V projednávaném případě se jednalo o zastínění sousedního pozemku žalobkyně z pozemku žalovaných. U hranice s pozemkem žalobkyně rostly čtyři douglasky tisolisté, vysoké 18 - 20 m. Stín stromů omezoval obvyklé užívání pozemku žalobkyně zastíněním, a to v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků účastníků. Podle znalce zastínění omezovalo pěstování rostlin, stromů a keřů i běžnou rekreační činnost na jednotlivých částech pozemku.
Už v době výstavby rodinných domů byla lokalita typická výskytem stromů, protože v daném místě předtím byla tzv. Vaňkova lesní školka. Tato vegetace je v dané lokalitě pod ochranou orgánu péče o životní prostředí. Žalovaní se například nedomohli skácení douglasky tisolisté v roce 2017, které žádali z důvodu zastínění sousedního pozemku. Podle posudku znalce Ing. Enta stromy rostoucí na pozemku žalovaných brání oslunění pozemku žalobkyně v letním období od 12 do 18 hodin, respektive 19 hodin v červnu, v zimním období pak od 11 hodin do 14 hodin, respektive pak do 15 hodin v prosinci.
Žalobkyně podala žalobu k okresnímu soudu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků, na nichž stojí její rodinný dům.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 12 C 282/2018-236, výrokem I uložil žalovaným povinnost provést opatření k odvrácení hrozící škody spočívající v pokácení douglasky tisolisté tvořené dvěma kmeny srostlými do výšky 1,1 m, která je součástí skupiny věkově mladší douglasky tisolisté a břízy bělokoré. Výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody, spočívající v pokácení zbývajících kusů jehličnatých stromů – douglasek tisolistých, které se nacházejí na pozemku žalovaných. Výrokem III pak zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků st. parc. č. XY, na němž stojí a jehož součástí je stavba – rodinný dům.
Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Uvedl, že stromy „vyskytují se ve větším počtu na pozemku žalovaných a jejich sousedů v bezprostředním okolí. Soud nedošel k závěru, že by stínění žalovanými stromy bylo nepřiměřené místním poměrům. Tam, kde se stromy tohoto vzrůstu vyskytují, je naopak stínění obvyklým jevem a je tak místním poměrům přiměřené. S tím logicky musela být žalobkyně seznámena při nákupu pozemku.
Co se týče podstatného omezení obvyklého užívání pozemku, které by v důsledku stínění mělo jako předpoklad naplnění generální klauzule § 1013 odst. 1 občanského zákoníku být splněno, soud neshledal ani tuto podmínku jako danou. I když žalobkyně ze svého pozemku stromy zcela odstranila, nevyužívá pozemek ani v části nacházející se za jejím domem k pěstování rostlin, ani k žádné jiné činnosti závislé na vysokém stupni oslunění. Kromě toho nelze pominout stín, který vrhají domy stavěné zhruba ve stejné linii jeden na druhý, respektive na pozemek nejbližšího souseda.“ Protože soud neshledal, že by stínění předmětnými stromy vnikalo na pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovalo obvyklé užívání pozemku, žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Co 219/2021-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní posouzení provedené soudem prvního stupně za správná. Dal sice odvolatelce za pravdu, že nárok z imisí nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník nabyl nemovitost již v době, kdy se zde stromy jako zdroj imisí nacházely a že předmětné stromy jsou vzrostlé a převážně v odpoledních hodinách zkracují dobu oslunění; nejde však o míru nepřiměřenou místním poměrům v místě, ve kterém se dříve nacházela tzv. Vaňkova lesní školka.
O tom, že stínění předmětnými stromy o výšce dosahující „cca 20 metrů“ není nepřiměřené místním poměrům, svědčí podle krajského soudu mj. zpráva Odboru životního prostředí Městského úřadu v XY a svědecká výpověď jeho vedoucího I. R. o tom, že výskyt předmětných douglasek tisolistých není nepřiměřený místním poměrům a že stromy vysoké 20-30 metrů se běžně nacházejí i v jiných lokalitách v XY. Znalkyně Irena Dundychová rovněž potvrdila, že v dané lokalitě jsou douglasky tisolisté všude v zahradách. Z toho je zřejmé, že i v současné době je částečné zastínění pozemku žalobkyně v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků, které ji omezuje i v pěstování rostlin na takto zastíněné části jejího pozemku, přiměřené místním poměrům.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Tvrdila, že při posouzení vnikání imisí (zde stínu) na pozemek jiného vlastníka, souseda, v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku se odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Z těchto rozhodnutí cituje, a uvádí: „Jak je zřejmé ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, je povinností soudů v případě posuzování imisí zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Žalobkyně je přesvědčena, že soudy takovým způsobem nepostupovaly, nadto odvolací soud místní poměry posuzoval nejednotně. Za stěžejní je nutno považovat to, že odvolací soud (a soud prvního stupně) v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR neposuzoval otázku podstatného omezení užívání pozemku, tj. poměry druhové“ – jedná se zejména o běžnou rekreační činnost, pěstování rostlin, stromů a keřů. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že předmětné stromy dle znaleckého posudku Ing. Enta omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, toto však žádným způsobem nehodnotí, a už vůbec ne ve vztahu k případnému omezení užívání pozemku. Odvolací soud pak v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu „neposoudil míru obtěžování jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (tj. poměry místní i druhové).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejdříve ozřejmil (§ 1013 odst. 1 o. z.). „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“.
Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.
I když lze vyjít z poměrů, které se v daném místě historicky vyvinuly, je třeba míru zastínění posoudit i s přihlédnutím k obvyklému zastínění v jiných podobných místech, v dané věci k lokalitám s obytnými domy.
O relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku.
Nejvyšší soud konstatoval, že některými uvedenými pravidly se odvolací soud neřídil; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z toho, že zastínění pozemku žalobkyně ji sice omezuje ve využití pozemku, vzhledem k poměrům v daném místě však nepřekračuje míru těmto poměrům přiměřenou. Konstatovaly, že v místě se vyskytuje řada stromů podobného vzrůstu, a stínění je pak nutným důsledkem.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel při posuzování imise jen z toho, že v místě je obvyklá existence vysokých stromů a nezabýval se též mírou přiměřenou poměrům v podobných lokalitách, resp. obvyklým užíváním pozemku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně míry přiměřené místním poměrům je předčasný. Především soud nevysvětlil, proč za místo, podle kterého za lokalitu určující místní poměry považoval okruh „100 metrů od středu pozemku parc. č. XY“. Dále: Je-li v uvedeném okruhu celkem 22 pozemků s rodinnými domy a na třech z nich jsou stromy, které stíní část sousedních pozemků po dobu 5 – 6 hodin a na osmi z nich jsou stromy stínící část sousedních pozemků po dobu převážně 1 – 3 hodiny, pak je zřejmé, že i v takto vymezeném okruhu jsou z 22 pozemků jen tři, které se blíží zastínění pozemku žalobkyně. Závěr o tom, že zastínění v rozsahu 5 – 6 hodin, navíc v poledne a v převážnou část odpoledne, je i v takto vymezené lokalitě přiměřené poměrům, je zjevně předčasný a tudíž nesprávný.
Podle Nejvyššího soudu míra přiměřená místním poměrům není v této věci dána výskytem stromů, ale zastíněním sousedního pozemku, resp. jeho části, která by jinak, nebýt zastínění, sloužila k rekreaci a k pěstování rostlin. Jestliže má soud učinit závěr o tom, že vzhledem k výskytu stromů v místě je obvyklé i stínění sousedních pozemků, a žalobkyně tvrdí, že tyto stromy nikde nestíní sousední pozemek ve stejném rozsahu, a stíny dopadají „výhradně na pozemky, kde se (stromy) nachází, příp. na plochy technického zázemí“, nemůže soud vyjít jen z paušálního poznatku, že stromy obvykle stíní, ale musí se zabývat reálnou situací v místě.
Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl v rozsahu přípustnosti dovolání uplatněn právem; dovolání je důvodné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedené části zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní věta
V řízení o žalobě na ochranu proti imisím se uplatní zásada projednací a je tedy zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.
Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 obč. zák.), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení.
Soud musí zvážit, zda konkrétní imise podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku v podobných místech. Důležité je její posouzení z hlediska tzv. druhových poměrů, tedy v daném případě poměrů v jiných obdobných lokalitách (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití).
Významné je také procentuální vyjádření plochy pozemků dotčené stíněním ve vztahu k celému pozemku a posouzení toho, zda obtěžovaný vlastník může i přes zastínění části pozemku u domu jej užívat k obvyklým účelům, ke kterému takové pozemky (např. pozemky obklopující rodinné domy) obvykle slouží.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2022, č.j. 22 Cdo 1440/2022-304