Judikáty
V daném případě se jednalo o spor mezi (obchodní společností) vlastníkem lesa v konkurzu a Českou inspekcí životního prostředí. Spornou otázkou bylo, zda vlastník lesa je povinen plnit povinnosti k jeho ochraně i v průběhu konkurzního řízení. Obchodní společnost získala v roce 1998 do svého vlastnictví les, ve kterém téhož roku provedla mýtní těžbu. Rekultivaci pozemků ve smyslu lesního zákona však společnost neprovedla. V roce 2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, přezkumné řízení přihlášených pohledávek proběhlo 12.12.2001. Česká inspekce životního prostředí dne 25.8.2006 uložila obchodní společnosti jakožto účastníku řízení (vlastníku lesního pozemku), prostřednictvím správce konkurzní podstaty podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., toho času platného zákona o konkurzu a vyrovnání, toto opatření k nápravě: v součinnosti s odborným lesním hospodářem provádět důslednou ochranu lesa proti buřeni a okusu zvěří a dokončit zalesnění částí lesních pozemků tak, aby byla splněna zákonná ustanovení platná pro zalesněné lesní…
V souzené věci se jednalo o spor mezi devíti obcemi (žalobci) a čtyřmi státními složkami (žalovaní) - Lesy ČR, Pozemkový fond ČR, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Národní památkový ústav, o určení vlastnického práva k nemovitostem. Jednalo se o lesní pozemky, ostatní plochy, trvalé travní porosty, objekt bydlení a zastavěnou plochu dřívějšího Severomoravského lesního družstva. Žalobci byli právními nástupci Severomoravského lesního družstva, které bylo zapsáno do rejstříku společenstev v dne 22. 2. 1938. Předmětem sporu byla především a otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31. 12. 1949, kterou bylo třeba vyjasnit, jak požaduje ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávaly ostatní žalovaní. Okresní a krajský soud po posouzení věci rozhodly ve prospěch obcí. Krajský soud převzal důkazní zjištění…
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně. Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny. Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k…
V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa. Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících…
V soudním sporu byla řešena otázka, zda ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona lze aplikovat na situaci, kdy byla vlastníku sousedního pozemku uložena povinnost odstranit uvolněný skalní masív o rozměrech 3x3x2 m. Okresní, krajský a Nejvyšší soud se zabývaly, zda odstranění nestabilního skalního masívu lze podřadit pod „padání kamenů“ výslovně uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona. Podle § 22 odst. 1 lesního zákona povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoliv vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí ohrožených škodami, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa. Vlastník neodpovídá jinému za škody, které vzniknou z prosté existence lesa. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nelze vlastníku sousedního pozemku stanovit povinnost odstranit nestabilní skalní masív. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta. Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích nelze vyvozovat, že vlastník…
V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci. Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku. Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR. Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR…
Strana 7 z 26