Těžba a doprava dříví

V daném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem pozemku Povodí Labe, s.p., (žalobce) a Ministerstvem dopravy (žalovaný) o odstranění stromů, které se nacházely v dopadové vzdálenosti od železniční tratě. Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu. Drážní úřad provedl kontrolu stromů rostoucích podél železniční trati, které identifikoval jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Poté svým rozhodnutím Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to odstranění 107 ks stromů podél trati.

Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze.

V zamítavém stanovisku k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Odvolání žalobce bylo správním úřadem zamítnuto.

Žalobce na to reagoval podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že argumentace účastníků i skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou podobné jako v dřívějších věcech a bude vycházet z rozsudků, v kterých již opakovaně o odstranění stromů podél dráhy rozhodoval (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2018, čj. 11 A 25/2017-65, rozsudek ze dne 17. 4. 2019, čj. 10 A 28/2017-61, rozsudek ze dne 21. 8. 2019, čj. 11 A 138/2017-36, rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017-59, rozsudek ze dne 12. 9. 2019, čj. 11 A 45/2018-97, rozsudek ze dne 19. 12. 2019, čj. 6 A 80/2016-65).

Podle soudu, v případě, že rostou na pozemku stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost spadnout do dráhy, pak nařízení jejich odstranění musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí tedy pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.

Soud zdůraznil, že by se jednalo o nezákonný postup, pokud by byl pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanoven okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by bylo ověřeno, zda tyto stromy představují skutečné nebezpečí. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu, jejíž naplnění vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.

Podle závěru soudu má správní orgán povinnost zkoumat, zda ten který strom, skutečně představuje reálné nebezpečí pro dráhu. V opačném případě uložení povinnosti paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení
§ 10 zákona o dráhách nepočítá.

Ministerstvo a Drážní úřad svým postupem, kdy řádně nezkoumaly, zda stromy představují skutečné nebezpečí pro dráhu, a tedy to, komu a na čí náklady lze uložit odstranění těchto stromů. Tím zatížili své rozhodnutí nezákonností.

Vzhledem k tomu, že se Drážní úřad ani Ministerstvo dopravy neobrátily na orgán ochrany přírody, aby si od něj vyžádaly vyjádření či jiné stanovisko, tak zatížily svá rozhodnutí další nezákonností, neboť neumožnily dotčenému orgánu vyjádřit se z hlediska zájmu na ochraně životního prostředí, k jehož posouzení není Drážní úřad oprávněn.

Soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí.

Právní věta:

Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Takovou okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.

Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb., jelikož v zákoně o drahách ani jinde není výslovně stanoveno jinak. Nejedná se zde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, kdy je Drážní úřad povinen řídit se příslušným stanoviskem orgánu ochrany přírody, ale o dotčený správní orgán dle § 136 správního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.07.2020, č.j. 5 A 136/2017-52

V dané věci se jednalo o skutečnost, že byly pokáceny dřeviny, k jejichž pokácení bylo zapotřebí povolení a nepostačovalo ohlášení. Žalobce J.J. pokácel (resp. zadal pokácet) dřeviny bez předchozího povolení orgánu ochrany přírody a krajiny. Nejednalo se tedy o dřeviny k jejichž pokácení by postačovalo pouze ohlášení 15 dní předem. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč podle ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za správní delikt, kterého se dopustil tím, že v katastrálním území Hynčice u Krnova bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel prostřednictvím A.M. celkem 231 kusů listnatých dřevin, jejichž obvod ve výšce 1,3 m nad zemí byl větší než 80 cm, čímž měl porušit § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Žaloba

Žalobce J.J. se domáhal žalobou podanou k Městskému soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí žalovaného-Ministerstva životního prostředí (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím ČIŽP.

Žalobce v žalobě uváděl, že správní orgány vyšly ze závěru, že žalobce jako objednatel byl hlavním iniciátorem kácení a jako zadavatel objednávky má hlavní podíl na škodě vzniklé pokácením stromů. Správní orgány pak poukázaly na odpovědnost objednatele ve vztahu k jeho živnostenské činnosti. K tomu žalobce uvedl, že jeho podnikáním je zemědělská činnost-chov koní a agroturistika. Na druhé straně předmětem podnikání zpracovatele, na kterého se žalobce obrátil, je práce v lese a práce s dřevní hmotou. Na rozdíl od žalobce je tedy zhotovitel odpovědným za odborné provedení prací a za výsledek své činnosti. Nesprávné posouzení věci spatřuje žalobce také v tom, že žalobci, který si práce pouze objednal, byla udělena pokuta ve výši 500.000,- Kč jako hlavnímu viníku a naproti tomu firma, která kácení provedla a spekulativně zneužila objednávky průklestu, byla pokutována shovívavě částkou 100.000,- Kč.

Žalovaný-MŽP ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Žalovaný zdůraznil, že zadání objednávky ke kácení dřevin ani souhlas vlastníka pozemků není zásadně postačující, neboť pro realizaci kácení dřevin je nezbytné získat povolení orgánu ochrany přírody podle ust. § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naplnění objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu žalovaný spatřoval v tom, že žalobce objednal u zhotovitele kácení a stanovil jeho rozsah, přičemž toto kácení nebylo orgánem ochrany přírody povoleno. Zhotovitel pak na základě objednávky žalobce dřeviny pokácel, což žalovaný vidí jako následek. Příčinnou souvislost spatřuje žalovaný v tom, že pokud by objednatel tuto objednávku nepředal, k vykácení zhotovitelem by nedošlo. Zásadní vliv na výšku pokuty měla dle žalovaného skutečnost, že žalobce byl iniciátorem a zadavatelem kácení dřevin. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Na provedených objednávkách je mimo jiné uvedeno, že „práce budou provedeny v dohodnutých termínech a k dohodnutým hranicím katastrálních pozemků, jak dohodnuto na místě samém“. I z toho tedy vyplývá, že žalobce musel být přítomen na kácením dotčených pozemcích před zahájením prací. K námitce žalobce, že si objednal pouze průklest, žalovaný uvedl, že věk dřevin, vykácených v rozporu se zákonem, přesahoval v převážné míře 50 let, část dřevin dosahovala 60 až 110 let a výška některých dřevin činila až 25 m. K možnosti kácení dřevin bez předchozího povolení žalovaný zdůraznil, že podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny je takový postup možný jedině v případě, že je stavem dřevin zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Tvrzení žalobce, že vykácené dřeviny spadají do režimu tohoto ustanovení, bylo pouze účelové, neboť v blízkosti pozemků se nenacházejí žádné nemovitosti

Městský soud v Praze

Soud se zabýval především posouzením námitek žalobce, které se týkaly závěru správních orgánů, že žalobce osobně označoval pracovníkům zhotovitele stromy, které mají být pokáceny. Tento závěr správní orgány učinily na základě svědeckých výpovědí svědků M., O. a H., zaměstnanců zhotovitele. Tito svědci všichni shodně uvedli, že žalobce osobně označil dřeviny, které měly být pokáceny, přičemž se shodli i ve způsobu tohoto označování, když uvedli, že žalobce označil tyto dřeviny oranžovým nebo zeleným sprejem skvrnou na kmeni. V dané věci bylo tedy úkolem soudu přezkoumat, zda žalobce označoval dřeviny určené ke kácení osobně sprejem a zda o tom neexistují důvodné pochybnosti. Soud přitom shledal, že se tak vskutku stalo, když tuto skutečnost potvrdili tři svědci.

Městský soud v Praze se ztotožnil se žalovaným v tom, že v řízení skutečně nebylo nijak prokázáno, že by Inspekcí vyslechnutí svědci vypovídali lživě. Konstatoval, že v otázce označování stromů ke kácení a přítomnosti žalobce na předmětných pozemcích se výpovědi svědků v zásadě shodovaly. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že práce byly provedeny v rozporu s tím, co bylo objednáno. Zhotovitel pokácel totiž ty dřeviny, které mu žalobce sám osobně označil ke kácení, a je tedy zřejmé, že práce se děly v souladu s vůlí žalobce.

V neprospěch žalobce svědčila také skutečnost, že Státní zemědělský intervenční fond přidělil na pozemky dotace na základě dodržování podmínek, z nichž jednou ze zásadních bylo, aby předmětné pozemky plnily funkci trvalého travního porostu, což se neslučuje s výskytem náletových dřevin. Pro přiznání dotace bylo tedy nutné provést vykácení dřevin a nikoliv pouhý ořez větví.

Soud shledal rozpory v tvrzeních žalobce, které významně znevěrohodňovaly celou jeho obranu obsaženou v žalobě. Vzhledem k tomu soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

  1. Správní žalobu nelze chápat jako jakýsi další opravný prostředek ve správním řízení a úkolem správních soudů není nahrazovat činnost správních orgánů. Úkolem správního soudu je (mimo jiné) přezkoumat, zda správní orgány v řízení postupovaly v souladu se všemi na věc dopadajícími právními předpisy a zda v řízení dbaly všech procesních práv účastníků řízení.
  1. Vzhledem k tomu, že dřeviny určené k pokácení žalobce sám označil, je zcela odpovídající závěr správních orgánů, že za skutečný rozsah provedeného kácení je zodpovědný žalobce a že práce byly provedeny v souladu s tím, co zhotoviteli zadal.
  1. Pokud se nejedná o situaci, kdy stav dřeviny je natolik vážný, že hrozí způsobit škodu na hodnotách v nejbližších okamžicích – (např. dřeviny poškozené živelními pohromami, vichřice, požár apod.), nemůže se žalobce důvodně dovolat ani § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.04.2014, č.j. 7 A 291/2011-231

V souzeném případě se jednalo o ohrožení životního prostředí v lese neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se měla dopustit žalobkyně W.-S., a.s., tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc.

Skutek spočíval konkrétně v tom, žalobkyně vytěžila plochu 0,96 ha na vlastním lesním pozemku a 0,02 ha na lesním pozemku jiného vlastníka. Porost na jejím vlastním pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Za tento skutek byla rozhodnutím ČIŽP žalobkyni uložena pokuta ve výši 400.000,- Kč za správní delikt.

Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Tvrdila, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, neboť nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně a nikoliv jiná právnická osoba (např. společnost TAGROS a.s. jakožto dřívější nájemce předmětného pozemku).

MŽP vyšlo z nepřímých důkazů uvedených ve správním spisu (zapůjčení lesního stroje - harvestoru žalobkyní, uzavření nájemní smlouvy k tomuto stroji žalobkyní, převzetí klíčů od tohoto stroje žalobkyní, organizování následného vyvezení vytěžené dřevní hmoty žalobkyní) a konstatovalo, že je zřejmé, že nepovolenou těžbu na lesních pozemcích provedla žalobkyně (respektive učinila vědomé kroky k tomu, aby byla těžba provedena), nikoli společnost TAGROS a.s. Uvedlo, že provázanost žalobkyně s provedenou neoprávněnou těžbou je pak zřejmá též z pravomocného Usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje.

MŽP se ztotožnilo s názorem správního orgánu prvního stupně, neboť má shodně za dostatečně prokázáno, že k ohrožení životního prostředí v lesích došlo výhradně v důsledku úmyslného jednání žalobkyně, které bylo zaměřeno pouze na získání požadovaného množství surového dříví (a tím dosažení hmotného prospěchu), bez ohledu na případné ohrožení nebo poškození životního prostředí v lese, a to nejen na pozemku v jejím vlastnictví, ale i na lesních pozemcích a porostech na její pozemek navazujících. ČIŽP přizvala na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s. - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídila podrobnou fotodokumentaci. Odvolání žalobkyně proto MŽP zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně  potvrdilo.

Na zamítnutí odvolání reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a domáhala se tak zrušení rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým žalovaný zamítl její odvolání. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebylo bez pochybností prokázáno, že přezkoumávané jednání lze přičíst za vinu právě žalobkyni, když se jí v napadeném rozhodnutí nedostává přesvědčivých důkazů, kdo se správního deliktu dopustil a jaký měl ke způsobenému následku vztah. Žalobkyně, tvrdila, že závěr o spáchání předmětného správního deliktu žalobkyní je postaven pouze na nepřímých důkazech. Pokud je odpovědnost za správní delikt dovozována z nepřímých důkazů, jak tomu bylo i v tomto případě, musely by tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž by žádný důkaz nezpochybňoval pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních, což v rámci napadeného rozhodnutí splněno nebylo. Podle názoru žalobkyně nebyly činěny žádné kroky ke zjištění, natož k prokázání toho, kdo harvestor obsluhoval, případně na čí příkaz, a zda tímto harvestorem byla vytěžena veškerá dřevní hmota či nikoliv.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že se právnická osoba nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.)

Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, b) jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen, c) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, d) fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby, e) fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo f) fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.

Soud konstatoval, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě. Správní orgán není povinen zjišťovat konkrétní fyzickou osobu, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, zejména tehdy, je-li ze zjištěných skutečností zřejmé, že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby za správní delikt došlo při činnosti právnické osoby.

Podle soudu vyhodnotily správní orgány řadu důkazů, jako např. skutečnosti, že žalobkyně je vlastníkem vytěženého pozemku, že předseda dozorčí rady uzavřel nájemní smlouvu k předmětnému harvestoru, že posudek soudního znalce potvrdil, že neoprávněná těžba lesního pozemku byla provedena právě předmětným harverstorem, že předseda dozorčí rady žalobkyně osobně převzal od majitele harvestoru klíče a výslovně uvedl, že řidiče pro obsluhování předmětného stroje si již zajistí sám.

Podle soudu, i skutečnosti vyplývající z trestního řízení, vedeného na základě oznámení společnosti TAGROS a.s. (nájemce pozemku) jako osoby poškozené, prokazovaly provázanost žalobkyně s provedenou těžbou a vývozem vytěžené dřevní hmoty ve prospěch žalobkyně. Uvedené důkazy zjištěné z trestního řízení tak doplňují a potvrzují dostatečnou průkaznost důkazů, zjištěných a hodnocených správními orgány obou stupňů v řízení o správním deliktu. Tvoří tak s ostatními sice řadu nepřímých důkazů, ale takových, které ve své provázanosti a dostatečné vypovídající hodnotě postačují k nepochybnému závěru, že žalobkyně se předmětné protiprávní činnosti dopustila.

Městský soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Městský soud neshledal, že by byla tato rozhodnutí postižena vnitřní rozporností, že by si vzájemně odporovala nebo že by nebyla přezkoumatelná. Rozhodnutí jsou zcela jasná a nenaplňují znaky nicotnosti ve smyslu ustanovení § 77 správního řádu. Skutečnost, že žalovaný či správní orgán prvního stupně vyhodnotil důkazy jinak nebo odlišně od představ, argumentů a postoje žalobkyně, nemůže vést k závěru, že by ze strany žalovaného nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud má za to, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotily důkazy a jiné podklady a žalovaný pak z nich vyvodil odpovídající závěry.

Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

  1. Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), je podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba není za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.
  2. Pro uznání právnické osoby odpovědné za protiprávní čin není nutné za všech okolností zjistit konkrétní fyzickou osobu, která se dopustila tohoto činu, pokud je dostatečně zjištěno, že jednání této fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné.

Dostupné z: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.03.2019, č.j. 9 A 262/2014–97

Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce a) Město Kutná Hora stíhá povinnost k odstranění stromů na jeho pozemcích jen proto, že jde o stromy, které svojí výškou a vzdáleností od dráhy mohou způsobit nebezpečí pádu. Bylo sporné, která osoba je povinna (a má nést korespondující náklady i případnou deliktní odpovědnost) odstraňovat tento typ dřevin na pozemcích v sousedství dráhy, zda to má být vlastník těchto pozemků [zde žalobce a)], vlastník dráhy (§ 20 zákona o dráhách) nebo provozovatel dráhy (§ 22 téhož zákona).

Správní orgány se spokojily s konstatováním, že prostá existence stromů vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí a odpovědnost za vznik nebezpečí pro dráhu na sousedním pozemku nese vlastník tohoto pozemku. V projednávané věci uložil Drážní úřad povinnost žalobci a) k odstranění stromů.

Po odvolání žalobce Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím změnilo rozhodnutí Drážního úřadu  tak, že (I) se v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, nařizuje žalobci a) jako vlastníkovi dotčených pozemků, aby provedl nezbytná opatření k odstranění na nich vzniklého nebezpečí pro dráhu, které musí být odstraněno nejpozději do 30. 6. 2018; (II) vypustil bez náhrady část odůvodnění rozhodnutí drážního úřadu, (III) ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce a) zamítl. Týmž rozhodnutím žalovaný též zamítl odvolání žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r., jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Důvodem nařízení nezbytných opatření bylo dle správních orgánů nebezpečí pádu stromů, nacházejících se na pozemcích žalobce a), na dráhu a možné narušení drážního provozu.

Proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva dopravy brojili žalobce a) a žalobkyně b) žalobami u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018 - 85, rozhodl tak, že výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení; výrokem II. zamítl žalobu žalobkyně b); výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 19 148,30 Kč.

Městský soud odmítl, že by žalobce a) měl v rámci obecné prevenční povinnosti zkoumat stav stromů a případně je sám odstranit. Tím, že správní orgány neprovedly žádné konkrétní zkoumání stavu stromů, nebylo ani prokázáno, že by se o ně žalobce a) nestaral. Žalobce a) tedy neporušil opomenutím svoji prevenční povinnost.

Městský soud vytkl správním orgánům, že ze spisu nevyplývá, že by lesní porost (jehož odstranění žalovaný nařídil ve svém rozhodnutí) byl podroben bližšímu zkoumání. Nebylo tedy zjištěno, zda jsou stromy ve špatném stavu. Správní orgány se spokojily s konstatováním, že jejich prostá existence vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud uvedl, že přístup správních orgánů by vedl k absurdnímu výsledku, neboť by bylo nutné vykácet všechny takové stromy v okolí všech železnic v České republice. Uzavřel, že skutkový stav zjištěný ve správním řízení nemůže být podkladem pro rozhodnutí.

Proti rozsudku městského soudu podali kasační stížnost žalovaný Ministerstvo dopravy – (dále jen „stěžovatel) a žalobkyně b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o.,– (dále jen „stěžovatelka).

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek městského soudu je zatížen jinou vadou řízení před soudem, která měla vliv na jeho zákonnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř s.

Tím městský soud vytvořil vnitřní rozpornost mezi svým zrušujícím výrokem I. a zamítavým výrokem II. ohledně žaloby stěžovatelky. S výrokem I. napadeného rozsudku, jenž zrušuje celé rozhodnutí stěžovatele, de facto nekorespondovala ta část odůvodnění rozsudku, v níž městský soud aproboval výrok IV. rozhodnutí stěžovatele a příslušnou část jeho odůvodnění týkající se otázky účastenství v řízení.

Městský soud tak zatížil rozsudek jinou vadou řízení, jež měla vliv na zákonnost soudního rozhodnutí, neboť z hlediska formulace výroků rozhodl o obou podaných žalobách nesprávně a vnitřně rozporně. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek jako celek zrušit.

Nejvyšší správní soud uvedl, že podle právní úpravy § 10 odst. 1 zákona o dráhách vlastníci nemovitosti v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy. Vlastník sousedních pozemků je tedy povinen pouze strpět provedení nezbytných opatření; není zde však právní normy, která by mu ukládala povinnost, aby „padání stromů“ kvůli přírodním vlivům sám předcházel.  Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad (s účinností od 15. 1. 2020 byl postup odstraňování a oklešťování porostů v okolí dráhy podle § 10 citovaného zákona změněn, tato změna se však projednávané věci netýká – pozn. soudu).

Soud zdůraznil, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.

Nejvyšší správní soud také konstatoval, že stěžovatelka jako nájemce, oprávněný uživatel a dokonce i „vlastník lesa“ ve smyslu veřejného práva (zákona o lesích) mohla být (a vskutku i byla) přímo dotčena ve svých právech rozhodnutím správních orgánů. Proto jí příslušelo postavení účastníka řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu a městský soud tuto otázku posoudil nesprávně, pokud dospěl k závěru opačnému a žalobu stěžovatelky zamítl.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými kasační námitky stěžovatele k nesprávnému právnímu posouzení neexistence právní povinnosti žalobce a) k odstraňování nebezpečí pro dráhu, jak je vyjádřena výroky I. až III. rozhodnutí stěžovatele; a současně soud dospěl k názoru, že stěžovatelka měla být účastníkem správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu.

Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

  1. Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné.

Vlastníkům pozemků v sousedství dráhy je dána povinnost „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů (§ 10 odst. 1, věta první zákona o dráhách).

  1. Primárním nositelem prevenční povinnosti k odstranění nebezpečí tedy nejsou vlastníci dotčených pozemků; ti mají „pouze“ povinnost plnění této povinnosti a její důsledky „strpět“. Samozřejmě též nenesou náklady s tím spojené, pouze „trpí“ faktické omezení svého práva věc (pozemek, les) užívat a brát z něj požitky, přičemž toto omezení je způsobeno prováděním prací jiné osoby.
  1. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. Může to být za situace, kdy vlastník sousedních pozemků bude vyvíjet určitou činnost ve svém zájmu (těžba dřeva, stavba apod.) a následkem takové činnosti vznikne nebezpečí pro dráhu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 3 As 161/2019–122

Případ byl již řešen Městským soudem v Praze a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 A 132/2015 - 230 byl zveřejněn na webu http://www.lesnickejudikaty.cz/ochrana-prirody/item/153-omezeni-lesnicke-cinnosti-ve-2-zone-chko.

V dané věci bylo posuzováno protiprávní jednání žalobkyně Capital group SERVICE s.r.o., které spočívalo v tom, že bez příslušných povolení prováděla žalobkyně těžbu porostů a terénní úpravy na lesních pozemcích v CHKO Beskydy, čímž poškodila životní prostředí. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3 200 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované (MŽP), eventuálně jeho zrušení. Městský soud v Praze však žalobu zamítl pro nedůvodnost.

Kasační stížnost

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud nevyrozuměl o probíhajícím řízení obec Dolní Lomná, ačkoli s ní bylo jednáno jako s účastníkem předcházejícího správního řízení. Tato obec by měla mít postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť v jejím katastrálním území došlo ke spáchání správního deliktu a podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, tak do jejího rozpočtu připadá 50 % uložené pokuty.

V uvedeném pochybení soudu stěžovatelka spatřovala naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v tzv. jiné vadě řízení před soudem.

Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě došlo k zániku odpovědnosti za deliktní jednání, k čemuž městský soud i správní orgány měly přihlédnout z úřední povinnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., „který zcela jednoznačně stanovuje, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Podle názoru stěžovatelky došlo při zjišťování skutkové podstaty věci ze strany správních orgánů k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, když nevzaly v potaz skutečnost, že na území České republiky od rozhodné doby dochází k neustálému zhoršování kůrovcové kalamity. Stěžovatelka byla přípisem od Lesů České republiky, s.p. s odkazem na § 32 lesního zákona s předstihem vyzvána k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví a vyrozuměna, že provedení těžby má nahlásit příslušnému revírníkovi, jinak bude těžba považována za neprovedenou, za což jí hrozí pokuta do částky 100 000 Kč. Správní orgány ani městský soud se s touto skutečností nevypořádaly.

Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na zákonnosti i věcné správnosti obou správních rozhodnutí, a taktéž na svých závěrech vyslovených ve vyjádřeních učiněných v řízení před městským soudem, na které v plném rozsahu odkázal. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a neshledal žádný důvod pro jeho zrušení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný poukázal na nesoulad v objemu vytěženého dříví s výzvami k vytěžení kůrovcem napadených stromů a s písemným upozorněním odborného lesního hospodáře, že jinou těžbu nelze realizovat. Stěžovatelka podle žalovaného těžila především stromy lýkožrouty nenapadené, včetně listnatých stromů, a rovněž nechala odstranit i odrostlou bukovou přirozenou obnovu.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval posouzením zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty podle § 4 písm. a) a c) zákona o ČIŽP. Uvedl, že bylo třeba v době vydání správních rozhodnutí posuzovat tyto delikty podle § 5 zákona o ČIŽP, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Podle jeho odstavce 2 platilo, že „řízení o uložení pokuty lze zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo.“ V projednávaném případě však k prekluzi odpovědnosti za správní delikty spáchané stěžovatelkou v průběhu řízení nedošlo.

Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla vadu řízení před soudem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost vydaného rozhodnutí.

Aby však mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn v řízení o kasační stížnosti, musí obdobně formulovanou námitku stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

V projednávaném případě však uvedená námitka nebyla stěžovatelkou v žalobě proti rozhodnutí žalovaného uplatněna. Nejvyšším správní soud proto konstatoval, že tato námitka obsahuje tzv. skutková a právní nova ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. a § 109 odst. 5 s. ř. s., jejichž uplatnění není v řízení o kasační stížnosti přípustné.

Soud odmítl i námitku stěžovatelky, že bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že se v jejím případě jednalo o těžbu úmyslnou, přestože součástí správního spisu jsou přípisy od společnosti Lesy České republiky, s.p., jejichž obsahem je výzva k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví. I k této námitce soud uvedl, že v této podobě nebyla ve lhůtě pro podání žaloby uplatněna a městský soud proto neměl důvod se k dané skutečnosti výslovně vyjadřovat.

Nad rámec Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatelky poznamenal, že je sice pravdou, že stěžovatelka byla písemně vyzvána odborným lesním hospodářem, aby odstranila konkrétní kůrovcem napadené stromy (nejprve 36 ks stromů a následně dalších 27 ks stromů). Vytěženy však byly i další stromy, včetně těch, na kterých se lýkožrouti vůbec nevyskytují, a stěžovatelka také nechala odstranit odrostlou bukovou přirozenou obnovu, přestože byla odborným lesním hospodářem písemně upozorněna na to, že jinou těžbu nelze realizovat.

Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je zákonný. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.  Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Řízení o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána zákonnost posouzení věci a postupu krajského soudu.

Rámec soudního přezkumu je předurčen již v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti není přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí.

Jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů spočívá v řízení před krajským (městským) soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů (tzn. též vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby.

Aby tedy mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn, musí obdobně formulované námitky stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2020, č.j. 3 As 117/2018 - 37

V daném případě se jednalo o krádež dřeva, které ale předcházela jiná trestná činnost. Obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) byl mimo jiné odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 8. 6. 2015.

Přestože byl obviněný P. L. ve zkušební době, tak se dopustil dalšího přečinu krádeže v období od 10. prosince 2014 do 10. ledna 2015 v katastrálním území obce D., okres Ch. tím, že dvakrát bez povolení pokácel nejméně šest vzrostlých bříz a jeden kus vzrostlé borovice, které následně z lesa odvezl za pomoci M. S., kterému řekl, že kácení stromů má domluvené. Poškodil tak společnost Správa lesů Drmoul, které způsobil škodu odcizením 1,27 m3 dřevní hmoty ve výši nejméně 884 Kč, přičemž jmenovanému M. S. za pomoc zaplatil částku nejméně 1 000 Kč.

Za toto jednání byl obviněný P. L. rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 4 T 57/2015, uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání uložil soud prvního stupně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 9 To 454/2016, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Následně proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání k Nejvyššímu soudu. Obviněný namítal, že ve věci chybí společenská škodlivost jeho jednání a že nezpůsobil žádnou škodu. Podle obviněného soudy nezkoumaly vyváženost prevence a represe. Podle jeho názoru byla míra represe nepřiměřená. V tomto směru odkázal na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe, která znamená, že trestní odpovědnost lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, nepostačí-li jiná sankce podle jiného zákona. Podle obviněného by mělo být k použití trestního práva přistoupeno pouze tehdy, jestliže jsou jiné prostředky ochrany vyčerpané.

Nejvyšší soud uvedl, že výše způsobené škody nemá vliv na naplnění znaku skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel způsobil nějakou škodu. Postačí, že se pachatel zmocní cizí věci a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán či odsouzen.

Nejvyšší soud zdůraznil, že v předmětné věci byla výše způsobené škody zjištěna znaleckým posudkem z oboru lesního hospodářství, odvětví dříví-těžba. Škoda byla stanovena jako minimální, když bylo vycházeno z minimálního počtu stromů, které obviněný odcizil a z toho, že se jednalo o palivové dřevo, které je nejlevnější.   

Obviněný ve vztahu ke škodě stanovené znaleckým posudkem neuvedl žádné právně relevantní námitky, pouze vyjádřil svůj nesouhlas s výši škody, když uvedl, že dříví nemělo žádnou hodnotu.

Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti odkázal na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný páchal trestnou činnost opakovaně, když k odcizení došlo 2x, cílem bylo získat nepochybně majetkový prospěch. Nelze také pominout osobu obviněného, který byl v minulosti před spácháním této trestné činnosti 9x soudně trestán pro různorodou trestnou činnost úmyslného charakteru a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil v době, kdy ještě nevykonal předchozí trest obecně prospěšných prací. Nejvyšší soud zdůraznil, že soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního práva. Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. Podle soudu, tedy v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti, nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.  dovolání obviněného odmítl.

Právní věta:

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017 vyplývá, že „…byl-li spáchán trestný čin krádeže, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci občanského, obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.“ Jde především o prevenci předcházení trestné činnosti, kdy je nezbytné z důvodu ochrany vlastníka lesa přistoupit i k trestněprávním normám. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017, č.j. 3 Tdo 1366/2017-38

Strana 1 z 6