Právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (zákaz těžby dřeva) - Ústavní stížnost

Ústavní stížnost

Podanou ústavní stížností se navrhovatel Lesní družstvo obcí domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, s  tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 (dále jen "Protokol č. 1") k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces podle ustanovení článku 36 a násl. Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Navrhovatel v ústavní stížnosti uvedl, že hospodaří na základě nájemní smlouvy na svěřeném lesním majetku členských obcí a má podle § 58 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), práva a povinnosti vlastníka lesa. Na části pozemků, které jsou předmětem nájmu, byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb., ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále jen "NPR Ransko") a stanoveny její bližší ochranné podmínky.

Navrhovatel v rozsudcích spatřoval porušení práva vlastnit majetek ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen "vedlejší účastník řízení") o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele. V důsledku vydání těchto rozhodnutí je navrhovatel povinen jak těžbu v lese, tak i obnovu, ochranu a výchovu lesa ponechat samovolnému vývoji. Navrhovatel má za to, že napadenými rozsudky byl zbaven práva nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům bez poskytnutí jakékoli majetkové náhrady; zůstalo mu zachováno jen jakési dominium nudum, jinak byl z hospodaření v těchto lesních porostech vyloučen.

Uvedeným omezením byla dle tvrzení navrhovatele způsobena újma ve výši 20 743 610,- Kč (jak vyplývá z jím vyžádaného znaleckého posudku), avšak přesto se v souladu se zásadou dispoziční navrhovatel domáhal v soudním řízení po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 500 000,- Kč jako náhrady způsobené újmy. Právo na náhradu této újmy pak navrhovatel odvozoval od ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve vymezil své postavení, že je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je oprávněn zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva či svobody navrhovatele. Ústavní soud uvedl, že v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy ústavně zaručené základní právo navrhovatele vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces porušily.

Doplnil, že stávající koncepce ochrany vlastnického práva dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že ačkoliv Listina ani Protokol č. 1 k Úmluvě neobsahují definici obsahu vlastnického práva, zaručují každému právo vlastnit majetek a přiznávají vlastnickému právu všech účastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (článek 4 odst. 4 Listiny), nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práv vyplývá, že jednotlivé státy mají ve vztahu k zásahu do podstaty vlastnického práva přiznánu míru uvážení, v jakém druhu i výši se rozhodnou pro náhradu újmy vlastníka, tedy či její výši omezí, jako kupř. v posuzované věci na náhradu toliko zvýšených nákladů.

Podle Ústavního soudu sleduje zásah do podstaty vlastnického práva zákonným omezením užívání lesa legitimní cíl, tj. ochranu lesů v národních přírodních rezervacích jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí a že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů byla vydána v souladu s právním řádem.

Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy v posuzované věci zcela dostály své povinnosti posoudit uplatněný nárok z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny v souladu s ústavním pořádkem České republiky a jejich rozhodnutí z tohoto pohledu nelze nic vytknout.

Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv navrhovatele a proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Právní věta:

Zásah do podstaty vlastnického práva kontrolou užívání majetku spočívající v zákazu těžby dřeva v národní přírodní rezervaci bez vyplacení částky přiměřeně odpovídající hodnotě majetku (nevytěženého dřeva) za běžných okolností nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv jednotlivce.

Zákonné omezení hospodaření, které je spojeno s nárokem vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku, lze považovat za opatření učiněné jako nezbytné k ochraně obecného zájmu, které je v souladu se "spravedlivou rovnováhou", požadovanou článkem 1 Protokolu č. 1, který je třeba vykládat, stejně jako celou Úmluvu takovým způsobem, aby byla zaručena konkrétní a skutečná práva, nikoli práva teoretická a zdánlivá. Omezení vlastnictví mající na zřeteli tyto zásady není protiústavní.

Další informace

  • Instance: Ústavní soud
  • Datum rozhodnutí: 26.duben 2012
  • Právní předpisy: Zákon o životním prostředí