V projednávaném případě se posuzovalo, zda vodní plocha zadržovaná přehradní hrází Orlík, je, byť se jedná o pozemek obecně honební, kvalifikovatelná jako překážka pro pohyb zvěře nebo je pro ni nebezpečím. Podle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti totiž i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou.
Městský úřad Písek jako orgán státní správy myslivosti vydaným rozhodnutím ve smyslu § 18 a 29 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uznal Honebnímu společenstvu Zvíkovské Podhradí [osoba zúčastněná na řízení] společenstevní honitbu s názvem Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. o celkové výměře 533 ha. Tato honitba se rozkládá na pozemcích sevřených z východní strany řekou Otavou a ze západní strany řekou Vltavou, přičemž severní hranice těchto pozemků je tvořena soutokem obou řek, které jsou v celé své relevantní délce součástí vodního díla Orlická přehrada. Na jižní straně sousedí Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. s uznanou honitbou ZVÍKOV, která je v držbě žalobce b) Honebního společenstva Oslov, na severozápadní hranici sousedí s uznanou honitbou BOREK, jež je v držbě žalobce a) Honebního společenstva Jickovice. Orgán státní správy myslivosti v rozhodnutí zahrnul mezi honební pozemky tvořící Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. i plochy Orlické přehradní nádrže na východním a západním okraji honitby.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci a) a b), přičemž mezi námitky zařadili i argument, že přehrada tvoří překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím, resp. že přehrada je zastavěným pozemkem, a tedy podle § 2 písm. e) zákona o myslivosti pozemkem nehonebním, a proto nemohla být vodní plocha Orlické přehrady zahrnuta do Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. Žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil v části, jež je pro posouzení projednávané věci nepodstatná, a ve zbytku jej potvrdil.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje, žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, čj. 10 Ca 91/2009 - 132, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ze dvou důvodů. Za prvé se neztotožnil s názorem žalovaného, že přehrada je honebním pozemkem, a nic tak nebrání tomu, aby vodní plocha přehrady byla začleněna do honiteb, které se rozkládají vždy na jednom jejím břehu. Podle krajského soudu došlo začleněním vodní plochy přehrady do honitby k porušení zásad o tvorbě honiteb podle § 17 odst. 2, 4 a 5 zákona o myslivosti, neboť Orlická přehrada, pod níž je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž vytvořenou vzdutím, je překážkou pohybu zvěře a představuje pro zvěř nebezpečí. Navíc hranice honiteb musí být v terénu zřetelné: prochází-li z části hranice honitby přehradní nádrží, pak v těchto částech hranice honitby v terénu zřetelná není a být nemůže. Za druhé krajský soud uvedl, že podle tvrzení žalobce b) žalovaný pominul skutečný stav týkající směny pozemků v roce 1993, který byl do podání návrhu na vznik nové honitby akceptován.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení 1) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a 2) Honební společenstvo Zvíkovské Podhradí pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), konkrétně otázky zahrnutí vodní plochy přehrady do honitby. Podle osob zúčastněných na řízení krajský soud nesprávně interpretuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, např. když tvrdí, že přehradou je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž, ačkoliv takové tvrzení v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu obsaženo není.
Podle osob zúčastněných na řízení není vodní plocha ve smyslu katastrálních předpisů (tj. pozemek, na němž je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina) uvedena ve výčtu nehonebních pozemků v § 2 písm. e) zákona o myslivosti. Proto je nehonebním pozemkem jen ta část přehrady (její konstrukce ze železa a betonu včetně např. sypané hráze), kterou lze podřadit pod pojem pozemek zastavěný, a vodní plochu tak zákon o myslivosti považuje za pozemek honební ve smyslu § 2 písm. f).
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že na základě principu rozlišení honebních a nehonebních pozemků, které vyplývá z porovnání § 2 písm. f) a e) zákona o myslivosti, lze konstatovat, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem; ten pak s ohledem na konkrétní místní okolnosti může představovat překážku naplnění požadavku souvislosti honebních pozemků tvořících honitbu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, čj. 9 As 14/2010 - 108, dostupný na www.nssoud.cz). Navíc osoby zúčastněné na řízení správně poukazují na některé druhy zvěře, pro něž jsou vodní plochy přirozeným prostředím k životu. Zejména se jedná o různé vodní ptactvo ale i savce.
Vyloučení vodních ploch - a to i vodních ploch přehradních nádrží, kde se tato zvěř může vyskytovat - z honebních pozemků by mohlo znamenat zásadní narušení ochrany myslivosti a chovu a zušlechťování zvěře, tedy principy, činnosti, práva a povinnosti, které tvoří základní součást zákona o myslivosti (srov. ustanovení § 3 až 11). Soud proto uzavřel, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem.
Nejvyšší správní soud v již v minulosti (ve zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86,) dospěl k závěru, že vodní plocha přehrady může překážku pohybu zvěře představovat. V dané věci se ovšem jednalo o případ, kdy honitbu /konkrétně žalobcem a) zmiňovanou Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK/ protínala celou napříč Orlická přehrada a fakticky ji tak rozdělovala na samostatné části, neboť zvěř nebyla schopna tuto přehradu překonávat.
V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o druhý z popisovaných případů, neboť Orlická přehrada nerozděluje Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. na samostatné části, mezi kterými by se zvěř nemohla pohybovat, nýbrž vodní plocha této přehrady tvoří východní a západní okraj honitby. Krajský soud proto dospěl k nesprávnému závěru, když své rozhodnutí založil v podstatě na argumentu, že vodní plocha přehrady je vždy překážkou pohybu zvěře a nebezpečím pro ni, bez ohledu na to, kde se vodní plocha v honitbě nalézá.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůraznil, že začlenění jednotlivých pozemků do honitby a utváření celé honitby je nutno posuzovat striktně individuálně. Zatímco v některých případech může být přehrada skutečně překážkou pohybu zvěře nebo i nebezpečím pro zvěř, v jiných tomu tak nebude. V úvahu je třeba vzít zejména kritéria etologická, která zmiňují osoby zúčastněné na řízení, tj. jaká zvěř se bude v honitbě vyskytovat, jaké jsou požadavky na její chov, jaké prostředí potřebuje ke svému životu, jaké překážky dokáže či nedokáže překonávat, co pro ni v krajině může být nebezpečím. Následně je nutno tyto požadavky porovnat s reáliemi honebních pozemků, konkrétně u vodních ploch zvažovat, zda se jedná o vody stojaté nebo naopak divoké, jaký je charakter břehů nebo i to, zda vodní plocha v zimě zamrzá či nikoliv. Neexistuje jednoznačné pravidlo, které by stanovilo, že vodní plocha přehradní nádrže je vždy překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř. Jestliže krajský soud z takového pravidla vyšel, je jeho právní názor nesprávný.
Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s argumentací krajského soudu, že část hranic Schwarzenbergské honitby prochází (napříč nebo podél) přehradní nádrží, nemůže být proto v terénu zřetelná, a je tudíž v rozporu s požadavkem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti. Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních - zřetelných - hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zrušeno ze dvou důvodů. Zatímco první důvod, v kasačním řízení neobstál, druhý důvod, tj. krajským soudem shledaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, kasační stížností vůbec napaden nebyl. Z toho soud usoudil, že s tímto důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byly osoby zúčastněné na řízení srozuměny a argumentací krajského soudu přesvědčeny o jeho správnosti a zákonnosti. Odůvodnění krajského soudu v této části napadeného rozsudku přitom nelze označit za nepřezkoumatelné a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, pro niž by krajským soudem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nemohla obstát (§ 109 odst. 3 s. ř. s).
Jestliže tedy v souzené věci osoby zúčastněné na řízení v kasační stížnosti zpochybňují pouze právní závěry soudu pokud jde o první z důvodů, pro něž soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, ale ponechaly nedotčený důvod druhý, pak musí Nejvyšší správní soud s ohledem na vázanost důvody obsaženými v kasační stížnosti uzavřít, že tento druhý z důvodů poskytuje dostatečnou zákonnou oporu rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost osob zúčastněných na řízení zamítl.
Právní věta
I. Při posuzování, zda je vodní plocha přehradní nádrže překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba postupovat striktně individuálně u každé honitby.
II. Honitbu, jejíž některé hraniční úseky nejsou v terénu zřetelné, nelze označit za rozpornou se zákonem, neboť § 17 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, bezvýjimečnou zřetelnost hranic honitby po celé jejich délce nepožaduje.
Podle rozsudku NSS ze dne 09.03.2011 1 As 73/2010 – 190
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.03.2011, č.j. 1 As 73/2010-190
Členská schůze mysliveckého spolku rozhodla usnesením, že člen mysliveckého sdružení porušil vnitřní právní normy, tím, že nenahlásil výstřel v honitbě a za toto porušení mu byla odebrána povolenka k lovu. Člen mysliveckého spolku podal proti usnesení členské schůze žalobu, jíž se domáhal zrušení usnesení.
Podání žaloby ke krajskému soudu
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48, ve výroku I., kterým bylo určeno, že usnesení členské schůze žalovaného ze dne 10. 8. 2007 je v části, kterou bylo rozhodnuto o schválení "výsledků tajného hlasování o odebrání povolenky k lovu žalobci za nenahlášení výstřelu v honitbě, hlasování se zúčastnilo 19 členů sdružení, 11 bylo pro odebrání povolenky, 7 bylo proti, 1 se zdržel hlasování, povolenka bude odebrána na dobu 12-ti měsíců“, v rozporu se stanovami žalovaného.
Dovolací řízení
Proti rozsudku odvolacího soudu podal bylo podáno dovolání. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil právní závěr ohledně vydání rozhodnutí o skutku a sankci. Dovolatel tvrdil, že postupoval v řešení věci přestupku žalobce důsledně podle platných stanov, nikoli v rozporu s nimi. Podle dovolatele odvolací soud zcela opomenul skutkovou stránku věci, tj. že došlo k prokazatelnému nenahlášení výstřelu kulovou zbraní v honitbě členem mysliveckého sdružení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Neshledal jeho přípustnost, neboť podle něj nejenže dovolatel nevymezil právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ale navíc považoval rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zpochybnil též přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, umožňuje napadnout členu sdružení rozhodnutí orgánu tohoto sdružení u soudu určovací žalobou, jestliže považuje toto rozhodnutí za nezákonné nebo odporující stanovám. Subjektivní 30 denní, resp. objektivní 6 měsíční lhůta pro podání žaloby byla v posuzované věci dodržena.
Podle čl. 8 odst. 1 stanov žalovaného může členu, který porušil členské povinnosti, výbor sdružení uložit mj. dočasné omezení lovu zvěře v honitbě nejdéle na dobu jednoho roku.
Obranu člena sdružení proti rozhodnutí výboru stanovy výslovně neformulují. Lze z nich pouze nepřímo dovodit, že je tu možný přezkum členskou schůzí, neboť členská schůze 1) rozhoduje podle čl. 9 odst. 2 písm. a/ o závažných záležitostech sdružení a 2) rozhoduje též o námitkách proti "opatření“ uloženému výborem (týž článek a odstavec, písm. f/).
Nižší instance založily svá rozhodnutí o vyhovění žalobě na argumentaci, že ve skutečnosti rozhodla o sankci proti žalobci členská schůze, jak zněla druhá verze žalobního petitu. Měl však rozhodnout již výbor sdružení, zatímco členská schůze byla oprávněna rozhodnout jen o námitkách žalobce.
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních a tedy i podle svého zamýšleného - byť ne vždy přesně vyjádřeného - obsahu (tj. mírněji ve vztahu k jednotlivým náležitostem - in dubiis mitius). Relevantními ustanoveními tu tedy jsou § 76 soudního řádu správního (č. 150/2002 Sb.) a podpůrně § 35 obč. zák. o výkladu projevu vůle.
Procedurální postup interních orgánů žalovaného sdružení ve světle uvedených kritérií obstojí. Za klíčový považuje dovolací soud obsah zápisu z výborové schůze ze dne 10. 8. 2007, v němž se po popisu zjištěného skutku z 8. 7. 2007 uvádí, že "Výbor členské schůzi předloží rozhodnutí (zvýrazněno NS) o dočasném omezení lovu zvěře v honitbě panu J. H. na dobu 12 měsíců.“ Je tedy zcela zřejmé, že výbor sdružení už své rozhodnutí učinil, přičemž nebylo nutné blíže dokládat hlasovací proceduru či diskusi. Případné námitky žalobce uspokojil výbor sám tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení, ostatně téhož dne a za přítomnosti žalobce. Členská schůze poté, jak vyplývá ze zápisu opět z 10. 8. 2007, "schválila“ sankci omezení lovu žalobci (cestou odebrání povolenky) a na tom nic nemění předchozí text zápisu, podle něhož měl výbor členské schůzi zmiňovanou sankci údajně "navrhnout“.
Postup orgánů sdružení tedy žalobce nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie.
K tomu však týž soud již v dřívějším rozsudku ze dne 14. 12. 2007 uzavřel, že skutkový děj, na jehož základě došlo k uložení trestu, byl bezpečně prokázán (č.l. 26). Dokazování tehdy provedené prvostupňovým soudem přitom považuje Nejvyšší soud za rozsahem dostatečné, vyhovující zásadě hospodárnosti a v neposlední řadě i testu přiměřenosti, který musí soud ve spolkových věcech, jež jsou svým charakterem vzdáleny běžné rozhodovací činnosti soudů, v mezních důkazních situacích použít.
Právní věta:
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních.
Je-li v rámci mysliveckého sdružení řešeno porušení vnitřních právní předpisů, musí být porušení vnitřních norem řádně projednáno a osobě, vůči které sankce směřuje musí být dán prostor, aby se vyjádřila k porušení vnitřních předpisů, které měla porušit. Projednání musí být v souladu se zásadou vnitrospolkové demokracie, nesmí dojít ke krácení práv osoby, o jejíž právech se jedná.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.12.2009, sp. zn. 28 Cdo 326/2009.
Vlastníci honebních pozemků A. F. a J. H. se žádostí ze dne 21. 12. 2021 domáhali převedení svých pozemků z honitby Pernek do Honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), z důvodu změny vlastnického práva.
Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, vyňal pozemky žadatelů z honitby Pernek, a to s účinky ke dni 31. 12. 2022.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně a) Farma Pernek, s. r. o., dne 20. 9. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Spolu se žalobkyní a) podalo žalobu též Honební společenstvo Horní Planá – Pernek [původně žalobce b)], vůči němuž však krajský soud usnesením řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Žalobkyně a) namítla, že žalovaný neuvedl, z jakého zdroje čerpá výkladové stanovisko Ministerstva zemědělství, dle něhož, pokud má správní orgán povinnost převést honební pozemky z důvodu změny vlastnického práva, pak nepřihlíží k zásadám pro tvorbu honiteb dle § 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, čj. 7 As 106/2013–40.
Pokud správní orgán neověřil proveditelnost navrhované změny tím, že by se dotázal na souhlas držitele honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), pak postupoval v rozporu se zákonem. Žalovaný nesprávně dovozoval tento souhlas z toho, že ačkoli držitel honitby Knížecí Stolec byl účastníkem řízení, nevyjádřil svůj nesouhlas.
Námitku, dle níž se shora uvedené pozemky staly kvůli oplocení nehonebními, nemůže žalovaný překlenout pouze tím, že pracovník správního orgánu prvního stupně tyto pozemky vyhodnotil jako honební. Právě postup tohoto pracovníka žalobkyně a) zpochybňovala. Přestože stavebně–technický stav oplocení je předmětem jiného řízení u Městského úřadu Horní Planá, neznamená to, že by se žalovaný neměl touto otázkou vůbec zabývat.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vycházel zejména ze stanoviska Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 2018,
sp. zn. 2RM117/2018–16231, čj. 3223902018–MZE–16231, a jeho doplnění ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 2RM15441/2018–16231, čj. 40132/2018–MZE–16231. Z těchto stanovisek plyne povinnost správního orgánu provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti. Správní orgán ověřuje, zda nárok vlastníka vznikl po dni 1. 7. 2002 a proveditelnost změny, tj. souvislost s honitbou, do níž má být pozemek přičleněn. V případě vzniku hranice z hlediska mysliveckého hospodaření nevhodné lze postupovat dle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 As 245/2017–46, dle žalovaného vyplývá, že správní orgán má při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zohlednit pouze podmínku stanovenou v § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, tj. souvislost honebních pozemků s honitbou. Rozhodnutí v těchto věcech není podmíněno souhlasem držitele sousední honitby, který nadto mohl v nynějším řízení své zájmy uplatnit.
Krajský soud v Českých Budějovicích
Krajský soud připomněl požadavky na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí, přičemž poukázal na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.
Z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.
Krajský soud konstatoval, že právní názor, který žalovaný zaujal, tj. že správní orgán má povinnost provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti, není správný. Jako důvodnou vyhodnotil soud námitku, dle níž měli žalovaný, potažmo již správní orgán prvního stupně posoudit, zda je vyjmutí pozemků žadatelů v souladu se zásadami uvedenými v § 17 zákona o myslivosti.
Podle soudu by bylo nesmyslné, pokud by kritéria stanovená zákonem pro vznik honitby bylo možné relativizovat či přímo obcházet procesem jejích následných změn. Jelikož se žalovaný kritérii obsaženými v § 17 zákona o myslivosti zabývat odmítl, zatížil své rozhodnutí nezákonností vedoucí k jeho zrušení.
Podle názoru krajského soudu není zřejmé, z jakých důvodů žalovaný (přes výslovnou odvolací námitku) vyhodnotil pozemky žadatelů jako honební.
Dále zdůraznil, že z § 30 odst. 1 zákona o myslivosti plyne povinnost správního orgánu přičlenit „volné“ honební pozemky k některé ze stávajících honiteb. Platí totiž obecná zásada, že každý honební pozemek musí být součástí některé honitby. Citované ustanovení v tomto ohledu stanovuje dále pouze kritéria, která mají správní orgány při přičleňování honebních pozemků (zpravidla) zohledňovat.
Krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jedná se přitom o otázku, která je pro postup dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zásadní, neboť dle tohoto ustanovení platí, že „změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal“. Pokud by tedy pozemky žadatelů nebyly honební, nebylo by vůbec možné podle citovaného ustanovení postupovat.
S ohledem na konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je možné aplikovat i v případě změny vlastnictví honebních pozemků v honitbě společenstevní, neboť z něj nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.
Správní orgán nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, která vyhovuje obecným zásadám tvorby honiteb (§ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti), žádný prostor pro správní úvahu týkající se možného zásahu do práv osob vykonávajících honitbu či ostatních vlastníků honebních pozemků ve společenstevní honitbě.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.08.2023, č.j. 61 A 22/2022- 34
V projednávané věci navrhovatelé a) městys Březová, b) město Vítkov, c) město Hradec nad Moravicí napadla opatření obecné povahy vydané orgánem státní správy myslivosti podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, jímž byl zakázán vstup do obory Jelenice.
O zákaz vstupu do obory podalo žádost Honební společenstvo Březová Obora dne 21. 10. 2019. K žádosti se připojily osoba zúčastněná na řízení I) GroCredit, a.s. jako vlastník nemovitostí v oboře Jelenice a osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s. jako uživatel honitby.
Žádost o vydání opatření obecné povahy odůvodnili žadatelé tím, že pohyb veřejnosti v oboře ruší zvěř a ta nemá potřebný klid zejména v době kladení a odchovu mláďat. Žadatelé dále poukázali na potřebu zajištění bezpečnosti veřejnosti, neboť zvěř může na návštěvníky obory zaútočit, příp. jim v důsledku úleku způsobit zranění.
Městský úřad Vítkov, odbor výstavby, územního plánování a životního prostředí vydal závazné stanovisko ze dne 4. 12. 2019, č. j. MUVI 31210/2019, ve kterém nesouhlasil s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice, ale souhlasil s omezením vstupu do této honitby v době kladení a odchovu mláďat, v době říje a v době, kdy dochází k zúžení potravní nabídky pro zvěř, zvěř je zesláblá a je nutné ji přikrmovat.
Osoba zúčastněná na řízení II) Opavská lesní a.s. podala podnět k provedení přezkumného řízení závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nadřízenému orgánu ochrany přírody – Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, oboru životního prostředí a zemědělství, který rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, změnil závazné stanovisko Městského úřadu Vítkov tak, že udělil „souhlas s úplným zákazem vstupu do honitby obora Jelenice“.
Vydané opatření obecné povahy napadli navrhovatelé u krajského soudu návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Krajský soud podanému návrhu vyhověl a napadené opatření obecné povahy podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zrušil. Shledal aktivně procesně legitimovanými všechny tři navrhovatele, neboť obora Jelenice náleží do k. ú. Lesní Albrechtice, přičemž toto území reguluje územní plán navrhovatele a); obora se však částečně nachází také v k. ú. Jelenice, jež spadá pod město Vítkov [navrhovatel b)]. V severozápadní části je pak obora ohraničena řekou Moravicí, která tvoří přirozenou hranici mezi k. ú. Lesní Albrechtice (městys Březová) a k. ú. Domoradovice [město Hradec nad Moravicí – navrhovatel c)]. Samotnou oborou prochází turisticky využívaná neznačená cesta (moravická cesta), kterou rovněž reguluje územním plánem navrhovatel c).
Krajský soud konkrétně uvedl, že napadené opatření obecné povahy nevyhovuje požadavku zákonnosti, neboť § 9 odst. 3 zákona o myslivosti předpokládá vydání opatření obecné povahy na omezenou dobu, tj. v konkrétním časově omezeném období a jen v rozsahu nezbytném k zajištění ochrany sledovaných zájmů. Jestliže by soud akceptoval omezení nařízené opatřením obecné povahy (tj. plošný zákaz vstupu na dobu neurčitou), jednalo by se o omezení práv nad rámec předpokládaný zákonem. Takovýto plošný zákaz by byl v příkrém rozporu s právem každého na volný průchod krajinou obsaženého v § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadly stěžovatelky (obě osoby zúčastněné na řízení) kasační stížností. V úvodu kasační stížnosti namítly formální pochybení, kterých se měl krajský soud dopustit – a sice nesprávné označení osoby zúčastněné na řízení II), neuvedení správního orgánu, který měl opatření obecné povahy vydat, ve zrušujícím výroku rozsudku a nesprávnou citaci ZOPK. Již z těchto důvodů považovaly rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
Krajský soud se podle názoru stěžovatelek dostatečně nevypořádal s otázkou aktivní procesní legitimace navrhovatelů; ti vystupovali v řízení u krajského soudu jako „obhájci cizích práv“. Navrhovatelé nemají k oboře žádný vlastnický, užívací ani jiný vztah, přičemž netvrdili žádná konkrétní práva, na kterých byli napadeným opatřením obecné povahy zkráceni, krajský soud měl proto „žalobu zamítnout“.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že územní samosprávné celky mají při rozhodování o rozvoji svého území právo na samosprávu, jež garantuje Ústava České republiky (čl. 8) a jehož dotčení se v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy mohou obce (městyse či města) dovolávat. Do územní samosprávy spadají záležitosti s převážně místním nebo regionálním dopadem, jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů, přičemž obec je územní celek, který pečuje o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem [§ 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Proto potřeby občanů nelze od práva na samosprávu striktně oddělovat; jde o spojené nádoby, které se do značné míry vzájemně ovlivňují.
Vzhledem k tomu, že mají všichni tři navrhovatelé přímý vztah k území, na které vydané opatření obecné povahy zakázalo vstup, přičemž dotčení na svých právech v podaném návrhu dostatečným způsobem tvrdili, Nejvyšší správní soud, rozhodl, že námitka stěžovatelek rozporující jejich aktivní procesní legitimaci není důvodná. Všichni tři navrhovatelé – obce (městys a města) jsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jež zakazuje vstup na území přímo regulované územními plány těchto obcí.
Stěžejní otázkou v posuzované věci byl, podle soudu, výklad § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, který zní následovně: „Na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků.“
Podle § 66 zákona o myslivosti vydávají orgány státní správy myslivosti rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, podle (mj.) § 9 odst. 3 zákona o myslivosti jen po dohodě s orgány ochrany přírody, pokud zvláštní právní předpisy o ochraně přírody a krajiny nestanoví jinak.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že orgán státní správy myslivosti po obdržení žádosti uživatele honitby o vydání opatření obecné povahy ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o myslivosti je limitován tím, že pozemky v oboře Jelenice slouží obecnému užívání každého. Skutečnost že toto ustanovení umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit přiměřená omezení, příp. také zákaz vstupu do honitby, proto nemůže znamenat, že je možné honitbu uzavřít plošně a na dobu neurčitou.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí právo veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti.
Pro závěr, že § 9 odst. 3 zákona o myslivosti neumožňuje plošné uzavření obory (resp. plošný zákaz vstupu do honitby) na dobu neurčitou, svědčí také to, že dané ustanovení obsahuje demonstrativní výčet, kdy lze k nařízení přiměřených omezení přistoupit; jde zejm. o období „hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů.“ Rozhodně však nelze přistoupit na názor stěžovatelek, které o plošné uzavření obory Jelenice žádaly s odůvodněním, že potřeba ochrany zvěře pokrývá období celého roku, neboť u jednotlivých druhů zvěře probíhají období hnízdění, kladení a odchovu mláďat tak, že na sebe vzájemně navazují po celý kalendářní rok, přičemž lov probíhá v oboře celoročně. Takováto argumentace by fakticky umožňovala plošné uzavření jakékoli obory (resp. honitby), ve které se nachází zcela běžně chovaná zvěř, která se vyskytuje také ve volné přírodě.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Orgán státní správy myslivosti nemůže opatřením obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zakázat vstup do honitby plošně na dobu neurčitou; takový absolutní zákaz je v přímém rozporu s právem na volný průchod krajinou (§ 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), příp. obecným užíváním lesů (§ 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 412/2020 - 64 ze dne 7. ledna 2022
Žalobce - Singulární společnost Brumov, z.s., požádal Krajský úřad Zlínského kraje o určení právního vztahu k honebnímu pozemku p. č. 2883/3, který je v jeho vlastnictví. Žalobce zpochybnil dřívější rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, referátu zemědělství ze dne 9. 3. 1993 o uznání honitby Sidonie – Cigán, kterým bylo stanoveno, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.
Krajský úřad Zlínského kraje o žádosti žalobce ve věci určení právního vztahu rozhodl tak, že honební pozemek p. č. 2883/3, v k. ú. Brumov je na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně součástí honitby Sidonie – Cigán, uznané pro osobu zúčastněnou na řízení - Lesy České republiky s.p. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Ministerstvo zemědělství zamítl rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018 a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž se domáhal jednak zrušení tohoto rozhodnutí, jednak prohlášení nicotnosti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky, odboru životního prostředí ze dne 10. 2. 2003, č. j. ŽP-12332/02.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě se odmítl věcně zabývat námitkami proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 s tím, že lhůty pro jeho přezkoumání již uplynuly a není proto možné je změnit či zrušit. K námitkám ohledně dohod s vlastníky předmětných pozemků žalovaný uvedl, že současný ani předchozí zákon o myslivosti uzavření takové dohody pro uznání honitby nevyžadují; z toho důvodu je irelevantní i žalobcem předložená výpověď dohody o přičlenění.
Krajský soud
Soud uvedl, že podle rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se za honitbu uznávají honební pozemky dle předložených dokladů o vlastnictví a popisu hranice honitby. Zmíněné rozhodnutí vycházelo z návrhu na uznání vlastní honitby, z jehož části C se podává, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“, a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha.
Žalobce také namítal, že mu rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo doručeno. Zde krajský soud předně poukázal na § 52 odst. 1, § 54 odst. 2, § 63 odst. 3 a § 68 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu a připomněl, že účelem oznámení správního rozhodnutí je umožnit osobě, o jejíchž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, seznámit se s jeho obsahem. Je sice pravdou, že rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo žalobci řádně oznámeno, z jeho následného postupu je však zřejmé, že se s ním fakticky seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993, kdy uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti. Žalobce ani poté nepodal proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 žádný opravný prostředek; naopak dlouhodobě tento stav akceptoval a na základě dohody ze dne 1. 11. 1993 pobíral náhradu za užívání předmětného pozemku, a to až do doby výpovědi dohody o přičlenění ze dne 9. 4. 2006.
Rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 tedy nabylo právní moci nejpozději uplynutím lhůty pro podání odvolání podle § 54 odst. 2 správního řádu z roku 1967, která začala plynout od okamžiku, kdy se žalobce musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit, tj. nejpozději ode dne 1. 11. 1993. S ohledem na to není na místě, podle soudu, zabývat se ostatními námitkami žalobce proti tomuto rozhodnutí i skutečností, že žalobce nebyl vzat za účastníka předmětného správního řízení, neboť pro přezkum rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 již uplynuly veškeré lhůty pro řádné i mimořádné opravné prostředky. Toto rozhodnutí tak nemohl žalovaný jakkoli změnit nebo zrušit, a je třeba na něj i přes možnou existenci vad nahlížet jako na rozhodnutí zákonné.
Krajský soud proto žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud se nezabýval žalobními námitkami v jejich plném rozsahu a pouze obecně uzavřel, že žalovaný vypořádal odvolací námitky komplexně. Rovněž právní posouzení věci bylo nesprávné, interpretace a aplikace právních norem neodpovídala zákonu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.
Podle stěžovatele je evidentní, že rozhodnutí dne 9. 3. 1993 je neurčité, bylo vydáno bez právního podkladu a trpí takovými formálními nedostatky, které je činí nicotným; nicotná jsou rovněž všechna rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují. Krajský soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění došel také k závěru, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 byla honitba uvedena do souladu s novou úpravou, ačkoli toto rozhodnutí jen zařadilo honitbu do jakostních tříd a další nedostatky uznání honitby podle tohoto ustanovení však zhojeny nebyly.
Stěžovatel také nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se s obsahem rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznámil nejpozději 1. 11. 1993, což lze považovat za okamžik jeho oznámení. Krajský soud pominul § 51 správního řádu z roku 1967, podle něhož se rozhodnutí oznamuje účastníkovi doručením jeho písemného vyhotovení. Ze spisu je přitom patrné, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a tedy nebylo způsobilé vyvolat právní následky, které s jeho doručením zákon spojuje (nabytí právní moci a běh lhůt k podání opravných prostředků). Není tedy zřejmé, z jakého ustanovení krajský soud dovodil, že pro přezkum rozhodnutí z 9. 3. 1993 již stěžovateli uplynuly všechny lhůty pro užití řádných či mimořádných opravných prostředků.
Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyplývá z něj, že žalobu zamítl proto, že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznal, že součást honitby Sidonie – Cigán tvoří i sporný pozemek p. č. 2883/3 a že vymezení této honitby odpovídá požadavkům nového zákona o myslivosti, protože citované rozhodnutí bylo doplněno o předepsané náležitosti rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu v této věci, považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda byla vydána v souladu se zákonem; nadto lhůty pro jejich přezkum ve správním i soudním řízení již uplynuly. Zohlednil rovněž fakt, že stěžovatel stav nastolený rozhodnutím ze dne 9. 3. 1993 dlouhodobě akceptoval, což dovodil z dohody o přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti ze dne 1. 11. 1993. Uzavřením této dohody s osobou zúčastněnou na řízení dne 1. 11. 1993 se od tohoto dne tak stěžovateli počala odvíjet lhůta pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků, ale ty stěžovatel evidentně nevyužil.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud správně uvedl, že předmětem tohoto soudního přezkumu je rozhodnutí vydané v řízení o určení právního vztahu, nikoli rozhodnutí o uznání honitby ze dne 9. 3. 1993, ani jeho doplňující rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003. Z toho důvodu nelze v nynějším řízení zkoumat, zda obě posledně zmíněná rozhodnutí dostojí všem zákonným požadavkům, či zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro jejich vydání.
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná a proto rozsudkem zamítl.
Právní věta
Řízení o určení právního vztahu a rozhodnutí vydané v jeho rámci nemůže sloužit ke zpochybnění jiných pravomocných správních rozhodnutí.
Nejsou-li pravomocná správní rozhodnutí odklizena cestou mimořádného opravného prostředku, nápravného prostředku dozorčího práva či správním soudem, je u nich presumována jejich zákonnost i závaznost.
Na újmu ostatních účastníků řízení nelze zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (§ 51 správního řádu z roku 1967), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.202021, sp. zn. 3 As 327/2019 - 57
Honební společenstvo Borovany podalo žádost o změnu hranic společenstevní honitby jak podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, ale v oznámení o zahájení řízení Městský úřad Tachov uvedl pouze ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Městský úřad pochybil, že účastníkům řízení neoznámil zahájení řízení také podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, což ve svém důsledku vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti.
Městský úřad Tachov dále v dané věci rozhodl také podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti o přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s původní honitbou. Chtěl-li však vést podle citovaného ustanovení řízení o přičlenění honebních pozemků společně s řízením o změně honiteb podle ust. § 31 citovaného zákona, pak bylo nutné, tato řízení spojit postupem podle ust. § 140 odst. 1 správního řádu, neboť se jednalo o dvě různá správní řízení, jedno zahájené na návrh Honebního společenstva Borovany a jedno z moci úřední.
Proti rozhodnutí městského úřadu se odvolal účastník řízení-žalobce Č. V. ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten změnil rozhodnutí městského úřadu, kterým byla zvýšena výměra honitby Borovany o 186,3831 ha a současně snížena výměra honiteb Skviřín a Stráž – Pole a změny uvedl v příloze č.1. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil. S tím ale žalobce Č. V. nesouhlasil a proto podal proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (KÚ) žalobu.
Na základě žaloby podané žalobcem Č. V. o věci dále rozhodoval Krajský soud v Plzni. Krajský soud uvedl, že myslivecký zákon zná jen dva důvody, na základě kterých je možné přesouvat honební pozemky z jedné honitby do druhé, a to změnu z důvodu řádného mysliveckého hospodaření podle ust. § 31 odst. 1 až 3 a změnu z důvodu změny vlastnictví podle ust. § 31 odst. 4.
Podle názoru krajského soudu byla pochybením správních orgánů aplikace ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti na pozemky, které byly původně součástí honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Žalovaný (stěžovatel - KÚ) při svém rozhodování vycházel z vyjádření ministerstva zemědělství, podle něhož v řízení o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti lze současně podle ust. § 30 odst. 1 citovaného zákona přičlenit pozemky, které ztratily souvislost s původní honitbou.
K tomu krajský soud uvedl, že rozhodnutí o změně honitby je konstitutivním správním aktem s účinky působícími do budoucna (ex nunc). Z uvedeného důvodu tak ve správním řízení, až do nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nemohly být pozemky označené v jeho příloze č. 1 (žalovaného) považovány za tzv. volné. Nejednalo se o pozemky, které by ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nepatřily k žádné honitbě, nýbrž byly součástí původně uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Na podkladě této úvahy shledal krajský soud jako důvodný žalobní bod směřující proti nesprávné aplikaci ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti. Jednalo se tedy o nezákonnost ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. Změna honitby je totiž možná jen podle ust. § 31 zákona o myslivosti.
Krajský soud tak uzavřel, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, kde vlastník honebních pozemků je zároveň držitelem honitby i nositelem práva myslivosti, a tudíž u něho nedochází ke zmíněnému zvýhodňování oproti ostatním vlastníkům honebních pozemků. V tomto případě tedy podmínky pro aplikaci ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti nebyly splněny.
Krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil, protože shledal hlavní žalobní námitky shledány důvodnými.
Kasační stížnost
Proti rozsudku podal stěžovatel-Krajský úřad Plzeňského kraje kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve poukázal na to, že městský úřad provedl změnu honitby tak, jak mu to ukládá ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, které nepřipouští správní uvážení orgánu státní správy. Vzhledem k obecné zásadě tvorby honiteb uvedené v ust. § 17 odst. 5 zákona o myslivosti platí, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. Proto bylo nutné provést podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s honebními pozemky stávající honitby. Dále bylo provedeno vyrovnání hranic honebních pozemků podle ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, protože to vyžadovaly zásady řádného mysliveckého hospodaření. Konstatoval-li krajský soud, že spojení řízení podle ust. § 31 odst. 4 a odst. 1 až 3 zákona o myslivosti vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí a současně uznal námitku týkající se neexistence souvislosti mezi pozemky dotčenými změnou vlastnictví ve smyslu ust. § 2 písm. g) zákona o myslivosti, když důsledkem toho je podle krajského soudu jednoznačný rozpor obsahu správního spisu s napadeným rozhodnutím, pak podle stěžovatele krajský soud situaci nesprávně vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o myslivosti upravuje pouze dva důvody pro změnu honitby, a to v ust. § 31. Jedním z důvodů, pro který může dojít ke změně honitby, je podle odst. 1 citovaného ustanovení to, že to vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhý důvod pro změnu honitby je upraven v odst. 4 citovaného ustanovení a je jím změna vlastnictví honebních pozemků.
Změnu honitby v daném případě tak bylo možno provést pouze postupem podle ust. § 31 zákona o myslivosti. Žádost o změnu hranic společenstevní honitby byla přitom podána jak z důvodu podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti. Správnímu orgánu tudíž v případě pozemků, které by následkem změny ztratily územní souvislost s honitbou, jejíž byly součástí, nic nebránilo v postupu podle ust. § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, neboť změna honitby z tohoto důvodu byla v žádosti navrhována a zároveň byla odůvodnitelná zásadami řádného mysliveckého hospodaření.
Pokud tedy ve vztahu k těmto pozemkům aplikovaly správní orgány ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění, krajský soud důvodně dospěl k závěru, že citované ustanovení nemělo být v daném případě použito, protože podle něj je možné přičlenit k honitbě pouze pozemky, které nejsou součástí uznané honitby.
O takovou situaci se však nejednalo, neboť pozemky uvedené v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí, tj. přičleňované podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, nebyly pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu. Tyto pozemky totiž byly součástí již dříve uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu.
Naopak je podle Nejvyššího správního soudu nesprávný závěr krajského soudu, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje pouze na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, přičemž u honitby společenstevní nebyly podmínky pro jeho aplikaci splněny. Podle Nejvyššího správního soudu nemá tento závěr oporu v žádném z ustanovení zákona o myslivosti. Ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal. Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu.
I přes dílčí nesprávné závěry krajského soudu, které Nejvyšší správní soud korigoval, je napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl na místě postup, který navrhl stěžovatel, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť v takovém případě by krajský soud pouze vydal nový rozsudek se shodným výrokem a částečně jiným odůvodněním.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.
Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu a je povinen tuto změnu provést.
Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti zároveň nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2014, sp. zn. 7 As 106/2013