Ochrana přírody

Žalobce, obchodní společnost New Dobrawitz s. r. o., se sídlem Doubravice u České Skalice, se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce prostředí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.

Důvodem pro uložení pokuty bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích. Jednalo se o zanedbání ochrany lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům lýkožroutu smrkovému a lýkožroutu lesklému.

Inspektoři ČIŽP při kontrole zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.

Žalobce jako vlastník lesa podle ČIŽP nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu.

Žalobce považoval pokutu za nepřiměřeně vysokou s ohledem na mnoho polehčujících okolností, např. podíl odborného lesního hospodáře na vzniku závadného stavu, maximální úsilí, které vyvinul k nápravě situace a skutečnost, že jeho činností nebyly ohroženy okolní lesy, ale výlučně majetek žalobce. Proto napadl rozhodnutí MŽP žalobou.

Žalobu podala obchodní společnost proti MŽP dvakrát. O první žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 03.12.2013 tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18.01.2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty. Žalovaná strana (MŽP) proto vydala nové rozhodnutí, které žalobce znovu napadl u Městského soudu v Praze.

Soud uvedl, že „zavinění žalobce je podle názoru soudu prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. 

Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. 

Soud nicméně žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta: 

Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. Výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.

V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa a Ministerstvem životního prostředí, které potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP). 

ČIŽP zjistila, že v důsledku těžby v lese došlo ke vzniku holin a k poškození stromů na přibližovací lince, která se nacházela  na lesním pozemku. Při vyvážení klestu a potěžebních zbytků hroubí z lesního pozemku byly v přibližovací lince prohloubeny koleje v celkové délce 158 metrů, v průměru o dalších 12 – 15 cm, hloubka kolejí navýšena celkem na cca 15 – 35 cm. 

Současně bylo při vyvážení klestu a potěžebních zbytků hroubí nově poškozeno 37 stromů které mají poničený kořenový systém, odřené kořenové náběhy a odřené kmeny, přičemž nově poškozené kmeny nebyly ošetřeny fungicidním nátěrem. 

Vlastník lesa se hájil, že na úklid lesa na lesním pozemku si najal smluvně další osoby a poškození životního prostředí nezpůsobil on. ČIŽP oponovala že vlastník lesa byl oprávněn a povinen zjevné vady, rozsah služeb a prací z této smlouvy bezodkladně reklamovat, což neučinil. ČIŽP proto uzavřela, že žalobce byl spoluodpovědný za vznik škody, která vznikla při vyvážení klestí a hroubí, neboť si úklid lesa objednal. ČIŽP konstatovala, že žalobce jako vlastník lesa řádně nekontroloval ani nekoordinoval práce prováděné pro něj, čímž nezajistil plnění zákonné povinnosti při smluvně sjednané činnosti.      

Na základě zjištěných skutečností ČIŽP vydala rozhodnutí, kterým uložila vlastníku lesa pokutu ve výši 120.000,- Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a opatření k nápravě dle § 3 odst. 2 zákona o ČIŽP. Po odvolání vlastníka bylo rozhodnutí ČIŽP MŽP zrušeno a věc vrácena ČIŽP k novému projednání. ČIŽP novým rozhodnutím uložila vlastníku lesa sníženou pokutu ve výši 100.000,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. 

Vlastník lesa - žalobce se podanou žalobou Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým MŽP zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí. Žalobce v žalobě konkrétně namítal nesprávné posouzení jeho zavinění v dané věci, jelikož on svým jednáním životní prostředí nepoškodil. 

Soud uvedl, že zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že správní orgány dostatečně prokázaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v lese nadměrným poškozením přibližovací linky na lesním pozemku, vznikem erozních rýh a k poškození 37 stromů rostoucích na lesních pozemcích. Zjištěným stavem lesa došlo k umožnění vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Podle soudu správní orgány rozhodly v soulady se zákonem, že byť žalobce sám fakticky žádné úkony v lese nečinil, nezbavuje jej to spoluodpovědnosti za vznik vytýkané škody, jelikož byl povinen řádně kontrolovat a koordinovat pro něj prováděné práce v lese dle § 11 odst. 2 lesního zákona. 

Soud tak konstatuje, že žalobce svou zákonnou povinnost dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, tj. neohrozit životní prostředí v lese tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, nemůže bez dalšího přenést na třetí osoby či jejich zaměstnance. Pokud by tyto osoby svým jednáním naplnily skutkovou podstatu správního deliktu, byly by za své jednání samostatně odpovědné, a to i současně, což nevylučuje ani případnou soukromoprávní odpovědnost vůči žalobci. V dané věci u žalobce postačuje nedbalostní zavinění, když z dikce výše uvedeného zákonného ustanovení nevyplývá, že by bylo třeba zavinění úmyslného. 

Soud konstatoval, že žalobce se svým jednáním dopustil minimálně nedbalosti, jelikož si musel být vědom toho, že může způsobit následky obsažené ve skutkové podstatě vytýkaného správního deliktu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že chráněný zájem neohrozí. Žalobce v postavení vlastníka lesa je povinen znát příslušnou právní úpravu týkající se péče o les, která mu stanoví povinnosti a sankce za jejich porušení. 

Na základě výše uvedeného Městský soud žalobu zamítl. 

Právní věta:    

Vlastník lesa odpovídá za stav lesa a poškození životního prostředí při lesnické činnosti, i v případě, kdy si na provedení prací smluvně zajistí nebo zjedná třetí osobu.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.01.2018, sp. zn. 5 A 26/2014.

V dané věci se jednalo o žalobu proti správnímu rozhodnutí České inspekce životního prostředí, kterým byla uložena peněžitá sankce z důvodu protiprávního zásahu do významného krajinného prvku.

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou významným krajinnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolí nivy.

Fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti byla uložena pokuta za provedení zásahu do významného krajinného prvku, konkrétně v údolí nivy řeky Mže (zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů), bez souhlasu orgánu přírody a krajiny. Ve správním rozhodnutí však nebyla zdůvodněna škodlivost, kdy správní orgán pouze uvedl, že zásahy je nutno považovat za škodlivé.

V souladu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, uloží správní orgán pokutu fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.

Soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, s poukazem, že škodlivost musí být prokázána a ve správním rozhodnutí odůvodněna.  

Právní věta:

Je-li uložena správní sankce za protiprávní jednání spočívající v provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku, musí správní orgán škodlivost provedeného zásahu dostatečně prokázat a ve správním rozhodnutí ji řádně odůvodnit.

V dané věci se jednalo o spor, jehož předmětem byl záměr vyhlásit zvláště chráněné území - přírodní památku. Mezi dotčenými pozemky, které měly tvořit přírodní památku byl i pozemek s lesním porostem.  Vlastnice dotčených pozemků, které měly spadat do zvláště chráněného území, se proti záměru správního orgánu prvního stupně nejprve odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Spor dále pokračoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP u Městského soudu v Praze. Žalobkyně vznesla námitky proti návrhu na vyhlášení přírodní památky, ve kterých vyjádřila své negativní stanovisko. Návrh na vyhlášení přírodní památky považovala žalobkyně za nadbytečný, neboť podle jejího názoru byla stávající ochrana přírody dostatečná. Žalobkyně uvedla, že její les neposkytuje žádnou ochranu pro stepní a suchomilná společenstva s navázanými druhy stepní fauny. Dále uváděla, že pozemek je určený pro plnění funkcí lesa. Soud se však s jejími námitkami neztotožnil a přiklonil se ke stanovisku MŽP ohledně výjimečnosti flory a fauny dané přírodní oblasti.

Soud uznal argumenty správních orgánů hovořící pro potřebu ochrany zmiňovaného území, žalobní námitky shledal jako nedůvodné a žalobu proto zamítl.

Právní věta:

Při vzniku záměru vyhlásit zvláště chráněné území nemají správní orgány povinnost informovat o tomto záměru vlastníky pozemků. Právo vlastníka pozemků není tímto postupem orgánu ochrany přírody dotčeno, protože vlastník pozemku má možnost podat námitky proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území poté, co je mu návrh doručen.

Vlastník dotčeného pozemku může uplatnit námitky jen proti takovému navrženému postupu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv a povinností. Za takové námitky se považují námitky směřující proti samotnému záměru, proti navržené kategorii zvláště chráněného území, proti navrženým ochranným podmínkám a proti územnímu vymezení zvláště chráněného území.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.01.2015, sp. zn. 11 A 367/2011

V dané věci byla vlastníku lesa (obchodní společnosti) uložena pokuta Českou inspekcí životního prostředí podle § 4 písm. c) zákona číslo 282/1991 Sb. o ČIŽP ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, které jako vlastník lesních pozemků způsobil tím, že na těchto pozemcích byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Těžbou dříví v několika porostech došlo k poškození a ohrožení lesa jako složky životního prostředí.

Vlastník lesa se proti uložené sankci ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To se ztotožnilo se závěry správního orgánu I. stupně a uvedlo, že podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto, byly dostatečné a bylo jimi spolehlivě prokázáno naplnění skutkové podstaty deliktu.

Skutková podstata deliktu byla podle MŽP naplněna především nezákonným proředěním lesního porostu na ploše nejméně 7,18 ha pod 7/10 plného zakmenění. MŽP odvolání vlastníka lesa zamítlo.

Vlastník lesa se dále domáhal zrušení rozhodnutí MŽP žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze. Ten však ve věci nerozhodl a předal případ Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí MŽP a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Zákon o ČIŽP, stejně jako lesní zákon, posuzuje funkce lesa a jejich význam pro životní prostředí jako celek. V daném případě proto bylo nutno zkoumat pouze to, zda byly činností obchodní společnosti vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zda je prokázáno zavinění. Na úvaze správního orgánu je, které důkazy budou za účelem zjištění skutečného stavu věci provedeny. Při uložení sankce podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP není třeba vlastníkovi lesa prokázat, které konkrétní mimoprodukční funkce lesa jako složky životního prostředí byly jeho jednáním poškozeny či ohroženy. Sankce je ukládána za činnost, kterou právnická nebo fyzická osoba vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a nikoliv za následek této činnosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

Rozsudek Nejvyššího správního soudu se zabývá žalobou občanského sdružení domáhající se zrušení výjimky udělené za účelem bytové výstavby v oblasti „Přírodní památka Milíčovský les a rybníky“. Výjimka byla udělena z důvodu veřejného zájmu. Žalobce (občanské sdružení) však argumentovalo nedostatečným zdůvodněním veřejného zájmu pro bytovou výstavbu. Nejvyšší správní soud tedy poměřoval zájem na ochraně přírody a zájem na bytové výstavbě.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Má-li převážit veřejný zájem sociálního charakteru spočívajícího ve výstavbě bytů nad veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, musí být tento náležitě odůvodněn. Pokud není prokázáno, že veřejný zájem (výstavbu bytů) nelze uspokojit jiným řešením, které by současně minimalizovalo případný zásah do ochrany zvlášť chráněných živočichů, nelze výjimku udělit, z důvodu nesplnění zákonných požadavků.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.05.2013,zn. 6 As 65/2012

Strana 2 z 3