Pozemky

Stěžovatel C. F. spáchal správní delikt tím, že jako vlastník lesa, bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí, odejmul část lesního pozemku v katastrálním území Masečín o výměře 39 m2 z plnění funkce lesa. Stěžovatel na předmětném pozemku odstranil stávající rekreační chatu a vybudoval železobetonový základ pro novou. Zastavěnou plochu přitom rozšířil na 81 m2. Na nově zastavěné části tak změnil charakter pozemku a znemožnil na něm plnění funkce lesa.

Městský úřad Černošice uložil stěžovateli pokutu za jiný správní delikt podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve výši 39.000,- Kč. Po odvolání byla Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem životního prostředí a zemědělství pokuta snížena na částku 20.000,- Kč. 

Stěžovatel proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten však žalobu zamítl. Poté si proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale ten kasační stížnost také zamítl. Následně si stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 20 lesního zákona, kdy podle jeho odstavce 1 písm. b) je sice v lesích zakázáno provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, ovšem podle odstavce 4 může vlastník povolit výjimku. 

Po prostudování věci a spisového materiálu Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že s argumenty stěžovatele se oba správní soudy ve svých odůvodněních přesvědčivě vypořádaly a do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh odmítl.

Právní věta: 

Kdo odejme pozemek z plnění funkce lesa bez jakéhokoliv povolení, spáchá správní delikt. Podstatné je, že umístěním stavby bylo v daném případě vyloučeno, aby dotčený pozemek nadále plnil funkci lesa. Každé umístění objektu musí vyplývat z hospodaření v lese s tím, že vyžaduje-li umístění "jiného objektu" odnětí pozemku z plnění funkce lesa, musí jej i v takovém případě povolit příslušný orgán státní správy lesů svým rozhodnutím. 

Určení charakteru budovaného objektu je podstatné pouze potud, zda objekt nespadá pod některou ze zákonem taxativně vymezených položek (hraniční kameny, stožáry nadzemních vedení, atd.), které lze umístit na pozemek bez toho, aby byl odňat funkci lesa. V řízení bylo nespornou skutečností, že se nejednalo o žádnou z těchto staveb.

 

V dané věci se jednalo o spor o délku správního řízení, které bylo ovlivněno, mimo jiné, změnou stanoviska orgánu státní správy lesů. Vzhledem k délce řízení stěžovatelka poté uplatnila nárok vůči Ministerstvu pro místní rozvoj za nemajetkovou újmu. Předmětem správního řízení bylo umístění stavby oplocení v blízkosti lesních pozemků. 

Stěžovatelka M. J. podala dne 14. 3. 2011 Stavebnímu úřadu v Říčanech oznámení o záměru oplocení pozemků, které sousedily s pozemky určenými k plnění funkcí lesa. V rozhodnutí o umístění stavby, vydaném stavebním úřadem bylo mimo jiné stanoveno, že oplocení smí být umístěno minimálně 3 metry od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa, se kterým pozemky stěžovatelky sousedí. Uvedená podmínka vycházela ze závazného stanoviska orgánu státní správy lesů, které bylo následně rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje změněno tak, že z něj odpadla podmínka odstupu 3 metry od okraje lesního pozemku, a to z důvodu jejího rozporu se zákonem. 

Stěžovatelka proto podáním žádala o změnu rozhodnutí o umístění stavby, přičemž na základě této žádosti bylo Stavebním úřadem Jesenice, který byl k rozhodnutí věci pověřen z důvodu vyloučení všech úředních osob Stavebního úřadu Říčany, vydáno územní rozhodnutí, kterým se rozhodnutí o umístění stavby změnilo tak, že poloha oplocení, umístěného na pozemku stěžovatelky podél společné hranice s lesním pozemkem byla posunuta. 

Celé stavební řízení trvalo 27 měsíců a stěžovatelka se po vedlejší účastnici řízení, Ministerstvu pro místní rozvoj, domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení. 

Rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. 

Po ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a zavázal obecné soudy právním názorem, že formálně samostatná stavební řízení vedená od 14. 3. 2011 do 29. 11. 2011 a od 26. 8. 2012 do 14. 6. 2013 je nutno pro účely posouzení nároku stěžovatelky s přihlédnutím k důvodům podání žádosti o změnu územního rozhodnutí (změna stanoviska odboru životního prostředí), hodnotit jako řízení jediné a ne jako dvě samostatná řízení. 

Obvodní soud poté rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce částku 19 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 13. 6. 2014 do zaplacení, co do částky 20 500 Kč s úrokem z prodlení od 13. 6. 2014 do zaplacení žalobu zamítnul. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek změnil tak, že se žaloba o zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím zamítá. 

Městský soud dospěl na základě posouzení průběhu řízení k závěru, že v jeho rámci nedošlo k takovému porušení procesních pravidel správní orgánem, které by mělo za následek zásadní prodloužení řízení, když délka stavebního řízení byla vyvolána zejména nutností v jeho průběhu opatřovat stanoviska dotčených správních orgánů (zejména silničního správního úřadu a orgánu ochrany životního prostředí. 

Stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu podala znovu ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvedla, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu při svém rozhodování nerespektoval závěry Ústavního soudu, ke kterým dospěl ve svém nálezu. 

Ústavní soud konstatoval, že mu přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Uvedl, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. 

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 

Právní věta: 

Způsobilo-li nesprávné závazné stanovisko orgánu státní správy lesů, které bylo zhruba v polovině celkové délky řízení nadřízeným správním orgánem změněno, že řízení o umístění stavby muselo probíhat znovu, a to u jiného stavebního úřadu, avšak správní orgány činily úkony ve věci a lhůty stanovené správním řádem překročily v délce 14 dní a jednoho měsíce, je nutno za ústavně souladný považovat závěr městského soudu, který v takovém postupu správních orgánů neshledal nepřiměřenou délku řízení. 

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25.06.2019, sp. zn. III.ÚS 4001/18

Stěžovatelka (žalobkyně), jako vlastník lesních pozemků nesouhlasila s územním rozhodnutím, které vydal Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, v souvislosti s plánovaným budováním rybníků v blízkosti jejího lesa. 

Důvodem pro odvolání proti rozhodnutí správního orgánu byl spor o hranici lesního pozemku. Její odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Krajský úřad Kraje Vysočina zamítl, a proto podala žalobou u krajského soudu. V té žalobkyně tvrdila, že hranice jejích pozemků jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a že není potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy, která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice. 

Krajský soud neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným a žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho rozhodnutí nelze považovat za nicotné. 

Proti rozsudku krajského soudu si žalobkyně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti uvedla, že správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Namítala, že žádná úřední osoba na pozemcích nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt. Nesouhlasila s navrženým postupem uplatnit vlastnické právo žalobou, protože to je věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv její povinností. Podle jejího názoru je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu na svém pozemku. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud stěžovatelka se závěry vyplývajícími z dokumentace o vytyčení hranice pozemku nesouhlasila, měla s ohledem na § 52 správního řádu označit důkazy na podporu svých tvrzení. Podle soudu, pouhé tvrzení stěžovatelky o tom, že hranici pozemků tvoří stromy, za relevantní důkaz považovat nelze. Změnu by nepřineslo ani provedení ohledání na místě podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka nakonec namítala, že správní orgány se měly zabývat stanovením ochranného pásma vodního díla. I zde však Nejvyšší správní soud souhlasil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, podle kterého je vymezení ochranného pásma podle § 58 odst. 3 vodního zákona pouze možností, nikoliv povinností vodoprávního úřadu. 

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost podle nedůvodnou zamítl.  

Právní věta:

Za relevantní důkaz nelze považovat tvrzení, že hranici pozemků tvoří stromy, (byť stoleté), aniž by tento stav byl ověřen na základě geodetických a mapových podkladů. Podle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé, tj. i stromy. Les je z hlediska občanského práva pouze množinou stromů a jiných porostů a jako takový se může přirozeně rozšiřovat i za hranice lesního pozemku. V takovém případě budou stromy součástí pozemku sousedního. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici lesního pozemku evidovanou v katastru nemovitostí, proto nevypovídá nic o tom, kde se hranice pozemků nachází. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu v Brně ze dne 18.10.2018, sp. zn. 4 As 240/2018.

V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníky dvou parcel v rekreační chatové oblasti u Plumlovské přehrady. Žalobce se podanou žalobou po sousedovi domáhal, aby se zdržel stínění stromy a padání listí na jeho pozemek.

Soud nařídil ve věci místní šetření, přičemž zkoumal celkové zastínění pozemku, vzrostlé stromy, spon, ve kterém byly zasazeny a jejich výšku. Pro srovnání byly posouzeny stromy také na ostatních pozemcích v rekreační oblasti.

Místním šetřením bylo shledáno, že stromy stínící žalobci jsou v počtu 14 smrků a 3 bříz, jejichž stáří je 50 až 60 let s výškou 15 až 20 metrů. Ve srovnání s ostatními pozemky v rekreační oblasti se jednalo o stromy nejvíce stínící sousednímu pozemku. Spon vzrostlých stromů byl méně než 1 metr. Soud konstatoval, že osázení pozemku se blíží charakteru pozemku lesního, nikoliv zahradního.

V dikci občanského zákoníku bylo zkoumáno, zda stromy stíní „nad míru přiměřenou poměrům“. Dle nového občanského zákoníku se míra přiměřená poměrům zkoumá tak, že se musí jednat o poměry místní. Není tedy rozhodující, kde jsou vysázeny stromy v ostatních chatových oblastech u přehrad, ale jakým způsobem odpovídají poměrům na pozemku žalovaného a kolem Plumlovské přehrady.  

Soud uvedl, že na pozemku žalovaného byly stromy vysázeny nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalovaný se tedy musel zdržet stínění sousednímu pozemku nad míru přiměřenou poměrům, nikoliv už zdržet se padání listí na sousední pozemek. Podle rozsudku tedy postačovalo pouze prořezání nebo prosvětlení stromů.

Na druhou stranu byly stromy staré 50-60 let, rostly tedy velmi dlouhou dobu a žalobce po celou dobu jejich růstu ničeho nenamítal.

Dle soudu nejde tedy po žalovaném požadovat, aby stromy ořezal a zkrátil, v chatové oblasti kolem přehrady je běžné osázení zahrad vzrostlými stromy. Nebylo prokázáno, že by stromy bránily žalobci v rekreaci na jeho pozemku.

Právní věta
Požadavek zkrácení, popřípadě vyřezání všech stínících stromů, je třeba poměřovat s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva jejich majitele. Je třeba posoudit, aby po majiteli nebylo požadováno neúměrné poškození jeho věci. Vždy je třeba zohlednit míru přiměřenou místním poměrům a vyhodnotit, zda nepostačuje pouze prosvětlení či částečné zkrácení stínících stromů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V dané věci se jednalo o spor mezi žalobkyní a správními orgány o dodatečné povolení stavby, kterou žalobkyně provedla v blízkosti hranice lesa bez požadovaného územního rozhodnutí.

Obecní úřad v Jesenici (stavební úřad) vydal nejprve oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Po podání žádosti o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů a orgán státní správy lesů, vydal k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Správní orgán také upozornil, že se nelze domáhat kontinuity rozhodování s ohledem na stávající a často nevhodně umístěné objekty u lesa, neboť jejich výstavba proběhla ve valné většině za účinnosti předchozích lesních zákonů, tedy v jiném právním prostředí. Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které však KÚ zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

 Proti rozhodnutí KÚ podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud uvedl, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby. Stavba je situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu. Preventivní přístup správního orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, je dle soudu zcela legitimní. Krajský soud tak upozornil, že podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán zmínil možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona), které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl. 

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten konstatoval, že žalobkyně provedla posuzovanou stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu je v nyní posuzované věci stavba umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry), a dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily. Dotčené orgány vycházely ve vztahu ke způsobu hospodaření v lese ze schválených lesních hospodářských osnov a uvedly též konkrétní opatření, jejichž provedení by s ohledem na bezprostřední blízkost stavby stěžovatelky a lesa mohlo být nařízeno na pozemku určeném k plnění funkcí lesa. 

Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že závazné stanovisko je v návaznosti na stanovisko nadřízeného orgánu a sdělení dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě a s ohledem na charakter dodatečně povolované stavby, a lze ho tedy považovat za přezkoumatelné.  

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že dotčené orgány nepřekročily meze správního uvážení, které jim stanovuje § 14 odst. 2 lesního zákona a kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Je neudržitelné, aby byly povolovány stavby jen z důvodu, že obdobné stavby již v bezprostřední blízkosti lesa existují a doposud se zásadně negativně neprojevil jejich vliv na les, ani naopak. Pokud je ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu - orgánu státní správy lesů - nezbývá stavebnímu úřadu, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018

Strana 1 z 4