Z důvodu nedostatku surovin po I. světové válce, problémech v zásobování a celkovému nedostatku surovin, byly tyto krádeže značně rozšířeny. Přistiženému pachatel musel být prokázán úmysl a vědomost, že provádí těžbu v cizím lese. Dokazování bylo složité z důvodu, že ne na všech lesních pozemcích byly znatelné vlastnické hranice. Řada pachatelů prováděla úmyslnou těžbu za hranicemi svým pozemků, s odůvodněním, že těží ve svém lese.
Stávající neutěšenou situaci se tehdejší státní správa lesů, policejní úředníci a soudy snažily vyřešit najitím řešení spočívajícím v prokázání jednoznačného úmyslu pachateli. K tomu využily staré hranice lesa, které byly vytyčeny příkopy. Hraniční příkop, který měl být považován za překážku v dikci zákona, musel být dostatečně hluboký, aby představoval skutečnou překážku chránící les.
Les obehnaný příkopy byl považován za zahájený a jeho hranice soud uznával jako nezpochybnitelné pouze v případě, když byly hraniční příkopy skutečnou překážkou proti vjezdu do lesa. Výklad toho ustanovení se neustále zpřesňoval. Důkazem toho je následující vymezení daného problému v soudním rozhodnutí
Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 21. září 1933, sp zn. ZM I 283/32,[1] ve věci obžalovaných Václava Š. a Stanislava Š., kterým soud vyložil termín vlastnické hranice lesa a jeho zahájení.
„Les obehnaný příkopem je možné pokládati za zahájený… jen, tvoří-li překážku… Pojmu zahájení neodpovídá zařízení, jež označuje jen hranice lesa nebo jen jaksi symbolicky dává najevo vůli vlastníkovu vlastnictví své důrazně hájiti, nýbrž zahájení musí tvořiti skutečnou překážku pro pachatele odciziti z lesa lesní majetek, překážku, která se, co do intensity alespoň přibližuje uzávěře jiných předmětů. Les, který je obehnán příkopem, je podle toho pokládán za zahájený.“
Právní věta
Zahájený les. Dle rozhodnutí se muselo jednat pouze o les obehnaný příkopem a nikoli les, jehož hranice byly vyznačeny pouze mezníky. Hraniční příkop musel být dostatečně hluboký, aby zabránil vjetí vozu do lesa. Při dopadení pachatele se z úřední povinnosti muselo zjišťovat, zda tento neměl souhlas majitele lesa nebo orgánu státní správy lesů k těžbě v lese. Způsobená škoda se vypočítávala podle ustanovení § 72 a podle přílohy D zákona lesního z roku 1852. Hodnota odcizené věci se vypočítávala nikoliv podle užitku zlodějova, nýbrž podle škody okradeného.
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 21. září 1933, sp zn. ZM I 283/32. In: Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, ročník patnáctý, obsahující rozhodnutí z roku 1933, pořádá II. president Dr. František Vážný, Praha 1924.