V posuzované věci byl veden spor o nedostatečnou efektivnost smluvní ochrany území evropsky významné lokality (dále jen „EVL“) Libavá, která je obhospodařována Vojenskými lesy a statky ČR, s.p. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodlo dne 22. 11. 2022 podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), o námitkách žalobce, města Lipník nad Bečvou a Ministerstva obrany k návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace (dále jen „NPR“) Obírka–Peklo a jejího ochranného pásma. Správní orgán I. stupně výrokem 3 žalobci v části vyhověl a vyjmenované pozemky v jeho správě přesunul z NPR do navrhovaného ochranného pásma, ve zbytku (týkajícím se ostatních pozemků) námitky zamítl. Proti uvedenému výroku č. 3 podal žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s.p., rozklad, jenž ministr životního prostředí (dále jen „žalovaný“) neshledal důvodným, zamítl jej a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou.

Žaloba

Žalobce - Vojenské lesy a statky ČR, s.p., namítal, že žalovaný nerozhodl na základě spolehlivě zjištěného stavu věci, nerespektoval základní zásady správního řízení, meze správního uvážení a podmínky provedení testu proporcionality v případě posuzování kolize více veřejných zájmů.

Konkrétní porušení spatřoval žalobce především v nevypořádání se s dlouhodobě navrhovaným řešením formou smluvní ochrany dle § 39 ZOPK. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán sice vyjádřil k návrhu žalobce na zřízení smluvní ochrany, ale nijak daný návrh neposuzoval, ani nezjišťoval jeho možné uplatnění. Žalobce tuto variantu přitom navrhoval dlouhodobě již od původního oznámení záměru vyhlášení NPR v říjnu 2010.

Správní orgán cíleně neposuzoval příklady fungování smluvní ochrany fungující v jiných místech, na které žalobce v podaných námitkách odkazoval, a omezil se na konstatování, že v dané lokalitě nelze hodnotit dosavadní fungování smluvní ochrany mezi žalobcem a orgánem ochrany přírody, jelikož v ní takovým způsobem doposud postupováno nebylo. Žalobce na daném území dlouhodobě hospodaří, a to sice za účelem hospodářského výsledku, ale také se zohledněním postupů šetrných k přírodě a životnímu prostředí, v souladu s hodnotami chráněnými ZOPK.    

Žalovaný však veškeré argumenty ve svém rozhodnutí nezohlednil.

Správní orgány, podle žalobce, pochybily také při provádění testu proporcionality. Do posouzení nezahrnuly veřejný zájem obrany státu a zejména v druhé části testu se při hodnocení potřebnosti zásahu omezily na konstatování, že jiné řešení než vyhlášení NPR není. Návrhy žalobce však správní orgány nezohlednily a nevypořádaly se s nimi. Žalobce proto navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že smluvní ochrana nemůže dostatečně zajistit ochranu dotčeného území. Smlouvou by musela být zajištěna zcela totožná úroveň ochrany (a tedy omezení), která vyplývá z ochranných podmínek zvláště chráněného území a dalších limitů plynoucích ze ZOPK a navrhovaného plánu péče o NPR. Smluvní ochrana však neumožňuje například adekvátní zajištění beztěžebního režimu lesa, přitom ponechání převážné části lesních porostů samovolnému vývoji je nutné pro zajištění adekvátní ochrany zvláště chráněného území, resp. jeho předmětů ochrany. Stejně tak smluvní ochranou nelze zajistit zákaz vstupu do lesa podle § 29 písm. d) ZOPK či další podmínky vůči osobám, které nejsou účastníky smluvního vztahu. Jelikož je smluvní ochrana dlouhodobá, nedokáže na rozdíl od plánu péče dostatečně pružně reagovat na případnou změnu podmínek.

Městský soud v Praze

Městský soud v Praze uvedl, že mezi hlavní důvody pro vyhlášení zvláště chráněného území patří kromě mimořádně vysoké přírodní hodnoty území také skutečnost, že území je též součástí EVL Libavá. Pro EVL Libavá byla podle přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit za účelem udržení příznivého stavu předmětů ochrany (tzn. typů evropských stanovišť a evropsky významných druhů) určena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).

Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že jiná forma ochrany než vyhlášení NPR není k dosažení cílů ochrany dostatečná. Žalovaný podle soudu přesvědčivě vysvětlil nedostatky u každého z jiných možných způsobů ochrany oproti NPR. Žalovaný se konkrétně vyjádřil ke každé části argumentace žalobce uvedené v rozkladu a vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje uplatněné námitky za důvodné, resp. proč nemají žalobcovy argumenty potenciál změnit závěr správního orgánu I. stupně o nedostatečné efektivitě smluvní ochrany dotčeného území.

Soud se přiklonil k názoru žalovaného i v otázce lesního hospodaření. Podle žalovaného na území NPR lze využít § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, týkající se zásahů proti škůdcům a případů mimořádných okolností a nepředvídaných škod, jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody podle § 31 ZOPK. V lesích mimo NPR, v nichž orgán ochrany přírody nemá kompetenci vydat souhlas podle § 31 ZOPK, závisí případné rozhodnutí o nařízení opatření podle § 32 lesního zákona na úvaze orgánu státní správy lesů (zde Vojenského lesního úřadu). Orgán ochrany přírody má sice v řízení postavení dotčeného orgánu státní správy, jeho pozice je však bez možnosti vydat souhlas (závazné stanovisko) do řízení vedeného orgánem státní správy lesů oproti pozici v NPR zásadně oslabená.

Žalovaný dále poukázal na to, že smluvní ochranou nelze omezit práva a povinnosti třetích osob, které nejsou stranami takové smlouvy, a to zejména ústavně zaručenou svobodu pohybu. Naproti tomu na území NPR je zakázáno vstupovat a vjíždět mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě osob v zákoně vyjmenovaných. V případě smluvní ochrany by orgán ochrany přírody neměl možnost v případě potřeby usměrňovat návštěvnost, vjezdy motorovými vozidly či létání dronů.

Žalovaný taktéž nepovažoval za možné, aby ve smluvně chráněném území byla výše těžby do lesního hospodářského plánu odvozována „induktivně“ (což znamená, že může být i nulová), neboť takový postup nemá oporu v platné legislativě. Uvedl, že v případě smluvní ochrany by řešené lesy byly nadále zařizovány podle modelu pasečného lesa věkových tříd, který pracuje s předpokladem dokončení obnovy (domýcením) všech mýtně zralých porostů podle těžebních procent odvozených na základě stanoveného obmýtí a obnovení doby ve vymezených hospodářských souborech. Takto odvozovaná výše těžeb by ve většině lesních porostů byla v rozporu se zákazem hospodařit na pozemcích na území národních přírodních rezervací způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů [viz § 29 písm. a) ZOPK]. Tento postup není z hlediska zájmů ochrany přírody v řešené lokalitě přijatelný. Soud se k názorům žalovaného přiklonil.

Problémem z hlediska zájmů ochrany přírody je skutečnost, že způsob hospodaření nastavený v platném LHP, pokud by byl dále naplňován, by v řešeném území vedl k významnému zhoršení dochovaného stavu přirozených lesních ekosystémů, a to zjednodušením jejich struktury a snížením jejich biologické rozmanitosti, resp. snižováním jejich rozlohy. Zájmem ochrany přírody je přirozené lesy na území navržené NPR zachovat a vytvořit podmínky pro jejich další nerušený vývoj.

Závěr správních orgánů o nedostatečnosti ochrany prostřednictvím institutu smluvní ochrany podle § 39 ZOPK považuje soud za správný, neboť smluvní ochrana a priori nemůže zajistit takové podmínky, které považují správní orgány k dosažení ochrany vytyčených předmětů ochrany za nezbytné a které vyplývají z vyhlášení dotčené lokality zvláště chráněným územím ve formě NPR.

Na základě uvedených skutečností soud žalobu shledal nedůvodnou, a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji proto zamítl.

Právní věta

Ustanovení národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí a není pro nedostatečnost a neefektivnost možná jiná forma ochrany např. smluvní.

Pokud je pro EVL Libavá navržena kategorie zvláště chráněného území: národní přírodní rezervace podle Přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, potom je stanovena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2024, č.j. 18 A 24/2024-54

Žalovaná obchodní společnost I.H.FARM s.r.o., koupila od společností Lesy Jezeří k.s., pozemky, kde se nacházela národní přírodní rezervace Jezerka. Tímto převodem bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobkyně - Ministerstvo životního prostředí před podáním žaloby učinila vůči žalované výzvu, aby jí předmětné nemovitosti s poukazem na zákonné předkupní právo podle ust. § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dále s poukazem na ust. § 603 odst. 3 obč. zák. nabídla ke koupi, to však žalovaná s ohledem na pochybnosti o existenci zákonného předkupního práva žalobkyně odmítla dobrovolně učinit.

Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.

Po podané žalobě Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 16 C 528/2014-246, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku.

Po odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 Co 19/2021-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu s tím, že jí označené právní otázky „dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny“, a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolání

Žalovaná nesouhlasila se závěrem nalézacích soudů, že na pozemcích, které jí byly společností Lesy Jezeří k.s. jako prodávající převedeny, bylo porušeno předkupní právo státu podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Namítala, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze na základě „podzákonného právního předpisu, jehož úplné znění není k dispozici“, odejmout vlastnické právo k majetku. Podle dovolatelky byla národní přírodní rezervace Jezerka vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č.j. 13.359/68 – II/2. Tento výnos vymezil rezervaci odkazem na lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959, přičemž v něm bylo uvedeno, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u Ministerstva kultury, u kulturní správy Severočeského krajského národního výboru a u kulturní správy Okresního národního výboru v Mostě a Chomutově.

Žádný z podkladů, na které výnos odkazuje, se však nepodařilo „s jistotou identifikovat“. Nelze tedy jednoznačně stanovit,
„na jakých pozemcích se národní přírodní rezervace Jezerka rozprostírá“. Nesouhlasila ani se závěry znaleckého posudku, ohledně vymezení území rezervace podle mapových podkladů dodaných Agenturou ochrany přírody a krajiny a Městským úřadem v Mostě.

Dále se dovolatelka domnívala, že se dosud dovolací soud nezabýval otázkou, zda je předkupní právo státu podle ustanovení § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a zda je tedy nezbytné, aby toto předkupní právo bylo zřízeno ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a pokud ano, zda jsou podmínky existence veřejného zájmu a poskytnutí náhrady splněny.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. V řízení byla prokázána existence i poloha rezervace, tedy i to, že dotčené pozemky byly zatíženy zákonným předkupním právem, se kterým navíc byla žalovaná předem seznámena. Charakter zákonného předkupního práva byl vyložen v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Rovněž kupní cena pozemků byla řádně zjištěna.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vlastníci nezastavěných pozemků ležících mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody. Pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o zákonné předkupní právo, tedy o nabídkovou povinnost stanovenou zákonem, nikoliv o vyvlastnění či jiné odebrání vlastnického práva.

Uvedl, že národní přírodní rezervace Jezerka byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 20. 1. 1969, č. j. 13.359/68 – II/2. Výnos byl řádně oznámen ve Sbírce zákonů ČSR. Územní vymezení rozsahu rezervace bylo v textu výnosu provedeno odkazem na čísla parcel v příslušných katastrálních územích a na značení v lesním hospodářském plánu v obvodu lesního závodu Janov, polesí Jezeří, k 1. 1. 1959 s tím, že rezervace je zakreslena v mapách uložených u příslušných orgánů ve výnosu uvedených.

Ztotožnil se znaleckým posudkem Ing. Vyskočila, který na základě dokumentů od Městského úřadu v Mostě, Agentury ochrany přírody a krajiny, Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a porostní mapy lesního hospodářského plánu lesního závodu Janov vyslovil předpoklad, že tato mapa je správná. Znalec z dostupných podkladů podal přesvědčivý posudek, jímž stanovil obvod (územní rozsah) národní přírodní rezervace Jezerka především na základě transformace porostní mapy do katastrální mapy a porovnání s dalšími mapovými podklady. S využitím znaleckých zkušeností stanovil území, na němž se rezervace nachází, v souladu s jejím slovním vymezením uvedeným ve výnosu.

Připomněl, že odvolací soud se se závěry znaleckého posudku, stejně jako soud prvního stupně, ztotožnil a uzavřel, že na pozemcích (jejich části), které žalovaná nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2011 od společnosti Lesy Jezeří k.s., se nachází národní přírodní rezervace Jezerka.

Námitku dovolatelky, že by mělo dojít k údajnému „odejmutí“ vlastnického práva k majetku na základě podzákonného právního předpisu označil jako hypotetickou a jako taková nemůže založit přípustnost dovolání. K vydání příslušného výnosu bylo Ministerstvo kultury ČSR zmocněno § 8 odst. 2 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, a přesné územní vymezení národní přírodní rezervace Jezerka bylo provedeno znaleckým posudkem na základě dostupných podkladů a slovního vymezení ve výnosu.

Nejvyšší soud zdůraznil, že v § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se pouze o nabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové není poskytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejné finanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije.

Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky zájem o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého. Projeví-li stát o pozemek v uvedené lhůtě zájem, je povinen v přiměřené době učinit kroky směřující ke koupi, a to za cenu, kterou by za pozemek zaplatil koupěchtivý. Vlastník pozemku tedy obdrží za pozemek stejnou cenu, bez ohledu na to, na koho jej nakonec úplatně převede.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.

Jestliže povinná osoba věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému a poruší tím předkupní právo, má oprávněný možnost dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém vlastníku), aby mu podíl nabídl ke koupi.

Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2023, č.j.: 22 Cdo 1672/2022-336

Žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z. s., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí - žalovaný, kterým žalovaný částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „Agentura“) ze dne 30. 3. 2022, č. j. SR/0830/OM/2021–10.

Tímto rozhodnutím byla právnické osobě Lesy České republiky, s. p., za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů na části území chráněné krajinné oblasti Jeseníky udělena výjimka podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, tj. ze zákazu hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou katastrofou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky na území lesní správy Janovice při dodržení stanovených podmínek.

Žalobce namítal, že je povolenou výjimkou prakticky umožněno plošné vytěžení horských lesů v 1. a 2. zóně CHKO, a tím nepřijatelné poškozování lesních ekosystémů a rázu krajiny v tomto chráněném území. Orgány ochrany přírody fakticky rezignovaly při povolení výjimky na ochranu starých a biologicky hodnotných porostů. V povolené výjimce jsou stanoveny podmínky, které jsou jako opatření pro zachování prostředí pro existenci saproxylických organismů, tedy organismů závislých na dřevní hmotě, zejména v podobě mrtvého či odumírajícího dřeva, nefunkční a nevyvážené.

K aktivní legitimaci žalobce uvedl, že je spolkem (korporací sdružující fyzické osoby) zaměřeným na ochranu životního prostředí, na ochranu přírody a krajiny, a napadeným rozhodnutím je zkrácen zejména na právu na příznivé životní prostředí. Toto zkrácení vzniká především tím, že byla povolena výjimka umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území 1. a 2. zóny CHKO Jeseníky, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Při povolování výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem daného případu (omezení velikosti holin, ponechávání adekvátního množství a kvality dřeva po těžbě a zejména celková diferenciace podmínek, za kterých lze zásah provést podle kvality porostu).

K charakteru území, které je dotčeno výjimkou, uvedl žalobce, že se tato týká 1. a 2.zóny CHKO Jeseníky o celkové rozloze 3 879 ha, z toho 232 ha se nachází v první zóně. Nezanedbatelná část má zvláštní status i z pohledu zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona. Jsou zde stovky hektarů lesů zvláštního určení a stovky hektarů lesů ochranných (celkem jde o 44 % z celkové plochy). Povolené zásahy, které mohou mít destruktivní charakter pro lesní porosty, se tedy týkají cenného území CHKO Jeseníky.

Žalobce dále namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s § 43 zákona o ochraně přírody. Při rozhodování podle § 43 zákona o ochraně přírody neexistuje na udělení výjimky právní nárok, uplatňuje se správní uvážení (rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 As 140/2020–32 či rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015–77). Prokazovat naplnění některé ze tří podmínek stanovených v ustanovení by měl především žadatel. V projednávané věci bylo možné vydat výjimku v podobě, která zajistí, že dřevní hmota bude ponechávána z hlediska hodnoty pro ochranu biodiverzity ve výrazně lepší kvalitě. Těžba za takových podmínek by více zachovávala přírodní prostředí a například vzácnému saproxylickému hmyzu by vytvářela výrazně lepší podmínky pro jeho vývoj.

Žalobce poukázal na to, že Agentura nemá efektivní snahu rozsah holin usměrnit. Pro alespoň částečnou ochranu lesních ekosystémů a pro zmírnění negativních dopadů je za těchto okolností dle žalobce zásadní stanovit horní limity pro odlesněnou plochu. Odkázal přitom na příklad CHKO Lužické hory. Pro tuto oblast Agentura stanovila, že souvislá holina území druhé zóny nesmí přesáhnout plochu
3 hektary, přičemž snad pouze výjimečně se připouští provést asanační zásahy i v pásech lesa, které mají jednotlivé holiny oddělovat. Takového však nic ve výjimce stanoveno není. Žalobce tedy namítá, že došlo k porušení § 43 zákona o ochraně přírody, a i bylo zasaženo jeho právo na příznivé životní prostředí.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K popisu dotčeného území jako „klidovou, neobydlenou oblast, na mnoho místech se zachovalou a vzácnou přírodou“, uvedl žalovaný, že toto tvrzení nezpochybňuje, ale z hlediska ochrany přírody se jedná především o nepůvodní smrkové monokultury s nevhodným složením a strukturou.

K porušení zákazu libovůle uvedl žalovaný, že zákonnou povinností Agentury bylo posoudit, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 43 odst. 1 pro povolení výjimky a posoudit, zda jiný veřejný zájem převažuje za zájem ochrany přírody. Agentura tedy postupovala zcela totožně jako v předchozích žalobcem namítaných rozhodnutí.

Námitka týkající se nedostatečnosti ponechávání dřeva z hlediska kvality a kvantity je dle žalovaného ve vztahu k § 43 zcela irelevantní, neboť toto ustanovení žádnou takovou podmínku a kritéria neurčuje. Z žádných jiných odborných materiálů nevyplývá jednoznačné množství dřevní hmoty doporučené k ponechání na místě k zetlení za účelem zachování či zvýšení biodiverzity lesních porostů. Žalovaný dále zdůraznil, že ani neomezení velikosti holiny v rámci asanačních zásahů proti kůrovci není v rozporu s § 43, neboť toto ustanovení, ani žádný jiný předpis, neukládá orgánu ochrany přírody povinnost toto kritérium v rámci povolení výjimky ze zákazu dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona zohlednit.

Napadené rozhodnutí v žádném případě neopravňuje Lesy České republiky v rozporu s § 32 odst. 1 lesního zákona neprovádět včasná opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les. Za naprosto účelové považuje dávání do souvislosti množství holin a povolení výjimky Agenturou.

Situace na tomto území je totiž značně variabilní.

Závěrem žalovaný zdůraznil, že smyslem zasahování proti kůrovci v daném případě je, aby došlo ke vzniku co nejmenších odlesněných ploch, resp. bez horního stromového patra, a aby doba mezi rozpadem (těžbou porostu) a zalesněním sousedící plochy byla co nejdelší, alespoň taková, aby na asanované ploše odrostlo zalesnění zvěři a buření. Tato určitá kontinuita lesního porostu povede k mírnějším dopadům na půdní kryt, půdu samotnou a mimoprodukční funkce ve srovnání s velkoplošným odumřením horního stromového patra v průběhu několika málo let v případě rezignace na asanační zásahy.

Městský soud v Praze

Soud u jednání provedl důkazy metodikou Management mrtvého dřeva v hospodářských lesích a rozhodnutími Agentury, kterými žalobce prokazuje, že došlo ke změně přístupu Agentury při udělování předmětné výjimky.

Městský soud při výkladu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č.j. 9 As 115/2022–36, ve kterém se kromě výkladu tohoto ustanovení zabýval i konstrukcí povolování výjimek. Přitom konstatoval, že „dle tohoto ustanovení může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Zákon zde stanoví tři možné důvody pro udělení výjimky a následné správní uvážení. Nejprve musí být naplněn některý z taxativně uvedených důvodů, což vůbec umožňuje uvažovat o udělení výjimky, a až poté má správní orgán provést správní uvážení“. 

Městský soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda byl naplněn zákonem stanovený důvod pro udělení předmětné výjimky ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody, která byla udělena za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů.

Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že Agentura shledala jako hlavní důvod pro udělení výjimky jiný veřejný zájem, který převažuje nad zájmy ochrany přírody, a to zasahováním proti kůrovci rozpad a následnou obnovu porostů co nejvíce zpomalit, resp. prodloužit na co nejdelší časový úsek.

Nejvyšší správní soud se vážením veřejných zájmů v případě ochrany životního prostředí několikrát zabýval. V rozsudku ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6As 65/2012 – 161, Nejvyšší správní soud uvedl, že „V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci proti sobě stojí dva veřejné zájmy ve smyslu prvního důvodu pro udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody), je pro udělení výjimky potřeba, aby zájem na prolomení ochrany přírody výrazně převažoval. Závěr o převýšení jiného veřejného zájmu však musí být řádně odůvodněn, což se však v projednávané věci nestalo.

Z podané žádosti je tak patné, že zásadním důvodem, pro který Lesy ČR požádaly o udělení výjimky, byla ochrana lesa proti kůrovcům, neboť, jak uvedly, pouze po udělení výjimky jim bude umožněno provádět nezbytné zásahy vedoucí k tlumení další gradace kůrovcovitých. Žadatel zdůraznil, že umožnění plnění zákonných povinností uložených mu jako vlastníkovi lesa zákonem o lesích je jednoznačně ve veřejném zájmu.

Při posouzení „jiného veřejného zájmu, který převažuje nad zájmy ochrany přírody“ Agentura zdůraznila, že se gradace podkorního hmyzu v zájmovém území nijak významně neprojevuje. Kůrovcová situace je podle ní stabilizovaná. Agentura dále uvedla, že „považuje za důležité reflektovat potenciálně krajní situaci s poměřením jiného veřejného zájmu se zájmem ochrany přírody, kdyby reálně došlo k rozsáhlé kůrovcové gradaci, jinými slovy situaci, pokud by populační hustota kůrovců dosáhla takového kalamitního stavu, v jehož důsledku by vznikaly souvislé holiny a došlo by tak k významnému narušení nebo odstranění lesního prostředí. Lesní porosty, které by byly nahrazené holinami, by zároveň (byť dočasně), přestaly plnit své ekologické a krajinné funkce.“  I z další argumentace Agentury je patrné, že za podstatné pro udělení výjimky, považuje zasahování proti kůrovci, kterým se prodlouží doba životnosti lesů a obnova porostů.

Soud uvedl, že správní orgány by měly při vážení vzájemně si konkurujících zájmů posuzovat, zda neexistuje optimální řešení, při kterém bude možné jiný veřejný zájem naplnit při co nejmenším zásahu do zájmů ochrany přírody.

Podle soudu Agentura, ani žalovaný však této povinnosti neodstáli. Agentura sice popsala, jaké prostředky dává žadateli při asanaci kůrovcových stromů zákon o lesích, avšak následně již neuvedla, z jakého důvodu nemůže vlastník lesa zasahovat proti kůrovci právě těmito standardními lesnickými metodami a je nutné udělit výjimku, která na předmětném území umožňuje zcela zásadní zásah do krajiny. Agentura ani žalovaný se však možností jiného uspokojivého řešení nezabývali, když nezvažovali ani možnost, že vlastník lesa by měl být schopen zamezit rychlému rozpadu porostů na velkých plochách, resp. zajistit prodloužení doby rozpadu a následné obdoby na co nejdelší možný časový úsek při použití standardních a včasných postupů s ohledem na zákonem stanovenou povinnost prevence.

Správní orgány tedy pochybily, pokud při poměřování obou veřejných zájmů nezohlednili to, že Lesy ČR mohly využít pro asanaci kůrovcem napadeného dřeva opatření a možnosti stanovené lesním zákonem a prováděcí vyhláškou č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa, včetně vymezení základního, zvýšeného a kalamitního stavu. Stejně tak žalovaný neodůvodnil, proč zmiňované funkce lesa, včetně výchovy nově vzniklých a vznikajících smrkových mlazin, nemohly zůstat zachovány, event. probíhat na základě oprávnění daných žadateli zákonem o lesích.

Z lesního zákona je patrné, že zákon pamatuje na možný vznik kalamitních situací a pro takové případy umožňuje vlastníkovi lesa přijmout přiměřená opatření. Stejně tak řeší i oprávnění při obnově lesa, těžbě dřeva i dalších činnostech spojených s hospodařením v lese. Tímto hlediskem se ale správní orgány při poměřování obou veřejných zájmů nezabývaly a nedostály tak své povinnosti řádně zdůvodnit převahu jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody.

Soud proto shledal důvodnou žalobní námitku, ve které žalobce zdůraznil, že žalovaný porušil povinnost pokusit se nalézt při vážení jednotlivých vzájemně si konkurujících zájmů jiné uspokojivé řešení s mírnějšími dopady na zájmy ochrany přírody. Soud navíc závěry správních orgánů při poměřování dvou veřejných zájmů vyhodnotil jako vnitřně rozporné.

Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, že je naplněn tvrzený důvod pro udělení výjimky, tedy převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, který je dán zákonem o ochraně přírody a krajiny. Tímto zásadním převažujícím zájmem, podle soudu, nemůže být jakýsi hypotetický předpoklad, že by v budoucnu mohlo eventuelně dojít ke gradaci kůrovce.

Vzhledem k tomu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil naplnění důvodu pro udělení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody, nezabýval se již soud správním uvážením žalovaného ohledně stanovení jednotlivých podmínek pro danou výjimku. Při nenaplnění důvodů podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody totiž výjimka vůbec nemůže být udělena.

Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)

Právní věta

Podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny může výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.

V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, musí správní úřad nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost v obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva.

Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2023, č.j. 11 A 93/2022-64