Při přibližování vytěženého dříví přes koryto vodního toku došlo ke škodlivému zásahu do významného krajinného prvku a k nedovolenému zásahu do biotopu zvláště chráněného druhu střevle potoční a raka říčního.
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) uznala žalobkyni -CITOVSKÁ LESNÍ, s. r. o., vinnou ze spáchání dvou přestupků podle ZOPK:
- 88 odst. 1 písm. i) ZOPK: V průběhu května 2021 v důsledku těžby a zejména přibližováním dříví přes koryto a korytem vodního toku Brodečka ohrozila a oslabila bez souhlasu orgánu ochrany přírody ekologicko-stabilizační funkci významného krajinného prvku (vodního toku).
- 88 odst. 1 písm. e) ZOPK: Týmž jednáním bez souhlasu orgánu ochrany přírody škodlivě zasáhla do místa výskytu zvláště chráněných druhů živočichů (střevle potoční a raka říčního), čímž nedovoleně zasáhla do sídla, biotopu a přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů.
Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.
Proti rozhodnutí inspekce podala žalobkyně odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 19.02.2025 zamítl a rozhodnutí inspekce potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze svým rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu
u Nejvyššího správního soudu. Namítala nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu: Soud údajně pouze převzal závěry žalovaného a přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku.
Městský soud a správní orgány, podle stěžovatelky, uplatnily extenzivní výklad, když pro zásah do biotopu chráněných druhů nevyžadovaly prokázání jejich aktuálního výskytu v době zásahu, ale vystačily s teoretickou vhodností prostředí a staršími záznamy v databázích (z let 2003, 2005 a 2019).
Skutkový stav, podle stěžovatelky, nebyl spolehlivě prokázán, fotodokumentace neprokazovala pojezd stěžovatelčiny techniky, nebyly zkoumány alternativní verze (účast jiného subjektu) a správní orgány porušily presumpci neviny. Těžba probíhala v souladu s lesním hospodářským plánem (který má přednost) a odborný lesní hospodář výskyt chráněných druhů nezaznamenal. Poukázala na nepřiměřenost pokuty a navrhla její moderaci (snížení či upuštění od) pokuty.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozsudek městského soudu je srozumitelný a přezkoumatelný. Skutečnost, že se městský soud ztotožnil s argumentací správního orgánu a odvolal se na ni, neznamená nepřezkoumatelnost. Pro naplnění znaků přestupku není nutné prokázat nepřetržitou či aktuální přítomnost živého jedince v konkrétním okamžiku zásahu, neboť předmětem ochrany je už samotná vhodná lokalita, jejíž ekologická funkce byla poškozena. Důkazní břemeno ohledně zjištění vlivu záměru na chráněné zájmy (ex ante) tíží toho, kdo činnost zamýšlí provést (§ 67 odst. 1 ve spojení s § 45j ZOPK), nikoliv inspekci.
Ve vztahu k lesnímu hospodářskému plánu NSS uvedl, že schválený lesní hospodářský plán sice nahrazuje souhlas se zásahy do lesa, nenahrazuje však výjimky ani rozhodnutí podle zvláštní druhové či územní ochrany (např. ochrana vodního toku jako významného krajinného prvku nebo ochrana zvláště chráněných živočichů podle § 56 ZOPK). Těžba v lese navíc neopravňuje k bezohlednému přibližování dříví korytem vodního toku.
NSS poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě setrvává na argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu správního řízení, jakož i v řízení před městským soudem, a opětovně zpochybňuje skutkové závěry správních orgánů o spáchání projednávaných přestupků. Správní orgány se však s těmito námitkami již v předchozích fázích řízení dostatečně a srozumitelně vypořádaly, přičemž své závěry opřely o konkrétní podklady, které jsou součástí spisu. Městský soud následně v jejich postupu ani v hodnocení důkazů nezjistil žádné nedostatky a se závěry správních orgánů se ztotožnil.
NSS neshledal proto důvod se od těchto závěrů odchýlit. Ze správního spisu neplyne žádný podstatný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by odůvodňoval zrušení napadeného rozsudku, případně rozhodnutí správních orgánů. Námitky stěžovatelky tak představují toliko polemiku s hodnocením důkazů a právním posouzením věci, jež sama o sobě nezakládá důvodnost kasační stížnosti.
K moderaci pokuty se NSS vyjádřil tak, že sám v řízení o kasační stížnosti nedisponuje pravomocí moderovat (snižovat) pokutu – tato pravomoc náleží primárně krajskému (městskému) soudu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pro závěr o porušení zákona o ochraně přírody a krajiny v podobě škodlivého zásahu do biotopu zvláště chráněných druhů živočichů není vyžadováno prokázání aktuální (kontinuální) přítomnosti konkrétních jedinců v přesném okamžiku zásahu. Rozhodující je, zda dotčená lokalita svým přírodním charakterem a vlastnostmi splňuje nároky charakteristické pro daný druh (tvoří pro něj vhodné životní prostředí), přičemž ochrana se vztahuje již na takto vymezenou lokalitu.
Schválený lesní hospodářský plán sice nahrazuje souhlas s běžnými pěstebními a těžebními zásahy v lese, nenahrazuje však výjimky ani rozhodnutí orgánu ochrany přírody vyžadované podle zvláštních ustanovení o druhové či územní ochraně (např. ochrana vodního toku jako významného krajinného prvku nebo ochrana biotopů zvláště chráněných živočichů).
Ústavní stížnost (II.ÚS 1999/26 ze dne 31. 8. 2026)
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a podřízených instancí pro porušení ústavně zaručených práv ústavní stížností. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení svých základních práva a svobod zaručených ústavním pořádkem, zejména:
Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod):
Namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, které se řádně nevypořádaly s její obhajobou a opakovaně přenesly důkazní břemeno na ni. Správní orgány a soudy podle ní zatížily řízení tím, že dovozovaly její vinu na základě pouhých domněnek, ignorovaly indicie o možné účasti jiného subjektu a vyložily pochybnosti v její neprospěch (vyžadovaly po ní, aby aktivně prokazovala nepřítomnost chráněných živočichů v době zásahu).
Stěžovatelka rozporovala závěry soudů, podle nichž k naplnění přestupku postačuje, že lokalita vykazuje teoretickou vhodnost pro výskyt chráněných druhů na základě starých databázových záznamů. Tvrdila, že bez prokázání reálného výskytu živočichů v rozhodné době nelze konstruovat odpovědnost za zásah do jejich biotopu.
Namítala nesprávný výklad vztahu mezi lesním hospodářským plánem a ochranou přírody, kdy postupovala v souladu s řádným lesním hospodařením, přičemž sankcionování běžných provozních postupů bez jasných zákonných mantinelů a bez zavinění představuje porušení principu legality ve veřejném správním trestání.
Ústavní soud
Ústavní soud posoudil, zda obecné soudy a správní orgány nezatížily řízení svévolí, neprojevily přílišný formalismus či zda správně interpretovaly hmotněprávní pojmy zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k ústavním garancím trestního (přestupkového) punitivního práva.
Ústavní soud rozdělil námitky stěžovatelky do dvou skupin. První se týká námitek vztahujících se výhradně k výkladu a aplikaci podústavního práva - jedná se o argumentaci k neprokázání konkrétního biotopu a škodlivého zásahu.
Výklad pojmu biotop a jeho aplikace na konkrétní situaci, včetně otázky aktualizace údajů o existenci výskytu chráněných druhů, jak je provedly orgány státní správy
a obecné soudy v napadených rozhodnutích, přitom nevykazují žádné vady ústavního charakteru, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu.
Druhá skupiny námitek směřovala k dodržení záruk při správním trestání.
Jak Evropský soud pro lidská práva, tak Ústavní soud dovodily aplikovatelnost některých trestněprávních garancí plynoucích z Listiny na správní trestání.
Ústavní soud ve vztahu k uložené správní sankci z těchto garancí vyšel, žádné jejich porušení ale nezjistil, natož porušení, které by se dotýkalo základních práv stěžovatelky.
Napadená rozhodnutí na základě řady relevantních důkazních prostředků, jako je smlouva o zhotovení prací, svědecké výpovědi či fotodokumentace dospěly k jednoznačnému a logickému závěru, že se přestupků dopustila právě stěžovatelka. Vypořádaly se rovněž s jejím argumentem, že k poškození lokality došlo v důsledku pojezdu vojenské techniky. Za těchto okolností nebylo potřeba dále prokazovat, zda poškození lokality nebylo způsobeno někým jiným, než je stěžovatelka.
Dovedeno do důsledku by přístup stěžovatelky vylučoval prokázání viny na základě nepřímých důkazů (jednoduše řečeno by ke zjištění a potrestání za přestupek bylo vždy nutné, aby byl pachatel "chycen za ruku", jinak by se mohl potrestání vždy vyhnout s tvrzením, že skutek mohl spáchat kdokoli). Teorie i praxe nicméně připouští pro účely uznání viny důkazy jak přímé, tak nepřímé, přičemž nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné.
Pokud obecné soudy a správní orgány opřou své závěry o spolehlivě zjištěný skutkový stav (existenci podkladů v nálezové databázi a smluvní zajištění činnosti stěžovatele), nezatíží své rozhodnutí extrémním nesouladem ani porušením principu presumpce neviny (in dubio pro reo).
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Rozsudek ze dne 14.05.2026, č.j. 10 As 22/2026
V projednávaném případě byl řešení střet mezi veřejným zájmem na těžbě vyhrazených nerostů a zájmem na ochraně přírody (konkrétně druhovou ochranou zvláště chráněných druhů – ZCHD). Žalobcem byl environmentální spolek Zdravé Ktišsko, z.s., a osobou zúčastněnou na řízení (investorem) společnost GARNET GROUP a.s., která plánovala záměr „těžba v dobývacím prostoru Ktiš“. Žalovanou bylo Ministerstvo životního prostředí.
Případ byl před krajským soudem projednáván opakovaně. Již dříve soud předchozí rozhodnutí ministerstva životního prostředí zrušil, a to zejména pro procesní pochybení. Za stěžejní pochybení soud označil nedostatek v odvolacím řízení spočívající v tom, že žalovaný - Ministerstvo životního prostředí při odůvodnění veřejného zájmu vycházel z podkladů (Regionální surovinové politiky Jihočeského kraje a ročenky Surovinové zdroje České republiky – nerostné suroviny), aniž by s nimi účastníky řízení před vydáním rozhodnutí řádně seznámil a umožnil jim se k nim vyjádřit. Soud uzavřel, že tím žalovaný porušil právo účastníka vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Současně odkázal na judikaturu NSS týkající se práce správních orgánů s internetovými zdroji a publikacemi. Pokud správní orgán hodlá z takových podkladů vycházet pro skutkové závěry, musí o tom účastníky předem informovat a zajistit, aby bylo zřejmé, jaký konkrétní obsah podkladu byl použit.
Žaloba
Žalobce - Zdravé Ktišsko, z.s., namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav a absence řádného hodnocení (§ 67 ZOPK). Tvrdil, že záměr těžby představuje závažný zásah do chráněných zájmů přírody, a proto měl investor povinnost zajistit komplexní hodnocení vlivu zásahu podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK). Postup ministerstva, které toto hodnocení odmítlo s tím, že o závažný zásah nejde, označil za nesprávný.
Předložený botanicko-zoologický průzkum z července 2023 považoval žalobce za zcela nedostatečný podklad. Upozorňoval na to, že terénní šetření probíhalo pouze v krátkém období (květen–červenec 2023) bez uvedení konkrétních termínů a rozsahu, a nemohlo tak spolehlivě zachytit skutečný výskyt chráněných druhů.
Žalobce tvrdil, že správní orgány i investor dostatečně nereflektovali data z Nálezové databáze ochrany přírody (NDOP) spravované AOPK ČR, ze které přitom vyplýval výskyt dalších zvláště chráněných druhů v dané lokalitě a jejím okolí (v replice pak výslovně zmiňoval riziko dotčení rysa ostrovida, sov a netopýrů).
Žalobce zpochybnil izolované posuzování záměru (lesní cesta), protože správní orgány neposuzovaly těžbu v souvislosti s dopravním napojením. Lesní cesta, která měla sloužit pro odvoz, není pro těžkou techniku způsobilá a bude vyžadovat rozšíření či zpevnění, což přinese další zásahy mimo dobývací prostor, které měly být hodnoceny společně. Tyto související zásahy měly být zahrnuty do celkového posouzení vlivů.
Žalobce zásadně odmítl postup ministerstva, které dovozovalo existenci veřejného zájmu automaticky přímo z novely horního zákona (§ 3 odst. 5). Žalobce argumentoval přechodnými ustanoveními této novely – jelikož bylo řízení zahájeno v roce 2023 (před účinností novely od 1. 1. 2024), muselo být dokončeno podle staré úpravy, kde žádná automatická zákonná presumpce neexistovala a veřejný zájem bylo nutné individuálně dokázat. Tvrdil, že na záměru žádný naléhavý veřejný zájem není, neboť jde o čistě soukromý podnikatelský záměr bez celospolečenského rozměru.
Správním orgánům vytkl, že veřejný zájem nijak nekvantifikovaly a neprovedly transparentní poměření, které by reálně prokázalo, že zájem na těžbě převáží nad zájmem na ochraně přírody. Žalobce napadl ministerstvo za procesní vadu, kdy v odvolacím rozhodnutí nově argumentovalo surovinovou závislostí a národní bezpečností, aniž by účastníkům řízení umožnilo se k těmto novým argumentům vyjádřit .
Krajský soud v Českých Budějovicích
Soud konstatoval nedostatečně zjištěný skutkový stav – absenci hodnocení závažného zásahu podle § 67 ZOPK. Soud shledal, že předložený biologický průzkum nebyl způsobilý unést závěr o nezávažnosti zásahu, protože neposkytoval přezkoumatelný obraz o rozsahu a spolehlivosti zjišťování v míře potřebné pro vyloučení důvodných pochybností. Průzkum uvádí pouze obecný časový rámec provádění terénních prací, avšak neobsahuje v přezkoumatelné podobě údaje o průzkumném úsilí – zejména konkrétní termíny, počet návštěv, rozsah a intenzitu šetření, vymezení mapovaných částí území a způsob práce s metodickými limity. Přitom právě tyto údaje jsou podstatné pro posouzení, zda závěr „nebylo zjištěno“ či „nebudou ovlivněny“ vypovídá o reálné absenci výskytu či dopadů, anebo je důsledkem zvolené metodiky či časového a územního omezení průzkumu.
Přesvědčivost průzkumu snižuje i žalobou poukazovaná skutečnost, že ačkoli tento průzkum konstatuje přítomnost rysa ostrovida v širším okolí záměru, jeho vliv na tento druh nijak metodicky nehodnotí. Jeho závěr o tom, že lze očekávat, že rys nebude záměrem nijak ovlivněn, je v dokumentu založen pouze na obecném tvrzení o velikosti areálu výskytu rysa, nikoli na cíleném posouzení či monitoringu odpovídajícím ekologii druhu a povaze vlivů záměru. Takový závěr lze v zásadě užít na jakýkoli chráněný živočišný druh, aniž by měl ve vztahu k hodnocení závažnosti zásahu vůči tomuto druhu jakoukoli vypovídací hodnotu. Jestliže tedy průzkum sám existenci tohoto ZCHD v dotčeném prostoru zmiňuje, avšak neprovádí žádné ověřitelné vyhodnocení jeho využívání území a citlivosti na rušení, fragmentaci či zvýšenou dopravu, nemůže současně sloužit jako spolehlivý podklad pro závěr, že záměr jako celek nepředstavuje závažný zásah do zájmů chráněných ZOPK. Tím spíše, pokud je takový průzkum fakticky jediným odborným dokumentem, z nějž má závěr o nezávažnosti vycházet.
Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí žalovaného neobstojí, neboť správní orgány nevycházely ze skutkového stavu zjištěného v rozsahu potřebném pro posouzení splnění zákonných podmínek pro povolení výjimky podle § 56 ZOPK. Závěr o tom, že zamýšlený zásah nepředstavuje závažný zásah do zájmů chráněných ZOPK, a že proto není třeba hodnocení podle § 67 ZOPK, byl opřen o biologický průzkum, který však postrádal přezkoumatelnou a ověřitelnou oporu pro takto významné závěry (zejména nebylo zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu, kdy a jakou metodikou bylo území zkoumáno, a zda tomu odpovídá vypovídací hodnota výsledků).
Za této situace nebylo možné řádně, konkrétně a přesvědčivě provést ani kolizní úvahu o existenci a převaze jiného veřejného zájmu ve smyslu § 56 ZOPK, resp. (u druhů podléhajících přísnějšímu režimu – ochraně právem EU) o naplnění požadavku naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, neboť intenzitu zásahu do přírody nebylo možné na podkladě neúplně zjištěných skutečností řádně poměřit.
Krajský soud současně zdůraznil, že u druhů chráněných právem EU musel být veřejný zájem vymezen jako naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu. Žalovaný však tento aspekt v napadeném rozhodnutí nedostatečně konkretizoval a v potřebné míře neodůvodnil jak naléhavost, tak intenzitu a převahu veřejného zájmu v konkrétních skutkových souvislostech případu.
Soud dále shledal, že některé podmínky výjimky byly formulovány neurčitě,
a tím oslabovaly kontrolovatelnost a vymahatelnost uložených povinností. Týká se to podmínek založených na institutu ekodozoru, jehož odborná způsobilost nebyla ve výroku rozhodnutí vymezena objektivně ověřitelnými kritérii, a dále obecně formulovaných požadavků na omezení prašnosti, hluku a světelného znečištění bez vymezení alespoň základních měřítek a minimálních standardů.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s.ř.s.
Právní věta
Zákonné prohlášení těžby výhradních ložisek za činnost ve veřejném zájmu (např. v § 3 odst. 5 horního zákona) nezakládá automatickou presumpci převahy tohoto zájmu v řízení o udělení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Veřejný zájem na těžbě, která je v současném ekonomickém prostředí primárně podnikatelskou činností soukromých subjektů za účelem zisku, musí být v kolizním řízení vždy individualizován, konkrétně kvantifikován a prokazován ve vztahu k danému místu, času a specifikům dotčené suroviny.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.03.2026, č. j. 57 A 18/2025-132
Předmětem sporu bylo povolení těžby dřeva v chráněné lokalitě. Společnost Lesy Sever, s.r.o., podala žádost o vydání souhlasu k zásahům v evropsky významné lokalitě (EVL) Východní Krušnohoří. Žádost se týkala obnovní mýtní těžby buku lesního v celkovém objemu přibližně 1 000 m3.
Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) vydal na žádost dne 27. 12. 2022 prvostupňové rozhodnutí - souhlas podle § 45c odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo narušení obnovy evropsky významné lokality Východní Krušnohoří nebo jejích předmětů ochrany, a to pro těžbu obnovní v porostních skupinách dle jednotek prostorového rozdělení lesa v platném Lesním hospodářském plánu (dále jen „LHP“) Sever 2021 – 2030. Souhlas přitom krajský úřad podmínil prováděním těžby v období vždy od 1. 9. do 28. 2. následujícího roku, nejdéle však do konce roku 2030.
Proti rozhodnutí krajského úřadu se odvolal žalobce - Greenpeace Česká republika, z.s., k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný rozhodl tak, že zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Žaloba
Žalobce namítal, že nebyl dodržen zákonný postup podle § 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), konkrétně absentovalo stanovisko k vlivu na evropsky významnou lokalitu (tzv. "naturové posouzení").
Hlavní argumentace žalobce v daném soudním sporu směřovala k procesnímu pochybení při schvalování těžby v chráněném území. Žalobce postavil svou žalobu na následujících bodech.
Nedostatečnost vydaného souhlasu
Nenahraditelnost stanoviska: Žalobce zdůraznil, že souhlas vydaný podle § 45c odst. 2 ZOPK automaticky nenahrazuje specifické stanovisko vyžadované podle § 45i odst. 1.
Ohrožení předmětu ochrany: Kácení může významně ovlivnit celistvost evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří.
Nutnost variantních řešení: Pokud by stanovisko negativní vliv nevyloučilo, musel by žadatel zpracovat varianty řešení k vyloučení nebo zmírnění vlivu, což se v tomto řízení nestalo.
Klasifikace těžby
Záměr ve smyslu zákona: Žalobce argumentoval, že na zamýšlené kácení je třeba nahlížet jako na záměr ve smyslu zákona, a to i s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu.
Souvislost s dalšími těžbami: Svou premisu o nutnosti přísnějšího posouzení opřel o souvislost s dalšími záměry těžeb v oblasti a o dřívější upozornění úřadů na rozpor objemu těžeb s cíli ochrany.
Ekologické dopady (Mrtvé dřevo)
Nedostatečná reflexe biodiverzity: V replice žalobce rozvedl, že záměr dostatečně nereflektoval potřebu zachování mrtvého dřeva, které je klíčové pro udržení biodiverzity lesního celku.
Argumentace žalovaného
Hlavní argumentace žalovaného (Ministerstva životního prostředí) se soustředila především na specifický výklad vztahu mezi lesním hospodářským plánem a ochranou přírody. Žalovaný se hájil následovně:
Nahrazení stanoviska lesním hospodářským plánem (LHP)
Žalovaný tvrdil, že v souladu s § 4 odst. 4 (resp. 5) ZOPK závazné stanovisko ke schválení LHP pro celek Lesy Sever již nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.
Absence pravomoci k dalšímu posuzování
Podle názoru žalovaného není možné po vydání souhlasného závazného stanoviska k LHP dovozovat pravomoc orgánu ochrany přírody k uplatnění procesů podle § 45h a § 45i ZOPK ve vztahu k jednotlivým dílčím těžbám.
Těžba jako schválená varianta
Žalovaný argumentoval, že odsouhlasení konkrétních těžeb v řízení podle § 45c ZOPK je pouze opatřením stanoveným v již vydaném závazném stanovisku k LHP, kterým byla schválena varianta bez významného negativního vlivu na evropsky významnou lokalitu.
Zamezení duplicitě
Uložení povinnosti provádět další „naturové“ posouzení u jednotlivých těžeb v rámci celku, který již má schválený LHP, by bylo podle žalovaného v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy.
Krajský soud
Soud za klíčové považoval posouzení, zda zamýšlená těžba v objemu 1 000 m3 v EVL Východní Krušnohoří byla „záměrem“ ve smyslu § 45h odst. 1 ZOPK. Z toho vyplývala otázka, zda měl krajský úřad před vydáním souhlasu k těžbě nejprve vydat samostatné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK.
Soud zdůraznil, že orgány musí při rozhodování brát v úvahu ustálenou judikaturu (např. rozsudky NSS a Soudního dvora EU), která definuje těžební zásahy jako „záměry“, jež podléhají hodnocení vlivů na území soustavy Natura 2000.
K nezastupitelnost stanoviska dle § 45i soud konstatoval, že toto stanovisko musí být vydáno formálně a musí být řádně odůvodněno, aby bylo zřejmé, zda lze významný vliv na lokalitu vyloučit. Soud zjistil, že správní orgány pochybily, když rezignovaly na vydání formálního odůvodněného stanoviska k vlivu záměru na EVL.
Ve vztahu k Lesnímu hospodářskému plánu (LHP) soud odmítl argumentaci žalovaného, že by schválený LHP nahrazoval toto stanovisko pro konkrétní těžby. Závazné stanovisko k LHP nahrazuje „naturové“ posouzení pouze v procesu schvalování plánu, nikoliv v následných řízeních o konkrétních zásazích.
Soud shledal, že krajský úřad nevydal povinné stanovisko podle § 45i odst. 1 ZOPK, čímž se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení. Jelikož žalovaný (ministerstvo) tuto vadu v odvolacím řízení nezhojil, soud zrušil rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Soud zdůraznil, že nepředjímá výsledek posouzení vlivu těžby, ale trvá na tom, že toto posouzení musí provést orgán ochrany přírody zákonem předepsanou formou.
Z rozsudku vyplývá pro orgány státní správy lesů (OSSL) a orgány ochrany přírody (OOP) zásadní poučení ohledně hierarchie a samostatnosti schvalovacích procesů v lesích, které jsou součástí evropsky významných lokalit (EVL).
Krajský soud Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 7. 2023 a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27. 12. 2022 se zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta
Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ke schválení lesního hospodářského plánu (LHP) podle § 4 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které nahrazuje odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1 téhož zákona, má platnost a účinky pouze pro proces schvalování tohoto plánu jako celku. Existence schváleného LHP nezbavuje orgán ochrany přírody povinnosti vydat v navazujícím řízení o souhlasu s konkrétní těžbou (§ 45c odst. 2 téhož zákona) nové samostatné a odůvodněné stanovisko podle § 45i odst. 1, pokud tento konkrétní zásah může mít samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na evropsky významnou lokalitu.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 02.12.2025, č.j. 16 A 41/2023-47
Předmětem sporu byla žaloba proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (inspekce) o uložení pokuty za správní delikt (přestupek) na úseku ochrany přírody.
V dubnu 2024 Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava při svém šetření zjistila, že v areálu sportoviště TJ Jiskra Hrušov a v jeho okolí bylo pokáceno nejméně 22 dřevin, jejichž obvod ve výpočetní výšce přesáhl 80 cm, a dále bylo odstraněno 2525 m2 zapojeného porostu dřevin. Inspekce shledala, že se jednalo o dřeviny rostoucí mimo les ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které mohl odstranit jejich vlastník nebo jiná oprávněná osoba pouze na základě předchozího povolení orgánu ochrany přírody.
Inspekce uložila žalobkyni ASPET–INVEST s. r. o., pokutu za přestupek, kterého se dopustila tím, že bez povolení pokácela 14 ks dřevin a 1 905 m2 zapojeného porostu dřevin rostoucích mimo les. Žalobkyně uvedla, že dřeviny odstranila s úmyslem vyčistit a upravit zanedbanou lokalitu. Dalších šest dřevin pokácela po předchozím oznámení společnost Veolia Energie ČR, a. s. Dvě dřeviny pokácely neznámé osoby.
Inspekce uložila žalobkyni pokutu ve výši 90 tisíc Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila, neboť měla zejména za to, že jednala v krajní nouzi. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Vznesla přitom námitky, které se převážně shodovaly s obsahem žaloby. Napadeným rozhodnutím žalovaný - Ministerstvo životního prostředí odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce. Žalobkyně se bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ve které požadovala zrušení rozhodnutí o pokutě.
Žaloba
Žalobkyně v žalobě uplatnila následující námitky:
- Jednání v krajní nouzi (Havarijní stav):
Žalobkyně tvrdila, že stromy pokácela v krajní nouzi, protože bezprostředně hrozilo jejich zřícení. Stromy byly staré, suché, poškozené a s vyhnívajícími dutinami. Nacházely se v blízkosti sportovního hřiště a hrozilo ohrožení života hráčů a dalších osob. Argumentovala, že jednala v rámci prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (§ 2901), aby předešla škodám, protože v minulosti zde již padaly velké kusy stromů.
Nesouhlasila s tím, že nebezpečí nebylo „bezprostřední“. Podle ní je posouzení pádu stromu subjektivní a bezprostřednost se často prokáže až tragédií. Upozorňovala i na extrémní výkyvy počasí. Namítala, že inspekce nezkoumala, zda mohla jako vlastník onemocnění stromů vůbec zabránit.
- Kácení v ochranném pásmu:
Tvrdila, že povolení nepotřebovala, protože dřeviny rostly v ochranném pásmu elektrizační a plynárenské soustavy (§ 8 odst. 2 zákona). Vytýkala úřadům, že v rozhodnutí jasně neuvedly, kudy přesně ochranné pásmo vede a kolik stromů do něj spadalo, což mělo vliv na výpočet škody a pokuty.
- Nepřiměřená výše pokuty:
Žalobkyně namítala, že žalovaný nevzal v úvahu její argumenty pro moderaci (snížení) výše pokuty.
- Absence společenské škodlivosti (Materiální stránka přestupku):
Tvrdila, že její jednání nebylo společensky škodlivé. Účelem zákona je podle ní chránit zdravé dřeviny, nikoliv nemocné stromy, které ohrožují okolí.
Městský soud v Praze
Soud nejprve posoudil, zda žalobkyně mohla dřeviny odstranit bez povolení, protože jednala v krajní nouzi, případně odstraňovala dřeviny v ochranném pásmu elektrizační soustavy. Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Soud předestřel, že možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny (rozsudek NSS z 5. 11. 2015, čj. 7 As 162/2015–59). Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 zákona, srov. též bod 7 rozsudku NSS z 15. 2. 2022, čj. 10 As 486/2021–52). Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Podle městského soudu se správní orgány otázkou zřejmosti a bezprostřednosti nebezpečí zabývaly. Inspekce dospěla k závěru, že bylo vyloučeno, aby se bez působení přírodních živlů náhle ocitly v havarijním stavu všechny dřeviny najednou. Žalobkyně zároveň nepředložila žádnou fotografii, byť částečně vyvráceného nebo rozlomeného stromu, toliko se bránila tvrzením, že stromy byly staré, nemocné, usychající a že z nich padaly větve, které ohrožovaly okolí. Dlouhodobě narušený nebo usychající stav stromu však není důvodem pro „havarijní kácení“.
Podle inspekce navíc žalobkyně měla čas zhodnotit stav dřevin a připravit jejich pokácení – mezi prohlédnutím dřevin a jejich pokácením uplynulo několik týdnů.
V daném případě tak nebyly naplněny požadavky zřejmosti a bezprostřednosti,
tj. nebyl dán zřejmý stav nebezpečí z prodlení. Žalovaný pak ve shodě s inspekcí uzavřel, že „bezprostřední ohrožení v době kácení nehrozilo, neboť kácení bylo plánováno s předstihem.“ Kácení bylo naplánováno s předstihem (prohlídka v lednu, kácení v březnu), nešlo o reakci na náhlou událost (např. po vichřici). Fotografie neprokázaly, že by stromy byly v takovém stavu (např. nalomené, vyvrácené), že by hrozil jejich okamžitý pád. Špatný stav stromu sám o sobě neopravňuje k okamžitému pokácení bez povolení Žalobkyně nic neoznámila, tudíž jednala protiprávně.
Soud uvedl, že pokuta byla zákonná, zákon chrání všechny dřeviny, nejen ty zdravé. Pokuta 90 000 Kč byla stanovena při dolní hranici sazby (možno uložit až 1 milion Kč). Správní orgány přihlédly k polehčujícím okolnostem (doba vegetačního klidu, nízká kvalita porostu) i přitěžujícím okolnostem (rozsah kácení, aktivní jednání). Jako nepřípadný posoudil soud žalobkynin odkaz na prevenční povinnost podle § 2901 občanského zákoníku. Ten upravuje povinnost osoby zakročit proti nebezpečné situaci, nad kterou má kontrolu, nebo k odvrácení hrozící újmy. Žalobkyně však žádnou takovou nebezpečnou situaci ani hrozící újmu v řízení před správními orgány neprokázala.
Soud shrnul, že nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tak nepochybily, pokud uzavřely, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Soud potvrdil, že žalobkyně pochybila, když kácení neoznámila ani si nevyžádala povolení. Nebyl prokázán havarijní stav vyžadující okamžitý zásah.
Městský soud konstatoval, že žaloba není důvodná a proto ji výrokem I. zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.09.2025, č.j. 11 A 85/2025-37
Spor byl veden o přestupek spočívající v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL. Žalobce obhospodařující tyto lesní pozemky nesouhlasil se závěrem ČIŽP, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu, případná chybějící hmota byla dle žalobce pouze nepřesně zjištěna v důsledku špatného postupu prvostupňového orgánu ČIŽP při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty.
Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. ČIŽP/48/2024/2559 rozhodl, že žalobce:
- spáchal přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), tím, že v prosinci 2021 provedl prostřednictvím najatého subjektu těžbu v porostních skupinách 331A17 a 331B17 v Lesním hospodářském celku (LHC) Litvínov na pozemcích, které jsou na území Evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří, a to bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, čímž porušil povinnost stanovenou v § 45c odst. 2 ZOPK,
- spáchal přestupky podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK tím, že bez ohledu na výjimky udělené orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 43 ZOPK:
v rozporu s povinností stanovenou ve výroku IV. podmínce písm. c) Rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky o výjimce ze dne 30. 3. 2021, č. j. SR/0780/OM/2020–15, neponechal na území Národní přírodní rezervace (NPR) Praděd k zetlení v porostu veškerou dřevní hmotu.
Shora uvedeným rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč.
K žalobcově odvolání změnil žalovaný - Ministerstvo životního prostředí prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím tak, že:
zrušil část prvostupňového rozhodnutí dle bodu II. písm. a. bodu i. shora a řízení v tomto rozsahu zastavil,
snížil výši uložené pokuty na 40 000 Kč,
- ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.
Žalobce žalobou u Městského soudu v Praze napadl výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce brojil proti tomu, že byl shledán odpovědným ze spáchání přestupku dle bodu I. prvostupňového rozhodnutí, tj. z nepovoleného kácení v EVL Východní Krušnohoří, čímž měl postupovat v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK. Žalobce konkrétně namítal, že předchozí souhlas nebyl potřeba, jelikož postupoval v souladu se Souhrnem doporučených opatření (SDO), nebyl naplněn materiální znak přestupku, protože těžebními zásahy nedošlo dle stanoviska AOPK k negativnímu ovlivnění místního ekosystému, rozhodnutí o spáchání přestupku bylo diskriminační, a i kdyby se mělo jednat o přestupek, žalobce z něj měl být vyviněn již v důsledku toho, že Krajský úřad Ústeckého kraje (KÚÚK) jako příslušný orgán ochrany přírody byl ve věci nečinný po dobu 11 měsíců.
Vzhledem k tomu, že byly zásahy provedeny v souladu s SDO, neměl být předchozí souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny vyžadován, žalobce tudíž neměl porušit žádnou svou právní povinnost. Dle žalovaného byly v dané oblasti provedeny zásahy ještě před vyhlášením přírodní památky Pekelské údolí, která byla vyhlášena až dne 17. 10. 2022, tudíž žalobcem provedené zásahy splňovaly přísnější standard.
Žalobce k uvedenému skutku ještě doplnil, že provedení těžebních zásahů bez souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny nebylo v minulosti v EVL Východní Krušnohoří posuzováno jako činnost, kterou by mohlo dojít k závažnému či nevratnému poškození EVL, prvostupňový orgán i žalovaný proto měli ve srovnatelných případech rozhodovat obdobně a v souladu se zásadou legitimního očekávání žalobce nesankcionovat, jelikož v této oblasti nedošlo ke změně zákona ani soudního výkladu.
Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný se řádně nevypořádal s žalobcovou odvolací argumentací, kterou naopak bagatelizoval. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dřevní hmotu sám odvezl, a že nelze vyloučit její odcizení třetími osobami, jelikož sám žádný odvoz části předmětné dřevní hmoty nezadal ani sám neprovedl. Dále namítal, že správními orgány použitá metodika pro stanovení objemu ponechané hmoty je nevhodná, nepřesná a neodpovídá standardům lesnické praxe.
Ve věci přestupků spočívajících v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL Praděd žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný dostatečně nevypořádal žalobcovy výhrady k metodologickému postupu prvostupňového orgánu při určení chybějícího objemu dřevní hmoty v daném prostoru. Žalobce se konkrétně vymezuje proti závěru, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu – případná chybějící hmota je dle žalobce pouze důsledkem špatného postupu prvostupňového orgánu při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty. Rovněž zmínil diskriminační přístup, jelikož nebyl jeho konkrétní dodavatel shledán vinným ze spáchání přestupku.
Městský soud v Praze
Podle soudu se žalobce mýlil v tom, že k provedení předmětných těžebních zásahů nepotřeboval souhlas ze strany orgánu ochrany přírody, jelikož z § 45c odst. 2 ZOPK ani jiného právního předpisu tento závěr nevyplývá. Naopak zákon je v této věci striktní a hovoří o tom, že je nutný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neplatí–li pro danou lokalitu přísnější režim ochrany přírody. Žalobce byl ostatně o nutnosti předchozího souhlasu vyrozuměn i ve sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) ze dne 26. 10. 2021.
V době těžebního zásahu přitom přísnější režim na dané lokalitě zakotven nebyl, jelikož přírodní památka Pekelské údolí byla v dané lokalitě vyhlášena až v roce 2022. Režim ochrany dle § 45c odst. 2 ZOPK v době provedení zásahu přitom založen byl, jelikož EVL Východní Krušnohoří byla součástí platného nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, již od jeho vyhlášení. Závěr žalobce se navíc jeví účelovým, protože ve správním spisu je zadokumentovaná opakovaná e–mailová komunikace mezi pracovníky žalobce a KÚÚK ze sklonku roku 2020 a pak v průběhu roku 2021, ve které se žalobce opakovaně dotazuje, v jakém termínu bude ze strany KÚÚK sdělena vyžádaná předběžná informace. Žalobce si tudíž této povinnosti byl před samotným provedením zásahu vědom, a následně jednal v rozporu s ní.
Soud uvedl, že rozhodnutí o spáchání přestupku není diskriminační. Byť žalovaný uvedl, že mu skutečně nejsou známy jiné případy obdobné nedovolené těžební činnosti v dané lokalitě, žalobcova námitka, že KÚÚK, prvostupňový orgán i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání, byla vznesena veskrze obecně. Nadto žalovaný netvrdil, že existují případy tolerance těžební činnosti v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK v dané lokalitě, nýbrž že o takových případech nemá povědomí. To neznamená, že v dané lokalitě nedochází hypoteticky k nepovolené těžbě, ale pouze to, že příslušné orgány o ní nemají povědomí – takové hypotetické případy ovšem nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce přitom nedokládá žádný konkrétní případ, ve kterém prvostupňový orgán, žalovaný, či KÚÚK tolerovali předem nepovolenou těžební činnost v dané lokalitě, proto nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání, že mu nepovolená těžební činnost „projde“ i v nyní posuzované věci.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou nebylo předmětem tohoto řízení.
Soud dále konstatoval, že žalobce sám nemohl nijak předvídat, že bude jím zamýšlená těžební činnost v dané lokalitě eventuálně ze strany KÚÚK povolena – KÚÚK nakonec těžbu v předmětných porostech 331A17 a 331B17 rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, č. j. KUUK/112612/2022, nepovolil až do konce roku 2030. Jednání žalobce tudíž bylo společensky škodlivé, když provedl těžební činnost bez souhlasu v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, a nadto nelze těžební činnost považovat za zcela neproblematickou (tj. bez jakýchkoli externích vlivů), tj. souhlas s těžbou není pouhou úřední formalitou.
Vzhledem k tomu, že žalobcovým jednáním nedošlo k poškození přírody, bylo možné zohlednit nanejvýš jako polehčující okolnost při výměře pokuty, nikoli jako důvod absence materiálního znaku přestupku.
Podle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na žalobcovy námitky tím, že uvedl, proč byl postup prvostupňového orgánu ve věci odhadu chybějící dřevní hmoty v souhlasu vyrozuměn i ve sdělení KÚÚK ze dne 26. 10. 2021.
Žalovaný uvedl, že v dané lokalitě nebylo důvodné počítat s nadměrkem, když dřevní hmota měla být ve svém celku ponechána k zetlení, tudíž nebyl dán odběratel, kterému by mohla vzniknout ztráta v důsledku sesychání či příčného přeřezávání dřeva, samotné měření bylo prováděno obdobným způsobem jako při tvorbě číselníků dříví žalobcem, pro vyrovnání případných rozdílů byla stanovena kvalifikovaným odhadem přípustná odchylka
ve výši 10 %.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto
by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou není předmětem tohoto řízení.
Žalobce přitom ani ke shora uvedeným kontrolním zjištěním, ani dále v průběhu správního (a soudního) řízení neposkytl vlastní alternativní kalkulaci objemu dřevní hmoty v příslušné lokalitě – omezil se pouze na konstatování, že dřevní hmota byla pracovníky prvostupňového orgánu zjištěna vadně, že neměl povinnost ponechat dřevo přímo u předmětných pařezů, popř. mohlo dojít k odcizení dřevní hmoty.
Když byl žalobce nucen provést na dříví chemickou asanaci v důsledku napadení kůrovcem na místě mimo předmětné porosty, měl následně dbát na to, aby byla zachována alespoň elementární souvislost lokality opětovně navezeného dříví s lokalitou kácení, aby někde dříví nepřebývalo, a jinde naopak nechybělo. Soud konstatoval, že jako celek bylo měření deficitní – tj. existoval cca 10% objem dříví, který i po započítání přípustné odchylky nebyl dohledán). Žalobce toho ovšem nedbal.
Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
K zásahům v EVL, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, si musí ten, kdo tyto zásahy zamýšlí, předem opatřit souhlas orgánu ochrany přírody podle § 45c odst. 2 ZOPK. Ten, kdo poruší tuto povinnost a provede těžební činnost bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, se dopouští přestupku podle § 88 odst. 2 písm.) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Objektivní stránka předmětného přestupku nespočívá v přímém negativním ovlivnění přírody, nýbrž v tom, že přestupce postupuje v rozporu s úředně stanovenými výjimkami a podmínkami.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2025, č.j. 17 A 12/2025-46.
V posuzovaném případě se jednalo o udělení výjimky Lesům České republiky, s.p. – dále jen „OZNŘ“ osoby zúčastněné na řízení, dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů; ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů; kácení rizikových stromů podél značených turistických tras a podél pozemků bezprostředně přiléhajících k hranici národní přírodní rezervace Praděd a Hrubý Jeseník (dale jen NPR), kde je volný pohyb veřejnosti a za účelem kácení rizikových stromů v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení. Výjimka byla žádána do 31.12.2026.
Prvostupňovým rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „AOPK“) nebyla výjimka ve dvou případech povolena a v dalších dvou případech AOPK výjimku udělila.
OZNŘ byla povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR v rámci konkrétních porostních skupin a dílců zařazených do pásem B a C hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů (výrok III).
A dále byla OZNŘ povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem kácení rizikových stromů podél značených turistických tras včetně účelové komunikace Ovčárenská, dále v bezprostřední blízkosti stavebních objektů nacházejících se v NPR (lovecké a jiné chaty) a v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení, dále podél konkrétně uvedených dílců bezprostředně přiléhajících k hranici NPR, kde je bez omezení možný volný pohyb veřejnosti s cílem eliminovat ohrožení bezpečnosti osob (výrok IV).
S tím nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k odvolání žalobce (proti výrokům I a III) částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí AOPK.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl,
že důvodem vyhovění žádosti bylo umožnění činností v ochraně lesa směřujících k zabránění gradace podkorního hmyzu (kůrovcovitých) v porostech smrku ztepilého na území NPR s cílem přiměřené eliminace rizika rychlého rozpadu cenných lesních ekosystémů a umožnění včasného pokácení a asanace rizikových stromů k zajištění bezpečného pohybu osob na účelové komunikaci Ovčárenská, podél pozemků přiléhajících k hranici NPR a v blízkosti stavebních objektů a loveckých zařízení. Dále vymezil rizikové stromy.
Povolovanou činností nebude dotčeno 1465,3899 ha území NPR (72 % rozlohy). Do pásma A byla zařazena většina území a bylo stanoveno, že v rámci pásma B nebudou kůrovcem napadené stromy, vývraty a zlomy asanovány. Případná asanace ostatních dřevin bude provedena nedestruktivní metodou. Dřevní hmota bude ponechána na území NPR, ve specifických případech může být její část ponechána v porostech přímo navazujících na NPR.
Povolované činnosti jsou v souladu s Plánem péče rovněž s ohledem na rámcové zásady péče o les. V souvislosti s povoleným způsobem asanace nedojde ke zhoršení stavu přírodního prostředí NPR, a tedy k porušení § 28 odst. 2 ZOPK. Existují důvody pro povolení výjimky ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK, povolený způsob asanace odpovídá Plánem péče stanovenému způsobu ochrany i potřebě OZNŘ přijmout asanační opatření k ochraně lesa. Prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno z důvodu okamžité potřeby hospodařit na území NPR způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, ale s ohledem na předběžnou opatrnost. Pokud by vydáno nebylo, neexistoval by v případě gradace kůrovců nástroj, který by OZNŘ umožnoval včas a dostatečně zasahovat proti kůrovcům.
Žaloba
Žalobce v žalobě nejprve obecně namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, a to především tím, že byla povolena výjimka dle § 43 ZOPK umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území NPR Praděd, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Při povolení výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem případu. Došlo současně k porušení procesních předpisů. Správní orgány nedostatečně hájí zájem ochrany přírody na území NPR Praděd chráněném jako EVL Praděd. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nadto nedostatečně odůvodněna.
Žalobce namítal, že povolená výjimka ze zákazu v § 29 písm. a) ZOPK, která umožňuje různé způsoby a rozsah intenzivních technologií za účelem asanace, je v rozporu s § 28 odst. 2 ZOPK. Na významné části území NPR Praděd se zbytečně umožňuje použití intenzivních technologií a související negativní a rušivá činnost. Lesní porost se rozděluje z hlediska asanace do tří pásem, AOPK přitom nepovolila výjimku v pásmu A (65 % NPR Praděd) a na zbývající ploše (35 %) povolila použití intenzivních technologií v různém rozsahu. V pásmu B (21 %) umožnila asanaci nedestruktivními šetrnými způsoby, v pásmu C pak umožnila destruktivní metody. Navíc je v pásmu B i C povoleno pokácet a asanovat stojící kůrovcem napadené stromy, které jsou staticky neúnosné, narušené nebo nakloněné. Žaloba byla velmi podrobná a obsahovala celkem 9 žalobních bodů.
Městský soud v Praze
Soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce obsaženým v šestém žalobním bodě, v němž žalobce de facto namítal nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kterou spatřoval ve a) vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí, v němž se dle žalobce AOPK odkazovala na Plán péče, ač podle něj nepostupovala a b) v podivném nakládání s podklady pro vydání rozhodnutí, které nebyly vysvětleny. Soud však neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelným a námitky uplatněné v šestém žalobním bodě shledal jako nedůvodné.
Soud konstatoval, že povolení výjimky se děje ve sféře správního uvážení správního orgánu. Správní uvážení podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či jej nepřekročil. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci, ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. To samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž omezován principy platícími v moderním právním státě. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s.ř.s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil.
Odůvodnění správních orgánů bylo dle názoru soudu dostatečné, plně přezkoumatelné a logické. K povolení výjimky přitom došlo z důvodu, že povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. AOPK uvedla jednoznačné důvody, které povolení výjimky v pásmech B a C (dle vymezení v lesnické mapě) odůvodňují, vyšla ze správně zjištěného skutkového stavu a z její strany nedošlo k překročení mezí správního uvážení.
Ve vztahu k odborným podkladům vytvořeným správním orgánem soud konstatoval, že žalovaný ve vyjádření k žalobě správně poznamenal, že plán péče je s ohledem na § 38 odst. 1 ZOPK obligatorním podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a současně je zřízen také informační systém ochrany přírody určený ke zpracování údajů o ochraně přírody „obsahující např. data a publikace výsledků o rozšíření a stavu druhů, evropsky významných druhů a přírodních stanovišť, jakož i další odborné publikace vztahující se k NPR“. Tento portál je veřejně přístupný na internetové adrese: https://portal.nature.cz/. Žalobce tak měl přístup i k jím uváděným odborným podkladům, které měly k dispozici správní orgány.
Po posouzení žalobních bodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Podle § 29 písm. a) ZOPK na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy.
Výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 29 písm. a) téhož zákona může ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
Smyslem řízení o výjimce je v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou splněny obecně definované podmínky, za nichž lze zákonný zákaz prolomit, a zda je takový postup v konkrétní situaci namístě (aplikuje se správní uvážení).
Prostřednictvím individuálního správního aktu tak lze prolomit zákonem stanovený zákaz, a to po zvážení okolností konkrétního záměru (situace) a stanovení podmínek limitujících nepříznivé dopady.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.06.2025,
č.j. 15 A 127/2024-90