Ostatní

Soudnímu sporu předcházelo udělení pokuty Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP), která uložila žalobci Volarské lesní a dřevařské společnosti, s. r. o. rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016 pokutu ve výši 60.000 Kč. Sankce byla uložena za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce - Volarská lesní a dřevařská společnost, s. r. o., se měl protiprávního jednání dopustit tím, že ohrozil životní prostředí v lesích, když zadal zhotoviteli, (společnosti PERPERUNA ECO s. r. o.), provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl.

Žalobce Volarská lesní a dřevařská společnosti, s. r. o., se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 25. 7. 2016 k Městskému soudu v Praze.  Městský soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Žalobce totiž ke dni 1. 1. 2018 zanikl v důsledku vnitrostátní fúze sloučením, a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Podle městského soudu povaha věci, tj. žaloba proti rozhodnutí o správním deliktu, který byl spojen výhradně jen s osobou žalobce, neumožňovala pokračovat v řízení s jeho právním nástupcem společnosti Městské lesy Volary s. r. o.

Kasační stížnost

Společnost Městské lesy Volary s.r.o. (stěžovatel) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Stěžovatel argumentoval, že předmětem řízení je soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o uložení sankce, která již byla původním žalobcem v celém rozsahu uhrazena. Zrušení rozhodnutí žalovaného soudem by se přitom mohlo významným způsobem projevit v právní sféře stěžovatele, neboť by v takovém případě mohl, byť v závislosti na dalších okolnostech, uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud rozhodl nezákonně o odmítnutí žaloby. Podle přesvědčení stěžovatele měl městský soud po zániku žalobce pokračovat v řízení se stěžovatelem jako jeho právním nástupcem. Stěžovatel argumentoval, že práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na nástupnickou právnickou osobu podle § 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou. Univerzální sukcese přitom postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá.

Podle žalovaného (MŽP) přechod deliktní odpovědnosti v rozsahu správní sankce za jednání zaniklé společnosti může přicházet v úvahu jen v případě, kdy porušitel zanikl bez likvidace v průběhu správního řízení a za jeho zánikem stojí snaha vyhnout se důsledkům veřejnoprávní odpovědnosti za porušení pravidel těžby dřeva v lese. S ohledem na princip právní jistoty je možnost veřejnoprávního postihu nástupce porušitele nutno vykládat restriktivně.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzovaném případě je situace specifická v tom, že na stěžovatele přešlo jmění původního žalobce po skončení správního řízení, konkrétně až v průběhu řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, a to na základě projektu vnitrostátní fúze sloučením ze dne 2. 8. 2017. Mezi účastníky řízení zároveň není sporu o tom, že právní předchůdce stěžovatele již v mezidobí pokutu uloženou napadeným správním rozhodnutím uhradil. Nejedná se tedy o situaci, kdy by mohla být uložená sankce za správní delikt nepřípustně vykonávána na stěžovateli jako právním nástupci delikventa.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je možné dovodit, že stěžovatel byl napadeným správním rozhodnutím zkrácen na svých právech, zejména mohlo dojít k zásahu do jeho majetkové sféry, neboť převzaté jmění bylo nižší o částku odpovídající tímto rozhodnutím uložené pokutě. Městský soud proto měl jeho procesní nástupnictví připustit, aby mu bylo umožněno po zániku žalobce pokračovat v řízení o žalobě a hájit zde svá práva. Žalovanému, podle soudu, nelze přisvědčit, že by procesnímu nástupnictví stěžovatele, jakkoliv odporoval účel přeměny žalobce uvedený v projektu o vnitrostátní fúzi sloučením, neboť ten na uvedené zkrácení práv stěžovatele nemá vliv.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud uvážil o otázce možnosti procesního nástupnictví stěžovatele dle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. nesprávně, a z toho důvodu rovněž nezákonně rozhodl o odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto usnesení městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).  

Právní věta:

  1.  V případě právního nástupnictví (sukcese) určitý subjekt vstupuje do pozice subjektu jiného. Singulární sukcese znamená, že právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti. Při univerzální sukcesi naopak dochází k převzetí všech práv a povinností právního předchůdce.
  2.  Univerzální sukcese postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá. Takovou výjimkou je též 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který ukládá soudu vzít při posuzování procesního nástupnictví v úvahu „povahu věci“.
  3.  Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou a podle 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku přecházejí práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení na nástupnickou právnickou osobu.
  4.  Stěžovatel, který vstoupil do práv a povinností žalobce, by měl mít možnost brojit proti správnímu rozhodnutí, v jehož důsledku (uložením pokuty, kterou jeho právní předchůdce uhradil) došlo k zásahu do jeho práv (zmenšení jeho jmění).

Zahájení a průběh trestního řízení

Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku se obvinění P. H. a Z. K. spolu s již odsouzeným P. T. jako zaměstnanci obchodní společnosti L. měli dopustit neplněním svých povinností. Obviněný Z. K. ve funkci revírníka a obviněný P. H. ve funkci správce a P. T. ve funkci technika, nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti vyplývající z pracovních smluv a zákoníku práce tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u společnosti L.

Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku.

Tento schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. 7, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. 6.

V důsledku tohoto jednání obchodní společnost L. nemohla přijmout opatření ke zjištění způsobu vzniku dalšího schodku, případně k odhalení osoby, která zjištěný schodek způsobila. Tím, že neoprávněně vytěžená dřevní hmota byla odvezena do manipulačního skladu společnosti L. nebyla nahrazena škoda vzniklá ztrátou dřevní hmoty. Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA, smluvnímu partnerovi obchodní společnosti L. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků společnosti L. určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tímto jednáním způsobili obchodní společnosti L. škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.

Uvedeného trestného činu se měli obvinění dopouštět do dne 30. 3. 2010, dne 23. 12. 2010 bylo zahájeno jejich trestní stíhání, obžaloba byla podána dne 8. 4. 2011.

Po podání obžaloby státním zástupcem k Okresního soudu v Jeseníku následně soud prvního stupně rozhodl trestním příkazem, který byl spolu s obžalobou obviněnému P. H. doručen dne 2. 5. 2011 a obviněnému Z. K. dne 4. 5. 2011. Po podání odporu oběma obviněnými soud prvního stupně poprvé vyhlásil odsuzující rozsudek dne 8. 10. 2014. Z toho je patrné, že již mezi doručením trestního příkazu obviněným a vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku v dané věci uplynula tříletá promlčecí doba a došlo k zániku trestní odpovědnosti za trestný čin kladený oběma obviněným za vinu.

O odvolání obou obviněných pak rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v   Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 68 T 24/2015, tak, že zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích o náhradě škody a sám znovu rozhodl o náhradě škody, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Po dovolání obviněného Z. K. k Nejvyššímu soudu došlo ke zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, a to ohledně obou obviněných, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Další odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až dne 19. 9. 2018, takže promlčecí doba mezi vyhlášením odsuzujících rozsudků soudu druhého stupně a soudu prvního stupně uplynula podruhé.

Pokračování trestního řízení

Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 1 T 51/2011, byli obvinění P. H. a Z. K. uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný Z. K. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

Za tyto trestné činy byl obviněnému P. H. uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Obviněnému Z. K. byl za tyto trestné činy uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Oběma obviněným současně bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody.

Odvolání ke krajskému soudu v Ostravě

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. H. a Z. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu oba obviněné uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsoudil je ke shodnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, zároveň jim oběma podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

Dále rozhodl o vzneseném nároku poškozené obchodní společnosti L. na náhradu škody. Obviněný Z. K. byl dále podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Jeseníku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. ZT 149/2010, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, neboť skutek označený v žalobním nároku není trestným činem.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší soud konstatoval, že porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboli tzv. nevěrná správa, spočívá v porušení povinností pachatele, které jsou mu uloženy buď zákonem, anebo smlouvou. Musí tedy být uvedeno, z jaké smlouvy tato povinnost vyplývá, taková smlouva musí být jednoznačně identifikována (typicky vymezením smluvních stran, datem jejího uzavření a vyjádřením jejího předmětu), dále musí být specifikována i ona smluvní povinnost, kterou pachatel porušil, čímž došlo ke způsobení škody. Mezi porušením takové povinnosti a způsobením škody musí být dána příčinná souvislost (jež nesmí být přetržena, například v důsledku činnosti jiné osoby).

Nejvyšší soud uvedl, že z popisu skutku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně však vůbec nevyplývá, jakou konkrétní povinnost a z jaké smlouvy měli oba obvinění porušit. Popis skutku mnohem spíše naznačuje, že nemělo jít o porušení povinnosti smluvně převzaté, ale o povinnost zákonnou, vyplývající z jejich postavení zaměstnanců a jejich zařazení na určitou pozici. Odvolací soud tak vycházel z toho, že oba obvinění porušili smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, avšak neuvedl, z čeho uváděné povinnosti vyplývaly.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval procesně chybně, pokud změnil právní kvalifikaci jednání obou obviněných a nezohlednil, že u tohoto trestného činu v závislosti na jeho trestní sazbě zákonodárce stanovil tříletou promlčecí dobu, za niž dojde k promlčení trestní odpovědnosti a která v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněným dvakrát zcela uplynula.

Z tohoto důvodu podle soudu mělo být trestní stíhání zastaveno, neboť je dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řád.

Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům. Obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Naopak dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívají i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně obviněného P. H.

Napadený rozsudek soudu druhého stupně zůstal nedotčen pouze v té části, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně bodu 2. výroku o vině a následně byl obviněný Z. K. ohledně tohoto skutku zproštěn obžaloby státního zástupce podle § 226 písm. b) tr. řádu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

  1. U přečinu porušení povinností při správě cizího majetku podle 220 tr. zákoníku, které jsou pachateli uloženy buď zákonem, anebo smlouvou, musí být jednoznačně identifikována povinnost, kterou měl obviněný porušit, a tím na opatrovaném či spravovaném cizím majetku způsobit jinému škodu nikoli malou tj. ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku nejméně 25 000 Kč.
  1. Uvedené základní objektivně-deskriptivní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu musejí být též kryty zaviněním, a to ve formě úmyslu podle 15 tr. zákoníku. Těmto znakům musí odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo.
  2. Pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle 220 odst. 1 tr. zákoníku zákon stanoví tříletou promlčecí dobu.
  1. Za vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku jako důvodu přerušení běhu promlčecí doby je totiž třeba rozumět i vyhlášení takového rozsudku soudem druhého stupně, jímž odvolací soud ruší napadený odsuzující rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody a jímž zároveň sám v adhezním řízení rozhodne.

Žalobce Ing. A. B. je zemědělským podnikatelem a hospodaří na pronajaté zemědělské půdě mj. v Lukách pod Medníkem. Na pronajatých pozemcích způsobila černá zvěř v době od 11. 11. 2017 do 24. 11. 2017 škodu. Žalobce škodu vyčíslil a uplatnil u žalovaného Mysliveckého spolku Posázaví na základě ohodnocení škody zpracovaného znalcem z oboru ekonomika a lesní hospodářství. Znalec určil výši vzniklé škody spočívající v nákladech na urovnání a dosetí poškozených ploch částkou 112 039 Kč a ve ztrátě na produkci sena vypočtenou dle metodické příručky Charvát a kol. částkou 82 964 Kč. Protože nedošlo mezi žalobcem a žalovaným k dohodě o narovnání, zažaloval žalobce myslivecký spolek u Okresního soudu Praha-západ.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. 8 C 72/2018-69, uložil žalovanému mysliveckému spolku povinnost zaplatit žalobci 97 501,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil svůj nárok včas v prekluzivních lhůtách a žalovaný odpovídá za škodu vzniklou na předmětných pozemcích podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Žalobce, podle soudu, však učinil pouze dílčí opatření k zabránění škod způsobených zvěří. Proto soud postupoval podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 53 zákona o myslivosti a uzavřel, že žalobce část škod spoluzpůsobil. Rovněž se žalobci nepodařilo nade vší pochybnost prokázat dobu vzniku škody, neboť datace počátečního možného dne vzniku škody na 11. 11. 2017 je zjevná pouze z účastnické výpovědi žalobce bez spojení s dalšími důkazy. Soud proto postupoval podle § 136 o. s. ř. a rozhodl o snížení náhrady škody přiznané žalobci na polovinu, a to částečně z důvodu nedostatečných opatření k zabránění vzniku škody a částečně z důvodu nejednoznačnosti počátku vzniku škody.

S rozsudkem soudu prvního stupně nesouhlasili oba účastníci sporu a oba podali odvolání ke Krajskému soudu v Praze.

Krajský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze nade vši pochybnost prokázat, kdy přesně ke vzniku škody došlo. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o spoluzpůsobení škody žalobcem. Dle znalce je jediným prostředkem k omezení či zabránění škod lov a odchyt černé zvěře. Ostatní opatření jsou neefektivní nebo finančně velmi nákladná (plot zakotvený hluboko do země). Podle soudu žalobce prokázal okamžik vzniku škody a neporušil svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti. Podle Krajského soudu v Praze proto žalovaný odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud tedy rozhodoval v právní věci žalobce Ing. A. B., proti žalovanému Mysliveckému spolku Posázaví, o 195 003 Kč s příslušenstvím, kterou přisoudil žalobci Krajský soud v Praze. Přípustnost dovolání spatřoval žalovaný v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že odvolací soud nesprávně považoval za poškozeného výlučně žalobce. Z dokazování vyplynulo, že právním důvodem žalobcova užívání předmětných pozemků není vlastnické právo, nýbrž pacht, takže zvěř poškodila věci a jejich součásti, které nebyly vůbec žalobcovým majetkem. Poškozením pozemku s trvalým travním porostem a jeho zničením dochází, podle žalovaného, ke snížení majetkového stavu zásadně na straně vlastníka pozemku, zatímco majetkový stav osoby, které byl pozemek přenechán do užívání, není poškozením pozemku ani zničením trvalých travních porostů na nich bezprostředně nijak zasažen. Náklady na agrotechnická opatření potřebná pro uvedení poškozených ploch na předmětných pozemcích do původního stavu ve výši 112 039 Kč proto nelze, podle žalovaného, bez dalšího považovat za skutečnou škodu vzniklou žalobci.

Nejvyšší soud konstatoval, že poškozeným Ing. A. B. bylo postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Stanovení rozsahu ušlého zisku bylo podloženo existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž bylo lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku žalobce.

Soud zdůraznil, že pokud bylo v posuzovaném případě možné vyčíslit škodu spočívající ve ztrátě na produkci sena současně s uplatněním nároku, žalobci nezbylo nic jiného než tak učinit, aby zabránil prekluzi. Odvolací soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když akceptoval vyčíslení škody spočívající ve ztrátě na produkci sena postupem podle § 55 odst. 2 věty první zákona o myslivosti a nikoliv podle jeho věty druhé.

Nejvyšší soud dále uvedl, že v případě ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce sám podle § 2211 o. z. Neobstojí proto námitka dovolatele, že náhrady způsobené újmy se může domáhat toliko vlastník předmětných pozemků. V dané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce byl vlastníkem části předmětných pozemků a k části měl právo pachtu. Jejich rozrytím černou zvěří bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva pachtu. Náklady vynaložené na uvedení pozemků v předešlý stav za účelem obnovení jeho užívacích a požívacích práv, jakož i ušlý zisk vzniklý ztrátou produkce z poškozených pozemků, představují újmu vzniklou zásahem do jeho vlastnického práva i do práva pachtu, za kterou podle § 55 zákona o myslivosti odpovídá dovolatel.

Dovolací soud neshledal dovolání důvodným, a proto postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

Právní věta:

  1. Pokud žalobce prokáže okamžik vzniku škody a neporuší svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti, potom žalovaný (myslivecký spolek) odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu. podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

  2. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat na dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody.

    V případě, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně.

  3. Nájemce má právo domáhat se ochrany proti zásahu třetího subjektu do jeho nájemního práva podle v ustanovení § 2211 o. z. Nájemci se nahrazuje majetková i nemajetková újma vzniklá narušením nájemního práva. Může se jednat nejen o újmu vzniklou poškozením pronajaté věci, zamezením užívání pronajaté věci, ale i o ušlý zisk, újmu na zdraví.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019

Spor o vydání opatření obecné povahy pro Oboru Radějov (zákaz vstupu do honitby podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti)

Městský úřad Veselí nad Moravou vydal opatření obecné povahy, kterým byl nařízen zákaz vstupu do honitby č. 54 – Obora Radějov v katastrálním území Radějov u Strážnice a v katastrálním území Tvarožná Lhota s výjimkou honebních pozemků ve vlastnictví města Strážnice zaplocených v samostatně uzavřené velkoplošné oplocence s vlastními přelezy, v obdobích každoročně od 1. 6. do 30. 6. a od 1. 9. do 15. 11. s účinností do 1. 5. 2023, a to podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

Navrhovatelé a) Ing. S. J., b) P. D., podali návrh na zrušení napadeného opatření. Krajský soud posoudil navrhovateli podaný návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy jako včasný a zabýval se aktivní žalobní legitimací navrhovatelů, přičemž shledal, že oba navrhovatelé jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy. Krajský soud pak přistoupil k přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (resp. hmotným právem). Ve vztahu k tomuto kroku krajský soud za klíčovou pro věc měl námitku navrhovatelů o neexistenci honitby „Obora Radějov“, neboť pokud by neexistovala honitba, nebylo by z povahy věci možné vydat opatření obecné povahy regulující právní vztahy v neexistující honitbě

Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou zákonnosti (a zejména otázkou nabytí právní moci) rozhodnutí Okresního úřadu Hodonín, referátu životního prostředí, ze dne 24. 3. 1993, č. j. ŽP/93/53/1020 (OB) (dále jen „rozhodnutí o uznání obory“), kterým měla být na žádost společnosti Lesy České republiky, s. p., uznána honitba označená jako „obora RADĚJOV“. Krajský soud se obsáhle zabýval otázkou doručení (oznámení) rozhodnutí o uznání obory tzv. opomenutým účastníkům, přičemž konstatoval, že v řízení o vydání napadeného opatření obecné povahy měl odpůrce tyto skutečnosti (tedy samotnou existenci honitby Obora Radějov) zkoumat, jelikož pro něj tato sporná otázka nebyla neznámou.

Krajský soud následně přezkum napadeného opatření uzavřel, že nemůže být vydáno opatření obecné povahy k předmětu právních vztahů (honitbě), o jejíž samotné existenci panují značné a odůvodněné pochybnosti a jejíž existence nebyla a nemohla být v průběhu soudního řízení před krajským soudem prokázána. Krajský soud závěrem shledal, že v napadeném opatření obecné povahy, resp. v řízení, které vydání předmětného opatření obecné povahy předcházelo, jsou natolik zásadní vady, pro které zrušil napadené opatření obecné povahy v celém jeho rozsahu.

Kasační stížnost odpůrce Městského úřadu Veselí nad Moravou

Nejvyšší správní soud rozhodoval v této věci již podruhé. Poprvé vydal rozsudek č. j. 2 As 78/2016 - 72, kterým zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 65 A 2/2015 - 126, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud následně vydal v pořadí druhý napadený rozsudek ze dne 8. 3. 2017, č. j. 65 As 2/2015 - 36, kterým předmětné opatření obecné povahy zrušil a rozhodl o nákladech řízení. Ze strany stěžovatele se tedy jedná o v pořadí druhou kasační stížnost ve věci.

V kasační stížnosti stěžovatel namítal překročení pravomoci krajského soudu dané příslušnými ustanoveními s. ř. s., když se krajský soud zabýval samotnou existencí honitby, resp. rozhodnutím o uznání honitby. Stěžovatel měl za to, že krajský soud není v řízení o zrušení opatření obecné povahy oprávněn vést řízení o přezkumu uznání honitby, kde se musí bránit samotní jednotliví vlastníci honebních pozemků nebo jejich právní nástupci. Stěžovatel souhlasil s krajským soudem, že musí existovat honitba, aby bylo možno vydat samotné opatření obecné povahy, které znemožňuje vstup do honitby. Podle stěžovatele však v případě, kdy není rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí o uznání honitby, je potřeba se řídit presumpcí správnosti správního aktu. Stěžovatel byl proto názoru, že v řízení byl oprávněn k vydávání dalších správních aktů, a tím i opatření obecné povahy.

Závěrem stěžovatel poukázal, že v případě honitby „Obora Radějov“ existoval faktický stav více jak 25 let, proto krajským soudem navrhovaný postup přezkumu existence honitby by tak v konečném důsledku mohl znamenat neexistenci honitby Obora Radějov, čímž by všechna jednání učiněná na základě tohoto podkladu za uvedenou dobu mohla být zpochybněna, a tím by byla narušena ochrana jistoty nabytých práv.

Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval historií vzniku Obory Radějov. Ta se váže k datu 24. 3. 1993, kdy vydal Okresní úřad Hodonín rozhodnutí č. j. ŽP/93/53/1020, kterým uznává Lesům České republiky, s. p., oboru Radějov o celkové výměře honitby 1564,8402 ha, a to podle § 7 odst. 1 a § 44 b odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti. Toto rozhodnutí bylo opatřeno doložkou právní moci ze dne 19. 4. 1993. Dne 28. 6. 1989 vydal Okresní národní výbor Hodonín rozhodnutí, kterým uznal dle § 7 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a v souladu s kolaudačním rozhodnutím MěNV Strážnice ze dne 1. 2. 1989, č. j. 4/1799/88/89- KSO za oboru souvisle dokonale ohrazené honební pozemky z honitby „Radějov“ o celkové výměře obory 1.617,65 ha.

Nedodržení ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

Podle § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány; to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud důkladně a přesvědčivě rozebral, proč lze důvodně mít za to, že rozhodnutí o uznání obory nenabylo právní moci – kvůli opomenutí řady účastníků řízení. V případě, že nenabylo-li rozhodnutí o uznání obory právní moci, není řízení týkající se právního statusu obory dosud pravomocně skončeno.

Podle soudu by si tedy musel odpůrce ujasnit, zda a kdy případně v minulosti nějaká obora, která by mohla mít právní status honitby podle nynějších předpisů, vznikla, jaký byl její prvotní právní status a jak se měnil s měnícími se právními úpravami. Při případném zkoumání dopadů přechodových pravidel by si odpůrce musel ujasnit prvotní právní a skutkový stav a dopad přechodových pravidel na tento stav – zda přechodová pravidla vedla po uplynutí rozhodné doby k zániku dříve existující honitby ze zákona, anebo zda tato přetrvává, dokud nebylo dokončeno řízení podle přechodových pravidel.

Dále uvedl, že pokud by Obora Radějov nyní existovala jako honitba, příp. pokud by byla jako honitba nově vytvořena, připadalo by v úvahu vydání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.

Právní věta:

Zákaz vstupu do honitby (§ 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti) lze vydat jen v případě, že určitá honitba existuje, přičemž obsah tohoto zákazu musí být v souladu s konkrétními právními vlastnostmi dané honitby (zde údajně honitba v podobě obory).

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, čj. 2 As 112/2017-43)

Mysliveckému sdružení Trnava Bratřice, se sídlem v Pacově, jež vykonávalo „činnosti na totožné honitbě“ končila smlouva o pronájmu honitby. Za této situace se tři členové mysliveckého sdružení, mezi nimi i žalobce P.P., pokusili vytvořit vlastní honební společenstvo. Na to reagovali ostatní členové původního mysliveckého sdružení tak, že ukončili jeho činnost a založili nové sdružení, jehož členy se stali členové původního mysliveckého sdružení, s výjimkou tří osob, které se pokusily vytvořit vlastní honební společenstvo.

Žalobce P. P. nesouhlasil s postupem nového mysliveckého sdružení a proti žalovanému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice se sídlem v Pacově podal žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově.

Okresní soud v Pelhřimově toto řešení neshod mezi žalobcem, S. P. a T. P. na jedné straně a ostatními členy původního mysliveckého sdružení na straně druhé označil za šikanózní s tím, že jeho jediným smyslem bylo „odstranit“ žalobce a další dva členy z mysliveckého sdružení.

Vyšel přitom zejména z toho, že:

  1. Žalobce je vlastníkem honebních pozemků v katastrálním území S. L. a B. spadajících do honitby B. v souladu s 2 písm. i) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
  2. Žalobce je členem Honebního společenstva B., které dne 9. března 2013 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu honitby B.
  3. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o přijetí za člena žalovaného. Jeho žádosti byly členskou schůzí žalovaného zamítnuty.

Okresní soud v Pelhřimově konstatoval, že ve stanovách žalovaného není promítnuto právo vlastníků, popř. nájemců honebních pozemků na upřednostnění jejich přihlášek členství. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil povinnost plynoucí z § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a nárok žalobce na členství v žalovaném shledal oprávněným.

Okresní soud v Pelhřimově svým rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, uložil žalovanému povinnost přijmout žalobce za svého člena do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku prvního stupně se žalovaný Myslivecký spolek Trnava Bratřice odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu.

V dovolání dovolatel uvedl, že je třeba ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti vykládat tak, že vlastníkům či nájemcům honebních pozemků zajišťuje přednost při přijetí za člena mysliveckého spolku pouze v případě, kdy spolek současně přijímá více osob, z nichž některé jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků a jiné nikoliv. V této souvislosti poukázal na § 215 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zdůraznil, že stejně jako nikdo nesmí být nucen stát se členem spolku, nesmí být ani spolek nucen přijmout kohokoliv za svého člena.

S ohledem na společenský vývoj pak dovolatel zdůraznil, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti odporuje článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V současné době mají totiž řadu honiteb pronajaty nikoliv myslivecké spolky, ale fyzické osoby či právnické osoby odlišné od spolků. Ty přitom nemusí snášet žádná omezení ve vztahu k vlastníkům či nájemcům honebních pozemků, jako je tomu v případě mysliveckých spolků. Dovolatel je přesvědčen, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nesplňuje ústavní požadavky kladené na omezení základních lidských práv a svobod (zde svobody spolčovací) a odporuje i požadavku na rovnost před zákonem (omezuje pouze některé z nájemců honiteb).

Nejvyšší soud předestřel ze své judikatury pohled na řešení sporu:

1) Ze zásady spolkové autonomie plyne, že je věcí příslušného spolku, zda, koho a za jakých podmínek přijme za svého člena.

2) Zákon může upravit výjimku z tohoto pravidla. Jedním z případů modifikace procesu přijímání nových členů je proces přijímání uchazečů o členství v mysliveckých spolcích.

3) Myslivecké spolky vznikají za účelem nájmu honiteb [§ 32 odst. 3 písm. b) zákona o myslivosti]. Vzhledem k tomu, že bez honitby tvořené souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první zákona o myslivosti) nemůže být účel mysliveckých spolků naplňován, stanovil zákonodárce, že je-li honitba mysliveckému spolku pronajata, je myslivecký spolek povinen upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky, popřípadě nájemci honebních pozemků (§ 32 odst. 6 zákona o myslivosti).

4) Toto pravidlo musí být promítnuto do stanov, resp. do realizace přijímání uchazečů o členství, kteří jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků honitby.

5) Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba, a jemu korespondující povinnost mysliveckého spolku preferovat přihlášku takového uchazeče se aktivují výhradně tehdy, usilují-li o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí.

6) Přihlášky si konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce; užití § 32 odst. 6 zákona o myslivosti však nelze omezit pouze na tyto případy. Souvztažnost jednotlivých přihlášek je třeba posuzovat komplexněji. Uchází-li se osoba s přednostním právem na přijetí opakovaně o členství v mysliveckém spolku za situace, kdy byly v čase mezi uplatněním jednotlivých přihlášek přijaty osoby, kterým přednostní právo nesvědčilo, dopadá na později uplatněnou přihlášku vlastníka (či nájemce) honebního pozemku úprava § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Je tomu tak proto, že později uplatněná přihláška fakticky konkuruje přihláškám osob, které byly do mysliveckého spolku přijaty v mezidobí.

7) K přijetí vlastníka (či nájemce) honebního pozemku nemusí postačovat ani sama konkurence přihlášek, a to například tehdy, byla-li přihláška vlastníka (či nájemce) honebního pozemku zamítnuta proto, že ve zkušební době neplnil členské povinnosti.

Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu podle i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní věta:

Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.02.2018, sp. zn. 29 Cdo 467/2016

V dané věci se jednalo soudní spor vedený u Okresního soudu v Hradci Králové, ve kterém se žalobce domáhal odstranění stínících stromů, přičemž poukazoval na skutečnost, že soudní zahrada je spíše lesem než zahradním pozemkem. Vlastník sousedního pozemku, ničeho nenamítal proti tvrzení, a naopak na svoji obranu uváděl, že se jedná o lesní pozemek a tento požívá ochrany podle lesního zákona.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek, větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.

Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém. 

K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les, soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.)

Ve věci bylo následně podáno dovolání vlastníkem stínících stromů. V dovolání bylo mimo jiné argumentováno ekologickou hodnotou vzrostlých stromů, které poskytují úkryt pro ptactvo. Zájem na jejich zachování, tj. ochraně přírody výrazně přesahuje zájem jednotlivce (souseda pozemku).

Nejvyšší soud posoudil daný případ při zohlednění časové působnosti občanského zákoníku z roku 1964 a občanského zákoníku z roku 2012. Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odstavec 2).

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení.

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.  Toto však platí až podle nového občanského zákoníku z roku 2012, nikoliv podle původního občanského zákoníku z roku 1964.

Z uvedeného soudního rozhodnutí vyplývá tato právní věta:
Vlastník pozemku se nemůže po sousedovi domáhat odstranění stromů, které byly vysazeny před rokem 2014, tj. před účinností nového občanského zákoníku z roku 2012.
Tento nárok nelze úspěšně uplatnit z důvodu, že občanský zákoník z roku 1964, výslovně nestanovoval povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku.
Povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku neplatí, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015

Strana 1 z 8