Ochrana přírody

V projednávaném případě došlo rekonstrukcí odvodňovacího příkopu podél silnice III/343 ke svedení vody (v zimně kontaminované chloridy) na lesní pozemek, což vedlo, podle vyjádření znalce Ing. R. N., k úhynu rostlin. Samotnou rekonstrukci provedla žalobkyně-Správa a údržba silnic Pardubického kraje, která je právnickou osobou zřízenou jako příspěvková organizace Pardubického kraje.

Paní J. J. - (vlastnice postiženého lesního pozemku) požádala Městský úřad Hlinsko, odbor životního prostředí, o provedení opatření vyplývajících z pravomoci orgánu státní správy lesů, které povedou k přerušení poškozování jejího lesního pozemku v k. ú. Blatno u Hlinska.

Podle vyjádření odborného lesního hospodáře R. P. ze dne 8. 10. 2018 je lesní pozemek žadatelky dlouhodobě poškozován, a to především vodou, která přitéká z odvodňovacího systému silnice II/343 Hlinsko-Svratka. Situace se zhoršila po roce 2015, tedy po provedené rekonstrukci silnice II/343 včetně prohloubení a zprůtočnění přilehlých příkopů a propusti. Podle odborného lesního hospodáře poškození lesního porostu způsobuje nejen masivní podmáčení pozemku v období dešťů a jarního tání sněhu, ale zejména soli používané k zimní údržbě silnic ve vodě rozpuštěné a usazené v půdním profilu.

V projednávané věci byl na základě požadavku paní J. J. vypracován odborný posudek panem Ing. R. N., pracovníkem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., který odebral vzorky jehličí a půdy na dotčeném pozemku. Podle závěru a doporučení zmiňovaného odborného posudku VULHM analýza vzorků půdy a vzorků smrkového jehličí odebraných na předmětném lesním pozemku z chřadnoucího lesního porostu poměrně přesvědčivě prokázala negativní vliv chloridů na půdu a následně na zdravotní stav dřevin. Koncentrace chloridů zjištěné v porostu s chřadnoucími a usychajícími stromy jsou toxické a viditelné poškození končící odumíráním stromů je důsledkem jejich negativního účinku.

Po provedeném správním řízení orgán státní správy lesů rozhodnul tak, že byla žalobkyni uložena povinnost provést neprodleně, nejpozději do 31. 11. 2019 opatření ke zlepšení stavu lesa – pozemku v k.ú. Blatno u Hlinska vedoucí k zamezení kontaminace předmětného pozemku chemickými látkami používanými k zimní údržbě komunikací a spočívající především v zajištění odvodu povrchové vody z tajícího sněhu mimo předmětný lesní pozemek tak, aby zasolená voda nepoškozovala lesní půdu a následně dřeviny na ní rostoucí. Přijaté opatření zároveň musí zabránit negativnímu působení dešťových vod vznikajících při odvodnění silnice II/343 na předmětný pozemek. Při stanovení lhůty pro splnění uloženého opatření vycházel správní orgán ze skutečnosti, že opatření musí být provedeno neprodleně, nejpozději však do začátku zimy tak, aby už dále na předmětném lesním pozemku nedocházelo především k negativnímu vlivu tající vody obsahující rozpuštěné soli původem z chemického ošetření silnice II/343. S tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, podala proti němu odvolání ke Krajskému úřadu Pardubického kraje. Toto odvolání však bylo zamítnuto a žalobkyně proto podala proti Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích.  

Žalobkyně s uloženým opatřením nesouhlasila a v žalobě uvedla, že stanovenou povinnost lze uložit pouze vlastníkovi dotčené komunikace, jelikož uložená povinnost vychází z vlastnického práva. Navíc uložené opatření bylo stanoveno provést nejpozději do 30. 11. 2019, což žalobkyně považuje za nereálné, jelikož za dobu od doručení rozhodnutí do určeného termínu, tedy za pět měsíců, nelze úpravy ani reálně zhotovit. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány jí uložily povinnost podle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. Dle názoru žalobkyně je z tohoto ustanovení zřejmé, že nedostatky, k jejichž odstranění by případné opatření směřovalo, musí mít svůj původ v hospodaření v lesích. Podle názoru žalobkyně nelze dle tohoto ustanovení ukládat opatření žalobci, ale pouze vlastníkům, popřípadě nájemci lesů, což žalobkyně není.

Krajský soud

Soud uvedl, že ze znění § 32 lesního zákona je patrné, že úprava ochrany lesa při hospodaření v lese pracuje výhradně s povinnostmi vlastníka lesa, což je patrné i z § 32 odst. 8 lesního zákona, který stanoví, že „vlastník lesa je povinen chránit les před znečišťujícími látkami unikajícími nebo vznikajícími při jeho hospodářské činnosti. Při ochraně lesních porostů je povinen dát přednost účinným technologiím šetřícím životní prostředí.“ Ustanovení § 32 tak stanovuje povinnost ochrany lesa vůči vlastníkovi lesa při hospodaření v lesích, přičemž hospodaření v lesích je ze své podstaty omezeno na hospodaření v lese a lesem rozumí lesní zákon lesními porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa [§ 2 písm. a) lesního zákona]. Dozor v lesním hospodářství dle Hlavy 8., oddílu druhého lesního zákona tak je nutno chápat jako dozor nad hospodařením s lesními porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa a dodržování právních předpisů při takovém hospodaření.

Dále soud konstatoval, že žalobkyně vykonává správu na silnici označené jako II/343, v k.ú. Blatno u Hlinska, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití silnice. Nejedná se tak o lesní porost ani pozemek určený k plnění funkcí lesa, a právě z tohoto důvodu krajský soud dospěl k závěru, že nelze ukládat opatření dle § 51 odst. 1 zákona o lesích v situaci, kdy dochází ke znečistění lesa v důsledku správy (hospodařením) přilehlé silnice, která není součástí lesních pozemků.

Dle § 51 odst. 1 lesního zákona je součástí výkonu státní správy lesů dozor nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů a rozhodnutí vydaných na jeho základě. Orgány státní správy lesů současně dozírají, zda vlastníci, popřípadě nájemci lesů hospodaří podle schválených plánů nebo převzatých osnov. Ukládají opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě i opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí. V případě hrozící škody jsou oprávněny rozhodnout o omezení nebo zastavení výroby nebo jiné činnosti v lese až do doby odstranění nedostatků nebo jejich příčin. Ustanovení § 51 odst. 1 tak stanovuje dvě dozorčí pravomoci orgánu státní správy lesů, a to dozor nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů a rozhodnutí vydaných na jeho základě v rámci lesního hospodářství, a současně zda vlastníci, popřípadě nájemci lesů hospodaří podle schválených plánů nebo převzatých osnov.

Krajský soud z důvodu, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí na základě nesprávného právního předpisu a žalovaný tento postup potvrdil, shledal krajský soud námitku žalobce co do aplikovatelnosti § 51 odst. 1 lesního zákona za důvodnou.

Rozhodnutí Krajského úřadu pro Pardubický kraj a rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

  1. K zamezení znečišťování lesa nelze ukládat orgány státní správy lesů opatření dle 51 odst. 1 zákona o lesích v situaci, kdy dochází ke znečistění lesa v důsledku správy (hospodařením) přilehlé silnice, která není součástí lesních pozemků.
  1. Taková opatření lze ukládat dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který již ve svém § 5 odst. 1 upravuje obecnou ochranu přírody a krajiny, když stanoví, že všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.
  1. Ukládat zmíněná opatření tak lze fyzickým a právnickým osobám bez omezení na vlastníky (nájemce) lesů při výkonu lesního hospodaření. Orgánem pravomocným k uložení opatření dle zákona o ochraně přírody zůstává dle § 85 odst. 1 skrze § 77 odst. 1 písm. o) obec s rozšířenou působností.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.06.2020, č.j. 52 A 77/2019-76

Na lesním hospodářském celku žalobce JUDr. Ing. J.M. provedla Česká inspekci životního prostředí (ČIŽP) dne 11. 7. 2013 kontrolu ve smyslu ustanovení § 2 a § 3 zákona o ČIŽP. Předmětem kontroly bylo splnění opatření k nápravě uloženého v rámci rozhodnutí ze dne 22. 2. 2010, kterým bylo žalobci jako vlastníku lesa uloženo, aby v rámci opatření k nápravě zalesnil 2,18 ha holin starších dvou let. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto opatření k nápravě nesplnil, vyjma 0,5 ha v porostní skupině 2C. Následně ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 168 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil pravomocným rozhodnutím inspekce uložené opatření k nápravě.

ČIŽP uvedla, že nezákonný stav na předmětném lesním hospodářském celku je dlouhodobý a bez jakékoli známky zlepšení. Zjištěné skutečnosti dokládají, že žalobce svým jednáním dlouhodobě ohrožuje životní prostředí v lesích, protože dlouhodobě nezalesněné pozemky nejsou s to plnit funkce lesa. Dotčeny jsou a nadále budou zejména funkce klimatická ovlivňující režim teploty vzduchu i půdy, proudění vzduchu, bilance záření atd. Dále to jsou i funkce vodohospodářská a půdoochranná, které příznivě ovlivňují vodní a půdní poměry. Stejně tak nebude plněna funkce rekreační a zdravotní, neboť v dlouhodobém horizontu zde nebude takový les, který by ji byl schopen splnit, bez ohledu na silné zabuřenění předmětných lesních pozemků. Hospodaření žalobce na jím vlastněných pozemcích je tedy v rozporu s dotčenými právními předpisy.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to napadené rozhodnutí pouze změnilo tak, že výši uložené pokuty snížilo na 130 000 Kč.

Proti rozhodnutí MŽP (dále jen žalovaný) se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě považuje napadené a především prvostupňové rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není jednoznačně vymezen spáchaný správní delikt. Nezalesnění dle žalobce existuje pouze částečně, přičemž je způsobováno především přemnoženou zvěři, která ničí výsledky jeho práce. Žalobce také tvrdil, že správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely při určení nutné výsadby pouze z vykázaných tabulkových počtů sazenic s listem původu z lesních školek, přestože stovky a tisíce sazenic žalobce sám osobně či za pomoci dalších osob přesadil z původních stanovišť do nových stanovišť tak, jak je v moderní lesnické praxi obvyklé.

Žalovaný (MŽP) nesouhlasil s názorem žalobce, že nesplnění uloženého nápravného opatření nebylo ve správním řízení náležitě prokázáno. ČIŽP při rozhodování vycházela ze skutečností zjištěných během kontroly. K otázce přemnožení divoké lesní zvěře žalovaný nesouhlasil s tím, že by se pouhým poukazem na přemnožení lesní zvěře mohl adresát nápravného opatření zbavit jemu uložené povinnosti. Žalobce ničím konkrétně nedoložil, že nezalesnění předmětných lokalit bylo způsobeno tvrzeným přemnožením zvěře, resp. že nápravné opatření splnil, holiny řádně zalesnil, a poté v důsledku okusu dřevin lesní zvěří došlo k opětovnému výskytu holin. Námitku stran působení mysliveckých organizací žalovaný považoval jako zcela bezpředmětnou, neboť se svým obsahem v žádné části nedotýká předmětu řízení.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze.

Soud především zabýval námitkou žalobce, dle něhož jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť jednoznačně nevymezují spáchaný správní delikt a jsou zmatečná.

Uvedené nedostatky však soud v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak konstatoval, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP je daná věc jednoznačně specifikována, a to včetně protiprávního jednání žalobce a všech důležitých okolností případu. Upozornil na rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo opatření k nápravě, které svědčí o tom, že žalobce povinnosti stanovené tímto opatřením k nápravě nesplnil. Deliktní jednání žalobce bylo tedy již ve výroku ČIŽP jasně popsáno a nevzbuzuje pochybnosti o podstatě skutkového děje. ČIŽP, jakož i následně žalovaný, také řádně uvedla zákonná ustanovení, podle nichž postupovala, a stanovila lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Výrok tak, podle soudu, plně odpovídá požadavkům na něj kladeným v § 68 odst. 2 správního řádu a nelze jakkoli shledat, že by byl nejednoznačný, nesrozumitelný či zmatečný, jak tvrdil žalobce.

Podobně pak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ČIŽP dostojí požadavkům na ně kladeným správním řádem a judikaturou, neboť obsahují nosné důvody, pro které byl žalobce shledán vinným z předmětného správního deliktu, a správní orgány v nich náležitě vypořádaly námitky vznesené žalobcem. Napadená rozhodnutí lze tedy celkově považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

  1. Dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že neplní opatření uložená orgány životního prostředí podle zvláštních zákonů a tohoto zákona“.
  2. Vlastník lesa je odpovědný za následek ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který by vznikl jeho nečinností (nezalesněním holin), přičemž případné škody způsobené zvěří jej nemohou v zásadě ze spáchání předmětného přestupku vyvinit. Je povinností vlastníka lesa zajistit, aby k případnému ohrožení životního prostředí (zničení nově vysázených sazenic) nedošlo, a to především přijetím různých ochranných opatření (například ošetřením sazenic repelentem nebo výstavbou oplocení).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.02.2019, sp. zn. 8 A 84/2015

Ústavní stížnost

Podanou ústavní stížností se navrhovatel Lesní družstvo obcí domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, s  tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 (dále jen "Protokol č. 1") k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces podle ustanovení článku 36 a násl. Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Navrhovatel v ústavní stížnosti uvedl, že hospodaří na základě nájemní smlouvy na svěřeném lesním majetku členských obcí a má podle § 58 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), práva a povinnosti vlastníka lesa. Na části pozemků, které jsou předmětem nájmu, byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb., ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále jen "NPR Ransko") a stanoveny její bližší ochranné podmínky.

Navrhovatel v rozsudcích spatřoval porušení práva vlastnit majetek ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen "vedlejší účastník řízení") o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele. V důsledku vydání těchto rozhodnutí je navrhovatel povinen jak těžbu v lese, tak i obnovu, ochranu a výchovu lesa ponechat samovolnému vývoji. Navrhovatel má za to, že napadenými rozsudky byl zbaven práva nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům bez poskytnutí jakékoli majetkové náhrady; zůstalo mu zachováno jen jakési dominium nudum, jinak byl z hospodaření v těchto lesních porostech vyloučen.

Uvedeným omezením byla dle tvrzení navrhovatele způsobena újma ve výši 20 743 610,- Kč (jak vyplývá z jím vyžádaného znaleckého posudku), avšak přesto se v souladu se zásadou dispoziční navrhovatel domáhal v soudním řízení po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 500 000,- Kč jako náhrady způsobené újmy. Právo na náhradu této újmy pak navrhovatel odvozoval od ustanovení § 11 odst. 3 lesního zákona.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve vymezil své postavení, že je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je oprávněn zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva či svobody navrhovatele. Ústavní soud uvedl, že v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy ústavně zaručené základní právo navrhovatele vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces porušily.

Doplnil, že stávající koncepce ochrany vlastnického práva dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že ačkoliv Listina ani Protokol č. 1 k Úmluvě neobsahují definici obsahu vlastnického práva, zaručují každému právo vlastnit majetek a přiznávají vlastnickému právu všech účastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (článek 4 odst. 4 Listiny), nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práv vyplývá, že jednotlivé státy mají ve vztahu k zásahu do podstaty vlastnického práva přiznánu míru uvážení, v jakém druhu i výši se rozhodnou pro náhradu újmy vlastníka, tedy či její výši omezí, jako kupř. v posuzované věci na náhradu toliko zvýšených nákladů.

Podle Ústavního soudu sleduje zásah do podstaty vlastnického práva zákonným omezením užívání lesa legitimní cíl, tj. ochranu lesů v národních přírodních rezervacích jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí a že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů byla vydána v souladu s právním řádem.

Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy v posuzované věci zcela dostály své povinnosti posoudit uplatněný nárok z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny v souladu s ústavním pořádkem České republiky a jejich rozhodnutí z tohoto pohledu nelze nic vytknout.

Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv navrhovatele a proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Právní věta:

Zásah do podstaty vlastnického práva kontrolou užívání majetku spočívající v zákazu těžby dřeva v národní přírodní rezervaci bez vyplacení částky přiměřeně odpovídající hodnotě majetku (nevytěženého dřeva) za běžných okolností nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv jednotlivce.

Zákonné omezení hospodaření, které je spojeno s nárokem vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku, lze považovat za opatření učiněné jako nezbytné k ochraně obecného zájmu, které je v souladu se "spravedlivou rovnováhou", požadovanou článkem 1 Protokolu č. 1, který je třeba vykládat, stejně jako celou Úmluvu takovým způsobem, aby byla zaručena konkrétní a skutečná práva, nikoli práva teoretická a zdánlivá. Omezení vlastnictví mající na zřeteli tyto zásady není protiústavní.

Žalobce společnost L. d. o. se domáhal vůči státu náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku omezení hospodaření v lesním hospodářském celku P. v souvislosti s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí o schválení plánu péče pro národní přírodní rezervaci R. a rozhodnutím Ministerstva zemědělství o schválení lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek L.

Spor byl řešen na jednotlivých stupních soudní soustavy od prvostupňového soudu až po Ústavní soud.

Obvodní soud pro Prahu 10

Obvodní soud s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 3 a § 36 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dovodil, že využití dřevní hmoty z lesů zvláštního určení, nacházejících se ve zvláště chráněných územích (tedy také v národních přírodních rezervacích) a tvořících tak významné přírodní bohatství, je omezeno již přímo ze zákona, nikoli až rozhodnutím orgánu státní správy, neboť veřejný zájem na zachování těchto cenných přírodních zdrojů je nadřazen zájmům hospodářským a vlastník (správce) lesa je povinen tento stav respektovat.

Soud prvního stupně uzavřel, že uvedené zákonné omezení vlastnického práva je plně v souladu s čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a žalobu zamítl.

Městský soud v Praze

Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dále uvedl, že jestliže žalobce hospodaří v tzv. lesích zvláštního určení podle § 8 odst. 1 písm. c) lesního zákona a jestliže jsou vlastníci těchto lesů podle § 36 odst. 3 lesního zákona povinni strpět omezení při hospodaření v nich a náleží jim pouze náhrada zvýšených nákladů, pokud jim z omezeného způsobu hospodaření vzniknou, důvod omezení hospodaření v lesích žalobce nespočívá v dané věci v rozhodnutí orgánu státní správy, nýbrž vyplývá přímo ze zákona, a proto podmínky pro přiznání práva na náhradu škody podle § 11 odst. 3 zákona o lesích nejsou splněny.

Nejvyšší soud

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Uvedl, že soudy obou stupňů fakticky přistoupily k absurdnímu výkladu a aplikaci § 11 odst. 3 lesního zákona, že náhradu újmy lze vlastníkovi lesa poskytnout, jen byl-li omezen nezákonným rozhodnutím. Dovolatel dále tvrdil, že povinnost strpět omezení vyplývající z právních předpisů (§ 36 odst. 3 lesního zákona) je vlastností všech právních norem a týká se i těch předpisů, které to o sobě výslovně neuvádějí, proto nelze automaticky dovozovat, že tato omezení musí být vždy zásadně bezplatná a že pro ně nelze použít čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel především nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že omezení hospodaření v lese vyplývá přímo ze zákona, a nenáleží proto za ně náhrada podle § 11 odst. 3 lesního zákona, a tvrdil, že by uvedené platilo jen v případě, byl-li by zákaz těžby zakotven přímo do textu zákona (v době vydání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí i Ministerstva zemědělství však ustanovení § 4 odst. 3 a § 38 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. a § 24 zákona č. 289/1995 Sb. připouštěla pouze to, aby takové zákazy byly stanoveny individuálními právními akty orgánů veřejné správy, tedy zakotvila nikoli omezení vyplývající přímo ze zákona, nýbrž připustila omezení stanovené na základě zákona.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud uvedl, že podle § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 31. 12. 1999 a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství.

Z toho vyplývá, že vztah zákona o ochraně přírody a krajiny k zákonu o lesích je vztahem speciality, tj. že tento zákon je předpisem zvláštním vůči lesnímu zákonu. Pro vztah zákona zvláštního a obecného je pak charakteristické, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Protože zákon o ochraně přírody a krajiny nic nestanoví o náhradách spojených s omezením hospodaření v lesích, aniž by poskytování takových náhrad výslovně vylučoval, uplatní se v tomto ohledu předpis obecný, tedy zákon o lesích.

Nejvyšší soud konstatoval, že omezení žalobce jako nájemce lesů zvláštního určení nacházejících se v národní přírodní rezervaci R. při hospodaření a produkci v nich (těžbě dříví) vyplývá již přímo z lesního zákona a zákona o ochraně přírody a krajiny, resp. konkrétní rozsah omezení je stanoven ve vyhlášce o vyhlášení národní přírodní rezervace. Omezení platí bez ohledu na to, zda příslušný orgán rozhodl o tom, že schvaluje plán péče a lesní hospodářský plán pro lesní hospodářský celek P. Jde tedy o zákonné omezení předvídané ustanovením § 36 odst. 3 zákona o lesích, s nímž zákon spojuje jen náhradu zvýšených nákladů, pokud v souvislosti s omezením vzniknou.

Nejvyšší soud  uzavřel, že zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace, jak byl v posuzovaném případě stanoven plánem péče a lesním hospodářským plánem v souladu s legislativními omezeními vyhláškou č. 17/1997 Sb. na základě zákona o lesích a zákona o ochraně životního prostředí, není v rozporu s Ústavním pořádkem České republiky a představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona o lesích, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv však již na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Právní věta:

Jestliže byl v souladu s plánem péče, lesním hospodářským plánem a na základě  legislativních omezení  danými vyhláškou č. 17/1997 Sb., o vyhlášení národní přírodní rezervace, zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích stanoven zákaz těžby dřeva v národní přírodní rezervaci, tak to není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a představuje to zákonné omezení hospodaření v lesích  zvláštního určení, které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoli však na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007

Na lesním hospodářském celku žalobce JUDr. Ing. J.M. provedla Česká inspekci životního prostředí (ČIŽP) dne 11. 7. 2013 kontrolu ve smyslu ustanovení § 2 a § 3 zákona o ČIŽP. Předmětem kontroly bylo splnění opatření k nápravě uloženého v rámci rozhodnutí ze dne 22. 2. 2010, kterým bylo žalobci jako vlastníku lesa uloženo, aby v rámci opatření k nápravě zalesnil 2,18 ha holin starších dvou let. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto opatření k nápravě nesplnil, vyjma 0,5 ha v porostní skupině 2C. Následně ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 168 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil pravomocným rozhodnutím inspekce uložené opatření k nápravě.

ČIŽP uvedla, že nezákonný stav na předmětném lesním hospodářském celku je dlouhodobý a bez jakékoli známky zlepšení. Zjištěné skutečnosti dokládají, že žalobce svým jednáním dlouhodobě ohrožuje životní prostředí v lesích, protože dlouhodobě nezalesněné pozemky nejsou s to plnit funkce lesa. Dotčeny jsou a nadále budou zejména funkce klimatická ovlivňující režim teploty vzduchu i půdy, proudění vzduchu, bilance záření atd. Dále to jsou i funkce vodohospodářská a půdoochranná, které příznivě ovlivňují vodní a půdní poměry. Stejně tak nebude plněna funkce rekreační a zdravotní, neboť v dlouhodobém horizontu zde nebude takový les, který by ji byl schopen splnit, bez ohledu na silné zabuřenění předmětných lesních pozemků. Hospodaření žalobce na jím vlastněných pozemcích je tedy v rozporu s dotčenými právními předpisy.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to napadené rozhodnutí pouze změnilo tak, že výši uložené pokuty snížilo na 130 000 Kč.

Proti rozhodnutí MŽP (dále jen žalovaný) se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě považuje napadené a především prvostupňové rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není jednoznačně vymezen spáchaný správní delikt. Nezalesnění dle žalobce existuje pouze částečně, přičemž je způsobováno především přemnoženou zvěři, která ničí výsledky jeho práce. Žalobce také tvrdil, že správní orgány ve svých rozhodnutích vycházely při určení nutné výsadby pouze z vykázaných tabulkových počtů sazenic s listem původu z lesních školek, přestože stovky a tisíce sazenic žalobce sám osobně či za pomoci dalších osob přesadil z původních stanovišť do nových stanovišť tak, jak je v moderní lesnické praxi obvyklé.

Žalovaný (MŽP) nesouhlasil s názorem žalobce, že nesplnění uloženého nápravného opatření nebylo ve správním řízení náležitě prokázáno. ČIŽP při rozhodování vycházela ze skutečností zjištěných během kontroly. K otázce přemnožení divoké lesní zvěře žalovaný nesouhlasil s tím, že by se pouhým poukazem na přemnožení lesní zvěře mohl adresát nápravného opatření zbavit jemu uložené povinnosti. Žalobce ničím konkrétně nedoložil, že nezalesnění předmětných lokalit bylo způsobeno tvrzeným přemnožením zvěře, resp. že nápravné opatření splnil, holiny řádně zalesnil, a poté v důsledku okusu dřevin lesní zvěří došlo k opětovnému výskytu holin. Námitku stran působení mysliveckých organizací žalovaný považoval jako zcela bezpředmětnou, neboť se svým obsahem v žádné části nedotýká předmětu řízení.

Posouzení žaloby Městským soudem v Praze.

Soud především zabýval námitkou žalobce, dle něhož jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť jednoznačně nevymezují spáchaný správní delikt a jsou zmatečná.

Uvedené nedostatky však soud v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak konstatoval, že ve výroku rozhodnutí ČIŽP je daná věc jednoznačně specifikována, a to včetně protiprávního jednání žalobce a všech důležitých okolností případu. Upozornil na rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo opatření k nápravě, které svědčí o tom, že žalobce povinnosti stanovené tímto opatřením k nápravě nesplnil. Deliktní jednání žalobce bylo tedy již ve výroku ČIŽP jasně popsáno a nevzbuzuje pochybnosti o podstatě skutkového děje. ČIŽP, jakož i následně žalovaný, také řádně uvedla zákonná ustanovení, podle nichž postupovala, a stanovila lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Výrok tak, podle soudu, plně odpovídá požadavkům na něj kladeným v § 68 odst. 2 správního řádu a nelze jakkoli shledat, že by byl nejednoznačný, nesrozumitelný či zmatečný, jak tvrdil žalobce.

Podobně pak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ČIŽP dostojí požadavkům na ně kladeným správním řádem a judikaturou, neboť obsahují nosné důvody, pro které byl žalobce shledán vinným z předmětného správního deliktu, a správní orgány v nich náležitě vypořádaly námitky vznesené žalobcem. Napadená rozhodnutí lze tedy celkově považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.

Žalobce se svými námitkami neuspěl, a protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

Dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že neplní opatření uložená orgány životního prostředí podle zvláštních zákonů a tohoto zákona“. 

Vlastník lesa je odpovědný za následek ohrožení nebo porušení životního prostředí v lesích, který by vznikl jeho nečinností (nezalesněním holin), přičemž případné škody způsobené zvěří jej nemohou v zásadě ze spáchání předmětného přestupku vyvinit. Je povinností vlastníka lesa zajistit, aby k případnému ohrožení životního prostředí (zničení nově vysázených sazenic) nedošlo, a to především přijetím různých ochranných opatření (například ošetřením sazenic repelentem nebo výstavbou oplocení).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.02.2019, sp. zn. 8 A 84/2015

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 1. 2014 byla  uložena žalobci - Obec Prosenice pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastní pozemek, v k. ú. Proseničky, okres Přerov neoprávněně použil k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. K ohrožení došlo navezením zeminy z čištění cukrovky, dále zeminy ze stavby cyklostezky Prosenice – Grymov o objemu cca 400 m3 a navezením zbytků rostlin, zeminy z chmelnic (tzv. chmelinky). Mocnost navážky dosahovala až 2 m na ploše cca 0,29 ha.

Proti rozhodnutí ČIŽP se obec Prosenice odvolala k Ministerstvu životního prostředí -žalovaný (MŽP), ale to odvolání zamítlo. Žalobce proti rozhodnutí MŽP podal žalobu k Městskému soudu v Praze.

Mezi stranami byl veden spor o to, zda výše popsané žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, tedy zda žalobce navezením dané zeminy sledoval zájem na odložení nepotřebného materiálu, nebo naopak zlepšoval podmínky pozemku pro jeho následné zalesnění a plnění funkce lesa.

Žalobce napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť se dle jeho názoru žalovanému nepodařilo prokázat ohrožení životního prostředí v lesích a správní spis v tomto směru neobsahoval žádný důkaz. Úpravy pozemku provedl žalobce s vědomím odborného lesního hospodáře a usiloval jimi o řádné obhospodařování obecního majetku. Obec zeminu na pozemek neukládala z důvodu odložení nepotřebného materiálu, ale zlepšovala podmínky pozemku pro následné zalesnění.

Žalobce tvrdil, že životní prostředí nemohlo být ohroženo ani poškozeno materiálem použitým na pozemku (zeminy z čištění cukrovky) a odkázal na rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a na protokol o zkoušce, které prokazují nezávadnost materiálu pro životní prostředí. Jeho umístěním, podle žalobce, naopak došlo ke zlepšení stavu pozemku a je ho možno opětovně zalesnit.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že navezení nepůvodního materiálu ve výšce až 2 m nemohlo přispět ke zlepšení stavu pozemku. Naopak, podle žalovaného, překrytí původního pokryvu lesní půdy mělo negativní dopad na pedologickou funkci lesa a způsobilo změnu fyzikálních, chemických i biologických vlastností půdy. Navezení půdy dále změnilo konfiguraci terénu a tím i odtokové poměry či retenční schopnosti dotčeného území a v důsledku ovlivnilo jeho stabilizační a produkční funkci; rovněž zničilo přirozené stanoviště lužního lesa.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze připomněl, že účelem zákonné ochrany lesní půdy je skutečnost, že tato půda tvoří nenahraditelnou složku lesního ekosystému, která je nositelem všech funkcí lesa, nezbytných pro příznivé prostředí člověka. Lesní půda má nenahraditelné, specifické minerální, fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Půda je živý systém se specifickým zvrstvením, morfologií a určitou produkční schopností, a proto lesní pozemky musí být využívány způsobem, pro který byly zákonem určeny. Dle soudu přitom nelze tvrdit, že navezení zeminy ze stavby cyklostezky a chmelinky do lesa napomáhá plnění funkcí lesa, naopak platí, že nerozvíjí žádnou z jeho funkcí.

Soud konstatoval, že žalobce provedl terénní úpravy bez předchozího kvalifikovaného posouzení, zda byl navážený materiál pro lesní stanoviště nejen vhodným, ale rovněž zda a v jaké míře se jednalo o nezbytné opatření. Žalobci přitížilo, že navezl nepůvodní materiál na lesní pozemek bez patřičných povolení, ačkoliv byl povinen respektovat příslušné právní předpisy. V daném případě žalobce také opomenul požádat orgán státní správy lesů o udělení výjimky pro použití lesního pozemku k jiným účelům.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle níž žalobce umístil zeminu a chmelinku na pozemek z důvodu jeho úpravy před řádným zalesněním a následným hospodařením a nikoliv z důvodu odložení nepotřebného materiálu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Podle § 11 odst. 1 a 4 lesního zákona si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům než k těm, které stanovuje lesní zákon. Pokud někdo naveze materiál na lesní pozemek neoprávněně, nebo provede terénní úpravy bez příslušných povolení dle platných právních předpisů, dopouští se tím přestupku ohrožení životního prostředí dle  § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a za toto jednání může být právnickým nebo fyzickým osobám uložena sankce až do výše 5 000 000 Kč. 

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 07.12.2017, sp. zn. 8 A 144/2014

Strana 1 z 5