Ostatní

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodními společnostmi a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) jak chápat definici veřejného zadavatele. Předmětem sporu byla otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR, s. p., kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. 

Zadavatel, státní podnik Lesy ČR, uzavřel s žalobcem (obchodní společností L) smlouvu na realizaci veřejné zakázky „Rámcová smlouva na dodávky komplexních lesnických činností, Smlouva na provádění pěstebních činností a Smlouva na provádění těžebních činností. Proti postupu Lesů ČR, s. p., podal uchazeč, obchodní společnost C., nejprve námitky, kterým Lesy ČR, s. p., nevyhověly. Následně podala společnost C návrh k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přezkoumání rozhodnutí zadavatele, který zdůvodnila údajným rozporem rozhodnutí Lesů ČR, s. p., o námitkách, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. 

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že zadavatel nesplnil povinnost stanovenou v § 25 zákona o veřejných zakázkách, když předmětnou smlouvu o realizaci veřejné zakázky uzavřel, aniž by provedl zadávací řízení podle zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatel a společnost C rozklady. Předseda UOHS rozklady zamítl a rozhodnutí potvrdil. 

Případ byl dále řešen žalobami u krajského soudu a po kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost a věc vrátil znovu krajskému soudu k dalšímu řízení. 

Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutím UOHS nebyla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepochybil, pokud se dané ustanovení zákona o veřejných zakázkách pokusil vyložit tzv. eurokonformním způsobem, tedy zejména v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Zároveň právě na základě takového výkladu dospěl UOHS podle krajského soudu ke správnému závěru, že Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud opětovně žalobu zamítl. 

Rozsudek krajského soudu napadla obchodní společnost L kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že Lesy ČR, s. p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta: 

Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. K okolnostem určujícím naplnění prvků definice veřejného zadavatele patří zřízení Lesů ČR, s.p., státem, zřetelné deklarování veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl tento státní podnik zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností ze strany státu, nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.  

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 1 Afs 98/2010.

V dané věci posuzovaly okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR žalobu na náhradu škody, kterou se jednatel obchodní společnosti podnikající v oblasti lesnictví domáhal náhrady škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Konkrétně se jednalo o výdaje na náklady nutné obhajoby a náhradu za ušlý zisk.

V dané věci bylo soudy posuzováno, zda je dán nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání.

Klíčovou otázkou, která byla během soudního jednání posuzována, byla důvodnost zahájení trestního stíhání.

Jednatel obchodní společnosti byl v trestním řízení obviněn z trestného činu ohrožení životního prostředí a trestného činu krádeže.

Poté, co mu bylo orgány činnými v trestním řízení sděleno obvinění, byl poučen, aby se z důvodu řádného objasnění trestné činnosti zdržel další podnikatelské činnosti, tj. aby neprováděl těžbu v lesích.

I přes toto upozornění, obviněný - jednatel obchodní společnosti, poté co byl obviněn, pokračoval v obchodní činnosti a v lese provedl další těžbu na cizích pozemcích.

Po provedené těžbě byl soudem, z obavy, aby v trestné činnosti nepokračoval a nemařil vyšetřování, vzat do vazby.

Ve věci následovalo podání obžaloby a hlavní líčení. V hlavním líčení byl obžalovaný zproštěn z důvodu, že skutek, pro něž byl obviněn, není trestným činem. 

Po osvobozujícím rozsudku požadoval jednatel obchodní společnosti náhradu škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Věc byla řešena více soudními instancemi a bylo podáno i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

Nejvyšší soud ČR ve věci konstatoval, že obviněný si svým jednáním zavinil vazbu sám, kdy přes výslovné upozornění, prováděl činnost, pro kterou byl obviněn. 

Právní věta:

Pokud v průběhu trestního stíhání obviněný svým počínáním zavdá příčinu ke vzetí do vazby tím, že po sdělení obvinění vzbudí odůvodněnou obavu, že bude pokračovat v činnosti, pro niž je stíhán, je zahájení trestního stíhání důvodné. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003

V daném případě se jednalo o spor mezi (obchodní společností) vlastníkem lesa v konkurzu a Českou inspekcí životního prostředí. Spornou otázkou bylo, zda vlastník lesa je povinen plnit povinnosti k jeho ochraně i v průběhu konkurzního řízení.

     Obchodní společnost získala v roce 1998 do svého vlastnictví les, ve kterém téhož roku provedla mýtní těžbu. Rekultivaci pozemků ve smyslu lesního zákona však společnost neprovedla. V roce 2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, přezkumné řízení přihlášených pohledávek proběhlo 12.12.2001.

Česká inspekce životního prostředí dne 25.8.2006 uložila obchodní společnosti jakožto účastníku řízení (vlastníku lesního pozemku), prostřednictvím správce konkurzní podstaty  podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., toho času platného zákona o konkurzu a vyrovnání, toto opatření k nápravě: v součinnosti s odborným lesním hospodářem provádět důslednou ochranu lesa proti buřeni a okusu zvěří a dokončit zalesnění částí lesních pozemků tak, aby byla splněna zákonná ustanovení platná pro zalesněné lesní porosty a byly vytvořeny předpoklady pro splnění zákonem daných parametrů zajištěných lesních porostů.

Správce konkurzní podstaty se odvolal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale odvolání bylo zamítnuto.

Spor dále řešil správce konkurzní podstaty podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.

Soud zdůraznil, že vzhledem ke zjištěným nedostatkům postupovala Inspekce zcela v souladu se zákonem (§ 3 odst. 2), když vlastníku předmětných lesních pozemků rozhodnutím ze dne 25.8.2006 uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. Protože se obchodní společnost již v době zahájení správního řízení nacházela v konkursu, jednal správní orgán v řízení podle práva se správcem konkursní podstaty, na něhož v důsledku prohlášení konkursu podle § 14a odst. 1 věta prvá zákona č. 328/1991 Sb. přešlo oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.

Soud konstatoval, že Inspekce v souzené věci postupovala v souladu se zákonem, když úpadci (nikoliv přímo správci konkurzní podstaty) prostřednictvím správce po zjištění nedostatků svým rozhodnutím uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. V dané věci se nejednalo o přihlášení pohledávky dalšího konkursního věřitele v rámci konkursního řízení, ale o výkon dozorové pravomoci ze strany Inspekce. 

Právní věta:

Prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti v žádném případě nezprostí úpadce povinností zakotvených v lesním zákoně. Společnost je povinna tyto povinnosti plnit jak v době před prohlášením konkursu na její majetek, tak i po prohlášení konkursu.

Česká inspekce životního prostředí je podle zákona č. 282/1991 Sb., orgánem, který dozírá na dodržování právních předpisů týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí a je oprávněna při zjištění nedostatků a škod uložit opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Inspekce v tomto řízení nevystupuje jako konkursní věřitel, ale jako orgán státní správy ukládající opatření k nápravě.

Pozn. Vzhledem k tomu, že konkurzní podstata sloužila k uspokojení konkurzních věřitelů (dnes toto analogicky platí v insolvenčním řízení), domníváme se, že by takovéto rozhodnutí soudu vůči úpadci bylo tzv. akademickým výrokem. V případě, že by úpadce – vlastník lesa již neměl prostředky na zalesnění, povinnost obnovit les by stíhala nového vlastníka, který by lesní pozemek získal v rámci konkursního, dnes insolvenčního řízení.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, čj. 9 Ca 15/2007-29

V soudním sporu byla řešena otázka, zda ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona lze aplikovat na situaci, kdy byla vlastníku sousedního pozemku uložena povinnost odstranit uvolněný skalní masív o rozměrech 3x3x2 m. 

Okresní, krajský a Nejvyšší soud se zabývaly, zda odstranění nestabilního skalního masívu lze podřadit pod „padání kamenů“ výslovně uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona. 

Podle § 22 odst. 1 lesního zákona povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoliv vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí ohrožených škodami, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa. Vlastník neodpovídá jinému za škody, které vzniknou z prosté existence lesa. 

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nelze vlastníku sousedního pozemku stanovit povinnost odstranit nestabilní skalní masív. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta

Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích nelze vyvozovat, že vlastník sousední nemovitosti je povinen odstranit skalní masív z lesního pozemku. 

Rozhodnutí správního orgánu, které by takovouto povinnost vlastníku lesa ukládalo lze považovat za neplatné.  

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.06.2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001

Soudní spor řeší otázku platnosti správního aktu orgánu státní správy lesů, který nařídil vlastníku sousední nemovitosti, která byla ohrožena padáním kamenů lesa, provést stavební úpravy (zpevnění skalního masívu) z důvodu ochrany jeho majetku. 

Opatření bylo vydáno podle § 22 lesního zákona. Vlastník sousední nemovitosti s opatřením nesouhlasil a zrušení správního aktu se domáhal (po neúspěšném odvolacím řízení před správním orgánem) podanou žalobou u krajského soudu. 

Krajský soud zrušil správní akt, kdy uvedl, že takovýto rozsah prací nemůže být vlastníku sousedního pozemku uložen podle § 22 lesního zákona.   

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá tato právní věta

Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže vlastníku sousední nemovitosti podle § 22 odst. 1 věty druhé lesního zákona vydat rozhodnutí, kterým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nacházejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa.  

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.01.2006, sp. zn. 15 Ca 85/2005

Soudní spor řeší odpovědnost vlastníka lesa za pád balvanu na silnici. Spor se týká události, kdy uvolněný balvan ze skalního masívu spadl na automobil projíždějící po přilehlé komunikaci. 

Vlastník lesa byl i vlastníkem přilehlé pozemní komunikace. Majitel automobilu požadoval po vlastníku lesa náhradu škody, ale tento odmítal svoji odpovědnost. 

Věc byla řešena soudně a všechny soudy – okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR, jednomyslně rozhodly, že vlastník lesa za vzniklou škodu odpovídá.   

Soud konstatoval porušení prevenční povinnosti vlastníka lesa a komunikace, protože v projednávané věci docházelo po delší dobu, již před samotnou škodnou událostí, k uvolňování a padání kamenů na pozemní komunikaci. Za tohoto skutkového stavu byl naplněn požadavek objektivní předvídatelnosti vzniku škody.

 Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta

Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň opatrnosti, který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví a majetku. 

Vlastníku lesa však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.   

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015

Strana 2 z 5