Předmětem sporu byla žaloba proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (inspekce) o uložení pokuty za správní delikt (přestupek) na úseku ochrany přírody.
V dubnu 2024 Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava při svém šetření zjistila, že v areálu sportoviště TJ Jiskra Hrušov a v jeho okolí bylo pokáceno nejméně 22 dřevin, jejichž obvod ve výpočetní výšce přesáhl 80 cm, a dále bylo odstraněno 2525 m2 zapojeného porostu dřevin. Inspekce shledala, že se jednalo o dřeviny rostoucí mimo les ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které mohl odstranit jejich vlastník nebo jiná oprávněná osoba pouze na základě předchozího povolení orgánu ochrany přírody.
Inspekce uložila žalobkyni ASPET–INVEST s. r. o., pokutu za přestupek, kterého se dopustila tím, že bez povolení pokácela 14 ks dřevin a 1 905 m2 zapojeného porostu dřevin rostoucích mimo les. Žalobkyně uvedla, že dřeviny odstranila s úmyslem vyčistit a upravit zanedbanou lokalitu. Dalších šest dřevin pokácela po předchozím oznámení společnost Veolia Energie ČR, a. s. Dvě dřeviny pokácely neznámé osoby.
Inspekce uložila žalobkyni pokutu ve výši 90 tisíc Kč za spáchání přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila, neboť měla zejména za to, že jednala v krajní nouzi. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Vznesla přitom námitky, které se převážně shodovaly s obsahem žaloby. Napadeným rozhodnutím žalovaný - Ministerstvo životního prostředí odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce. Žalobkyně se bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ve které požadovala zrušení rozhodnutí o pokutě.
Žaloba
Žalobkyně v žalobě uplatnila následující námitky:
- Jednání v krajní nouzi (Havarijní stav):
Žalobkyně tvrdila, že stromy pokácela v krajní nouzi, protože bezprostředně hrozilo jejich zřícení. Stromy byly staré, suché, poškozené a s vyhnívajícími dutinami. Nacházely se v blízkosti sportovního hřiště a hrozilo ohrožení života hráčů a dalších osob. Argumentovala, že jednala v rámci prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (§ 2901), aby předešla škodám, protože v minulosti zde již padaly velké kusy stromů.
Nesouhlasila s tím, že nebezpečí nebylo „bezprostřední“. Podle ní je posouzení pádu stromu subjektivní a bezprostřednost se často prokáže až tragédií. Upozorňovala i na extrémní výkyvy počasí. Namítala, že inspekce nezkoumala, zda mohla jako vlastník onemocnění stromů vůbec zabránit.
- Kácení v ochranném pásmu:
Tvrdila, že povolení nepotřebovala, protože dřeviny rostly v ochranném pásmu elektrizační a plynárenské soustavy (§ 8 odst. 2 zákona). Vytýkala úřadům, že v rozhodnutí jasně neuvedly, kudy přesně ochranné pásmo vede a kolik stromů do něj spadalo, což mělo vliv na výpočet škody a pokuty.
- Nepřiměřená výše pokuty:
Žalobkyně namítala, že žalovaný nevzal v úvahu její argumenty pro moderaci (snížení) výše pokuty.
- Absence společenské škodlivosti (Materiální stránka přestupku):
Tvrdila, že její jednání nebylo společensky škodlivé. Účelem zákona je podle ní chránit zdravé dřeviny, nikoliv nemocné stromy, které ohrožují okolí.
Městský soud v Praze
Soud nejprve posoudil, zda žalobkyně mohla dřeviny odstranit bez povolení, protože jednala v krajní nouzi, případně odstraňovala dřeviny v ochranném pásmu elektrizační soustavy. Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Soud předestřel, že možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny (rozsudek NSS z 5. 11. 2015, čj. 7 As 162/2015–59). Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 zákona, srov. též bod 7 rozsudku NSS z 15. 2. 2022, čj. 10 As 486/2021–52). Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Podle městského soudu se správní orgány otázkou zřejmosti a bezprostřednosti nebezpečí zabývaly. Inspekce dospěla k závěru, že bylo vyloučeno, aby se bez působení přírodních živlů náhle ocitly v havarijním stavu všechny dřeviny najednou. Žalobkyně zároveň nepředložila žádnou fotografii, byť částečně vyvráceného nebo rozlomeného stromu, toliko se bránila tvrzením, že stromy byly staré, nemocné, usychající a že z nich padaly větve, které ohrožovaly okolí. Dlouhodobě narušený nebo usychající stav stromu však není důvodem pro „havarijní kácení“.
Podle inspekce navíc žalobkyně měla čas zhodnotit stav dřevin a připravit jejich pokácení – mezi prohlédnutím dřevin a jejich pokácením uplynulo několik týdnů.
V daném případě tak nebyly naplněny požadavky zřejmosti a bezprostřednosti,
tj. nebyl dán zřejmý stav nebezpečí z prodlení. Žalovaný pak ve shodě s inspekcí uzavřel, že „bezprostřední ohrožení v době kácení nehrozilo, neboť kácení bylo plánováno s předstihem.“ Kácení bylo naplánováno s předstihem (prohlídka v lednu, kácení v březnu), nešlo o reakci na náhlou událost (např. po vichřici). Fotografie neprokázaly, že by stromy byly v takovém stavu (např. nalomené, vyvrácené), že by hrozil jejich okamžitý pád. Špatný stav stromu sám o sobě neopravňuje k okamžitému pokácení bez povolení Žalobkyně nic neoznámila, tudíž jednala protiprávně.
Soud uvedl, že pokuta byla zákonná, zákon chrání všechny dřeviny, nejen ty zdravé. Pokuta 90 000 Kč byla stanovena při dolní hranici sazby (možno uložit až 1 milion Kč). Správní orgány přihlédly k polehčujícím okolnostem (doba vegetačního klidu, nízká kvalita porostu) i přitěžujícím okolnostem (rozsah kácení, aktivní jednání). Jako nepřípadný posoudil soud žalobkynin odkaz na prevenční povinnost podle § 2901 občanského zákoníku. Ten upravuje povinnost osoby zakročit proti nebezpečné situaci, nad kterou má kontrolu, nebo k odvrácení hrozící újmy. Žalobkyně však žádnou takovou nebezpečnou situaci ani hrozící újmu v řízení před správními orgány neprokázala.
Soud shrnul, že nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tak nepochybily, pokud uzavřely, že se žalobkyně dopustila přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Soud potvrdil, že žalobkyně pochybila, když kácení neoznámila ani si nevyžádala povolení. Nebyl prokázán havarijní stav vyžadující okamžitý zásah.
Městský soud konstatoval, že žaloba není důvodná a proto ji výrokem I. zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Podle § 8 odst. 4 téhož zákona povolení není třeba ke kácení dřevin, je–li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí–li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.09.2025, č.j. 11 A 85/2025-37
Spor byl veden o přestupek spočívající v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL. Žalobce obhospodařující tyto lesní pozemky nesouhlasil se závěrem ČIŽP, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu, případná chybějící hmota byla dle žalobce pouze nepřesně zjištěna v důsledku špatného postupu prvostupňového orgánu ČIŽP při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty.
Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. ČIŽP/48/2024/2559 rozhodl, že žalobce:
- spáchal přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), tím, že v prosinci 2021 provedl prostřednictvím najatého subjektu těžbu v porostních skupinách 331A17 a 331B17 v Lesním hospodářském celku (LHC) Litvínov na pozemcích, které jsou na území Evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří, a to bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, čímž porušil povinnost stanovenou v § 45c odst. 2 ZOPK,
- spáchal přestupky podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK tím, že bez ohledu na výjimky udělené orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 43 ZOPK:
v rozporu s povinností stanovenou ve výroku IV. podmínce písm. c) Rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky o výjimce ze dne 30. 3. 2021, č. j. SR/0780/OM/2020–15, neponechal na území Národní přírodní rezervace (NPR) Praděd k zetlení v porostu veškerou dřevní hmotu.
Shora uvedeným rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč.
K žalobcově odvolání změnil žalovaný - Ministerstvo životního prostředí prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím tak, že:
zrušil část prvostupňového rozhodnutí dle bodu II. písm. a. bodu i. shora a řízení v tomto rozsahu zastavil,
snížil výši uložené pokuty na 40 000 Kč,
- ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.
Žalobce žalobou u Městského soudu v Praze napadl výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce brojil proti tomu, že byl shledán odpovědným ze spáchání přestupku dle bodu I. prvostupňového rozhodnutí, tj. z nepovoleného kácení v EVL Východní Krušnohoří, čímž měl postupovat v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK. Žalobce konkrétně namítal, že předchozí souhlas nebyl potřeba, jelikož postupoval v souladu se Souhrnem doporučených opatření (SDO), nebyl naplněn materiální znak přestupku, protože těžebními zásahy nedošlo dle stanoviska AOPK k negativnímu ovlivnění místního ekosystému, rozhodnutí o spáchání přestupku bylo diskriminační, a i kdyby se mělo jednat o přestupek, žalobce z něj měl být vyviněn již v důsledku toho, že Krajský úřad Ústeckého kraje (KÚÚK) jako příslušný orgán ochrany přírody byl ve věci nečinný po dobu 11 měsíců.
Vzhledem k tomu, že byly zásahy provedeny v souladu s SDO, neměl být předchozí souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny vyžadován, žalobce tudíž neměl porušit žádnou svou právní povinnost. Dle žalovaného byly v dané oblasti provedeny zásahy ještě před vyhlášením přírodní památky Pekelské údolí, která byla vyhlášena až dne 17. 10. 2022, tudíž žalobcem provedené zásahy splňovaly přísnější standard.
Žalobce k uvedenému skutku ještě doplnil, že provedení těžebních zásahů bez souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny nebylo v minulosti v EVL Východní Krušnohoří posuzováno jako činnost, kterou by mohlo dojít k závažnému či nevratnému poškození EVL, prvostupňový orgán i žalovaný proto měli ve srovnatelných případech rozhodovat obdobně a v souladu se zásadou legitimního očekávání žalobce nesankcionovat, jelikož v této oblasti nedošlo ke změně zákona ani soudního výkladu.
Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný se řádně nevypořádal s žalobcovou odvolací argumentací, kterou naopak bagatelizoval. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dřevní hmotu sám odvezl, a že nelze vyloučit její odcizení třetími osobami, jelikož sám žádný odvoz části předmětné dřevní hmoty nezadal ani sám neprovedl. Dále namítal, že správními orgány použitá metodika pro stanovení objemu ponechané hmoty je nevhodná, nepřesná a neodpovídá standardům lesnické praxe.
Ve věci přestupků spočívajících v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL Praděd žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný dostatečně nevypořádal žalobcovy výhrady k metodologickému postupu prvostupňového orgánu při určení chybějícího objemu dřevní hmoty v daném prostoru. Žalobce se konkrétně vymezuje proti závěru, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu – případná chybějící hmota je dle žalobce pouze důsledkem špatného postupu prvostupňového orgánu při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty. Rovněž zmínil diskriminační přístup, jelikož nebyl jeho konkrétní dodavatel shledán vinným ze spáchání přestupku.
Městský soud v Praze
Podle soudu se žalobce mýlil v tom, že k provedení předmětných těžebních zásahů nepotřeboval souhlas ze strany orgánu ochrany přírody, jelikož z § 45c odst. 2 ZOPK ani jiného právního předpisu tento závěr nevyplývá. Naopak zákon je v této věci striktní a hovoří o tom, že je nutný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neplatí–li pro danou lokalitu přísnější režim ochrany přírody. Žalobce byl ostatně o nutnosti předchozího souhlasu vyrozuměn i ve sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) ze dne 26. 10. 2021.
V době těžebního zásahu přitom přísnější režim na dané lokalitě zakotven nebyl, jelikož přírodní památka Pekelské údolí byla v dané lokalitě vyhlášena až v roce 2022. Režim ochrany dle § 45c odst. 2 ZOPK v době provedení zásahu přitom založen byl, jelikož EVL Východní Krušnohoří byla součástí platného nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, již od jeho vyhlášení. Závěr žalobce se navíc jeví účelovým, protože ve správním spisu je zadokumentovaná opakovaná e–mailová komunikace mezi pracovníky žalobce a KÚÚK ze sklonku roku 2020 a pak v průběhu roku 2021, ve které se žalobce opakovaně dotazuje, v jakém termínu bude ze strany KÚÚK sdělena vyžádaná předběžná informace. Žalobce si tudíž této povinnosti byl před samotným provedením zásahu vědom, a následně jednal v rozporu s ní.
Soud uvedl, že rozhodnutí o spáchání přestupku není diskriminační. Byť žalovaný uvedl, že mu skutečně nejsou známy jiné případy obdobné nedovolené těžební činnosti v dané lokalitě, žalobcova námitka, že KÚÚK, prvostupňový orgán i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání, byla vznesena veskrze obecně. Nadto žalovaný netvrdil, že existují případy tolerance těžební činnosti v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK v dané lokalitě, nýbrž že o takových případech nemá povědomí. To neznamená, že v dané lokalitě nedochází hypoteticky k nepovolené těžbě, ale pouze to, že příslušné orgány o ní nemají povědomí – takové hypotetické případy ovšem nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce přitom nedokládá žádný konkrétní případ, ve kterém prvostupňový orgán, žalovaný, či KÚÚK tolerovali předem nepovolenou těžební činnost v dané lokalitě, proto nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání, že mu nepovolená těžební činnost „projde“ i v nyní posuzované věci.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou nebylo předmětem tohoto řízení.
Soud dále konstatoval, že žalobce sám nemohl nijak předvídat, že bude jím zamýšlená těžební činnost v dané lokalitě eventuálně ze strany KÚÚK povolena – KÚÚK nakonec těžbu v předmětných porostech 331A17 a 331B17 rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, č. j. KUUK/112612/2022, nepovolil až do konce roku 2030. Jednání žalobce tudíž bylo společensky škodlivé, když provedl těžební činnost bez souhlasu v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, a nadto nelze těžební činnost považovat za zcela neproblematickou (tj. bez jakýchkoli externích vlivů), tj. souhlas s těžbou není pouhou úřední formalitou.
Vzhledem k tomu, že žalobcovým jednáním nedošlo k poškození přírody, bylo možné zohlednit nanejvýš jako polehčující okolnost při výměře pokuty, nikoli jako důvod absence materiálního znaku přestupku.
Podle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na žalobcovy námitky tím, že uvedl, proč byl postup prvostupňového orgánu ve věci odhadu chybějící dřevní hmoty v souhlasu vyrozuměn i ve sdělení KÚÚK ze dne 26. 10. 2021.
Žalovaný uvedl, že v dané lokalitě nebylo důvodné počítat s nadměrkem, když dřevní hmota měla být ve svém celku ponechána k zetlení, tudíž nebyl dán odběratel, kterému by mohla vzniknout ztráta v důsledku sesychání či příčného přeřezávání dřeva, samotné měření bylo prováděno obdobným způsobem jako při tvorbě číselníků dříví žalobcem, pro vyrovnání případných rozdílů byla stanovena kvalifikovaným odhadem přípustná odchylka
ve výši 10 %.
Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto
by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou není předmětem tohoto řízení.
Žalobce přitom ani ke shora uvedeným kontrolním zjištěním, ani dále v průběhu správního (a soudního) řízení neposkytl vlastní alternativní kalkulaci objemu dřevní hmoty v příslušné lokalitě – omezil se pouze na konstatování, že dřevní hmota byla pracovníky prvostupňového orgánu zjištěna vadně, že neměl povinnost ponechat dřevo přímo u předmětných pařezů, popř. mohlo dojít k odcizení dřevní hmoty.
Když byl žalobce nucen provést na dříví chemickou asanaci v důsledku napadení kůrovcem na místě mimo předmětné porosty, měl následně dbát na to, aby byla zachována alespoň elementární souvislost lokality opětovně navezeného dříví s lokalitou kácení, aby někde dříví nepřebývalo, a jinde naopak nechybělo. Soud konstatoval, že jako celek bylo měření deficitní – tj. existoval cca 10% objem dříví, který i po započítání přípustné odchylky nebyl dohledán). Žalobce toho ovšem nedbal.
Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
K zásahům v EVL, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, si musí ten, kdo tyto zásahy zamýšlí, předem opatřit souhlas orgánu ochrany přírody podle § 45c odst. 2 ZOPK. Ten, kdo poruší tuto povinnost a provede těžební činnost bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, se dopouští přestupku podle § 88 odst. 2 písm.) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Objektivní stránka předmětného přestupku nespočívá v přímém negativním ovlivnění přírody, nýbrž v tom, že přestupce postupuje v rozporu s úředně stanovenými výjimkami a podmínkami.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2025, č.j. 17 A 12/2025-46.
V posuzovaném případě se jednalo o udělení výjimky Lesům České republiky, s.p. – dále jen „OZNŘ“ osoby zúčastněné na řízení, dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů; ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů; kácení rizikových stromů podél značených turistických tras a podél pozemků bezprostředně přiléhajících k hranici národní přírodní rezervace Praděd a Hrubý Jeseník (dale jen NPR), kde je volný pohyb veřejnosti a za účelem kácení rizikových stromů v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení. Výjimka byla žádána do 31.12.2026.
Prvostupňovým rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „AOPK“) nebyla výjimka ve dvou případech povolena a v dalších dvou případech AOPK výjimku udělila.
OZNŘ byla povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR v rámci konkrétních porostních skupin a dílců zařazených do pásem B a C hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů (výrok III).
A dále byla OZNŘ povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem kácení rizikových stromů podél značených turistických tras včetně účelové komunikace Ovčárenská, dále v bezprostřední blízkosti stavebních objektů nacházejících se v NPR (lovecké a jiné chaty) a v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení, dále podél konkrétně uvedených dílců bezprostředně přiléhajících k hranici NPR, kde je bez omezení možný volný pohyb veřejnosti s cílem eliminovat ohrožení bezpečnosti osob (výrok IV).
S tím nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k odvolání žalobce (proti výrokům I a III) částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí AOPK.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl,
že důvodem vyhovění žádosti bylo umožnění činností v ochraně lesa směřujících k zabránění gradace podkorního hmyzu (kůrovcovitých) v porostech smrku ztepilého na území NPR s cílem přiměřené eliminace rizika rychlého rozpadu cenných lesních ekosystémů a umožnění včasného pokácení a asanace rizikových stromů k zajištění bezpečného pohybu osob na účelové komunikaci Ovčárenská, podél pozemků přiléhajících k hranici NPR a v blízkosti stavebních objektů a loveckých zařízení. Dále vymezil rizikové stromy.
Povolovanou činností nebude dotčeno 1465,3899 ha území NPR (72 % rozlohy). Do pásma A byla zařazena většina území a bylo stanoveno, že v rámci pásma B nebudou kůrovcem napadené stromy, vývraty a zlomy asanovány. Případná asanace ostatních dřevin bude provedena nedestruktivní metodou. Dřevní hmota bude ponechána na území NPR, ve specifických případech může být její část ponechána v porostech přímo navazujících na NPR.
Povolované činnosti jsou v souladu s Plánem péče rovněž s ohledem na rámcové zásady péče o les. V souvislosti s povoleným způsobem asanace nedojde ke zhoršení stavu přírodního prostředí NPR, a tedy k porušení § 28 odst. 2 ZOPK. Existují důvody pro povolení výjimky ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK, povolený způsob asanace odpovídá Plánem péče stanovenému způsobu ochrany i potřebě OZNŘ přijmout asanační opatření k ochraně lesa. Prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno z důvodu okamžité potřeby hospodařit na území NPR způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, ale s ohledem na předběžnou opatrnost. Pokud by vydáno nebylo, neexistoval by v případě gradace kůrovců nástroj, který by OZNŘ umožnoval včas a dostatečně zasahovat proti kůrovcům.
Žaloba
Žalobce v žalobě nejprve obecně namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, a to především tím, že byla povolena výjimka dle § 43 ZOPK umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území NPR Praděd, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Při povolení výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem případu. Došlo současně k porušení procesních předpisů. Správní orgány nedostatečně hájí zájem ochrany přírody na území NPR Praděd chráněném jako EVL Praděd. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nadto nedostatečně odůvodněna.
Žalobce namítal, že povolená výjimka ze zákazu v § 29 písm. a) ZOPK, která umožňuje různé způsoby a rozsah intenzivních technologií za účelem asanace, je v rozporu s § 28 odst. 2 ZOPK. Na významné části území NPR Praděd se zbytečně umožňuje použití intenzivních technologií a související negativní a rušivá činnost. Lesní porost se rozděluje z hlediska asanace do tří pásem, AOPK přitom nepovolila výjimku v pásmu A (65 % NPR Praděd) a na zbývající ploše (35 %) povolila použití intenzivních technologií v různém rozsahu. V pásmu B (21 %) umožnila asanaci nedestruktivními šetrnými způsoby, v pásmu C pak umožnila destruktivní metody. Navíc je v pásmu B i C povoleno pokácet a asanovat stojící kůrovcem napadené stromy, které jsou staticky neúnosné, narušené nebo nakloněné. Žaloba byla velmi podrobná a obsahovala celkem 9 žalobních bodů.
Městský soud v Praze
Soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce obsaženým v šestém žalobním bodě, v němž žalobce de facto namítal nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kterou spatřoval ve a) vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí, v němž se dle žalobce AOPK odkazovala na Plán péče, ač podle něj nepostupovala a b) v podivném nakládání s podklady pro vydání rozhodnutí, které nebyly vysvětleny. Soud však neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelným a námitky uplatněné v šestém žalobním bodě shledal jako nedůvodné.
Soud konstatoval, že povolení výjimky se děje ve sféře správního uvážení správního orgánu. Správní uvážení podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či jej nepřekročil. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci, ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. To samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž omezován principy platícími v moderním právním státě. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s.ř.s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil.
Odůvodnění správních orgánů bylo dle názoru soudu dostatečné, plně přezkoumatelné a logické. K povolení výjimky přitom došlo z důvodu, že povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. AOPK uvedla jednoznačné důvody, které povolení výjimky v pásmech B a C (dle vymezení v lesnické mapě) odůvodňují, vyšla ze správně zjištěného skutkového stavu a z její strany nedošlo k překročení mezí správního uvážení.
Ve vztahu k odborným podkladům vytvořeným správním orgánem soud konstatoval, že žalovaný ve vyjádření k žalobě správně poznamenal, že plán péče je s ohledem na § 38 odst. 1 ZOPK obligatorním podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a současně je zřízen také informační systém ochrany přírody určený ke zpracování údajů o ochraně přírody „obsahující např. data a publikace výsledků o rozšíření a stavu druhů, evropsky významných druhů a přírodních stanovišť, jakož i další odborné publikace vztahující se k NPR“. Tento portál je veřejně přístupný na internetové adrese: https://portal.nature.cz/. Žalobce tak měl přístup i k jím uváděným odborným podkladům, které měly k dispozici správní orgány.
Po posouzení žalobních bodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Podle § 29 písm. a) ZOPK na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy.
Výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 29 písm. a) téhož zákona může ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
Smyslem řízení o výjimce je v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou splněny obecně definované podmínky, za nichž lze zákonný zákaz prolomit, a zda je takový postup v konkrétní situaci namístě (aplikuje se správní uvážení).
Prostřednictvím individuálního správního aktu tak lze prolomit zákonem stanovený zákaz, a to po zvážení okolností konkrétního záměru (situace) a stanovení podmínek limitujících nepříznivé dopady.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.06.2025,
č.j. 15 A 127/2024-90
V posuzované věci se jednalo o činnosti související s těžbou a dopravou dřeva na území národního parku, kdy bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Spor byl veden žalobkyní - Kašperskohorské městské lesy s. r. o., proti žalovanému - Ministerstvu životního prostředí o to, zda bez příslušné výjimky a souhlasu bylo možné realizovat úpravy vodních toků a těžbu.
Správa Národního parku Šumava vydala dne 9. 5. 2023 pod sp. zn. SZ NPS 09091/2022/42NPS04453/2023 rozhodnutí, ve kterém výrokem I. rozhodla, že žalobkyně je vinna tím, že v průběhu let 2021 a 2022 celkem na šesti místech Národního parku Šumava prostřednictvím dodavatelské firmy V. B. zajistila, svými zaměstnanci přímo řídila a kontrolovala provádění prací spočívajících v úpravě koryta vodního toku Pěnivý potok a koryta jeho bezejmenných přítoků.
Tímto v rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla žalobkyně bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků a tím se dopustila přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Dále se žalobkyně dopustila v roce 2022 přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, a to prostřednictvím dodavatelské firmy J. K., kdy na základě písemné smlouvy zajistila a prostřednictvím svých zaměstnanců přímo na místě řídila a kontrolovala provádění prací.
Téhož přestupku se pak dopustila žalobkyně v roce 2022 v porostních skupinách na pozemku parc. č. 293 v k.ú. Studenec u Stach v Národním parku Šumava v zóně soustředěné péče s dlouhodobým cílem ochrana biodiverzity na ploše 1,4 ha zadala a nechala prostřednictvím druhých osob provést selektivní odstraňování dřevin, konkrétně bříz a následný odvoz většiny takto vzniklé dřevní hmoty, čímž došlo k odstranění veškerých zde přírodně rostoucích bříz, což způsobilo negativní ovlivnění lesního porostu, čímž v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku vykonala činnost, kterou mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.
Dalšího přestupku se žalobkyně dopustila v letech 2021–2022 na území Národního parku Šumava na pozemku parc. č. 722/1 k. ú. Červená u Kašperských Hor, kdy zajistila prostřednictvím svých zaměstnanců odtěžení a odvoz veškerých vykácených stromů v části klidového území č. 82 – Pěnivý potok v zóně přírodně blízké s dlouhodobým cílem nerušený průběh přirozených dějů a tím jednala v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a spáchala přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Za spáchání těchto přestupků žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč.
Žalobkyně si proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2023 č.j. MZP/2023/212/1652 změnil část II výroku prvoinstančního rozhodnutí, v němž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 500 Kč, a to tak, že tuto částku snížil na 1 000 Kč. Zbývající část prvoinstančního rozhodnutí, tj. výrok I. zbývající část druhého výroku a výrok III a IV byl žalovaným potvrzen.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je na základě smlouvy uzavřené s městem Kašperské Hory pachtýřem pozemků určených k plnění funkcí lesa, proto má vůči těmto pozemkům postavení vlastníka lesa ve smyslu § 58 odst. 1 lesního zákona.
Žalobkyně provedla na uvedených pozemcích těžbu zaměřenou primárně na těžbu smrků napadených lýkožroutem smrkovým a dalšími kůrovcovými brouky, jakož i těžbu kůrovcových souší a dalších stromových jedinců, suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených a následně přibližování a odvoz vytěžené dřevní hmoty.
Terén na dotčených pozemcích byl v době provádění těžby a transportu dřeva na některých místech podmáčený, proto žalobce provedl dočasné úpravy koryta Pěnivého potoka spočívající mimo jiné ve zpevnění jeho částí dotčených transportem dřeva a v dočasném zatrubnění tak, aby po skončení prací bylo možno obnovit původní stav. V místech, kde v důsledku přibližování dřevní hmoty došlo k vytlačení kolejí, hodlá žalobce po skončení prací provést zarovnání terénu.
Žalobkyně byla přesvědčena, že jedná v souladu se svým hospodářským plánem, který byl schválen na základě závazného stanoviska Správy Národního parku Šumava, když povaha těchto činností se dle žalobce nevymykala běžné lesnické praxi. Přesto bylo toto jednání žalobce posouzeno jako přestupkové jednání, které spatřovala Správa Národního parku Šumava v tom, že žalobce celkem na šesti místech upravil koryto Pěnivého potoka a koryta jeho bezejmenných přítoků v podobě narovnání koryt vodních toků, umístění propustků o délce cca 8 metrů, zásyp kamenem a v jednom případě ve vytvoření brodu bezejmenném přítoku formou zaskládáním koryta klestem, když dle prvostupňového orgánu se jednalo o činnost zakázanou podle § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně zejména namítla nesprávné posouzení námitky systémové podjatosti orgánu prvního stupně, když v odvolání namítala, že pracovníci Správy Národního parku Šumava jsou z rozhodování vyloučeni z důvodu tzv. systémové podjatosti vyplývající z toho, že Správa Národního parku Šumava je podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny příslušná hospodařit s lesy, s pozemky určenými k plnění funkcí lesa a s jiným majetkem na území Národního parku Šumava, když v tomto postavení zajišťuje hospodaření ve státních lesích, tedy je účastníkem hospodářské soutěže a působí na stejném relevantním trhu jako žalobce coby její konkurent.
Žalobkyně plnila povinnosti, které vyplývají ze zákona č. 282/1991 Sb. a zákona č. 17/1992 Sb., neboť jednala v krajní nouzi. Nesprávně je v jejich činnostech spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť tyto činnosti byly realizovány výlučně v souvislosti s nahodilou těžbou aktivních kůrovcových stromů na pozemcích, vůči nimž vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka lesa ve snaze zabránit dalšímu šíření kůrovcovitých brouků.
Žalobkyně se domnívala, že neporušila ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny v případě, neboť zásahy do toku Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny s cílem minimalizovat škodlivý dopad kůrovcem napadeného dřeva. Podle žalobkyně veškeré zásahy do koryta Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku města Kašperské Hory, proto nebylo zapotřebí výjimky podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť potřebnou výjimku udělil žalobkyni přímo zákonodárce v § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Podle žalobkyně nebyl prokázán rozpor její činnosti s § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebylo prokázáno, že činnostmi popsanými ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí došlo k porušení zákazu obsaženého v § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobkyně žalovaný zcela ignoroval skutečnost, že v přestupkovém řízení je prokázání viny obviněnému na straně správního orgánu nikoli na straně obviněného. I přes tuto absenci povinnosti žalobkyně předložila zprávu z terénního šetření zpracovanou Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Podle žalobkyně všechny negativní následky její činnosti, které žalovaný popisuje, by se dostavily ve větším plošném rozsahu, pokud žalobkyně na těžbu a odvoz kůrovcem napadené dřevní hmoty by rezignovala.
Krajský soud
Soud se nejdříve zabýval námitkou systémové podjatosti orgánu prvního stupně. Dle soudu, námitka žalobkyně, že je zájmem subjektu, který plní zákonnou povinnost správního orgánu přírody a krajiny konkurenčně znevýhodnit jiného vlastníka či nájemce lesa, je zcela nedůvodná. Správa Národního parku Šumava plní jen povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny proto tedy do podnikání na trh nenastoupila ze svého rozhodnutí, ale ze zákona, jako státní příspěvková organizace.
Soud rovněž poznamenal, že ze strany žalobkyně nebyla namítána systémová podjatost Správy národního parku Šumava jako orgánu ochrany přírody a krajiny při vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nezbytného ke schválení hospodářského plánu.
Soud konstatoval, že žalobkyně prováděním úprav koryt vodních toků na území Národního parku Šumava porušila ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, a to ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a bližší ochranné podmínky obsažené v § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle § 16 odst. 2 písm. k), je zakázáno upravovat přirozená koryta vodních toků než odstraňovat splaveniny. Úpravy koryt vodních toků byly žalobkyní realizovány bez příslušné výjimky a souhlasu orgánu ochrany přírody, tedy v rozporu s § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy předmětnou činností bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, včetně těch nejpřísněji chráněných a nejvnímavějších k opakovanému rušení, neboť většina úprav koryt vodních toků byla realizována v klidovém území a v zóně přírodě blízké, jejímž dlouhodobým cílem je nerušený průběh přirozených dějů.
Dále soud odmítl tvrzení žalobkyně, že jednala ve stavu krajní nouze už s ohledem na skutečnost, že tyto práce byly prováděny postupně během let 2021, 2022, kdy žalobkyně měla s ohledem na tuto dobu dostatek času na podání žádosti o výjimku nebo o vydání souhlasu. Proto souhlasil s tvrzením žalobkyně, že činnost prováděla v souvislosti s nahodilou těžbou kůrovcových stromů a jejich následnou dopravou za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku, a proto se § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírodě a krajiny na její realizaci nevztahuje.
Soud také odkázal na § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož lesy v národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských a ustanovení o zásazích proti škůdcům v případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.
Dle soudu nelze považovat protiprávní jednání žalobkyně v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny za činnost, kterou by zamezovala škodě na životním prostředí, tedy že by se jednalo o jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích. Jestliže úpravy koryt vodních toků souvisely s prováděním těžby a dopravy dříví, nelze z toho dovodit, že hrozila značná škoda na majetku města Kašperské hory, a že provedením těchto úprav došlo k odvrácení hrozby značné škody.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Subjekt, který rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků se tím dopustí přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stejného přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny se dopustí ten, kdo vykoná činnost v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku, kterou by mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.
Za spáchání těchto přestupků hrozí hospodařícímu subjektu pokuta s horní hranici zákonem stanovené sazby, která představuje dle § 88 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny částku 2 miliony korun. O protiprávní jednání hospodařícího subjektu v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny by se nejednalo, pokud by šlo jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.12.2024, č.j. 57 A 3/2024–67.
Jedná se o pokračování sporu, který se týkal otázky, zda spolek zaměřený na ochranu životního prostředí může být účastníkem řízení o přestupku podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Spor vedl žalobce - Greenpeace Česká republika, z. s., proti žalovanému - Ministerstvu životního prostředí, přičemž usiloval o účastenství v přestupkovém řízení vedeném proti společnosti Lesy ČR, s. p. Předmětem řízení nebylo posouzení škodlivosti či nedovolenosti těžeb, ale uložení pokuty za porušení podmínek rozhodnutí o výjimkách a za absenci povinného souhlasu podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Česká inspekce životního prostředí (správní orgán prvního stupně) usnesením ze dne 17. 1. 2023 rozhodla, že žalobce - Greenpeace Česká republika, z. s., jako environmentální spolek není účastníkem řízení ve věci odpovědnosti za přestupky podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny vedeného proti společnosti Lesy ČR, s. p. ohledně nedovolené činnosti na území Evropsky významné lokality Východní Krušnohoří a na území Národní přírodní rezervace a Evropsky významné lokality Praděd.
Odvolání žalobkyně proti usnesení ČIŽP žalovaný usnesení potvrdil. Podle žalovaného obsahuje § 68 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), taxativní okruh účastníků řízení. Přestupkové řízení není řízením vedeným podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a proto se na ně nevztahuje možnost účastenství na základě § 70 téhož zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Podle městského soudu neobstojí důvody, na nichž postavil své rozhodnutí žalovaný, a žalobcovy námitky proti odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou tedy důvodné. Městský soud se však ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně. Vycházel z toho, že řízení před správními orgány tvoří jeden celek, a podle něj obstojí důvody uvedené v usnesení správního orgánu prvního stupně. Městský soud za takové situace nezrušil rozhodnutí žalovaného jen z důvodu, že stojí na nesprávných závěrech. Tento rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2023, č.j. 11 A 94/2023-51 byl již zveřejněn v „Lesnických judikátech“ pod názvem Spor o postavení účastníka řízení v přestupkovém řízení.
Spor dále pokračoval kasační stížností, kterou podal stěžovatel Greenpeace Česká republika, z. s., k Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že rozsudek městského soudu je překvapivý. Stěžovatel se v každé fázi řízení setkal s jinou argumentací, aniž mohl rozumně předpokládat, jaké otázky považuje právě rozhodující orgán za relevantní. V důsledku toho nemohl účinně polemizovat, a to ani v řízení před městským soudem. Argument existencí jiného řízení, jehož se stěžovatel mohl účastnit, se neobjevil až do vyhlášení rozsudku, dokonce ani při jednání před městským soudem.
Stěžovatel činil sporným také právní posouzení městského soudu. I v přestupkovém řízení se podle něj správní orgán musí vypořádat s tím, zda a z jakého důvodu byla činnost nezákonná; předmětem řízení není pouze uložení pokuty.
Městský soud, podle stěžovatele, také nereflektoval změnu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., v jejímž důsledku se mohou spolky účastnit řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Výčet účastníků řízení podle § 68 zákona o přestupcích není taxativní a nevylučuje speciální právní úpravu podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, Stěžovatel analogicky odkázal na řízení vedená podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném před 1. 1. 2013, a na rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 As 41/2009-91.
Stěžovatel odkázal také na implementační příručku k Aarhuské úmluvě vydanou Evropskou hospodářskou komisí OSN. V projednávané věci nestojí proti možnosti stěžovatele účastnit se rozhodovacích procesů žádná relevantní okolnost. Stěžovatel nesouhlasil ani s úvahami městského soudu o tom, že by jeho účast v přestupkovém řízení mohla přivodit nevyváženost v neprospěch obviněného subjektu. Účast spolku v takovém řízení není nepředvídatelná – předpokládá ji § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1685/17) i správní praxe Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu. Je nutné rozlišovat, co je předmětem řízení. Přestupkové řízení je zahájeno, pokud k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho smyslem je vyvodit pro pachatele důsledky. Nepřípustnost účasti spolků v řízeních o přestupcích podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny plyne nejen z toho, že se tato řízení týkají proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení, na nějž se vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení a analogicky i v trestním právu. Na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K umožnění účasti dalších subjektů v takovém řízení, pokud s nimi procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat zdrženlivě.
Nejvyšší správní soud
NSS konstatoval, že v projednávané věci je třeba posoudit, zda řízení o spáchání přestupku podle zákona o ochraně přírody a krajiny je řízením podle téhož zákona. Tato úvaha je stěžejní pro závěr o účastenství stěžovatele jako environmentálního spolku v řízení o přestupku podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2023, které dopadá na nyní posuzovanou věc, občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen „občanské sdružení“) je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Žádost občanských sdružení o účastenství v řízeních je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována. Podle § 70 odst. 3 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2023, které dopadá na nyní posuzovanou věc, je občanské sdružení oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se řízení podle tohoto zákona, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení.
Stěžovatel se domáhal účasti v přestupkovém řízení, v němž bylo společnosti Lesy ČR, s. p. kladeno za vinu spáchání přestupků podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny. Označení určitého jednání ve zvláštním zákoně výslovně za přestupek je formálním znakem přestupku ve smyslu § 5 zákona o přestupcích. Zákonná definice přestupku respektuje základní požadavek demokratického právního státu, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem.
NSS uvedl, že ustanovení § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vymezuje skutkovou podstatu přestupku – tedy označuje jednání za přestupek a stanoví i výši sankce, kterou lze za přestupek uložit. Tentýž zákon určuje správní orgán příslušný k projednání tohoto přestupku [§ 77 odst. 1 písm. t)]. NSS tedy neměl pochybnost o tom, že správní orgán v řízení o přestupku podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vede řízení také podle tohoto zákona, nikoli pouze podle zákona o přestupcích. Bez použití zákona o ochraně přírody a krajiny řízení o odpovědnosti za přestupky podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny vést nelze.
NSS uzavřel, že přestupkové řízení vedené se společností Lesy ČR, s. p. podle zákona o ochraně přírody a krajiny je řízením podle téhož zákona. Tento závěr odpovídá také kontextu novelizace § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny provedené zákonem č. 225/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2018. Do tohoto data měly environmentální spolky právo účastnit se správního řízení. To soudy vykládaly jako jakékoli řízení (i podle jiných zákonů než podle zákona o ochraně přírody a krajiny), v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, tedy složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny (rozsudky NSS ze dne 27. 5. 2010 č. j. 5 As 41/2009-91, č. 2127/2010 Sb. NSS, či ze dne 7. 12. 2005 č. j. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS). Podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 se environmentální spolky mohou účastnit pouze řízení vedených podle tohoto zákona, nikoli však již podle jiných zákonů, byť v nich mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.
V posuzované věci nevznikly pochybnosti o tom, že řízení o přestupku, který je upraven zákonem o ochraně přírody a krajiny, je řízením podle tohoto zákona ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018.
V návaznosti na uvedená východiska dospěl NSS k závěru, že městský soud se dopustil procesního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Současně poukázal NSS na to, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a ztotožnil s městským soudem, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání pochybil při právním hodnocení otázky stěžovatelova účastenství. Účastenství v přestupkovém řízení nelze posuzovat výhradně podle § 68 zákona o přestupcích. Účast environmentálního spolku v přestupkovém řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny plyne navíc přímo z § 70 odst. 3 téhož zákona.
V projednávané věci byl postup městského soudu poté, co se neztotožnil se závěry žalovaného, vadný. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Je-li zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.
V projednávané věci však žalovaný neprovedl pouhé dílčí korekce, ale svou argumentací odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plně nahradil. Pokud však odvolací správní orgán takto nahradí právní závěry správního orgánu prvního stupně, musí postupovat podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výrokem změnit.
Shledá-li soud v takové procesní situaci, že jsou závěry odvolacího správního orgánu v rozporu se zákonem, napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud tedy pochybil, jestliže rozhodnutí žalovaného nezrušil poté, co jeho závěry shledal nezákonnými. Jelikož však NSS dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, zrušil nejen napadený rozsudek, ale i toto rozhodnutí. Žalovaný v dalším řízení znovu rozhodne o stěžovatelově odvolání.
Kasační stížnost je důvodná, a proto NSS podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. Zároveň soud v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) téhož zákona zrušil také rozhodnutí žalovaného.
Právní věta
Podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 se environmentální spolky mohou účastnit pouze řízení vedených podle tohoto zákona, nikoli však již podle jiných zákonů, byť v nich mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.01.2025,č.j. 2 As 371/2023-34
V posuzované věci byl veden spor o nedostatečnou efektivnost smluvní ochrany území evropsky významné lokality (dále jen „EVL“) Libavá, která je obhospodařována Vojenskými lesy a statky ČR, s.p. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodlo dne 22. 11. 2022 podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), o námitkách žalobce, města Lipník nad Bečvou a Ministerstva obrany k návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace (dále jen „NPR“) Obírka–Peklo a jejího ochranného pásma. Správní orgán I. stupně výrokem 3 žalobci v části vyhověl a vyjmenované pozemky v jeho správě přesunul z NPR do navrhovaného ochranného pásma, ve zbytku (týkajícím se ostatních pozemků) námitky zamítl. Proti uvedenému výroku č. 3 podal žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s.p., rozklad, jenž ministr životního prostředí (dále jen „žalovaný“) neshledal důvodným, zamítl jej a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou.
Žaloba
Žalobce - Vojenské lesy a statky ČR, s.p., namítal, že žalovaný nerozhodl na základě spolehlivě zjištěného stavu věci, nerespektoval základní zásady správního řízení, meze správního uvážení a podmínky provedení testu proporcionality v případě posuzování kolize více veřejných zájmů.
Konkrétní porušení spatřoval žalobce především v nevypořádání se s dlouhodobě navrhovaným řešením formou smluvní ochrany dle § 39 ZOPK. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán sice vyjádřil k návrhu žalobce na zřízení smluvní ochrany, ale nijak daný návrh neposuzoval, ani nezjišťoval jeho možné uplatnění. Žalobce tuto variantu přitom navrhoval dlouhodobě již od původního oznámení záměru vyhlášení NPR v říjnu 2010.
Správní orgán cíleně neposuzoval příklady fungování smluvní ochrany fungující v jiných místech, na které žalobce v podaných námitkách odkazoval, a omezil se na konstatování, že v dané lokalitě nelze hodnotit dosavadní fungování smluvní ochrany mezi žalobcem a orgánem ochrany přírody, jelikož v ní takovým způsobem doposud postupováno nebylo. Žalobce na daném území dlouhodobě hospodaří, a to sice za účelem hospodářského výsledku, ale také se zohledněním postupů šetrných k přírodě a životnímu prostředí, v souladu s hodnotami chráněnými ZOPK.
Žalovaný však veškeré argumenty ve svém rozhodnutí nezohlednil.
Správní orgány, podle žalobce, pochybily také při provádění testu proporcionality. Do posouzení nezahrnuly veřejný zájem obrany státu a zejména v druhé části testu se při hodnocení potřebnosti zásahu omezily na konstatování, že jiné řešení než vyhlášení NPR není. Návrhy žalobce však správní orgány nezohlednily a nevypořádaly se s nimi. Žalobce proto navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že smluvní ochrana nemůže dostatečně zajistit ochranu dotčeného území. Smlouvou by musela být zajištěna zcela totožná úroveň ochrany (a tedy omezení), která vyplývá z ochranných podmínek zvláště chráněného území a dalších limitů plynoucích ze ZOPK a navrhovaného plánu péče o NPR. Smluvní ochrana však neumožňuje například adekvátní zajištění beztěžebního režimu lesa, přitom ponechání převážné části lesních porostů samovolnému vývoji je nutné pro zajištění adekvátní ochrany zvláště chráněného území, resp. jeho předmětů ochrany. Stejně tak smluvní ochranou nelze zajistit zákaz vstupu do lesa podle § 29 písm. d) ZOPK či další podmínky vůči osobám, které nejsou účastníky smluvního vztahu. Jelikož je smluvní ochrana dlouhodobá, nedokáže na rozdíl od plánu péče dostatečně pružně reagovat na případnou změnu podmínek.
Městský soud v Praze
Městský soud v Praze uvedl, že mezi hlavní důvody pro vyhlášení zvláště chráněného území patří kromě mimořádně vysoké přírodní hodnoty území také skutečnost, že území je též součástí EVL Libavá. Pro EVL Libavá byla podle přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit za účelem udržení příznivého stavu předmětů ochrany (tzn. typů evropských stanovišť a evropsky významných druhů) určena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).
Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že jiná forma ochrany než vyhlášení NPR není k dosažení cílů ochrany dostatečná. Žalovaný podle soudu přesvědčivě vysvětlil nedostatky u každého z jiných možných způsobů ochrany oproti NPR. Žalovaný se konkrétně vyjádřil ke každé části argumentace žalobce uvedené v rozkladu a vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje uplatněné námitky za důvodné, resp. proč nemají žalobcovy argumenty potenciál změnit závěr správního orgánu I. stupně o nedostatečné efektivitě smluvní ochrany dotčeného území.
Soud se přiklonil k názoru žalovaného i v otázce lesního hospodaření. Podle žalovaného na území NPR lze využít § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, týkající se zásahů proti škůdcům a případů mimořádných okolností a nepředvídaných škod, jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody podle § 31 ZOPK. V lesích mimo NPR, v nichž orgán ochrany přírody nemá kompetenci vydat souhlas podle § 31 ZOPK, závisí případné rozhodnutí o nařízení opatření podle § 32 lesního zákona na úvaze orgánu státní správy lesů (zde Vojenského lesního úřadu). Orgán ochrany přírody má sice v řízení postavení dotčeného orgánu státní správy, jeho pozice je však bez možnosti vydat souhlas (závazné stanovisko) do řízení vedeného orgánem státní správy lesů oproti pozici v NPR zásadně oslabená.
Žalovaný dále poukázal na to, že smluvní ochranou nelze omezit práva a povinnosti třetích osob, které nejsou stranami takové smlouvy, a to zejména ústavně zaručenou svobodu pohybu. Naproti tomu na území NPR je zakázáno vstupovat a vjíždět mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě osob v zákoně vyjmenovaných. V případě smluvní ochrany by orgán ochrany přírody neměl možnost v případě potřeby usměrňovat návštěvnost, vjezdy motorovými vozidly či létání dronů.
Žalovaný taktéž nepovažoval za možné, aby ve smluvně chráněném území byla výše těžby do lesního hospodářského plánu odvozována „induktivně“ (což znamená, že může být i nulová), neboť takový postup nemá oporu v platné legislativě. Uvedl, že v případě smluvní ochrany by řešené lesy byly nadále zařizovány podle modelu pasečného lesa věkových tříd, který pracuje s předpokladem dokončení obnovy (domýcením) všech mýtně zralých porostů podle těžebních procent odvozených na základě stanoveného obmýtí a obnovení doby ve vymezených hospodářských souborech. Takto odvozovaná výše těžeb by ve většině lesních porostů byla v rozporu se zákazem hospodařit na pozemcích na území národních přírodních rezervací způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů [viz § 29 písm. a) ZOPK]. Tento postup není z hlediska zájmů ochrany přírody v řešené lokalitě přijatelný. Soud se k názorům žalovaného přiklonil.
Problémem z hlediska zájmů ochrany přírody je skutečnost, že způsob hospodaření nastavený v platném LHP, pokud by byl dále naplňován, by v řešeném území vedl k významnému zhoršení dochovaného stavu přirozených lesních ekosystémů, a to zjednodušením jejich struktury a snížením jejich biologické rozmanitosti, resp. snižováním jejich rozlohy. Zájmem ochrany přírody je přirozené lesy na území navržené NPR zachovat a vytvořit podmínky pro jejich další nerušený vývoj.
Závěr správních orgánů o nedostatečnosti ochrany prostřednictvím institutu smluvní ochrany podle § 39 ZOPK považuje soud za správný, neboť smluvní ochrana a priori nemůže zajistit takové podmínky, které považují správní orgány k dosažení ochrany vytyčených předmětů ochrany za nezbytné a které vyplývají z vyhlášení dotčené lokality zvláště chráněným územím ve formě NPR.
Na základě uvedených skutečností soud žalobu shledal nedůvodnou, a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji proto zamítl.
Právní věta
Ustanovení národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí a není pro nedostatečnost a neefektivnost možná jiná forma ochrany např. smluvní.
Pokud je pro EVL Libavá navržena kategorie zvláště chráněného území: národní přírodní rezervace podle Přílohy č. 926 k nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, potom je stanovena povinnost vyhlásit v řešeném prostoru zvláště chráněné území v kategorii NPR, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu (podle § 45c odst. 5 ZOPK).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2024, č.j. 18 A 24/2024-54