V podané stížnosti argumentovala snížením hospodářského užitku a výnosu z pastviny.

Nejvyšší správní soud v souzené věci poměřoval vznik případné majetkové újmy stěžovatelky a nejkratší dopravní vzdálenost pro vývoz dřeva z lesa, přičemž dospěl k názoru, že jiná trasa by způsobila větší poškození lesa a jiných pozemků. „Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal Nejvyšší správní soud bezdůvodnou, neboť podle § 180 zák. čl. XXX1 : 1879 musí každý majitel pozemku dovoliti, aby se cizí lesní výroby dopravovaly přes jeho pozemky, jakémukoliv účelu sloužící nebo po jeho soukromých cestách, jestliže je jinak vyvést z lesa buď vůbec nebo jen s nepoměrně velkým nákladem…“[2]  Soud v rozsudku také zmínil, že obchodní společnost, která bude provádět přepravu kulatiny je povinna po jejím ukončení povinna uvést pozemek do původního stavu. Pro případ, že by tak neučinila, musela ještě před zahájením přepravy složit u lesněpolitického úřadu I. instance přiměřenou finanční jistotu „…pro případné škody nebo za náklad spojený s upravením použité soukromé cesty v původní stav…“[3] Jedná se o velmi moderní soudní rozhodnutí, které by svým způsobem řešení mohlo být inspirativní pro současnost. 

Právní věta 

V daném případě správní úřad na základě místního šetření určil nejkratší cestu pro vývoz dřevní hmoty z lesa. Nejkratší trasa byla určena v konfrontaci s možným poškozeným lesa, pokud by se kulatina vyvážela lesní cestou. Pro případ, že by obchodní společnost neuvedla do původního stavu pozemek, přes který se kulatina vyvážela, byla stanovena vratná kauce, která by se v případě poškození pozemku použila jako náhrada škody na obnovu poškozeného pozemku.

[1] Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. ledna 1922, č. 113. In: Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Nálezy z roku 1922, pořádá JUDr. Josef V. Bohuslav, senátní president Nejvyššího správního soudu, Praha, 1924.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.