V projednávané věci byl veden spor o povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů.
Správní orgán prvního stupně - Krajské ředitelství Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje (jako orgán státního požárního dozoru) uložil žalobkyni - Správa Národního parku Šumava p.o., po zjištění neplnění povinností podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně v návaznosti na § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky o požární prevenci při tematické požární kontrole provedené v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava dne 12. 9. 2018 opatření k odstranění těchto nedostatků ve smyslu § 31 odst. 1 písm. h) zákona o požární ochraně.¨
Žalobkyně napadla opatření odporem, v němž uvedla, že na sporném území se vyskytuje tetřev hlušec, kriticky ohrožený druh podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny a území je veřejnosti dlouhodobě nepřístupné jako klidové území a současně jako zóna přírodní.
Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky - žalovaný svým rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že upravil lhůtu vykonatelnosti a podle § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně dále podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány ve správním řízení nezjistily, zda případné potřebné výjimky a povolení vyžadované zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), nebrání povinnosti uložené žalobkyni správními rozhodnutími žalovaného a správního orgánu prvního stupně k provedení jím ukládaného opatření k nápravě.
Krajský soud konkrétně uvedl, že správní orgány zjistily, že žalobkyně je ve vztahu k zásahům na sporném úseku cesty kvůli výskytu tetřeva hlušce na předmětném klidovém území (zóna přírodní) omezena požadavky stanovenými v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tedy mohly a v souladu s § 2 odst. 1 správního řádu měly zjistit, zda žalobkyni ukládané opatření (kterým měly být odstraněny zjištěné nedostatky na úseku požární ochrany) nevede k porušení jiných právních předpisů, a tedy jiné zákonné povinnosti.
Podle krajského soudu měly správní orgány ve smyslu § 57 správního řádu více variant postupu; mohly například vyzvat žalobkyni k projednání záměru s orgány ochrany přírody a krajiny, respektive k podání žádosti o výjimku či povolení, nebo si mohly samy posoudit otázku, zda jimi ukládaná povinnost není porušením jiné zákonné povinnosti žalobkyně, nebo si mohly vyžádat stanovisko orgánů na úseku ochrany přírody a krajiny o této otázce. Ani jedním způsobem však nepostupovaly. Správní orgány tedy rezignovaly na svou povinnost podle § 50 odst. 3 správního řádu.
Kasační stížnost
Žalovaný (Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, dále jen „stěžovatel“ brojil proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle stěžovatele krajský soud nesprávně považoval povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů v minimální šíři 3 m za povinnost nově založenou správními rozhodnutími. Uvedenou povinnost však stanovuje žalobkyni v obecné rovině § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně a v konkrétní podobě pak platná dokumentace zdolávání požárů, kterou žalobkyně v souladu s požadavky stanovenými zákonem o požární ochraně sama vypracovala.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele, že nebyla v plnění povinností na úseku požární ochrany omezena žádným právním předpisem. Byla totiž vázána požadavky zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně nemohla ignorovat tu skutečnost, že ustanovení tohoto zákona umožňují některé činnosti ve zvláště chráněných územích vykonávat pouze za předpokladu udělení výjimky, resp. za předpokladu získání kladného stanoviska v rámci procesu vyhodnocení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobkyně tedy byla povinna požádat o povolení výjimky podle § 43 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a o stanovisko podle § 45 téhož zákona k záměru prořezání části sporné lesní cesty. Žalobkyně zdůraznila, že orgány požární ochrany jsou povinny postupovat v souladu se zásadou zákonnosti, a tudíž v souladu se všemi právními předpisy. Jsou proto vázány jak protipožárními předpisy, tak i předpisy na úseku ochrany přírody a krajiny. Ve správním řízení přitom vznikla pochybnost, zda uložení předmětné povinnosti žalobkyni nevede samo o sobě k porušení jiné zákonné povinnosti, konkrétně povinnosti chránit zachovalý ekosystém a zejména zvláště chráněné druhy na daném úseku cesty.
Nejvyšší správní soud
Podle soudu stěžovatel blíže neuvedl, v čem spatřuje naplnění kasačního důvodu. Stěžovatel je povinen kromě označení kasačního důvodu též uvést konkrétní kasační námitky, v nichž spatřuje naplnění toho kterého kasačního důvodu. To ale stěžovatel v případě kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neučinil.
Vydávají-li správní orgány rozhodnutí podle zákona o požární ochraně, přičemž tento zákon v celém rozsahu řízení před nimi neupravuje, postupuje se v takovém řízení subsidiárně podle správního řádu. Podle § 2 odst. 1 správního řádu jsou přitom správní orgány povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (zásada legality).
Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uvedeným povinnostem v posuzované věci správní orgány nedostály a krajský soud v tomto ohledu dospěl ke správným závěrům.
Soud uvedl, že cílem opatření k odstranění nedostatků zjištěných v rámci dozorové funkce správního orgánu je přitom zajistit soulad jednání dotčených osob se zákonem, tedy napravit protiprávní stav, nikoliv zajistit splnění stanovené povinnosti za každou cenu, bez ohledu na důsledky, které takové plnění může mít ve vztahu k jiným právním předpisům a povinnostem z nich také plynoucím dozorované osobě.
Soud zdůraznil, že správní orgány přitom mohly, jak také dovodil krajský soud, ve smyslu § 57 správního řádu postupovat různými způsoby, aby naplnily svou povinnost podle § 50 odst. 3 téhož zákona. Žádný z těchto způsobu však nevyužily a svým zákonným povinnostem nedostály. Krajský soud proto v napadeném rozsudku nepochybil, považoval-li postup správních orgánů za vadný.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Správní orgány jsou povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány rovněž povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Správní orgány musí při ukládání opatření k odstranění nedostatků na úseku požární ochrany zjišťovat a posuzovat, zda uložené opatření nepovede při jeho splnění k současnému porušení zákona o ochraně přírody a krajiny a zda případné potřebné výjimky a povolení ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny nebrání uložení opatření k odstranění nedostatků.
V projednávaném případě se jednalo o pokácení stromů rostoucích v blízkosti železniční tratě na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné. Impulsem zde byla skutečnost, že již dříve došlo k pádu vzrostlého stromu na železniční trať v úseku Bělčice – Blatná. Na základě této události, zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) vyzvala žalobce - obec Chlum jako vlastníka pozemku k zjednání nápravy a odstranění suchých, poškozených či jinak nebezpečných stromů, které dle tvrzení zúčastněné osoby ohrožují bezpečný železniční provoz.
Na podnět zúčastněné osoby poté Drážní úřad vydal rozhodnutí dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, že určené stromy musí být odstraněny.
Žalobci - obci Chlum byla rozhodnutím Drážního úřadu uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, a to odstranit stromy rostoucí na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu, a jsou tedy zdrojem ohrožení dráhy a provozu na ní. Odstranění stromů mělo být provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční dopravní cesty.
Z rozhodnutí však nevyplývalo, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy ve špatném stavu, či co bylo příčinou pádu stromu na dráhu v minulosti.
Proti rozhodnutí se žalobce núspěšně odvolal k Ministerstvu dopravy – žalovaný, který svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Drážního úřadu.
Na základě toho podal žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobu k Městskému soudu v Praze, kde se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce - obec Chlum v podané žalobě uvedl, že je vlastníkem dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa podle lesního zákona, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází regionální železniční dráha, jejímž vlastníkem a provozovatelem je zúčastněná osoba, která až do roku 2016 vždy sama prováděla odstraňování stromů. Až v roce 2015 uplatnila zúčastněná osoba požadavek na žalobce, aby na předmětných pozemcích zajistil sám na své náklady kácení vyznačených stromů vyskytujících se u dráhy, které představují ohrožení dráhy. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a zúčastněnou osobou nedošlo k dohodě ohledně toho, kdo by měl nést náklady na odstranění stromů, zúčastněná osoba podala v lednu 2016 podnět k Drážnímu úřadu, aby byla věc posouzena.
Drážní úřad podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách uložil žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu v traťovém úseku Bělčice-Blatná. Za nebezpečí pro dráhu při tom Drážní úřad označil 3 kusy stromů rostoucích na dotčených pozemcích. Stromy, které bylo žalobci prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu nařízeno vytěžit přitom dle žalobce, byly zdravé stromy, které dosud nedosáhly mýtného věku.
Žalobce dále vytkl Drážnímu úřadu nesprávné právní posouzení věci, neboť správní orgán nesprávně vykládá § 10 odst. 1 zákona o dráhách a § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, ve znění pozdějších předpisů a to s ohledem na to, že dotčené pozemky jsou pozemky určené k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 lesního zákona. Žalobce povinnosti stanovené lesním zákonem dodržel, takže nebezpečí pádu stromů nevzniklo z jeho jednání, nýbrž zcela jednoznačně přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Drážní úřad je navíc dle žalobce povinen respektovat § 22 odst. 1 lesního zákona, který navíc stanovuje v zásadě stejné pravidlo jako § 10 zákona o dráhách. Dle žalobce je nesprávná teze, že je to žalobce, kdo je povinen stromy z dotčených pozemků jakožto ohrožení dráhy odstranit, což Drážní úřad nesprávně vyvozuje z § 10 odst. 1 zákona o dráhách, jakožto doplňujícího ustanovení k ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o preventivní povinnosti.
Žalobce dále uvedl, že nebezpečí pádu předmětných stromů z dotčených pozemků nevzniklo vzhledem k tomu, že žalobce plnil veškeré své povinnosti vyžadované lesním zákonem, z jednání vlastníka lesa, nýbrž přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách, zejména růstovými procesy, které jsou přirozeným projevem funkčního a produktivního lesa.
Dle žalobce povinnost vlastníka lesa aktivně odstraňovat zdroje ohrožení v ustanovení § 10 zákona o drahách stanovena pouze pro případy, kdy ohrožení dráhy pádem stromů nebo jejich částí vznikne z jeho jednání, kterým je typicky např. provádění těžby dříví či jiná ohrožující aktivita vykonávaná při hospodařeni v lesích v blízkosti dráhy. V žádném případě však z dikce předmětného ustanovení nelze dovodit povinnost vlastníka lesa odstraňovat stromy i jejich části, které představuji ohrožení dráhy v důsledku existence hypotetické možnosti jejich pádu na drážní pozemek, ačkoliv jde jinak o stromy zdravé a vitální, jejichž těžba není vynucovaná žádným ustanovením lesního zákona.
Zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) odmítla, že nebezpečí na dráze nevzniklo přírodními vlivy, nýbrž z nedbalosti žalobce, resp. jeho opomenutí, když náležitě nepečoval o stromy tak, aby se nestaly ohrožením pro dráhu, vědom si toho, že stromy se nacházejí v ochranném pásmu dráhy. Zúčastněná osoba tvrdila, že žalobce špatně rozumí obsahu svých povinností, vzhledem k tomu, že žádný předpis neukládá žalobci povinnost vykácet kolem dráhy v pruhu veškeré stromy, nýbrž žalobce má pouze odstraňovat stromy pro dráhu nebezpečné.
Žalovaný (Ministerstvo dopravy) zopakoval své stanovisko, že postup Drážního úřadu vedl k co nejrychlejšímu odstranění protiprávního stavu nastoleného deliktním omisivním jednáním žalobce, který nechal na svém pozemku vyrůst stromy, které představují ohrožení pro dráhu. Žalobce nemůže po právu tvrdit, že růst stromů je přírodním vlivem ve smyslu § 10 zákona o dráhách, tedy že takovéto ohrožení má na své náklady odstranit osoba odlišná od vlastníka lesa, když žalovaný v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. dovodil, že odpovědnost vlastníka pozemku sousedícího s dráhou za vznik nebezpečí pro ni podle § 10 zákona o drahách je založena jak na konání, tedy zavinění ve formě úmyslu, tak opomenutí, tedy zavinění, tentokrát ve formě nedbalosti.
Žalovaný konstatoval, že v posuzovaném případě nejde o soukromoprávní odpovědnost žalobce za škodu, která navíc ani nenastala, nýbrž o jeho odpovědnost za vznik ohrožení pro dráhu dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, která se řídí veřejnoprávním přepisem.
Městský soud v Praze
Ve věci nesprávné interpretace aplikované právní normy soud uvedl, že vychází z právního názoru zdejšího soudu, který byl aplikován v několika rozsudcích.
Podle tohoto právního názoru je primárním předpokladem pro možnost postupu dle § 10 zákona o dráhách existence nebezpečí pro dráhu, v daném případě spočívající v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou do dráhy spadnout a jejichž odstranění, které jednoznačně představuje zásah do výkonu vlastnických práv žalobce, je opatřením, které splňuje požadavek nezbytného rozsahu dle § 2 odst. 3 správniho řádu.
Podle soudu je zřejmé, že pravomocí k ochraně dřevin „na drahách“ i mimo ně je nadán orgán ochrany přírody, který je mimo jiné i za tímto účelem zřízen, a který je mj. v souladu s § 8 zákona o ochraně přírody oprávněn rozhodnout o kácení dřevin podél dráhy i v jejím ochranném pásmu, pokud se nachází na území chráněné zákonem o ochraně přírody. Zákon o ochraně přírody ani zákon o drahách na žádném místě nestanovuje, že by v případě kácení dřevin „na dráze“ byl oprávněn rozhodovat pouze Drážní úřad, taková kompetence Drážního úřadu ze zákona nevyplývá. Z § 65 zákona o ochraně přírody dále vyplývá, že povolení ke kácení dřevin může orgán ochrany přírody vydat pouze po dohodě s Drážním úřadem.
V projednávaném případě byla prvotním impulsem pro vydání rozhodnutí, že stromy musí být odstraněny, nehoda spočívající v najetí vlaku na překážku na dopravní cestě dráhy, a to na vyvrácený strom. Následným šetřením SŽDC bylo zjištěno, že se na pozemku žalobce v okolí železnice „nachází stromy (souvislý lesní porost), které jsou svým vzrůstem a dopadovou vzdáleností zdrojem ohrožení dráhy.
Podle soudu Drážní úřad i žalovaný v dané věci rozhodovaly pouze na základě oznámení zúčastněné osoby. Nebyla uzavřena dohoda, či jakákoliv jiná procesní forma souhlasu (např. vyjádření) vystavená orgánem ochrany přírody. Takový postup nelze ze strany správních orgánů považovat za řádný, když správní orgán prvního stupně byl povinen postupovat podle § 65 zákona o ochraně přírody, což nenaplnil. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgány nedodržely zákonem stanovené podmínky pro povolení kácení dřevin, když neuzavřely dohodu s Drážním úřadem, byla námitka žalobce, dle níž je rozhodnutí správních orgánů nezákonné, shledána důvodnou.
Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, dále zohlednění postupu s orgánem přírody a krajiny, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, které vychází z týchž neúplných podkladů neumožňujících prozatím právní posouzení, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
Drážní správní úřad je za účelem stanovení rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k odstranění ohrožení dráhy podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách (zde kácení vzrostlých stromů na lesním pozemku) povinen zjišťovat, zda konkrétní strom představuje reálné nebezpečí pro bezpečnost a plynulost provozu na dráze, jakož i příčiny vzniku tohoto nebezpečí. Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné.
O povolení kácení dřevin okolo dráhy rozhoduje vždy orgán ochrany přírody a pouze v úzce vymezených případech (viz § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) může bez povolení zakročit Drážní úřad. Nelze tak tvrdit, že o kácení dřevin podél dráhy rozhoduje pouze Drážní úřad. Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.12.2019, č.j. 6 A 80/2016-65
Nález Ústavního soudu k návrhu na zrušení zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
Skupina 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatel") navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil zákon č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Navrhovatel napadl vedle novely zákona jako celku i jednotlivá novelizovaná ustanovení, která jsou součástí právní úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny. Navrhovatel napadl novelu zákona z důvodu rozporu legislativního procesu s ústavním pořádkem. Zejména namítal vady legislativního procesu předcházejícího přijetí novely zákona, neurčitost či vnitřní rozpornost novelizované právní úpravy a její nepřiměřenost k právu obcí a krajů na samosprávu, vlastnit majetek a svobodě pohybu. Navrhovatel současně požádal o přednostní projednání návrhu.
Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu sestává posouzení ústavnosti zákona s ústavním pořádkem ze zodpovězení tří otázek: zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem a zda jeho obsah je v souladu s ústavními zákony. Ústavní soud tedy hodnotil věcný soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem.
Proporcionalita napadené právní úpravy
Ústavní soud se v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zaměřil na to, zda zákonodárce respektoval zásadu proporcionality a dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy. K tomu použil test proporcionality, který zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnit sledovaný legitimní cíl (kritérium vhodnosti) - zjišťuje se, zda konkrétní opatření může dosáhnout zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného než omezeného základního práva nebo veřejného statku. Dalším kritériem je posouzení nezbytnosti. V jeho rámci se zkoumá, zda byl při výběru vhodných prostředků použit prostředek, který je k omezenému základnímu právu nejšetrnější. Jako poslední je třeba posoudit přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na sledovaný legitimní cíl. Opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která přináší kolidující zájem na jejich přijetí.
Ústavní soud v rámci přezkumu napadených ustanovení zkoumal soulad právní úpravy jakožto projevu ochrany životního prostředí ve smyslu Preambule a čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 1 Listiny s právem na samosprávu podle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy.
Navrhovatel zejména napadal vymezení a založení národních parků. Uváděl, že ustanovení § 15 zákona představuje komplexní změnu pojetí národních parků v České republice. Za zásadní označili dvě změny: 1) že pro národní park postačuje převažující výskyt přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů (oproti dřívější "značné části"); 2) nově je definován dlouhodobý cíl ochrany národních parků - zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území národních parků a zachování nebo postupné zlepšování stavu ekosystémů, jejichž existence je podmíněna činností člověka, významných z hlediska biologické rozmanitosti, na zbývajícím území národních parků. Uvedené právní úpravě navrhovatelé vytýkali neurčitost.
Navrhovatel také napadl neurčitost ustanovení § 22 a § 22a zákona a nepřiměřené omezení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto zkoumal soulad napadené právní úpravy jakožto projevu ochrany životního prostředí ve smyslu Preambule a čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 1 Listiny s právem na ochranu vlastnictví. Podle Ústavního soudu je možné omezením produkčních funkcí lesa na území národního parku dosáhnout zejména zachování biologické a geologické rozmanitosti, nerušeného výskytu populací druhů v přirozeném prostředí, udržení či dosažení v národním parku přirozeného klimatu aj. Napadená právní úprava proto splňuje podmínku vhodnosti v rámci prvního kroku testu proporcionality.
Část námitek mířila proti nepřiměřenosti § 15 a § 15a - 15d zákona, které se týkají omezení práva na samosprávu podle čl. 8 Ústavy. Podle čl. 8 Ústavy se zaručuje samospráva územních samosprávných celků, které mají právo na samosprávu podle čl. 100 odst. 1 Ústavy. Stát může do jejich činnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Ve druhém kroku testu proporcionality Ústavní soud zkoumal, zda zákonodárce nemohl zvolit řešení, které by bylo šetrnější vůči omezenému právu na samosprávu. Šetrnější řešení by však současně muselo dosáhnout sledovaných legitimních cílů v téže či alespoň srovnatelné míře. Jestliže by je naplňovalo jen částečně, pak je nelze považovat za reálnou alternativu, která by měla vést k závěru, že napadená právní úprava není nezbytná.
Navrhovatel nevznesl žádný argument zpochybňující nezbytnost napadené úpravy v rámci druhého kroku testu proporcionality. Ústavní soud proto jen ve stručnosti konstatoval, že zákonodárcem zvolená regulace je způsobilá ochránit přirozený vývoj lesů na území národních parků při šetrném omezení jejich vlastníků. Jiné řešení, než restriktivně omezit těžbu dřeva v lesích na území národních parků, by nebylo dostatečně efektivní ve vztahu k ochraně přirozenosti národních parků.
V rámci třetího kroku Ústavní soud poměřoval střet zájmu na ochranu životního prostředí ve smyslu Preambule a čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 1 Listiny s právem na samosprávu, právem na ochranu vlastnictví a svobodou pohybu podle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 14 odst. 3 Listiny.
Zákonný rámec národních parků byl podle Ústavního soudu nastaven přiměřeně, s respektem k vlastnictví, samosprávě a svobodě pohybu - za účelem nezbytné ochrany přírodního bohatství jakožto hodnoty chráněné v ústavní rovině. Je možné, že v budoucnu zvítězí jiný názorový trend a bude prosazena zákonná úprava nastavující pravidla chování v národních parcích liberálněji (volněji). Není však úkolem Ústavního soudu nyní nahrazovat činnost zákonodárce a nutit jej do liberálnější úpravy.
Napadená právní úprava akcentuje mimoprodukční funkci lesů na území národních parků tím, že omezuje jejich vlastníky, jak mohou s lesy nakládat. Podle Ústavního soudu představuje uvedená regulace mírné omezení. K naplnění uvedeného zájmu je určitá míra omezení vlastnického práva nezbytná. Nejde však o omezení, které by svou měrou odpovídalo např. vyvlastnění nebo zřízení věcného práva, je pouze dán zákonný rámec, jak se mají vlastníci vůči svým lesům chovat. Omezení koresponduje s čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí nad míru stanovenou zákonem poškozovat mj. přírodu a životní prostředí.
Ustanovení § 22 a § 22a zákona vymezují lesy v národních parcích a nakládání s nimi. Je zdůrazněna mimoprodukční funkce lesů na území národního parku, čímž lze dosáhnout zachování určitého biotopu, ochrany půdy a vod nebo žádoucí změny narušeného ekosystému. Těžbou dřeva v lesích národních parků za účelem zisku by mohlo být dosaženo pravého opaku, než je ochrana přírody ve vztahu k národním parkům. Hospodaření s lesy má směřovat k zachování či podpoře jejich přirozené ekologické funkce a biologické rozmanitosti, což odpovídá i požadavku § 8 odst. 2 lesního zákona. Novelou zákona bylo odstraněno určité pnutí mezi právní úpravou v zákoně o ochraně přírody a krajiny a lesním zákoně a byl vymezen vztah těchto dvou zákonů.
Napadená právní úprava tedy reguluje činnosti v lesích na území národních parků, čímž omezuje jejich vlastníky. Podobně jako u omezení práva na samosprávu je nutné akcentovat důležitost životního prostředí, jehož poškození v důsledku lidské činnosti může být dlouhodobé, ne-li nezvratné. Proto je legitimní požadavek prevence poškozování přírody a zdůraznění faktu, že lesy v národních parcích nemají sloužit primárně k masové těžbě dřeva. Oproti předchozí právní úpravě byla napadenou právní úpravou odstraněna byrokratická zátěž - obstarání souhlasu správy národního parku k zásahu proti škodlivým činitelům a opatření při mimořádných okolnostech v lese. Tyto činnosti je nyní možné činit bez souhlasu, nebude-li tím porušeno jiné ustanovení zákona, zejména základní a bližší ochranné podmínky. Ústavní soud zdůraznil, že regulované omezení a zákazy nejsou koncipovány absolutně, nýbrž je možné z nich udělit výjimku.
Ústavní soud shrnul, že napadená právní úprava splňuje formální i materiální podmínky pro zákonné omezení ústavně zaručených práv a svobod, sleduje legitimní cíl ochrany přírody a je přiměřená. Současně je i dostatečně určitá, neboť má zřejmý normativní obsah, který lze interpretovat ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud uzavřel, že otázka existence národních parků a pravidel, jak se v nich chovat, je politicko-odborně-ekologická. Jde o ideový střet (zejména) tzv. environmentalistů s podnikateli, vlastníky nemovitostí a zástupci územních samospráv, který má být řešen v zákonodárném sboru, nikoliv u Ústavního soudu. Závisí výlučně na zákonodárci a exekutivě, jaké národní parky založí, jaká pravidla v nich upraví, a proto nelze, s nadsázkou řečeno, po Ústavním soudu žádat zodpovězení otázky: "zda mají pravdu ekologičtí aktivisté nebo starostové, zda je dobré stavět v národním parku hotely, těžit dřevo nebo nechat bujet vegetaci bez jakéhokoliv zásahu". Zákon stanoví obecný rámec, který bude prováděn vyhláškami ministerstva, opatřeními obecné povahy či správními rozhodnutími. Exekutiva má možnost operativně určovat pravidla podle nastalé situace a je na ní, aby pružně reagovala (například v době současné kůrovcové kalamity); v případě zásahu do veřejných subjektivních práv a veřejných zájmů poskytuje právní řád dostatečné nástroje jejich ochrany.
Legislativní proces přijetí napadené novely zákona byl proveden v ústavních mezích, napadená ustanovení, mající zjevný normativní obsah a vzájemnou provázanost, představují potřebnou a přiměřenou právní úpravu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný, proto jej podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Právní věta:
„Existence národních parků a pravidel, jak se v nich chovat, je otázka politicko-odborně-ekologická. Jde o ideový střet (zejména) tzv. environmentalistů s podnikateli, vlastníky nemovitostí a zástupci územních samospráv, který má být řešen v zákonodárném sboru, nikoliv u Ústavního soudu. Napadená zákonná úprava národních parků je přiměřená a vhodně vyvažuje střet práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, svobody pohybu podle čl. 14 Listiny a práva na samosprávu dle čl. 101 Ústavy na straně jedné a práva na příznivé životní prostředí, rovněž zakotveného na ústavní úrovni článkem 35 Listiny, doprovázeného pozitivním závazkem státu dbát o ochranu přírodního bohatství podle čl. 7 Ústavy.“
(Podle rozhodnutí Ústavního soudu Pl.ÚS 18/17 ze dne 25. září 2018)
Nález Ústavního soudu ze dne 25.09.2019, sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ze dne 25. 9. 2018
Žalobci a) Ing. B. P., b) O. P. jako majitelé rodinného domu se zahradou vedli spor s městem Chlumec nad Cidlinou kvůli zcela extrémnímu rušení svého vlastnického práva k pozemkům a nemovitosti. Ke zmíněnému rušení docházelo zejména extrémním spadem listí, větví a nažek ze stromů ve vlastnictví města na pozemek žalobců, jakož i významnými převisy větví předmětných stromů nad pozemek žalobců. Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem.
Město Chlumec nad Cidlinou na spor reagovalo podáním žádosti na městský úřad o povolení pokácení předmětných stromů.
Městský úřad (MÚ) však požadované kácení nepovolil. Proti jeho rozhodnutí podalo město Chlumec nad Cidlinou odvolání ke Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje. Ten rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Na základě znaleckých posudků vydal městský úřad prvoinstanční rozhodnutí, jímž nepovolil, podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kácení 8 ks dřevin, které svou velikostí překračovaly hodnotu podle § 3 vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení.
Dodatečně také obdržel odborné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“), kde byl stav předmětných stromů hodnocen jako dobrý až zhoršený, s výbornou vitalitou. Dále bylo ve vyjádření konstatováno, že předmětné stromy plní estetickou a ekologickou funkci, a zároveň za běžných povětrnostních podmínek neohrožují své okolí. Podle AOPK postačí v korunách předmětných stromů realizovat pravidelnou údržbu a důvody k realizaci redukčního řezu nebyly shledány.
Žalobci a) Ing. B. P., b) O. P. se žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, který zamítl jejich odvolání, stejně jako odvolání osoby zúčastněné na nařízení, města Chlumec nad Cidlinou.
Žaloba
Žalobci uvedli následující důvody, pro které je podle nich napadené rozhodnutí nezákonné. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je podle žalobců založeno na nesprávném a nedostatečném posouzení relevantních skutkových otázek podstatných pro rozhodnutí ve věci. Správní orgány neprovedly test proporcionality soukromých a veřejných zájmů a bez dalšího upřednostnily veřejný zájem nad zájmem žalobců.
Podle žalobců byl navíc výrok napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelný, neboť žalovaný nevypořádal řadu argumentů žalobců svědčících pro povolení kácení předmětných stromů a řadu svých dalších závěrů nijak nezdůvodnil. Žalovaný měl též podle žalobců pochybit tím, že nekriticky převzal veškeré závěry znaleckého posudku č. 196/20 ze dne 9. 10. 2020 zpracovaného Ing. P. B., Ph. D., aniž by provedl vlastní správní uvážení a zohlednil další podklady. Znalec při tvorbě zmíněného posudku navíc přehlížel zcela excesivní rušení vlastnického práva žalobců k jejich pozemku.
Kromě nutnosti zvýšené péče o jejich zahradu upozornili žalobci na excesivní zanášení filtračního systému jejich bazénu spadem z předmětných stromů, a též na časté zanesení okapů zahradního domku i rodinného domu zmíněným spadem. Okapy mohou přetékat a voda z nich může zatékat do fasády domu. Dlouhodobé zatékání do fasády si navíc může vynutit její celkovou rekonstrukci, či výměnu. V souvislosti s prováděním odklízecích prací spadu z předmětných stromů žalobci připomněli, že jsou již důchodového věku. Uvedené argumenty žalobci uvedli ve správním řízení před oběma správními orgány, ty se s nimi ve svých rozhodnutích však nevypořádaly.
Žalobci dále uvedli, že k jejich argumentaci žalovaný konstatoval, že závažným důvodem potřebným k povolení kácení dřevin může být nadměrné zastínění domu, poškození stavby kořeny či větvemi, nebo umístění nové stavby. Nemohou jimi však být běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí. Uvedený závěr však žalobci považují za vnitřně rozporný, jelikož není zřejmé, proč imise v podobě stínění důvodem pro povolení kácení mohou být a imise v podobě spadu listí, nažek a větví už nikoli.
Žalobci také nesouhlasili se závěrem žalovaného, že citlivě a odborně provedeným řezem lze snížit míru opadu listí na pozemky žalobců, případně je možno dohodnout participaci vlastníka předmětných stromů, tj. města Chlumec nad Cidlinou, na odklízení spadu, jelikož město již tento úklid provádí na svých pozemcích v bezprostředním sousedství. Závěr o možném provedení řezu, který by měl za následek snížení imisí z předmětných stromů, podle žalobců odporuje znaleckým posudkům.
Žalobci též opakovaně namítali absenci porovnání veřejného zájmu na zachování předmětných stromů a důvodů pro povolení jejich skácení, přičemž uvedené porovnání považují v projednávané věci za klíčové. K uvedenému žalobci uzavřeli, že veřejný zájem na zachování předmětných stromů nemůže převážit nad zájmem jejich a dalších sousedů, na nerušeném výkonu jejich vlastnických práv.
Krajský soud
Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které správní orgány vedly k jejich závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Správní orgány vylíčily konkrétní skutkové okolnosti, o něž svá rozhodnutí opřely, uvedly úvahy, kterými se řídily, a popsaly závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěly.
K námitce žalobců týkající se nesprávného a nedostatečného posouzení skutkových otázek krajský soud ve shodě s žalovaným připomíná, že pro povolení kácení vzrostlých dřevin musí být dány závažné důvody, jak stanoví § 8 odst. 1 ZOPK. Stejně tak musí být ve správním řízení zhodnocen funkční a estetický význam dřevin, jejichž pokácení má být povoleno.
Důvodem, pro který by podle žalobců mělo být povoleno pokácení předmětných stromů, je zejména množství listí, nažek a větví padajících z předmětných stromů na zahradu žalobců, které narušuje vlastnická práva žalobců, jelikož jim výrazně komplikuje užívání zmíněné zahrady. V této souvislosti krajský soud připomíná, že správní orgány tvrzení žalobců o existenci zmíněného spadu nerozporovaly, avšak poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011-100, podle kterého nejsou běžné projevy vývoje a růstu dřevin, spočívající např. v opadávání listů, plodů či jehličí, závažným důvodem pro povolování kácení dřevin.
Podle názoru krajského soudu nelze závažné důvody pro povolení pokácení stromu spatřovat v každé skutečnosti, kterou se existence takového stromu dotýká některé z dotčených osob. Takovému závěru totiž neodpovídá použití slova „závažné“. Má-li být kácení dřevin povolováno pouze a právě ze „závažných“ důvodů, je nutno uzavřít, že takovými důvody mohou být pouze průvodní jevy existence dřevin, jejichž negativní dopady nelze odstranit jiným způsobem, než právě pokácením příslušných dřevin.
Krajský soud uzavřel, že správní orgány se zabývaly soukromoprávními zájmy žalobců, jelikož poukázaly na možné řešení jimi nastíněného problému, přičemž by toto řešení při své důsledné aplikaci odstranilo žalobci namítaný obtěžující stav. Na základě výše uvedeného tak lze jednoznačně uzavřít, že důvody podle žalobců svědčící povolení pokácení předmětných stromů lze účinně eliminovat dostupnými prostředky nebo postupy jinak, než pokácením předmětných stromů.
K namítané nutnosti zvýšené péče o zahradu žalobců krajský soud pouze odkázal na argumentaci učiněnou již správními orgány. Negativních průvodních jevů existence předmětných stromů se má jejich vlastník podle rozhodnutí soudu v občansko-právním řízení zdržet, přičemž nebude-li možné po něm adekvátní preventivní opatření spravedlivě požadovat, postačí, odstraní-li vzniklé následky. Tento závěr se týká nejen zahrady žalobců, ale i jejich dalších dotčených nemovitostí.
Podle soudu správní orgány tak dostatečně zjistily skutečný stav věci důležitý pro rozhodnutí a tento následně dostatečně posoudily.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Ochrana dřevin podle § 8 zák. o ochraně přírody a krajiny, jakožto veřejnoprávní úprava, není dotčena soukromoprávní úpravou, tedy např. § 1017 obč. zák. Správní orgány nejsou vázány normami soukromého práva a není tudíž jejich povinností k těmto normám přihlížet. Proto námitka žalobců poukazující na nezohlednění ustanovení § 1012, § 1013 a § 1016 o. z., která zakazují nad míru přiměřenou místním poměrům zasahovat do vlastnického práva souseda vyjmenovanými způsoby, není důvodná.
Povolení ke kácení dřevin lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Orgán ochrany přírody je povinen hájit veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, na ochraně dřevin. Protože zákon nikde nevymezuje pojem "závažné důvody", navíc se jedná o tzv. neurčitý právní pojem, nelze obecně stanovit, co jsou pro účely § 8 odst. 1 "závažné důvody". Orgán ochrany přírody je povinen posuzovat ad hoc případ od případu. Nesmí toto provádět formálně, ale musí využívat znalecké posudky, odbornou dokumentaci, může provést místní šetření apod. Obecně lze říci, že jako závažný důvod by měl být posuzován pouze případ, kdy nelze zamýšleného cíle dosáhnout jinak, než pokácením dřeviny.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10.2021, sp. zn. 30 A 7/2021
V projednávané věci se jednalo o spor o pokácení stromů v blízkosti železniční tratě. Správa železnic, státní organizace, dále jen „osoba zúčastněná na řízení“ oznámila Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „orgán ochrany přírody“) záměr odstranit 57 dřevin a 1 760 m2 zapojeného porostu v ochranném pásmu dráhy u železniční trati v úseku V. B. – B. n. L.
Orgán ochrany přírody zahájil řízení ve věci pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Následně požádal Drážní úřad o vydání závazného stanoviska a nařídil ohledání na místě za účelem posouzení stavu dřevin.
Drážní úřad v závazném stanovisku s vydáním rozhodnutí o pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin ve vymezeném rozsahu nesouhlasil, neboť všechny dotčené dřeviny rostly v obvodu dráhy v její těsné blízkosti. Z tohoto důvodu považoval vzrostlou zeleň za nebezpečí pro dráhu a provoz na ní a ve smyslu § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, za zjištěný zdroj ohrožení dráhy a zdroj rušení drážního provozu na ní.
Vzhledem k závaznému stanovisku drážního úřadu považoval orgán ochrany přírody další dokazování a posuzování věci v souladu se zásadou materiální pravdy za nadbytečné. S ohledem na zásadu procesní ekonomie upustil od zajištění důkazu ohledáním na místě, ale provedl zoologickou obhlídku vybraných dřevin, při níž nezjistil výskyt obecně ani zvláště chráněných druhů živočichů ani hnízdění ptactva. Orgán ochrany přírody proto rozhodl, že se kácení dřevin nepozastavuje, neomezuje ani nezakazuje.
S tím nesouhlasil spolek Ústecké šrouby, z. s., jehož účelem je, mimo jiné, ochrana přírody a krajiny. Spolek Ústecké šrouby, z. s., podal odvolání proti rozhodnutí orgánu ochrany přírody k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To však odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu ochrany přírody potvrdilo.
Ústecké šrouby, z. s. podal proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě namítal, že orgán ochrany přírody pochybil, neboť nezjistil skutkový stav ani okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu na zachování dřevin nebo na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a nezahájil dohodovací řízení. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí nevypořádal podle spolku odvolací námitky.
Městský soud v Praze a uvedl, že orgán ochrany přírody neměl jinou možnost, než vydat rozhodnutí, jímž kácení nepozastavil, neomezil ani nezakázal. V opačném případě by postupoval v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle městského soudu s ohledem na specifika železniční dopravy a nebezpečí vyplývající ze spadlého stromu pro bezpečnost na dráze může i zdravý strom představovat zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 zákona o dráhách. Poukázal také na novelizaci uvedeného ustanovení zákona o dráhách a uzavřel, že v případě dřevin rostoucích v blízkosti dráhy není nutné ve správních rozhodnutích jednotlivě prokazovat, že se jedná o nemocný strom či strom rostoucí např. na nestabilním podloží. Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce - Ústecké šrouby, z. s. (dále jen „stěžovatel“) poukázal v kasační stížnosti na skutečnost, že orgán ochrany přírody je i v oznamovacím režimu povinen vážit veřejný zájem na zachování dřeviny a veřejný zájem na jejím pokácení.
V posuzovaném případě drážní úřad nedal orgánu ochrany přírody vůbec možnost posoudit zdravotní stav dřevin, neboť závazné stanovisko vydal 14 dnů před nařízeným ohledáním na místě. Ze závazného stanoviska nevyplývá, jakým způsobem ohrožují dřeviny provozuschopnost dráhy nebo plynulou a bezpečnou dopravu na dráze, což je jeho hlavním účelem. Přítomnost dřevin v blízkosti dráhy je nezbytnou podmínkou pro postup v oznamovacím režimu kácení a sama o sobě není důležitým důvodem ke kácení. V řízení pochybil, podle stěžovatele, i orgán ochrany přírody, který měl v souladu s metodickou instrukcí zahájit dohodovací řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zdravé stromy mohou samy o sobě představovat zdroj ohrožení dráhy. Možnost pádu stromu je odbornou otázkou, kterou je nutné v každém konkrétním případě odborně posoudit. Nelze plošně tvrdit, že všechny stromy u tratí představují ohrožení dráhy. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na novelizované znění § 10 zákona o dráhách, podle něhož nadále platí, že kácení podléhá ohlašovacímu režimu. Nově však může kácení oznamovat namísto vlastníka pozemku, na němž se stromoví nebo jiné porosty nachází, drážní úřad, doloží-li, že předtím nařídil odstranění dřevin jejich vlastníkovi.
Žalovaný - MŽP ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgán ochrany přírody postupoval v souladu s právními předpisy a nevyhodnotil stav dotčených dřevin a jejich ekologický význam jako natolik zásadní, aby přistoupil k dohodovacímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení - Správa železnic, státní organizace, ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že ze zákona o dráhách vyplývá povinnost provozovatele dráhy odstranit dřeviny bez ohledu na jejich zdravotní stav, ohrožují-li bezpečnost a zdraví osob na dráze. Není zákonnou povinností drážního úřadu nejprve žádat o posouzení zdravotního stavu dřevin.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzované věci postupovaly správní orgány podle tzv. oznamovacího režimu kácení podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v němž má orgán ochrany přírody možnost oznámené kácení pozastavit, omezit nebo zakázat, odporuje-li požadavkům na ochranu dřevin.
Orgán ochrany přírody tak může postupovat, pokud nejsou splněny podmínky pro oznamovací režim nebo pokud veřejný zájem na zachování dřeviny převyšuje nad zájmem na jejím pokácení. Jelikož podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká po 15 dnech od podání oznámení právo kácet, je třeba, aby před uplynutím této lhůty příslušný orgán ochrany přírody zahájil řízení o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení, je-li to z jeho pohledu nezbytné.
Z nového znění § 10 zákona o drahách vyplývá, že jsou v něm nyní podrobněji definovány dřeviny jako zdroj ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti drážní dopravy nebo provozuschopnosti dráhy (jsou to ty, které rostou v tzv. dopadové vzdálenosti), nicméně nadále je třeba v konkrétních případech posuzovat míru ohrožení podle skutkových okolností a porovnávat veřejné zájmy (veřejný zájem na ochraně zdraví a bezpečnosti cestujících na straně jedné a vlastnická práva, jakož i práva na ochranu životního prostředí na straně druhé).
Podle soudu je postup správního orgánu spočívající v nařízení odstranění všech stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy železnice spadnout, porušením zásady proporcionality a zásady materiální pravdy. Drážní úřad nemůže posoudit odborné otázky v rozsahu své působnosti, aniž by byl seznámen se skutečným stavem věci včetně stavu posuzovaných dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Nezkoumal-li totiž správní orgán stav stromů, nemohl předložit ani přesvědčivou argumentaci na podporu jejich vykácení. Nařízení takové povinnosti se může vztahovat pouze na stromy, u kterých riziko pádu vyplývá např. z posouzení jejich zdraví nebo pevnosti kořenového systému.
Nejvyšší správní soud uvedl, že výklad zastávaný v posuzované věci městským soudem i správními orgány, podle něhož každý strom rostoucí v blízkosti dráhy automaticky představuje ohrožení dráhy, nemá oporu v zákoně.
Ani upravené znění § 10 zákona o drahách totiž nestanoví, že se v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy dřeviny nacházet nesmějí, resp. že provozovatel dráhy, příp. vlastník má povinnost je odstranit, a dále že připouští nejen odstraňování, ale i oklešťování stromoví (ořezy nevhodných větví), a rovněž možnost, že provozovatel dráhy určí vlastníkovi dřevin rozsah zásahu (např. provedení redukčního řezu snižujícího výšku stromu, provedení technických opatření k zabránění pádu dřevin.
Při odstraňování stromů tedy musí být v každém jednotlivém případě posuzována míra tohoto ohrožení bezpečnosti dopravy podle konkrétních skutkových okolností, tj. zda jde vzhledem ke konkrétnímu stavu stromů a konkrétním poměrům lokality o ohrožení pouze hypotetické, nebo předvídatelné.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Právní věta:
- Při hodnocení potřebnosti kácení dřevin rostoucích v blízkosti železniční dráhy musí správní orgány zohlednit jednak účel bezpečnosti provozu, jednak účel ochrany přírody a krajiny a s nimi související veřejné zájmy.
- Úkolem orgánu ochrany přírody je, aby náležitě zjistil skutkový stav a v souladu s požadavky na ochranu dřevin rozhodl, zda je kácení dřevin potřeba pozastavit, omezit nebo zakázat. Povinnosti řádně zjistit skutkový stav jej nezbavuje ani to, že konečné rozhodnutí přijímá na základě závazného stanoviska drážního úřadu. Orgán ochrany přírody se nemůže zprostit povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ani s poukazem na zásadu procesní ekonomie.
- Drážní úřad není povinen ani oprávněn si sám posoudit otázku stavu dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Při posuzování dřevin jako zdroje možného nebezpečí pro dráhu a provozu na ní je však povinen své úvahy založit na konkrétně zjištěném skutkovém stavu, resp. na odborném posouzení stavu dřevin, které mu zprostředkuje orgán ochrany přírody.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. 2 As 227/2020
V projednávané věci se jednalo o pokácení stromů nacházejících se na pozemku žadatele, jímž byla Římskokatolická farnost (dále též „žadatelka“ či „osoba zúčastněná na řízení“). Prvostupňovým rozhodnutím (Úřadu městské části Praha 4) bylo žadatelce podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny povoleno kácení 7 kusů dřevin a 11 skupin zapojených porostů nacházejících se na pozemku žadatelky-Římskokatolické farnosti.
Pokácení specifikovaných dřevin bylo podmíněno vznikem práva provést stavební záměr „Stavební úpravy fary a kostela.“ Správní orgán prvního stupně vzal při svém rozhodování v úvahu i skutečnost, že stavba počítající s rozšiřováním fary je stavbou občanské vybavenosti a bude sloužit široké veřejnosti, neboť kostel i farní centrum zajišťuje pastorační funkce pro velké území Prahy 4 a Prahy 12, přičemž v okolí se na zahradách rodinných domů, plochách městské zeleně v přilehlém sídlišti, v areálu koupaliště Lhotka i v blízkém Velkém háji i v porostech podél Zátišského potoka nachází další dřeviny keřového i stromového patra, které mohou zastoupit funkce kácených dřevin do doby zapojení nově vysazených dřevin.
Správní orgán prvního stupně ustanovil znalce P.B. k vyčíslení výše ekologické újmy, která by vznikla případným pokácením řešených dřevin, popřípadě k vypracování návrhu rozsahu náhradní výsadby ke kompenzaci vzniklé ekologické újmy. Všechny dotčené stromy byly jím vypracovaným znaleckým posudkem č. 145/19 ze dne 4. 1. 2019 oceněny na částku 240 804 Kč, zapojené porosty částkou 315 015 Kč, souhrnná hodnota všech dřevin tedy činila dle znalce 555 819 Kč.
Dále bylo žadatelce tímto rozhodnutím podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny uloženo provedení náhradní výsadby na pozemku žadatelky, a to nejpozději do půl roku od vydání kolaudačního rozhodnutí výše uvedeného stavebního záměru, a dále náhradní výsadby na náhradních pozemcích ve vlastnictví Hlavního města Prahy a svěřených do péče Městské části Praha 4, a to do půl roku od právní moci tohoto rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí svým výrokem rovněž žadatelce uložilo následnou péči o vysazené dřeviny uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, a to po dobu 5 let od realizace výsadby.
Proti tomuto rozhodnutí se odvolala žalobkyně-Pankrácká společnost, z.s., jakožto spolek, resp. občanské sdružení působící v oblasti ochrany životního prostředí na Praze 4. V podaném odvolání vytýkala žalobkyně správnímu orgánu I. stupně porušení § 3, § 50 a § 68 odst. 3 správního řádu, a namítala vadně zadaný znalecký posudek, nezjištění ekologické újmy, neuložení adekvátní náhradní výsadby, porušení principu rovnosti účastníků a absenci přezkoumatelné úvahy o funkčním a estetickém významu dřevin. Žalovaný-Magistrát hlavního města Prahy zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4.
Žalobkyně na to reagovala žalobou, ve které se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4.
Žalobkyně obhajovala svoji aktivní legitimaci k podání žaloby s odvoláním na § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů a čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Poukazovala na nesprávné posouzení ekologické újmy, které podle názoru žalobkyně vzniklo věcnou nesprávností Znaleckého posudku, jenž zaměňuje ekologickou a ekonomickou funkci dřevin. Tvrdila, že znalec nemá oprávnění k hodnocení ekologické újmy, v posudku použitá metoda hodnocení je subjektivním sadovnickým nákladovým kalkulačním oceněním, které nelze zaměňovat s ekologickou hodnotou dřevin ve smyslu všech společenských funkcí dřevin podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto žalobkyně ve správním řízení požadovala použití tzv. kalkulačky vydané Agenturou ochrany přírody a krajiny. Jednalo se o metodiku Agentury ochrany přírody a krajiny ČR Oceňování dřevin rostoucích mimo les včetně výpočtu kompenzačních opatření za kácené nebo poškozené dřeviny. Metodika a příslušná softwarová aplikace (internetová kalkulačka) oceňování dřevin je dostupná na www.ocenovanidrevin.nature.cz.“
Žalobkyně dále brojila proti nekonkrétnímu, a nepřezkoumatelnému posouzení funkčního a estetického významu dotčených dřevin ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny v obou správních rozhodnutích.
Městský soud v Praze
O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, čj. 10 A 160/2019 - 171 (dále jen „Původní rozsudek Městského soudu“),vyhověl žalobkyni a zrušil Napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů týkající se správními orgány provedeného správního uvážení ohledně porovnání funkčního a estetického významu předmětných dřevin a závažnosti důvodu pro kácení těchto dřevin podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační stížnost
Na základě kasační stížnosti podané žalovaným Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, čj. 3 As 59/2020 - 68 (dále jen „Rozsudek NSS“), zrušil Původní rozsudek Městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud v zásadě aproboval závěry, k nimž dospěl městský soud v Původním rozsudku Městského soudu, nicméně se přiklonil k závěru, že Napadené rozhodnutí ve spojení s Prvostupňovým rozhodnutím obsahují městským soudem postrádané poměření vzájemně konkurujících si zájmů dle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. zájmu na zachování dřevin na straně jedné a zájmu na výstavbě komunitního centra na straně druhé, i když „ve zcela elementární podobě“ a „na samé hranici přezkoumatelnosti“.
Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem městský soud přitom soud bezodkladně vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení o přednostní projednání věci.
Městský soud v Praze konstatoval, že z právní úpravy obsažené v zákoně o ochraně přírody a krajiny plynou dvě pravomoci žalovaného, resp. správního orgánu prvního stupně založené na správním uvážení, a to logicky v následujícím pořadí:
(i) podle § 8 odst. 1 tohoto zákona povolení ke kácení dřevin, k jehož vydání jsou tyto orgány příslušné, „lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin“, přičemž pouze pokud je v tomto ohledu rozhodnuto kladně (tj. rozhodnuto, že předmětné dřeviny je možno pokácet), přichází na řadu
(ii) úvaha podle § 9 odst. 1 téhož zákona, který stanoví, že „orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Současně může uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na dobu pěti let.“
Ve znovu projednávané věci provedl městský soud důkaz předloženým znaleckým posudkem T.F., který se vyjádřil k otázkám žalobkyně stran zhodnocení zdravotního stavu, vitality a prosperity dřevin určených ke kácení, vyčíslení jejich společenské hodnoty, resp. ekologické újmy a zhodnocení adekvátnosti náhradní výsadby uložené Napadeným rozhodnutím.
Soud přitom po seznámení se se závěry znaleckého posudku T.F. shledal, že výše ekologické újmy určená tímto znalcem pomocí žalobkyní akcentované metodiky Agentury ochrany přírody a krajiny (679 355 Kč) se pouze o, z hlediska soudu relativně nevýznamných, cca 20 % odlišuje od výše újmy určené za pomocí tzv. Kochovy metody ve Znaleckém posudku P.B. (555 819 Kč). Výchozí skutkové okolnosti pro stanovení přiměřené náhradní výsadby správními orgány se tudíž v podání obou znalců zásadním způsobem nelišily.
Soud konstatoval, že při užití § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny musí příslušné orgány v rámci svého správního uvážení provést na konkrétních skutkových zjištěních tři dílčí vyhodnocení:
- funkčního a estetického významu předmětných dřevin,
- závažnosti důvodu pro kácení těchto dřevin (v daném případě stavebních úprav) a
- porovnání obou vyhodnocení, resp. zájmů uvedených ad (i) a (ii).
Soud na základě obsahu odůvodnění obou správních rozhodnutí a správního spisu došel k závěru, že vyhodnocení funkčního a estetického významu dotčených stromů a porostů je v Prvostupňovém rozhodnutí obsaženo v dostatečném a srozumitelném rozsahu. Soud přitom neshledal žádný exces v úvaze správních orgánů obsažené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí. Vyhodnocení ad (ii) a (iii) byla sice správními orgány provedena nadmíru stručně na samé hraně přezkoumatelnosti, avšak logicky a jednoznačně se z nich podává, že funkční a estetický význam dotčených dřevin musí ustoupit závažnosti důvodu (rozšíření komunitního centra) pro jejich pokácení.
Na základě všech skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta:
- Pro povolení pokácení dřevin musí existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tedy musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé dostatečně zhodnotil.
- Orgán ochrany přírody musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Z judikatury vyplývá, že stavba, a to jakákoliv, není bez dalšího důvodem pro povolení kácení dřevin, ať by bylo stavební řízení stran jejího povolení v jakékoli fázi. Příslušné orgány proto musí zamýšlenou stavební úpravu kvalitativně vyhodnotit z pohledu orgánu pro ochranu přírody a krajiny, resp. ochrany dřevin, tedy dopadu na tento zájem, k jehož ochraně jsou povolány (nikoliv z pohledu stavebního úřadu.
- Estetický a funkční význam dřevin nesmí být posuzován samostatně a nemůže být snižován na pouhé kritérium pro určení rozsahu náhradní výsadby. Naopak estetický a funkční význam dřevin musí správní orgány zkoumat ve vztahu k důvodům pro pokácení dřevin a jejich závažnosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.03.2021, sp. zn. 10 A 160/2019-270