vykonávat pouze v případech stanovených zákonem, kdy jsou financovány státem, nebo v případech, kdy vlastník lesa s OLH uzavře na tuto činnost smlouvu o dílo.

Krajský soud se se správním orgánem prvního stupně ztotožnil v tom, že osoba zúčastněná na řízení (Lesy České republiky, s. p.) nezajišťovala dostatečnou odbornou spolupráci vlastníků lesa, což bylo prokázáno z obsahu stížností, které od nich obdržel.

Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 10 A 136/2014 – 61, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jak žalovaný-Krajský úřad Jihočeského kraje (dále též „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení-Lesy České republiky, s. p., (dále též „stěžovatelka“).

Nejvyšší správní soud uvedl, že v dané věci se jedná především o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, když zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl v předmětné lokalitě podle § 37 odst. 6 lesního zákona žalobce P. H. pověřen výkonem funkce OLH, a zastavil řízení.

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že krajský soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v řízení před správním orgánem prvního stupně byla prokázána schopnost nově pověřovaného subjektu (žalobce) vykonávat funkci OLH lépe, než dosavadní lesní hospodář (stěžovatelka). Krajský soud proto nepřisvědčil žalovanému, že správní orgán prvního stupně neprokázal, že nově pověřovaný subjekt je schopen funkci OLH vykonávat lépe, než stávající OLH. Důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného dle v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak byl dán, a krajský soud nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval a rozhodnutí žalovaného zrušil. Nejvyšší správní soud doplnil, že ani v kasační stížnosti stěžovatel nezpochybňoval a nevyvracel to, že žalobce dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl vykonávat činnost OLH ve větším rozsahu než stěžovatelka, a tudíž lépe, než dosavadní OLH (stěžovatel zpochybňuje zejména oprávnění žalobce tyto činnosti vykonávat a pravomoc orgánu státní správy lesů stanovit tyto činnost ve svém rozhodnutí) a nepředestřel žádné skutečnosti vyvracející pochybení dosavadního OLH, na která poukázal ve svém rozhodnutí správní orgán prvního stupně a s nimiž se ztotožnil krajský soud.

Zákon o lesích nestanoví žádným způsobem obsahové a formální náležitosti takového rozhodnutí. Pokud však orgán státní správy lesů ve svém rozhodnutí konkrétně vymezí obsah činnosti OLH na základě dohody s pověřovanou osobou, nejedná se o jeho pochybení. Nejvyšší správní soud naopak takovéto vymezení, nejlépe demonstrativním výčtem činností, považuje za užitečné, neboť drobným vlastníkům lesa, nemajícím odborné znalosti v oblasti péče o les, bude v takovém případě znám obsah činností zabezpečovaných OLH. Pokud OLH před svým pověřením do funkce jasnou a nezpochybnitelnou formou (zpravidla písemnou nabídkou) o své vůli nabídne, že bude v rámci své činnosti v souladu se zákonem o lesích vykonávat širokou paletu činností, nespatřuje Nejvyšší správní soud žádný důvod, proč by takovouto nabídku neměl orgán státní správy lesů akceptovat a zohlednit ve svém rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH podle § 3 odst. 6 lesního zákona a činnosti OLH zmínit ve svém rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že náplň činnosti OLH není žádným předpisem vyčerpávajícím způsobem definována, přičemž jednotlivá oprávnění a povinnosti OLH lze nalézt v dílčích ustanoveních lesního zákona a v právních předpisech vydaných k jeho provedení.

Pokud by OLH řádně nevykonával své povinnosti stanovené uvedené v lesním zákoně, resp. v rozhodnutí o pověření dle § 37 odst. 6 téhož zákona, jednalo by se o jeho pochybení spočívající v nedodržení rozhodnutí vydaného na základě lesního zákona, které spadá pod dozorovou činnost orgánů státní správy lesů podle § 51 zákona o lesích, v rámci které lze uložit opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Plnění povinností OLH stanovených v rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona je  tedy právně vymahatelné. Neplnění povinností OLH vyplývajících z lesního zákona, by v závislosti na intenzitě takovéhoto pochybení OLH dále mohlo představovat důvod pro odvolání stávajícího OLH a pověření jiného subjektu výkonem této funkce. Porušování povinností stanovených OLH lesním zákonem může rovněž představovat důvod pro odnětí licence podle § 45 odst. 1 písm. d) lesního zákona, dle kterého orgán státní správy lesů, který licenci udělil, ji odejme, jestliže držitel licence závažným způsobem poruší podmínky stanovené rozhodnutím o udělení licence nebo tímto zákonem. 

Vzhledem k výše uvedenému nelze mít za to, že by správní orgán prvního stupně a krajský soud vybočily při vymezení činnosti OLH z mezí zákona a prováděcích předpisů. Naopak s přihlédnutím k místním poměrům a zjištěnému skutkovému stavu náležitě interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese. Jedná se tedy rovněž o poradenství a součinnost při hospodaření v lese, včetně pěstebních a těžebních činností, což podle okolností může jistě znamenat přiměřenou míru vstřícnosti a součinnosti.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem i stěžovatelkou uplatněné námitky, kasační stížnosti jsou proto obě nedůvodné. Proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. obě kasační stížnosti zamítl.

Právní věta

  1. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ani prováděcí předpisy neobsahují taxativní výčet povinností odborného lesního hospodáře. Je tak třeba vyjít z toho, že odborný lesní hospodář je povinen zabezpečit vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese (§ 37 odst. 1 citovaného zákona) s tím, že tento neurčitý právní pojem správní orgán vyloží a aplikuje s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Z povinností odborného lesního hospodáře nelze a priori vylučovat např. součinnost spočívající v označování výchovných a úmyslných těžeb, poradenství vlastníkům lesa v souvislosti s prodejem dříví či nákupem sazenic apod.
  2. Orgán státní správy lesů může podle místních podmínek a na základě dohody s pověřovanou osobou v rozhodnutí o pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vymezit činnosti zajišťované odborným lesním hospodářem demonstrativním výčtem.
  3. Při pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře (§ 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích) orgán státní správy lesů není povinen vést správní řízení o výběru žádosti podle § 146 správního řádu z roku 2004. Postačí, pokud pověřovanou osobu vybere transparentním a nediskriminačním způsobem a ve svém rozhodnutí odůvodní, proč pověřovaná osoba má nejlepší předpoklady pro kvalitní výkon funkce odborného lesního hospodáře. Přitom může vyjít i z rozsahu činností, které bude tato osoba v rámci výkonu funkce odborného lesního hospodáře zajišťovat vlastníkům lesa.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2016, čj. 4 As 201/2015 - 121

Státní podnik Lesy České republiky se odvolal k Ministerstvu dopravy proti rozhodnutí Drážního úřadu, o provedení nezbytných opatření k zabránění padání stromů na železniční dráhu. Ministerstvo dopravy však zamítlo dne 22. 5. 2017 odvolání žalobce Lesy České republiky, s. p. a potvrdilo rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2016, kterým podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách nařídil žalobci, aby do 30. 11. 2016 provedl nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy a provozu na ní.  

Zdrojem ohrožení dráhy se tímto rozhodnutím rozuměly stromy rostoucí na pozemku v k. ú. Dasnice podél celostátní dvoukolejné elektrifikované železniční dráhy Chomutov-Cheb, v mezistaničním úseku Citice-Dasnice, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu. Správní orgán I. stupně považoval za nadbytečné pořizovat dendrologické posudky pro účely posouzení, zda se jedná o zdroj ohrožení dráhy, neboť byl obeznámen s případy pádů zdravých a nepoškozených dřevin do průjezdného profilu koleje s následným poškozením drážních vozidel, a proto za zdroj ohrožení označil každou dřevinu splňující stanovená kritéria.

Proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstva dopravy) se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud přisvědčil námitce žalobce, že za nebezpečí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách nelze považovat všechny stromy rostoucí na lesním pozemku, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze. Paušální nařízení odstranit všechny stromy, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy spadnout, posoudil městský soud jako nezákonné. Správní orgány pochybily, pokud bez bližšího šetření, přizvání osoby potřebné odbornosti nebo vypracování znaleckého posudku opřely uložení povinnosti pouze o konstatování, že dle judikatury může být i zdravý strom nebezpečný. Uvedeným postupem porušily základní zásady činnosti správních orgánů, konkrétně ustanovení § 2 odst. 3 (zásada přiměřenosti) a § 3 správního řádu (zásada materiální pravdy).

Kasační stížnost

Žalovaný (Ministerstvo dopravy-stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v které namítal, že městský soud nesprávně posoudil pojem „nebezpečí pro dráhu“ podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách z hlediska pravděpodobnosti pádu stromu, ačkoli měl naplnění tohoto pojmu hodnotit z hlediska důsledků tohoto pádu. Následky pádu stromu jsou stejné v případě zdravého i nemocného stromu.

Stěžovatel (Ministerstvo dopravy) v kasační stížnosti tvrdilo, že městský soud ve smyslu
§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nesprávně posoudil právní otázku, kdy dřeviny v blízkosti dráhy představují „nebezpečí“ v podobě „padání stromů nebo jejich částí“ podle § 10 odst. 1 zákona o drahách. Dle tohoto ustanovení „vlastníci nemovité věci v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad.“

Žalobce Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Excesivní výklad § 10 zákona o dráhách tak, jak jej činí žalovaný, by zakládal přímou povinnost všech vlastníků lesních pozemků nejen v okolí drah, ale i pozemních komunikací vykácet všechny zdravé vzrostlé stromy, které svou dopadovou vzdáleností mohou dotčený provoz ohrozit, což dozajista nebylo záměrem zákonodárce.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Touto další okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.

Má-li nebezpečí spočívat v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou (s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost) do dráhy spadnout, pak nařízení odstranění stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti mohly do dráhy železnice spadnout, musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že je povinností stěžovatele toto reálné nebezpečí (projevující se například ve stáří stromu, pevnosti jeho kořenového systému atd.) při stanovení opatření podle § 10 zákona o dráhách konkrétně zkoumat. Pouze v takovém případě lze považovat výklad tohoto zákonného ustanovení za ústavně konformní. Této povinnosti však neodpovídá postup stěžovatele v dané věci, kdy nebezpečí pro dráhu paušálně dovodil v případě všech stromů, nacházejících se v dopadové vzdálenosti od dráhy.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.

Právní věta

Výskyt stromů rostoucích v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy sám o sobě nepředstavuje nebezpečí pro dráhu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Správní orgány jsou podle tohoto ustanovení oprávněny přijmout opatření k zabránění pádu stromů jejich pokácením pouze po zjištění konkrétních okolností (např. stáří či zdraví stromu, stav kořenového systému, morfologie terénu, stav podloží), ze kterých vyplývá hrozící reálné nebezpečí jejich pádu.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2019, čj. 1 As 299/2019 - 42)

Předmětem sporu byla otázka, zda má rozhodnutí dle § 8 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., konstitutivní či deklaratorní povahu.

Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, jímž se dané lesy o celkové výměře 327,1840 ha zařazují dle § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona do kategorie lesů zvláštního určení – příměstských lesů a dalších lesů se zvýšenou rekreační funkcí.

V dalším dokumentu, Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, bylo uvedeno, že reálný stav předmětných lesů odpovídal minimálně již od roku 2008 kritériím stanoveným pro lesy zvláštního určení. Podle stěžovatelky - obchodní společnosti Bělecký Mlýn s.r.o., se jednalo o rozhodnutí, které deklaruje existující stav lesa, proto v dodatečných přiznáních uplatnila nárok na osvobození od daně zpětně.

Na základě těchto skutečností bylo dne 23. 8. 2013 stěžovatelkou - obchodní společností Bělecký Mlýn s.r.o., v rámci dodatečných daňových přiznání uplatněno osvobození od daně u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice. Podle ní nejsou předmětem daně dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 lesního zákona.

Správce daně - Finanční úřad pro Olomoucký kraj i žalovaný - Odvolací finanční ředitelství Brno vycházely ze skutečného obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, přičemž dovodily, že uplatněné důkazní prostředky (Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje a informační buletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní povahu daného rozhodnutí způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní. Na popsanou situaci proto § 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, věc  vůbec nedopadá.

Poté, když stěžovatelka neuspěla se svým hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje u Odvolacího finančního ředitelství, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí soud demonstroval na příkladu pozemních komunikací. V případě místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie, čímž teprve po právní stránce vznikne. Zatímco účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích vznikají samotným naplněním zákonných znaků („samovolně“).

Krajský soud nevyhověl námitkám stěžovatelky a žalobu zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka společnost Bělecký Mlýn s.r.o., kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podanou kasační stížností se společnost Bělecký Mlýn s.r.o., domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byly jako nedůvodné dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zamítnuty její žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného - Odvolací finanční ředitelství Brno. Těmito rozhodnutími byly změněny výroky dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, tak, že za příslušná zdaňovací období byla na základě dokazování dodatečně vyměřena daň z nemovitostí.

Nejvyšší správní soud prozkoumal povahu rozhodnutí vydaného dle § 8 odst. 3 lesního zákona, tedy zda jde o rozhodnutí deklaratorní či konstitutivní.
Nepřisvědčil úvaze stěžovatelky, že chybí-li výslovné určení, že jde o rozhodnutí konstitutivní, jedná se o rozhodnutí deklaratorní. Skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, o jaké rozhodnutí se jedná, nemůže automaticky presumovat, že jde o rozhodnutí deklaratorní.

Deklaratorní povaze rozhodnutí svědčí formulace uvedená v § 8 odst. 1 lesního zákona, neboť lesy zvláštního určení jsou určeny na základě zde uvedeného objektivně zjistitelného stavu, který nevyplývá z jejich speciálních vlastností (např. zvýšené rekreační funkci), ale z objektivně zjistitelného umístění na vymezeném území, které je v zákoně jasně specifikováno (např. národní parky a národní přírodní rezervace). Oproti tomu, lze do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených.

Soud uvedl, že teprve zařazením lesa do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají nová práva a povinnosti.

Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a konstatoval, že je v tomto ohledu zcela přiléhavá. Napadený rozsudek krajského soudu považuje soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněný.

Podanou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, má konstitutivní povahu.

Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Výrok má konstitutivní povahu, neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah (např. § 36 lesního zákona). Již z toho je zřejmé, že rozhodnutí, kterým je příslušný les zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít pouze účinky ex nunc - od nynějška „bez zpětné platnosti“.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 01.06.2017, čj. 9 Afs 289/2016 - 30)

Strana 1 z 6