Vlastník lesa se domáhal žalobou zrušení pokuty proti ČIŽP u dvou soudních instancí. Soudy žalobu projednaly a shodně konstatovaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v důsledku opomenutí povinností vlastníka lesa. Z posouzení případu soudy a z jejich argumentace vyplývá přísné pojetí odpovědnosti vlastníka lesa za ochranu životního prostřed.

Spoluvlastníkům lesa byla Českou inspekcí životního prostředí uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, za to, že opomenutím neprovedli včasné vytěžení a zajistil odvoz 44 kusů stromů napadených a opuštěných kůrovcem. V důsledku opomenutí došlo k dalšímu šíření lýkožrouta smrkového. Vlastníci lesa s uložením pokuty nesouhlasili, byli toho názoru, že šíření kůrovce ze svého lesa nezavinili a každý samostatně podal po neúspěšném odvolání ve správním řízení, proti správnímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze konstatoval, že se jedná o obecnou povinnost vlastníka lesa, který musí podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dřevo atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník lesa však postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na místě toto dřevo ponechal. Vlastník se hájil tím, že na tuto skutečnost jej neupozornil ani lesní odborný hospodář a když toto nezjistil on, nemohl napadené stromy v lese vyhledat a vyvézt ani vlastník lesa, který nemá dostatečné odborné znalosti. Svoji obhajobu dále stavěl na argumentu, že kůrovec do jeho lesa nalétl v důsledku opomenutí sousedních vlastníků, kteří neprováděli pravidelnou kontrolu lesních porostů, v důsledku čehož se kůrovec dostal do jeho lesa. Rozšíření kůrovce z jeho lesa bylo způsobenou především nedbalým přístupem okolních vlastníků. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že není podstatné, že stromy byly napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Vlastník lesa však není postihován za to, že jeho stromy byly napadeny kůrovcem, ale správní orgán mu vytkl to, že poté kdy došlo k rozšíření kůrovce do jeho lesa, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních porostů. Existence výletových otvorů na stromech vlastníka je podle soudu nezvratným důkazem toho, že stromy na jeho pozemcích byly napadeny kůrovcem. Larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj a po jeho dokončení následně dospělí brouci vylétli do volného prostoru. Dále se soud vyjádřil ke skutečnosti, že není podstatné, že lesní odborný hospodář nezjistil a nevyhodnotil situaci způsobilou vyvolat ohrožení dalších lesních porostů, ale je to vždy vlastník, který je za jím vyvolaný protiprávní stav odpovědný. Dle názoru soudu nebyl vlastník lesa sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení nebo asanace napadené dřevní hmoty umožnil další šíření kůrovců. Soud své rozhodnutí uzavírá, tím, kdy nemá o vině vlastníka pochyb, bylo zohledněno ohrožení životního prostředí, které nebylo příliš velké, ale nebylo však ani natolik zanedbatelné, aby mohlo být jeho jednání být ponecháno bez postihu. Českou inspekcí životního prostředí byla zohledněna výše ukládané pokuty 10.000,- Kč, kdy tato byla uložena na samé dolní hranici, kdy u vlastníka lesa byly zohledněny veškeré polehčující okolnosti. Správní orgán může v tomto případě uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Městský soud v Praze neshledal důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. 

Dotčený vlastník lesa s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, sp. zn. 10 A 57/2011, nesouhlasil a ve věci podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí po zhodnocení skutkového stavu uvedl, že vlastník lesa věděl, že na jeho pozemku dochází k vývoji kalamitního škůdce a proti jeho vývoji nic neudělal, ačkoliv měl tuto povinnost zakotvenou § 32 lesního zákona. V důsledku jeho opomenutí došlo k ohrožení dalších částí lesa. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě výletových otvorů bylo objektivně prokázáno, že došlo k umožnění výletu kůrovce do okolí a tímto bylo způsobeno ohrožení okolních lesních porostů. Pro posouzení správněprávní odpovědnosti a uložení sankce správním orgánem není rozhodné, zda fakticky došlo ke zvýšení výskytu kůrovce a zda bylo životní prostředí finálně ohroženo. Pro soud bylo rozhodné, zda opomenutí vlastníka lesa bylo způsobilé ohrozit životní prostředí. Odpovědností následky nastaly v době, kdy po stanoveném datu nebylo dřevo z lesa vyvezeno a ve stromech byly patrné výletové otvory, dokládající rozšíření kůrovce do okolí.

Právní věta
Za rozšíření kůrovce do cizího lesa a ohrožení životního prostředí odpovídá vlastník lesa, který má přijímat opatření proti šíření kůrovce podle ust. § 32 lesního zákona. Odborný lesní hospodář není odpovědný za rozšíření kůrovce v lese, ve kterém vykonává pro vlastníka lesa činnost odborného lesního hospodáře.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2013, sp. zn. 4 As 71/2013.

Občanské sdružení Okrašlovací spolek Zdíkovska, Z. K. a I. A., se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované (Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava) zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle § 45i.

Krajský soud žalobu nejprve odmítl, ale po kasační stížnosti žalobců byla Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud se v novém projednávání nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Uvedl, že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom, že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava, zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem. Stěžovatelé se považují též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí*) (dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“).

Krajský soud však konstatoval, že do sféry práv žalobců činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem krajského soudu a obrátili se kasační stížnosti na Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé tak především namítali rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Dle jejich názoru je z hlediska unijního práva podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území, které je součástí soustavy NATURA 2000.

Stěžovatelé se odvolávali i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle kterého je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak, aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

Žalobců se zastal i Veřejný ochránce práv, který shrnul, že žalovaná, jako příspěvková organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě.

Nejvyšší správní soud při posuzování stížnosti uvedl, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vystupuje v trojím postavení:

1) podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;

2) podle § 78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly 

odborné organizace ochrany přírody;

3) podle § 22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa, kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní právnickou osobu.

Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vlastníka lesa však nelze žalovat podle § 82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán, který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala práva a povinnosti vlastníka lesa a pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Je-li stát vlastníkem lesa, tak v boji proti kůrovci nevystupuje jako státní orgán, ale jako každý jiný vlastník hospodařící v lese se všemi právy a povinnostmi. 

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 2 Aps 7/2012-47)

V daném případě se vlastník lesa jako žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí, kterým Ministerstvo životního prostředí („žalovaný“) zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu vlastníku lesa ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozhodnutí ČIŽP se žalobce dopustil ohrožení životního prostředí v lesích tím, že jako spoluvlastník lesa v období měsíců listopad 2013 až leden 2014 provedl nelegální těžbu mýtní úmyslnou na jednom lesním pozemku na ploše 1,33 ha a na druhém lesním pozemku na ploše 0,19 ha, vše v k. ú. Horní Lhota okres Benešov, čímž snížil průměrné zakmenění porostu pod zákonnou mez (0,7) na 0,1 – 0,2 plného zakmenění. Tímto jednáním vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zároveň porušil § 11 odst. 1, § 31 odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13.06.2014 uvedl, že si objednal u místní firmy probírku lesa od stromů napadených kůrovcem a uschlých stromů. Za sporné považuje žalobce rovněž závěry správních orgánů ohledně provedení těžby. Sám se na vlastní těžbě nepodílel a ani neví, kdy probíhala. Dále namítal, že inspekční šetření bylo provedeno za jeho nepřítomnosti, takže se nemohl na místě vyjádřit k závěrům inspekčních kontrol, zejména k tvrzení, že se v daném místě údajně nevyskytoval kůrovec, a dále k otázce rozsahu těžby. Tímto postupem byla porušena podle žalobce jeho procesní práva, a proto by k důkazním prostředkům získaným při inspekcích nemělo být přihlíženo. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby pokutu snížil na 50 000 Kč.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že v řešeném případě je ze správního spisu patrné, že správní orgán I. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčních šetření. Na obě šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval dvě nezávislé osoby (pracovnici příslušného orgánu státní správy lesů a revírníka Lesů ČR) a pořídil z nich podrobnou fotodokumentaci. Zhodnotil, že ve správním spise bylo dostatečným způsobem zdokumentováno, že na příslušných lesních pozemcích byla provedena úmyslná mýtní těžba a nikoliv těžba nahodilá, při níž by byly pokáceny výhradně stromy napadené kůrovcem a uschlé stromy. 

Podle soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by pokácené stromy byly napadeny kůrovcem, naopak z provedeného dokazování vyplynul opak. Jednalo se tedy o úmyslnou těžbu zdravých jedinců smrku, kterou došlo k proředění lesa pod zákonnou mez ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce se svými námitkami neuspěl, protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou. 

Právní věta: 

Pro posouzení ohrožení životního prostředí není určující množství vytěženého dřeva. Pro naplnění skutkové podstaty § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je dostačující prokázat protiprávní jednání, jeho následek, příčinnou souvislost a zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Dále se při stanovení pokuty bere zřetel na množství vytěženého dřeva a předpokládaný zisk. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.08.2018, sp. zn. 8 A 50/2015.