Restituce

Žalobkyně (Kanonie premonstrátů v Želivě ) se žalobou domáhala [podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště v P. na LV pro obec J. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky byly jejímu právnímu předchůdci Klášteru řádu premonstrátů v Želivě odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy a že žalovaná obec J.  je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ačkoliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství je neurčité a tudíž neplatné, neboť v něm příděl nebyl řádně identifikován, a kromě toho nedošlo k zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům do pozemkové knihy, přídělce nezaplatil přídělovou cenu a MNV Jiřice tehdy neexistovalo; z toho dovozuje, že k přechodu pozemků na žalovanou obec J dojít nemohlo.

Spor byl posuzován nejdříve okresním a krajským soudem. V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Kláštera řádu premonstrátů v Želivě, že přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948 a přídělovou listinou vydanou Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, byly přiděleny žalované obci J.  Soudy ověřily, že ke dni 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec Králové, a že se souhlasem tohoto státního podniku byla žalovaná obec J. zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C 270/2015-159, žalobu o určení vlastnictví zamítl. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. nebylo realizováno, že na ně byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že právní předchůdce žalobkyně pozemky pozbyl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství.

Po odvolání žalobkyně ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tento rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec J. a k. ú. J.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že předmětné pozemky nepřešly z majetku České republiky na žalovanou obec J. podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona proto, že nebyla jejich vlastnicí ke dni 31. 12. 1949 z důvodu absence intabulace přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na časové a věcné okolnosti dané věci nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou obec J. jinak, než podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. To podle něj koresponduje s historickými listinami, dle kterých se obec J. nestala do 31. 12. 1949 platně vlastníkem předmětných pozemků, což je jednou z obligatorních podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Do 31. 12. 1950 totiž v právním řádu platil intabulační princip, takže k převodu vlastnictví nemovité věci došlo ve smyslu § 431 obecného zákoníku občanského teprve zápisem do veřejné knihy. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované obce J.

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1) obec J. a 2) Úřad pro zastupování ve věcech majetkových dovoláním k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Od toho se pak odvíjí řešení otázky, zda mohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 1) podle § 2 nebo 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.], a dále otázky, zda předpokladem přechodu vlastnického práva podle § 2a tohoto zákona byla okolnost, že obec na pozemcích hospodařila, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu.

Dovolací soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou 1) na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, o přídělu předmětných pozemků (nazvaných v něm jako část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les) zapotřebí intabulace, byť odvolací soud tento závěr neučinil právě s ohledem na to, že tyto nemovitosti byly žalované 1) přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb. Z toho plyne, že na základě této přídělové listiny nabyla žalovaná 1) k těmto pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), a nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou 1) ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991.

Soud uvedl, že legálnímu přechodu sporného majetku na žalovanou 1) při splnění podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.

Dovolací soud uzavřel, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví žalované 1), neboť byly v majetku České republiky a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s. p.

Právní závěr odvolacího soudu, že je-li žalovaná 1) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je „tento přechod stižen absolutní neplatností podle § 39 zákona obč. zák. pro rozpor s § 29 zákona o půdě v tehdy platném znění“, je podle dovolacího soudu nesprávný.

Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní věta

Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

V případě, že na základě přídělové listiny nabyla žalovaná k pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017.

Vedlejších účastníci řízení:

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

Lesy České republiky, s.p.

Ústavní stížností se stěžovatelka-nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu Praha-východ a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6, čl. 7, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k pozemkům ve Středočeském kraji, a to na základě žaloby podané vedlejší účastnicí - „Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“. Podstatou sporu o vlastnické právo k nemovitostem mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla otázka platnosti jejich konfiskace Františku Josefu II., knížeti z Liechtensteinu (dále jen „zůstavitel“), právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Podle sčítání obyvatel z roku 1930 se měl zůstavitel přihlásit k německé národnosti, a nemovitosti mu proto byly po nabytí účinnosti dekretu zabrány.

Ústavní stížností napadala stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-východ, který určil, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice ČR. Bylo zjištěno, že zůstavitel byl do roku 2013 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, č. j. 27 D 2010/2012-118 (dále jen „rozhodnutí o dědictví“) byla stěžovatelka určena dědičkou nemovitostí zůstavitele, na základě čehož byla zapsána jako jejich vlastník do katastru nemovitostí. Z dalších nesporných tvrzení účastníků řízení bylo zjištěno, že nemovitosti jsou od jejich zabrání roku 1945 ve faktickém užívání státu. Na základě dekretu byla Okresním národním výborem v Olomouci roku 1945 vydána vyhláška o konfiskaci nemovitostí proti níž podal zůstavitel stížnost k Zemskému národnímu výboru v Brně. Stížnost proti jeho potvrzujícímu rozhodnutí z roku 1946 byla zamítnuta roku 1951 rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě. Dále vzal soud za prokázané, že zůstavitel byl v období konfiskace státním občanem Lichtenštejnského knížectví.

Okresní soud Praha-východ dospěl k závěru, že zejména podle preambule a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, § 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (společně též „restituční zákony“ či „restituční předpisy“), a především stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493),] bylo účelem restitučního zákonodárství zmírnění některých majetkových křivd, a ostatní ponechat v zájmu právní jistoty ve stavu, v jakém byly před přijetím restitučních zákonů. Tyto předpisy se vztahují na veškerý majetek ve vlastnictví státu ke dni jejich přijetí, nikoli jen na majetek přešlý na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

Stěžovatelka své vlastnické právo opírala o rozhodnutí o dědictví, na jehož základě byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí a o nezákonnost konfiskace. Podle okresního soudu není zápis do katastru nemovitostí dostatečným pro závěr o vlastnictví, neboť zůstavitel ani stěžovatelka nemovitosti více než 60 let po jejich konfiskaci fakticky neovládali a rozhodnutí o dědictví řeší závazně vztahy jen mezi účastníky řízení o dědictví.

Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu. Doplněním dokazování zjistil, že vyhláškou byl zůstavitel ve smyslu dekretu označen za osobu německé národnosti, což považoval Zemský národní výbor v Brně za „v celé zemi všeobecně známé“. Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedení většiny důkazů odůvodnil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; navržené důkazy nebyly způsobilé potvrdit či vyvrátit stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Dále uvedl, že konfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu účinností dekretu dne 23. 6. 1945 – s tím, že podle tehdejší judikatury nebylo v těchto případech třeba zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. V kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva konstatoval krajský soud volnost státu v určení rozsahu a podmínek obnovení majetkových práv původních vlastníků. Uzavřel, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu byl přechod konfiskovaného majetku na stát dnem účinnosti dekretu dovršen správním aktem – vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci, potažmo Zemského národního výboru v Brně.

Stěžovatelka poté podala dovolání k Nejvyšší soudu. Ten dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, protože všechny stěžovatelkou nastíněné otázky byly v nalézacím řízení vyřešeny v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že i při nesplnění podmínek podle dekretu by šlo o křivdu, jež se podle stanoviska pléna Ústavního soudu neodčiňuje. Na rozdíl od mínění stěžovatelky nebyl tento závěr pozdější judikaturou překonán; odchýlení se od něj ve zcela mimořádných případech neznamená zpochybnění jeho obecné platnosti. K námitce stěžovatelky o nicotnosti aktů vydaných národními výbory Nejvyšší soud doplnil, že akty byly v souladu s tehdy platnými právními předpisy i závěry soudů deklaratorní a vydány příslušnými orgány. I proto je rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z roku 1951 pro nyní posuzovanou věc nevýznamné. Stěžovatelce muselo být známo, že nemovitosti byly v držbě státu, ale skutečný právní stav si neověřila. Její případné očekávání, založené rozhodnutím o dědictví, spočívalo na nedbalosti a nemohlo být legitimní.

Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Ústavní soud nejprve posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti co do ústavnosti názoru o nemožnosti přezkumu zákonnosti konfiskace, neboť tato otázka je zásadní pro posouzení souladu určení vlastnického práva k nemovitostem s ústavním pořádkem a navazujících námitek stěžovatelky.

Podle tvrzení stěžovatelky zůstavitel nebyl Němec, nespadal pod režim dekretu a nemovitosti mu tak nemohly být platně zabaveny. Nadto mohlo k případné konfiskaci dojít až vydáním navazujících správních aktů, které však považuje za paakty. K tomu navrhla provedení mnoha důkazů, z nichž většina byla okresním soudem i krajským soudem odmítnuta pro nadbytečnost. Napadená rozhodnutí mají být z důvodu použití dekretu ve flagrantním rozporu s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace, tedy i s čl. 3 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka připomněla, že v řízeních před obecnými soudy nebylo rozhodováno o tzv. restituční věci; nevznesla restituční nárok, naopak byla v postavení žalované a předmětem řízení bylo vlastnické právo k nemovitostem. Restituční zákony, podle stěžovatelky, nemění právní úpravu institutu vlastnictví, pročež mají vlastníci právo domáhat se soudní ochrany před nároky třetích osob.

Podle názoru Ústavního soudu dospěly obecné soudy k závěru, že vlastníkem nemovitostí byla ode dne nabytí účinnosti dekretu vedlejší účastnice, tedy ČR. Soudy podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493), konstatovaly, že pro smysl a cíl restitučních zákonů lze zákonnost konfiskačních aktů přezkoumávat pouze v řízení o restitučních nárocích. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu se zmírňují pouze ty křivdy, k nimž došlo po 25. 2. 1948; výjimky musejí být dány zvláštním zákonem, což v posuzované věci nejsou.

Ústavní soud také zvážil návrh stěžovatelky na přerušení řízení, nebo aby v řízení nebylo postupováno. Konstatoval však, že mezivládními diplomatickými jednáními, nadto s nejistým výsledkem, ani příslušným návrhem stěžovatelky není Ústavní soud vázán.

Ústavní soud shledal, že okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně souladně vyložil, že na základě restitučních zákonů se i do katastru nemovitostí zapsaný vlastník musel svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů. S ohledem na historické souvislosti i judikaturu Ústavního soudu bylo obecnými soudy na jisto postaveno, že přechod vlastnického práva na základě dekretu nastal ex lege. Současně soudy v souladu s ústavním pořádkem i civilistickou naukou vysvětlily, že stav zápisu v katastru nemovitostí nedeterminuje určení skutečného vlastnického práva.

Z uvedeného je zřejmé, určit vlastnické právo k věci může jen soud v řízení o určení vlastnického práva, nikoli v řízení o dědictví, a nikoli katastrální úřad při zápisu tohoto práva do veřejného seznamu. Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, rozhodovaly-li spor o určení skutečného vlastnického práva k nemovitostem nevázány rozhodnutím o dědictví.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:

Na konfiskovaný majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

     Případná nezákonnost konfiskačních aktů je vzhledem k účelu restitučních zákonů nevýznamná. Je-li v zájmu zachování právní jistoty cílem restitučních zákonů ponechat ostatní právní vztahy ve stavu, v jakém byly v době jejich přijetí, nemohla stěžovatelka nabýt vlastnické právo na základě rozhodnutí o dědictví.

usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.02.2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17

V souzené věci se jednalo o spor mezi devíti obcemi (žalobci) a čtyřmi státními složkami (žalovaní) - Lesy ČR, Pozemkový fond ČR, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Národní památkový ústav, o určení vlastnického práva k nemovitostem. Jednalo se o lesní pozemky, ostatní plochy, trvalé travní porosty, objekt bydlení a zastavěnou plochu dřívějšího Severomoravského lesního družstva. Žalobci byli právními nástupci Severomoravského lesního družstva, které bylo zapsáno do rejstříku společenstev v dne 22. 2. 1938.

Předmětem sporu byla především a otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31. 12. 1949, kterou bylo třeba vyjasnit, jak požaduje   ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávaly ostatní žalovaní.

Okresní a krajský soud po posouzení věci rozhodly ve prospěch obcí. Krajský soud převzal důkazní zjištění nižší instance a posuzoval věc především podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 277/2002 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Toto ustanovení umožňuje, aby do vlastnictví obce přešly ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce. Po právní stránce poté odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně přiděleny Severomoravskému lesnímu družstvu a toto nabylo vlastnictví trvající i ke dni 31. 12. 1949.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly Lesy ČR dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Za právní otázky zásadního významu označily 1) nezbytnost intabulace přídělu, 2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem, 3) nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody.

Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvod, jenž spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání Lesů ČR zamítl. 

Právní věta:

Při současné nápravě bezpráví minulosti je třeba vycházet především z účelu předpisů o první pozemkové reformě z let 1919, 1920 a předpisů restitučních vydaných v letech 1945, 1946.

Případné nedostatky jejich textu (platí to zejména o poválečné restituční úpravě) nelze interpretovat v neprospěch lesního družstva. Restituční proces byl přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb.) a návazným zánikem lesních družstev, v nichž se sdružovaly obce jako podílníci jimi vlastněného a obhospodařovaného majetku.

K přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž by bylo třeba intabulace.

Zákon č. 172/1991 Sb. je předpisem restituční povahy, cílem a účelem jeho novelizací bylo umožnit žádoucí rozsah vydání nemovitostí obcím i tehdy, jestliže právní normy a zejména individuální správní akty z poválečné doby vykazovaly určité nedostatky. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.08.2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012

Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná v projektu Lesnické judikáty. Jedná se o spor, kdy se církevní organizace žalobou domáhala zrušení kupních smluv mezi Českou republikou a třetí osobou (jednalo se o pozemky, které byly původně ve vlastnictví církve).

Církev argumentovala, že uskutečněným prodejem pozemků bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě a usilovala o zneplatnění kupních smluv – tato právní otázka (porušení blokačního ustanovení § 29) byla řešena již v předchozích zveřejněných judikátech.

Třetí osoba se u soudu bránila tvrzením, že pozemky nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy. Dodala, že sporné pozemky tvoří pouze 4-5 % z celkové půdy, kterou obhospodařuje od roku 1995. Uvedla, že se jedná o mimořádnou okolnost, svědčící pro zachování platnosti kupních smluv.  

Nejvyšší soud ČR, v rámci podaného dovolání, tuto argumentaci odmítl.  

Právní věta:
Mimořádnou okolností pro zachování platnosti kupní smlouvy není obhospodařování pozemku, který byl odprodán v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2017, sp. zn. Cdo 5036/2016

V dané věci se jednalo o soudní spor, jehož předmětem byly pozemky, které stát odprodal v roce 2011/2012 třetí osobě. Jednalo se však o pozemky, které následně nárokovala církevní organizace v rámci restitucí.

Církev se o tyto pozemky přihlásila jako jejich historický vlastník. Církevní organizace, která podala žalobu, kterou se domáhala zrušení kupní smlouvy. Jednalo se o pozemky, které byly historickým majetkem církve. Tyto byly v roce 1949, v rámci scelování, vykoupeny státem, kdy měly být provedeny směny pozemků a církevní organizace měla obdržet náhradní pozemky.

Prvostupňový soud (Okresní soud v Tachově) došel k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a třetí osobou je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s „blokačním“ ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. K námitce, že žalovaný nabyl pozemky v dobré víře, soud uvedl, že se třetí osoba nemůže v případě absolutní neplatnosti dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy vůbec nenabyla. 

O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, který na prodej pozemků zaujal stejný právní názor jako okresní soud. Dle soudu, církevní organizace prokázala právní nárok na pozemek a k odnětí pozemku státem došlo bez náhrady.

V rámci podaného dovolání byl spor řešen Nejvyšším soudem ČR. Tento se ztotožnil s právním názorem okresního a krajského soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že restituční nároky církevních organizací jsou primární a uvedl, že blokační ustanovení chrání restituenty (církve). Dále se zabýval námitkou, kdy byli před uzavřením kupní smlouvy a prodejem pozemků třetí osobě, vyzváni eventuální vlastníci (restituenti), aby upozornili na své případné budoucí nároky. Dle Nejvyššího soudu ČR byly tyto výzvy vůči budoucím restituentům, tj. církvím, právně irelevantní.       

Právní věta:

Restituční nároky jsou nároky primárními, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů. Opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty (církve) činila bezcennými. Výzvu vůči eventuálním vlastníkům, zda budou uplatňovat v budoucnu restituční nárok, učiněnou před prodejem pozemků třetí osobě, lze pokládat za právně irelevantní.   

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti restitučního zákonodárství a má přímou souvislost s restitucemi církevních lesních pozemků.

Jádrem sporu byly pozemky, které byly historickým majetkem církve a po roce 1948 byly znárodněny státem. Nicméně, po roce 1989 nedošlo k jejich navrácení původnímu majiteli, tj. církevní organizaci, ale v roce 2010 byly pozemky odprodány jiné (třetí) osobě.

Ve věci byla církevní organizací podána žaloba, která se opírala o ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení zákona měly být pozemky „blokovány“ ve prospěch církví a v budoucnu mělo dojít k jejich následné restituci původními majiteli. Okresní soud v Bruntále na základě podané žaloby konstatoval neplatnost kupní smlouvy a určil, že vlastníkem pozemku je a nadále zůstává Česká republika.

Na základě podaného odvolání věc řešil Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Tento uvedl, že rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, protože se jednalo o historický majetek církve a je nutné tento majetek zachovat, pro stále odkládané vypořádání s církvemi.

Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento se ztotožnil s uvedenými závěry nižších soudů. Podle něj by realizace prodeje pozemků, které jsou určeny k pozdějším restitucím ve prospěch původních vlastníků, způsobila vyloučení restitucí těchto majetků původními (historickými) majiteli - církvemi.   

Právní věta:
Z důvodu umožnění restitucí původního majetku církevními organizacemi, je třeba upřednostnit zachování původního majetku ve vlastnictví státu, před jejich prodejem třetím osobám. Má-li být dříve provedený odprodej třetím osobám zachován platným, musí tomu svědčit mimořádné okolnosti. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016

Strana 1 z 3