Žalobkyně podala u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba - rodinný dům, domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných.
Tvrdila, že jediné myslitelné spojení jejího pozemku s veřejnou cestou vede přes specifikovaný pozemek žalovaných. Uvedla, že jí žalovaní dlouhodobě brání v užívání cesty, oznámili jí, že si s účinností od 15. 10. 2019 nepřejí, aby návštěvy žalobkyně používaly jejich pozemek pro přístup. Uvedla, že cesta přes jejich pozemek vedla„ odjakživa“ a problémy nastaly až po smrti otce 2. žalované.
Dne 18. 11. 2021 žalobkyně doručila okresnímu soudu změnu žaloby spočívající ve změně žalobního návrhu, kdy s odkazem na § 1089 a násl., § 1260 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navrhla, aby na základě zjištěného (stejného) skutkového stavu okresní soud určil, že pozemek žalovaných parc. číslo je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemku parc. číslo, neboť byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení služebnosti žalobkyní. Změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena datovou schránkou dne 21. 1. 2022.
Okresní soud v Ústí nad Labem
Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 okresní soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že dosavadní stav řízení lze využít jako podklad pro řízení o změněné žalobě. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně má řadu možností, jak si zřídit přístupovou cestu způsobem, který nebude zasahovat do jejich vlastnického práva.
Okresní soud posoudil skutkový stav tak, že od roku 1945 vedla k domu na pozemku (kde žila rodina manžela žalobkyně) polní cesta přes pozemek žalovaných, která byla volně přístupná, a kterou právní předchůdci žalobkyně užívali. Od 70. let užívala přístupovou cestu i žalobkyně a její manžel, k chůzi i jízdě automobilem, kdy šlo o jediný přístup na obecní komunikaci. Cesta vedoucí přes pozemek žalovaných (v mezích, jak byla dlouhodobě užívána) byla vymezena v žalobkyní předloženém geometrickém plánu. Na pozemek žalobkyně byl cestou vedoucí přes pozemek žalovaných zajištěn nerušený přístup až do října 2019, kdy ji žalovaní vyzvali, aby její návštěvy přestaly cestu užívat. Později přes příjezdovou cestu žalovaní postavili nejprve bránu a následně betonovou zeď.
Okresní soud věc posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících vydržení, a to zejména podle § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 2 a ustanovení týkajících se služebnosti stezky a cesty (§ 1274 a násl.), ve spojení s § 3066. Vzal za prokázané, že právo cesty a stezky přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně bylo pokojně vykonáváno nejméně od roku 1946 právními předchůdci žalobkyně; žalobkyní pak v letech 1966 až 1970 a poté od roku 1979, a to až do října 2019. Do mimořádné vydržecí doby (dvacet let) okresní soud započetl i dobu, po kterou žalobkyně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných vykonávala i před 31. 12. 2013, kdy sama žalobkyně vykonávala nerušeně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných 38 let a uzavřel, že ve prospěch pozemku žalobkyně došlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 o. z.) a cesty (§ 1276 o. z.) přes pozemek žalovaných, a to ke dni 1. 1. 2019 v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu.
Okresní soud neshledal překážku vydržení v neprokázání existence právního titulu užívání stezky a cesty, neboť žalobkyně se domáhala vydržení věcného břemena stezky a cesty přes pozemek žalovaných v souladu s § 1095 o. z., tzv. mimořádného vydržení, kdy zákon nevyžaduje ani tvrzení o existenci právního důvodu, ani jeho prokázání, a to s ohledem na značnou délku mimořádné vydržecí doby. V této souvislosti okresní soud odkázal na závěry odborné literatury, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje toliko držba poctivá, držba řádná se nevyžaduje.
Okresní soud rovněž uzavřel, že držba žalobkyně byla pravá, jelikož zdědila pozemek parc. číslo s domem, s jehož vlastnictvím spojovala existenci a držbu služebnosti stezky a cesty (resp. práva vlastníka pozemku s pozemkem spojená, které takto vnímala), tj. do držby se nevetřela svémocně, nevloudila se do ní potajmu nebo lstí ani neusilovala učinit z výprosy trvalý stav. Okresní soud argumentoval tím, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl držitelky - žalobkyně.
Okresní soud rozhodl ve prospěch žalobkyně a určil, že služebný pozemek parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba.
Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaní včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), b), g), e) o. s. ř. a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. Žalovaní zejména namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť neměla být připuštěna změna žaloby, k níž žalobkyně přistoupila po cca dvou letech sporu a po provedení téměř kompletního dokazování k prokázání původních žalobních tvrzení, tj. že žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své nemovitosti. Namítali, že se o změně žaloby dozvěděli až dne 29. 3. 2022 a byla jim okresním soudem poskytnuta lhůta toliko tří dnů k doplnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, aniž byli současně poučeni o následcích nedoplnění tvrzení. Dále žalovaní namítali, že okresní soud nepřihlédl k tvrzením žalovaných, resp. k jejich poukazu na to, že žalobkyně původně žalobou navrhovala zřízení nezbytné cest, tj. tvrdila, že nemá přístup ke své nemovitosti, pročež nemohla mít za to, že drží právo cesty, stezky.
Krajský soud v Ústí nad Labem
Odvolací soud shodně jako okresní soud shledal, s ohledem na uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobkyní která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), že žalobkyně vydržela právo stezky a cesty ve formě služebnosti. Právní předchůdce žalobkyně sám nemohl sporné právo cesty přes pozemek žalovaných vydržet, neboť v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřicházelo mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. do úvahy, již proto, že se jeho držba nezakládala na právním důvodu, který by ve smyslu dřívější právní úpravy postačil ke vzniku práva ve formě služebnosti, což však nebrání započetí doby jeho držby do vydržecí doby žalobkyně.
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že z hlediska držby práva zásadně není důležité, zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily; o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podstatné je, že žalobkyně i její právní předchůdce se vědomě (chtěně) chovali způsobem, který odpovídal obsahu práva cesty, a že tak činili pro sebe, když své právo dovozovali z vlastnictví části dvojdomu. V případě žalobkyně a jejího právního předchůdce se zjevně nejednalo o „nechtěné“ jednání, když z provedených důkazů vyplývá, že si byli vědomi, že užívají cestu na cizím pozemku, která v souladu s projektem slouží vlastníkům dvojdomu k přístupu na veřejnou cestu. Stejně, jako okresní soud dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně či její předchůdci činili z nouze, či s vědomím, že užívají cizí veřejnou cestu, případně, že by se domnívali, že soused z důvodu přátelství nebude nic namítat.
K námitce žalovaných odvolací soud poznamenal, že vydržení práva žalobkyní nebrání ani okolnost, že si žalobkyně nebyla (jak vyplývá z původní žaloby na zřízení nezbytné cesty) vědoma právních důsledků svého dlouhodobého výkonu práva stezky a cesty, když vědomost držitele o právních důsledcích držby není zákonnou podmínkou vydržení.
Vzhledem k tomu, že je správným závěr okresního soudu, že žalobkyně k 1. 1. 2019 vydržela služebnost stezky a cesty, potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rozsudek okresního soudu, a to včetně nákladového výroku.
Dovolací řízení u Nejvyššího soudu
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Z uvedeného se podává, že žalobkyně byla k 1. 1. 2019 držitelkou v nikoli nepoctivém úmyslu, proto nabyla právo odpovídající věcnému břemenu na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaných tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Pro naplnění podmínek mimořádného vydržení služebnosti stezky/cesty je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva stezky/cesty, přičemž není rozhodné, zda se výkon obsahu práva zakládá na právním důvodu ani zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele v podobě absence přesvědčení, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2023, č.j.: 22 Cdo 927/2023-459
Žalobkyně a) D. F., a b) J. F., (dovolatelky), proti žalované P. L., usilovaly soudní cestou o zřízení služebnosti cesty na lesním pozemku žalované, aby měly pohodlnější spojení se svými nemovitostmi.
Případ řešil nejprve Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 9 C 35/2016-933, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zřídila ve prospěch každého vlastníka nezbytnou cestu přes lesní pozemek, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem.
Po odvolání žalobkyň řešil spor Krajský soud v Praze („odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 19 Co 174/2021-1110, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil pouze tak, že povinnost k úhradě nákladů řízení uložil oběma žalobkyním společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích i ve výroku I potvrdil.
Dovolání
Dovolatelky tvrdily, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tvrdily, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, když vyhodnotil, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit z důvodu, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
V souvislosti s odlišným názorem a závěrem odvolacího soudu tak vznikla potřeba uvést další tvrzení a navrhnout provedení dalších důkazů, které však již nemohly být v odvolacím řízení provedeny. Také poukazují na to, že podle nalézacích soudů nepředložily žádné důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalované (pan P.) udělil souhlas s užíváním svého pozemku jakožto cesty jejich právním předchůdcem (a ostatními sousedy). Pokud ale měly soudy nižších stupňů za to, že dosud navržené důkazy nejsou pro posouzení věci dostatečné, měly je ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů a poučit je o následcích nesplnění takové výzvy, což neučinily. Dovolatelky rovněž považovaly vydaný rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolací soud se podle jejich názoru dostatečně (nebo vůbec) nevypořádal se všemi účastníky uplatněnými námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Zejména se nevypořádal s jejich námitkou, že soud není vázán návrhem a může zřídit nezbytnou cestu i jiným způsobem, například ve formě obligačního práva.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod.
Nesplnění poučovací povinnosti soudu spatřují dovolatelky v tom, že je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit proto, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení - a nepoučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy.
Odvolací soud přitom uzavřel, že v posuzované věci nejsou předpoklady pro zřízení práva nezbytné cesty, a to zčásti způsobem pro charakter pozemku, který podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje a dílem pro závěr (jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení mezi nemovitostí žadatelek a veřejnou komunikací. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není na jiném právním závěru, který by vyžadoval doplnění potřebných tvrzení a následně případně i důkazů založeno, a proto není pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v dané věci důvod.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že žalobkyně nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Námitky dovolatelek ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měly možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalobkyním v možnosti řádného uplatnění jejich procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud dovolatelky zpochybňovaly dovoláním pouze jeden závěr odvolacího soudu (že charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje), aniž by učinily předmětem dovolacího přezkumu i závěr druhý (že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení. Ani tato dovolatelkami vymezená právní otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k lesnímu pozemku zřídit, protože charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.08.2023,č.j. 22 Cdo 3012/2022-1160
Spornou komunikaci, tj. lesní cestu, využívali obyvatelé okolních obcí přinejmenším po řadu desetiletí. Tak tomu bylo i po restituci pozemků na počátku 90. let. Teprve v roce 2010 vlastníci pozemku, na kterém lesní cesta leží, zahradili přístup na cestu pevnými překážkami.
Věc v prvním stupni řešil Městský úřad Milevsko. Tento úřad ve věci třikrát nařídil odstranění překážek z veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí oborou Pekárkův mlýn v katastrálních územích Dobrošov u Hrazan a Klisinec. Překážky (kterými na různých částech cesty byly kmeny stromů, několik ocelových sítí, stromky o výši zhruba 2,5 m a nakonec ještě příkop) zcela znemožnily průjezd i průchod přes spornou komunikaci.
Rozhodnutí městského úřadu však žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje vždy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve čtvrtém řízení městský úřad opět nařídil odstranění překážek. Žalovaný tentokrát již rozhodl sám, a to tak, že rozhodnutí městského úřadu změnil a žádost na odstranění pevných překážek zamítl, neboť sporná cesta přes oboru není jediná cesta, která propojuje Kovářov s územím obce Hrazany. Žalovaný zdůraznil, že městský úřad obstaral dostatečné množství podkladů pro zjištění stavu věci, žalovaný však tento skutkový stav vyhodnotil odlišně po právní stránce. Podle žalovaného nesplňuje sporná komunikace podmínku nutné komunikační potřeby, neboť v dané oblasti existuje alternativní cesta. Cesta oborou tedy není veřejně přístupnou účelovou komunikací a nelze nařídit odstranění překážek
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně - obec Hrazany žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, čj. 50 A 78/2019-97. Krajský soud se však ztotožnil se žalovaným, že sporná cesta oborou nesplňuje podmínku nutné komunikační potřeby, neboť k této cestě existuje alternativa – cesta po silnici. Cesta oborou tedy není podle soudu veřejně přístupnou účelovou komunikací.
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (NSS), v níž namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalovaný i krajský soud věc posoudili pouze z pohledu obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, nikoli z pohledu spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů. Krajský soud postupoval shodně jako žalovaný, neboť nehodnotil všechny skutečnosti podstatné pro posouzení nutné komunikační potřeby, pouze uzavřel, že mezi obcemi existuje i jiné spojení a sporná komunikace je pouhá zkratka z pohodlí.
Stěžovatelka upozornila, že nutnou komunikační potřebu představuje komunikace především z pohledu cyklistů a pěších, nikoli motorové dopravy. Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud neprovedl test proporcionality mezi nutnou komunikační potřebou a nezasahováním do soukromého vlastnictví. Závěrem stěžovatelka namítala, že se krajský soud určitými námitkami nezabýval i z toho důvodu, že žalobu v určitých pasážích označil jako tzv. actio popularis, tedy žalobu podanou ve veřejném zájmu, kterou stěžovatelka nebyla oprávněna podat. Stěžovatelka však oponovala, že je obcí a jako taková v určitých záležitostech může zastupovat i své obyvatele a jejich zájmy.
Ke kasační stížnosti se vyjádřily i osoby zúčastněné na řízení. Namítaly, že oplocení Obory Pekárkův mlýn (a tedy i sporné komunikace) bylo správními orgány řádně schváleno. Stěžovatelka se těchto řízení navíc účastnila, mohla tedy vyjádřit svůj nesouhlas, což neučinila a proti oplocení začala brojit až po několika letech. Osoby zúčastněné dále poukázaly na skutečnost, že v roce 2008, kdy probíhala správní řízení ohledně zřízení obory a jejího oplocení, formálně žádná sporná komunikace neexistovala, neboť nebyla zahrnuta do pasportu komunikací. Sporná komunikace byla do pasportu účelově vložena až v roce 2011, kdy začaly tlaky na odstranění oplocení. Dále osoby zúčastněné uvedly, že oplocením obory nedošlo ke znemožnění přístupu a užívání nemovitostí žádným třetím osobám. Komunikace již v terénu není patrná a není využitelná jako účelová komunikace. Cyklisté a pěší mohou pro komunikační potřebu mezi přilehlými obcemi využít jiných a kvalitnějších komunikací. Konečně osoby zúčastněné namítly, že obora je svou výměrou na spodní hranici nutné rozlohy. Průjezdy se řeší až u obor s mnohem větší výměrou, neboť u takových výměr to vzhledem k jejich rozsáhlosti není jinak možné. Vzhledem k malé rozloze obory by sporná komunikace navíc negativně působila na zvěř.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je lesní cesta vedoucí oborou Pekárkův mlýn u obce Hrazany v Jihočeském kraji veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích. Konkrétně Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byla u lesní cesty dána tzv. nutná komunikační potřeba. Nejvyšší správní soud se zabýval i tím, do jaké míry potřebují komunikaci využívat chodci či cyklisté (nejenom motorová vozidla), a také tím, zda jsou případné alternativní cesty bezpečné.
Před samotným hodnocením kasačních námitek Nejvyšší správní soud připomněl vymezení veřejně přístupné účelové komunikace.
Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku, na rozdíl od ostatních kategorií uvedených v § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, postačuje naplnění jejích definičních znaků. Vzniká přímo ze zákona, nezávisle na nějakém správním rozhodnutí.
Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou:
1) jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích;
2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích;
3) vlastník pozemku, na kterém je cesta, alespoň konkludentně souhlasil s obecným užíváním pozemku [viz např. nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, č. 2/2008 Sb. ÚS, bod 33];
4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2015, čj. 6 As 213/2015-14, č. 3371/2016 Sb. NSS, bod 9).
Všechny uvedené definiční znaky musí být splněny současně. V případě, že schází byť i jediný, se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejedná.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pozemní komunikaci nelze posuzovat pouze ve vztahu k silničním motorovým vozidlům, ale i k jiným vozidlům a chodcům. Celková délka účelové komunikace včetně její sporné části mezi Klisincem (částí Hrazan) a Kovářovem činí cca 3 km. Délka „alternativní“ cesty po silnici je o polovinu delší, 4,5 km, z toho 1,5 km po silnici III. třídy č. 102/42 v úseku z Klisince na křižovatku se silnicí II. třídy č. 102 vedoucí dále v délce 3 km do obce Kovářov. Obec Kovářov je středisková obec, ve které se nachází například škola, školka, lékař, pošta. Kovářov tvoří s územím stěžovatelky historický širší celek. V Kovářově je též hřbitov nebo kostel. Právě proto do Kovářova nejezdí stěžovatelčini obyvatelé pouze motorovými vozidly, ale též na kole či tam chodí pěšky. Tato tvrzení stěžovatelka prokazovala ve správním řízení mj. peticí za zachování průchodnosti a průjezdnosti mezi obcemi Hrazany a Kovářov po historických komunikacích.
Tyto skutečnosti vedly podle NSS městský úřad k správnému závěru, že znak nutné komunikační potřeby je naplněn, a to mj. pro cyklisty a pěší, pro které může být alternativní komunikace nebezpečná. Žalovaný podle NSS tedy zkratkovitě a nesprávně uzavřel, že alternativní silnice II. a III. třídy je kvalitnější než sporná komunikace představovaná především polní a lesní cestou a vyježděnými kolejemi. Na rozdíl od městského úřadu však pominul bezpečnost obou komunikací.
NSS se neztotožnil se závěrem krajského soudu, dle něhož „byť „se pravděpodobně v případě cesty oborou bude jednat o klidnější (méně frekventovanou) cestu, než v případě cesty po silnici II. a III. třídy, […] na první pohled se nejedná o hlavní komunikační kanál mezi většími městy, zvláštní nebezpečnosti cesty této alternativní trasy nic nesvědčí“. Takový závěr je, dle názoru NSS, dílem nepřezkoumatelný, dílem až absurdní.
Bezvýznamné jsou podle NSS též úvahy krajského soudu o tom, že nikdo neprokázal „zvláštní“ nebezpečnost cesty po silnici. Již jen na základě obecné zkušenosti přece platí, že cesta po silnici je pro děti či seniory nesrovnatelně nebezpečnější než cesta lesní oborou. Zde je nadto cesta po silnici o cca 1,5 km delší, což je nic pro motoristu, pro staršího cyklistu, a zvláště pak pro chodce však jde o významnou vzdálenost, zvyšující nejen diskomfort, ale především násobící nebezpečí, které vyvěrá z provozu na silnici.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná je, proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na důvody zrušení rozsudku zrušil také rozhodnutí žalovaného. Podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta
Nutná komunikační potřeba není dána, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva.
Při hodnocení nutné komunikační potřeby je třeba spornou i alternativní cestu správními orgány posoudit z hlediska jejich délky, bezpečnosti a provozuschopnosti. Pozemní komunikaci nelze posuzovat pouze ve vztahu k silničním motorovým vozidlům, ale i k jiným vozidlům a chodcům. Sporná komunikace (lesní cesta oborou) nemusí naplňovat nutnou komunikační potřebu při jízdě motorovým vozidlem, ale znak nutné komunikační potřeby může být naplněn pro cyklisty a pěší, pro které může být alternativní komunikace nebezpečná.
Bezpečnost je jedním z kritérií, které je třeba při zkoumání nutné komunikační potřeby správními orgány posuzovat. Podobně musí být posuzována i délka alternativní cesty, která pro motoristy může být bezvýznamná, ale pro cyklisty a zejména pro pěší může prodloužení cesty představovat znatelný zásah do jejich pohybu v dané lokalitě.
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.06.2022, č.j. 10 As 99/202-56
V projednávané věci se jednalo o restituční spor mezi církevním subjektem a organizační složkou státu o vydání pozemku, který měla ve vlastnictví organizační složka a hospodařila s ním.
Žalobce (církevní subjekt) podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové na vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj. Soud prvního stupně - Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem žalobu zamítl.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětný pozemek podle § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi funkčně nesouvisí s pozemky, které jsou ve vlastnictví žalobce, byť tvoří přístupovou cestu k těmto lesním pozemkům žalobce. Skutečnost, že žalobce nevlastní přístupovou cestu ke svým lesním pozemkům, nebrání v jejich řádném obhospodařování s tím, že nebylo prokázáno, že by ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Nadto krajský soud dovodil, že předmětný pozemek je veřejnou účelovou komunikací, která slouží i třetím osobám, které nejsou osobami povinnými a je tak dán i výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Protože se jedná o veřejně přístupný pozemek, může jej žalobce i nadále užívat pro přístup ke svým nemovitostem.
Odvolání žalobce
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce odvolání. V odvolání namítal, že předmětný pozemek je přístupovou cestou, která vede mezi pozemky žalobce a je vedle pozemku na který uplatnil žalobce nárok. Funkční souvislost je dána tím, že pozemky nejen sousedí, ale předmětný pozemek je jedinou přístupovou cestou na lesní pozemky žalobce. Majitelé ostatních pozemků mají přístup na své pozemky zajištěný z jiné cesty. Jediný, kdo nemá přístup na své pozemky, je žalobce a lesní pozemky bez přístupu lze využívat jen obtížně. Uvedl také, že s přístupovými cestami se váže jejich údržba, investice do oprav cest apod., kterou účastník nebude zajišťovat, když cestu vůbec nepotřebuje a žalobce do cizích cest investovat nemůže. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a předmětný pozemek žalobci vydal.
Posouzení odvolacím soudem
Odvolací soud (Vrchní soud v Praze) konstatoval, že předmětný pozemek je ve vlastnictví státu (České republiky) a příslušný s ním hospodařit je organizační složka státu, tedy povinná osoba uvedená v § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání.
Dále uvedl, že podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
V přezkoumávané věci lze předmětný pozemek vydat žalobci jen tehdy, je-li splněna podmínka funkční souvislosti s nemovitostí uvedená ve shora citovaném ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání.
Soud shledal, že pozemky, které žalobce vlastní, sice sousedí s předmětným pozemkem, ale mohou být a také byly užívány rozdílně, když na předmětném pozemku je cesta. Podle soudu bylo prokázáno, že na předmětném pozemku se nachází účelová komunikace, která na jedné straně navazuje na místní komunikaci a na druhé straně navazuje na cestu vedoucí lesními a zemědělskými pozemky. Je tedy zřejmé, že pozemky žalobcem vlastněné (či nárokované) a předmětný pozemek slouží a sloužily k rozdílným účelům.
Kromě toho umístění (účelové) komunikace na předmětném pozemku brání vydání pozemku žalobci i podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, neboť tato komunikace je veřejně přístupná, slouží jako komunikační spojnice, jak bylo prokázáno katastrální mapou a ortofotomapou předloženou účastníkem. Její veřejné užívání by bránilo výkonu vlastnických práv žalobce k předmětnému pozemku, resp. by bylo omezeno veřejným užíváním komunikace, takže by žalobci jako vlastníkovi zůstalo toliko holé vlastnictví. V takovém případě převažuje veřejný zájem na zajištění uspokojení naléhavých komunikačních potřeb veřejností nad zájmem oprávněné osoby na obnově vlastnických práv.
Umístění účelové komunikace na předmětném pozemku pak vyvrací tvrzení žalobce, že bez předmětného pozemku nebude moci obhospodařovat své pozemky, neboť i bez toho, že by předmětný pozemek vlastnil, bude mít přístup na účelovou komunikaci a tím ke svým pozemkům. Nad rámec uvedeného soud dodal, že nelze vyjít z tvrzení žalobce, že komunikace je užívána jen žalobcem, protože při jednání před Krajským soudem v Hradci Králové uvedl, že komunikace je užívána veřejností. Dále soud uvedl skutečnost, že s předmětnou účelovou komunikací sousedí pozemky nejen ve vlastnictví žalobce, ale i ve vlastnictví jiných osob, takže i ony musí komunikaci užívat.
Protože odvolací soud neshledal, že by některý z pozemků vlastněných či nárokovaných žalobcem nebylo možno užívat vůbec anebo pouze ztíženě či omezeně bez vydání předmětného pozemku, dospěl odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně k závěru, že není dána funkční souvislost předmětného pozemku s pozemky, které žalobce vlastní či nárokuje, podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.
Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně výroku o náhradě nákladů řízení.
Právní věta
Funkční souvislost nemovitostí dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je vykládána tak, že může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu či jejich přírodní ráz, což může odvozeně souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.10.2022, č.j. 5 Co 66/2022-98.
V projednávané věci se jednalo o dodatečné povolení stavby „Veřejně přístupná účelová komunikace. Účelová komunikace vedla přes les, byla v podstatě dokončena a měla za cíl zpřístupnit lesní pozemky, kde je velmi členitý terén v místech, kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce.
Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, provedení nových propustků ze železobetonových rour a položení nového asfaltového povrchu. Stavba však byla realizována bez stavebního povolení. Na základě žádosti Ing. J. J. (osoby zúčastněné na řízení-stavebníka) bylo Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby „Veřejně přístupná účelová komunikace pro zpřístupnění parcel.
S tím ale nesouhlasilo Město Frýdlant nad Ostravicí-žalobce, které bylo účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území měl být požadovaný záměr uskutečněn. Odvolalo se proti rozhodnutí městského úřadu ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje-žalovaný, ten však odvolání nevyhověl.
Žalobce-Město Frýdlant nad Ostravicí proto podal proti rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany. Za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Nedošlo tak ke konkrétnímu zvážení všech souvislostí a toho, zda nedojde ke zhoršení životního prostředí. Smyslem vybudované cesty nebude zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty. Setrval na názoru, že stavba není v souladu s veřejným zájmem; poukaz žalovaného na předložení příslušných závazných stanovisek není dostatečný, neboť nebyl zkoumán jejich obsah a nebylo vyřešeno, která závazná stanoviska správní orgán za dané situace nepožadoval. Žalobce měl za to, že předmětná stavba přispěje ke zvýšení dopravní zátěže, s čímž se měly správní orgány důsledněji zabývat, zvláště když je zjevné, že předmětná stavba se má stát veřejně přístupnou účelovou komunikací, přičemž správní orgány měly stanovit podmínky pro takové využívání.
Krajský soud v Ostravě
Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval otázkou rozsahu námitek, které žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí v předmětném správním řízení vznesl. Ve vztahu k jednotlivým námitkám soud poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem dojde k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány výtkou, že předmětná stavba není možná s ohledem na povahu území, dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat. Soudu také nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Ve vztahu k námitce stran zvýšení dopravní zátěže soud uvedl, že ani tuto námitku žalobce dostatečně nerozvedl a nedoložil; zvláště když v daném místě pozemní komunikace existuje a mělo dojít pouze k její úpravě. Žalobě nevyhověl a potvrdil rozhodnutí žalovaného.
Kasační stížnost
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel měl za to, že jeho námitky byly ve správním a soudním řízení jasně rozvedeny a konkretizovány. Od počátku řízení tak stěžovatel tvrdil, že dodatečně povolovaná stavba nerespektuje povahu území, do kterého je zasazena a které požívá zvláštní zákonné ochrany. Měl za to, že stavba zasahuje do tamějšího životního prostředí. O příslušná závazná stanoviska mělo být stavebníkem požádáno již před zahájením stavebního řízení a pokud stavebník nedoložil všechna kladná závazná stanoviska, mělo dojít k zamítnutí žádosti. Stěžovatel nesdílí závěry žalovaného a soudu, že jeho námitka stran zvýšení dopravní zátěže není dostatečně odůvodněna. Měl rovněž za to, že dostatečně zdůvodnil svou námitku stran toho, že nelze dodatečně povolit stavbu, která doposud neexistuje.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.
V posuzované věci podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu, na který krajský soud obecným a stručným způsobem reagoval. Podle Nejvyššího správního soudu na základní klíčovou argumentaci (kterou v projednávané věci bylo to, zda napadené rozhodnutí - dodatečné stavební povolení obstojí s ohledem na výtky stěžovatele uplatněné v jeho žalobě), krajský soud dostatečně reagoval, když konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá námitka „povaha území“ resp. co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Jak totiž vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgány se otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že předmětná pozemní komunikace je situována uprostřed lesa, přičemž z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování takové stavby. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá. Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). Zákon o lesích, ani stavební zákon a priori tedy nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stavební zákon umožňuje i dodatečné povolení stavby, a to právě za situace, kdy ke stavební činnosti bylo přistoupeno dříve, než byla ze strany stavebníka získána příslušná povolení dle stavebního zákona – viz ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona. Pokud stěžovatel touto argumentací naznačil, že stavebník nezískal všechna příslušná závazná stanoviska, tak soud k tomu podotkl, že tato argumentace je naprosto nekonkrétní a neuchopitelná, tudíž není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jaká okolnost nebyla ze strany správní orgánů zvážena, resp. jaké závazné stanovisko měly správní orgány požadovat.
K námitce stěžovatele, že dojde ke zvýšení dopravní zátěže Nejvyšší správní soud uvedl, že taková změna dopravní zátěže nemůže být s ohledem na okolnosti případu zásadní. Na provoz na takové místní komunikaci se uplatní obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, která jízdu motorovými vozidly na takové pozemní komunikaci a priori zakazuje. Zákon o lesích sice umožňuje výjimku v tom směru, že toto omezení nedopadá na činnosti, které jsou prováděny při hospodaření v lese – tyto činnosti by však byly zjevně realizovány i bez ohledu na realizaci předmětné účelové pozemní komunikace; další výjimku z tohoto zákazu může udělit vlastník lesa. Avšak ani taková výjimka není podle soudu bezbřehá, protože pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že realizací předmětného záměru může dojít ke zcela minimální změně dopravní zátěže, která se nemůže dotknout práv stěžovatele coby vlastníka sousedního pozemku. V opačném případě veřejné právo i soukromé právo umožňuje takovou situaci stěžovateli řešit a bude tedy na něm, aby následné případné excesy řešil s ohledem na okolnosti případu adekvátní právní cestou.
Nejvyšší správní soud vzhledem ke všemu shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
Právní věta:
Z dikce ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné vyplývá, že v průběhu realizace stavby může stavebník požádat o dodatečné povolení takové stavby a to právě za situace, kdy ke stavební činnosti bylo přistoupeno dříve, než byla ze strany stavebníka získána příslušná povolení dle stavebního zákona – viz ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona.
Pokud stavební zákon umožňuje vydání dodatečného povolení u stavby již zrealizované, dokončené, argumentem a fortiorie (konkrétně a maiori ad minus – od většího k menšímu) je nutno dospět k závěru, že umožňuje vydat dodatečné povolení na stavbu, která je právě realizována.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, sp. zn. 6 AS 19/2019
Podstatou sporu mezi žalobcem-ORLÍK NAD VLTAVOU, s.r.o., a orgány České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí byla rozdílnost názoru na zákonnost zřízení linky v šíři, která byla zvolena v porostech mladších 80 let.
Žalobci byla ve správním řízení pravomocně uložena pokuta za správní delikt podle ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Podle ČIŽP byla skutková podstata naplněna jednáním žalobce, když při hospodaření v lesích na pronajatých lesních pozemcích v katastrálním území Jetětice, určených k plnění funkcí lesa, v měsíci listopadu až prosinci 2014 v souvislosti s vybudováním přibližovací cesty multifunkčního charakteru (dále také jen „linka nebo linie) a oborního plotu vyznačil, zadal, nechal provést, na místě řídil a následně i převzal těžbu dříví bez připomínek ve specifikovaných lesních porostech. Těžbou došlo k odlesnění linie v nesouvislé celkové délce asi 1990 metrů a šířce odlesněných pruhů v rozmezí od 6 metru do 11 metrů, se vznikem nesouvislých odlesněných ploch o celkové výměře asi 1,55 hektaru.
Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí-žalovaný, ale to rozhodnutí ČIŽP, oblastního inspektorátu České Budějovice potvrdilo.
Rozhodnutí MŽP napadl žalobce v celém rozsahu u Městského soudu v Praze, domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí inspekce, případně upuštění od potrestání.
V žalobě žalobce namítal, že tato šíře zbudované linky kolísá od 6 do 10 metru měřených mezi jednotlivými kmeny v roce 2015, v roce 2018 tato šíře byla zjištěna mezi 6 až 7,5 metry. Závěry správních orgánů poukazující na šíři linky 6 – 11 metrů zmíněné v rozhodnutí inspekce z 1. 3. 2019 nemá oporu ve zjištěních (již dříve zmíněné protokoly). Šíři linky v rozmezí 6 až 10 metru kontrolní orgány označují za „nestandardní“, když „standardu“ by podle obou kontrolních orgánů linka odpovídala pouze, měla-li by šíři 4 až 5 metru.
Podle žalobce neobstojí závěr, že by provedení těžby lesních porostů mladších 80 let v šíři linky, tedy v rozmezí 6 – 10 metru, bylo skutečně nestandardní. Žalobce uvedl, že ke zřízení linky došlo z důvodů, které měly být splněny současně. Jednalo se vytvoření zřetelné, trvalé a souvislé rozčleňovací linie mezi lesními porosty pro odlišení budoucích jednotek prostorového rozdělení lesa v oblasti se značným množstvím přestárlých porostů v mýtním věku, vybudování strategické lesní vývozní linky efektivně zpřístupňující lesní porosty, zřízení hlavní pěší turistické trasy
a umístění a budoucí údržbu oplocení honitby.
Žalobce nesouhlasil s naplněním skutkové podstaty deliktu, kdy je zapotřebí posoudit protiprávní jednání nebo opomenutí, vznik podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů mající za následek ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích, příčinnou souvislost a vlastní zavinění.
Žalobce argumentoval, že se nenacházel v postavení realizátora těžby, ale v postavení objednatele, a v tomto případě by bylo možné jeho deliktní odpovědnost dovozovat pouze v případě, že by zákon upravoval institut účastenství na spáchání správního deliktu v podobě organizátorství, a pokud by současně stanovil, že účastenství je stejně postižitelné, jako vlastní vytvoření protiprávního stavu, což však žádný zákon nestanovil.
Žalobce dále zdůraznil, že šíři linky nelze označit za nestandardní i s ohledem na to, že se správní orgán prvního stupně na podporu svého závěru dovolává technické normy ČSN 73 6108 Lesní dopravní sít, 1996 a v návaznosti na ni linku charakterizuje jako lesní cestu 3. třídy, z níž však dle žalobce vyplývá, že šíře lesních cest 3. třídy je omezena stanovením její minimální hodnoty, nikoliv hodnoty maximální.
Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce je za přestupek odpovědný, neboť již samotná kritéria objednávky ke škodlivému následku směřovaly, trasa linie byla žalobcem vyznačena před zadáním těžby, zhotovitelé byli ze strany žalobce před vlastním provedením těžby seznámeni s účelem zřízení linky, žalobce se nijak netajil s tím, že nejde o běžnou přibližovací linku, ale že zde hodlá umístit oborní plot. Skutečnost, že zaměstnanci žalobce těžební práce zhotovitele na místě těžby řídili, vyplývá z podkladů pro rozhodnutí (hajný lesního úseku a zástupce ředitele žalobce upřesňovali trasu linie i těžby před vlastní realizací, hajný těžbu a úpravu trasy řídil).
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil s postupem žalovaného, že právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce dovozuje srozumění žalobce s provedenou činností, což je deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby. Tvrzení žalobce, že absence výhrad k výsledku činnosti nelze považovat za jednání ve smyslu příslušné skutkové podstaty tak soud nesdílel, neboť pokud žalobce dílo převzal, souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Jiný závěr podle názoru soudu z takového zjištění nelze logicky dovodit. Žalobce nebyl postižen za schvalování deliktního (či jiného) jednání jiného subjektu, ale za to, že zadal, kontroloval, řídil a bez výhrad převzal dílo (činnost), která naplnila skutkovou podstatu deliktu. Tím podle názoru soudu je jednoznačně takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu. Žalobce nebyl postižen za to, že by jednání provedl subjekt jiný, ale za jednání, jehož se sám dopustil, jak plyne ze skutkového vymezení.
V poslední části žaloby žalobce učinil eventuální návrh na upuštění od sankce, k němuž soud nepřistoupil, neboť žalobce v něm neuvedl nic, co by nebylo posouzeno v předchozím správním řízení. Žalobci byla uložena pokuta v samé dolní hranici zákonné sazby, takže podle názoru soudu s ohledem na vymezený skutek se nejedná o trest uložený zjevně v nepřiměřené výši (§ 78 odst. 2 s.ř.s.).
V dané věci tak soud uzavřel, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).
Právní věta:
- Pokud obchodní společnost (žalobce) zadá, řídí, kontroluje a bez výhrad převezme dílo, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu, potom je takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu, neboť takovým svým volním jednáním převzal výsledek činnosti jiných subjektů, které pro něj a v jeho zájmu dílo provedly. Podle názoru soudu tak přičitatelnost jednání jiných subjektů je nutno vztáhnout k žalobci, v jehož zájmu byla činnost vykonána.
- Pro posouzení deliktní odpovědnosti není podstatné, zda v konkrétním čase průběh prací přímo žalobce řídil, nebo osoby, jejichž jednání je mu přičitatelné, na místě vydávaly pokyny pro průběh prací, ale okolnost, že práce byly provedeny v zájmu žalobce, který je následně bez výhrad převzal. Skutečnost, že nebyla v každém okamžiku prokázána řídící činnost žalobce na místě samém, je pak pro deliktní posouzení odpovědnosti sama o sobě nevýznamná, pokud tuto činnost je možné odvodit od výsledku jednání třetích subjektů.
- Pokud žalobce dílo převzal a zhotovitele nepřiměl k tomu, aby své dílo opravili souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce je rovněž deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.03.2021, č.j. 6 A 157/2019-87