Pozemky

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešen spor vlastníka příměstského lesa se správním úřadem. Majitel lesa z důvodu ochrany vlastnického práva les oplotil ze tří stran.

 Nutnost oplocení lesa zdůvodňoval potřebou chránit jej před vandalstvím, konkrétně před vyvážením rostlinných i stavebních odpadů z blízké zástavby, před krádežemi stromků, ničení půdního pokryvu, stavbou dětských bunkrů a jízdou na kole mimo lesní cesty. 

Správní úřad s oplocením lesa nesouhlasil, kdy zdůraznil, že oplocením byl porušen lesní zákon a bylo omezeno obecné užívání lesa. 

Proti rozhodnutí správního úřadu podal vlastník lesa žalobu k Městskému soudu v Praze. Podané žalobě soud nevyhověl. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že účelem oplocení je ochrana lesa, kterou chce vlastník dosáhnout skrze omezení přístupnosti lesa. V takovém případě se nepochybně jedná o omezení obecného užívání lesa, a v takovém případě platí zákaz oplocovat les. 

Vlastník lesa podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl s poukazem, že ochranu lesa nelze prosazovat oplocením, aniž by byla aplikována některá z výjimek, kterou uvádí lesní zákon. V daném případě nelze oplocení lesa pod žádnou z těchto výjimek podřadit a zbudovaným oplocením bylo omezeno obecné užívání lesa.   

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta

Omezení možnosti oplocovat lesní pozemek sleduje legitimní cíle, protože tato regulace umožňuje obecné užívání lesa a v jeho rámci využití funkcí lesa širokou veřejností. Dále je pak umožněna volná migrace zvěře v lese a vede k zachování lesa ve stavu co nejvíce se blížícím jeho původnímu stavu bez umělých překážek v podobě plotů. 

Ochrana lesa, případě jeho poškozování, je řešena v přestupkovém řízení, popřípadě ochranu poskytují i normy trestního práva.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.11.2011, sp. zn. 9 As 49/2011

Ve sporu se jednalo o chatu a přiléhající lesní pozemek, který byl oddělen od větší parcely lesa. Chata byla postavena na lesním pozemku. Majitel lesní parcely, ze které byla původně oddělena část pozemku na chatu a k chatě přiléhající lesní pozemek, se žalobou na vyklizení nemovitosti domáhal odstranění dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, včetně odstranění třinácti ovocných stromů.   

Podle geometrického plánu se chata nacházela na pozemku žalobce, nicméně od roku 1889 do roku 1991 žalovaní a všichni jejich právní předchůdci sporný pozemek užívali ve stejném rozsahu a v dobré víře, jako vlastní. Byli přesvědčeni, že uvedený pozemek vydrželi již v minulosti podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který v ČR platil až do roku 1950. 

Podle rozhodnutí okresního i krajského soudu nebyl vlastník lesa (žalobce) úspěšný. Podle soudů došlo k vydržení části lesního pozemku s chatou o výměře 1022 m2 (původní parcela lesa byla 5309 m2). 

Soudy shodně vyšly z toho, že předchůdci žalovaných opírali své právo o tzv. mimořádné vydržení. Podle § 1477 Obecného zákoníku občanského z roku 1811, ten kdo vydržení opírá o dobu třiceti nebo čtyřicetiletou nepotřebuje udávat žádný další právní důvod. 

Oprávněnost držby Nejvyšší soud shledal také v situaci, kdy držitelé užívali sporný pozemek po desetiletí a neviděli důvod si nechat vytyčit jeho hranice. 

Nejvyšší soud uznal rozhodnutí nižších soudů za správné a dovolání zamítl. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta

Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemků, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku z roku 1950 a držbu podle platného občanského zákoníku. 

Jsou-li splněny podmínky pro vydržení, pak vlastnické právo dosavadního vlastníka zaniká a nemůže již být předmětem ochrany.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.05.2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000

V soudním sporu je řešena otázka, zda je možné vydržet část pozemku, jenž byl koupen od Lesů ČR a nový majitel byl přesvědčen, že pozemek, který kupní smlouvou nabyl je bez právních a faktických vad.

Část odprodaného pozemku byla připlocena k jiné parcele na které stála hájenka. Její majitel podal žalobu na určení vlastnického práva, které mu mělo vzniknout vydržením části užívaného (připloceného) pozemku.

V daném případě byly všechny soudy - Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR jednotného názoru, že majitelem části připloceného pozemku je vydržitel, tj. vlastník hájenky.

Podle Nejvyššího soudu byl současný plot u hájenky postaven v hranicích bývalého plotu, který zde stával již před rokem 1945. Z tohoto důvodu nemohl mít majitel hájenky pochybnost, že mu pozemek až k plotu nepatří. Dle soudu se jeho držba zakládala na držbě původních majitelů a jeho omyl byl tedy omluvitelný.

Každá otázka týkající se vydržení musí být posuzována podle jednotlivostí daného případu. Tento judikát nelze mechanicky aplikovat na všechny spory týkající se vydržení pozemků, nabízí však pohled Nejvyššího soudu ČR na problematiku oprávněné držby a vydržení v době po vydání nového občanského zákoníku z roku 2014.   

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta.

Faktický stav, kdy majitel pozemku v důsledku omluvitelného omylu drží i část „připloceného pozemku“, nevylučuje poctivou držbu.

Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 771/2015

V dané věci podala Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím byla SŽDC uložena povinnost, aby na pozemku ve vlastnictví Českých dráhy, a.s., vysadila jako kompenzaci ekologické újmy za pokácené stromy nové. 

SŽDC s tímto postupem nesouhlasila a podáním žaloby ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se domáhala zrušení správního rozhodnutí. Poukazovala na skutečnost, že vlastník pozemku České dráhy, a.s., sice s vykácením stromů souhlasil, ale nebyl přibrán do správního řízení jako účastník. 

Krajský soud se v odůvodnění rozsudku nejdříve vyjádřil ke kompenzaci ekologické újmy způsobené vykácením stromů. Podle něj by mělo být pravidlem, stanovit (na základě správního uvážení) povinnost výsadby nových stromů, pokud stav zeleně v dané lokalitě není zcela uspokojivý. 

Krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušil pro podstatnou procesní vadu, protože vlastník pozemku nebyl přibrán jako účastník řízení a věc tímto vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá tato právní věta

Vlastník pozemku je účastníkem řízení o kácení dřevin, neboť dřeviny určené k pokácení jsou na jeho pozemku. Povolením k jejich kácení jakož i uložením náhradní výsadby, může být jednoznačně dotčen na svých právech a povinnostech. Správní orgán je povinen přibrat vlastníka pozemku jako účastníka řízení.  

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.05.2015, sp. zn. 10 A 59/2014

V dané věci obchodní společnost vlastnila pozemky, u kterých nebylo zřejmé, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa nebo nelesní pozemky. 

Z důvodu zjištění pravé skutečnosti o kategorii daných pozemků, se obchodní společnost obrátila na orgán státní správy lesů, aby v rámci své pravomoci určil o jaký druh pozemku se jedná. 

Orgán státní správy lesů vyhodnotil, že část předmětných pozemků jsou pozemky lesní a jiné nikoli. 

Obchodní spolčenost nesouhlasila s rozhodnutím orgánu státní správy lesů, kdy se neztotožnila s jeho stanoviskem, že část pozemků, které považovala jako celek oploceného areálu a nebyly fakticky lesnicky obhospodařovány, byly prohlášeny za lesní. 

Proti rozhodnutí orgánu státní správy lesů podala obchodní společnost žalobu ke krajskému soudu (správní soudnictví je řešeno na úrovni krajských soudů). Tuto žalobu soud zamítl a konstatoval správnost rozhodnutí orgánu státní správy lesů. 

Neúspěchem skončila také kasační stížnost podaná k Nejvyššímu správnímu soudu, který jí zamítl. 

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pravomocí orgánu státní správy lesů je určit, zda se jedná o pozemek lesní či nikoliv. Nesouhlasí-li vlastník (popřípadě pachtýř) s tímto rozhodnutím, může se změny domáhat pouze ve správním řízení a iniciovat vydání rozhodnutí o odnětí pozemků k plnění funkcí lesa.  

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta. 

Určující pravomoc orgánu státní správy lesů slouží pouze k deklarování stavu, zda se jedná o lesní pozemek či nikoli. V „určovacím řízení“ nemůže vyjmout z kategorie pozemků lesní pozemek (PUPFL), který do ní dosud náležel. V této věci musí být zahájeno nové řízení o odnětí pozemků PUPFL.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13.07.2017, sp. zn. 1 As 24/2016 

Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelích v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník je zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23. 3. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.

Do věci zasáhlo Ministerstvo financí ČR, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF ČR v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.

Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolnosti, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak z tohoto důvodu jej nemohl nabýt ani originárně vydržením. Aniž by nařizoval jednání, nepřípustné dovolání odmítl. 

Právní věta:
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá.  Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.  

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 04.10.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011

Strana 3 z 4