Cesty

Ing. J. J.- osoba zúčastněná na řízení, zahájil výstavbu účelové komunikace pro zpřístupnění parcel v lese bez stavebního povolení. Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, položení asfaltového povrchu a provedení nových propustků ze železobetonových rour. Záměrem výstavby tak bylo zpřístupnění lesních pozemků, kde je velmi členitý terén a kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce. Na základě žádosti Ing. J. J., Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby napadlo Město Frýdlant nad Ostravicí - žalobce u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který však svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce byl účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany a za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Smyslem vybudované cesty, podle žalobce, nebylo zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty.

Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve svém vyjádření k možnosti povolit předmětnou stavbu v daném území odkázal na příslušné stanovisko vyslovující souhlas k zásahu do krajinného prvku a na to, že komunikace obdobného charakteru a provedení jsou běžně v území navrhovány. V realizaci asfaltové komunikace v lese žalovaný nespatřoval nic mimořádného, zvláště když mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i zpevněné lesní cesty. Stavba předmětné komunikace nemá podle žalovaného vliv na nárůst dopravní zátěže, zvláště když se jedná o již existující přístup do lesa. Obecně stanovený zákaz vjíždět motorovým vozidlem do lesa vylučuje, aby mohly být tyto lesní cesty považovány za veřejně přístupné účelové komunikace určené k obecnému užívání.

Krajský soud ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by došlo k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat; nadto soudu nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

Žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.

Podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu Nejvyšší správní soudu uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá „povaha území“, kterou zmiňuje stěžovatel. Respektive co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Podle soudu se správní orgány otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.

      K námitce stěžovatele, že stavba ještě nebyla v plném rozsahu realizována a že ji nelze dodatečně povolit, Nejvyšší správní soud odkázal na dikci ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné, z čehož vyplývá, že dopadá právě na situaci posuzovanou v tomto případě, tj. kdy v průběhu realizace stavby stavebník požádá o dodatečné povolení takové stavby (shodně Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 954 a násl., výklad k ustanovení § 129).

Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o lesích, ani stavební zákon a priori nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.

Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Právní věta:

Z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování pozemní komunikace v lese. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá.

Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). 

Avšak výjimka, kterou může udělit vlastník lesa, není bezbřehá. Pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, č.j.6 AS 19/2019

V posuzované věci vedla spor se správními orgány akciová společnost Městské lesy Hradec Králové, (žalobce, stěžovatel), obhospodařující lesní pozemky. Jádrem sporu bylo posouzení skutečnosti, zda navezením zeminy do lesa a následnými terénními úpravami stěžovatel - Městské lesy Hradec Králové, a.s., porušil §13 lesního zákona,tedy, zda lesní pozemek nevyužil k jiným účelům, než k plnění funkcí lesa.

Dne 26.9. 2013 Česká inspekce životního prostředí svým rozhodnutím udělila stěžovateli - (žalobci) pokutu ve výši 120 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od poloviny března 2013 do poloviny dubna 2013 použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa na lesním pozemku p. č. 568/1 v k ú. Běleč nad Orlicí. Zemina byla na lesní pozemek navážena a rovnána těžkou technikou tak, aby její povrch plynule navazoval na okolní terén. Navážkou byly výrazně zasaženy nejen břehy tůní, ale i samotné tůně a došlo k ohrožení zvláště chráněných živočichů. 

Na výše uvedeném pozemku měl stěžovatel nezákonně uložit cca 1 000 m3 zeminy a provést terénní úpravy, aniž by měl k takové činnosti příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Tímto jednáním měl porušit § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Podle Inspekce se svým jednáním dopustil správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce (stěžovatel) s rozhodnutím inspekce nesouhlasil a odvolal se k Ministerstvu životního prostředí (MŽP).

MŽP uvedlo, že stěžovatel navážkou výkopové zeminy v relativně vysoké vrstvě zakryl původní lesní půdu, čímž zasáhl do ekologicko-stabilizační, půdoochranné a vodohospodářské funkce lesa a oddálil možné zalesnění. Tím došlo k faktickému omezení využití pozemků pro plnění funkce lesa, a proto byl naplněn i požadavek neoprávněnosti ve skutkové podstatě podle § 4 písm. a) zákona o Inspekci.

MŽP uvedlo, že terén bylo nutno nejprve upravit (v minulosti navezené kusy betonu) a odpady odvést. Stěžovatel však nepřistoupil k odvozu materiálu, nýbrž zarovnal terén zavážkou zeminy o výšce 0,5 až 2 metry na plochu o rozloze cca 0,5 ha. Tím, vzhledem k dlouhodobému předpokládanému sesedání zemin, oddálil možný termín zahájení zalesňování. Stěžovatel tak výrazným způsobem změnil charakter dotčeného pozemku, neboť z terénní deprese vytvořil rovinatou louku, původní kyselou lesní půdu překryl vysokou vrstvou půdy mírně alkalické, v důsledku čehož změnil vodní režim na pozemku a oddálil možnost jeho zalesnění o několik dalších let. Žalovaný tak přisvědčil Inspekci, že provedený zásah vybočil z rámce běžného hospodaření.

MŽP-(žalovaný) svým rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013, snížil udělenou pokutu na 60 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí Inspekce potvrdil. Snížení pokuty bylo odůvodněno tím, že stěžovatel požádal o výjimku ze zákazu užití lesních pozemků k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa. Požádání o výjimku mělo vliv pouze na polehčující okolnosti, protože o ni bylo pořádáno až po šetření inspekcí. 

Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Uvedl, že postupoval zcela v souladu s lesním zákonem. Ten vedle produkčního přínosu lesů upravuje i jejich mimoprodukční přínos, kam spadá i jejich rekreační funkce. S ní bylo jednání stěžovatele zcela v souladu, a to také proto, že se jedná o příměstský les, u něhož je rekreační funkce prioritní. Stěžovatel podle svého vyjádření zamýšlel sanaci lesního pozemku postiženého kalamitou a odpadovou zátěží s tím, že dané území bude přeměněno na lesní louku, plnící rekreační funkci. Městský soud však žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a žádné z namítaných pochybení v řízení před městským soudem neshledal. Konstatoval, že u zásahu, který by mohl vést k ohrožení či oslabení stabilizační funkce lesa si musí ten, kdo takový záměr zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Podle Nejvyššího správního soudu také nebyla prokázána dostatečně zřetelná spojitost mezi navezením zeminy a vytvořením lesní louky s jezírkem, a to zejména z časového hlediska. Nadto měl Nejvyšší správní soud, podobně jako městský soud, pochyby, že vytvoření půlhektarové louky s umělým jezírkem v lese by naplňovalo účel lesního zákona, vyjádřený v jeho § 1. Kasační stížnost proto zamítl. 

Právní věta:
Podle § 13 lesního zákona musí být veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa účelně obhospodařovány. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno.
V lese nelze nezákonně ukládat zeminu a provádět terénní úpravy, aniž by k této činnosti bylo vydáno příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Použitím lesní půdy k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa, dochází k porušení § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Pro porušení § 13 lesního zákona není zásadní rozloha dotčeného pozemku. K velikosti zasažené plochy se přihlíží až při rozhodování o výši pokuty podle § 5 odst.1 zákona o Inspekci.

V souzené věci byl veden spor mezi žalobcem V. H. a žalovaným - Krajský úřad Jihomoravského kraje o to, zda parkování v lese je přestupkem nebo správním deliktem. Lesní zákon stanoví v
§ 53 odst. 1 písm. g), že přestupku se dopustí ten, kdo v rámci obecného užívání lesa v lese bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem. Za tento přestupek může uložit orgán státní správy lesů pokutu až do výše 5.000,- Kč.


Podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše
100.000,- Kč tomu, kdo provádí činnosti v lese zakázané. Dle § 20 odst. 1 písm. g) je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly.

Žalobce V. H., se protiprávního jednání dopustil tím, že bez příslušného povolení vjel na lesní cestu procházející lesními porosty a zaparkoval osobní automobil v lese, čímž porušil § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona. 

Rozhodnutím Městského úřadu Veselí nad Moravou (dále jen „městský úřad“) ze dne 12. 6. 2013,  byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč za spáchání jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Žalobce napadl rozhodnutí městského úřadu odvoláním, v němž namítal, že do lesa nejel jako soukromá osoba, ale jako místostarosta obce Tvarožná Lhota, tedy zástupce obce, za účelem hospodaření v lese dle § 20 odst. 3 lesního zákona, neboť obec Tvarožná Lhota měla v oboře pozemky.

Žalovaný - Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále „stěžovatel“), rozhodnutím ze dne 5. 8. 2013,  žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Měl totiž za prokázané, že žalobce zaparkoval osobní automobil v lese bez příslušného povolení, a porušil tak zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lesích stanovený v § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona.

Podle stěžovatele (JMK) bylo nepodstatné, zda žalobce do lesa vjel jako soukromá osoba, nebo zástupce obce. Jeho činnost nebylo možné považovat za činnost související s hospodařením v lese, neboť obec Tvarožná Lhota nevlastní v předmětném areálu obory žádné lesní pozemky.

Žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele žalobou u Krajského soudu v Brně. V ní namítl, že předmětné jednání nepředstavuje jiný správní delikt podle § 54 lesního zákona, ale mohlo se nanejvýš jednat o přestupek v rámci obecného užívání lesa.


Krajský soud v Brně rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal žalobu důvodnou.

Stěžovatel (JMK) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Spornou právní otázku představovalo posouzení vztahu přestupku podle § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona a jiného správního deliktu zakotveného v § 54 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Krajský soud měl za to, že skutková podstata přestupku v § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona vymezuje postihované protiprávní jednání mnohem konkrétněji oproti tzv. zbytkové skutkové podstatě jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, je tedy speciální úpravou vůči tomuto jinému správnímu deliktu, a je proto na místě ji aplikovat přednostně.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud posoudil klíčovou právní otázku chybně a kasační stížnost je důvodná. Uvedl, že pokud výše popsané žalobcovo jednání naplňuje znaky jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, nemůže se jednat o přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) téhož zákona ani o jiný přestupek.  Proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta

I.
Pokud fyzická osoba bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem v lese, má být z důvodu speciality jiných správních deliktů vůči přestupkům postižena nikoli za přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, nýbrž za jiný správní delikt podle § 54 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, tedy za provádění činnosti v lese zakázané, ve smyslu výčtu zakázaných činností obsaženého v § 20 zákona o lesích, zde konkrétně za porušení jeho odst. 1 písm. g).
II.
V důsledku novely zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, přijaté procedurálně sporným postupem zákonem č. 67/2000 Sb., je vztah mezi přestupky podle § 53 zákona o lesích a jinými správními delikty podle § 54 téhož zákona pro adresáty zákona natolik nepřehledný, že je na samé hraně porušení zásady nullum crimen sine lege stricta. Pokud by aplikace této problematické úpravy, činící celou řadu skutkových podstat přestupků vyjmenovaných v § 53 zákona o lesích obsoletními, vedla v konkrétním případě ke zjevně nespravedlivému výsledku, například k tomu, že by za jednání, které je na první pohled přestupkem podle § 53 citovaného zákona, byla uložena sankce, kterou toto ustanovení neumožňuje, cítil by se Nejvyšší správní soud povinen zabránit takto nespravedlivému řešení odporujícímu legitimnímu očekávání adresátů zákona tím, že by postupem podle čl. 10 Ústavy přednostně aplikoval požadavky čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) před ustanoveními zákona o lesích.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 03.06.2016, čj. 5 As 62/2015 - 15) 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 03.06.2016, sp. zn. 5 As 62/2015

V daném případě se jednalo o spor o využívání lesní cesty, která částečně vedla po soukromém pozemku. Žalobci se domáhali zaplacení částky 140.400 Kč po společnosti, která cestu využívala k podnikatelským účelům. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a po dovolání žalobců Nejvyšším soudem ČR. Podrobně se případem zabýval především krajský soud, který doplnil dokazování o další důkazy. Jednalo se v tomto případě o cestu vybudovanou podle projektové dokumentace v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a ke zbudování bylo vydáno stavební povolení.

Oba soudy, okresní i krajský, shodně konstatovaly, že lesní cesta má charakter účelové komunikace, neboť slouží ke spojení nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti s ostatními komunikacemi. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Po dovolání žalobců ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Soud se zaměřil na právní otázku, zda lze na komunikace nacházející se na pozemcích, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, aplikovat zákon o pozemních komunikacích. Tato otázka, do uvedeného případu, nebyla Nejvyšším soudem ČR výslovně řešena. Soud konstatoval, že komunikace sloužící k obhospodařování lesních pozemků jsou podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích řazeny mezi účelové komunikace. Vyšel i ze znění § 3 lesního zákona, podle něhož mohou být mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa zařazeny i zpevněné lesní cesty.

Potvrdil závěr nižších soudů, že je-li cesta účelovou komunikací, smí ji každý bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelům, k nimž je určena.

Dovolání bylo zamítnuto.

Právní věta:
Pokud zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu tohoto zákona, včetně § 19 odst. 1 upravujícího tzv. obecné užívání komunikací.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.02.2006,  sp. zn. 33 Odo 449/2005

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o obnově účelové komunikace v extravilánu obce. Osoba, která měla zájem na obnově komunikace neuspěla se svojí žádostí u prvostupňového správního orgánu (silniční správní úřad). V rámci odvolání byla věc řešena krajským úřadem, který odvolání proti prvostupňovému orgánu zamítl.

Věc byla dále řešena krajským soudem. Žalobce předložil letecké snímky, z nichž vyplývala patrnost cesty v terénu a na základě nich tvrdil, že je prokázána existence účelové komunikace. Existence cesty byla též prokazována historickými mapami, ve kterých byla cesta zakreslena. Dle žalobce se jednalo o polní a lesní cestu, byť neudržovanou, která je zakreslená i v Základní mapě ČR 1:10 000.

Krajský soud nepovažoval letecké snímky za věrohodné, protože podle něj nebyl naplněn první znak účelové komunikace, a to patrnost dopravní cesty v terénu při místním šetření.

Nebylo prokázáno, že účelová komunikace představuje určitý koridor, jednoznačně identifikovatelný, přičemž tento musí jevit známky, že je jako dopravní cesta užíván neomezeným počtem subjektů.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.

Má-li být účelová komunikace prohlášena za veřejně přístupnou, musí splňovat několik znaků, a to především znak obecného užívání, tj. dopravní cesta musí být reálně využívána.

V případě, že se nejedná o cestu veřejně užívanou, nemůže se jednat ani o pozemní komunikaci. Cesta musí představovat koridor, který je jednoznačně identifikovatelný a rozlišitelný v okolím terénu.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.11.2014, sp. zn. 30 A 69/2013

Prevenční povinnost vlastníka komunikace v podobě provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě podle § 22 odst. 1, 2 lesního zákona je konkretizací obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. a její porušení lze dovodit tehdy, je-li hrozící škoda pro vlastníka komunikace objektivně předvídatelná.

Je nesprávná domněnka vlastníka pozemní komunikace, že se na něho povinnost podle § 22 odst. 1 lesního zákona nevztahuje, neboť dopadá právě na něj, jakožto vlastníka pozemní komunikace ohrožené škodou, jež má svůj původ v pozemku určeném k plnění funkce lesa. Naopak na vlastníka lesního pozemku se uvedená povinnost nevztahuje, ale je zatížen obecnou prevenční povinností.

Strana 1 z 3