Myslivost

Honební společenstvo Borovany podalo žádost o změnu hranic společenstevní honitby jak podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, ale v oznámení o zahájení řízení Městský úřad Tachov uvedl pouze ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Městský úřad pochybil, že účastníkům řízení neoznámil zahájení řízení také podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, což ve svém důsledku vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. 

Městský úřad Tachov dále v dané věci rozhodl také podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti o přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s původní honitbou. Chtěl-li však vést podle citovaného ustanovení řízení o přičlenění honebních pozemků společně s řízením o změně honiteb podle ust. § 31 citovaného zákona, pak bylo nutné, tato řízení spojit postupem podle ust. § 140 odst. 1 správního řádu, neboť se jednalo o dvě různá správní řízení, jedno zahájené na návrh Honebního společenstva Borovany a jedno z moci úřední.

Proti rozhodnutí městského úřadu se odvolal účastník řízení-žalobce Č. V. ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten změnil rozhodnutí městského úřadu, kterým byla zvýšena výměra honitby Borovany o 186,3831 ha a současně snížena výměra honiteb Skviřín a Stráž – Pole a změny uvedl v příloze č.1. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil. S tím ale žalobce Č. V. nesouhlasil a proto podal proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (KÚ) žalobu.

Na základě žaloby podané žalobcem Č. V. o věci dále rozhodoval Krajský soud v Plzni. Krajský soud uvedl, že myslivecký zákon zná jen dva důvody, na základě kterých je možné přesouvat honební pozemky z jedné honitby do druhé, a to změnu z důvodu řádného mysliveckého hospodaření podle ust. § 31 odst. 1 až 3 a změnu z důvodu změny vlastnictví podle ust. § 31 odst. 4. 

Podle názoru krajského soudu byla pochybením správních orgánů aplikace ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti na pozemky, které byly původně součástí honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Žalovaný (stěžovatel - KÚ) při svém rozhodování vycházel z vyjádření ministerstva zemědělství, podle něhož v řízení o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti lze současně podle ust. § 30 odst. 1 citovaného zákona přičlenit pozemky, které ztratily souvislost s původní honitbou.

K tomu krajský soud uvedl, že rozhodnutí o změně honitby je konstitutivním správním aktem s účinky působícími do budoucna (ex nunc). Z uvedeného důvodu tak ve správním řízení, až do nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nemohly být pozemky označené v jeho příloze č. 1 (žalovaného) považovány za tzv. volné. Nejednalo se o pozemky, které by ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nepatřily k žádné honitbě, nýbrž byly součástí původně uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Na podkladě této úvahy shledal krajský soud jako důvodný žalobní bod směřující proti nesprávné aplikaci ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti. Jednalo se tedy o nezákonnost ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. Změna honitby je totiž možná jen podle ust. § 31 zákona o myslivosti.

Krajský soud tak uzavřel, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, kde vlastník honebních pozemků je zároveň držitelem honitby i nositelem práva myslivosti, a tudíž u něho nedochází ke zmíněnému zvýhodňování oproti ostatním vlastníkům honebních pozemků. V tomto případě tedy podmínky pro aplikaci ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti nebyly splněny.

Krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil, protože shledal hlavní žalobní námitky shledány důvodnými.

Kasační stížnost

Proti rozsudku podal stěžovatel-Krajský úřad Plzeňského kraje kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve poukázal na to, že městský úřad provedl změnu honitby tak, jak mu to ukládá ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, které nepřipouští správní uvážení orgánu státní správy. Vzhledem k obecné zásadě tvorby honiteb uvedené v ust. § 17 odst. 5 zákona o myslivosti platí, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. Proto bylo nutné provést podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s honebními pozemky stávající honitby. Dále bylo provedeno vyrovnání hranic honebních pozemků podle ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, protože to vyžadovaly zásady řádného mysliveckého hospodaření. Konstatoval-li krajský soud, že spojení řízení podle ust. § 31 odst. 4 a odst. 1 až 3 zákona o myslivosti vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí a současně uznal námitku týkající se neexistence souvislosti mezi pozemky dotčenými změnou vlastnictví ve smyslu ust. § 2 písm. g) zákona o myslivosti, když důsledkem toho je podle krajského soudu jednoznačný rozpor obsahu správního spisu s napadeným rozhodnutím, pak podle stěžovatele krajský soud situaci nesprávně vyhodnotil.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o myslivosti upravuje pouze dva důvody pro změnu honitby, a to v ust. § 31. Jedním z důvodů, pro který může dojít ke změně honitby, je podle odst. 1 citovaného ustanovení to, že to vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhý důvod pro změnu honitby je upraven v odst. 4 citovaného ustanovení a je jím změna vlastnictví honebních pozemků.

Změnu honitby v daném případě tak bylo možno provést pouze postupem podle ust. § 31 zákona o myslivosti. Žádost o změnu hranic společenstevní honitby byla přitom podána jak z důvodu podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti.  Správnímu orgánu tudíž v případě pozemků, které by následkem změny ztratily územní souvislost s honitbou, jejíž byly součástí, nic nebránilo v postupu podle ust. § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, neboť změna honitby z tohoto důvodu byla v žádosti navrhována a zároveň byla odůvodnitelná zásadami řádného mysliveckého hospodaření.

Pokud tedy ve vztahu k těmto pozemkům aplikovaly správní orgány ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění, krajský soud důvodně dospěl k závěru, že citované ustanovení nemělo být v daném případě použito, protože podle něj je možné přičlenit k honitbě pouze pozemky, které nejsou součástí uznané honitby.

O takovou situaci se však nejednalo, neboť pozemky uvedené v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí, tj. přičleňované podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, nebyly pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu.  Tyto pozemky totiž byly součástí již dříve uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole.  Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu.

Naopak je podle Nejvyššího správního soudu nesprávný závěr krajského soudu, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje pouze na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, přičemž u honitby společenstevní nebyly podmínky pro jeho aplikaci splněny. Podle Nejvyššího správního soudu nemá tento závěr oporu v žádném z ustanovení zákona o myslivosti. Ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal. Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu.

I přes dílčí nesprávné závěry krajského soudu, které Nejvyšší správní soud korigoval, je napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl na místě postup, který navrhl stěžovatel, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť v takovém případě by krajský soud pouze vydal nový rozsudek se shodným výrokem a částečně jiným odůvodněním.

S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

Právní věta

Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.

Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu a je povinen tuto změnu provést.

Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti zároveň nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2014, sp. zn. 7 As 106/2013

V dané věci se jednalo o spor správních orgánů České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí (žalovaný) s uživatelem honitby Ing. J. B (žalobce). Správní orgány rozhodovaly ve věci podruhé, protože první rozhodnutí ČIŽP, které MŽP potvrdilo, zrušil městský soud.

Městský soud uvedl, že hlavním důvodem zrušení předchozích rozhodnutí správních orgánů soudem bylo, že žalobce byl sankcionován vysokou pokutou   (tehdy ve výši 1.100.000 Kč při maximální možné výši 5 000 000 Kč), aniž by byl skutkový stav, který je podkladem pro rozhodnutí, zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu.

ČIŽP po zrušujícím rozsudku MS podstatně změnila vymezení vytýkaného skutku tak, že se ho žalobce (stěžovatel) dopustil opomenutím, jímž porušil svoji povinnost dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří.

Svým druhým rozhodnutím ČIŽP uložila žalobci Ing. J. B pokutu ve výši 350 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako uživatel honitby z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, protože „zanedbal řádnou péči o honitbu, o její stav se nezajímal, neprováděl řádnou kontrolu krmení zvěře [konkrétně se jednalo o jelena siku – pozn. soudu] v honitbě. V důsledku toho byla zvěř v honitbě v průběhu období od září 2009 do ledna 2013 v době lovu, vždy cca od září do poloviny ledna následujícího roku, intenzivně krmena předkládáním zejména kukuřičné siláže na pravidelně (nejméně 1x týdně) doplňovaných hromadách o velikosti valníku za traktor. Skutek byl tedy vymezen opomenutím (omisivním jednáním) žalobce (v předcházejícím správním řízení byl tento skutek vymezen jinak.

Proti rozhodnutí žalovaného (MŽP) znovu žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 A 90/2019 – 37, zamítl jako nedůvodnou.

Městský soud vymezil postihovaný skutek tak, že žalobce jako uživatel honitby „ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích v katastrálním území Líšťany v porostních skupinách přesně uvedených v tomto rozhodnutí tím, že v období let 2009 až leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř (jelena siku) v honitbě Líšťany – Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání u zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech“ Tento skutek je tedy vymezen konáním (komisivním jednáním) žalobce (dále též „skutek A“). Toto vymezení koresponduje s vymezením skutku v předcházejících rozhodnutích ČIŽP a žalované, která však byla zrušena.

Městský soud za označil závěr správních orgánů, že smyslem přikrmování zvěře nebylo plnění povinnosti péče o zvěř, ale vnadění zvěře do dané lokality v době lovu.

Proti rozsudku městského soudu č. j. 11 A 90/2019 – 37 brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.

V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní orgány nejprve vycházely z premisy, že to byl stěžovatel, kdo krmivo navážel (skutek A), a následně pro důkazní nouzi toliko konstatovaly, že pokud to tedy stěžovatel nebyl, či tak prokázáno nebylo, měl tomu jako uživatel honitby zabránit (skutek B). Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před městským soudem tvrdil, že se zvěř do dané lokality stahuje každoročně, aniž by byla přikrmována.

Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou. Připustil, že městský soud popsal vytýkaný skutek v napadeném rozsudku „poněkud odlišně“ a popis tedy odpovídá „předchozí formulaci skutku před jeho změnou“ (skutek A), nicméně dle žalovaného bylo evidentní, že se stále jednalo o „tentýž skutek, o kterém bylo vedeno celé dosavadní správní řízení“. Tato námitka je tedy dle žalovaného ryze formalistická, neboť totožnost skutku je zachována pokud je dána totožnost následku.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou týkající se popisu skutku, jenž vzal městský soud v úvahu při přezkumu rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel totiž namítal, že městský soud vycházel z popisu skutku A, ačkoli přezkoumávané správní rozhodnutí vycházelo z popisu skutku B. Žalovaný záměnu skutku A za skutek B připouštěl, nicméně měl za to, že není významná (resp. je pouze formalismem), neboť totožnost skutku byla zachována.

Podle NSS napadený rozsudek chybně vymezuje skutek jako skutek A (tj. skutek spočívající v úmyslném konání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – neoprávněně přikrmoval zvěř), zatímco rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem přezkumu, jej vymezuje jako skutek B (tj. jako omisivní nedbalostní jednání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – umožnil, aby neznámá osoba neoprávněně přikrmovala zvěř).

NSS uvedl, že napadený rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný, neboť jeho citované pasáže takřka nahodile uvažují tu skutek A (konání), tu skutek B (opomenutí). Tuto rozpornost nelze překlenout výkladem či vysvětlením, že se jedná o ojedinělou chybu v psaní. Naopak vyplynulo, že městský soud hrubě pochybil, neboť si vůbec neujasnil, o jakém protiprávním jednání vlastně pojednává přezkoumávané rozhodnutí žalovaného.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že – bez ohledu na to, zda by byla totožnost skutku zachována či nikoli – vytčená vada způsobuje nezákonnost rozsudku, protože významná část žalobní argumentace brojí přímo a výslovně proti vytýkanému omisivnímu jednání.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

Správní orgán v této projednávané věci zcela „vyměnil“ původní jednání (konání stěžovatele spočívající v údajném přikrmování zvěře) za jednání úplně jiné, tj. jednání v radikálně odlišné kvalitě (opomenutí stěžovatele údajně vedoucí ke konání třetích osob, které zvěř přikrmovaly). Namísto skutku A, u něhož příčinou škodlivého následku bylo konání stěžovatele vedoucí k působení biotického faktoru (výskyt zvěře), jenž způsobil škodu, se ve skutku B nově objevilo působení neznámých třetích osob, které měly zvěř přikrmovat. Správní orgány též změnily pohled na subjektivní stránku jednání: u skutku A by stěžovatel jednal v úmyslu, zatímco u skutku B zřejmě z nedbalosti.

Takto libovolně k určení vytýkaného jednání nelze přistupovat, jedná se ve svém souhrnu o podstatnou změnu, a proto tato změna původní skutek A fakticky zcela vyprazdňuje a zůstává z něj pouze „holý“ následek (škoda na lesních porostech). Totožnost skutku A a skutku B tedy není dána.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2021, č.j. 3 As 352/2019 - 42

Skutek se stal při společném lovu, kdy myslivecký hospodář rozdělil účastníky lovu na lovce a honce, seznámil je s pravidly a stanovil postup lovu. Níže uvedení obvinění porušili stanovená pravidla společného lovu a dopustili se neoprávněného lovu.

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, byli obviněný P. S. a obviněná K. S. spolu s dalšími obviněnými J. K., J. R. a R. J, uznáni vinnými přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. K. navíc i podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Přečinu se obviněný P. S.  dopustil tím, že v honitbě č. XY, okres B., pronajaté Mysliveckým spolkem M.- l., jako aktivní myslivec a člen mysliveckého spolku po skončení společného lovu, kterého se zúčastnil jako vedoucí honců, vyvrhnul na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák
v hodnotě nejméně 29 300 Kč, kterého ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložil jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K.

Obviněný P. S.  se poté dohodl s hospodářem mysliveckého spolku J. K. na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila obviněná K. S. v průběhu společného lovu. Obviněný P. S. nechal ve svém bydlišti složit ještě samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, ačkoliv věděl, že byl uloven neoprávněně.

Obviněný P. S. byl za uvedený přečin odsouzen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Obviněná K. S. ačkoli si byla vědoma faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, nedbala podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., zákazu lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého, a v průběhu lovu, v rozporu s § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., ulovila samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč",

Obviněná K. S. byla za uvedený přečin odsouzena podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o trestech uložených obviněným J. K., J. R. a R. J.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, podali odvolání obvinění P. S., K. S., J. K., J. R., R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.

Za tento přečin uložil soud druhého stupně obviněnému P. S. podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva lovit na dobu 3 roků.

Ve vztahu k obviněné K. S. odvolací soud dále podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc této obviněné postupuje Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, kterým by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání obviněný P. S., a to prostřednictvím své obhájkyně, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. S.

Nejvyšší soud

Zásadní a stěžejní námitkou obou podaných dovolání byly námitky dovolatelů vztahující se k naplnění (v případě obviněného P. S.), respektive nenaplnění (v případě obviněné K. S.) objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku skutkové podstaty tohoto přečinu vyjádřené pojmem "neoprávněně".

Nejvyšší soud se neztotožnil s právními závěry krajského soudu, který jednání obviněné K. S. pro nenaplnění znaku "neoprávněně", a tím nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, neposoudil jako trestný čin, ale s právním názorem, že by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, věc obviněné postoupil příslušnému správnímu orgánu (Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství).

Nejvyšší soud poukázal na určitou rozpornost úvah odvolacího soudu ohledně výkladu o naplnění znaku "neoprávněně". Jestliže v případě obviněné K. S. (která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu, tzv. šesterák) nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněného P. S. odvolací soud však již nakládání s jiným neoprávněně uloveným dospělým samcem jelena za stejných skutkových okolností považoval za nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.

Nejvyšší soud podotkl, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku  naplní ten pachatel, který neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné. Neoprávněně loví zvěř nebo ryby ten, kdo k tomu není povolán a ani nemá k takové činnosti zvláštní povolení nebo povolení má a jedná nad jeho rámec.

Podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti smí být lov zvěře prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám mysliveckým, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zakazuje se (mj.) lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého.

Nejvyšší soud dále uzavřel, že pokud obviněná K. S. jako účastnice společného lovu, která splnila všechny podmínky podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. Za tohoto stavu pak lze obviněné přičítat odpovědnost za "neoprávněný" lov zvěře ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné hmotně právní námitky proti naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu obviněná neuplatnila.

Podle soudu lze logicky výklad znaku "neoprávněně loví zvěř", bez dalšího vztáhnout i na trestní odpovědnost obviněného P. S., který se domníval, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil ani v případě, že by na sebe skutečně převedl jelena osmeráka uloveného nezjištěnou osobou.

Nejvyšší soud uvedl, že  rozhodnutí odvolacího soudu si  odporuje, neboť zatímco v případě obviněné K. S., která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. S. se však při nakládání s jiným dospělým samcem jelena uloveným za stejných okolností šlo o nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.

Nejvyšší soud  uzavřel, že Krajský soud v Ostravě v případě obviněné K. S. dospěl k nesprávnému závěru, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, čímž své rozhodnutí zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud současně postoupil věc obviněné K. S. podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, spočívalo jeho rozhodnutí nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto tak bylo zatíženo také vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

V případě obviněného P. S. pak odvolací soud dospěl k předčasnému závěru o vině obviněného. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě totiž chybí zohlednění dalších rozhodných skutečností týkajících se společenské škodlivosti posuzovaného případu.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části týkající se obviněného P. S., tak i části týkající se obviněné K. S., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Neoprávněným lovem ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku jsou jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti").

Znak "neoprávněně" je proto nutno vykládat v celém kontextu zákona o myslivosti, tedy nejen s přihlédnutím k ustanovení § 46 a § 48a zákona o myslivosti, ale také k ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti a objektu trestného činu, kterým je ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva.

Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti § 46 odst. 1 zákona o myslivosti (má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd.) a loví zvěř v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 zákona o myslivosti, jedná nad rámec vydaného povolení, a tedy neoprávněně ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2020, sp. zn. 3 Tdo 340/2020

V projednávané věci se jednalo o odpovědnost za přestupek usmrcení zvířete (volně pobíhajícího psa) dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil žalobce M. R., jenž byl také mysliveckým hospodářem Mysliveckého spolku Hirštejn v pronajaté honitbě Lysá Hora.

Žalobce při cestě do honitby zpozoroval volně pobíhajícího psa, který údajně honil dva kusy srnčího. Na psa vystřelil „z volné ruky“. Pes naznačil zasažení střelou, pak se srovnal a běžel směrem do Pivoně. Během podání vysvětlení pak žalobce uvedl, že tohoto psa již několikrát viděl pronásledovat zvěř. Na psa proto vystřelil. Do úředního záznamu o podaném vysvětlení zopakoval, že psa postřelil a pak jej nedohledával. Později uvedl, že neměl tušení, že psa smrtelně postřelil.

Policie ČR zahájila trestní stíhání žalobce pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

Okresní soud v Domažlicích dle 171 odst. 1 trestního řádu věc postoupil správnímu orgánu, neboť zjistil, že stíhaný skutek není trestným činem, mohl by však být posouzen jako přestupek. Okresní soud uvedl, že z důkazů je zřejmé, že žalobce úmyslně usmrtil psa. Ovšem v tomto případě se trestní stíhání nejevilo jako adekvátní a dle soudu postačovala odpovědnost dle jiných právních předpisů. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu zamítl Krajský soud v Plzni.

Věc následně řešil Městský úřad Domažlice. Správní orgány tedy musely zjistit
a zdůvodnit, zda žalobce (po právu) usmrtil toulavého psa, anebo zda (v rozporu s právem) usmrtil psa ovčáckého nebo loveckého plemene.

Městský úřad svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona na ochranu zvířat proti týrání, kterého se dopustil tím, že zastřelil volně pobíhajícího psa plemene německý ovčák (výrok I). Správní orgán mu uložil pokutu ve výši 14 tis. Kč (výrok II) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok III). Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten svým rozhodnutím drobně změnil výrok I rozhodnutí městského úřadu a dále výši uložené pokuty ve výroku II na 7 tis. Kč. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje žalobu, kterou krajský soud zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel se v obecnosti ztotožnil se skutkovými zjištěními. Stěžovatel ale tvrdil, že pes, který byl usmrcen, však nebyl „německý ovčák“, jen připomínal psa plemene německý ovčák. Stěžovatel ho tedy v souladu s § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, mohl zastřelit. V tomto směru správní orgány, podle stěžovatele, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Správní orgány ani krajský soud se prý nevypořádaly s posudkem znalce JUDr. H. Dále měl stěžovatel za to, že z materiálové shody jím používaného střeliva a vzorku pěti fragmentů střely nalezené v těle psa nelze učinit žádný závěr. Lze proto, podle stěžovatele, důvodně pochybovat o tom, že psa usmrtil právě typ náboje, který používá on. Krajský soud si v tomto směru měl vyžádat odbornou analýzu.

Kasační stížnost

Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) musí stěžovatel v kasační stížnosti srozumitelně a konkrétně vysvětlit, v čem je rozsudek krajského soudu nesprávný, s jakými žalobními námitkami se soud nevypořádal, jaké konkrétní důkazní návrhy vyhodnotil nesprávně, dezinterpretoval či pominul.

NSS uvedl, že rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu nejsou nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Celému případu se tato rozhodnutí věnují důkladně a reagují na všechny hlavní stěžovatelovy argumenty.

V kasační stížnosti se stěžovatel omezil jen na dva konkrétní a přípustné okruhy námitek, jednak co do prokázání, že zastřelený pes nebyl zákonem chráněným německým ovčákem, jednak ohledně toho, že existují pochybnosti, zda psa usmrtila jeho střela.

NSS konstatoval, že Okresní soud v Domažlicích ani Krajský soud v Plzni, jako soudy v trestní věci ohledně totožného skutku, neměly pochyby o tom, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Důvody, proč tyto soudy nevyvodily trestní odpovědnost a věc postoupily správním orgánům, tkví v tzv. subsidiaritě trestní represe, respektive nedostatečné společenské škodlivosti skutku (v tomto případě § 12 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 171 odst. 1 trestního řádu).

Soudy vzaly v potaz nepochybný díl odpovědnosti poškozeného, kterému pes opakovaně utíkal a bez jakéhokoliv dozoru se pohyboval v místech, kam má přístup široká veřejnost (houbaři, cyklisté, lidé na procházce apod.). S ohledem na spoluzavinění poškozeného a s vědomím, že stěžovateli bylo 77 let a že dosud nebyl soudně trestán, nebyl skutek kvalifikován jako trestný čin, ale věc byla postoupena správním orgánům k projednání eventuální odpovědnosti za přestupek.

Výchozím předpokladem postoupení věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.

NSS dodal, že sám stěžovatel ve svých sděleních přiznal, že na psa vystřelil za snížené viditelnosti. Pokud stěžovatel střílel na psa, který měl znaky plemene, jehož odstřel je zakázán, zcela jistě neprokázal náležitou míru opatrnosti, která byla nutná v pozici mysliveckého hospodáře. NSS nepochyboval o tom, že psa zabila právě střela ze stěžovatelovy zbraně. Stěžovatel sám vypověděl, že na psa vystřelil, pes sebou po zásahu škubnul, a pokud byl v jeho těle jeden vstřel, trefil jej právě stěžovatel. Na odpovědnosti za přestupek nemůže nic změnit ani to, že se stěžovatel zabývá myslivostí celý život, že pracuje jako myslivecký hospodář.

Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).

Právní věta:

  1. Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání se fyzická osoba dopustí přestupku, pokud usmrtí zvíře, aniž by byl naplněn důvod uvedený v § 5 odst. 2. Podle § 5 odst. 1 cit. zákona nesmí nikdo bez důvodu usmrtit zvíře. Důvodem k usmrcení zvířete je výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů [§ 5 odst. 2 písm. d) téhož zákona].
  2. Zvláštním předpisem pak je zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dle § 14 odst. 1 písm. e) tohoto zákona je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen.
  3. V obecné rovině nebrání nic tomu, aby správní orgán, kterému věc postoupí orgán činný v trestním řízení, rozhodl v navazujícím řízení o odpovědnosti za přestupek právě na základě důkazů provedených v trestním řízení.
  4. Předpokladem postoupení projednání věci jinému orgánu dle § 171 odst. 1 trestního řádu je zjištění, že stíhaný skutek se stal, resp. že jej spáchal obviněný, avšak skutek není trestným činem, takže není dána pravomoc soudů k jeho projednání v trestním řízení. Dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení a rovněž i skutkové závěry soudu v trestní věci ohledně totožného skutku jsou tedy významným zdrojem informací pro správní orgány, které následně vedou řízení o odpovědnosti za přestupek o témže skutku.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.03.2021, č.j. 10 As 402/2020 - 26

V posuzované věci se jednalo o změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků. O změnu požádala Společnost BLOND BREEDING Žebráky, spol. s r.o., [osoba zúčastněná na řízení I), dále také „žadatelka“], která žádost odůvodnila změnou vlastnictví honebních pozemků, které nově nabyla a které byly důvodem podání její žádosti, aby byl naplněn zákonný požadavek souvislosti honebních pozemků.

O žádosti rozhodoval Městský úřad Tachov (dále jen „městský úřad“), který rozhodl tak, že podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, provedl změnu vlastní honitby Nové Sedliště, jejímž držitelem byl žalobce Lesy České republiky, s. p., a společenstevní honitby Žebráky, jejímž držitelem je Honební společenstvo Žebráky [osoba zúčastněná na řízení III)]. Změna spočívala v převodu blíže specifikovaných honebních pozemků, které byly doposud součástí vlastní honitby Nové Sedliště, do společenstevní honitby Žebráky. Kromě pozemků žadatelky se jednalo rovněž o pozemky žalobce a dalších osob – účastníků řízení o žádosti.

Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje-žalovaný. Ten napadené rozhodnutí městského úřadu změnil tak, že do něj nově vložil větu o tom, kdy nastávají právní účinky rozhodnutí. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Předmětem sporu byla otázka, zda městský úřad pochybil, pokud zahájil a vedl řízení podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, ale následně fakticky rozhodoval rovněž podle § 31 odst. 1 téhož zákona o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. 

Krajský soud vyhověl žalobci a zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ačkoliv totiž městský úřad správní řízení zahájil ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o myslivosti a podle výroku rozhodoval rovněž pouze na základě tohoto ustanovení, fakticky došlo i ke změně honitby podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti. Fakticky proto podle krajského soudu proběhlo i řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, aniž by o tom účastníci řízení byli zpraveni. V této souvislosti krajský soud zdůraznil odlišné postavení správního orgánu v obou řízeních. Zatímco v případě řízení podle odst. 1 citovaného ustanovení správní orgán změnu honitby může povolit, v řízení podle odst. 4 změnu provede. Od této odlišnosti se pak odvíjí také možnost účastníků řízení ovlivnit výsledek řízení. Krajský soud považoval tento postup za natolik procesně vadný, že tato vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu i žalovaného a proto obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalším řízení.

Žalovaný-Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dva důvody pro změnu honitby. Prvním z nich je podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti skutečnost, že změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhým důvodem pro změnu honitby je podle § 31 odst. 4 téhož zákona změna vlastnictví honebních pozemků. V obou případech se však jedná o řízení zahajované na žádost, což krajský soud opomenul. Jelikož v daném případě žádný z držitelů honiteb neučinil návrh ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, bylo zřejmé, že městský úřad nemohl postupovat podle tohoto ustanovení. Správní orgán nemá pravomoc nutit subjekty uvedené v § 31 odst. 2 zákona o myslivosti k podání návrhu na změnu honitby podle odst. 1 tohoto ustanovení, ani takové řízení zahájit z moci úřední. Krajský soud tedy nevysvětlil, proč mělo být vedeno řízení i podle § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, ač takové řízení z důvodu absence příslušné žádosti ve skutečnosti nemohlo být vůbec zahájeno. Podle stěžovatele se proto napadený rozsudek zakládá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný.

Městský úřad proto podle stěžovatele postupoval v souladu se zákonem, pokud navrženou změnu honiteb provedl výhradně postupem podle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, a to včetně pozemků mimo vlastnictví žadatelky. Určité pochybení tak lze podle stěžovatele spatřovat snad jen v tom, že městský úřad mohl v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí podrobněji popsat, proč provedl změnu i v rozsahu dalších pozemků. Podle stěžovatele ale uvedené nedostatky nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí městského úřadu. Vlastníci všech dotčených honebních pozemků byli od počátku bráni za účastníky řízení a v řízení jim bylo umožněno využít všech procesních práv.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu, byť v prvním případě zákon o myslivosti žádost označuje jako „návrh“.

Zákon o myslivosti nedává orgánu státní správy lesů možnost, aby v podobných případech zahájil řízení z moci úřední. Stejně tak ani žadatel nemůže požádat, aby byly k jeho pozemkům přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, jak to zákon umožňuje v případě řízení o uznání honitby (§ 18 odst. 4 zákona o myslivosti). Za takové situace nelze klást městskému úřadu k tíži, že rozhodl také o pozemcích mimo vlastnictví žadatelky. Zamýšlí-li orgán státní správy myslivosti v podobném případě vyhovět žádosti, nedává mu zákon jinou možnost. Správní orgán nemá pravomoc k zahájení řízení z moci úřední; současně nikdo z oprávněných subjektů nepodal návrh ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti a k podání návrhu je správní orgán nemůže přimět.

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací krajského soudu. Žadatelka v příloze ke své žádosti uvedla seznam vlastních honebních pozemků, o jejichž přičlenění ke společenstevní honitbě požádala, a rovněž výčet dalších pozemků dotčených žádostí, které patří jiným vlastníkům. Městský úřad v následně zahájeném řízení řádně vyrozuměl všechny účastníky řízení, mj. i vlastníky pozemků dotčených požadovanou změnou. Účastníky řízení poučil o právu nahlédnout do spisu a o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Této možnosti využili žalobce a osoba zúčastněná na řízení IV). Nejvyšší správní soud proto souhlasil se stěžovatelem v tom, že městský úřad umožnil majitelům pozemků dotčených změnou uplatnit jejich procesní práva. Účastníci řízení, kteří využili svých procesních práv, navíc ve vyjádření nebo v odvolání poukazovali pouze na možné negativní důsledky pro výkon práva myslivosti v lokalitě v případě provedení změny. Jejich argumentace tedy směřovala k hmotněprávnímu posouzení provedené změny.

Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu kvůli procesnímu pochybení. Městský úřad mohl v rozhodnutí pečlivěji popsat, proč do změny zahrnul také pozemky dalších vlastníků. Nejedná se však o vadu takové intenzity, že by odůvodňovala zrušení rozhodnutí. Kasační soud současně považoval za nutné zdůraznit, že procesní práva účastníků řízení (mj. tedy i vlastníků pozemků dotčených požadovanou změnou) byla zcela zachována. Za těchto podmínek proto přisvědčil stěžovateli, že trvat na opětovném provedení správního řízení jen z tohoto důvodu by bylo čistě formalistické.

Jelikož krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele a městského úřadu pouze z procesních důvodů, nezabýval se již dalšími žalobními námitkami. Podstata žalobní argumentace přitom byla hmotněprávní povahy a týkala se nevhodnosti požadované změny hranic honiteb a jejich rozporu se zásadami tvorby honiteb a řádného mysliveckého hospodaření.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 104/2018-106, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Zákon o myslivosti upravuje dvě kategorie důvodů pro změnu honitby. Buď změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření (postup podle § 31 odst. 1 až 3 zákona) nebo je důvodem změny honitby změna vlastnictví honebních pozemků (postup podle § 31 odst. 4 zákona). V obou případech se jedná o řízení zahajované k žádosti subjektu. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti má orgán státní správy myslivosti v řízení o změně honitby pravomoc rozhodnout také o pozemcích jiných vlastníků, pokud je to pro provedení změny honitby nezbytné. Vlastníkům takových pozemků však musí být v plném rozsahu zajištěn výkon jejich procesních práv.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.07.2021, č.j. 1 As 384/2020-48

Žalobce Ing. A. B. je zemědělským podnikatelem a hospodaří na pronajaté zemědělské půdě mj. v Lukách pod Medníkem. Na pronajatých pozemcích způsobila černá zvěř v době od 11. 11. 2017 do 24. 11. 2017 škodu. Žalobce škodu vyčíslil a uplatnil u žalovaného Mysliveckého spolku Posázaví na základě ohodnocení škody zpracovaného znalcem z oboru ekonomika a lesní hospodářství. Znalec určil výši vzniklé škody spočívající v nákladech na urovnání a dosetí poškozených ploch částkou 112 039 Kč a ve ztrátě na produkci sena vypočtenou dle metodické příručky Charvát a kol. částkou 82 964 Kč. Protože nedošlo mezi žalobcem a žalovaným k dohodě o narovnání, zažaloval žalobce myslivecký spolek u Okresního soudu Praha-západ.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. 8 C 72/2018-69, uložil žalovanému mysliveckému spolku povinnost zaplatit žalobci 97 501,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil svůj nárok včas v prekluzivních lhůtách a žalovaný odpovídá za škodu vzniklou na předmětných pozemcích podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Žalobce, podle soudu, však učinil pouze dílčí opatření k zabránění škod způsobených zvěří. Proto soud postupoval podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 53 zákona o myslivosti a uzavřel, že žalobce část škod spoluzpůsobil. Rovněž se žalobci nepodařilo nade vší pochybnost prokázat dobu vzniku škody, neboť datace počátečního možného dne vzniku škody na 11. 11. 2017 je zjevná pouze z účastnické výpovědi žalobce bez spojení s dalšími důkazy. Soud proto postupoval podle § 136 o. s. ř. a rozhodl o snížení náhrady škody přiznané žalobci na polovinu, a to částečně z důvodu nedostatečných opatření k zabránění vzniku škody a částečně z důvodu nejednoznačnosti počátku vzniku škody.

S rozsudkem soudu prvního stupně nesouhlasili oba účastníci sporu a oba podali odvolání ke Krajskému soudu v Praze.

Krajský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze nade vši pochybnost prokázat, kdy přesně ke vzniku škody došlo. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o spoluzpůsobení škody žalobcem. Dle znalce je jediným prostředkem k omezení či zabránění škod lov a odchyt černé zvěře. Ostatní opatření jsou neefektivní nebo finančně velmi nákladná (plot zakotvený hluboko do země). Podle soudu žalobce prokázal okamžik vzniku škody a neporušil svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti. Podle Krajského soudu v Praze proto žalovaný odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud tedy rozhodoval v právní věci žalobce Ing. A. B., proti žalovanému Mysliveckému spolku Posázaví, o 195 003 Kč s příslušenstvím, kterou přisoudil žalobci Krajský soud v Praze. Přípustnost dovolání spatřoval žalovaný v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že odvolací soud nesprávně považoval za poškozeného výlučně žalobce. Z dokazování vyplynulo, že právním důvodem žalobcova užívání předmětných pozemků není vlastnické právo, nýbrž pacht, takže zvěř poškodila věci a jejich součásti, které nebyly vůbec žalobcovým majetkem. Poškozením pozemku s trvalým travním porostem a jeho zničením dochází, podle žalovaného, ke snížení majetkového stavu zásadně na straně vlastníka pozemku, zatímco majetkový stav osoby, které byl pozemek přenechán do užívání, není poškozením pozemku ani zničením trvalých travních porostů na nich bezprostředně nijak zasažen. Náklady na agrotechnická opatření potřebná pro uvedení poškozených ploch na předmětných pozemcích do původního stavu ve výši 112 039 Kč proto nelze, podle žalovaného, bez dalšího považovat za skutečnou škodu vzniklou žalobci.

Nejvyšší soud konstatoval, že poškozeným Ing. A. B. bylo postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Stanovení rozsahu ušlého zisku bylo podloženo existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž bylo lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku žalobce.

Soud zdůraznil, že pokud bylo v posuzovaném případě možné vyčíslit škodu spočívající ve ztrátě na produkci sena současně s uplatněním nároku, žalobci nezbylo nic jiného než tak učinit, aby zabránil prekluzi. Odvolací soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když akceptoval vyčíslení škody spočívající ve ztrátě na produkci sena postupem podle § 55 odst. 2 věty první zákona o myslivosti a nikoliv podle jeho věty druhé.

Nejvyšší soud dále uvedl, že v případě ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce sám podle § 2211 o. z. Neobstojí proto námitka dovolatele, že náhrady způsobené újmy se může domáhat toliko vlastník předmětných pozemků. V dané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce byl vlastníkem části předmětných pozemků a k části měl právo pachtu. Jejich rozrytím černou zvěří bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva pachtu. Náklady vynaložené na uvedení pozemků v předešlý stav za účelem obnovení jeho užívacích a požívacích práv, jakož i ušlý zisk vzniklý ztrátou produkce z poškozených pozemků, představují újmu vzniklou zásahem do jeho vlastnického práva i do práva pachtu, za kterou podle § 55 zákona o myslivosti odpovídá dovolatel.

Dovolací soud neshledal dovolání důvodným, a proto postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

Právní věta:

  1. Pokud žalobce prokáže okamžik vzniku škody a neporuší svou prevenční povinnost podle § 53 zákona o myslivosti, potom žalovaný (myslivecký spolek) odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu. podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

  2. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat na dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody.

    V případě, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně.

  3. Nájemce má právo domáhat se ochrany proti zásahu třetího subjektu do jeho nájemního práva podle v ustanovení § 2211 o. z. Nájemci se nahrazuje majetková i nemajetková újma vzniklá narušením nájemního práva. Může se jednat nejen o újmu vzniklou poškozením pronajaté věci, zamezením užívání pronajaté věci, ale i o ušlý zisk, újmu na zdraví.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019

Strana 1 z 2