V projednávaném případě byl veden spor o vlastnictví lesa a louky, přičemž v katastru nemovitostí byl jako vlastník těchto pozemků zapsán stát a k lesnímu pozemku měly právo hospodaření Lesy České republiky s. p.
Žalobce J. J. založil nárok na určení vlastnického práva na tvrzeních, že jeho děd J. J. předmětné pozemky užíval se souhlasem vlastníků E. a A. N. Když tito manželé na přelomu 40. a 50. let 20. století narychlo opouštěli území Československé republiky, vyhledal E. N. žalobcova děda a ústní formou mu předal do vlastnictví oba předmětné pozemky s tím, že bude mít užitek v podobě dřeva a pastvy a že pozemky skončí v dobrých rukou. Písemná smlouva nebyla sepsána a děd na pozemcích dále hospodařil s tím, že čekal, zda se vlastníci vrátí.
Děd a po něm i žalobce se o oba pozemky starali jako o vlastní, nikdo jim v tom nebránil, jejich rodina to vše vnímala tak, že nabyli vlastnictví k oběma pozemkům.
V roce 2010 proběhly v katastrálním území XY pozemkové úpravy. Žalobce obdržel od pozemkového úřadu seznam pozemků, u kterých pozbyl vlastnické právo a seznam pozemků, u kterých nabyl vlastnické právo (v tomto řízení nesporné). V seznamu nebyly u žalobce uvedeny pozemky, které po dědovi obhospodařoval.
Žalobce proto podal žalobu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které mu nebyly pozemkovými úpravami přiznány. O žalobě nejprve rozhodoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud I. stupně). Žalobu v celém rozsahu zamítl (jak na určení vlastnictví žalobce, tak na určení vlastnictví zůstavitele/děda ke dni smrti).
Podle okresního soudu žalobcův děd nebyl oprávněným držitelem, ale pouze detentorem užívajícím pozemky bez vlastnické vůle (animus possidendi), protože čekal na případný návrat původních vlastníků. Soud konstatoval, že nebyla splněna kritéria vydržení. Neproběhlo vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb. ani dle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.). Mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.) nebylo naplněno, jelikož dvacetiletá vydržecí doba běží od pozemkových úprav v roce 2010 a skončí nejdříve v roce 2030.
Soud naznačil nepoctivý úmysl žalobce, protože žalobce věděl od 90. let, že v katastru je zapsán jiný vlastník (stát), a radil se, jak vlastnictví „vyřešit“. Soud dovodil, že i kdyby děd či žalobce vlastnictví dříve získali, rozhodnutím o pozemkových úpravách z roku 2010 by toto vlastnické právo pozbyli.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud)
Rozhodnutí: Rozsudek ze dne 11. 12. 2025, č. j. 25 Co 141/2025-168.
Krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyhověl žalobě na určení,
že děd J. J. byl ke dni své smrti (5. 4. 1996) vlastníkem pozemků. Ve zbytku (určení vlastnictví přímo pro žalobce) zamítavý výrok potvrzoval. S ohledem na politické poměry po roce 1948 vyhodnotil ústní projev manželů N. jako bezúplatný převod (darování), nikoli jako výprosu či výpůjčku. Manželé N. nepředpokládali návrat.
Jelikož jednání proběhlo na přelomu let 1949/1950 (za účinnosti obecného zákoníku občanského – o. z. o.), doba pro vydržení dle o. z. o. nedoběhla. Podle přechodných ustanovení (§ 562 obč. zák. 1950) posoudil podmínky vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb.
Dovodil splnění podmínek u děda. Děd měl oprávněnou držbu (§ 145 obč. zák. 1950 – dobrá víra se prezumovala), uplynula 10letá vydržecí doba (§ 116 odst. 1) a šlo o způsobilý předmět (§ 115). Děd tak vlastnické právo vydržel k 1. 1. 1961 a byl jeho vlastníkem až do své smrti 5. 4. 1996.
Dovolání žalovaných
Oba žalovaní 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad a 2) Lesy České republiky s. p., podali totožná dovolání, ve kterých předestřeli tři hlavních okruhy otázek:
- Otázka darování vs. výprosy. Zda lze z ústního nejednoznačného sdělení „kdybychom se neviděli, je to tvoje“ dovodit darování, nebo jde o výprosu.
- Otázka vydržení věci užívané výprosou / derivativního nabytí. Zda může ten, kdo věc nabyl derivativně (darováním), tuto věc následně vydržet.
- Otázka účinků pozemkových úprav. Jaký vliv mají pozemkové úpravy z roku 2010 na posouzení vlastnického práva.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných odmítl jako nepřípustná a částečně vadná.
Právní posouzení Nejvyššího soudu po jednotlivých otázkách.
K otázce darování vs. výprosy (Otázka 1).
Nerelevance pro rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí Krajského soudu na této otázce vůbec nestojí. Odvolací soud nedovodil nabytí vlastnictví darovací smlouvou, ale vydržením k 1. 1. 1961 podle obč. zák. 1950.
Přezkum skutkového stavu. Námitky žalovaných v tomto směru směřovaly do skutkových zjištění, což je v dovolacím řízení od roku 2013 nepřípustné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K otázce vydržení výprosy / konkurenci titulů (Otázka 2).
Formální vady dovolání: Dovolatelé neoznačili ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, čímž nesplnili požadavky § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Krajský soud posuzoval darování pouze z hlediska počátku držby pro účely vydržení, nikoli jako samostatný derivativní titul. Nedošlo tedy k žádné kolizi derivativního a originárního nabytí.
K vlivu pozemkových úprav z roku 2010 (Otázka 3).
Soulad s ustálenou judikaturou NS. Nejvyšší soud potvrdil závěry své konstantní judikatury (např. sp. zn. 22 Cdo 1977/2001 nebo 22 Cdo 108/2025):
Dědic se může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci.
Toto určení se posuzuje výhradně ke dni smrti zůstavitele (zde k 5. 4. 1996). Skutečnosti a právní události, které nastaly po dni úmrtí (včetně pozemkových úprav v roce 2010), jsou pro posouzení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti zcela irelevantní. Důsledky pozemkových úprav se mohou řešit až v případném řízení o vlastnickém právu žalobce po dodatečném projednání dědictví.
Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou: Při žalobě na určení vlastnictví zůstavitele ke dni smrti se posuzuje právní stav výhradně k tomuto dni. Pozdější události (pozemkové úpravy) jsou irelevantní.
Nejvyšší soud konstatoval, že o dovoláních žalovaných směřujících proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, nemohl rozhodnout jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání částečně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím pokračovat, a částečně není dle § 237 o. s. ř. přípustné.
Právní věta
Při posuzování žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovité věci, je rozhodný právní stav ke dni smrti zůstavitele. Právní skutečnosti, které nastaly po jeho smrti (např. pozdější pozemkové úpravy), nemají na posouzení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí žádný vliv.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinností dovolatele v dovolání konkrétně označit judikaturu Nejvyššího soudu (byť i příkladmým uvedením spisových značek příslušných rozhodnutí), s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu v nesouladu. Pouhý obecný odkaz na „nespecifikovanou judikaturu“ představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.07.2026, č.j. 22 Cdo 1446/2026-198.
Předmětem sporu byl návrh na zrušení opatření obecné povahy (OOP) č. 1/2024, kterým obec Zduchovice vyhlásila stavební uzávěru. Tato uzávěra dočasně zakazovala realizaci jakéhokoli druhu oplocení na specifikovaných lesních pozemcích s určitými výjimkami (udržovací práce nebo jednořadé oplocení proti zvěři u lesních školek a prvků ekologické stability). Doba trvání uzávěry je omezena do vydání nové změny č. 2b Územního plánu Zduchovice, maximálně však na 6 let.
K vydání OOP vedly zastupitelstvo obce následující důvody. Připravovaná změna č. 2b územního plánu počítá s přesnějším vymezením regulativů týkajících se možnosti zřízení oplocení lesních ploch v nezastavitelném území obce Zduchovice. Jejím cílem je ochrana životního prostředí v nezastavěné volné krajině a zachování její celistvosti a průchodnosti pro volně žijící organismy. Na dotčeném území je totiž vymezeno regionální biocentrum RBC 856 Na altánku a dále nadregionální biokoridor NK60.
Oborní chov přitom ohrožuje lesní porost, zejména jeho bylinné a keřové patro. Je proto v rozporu s veřejným zájmem na vytváření územního systému ekologické stability. OOP má rovněž předejít omezení vstupu do lesů v turisticky velmi cenné lokalitě. Velký oplocený celek by dále zasahoval i do krajinného rázu. Stavební uzávěra tak má do schválení změny č. 2b územního plánu zamezit nežádoucímu oplocení lesních ploch.
Navrhovatelka podala ke Krajskému soudu v Praze Návrh na zrušení opatření obecné povahy obce Zduchovice č. 1/2024 – územního opatření o stavební uzávěře.
Záměrem navrhovatelky - (Vojanovy sady, spol. s r.o.) bylo vybudovat na dotčených pozemcích „oplocení obory - Jelení vyhlídka“ pro oborní chov jelenů. Tvrdila, že přijatá uzávěra je nezákonná, nepřiměřená, diskriminační a účelově obchází dřívější rozsudek soudu. Navrhovatelka svůj návrh na zrušení stavební uzávěry postavila na následujících hlavních argumentech:
- Bránění v plnění zákonných povinností (ochrana lesa a péče o zvěř) Navrhovatelka tvrdila, že vybudování „oplocení obory - Jelení vyhlídka“ pro oborní chov jelenů je nezbytné pro to, aby mohla řádně plnit své povinnosti v lesním hospodářství. Argumentovala tím, že existence obory by jí umožnila mnohem snazší a efektivnější regulaci stavu zvěře, respektive ochranu lesa před jejím působením. Uzávěra jí v tomto plnění povinností podle lesního zákona brání.
- Navrhovatelka namítala, že stavební uzávěra je vůči ní diskriminační, protože byla obcí zacílena pouze a výhradně na její pozemky. Tvrdila, že opatření bylo vytvořeno ryze účelově a selektivně proti jejímu konkrétnímu stavebnímu záměru, zatímco ostatních vlastníků lesů v obci se nedotýká.
- Jedním z klíčových argumentů bylo tvrzení, že obec vydáním této stavební uzávěry pouze účelově obchází dřívější rozsudek soudu (č. j. 59 A 10/2024-70). Tímto předchozím zásahem soud zrušil dřívější regulaci, která navrhovatelce bránila ve stavbě a navrhovatelka argumentovala, že obec se snaží novou stavební uzávěrou nezákonně a „oklikou“ prosadit ten samý zákaz, který jí soud již jednou zrušil.
- V obecné rovině navrhovatelka považovala opatření obecné povahy č. 1/2024 za nezákonné a nepřiměřené (disproporční) s tím, že plošný zákaz jakéhokoliv oplocení představuje příliš razantní a nedůvodný zásah do jejího ústavně zaručeného vlastnického práva k dotčeným pozemkům.
Odpůrce - Zastupitelstvo obce Zduchovice
Obec uzávěrou dočasně reagovala na proces přípravy nového územního plánu a chtěla zabránit výstavbě obory do doby schválení přesných regulativů. Své rozhodnutí odůvodnila nutností ochrany životního prostředí, zamezením fragmentace volné krajiny a udržením její prostupnosti pro volně žijící organismy. Dále poukázala na riziko, že by oborní chov mohl vést k přezvěření a zničení porostů (bylinného a keřového patra), což by závažně narušilo lokální ÚSES.
Krajský soud v Praze
Soud předeslal, že při vydávání stavební uzávěry – a tedy ani při jejím soudním přezkumu – nelze zkoumat, zda je řešení připravované v územním plánu správné.
Tyto otázky mají své místo až v procesu přípravy územního plánu, případně při jeho soudním přezkumu.
Vzhledem k tomu, že oplocení obor je podle stavebního zákona 2021 drobnou stavbou nevyžadující povolení, upřesnil, že i stavby ve volném režimu musejí být v souladu s platnou územně plánovací dokumentací nebo s platným územním opatřením.
Soud se s návrhovými body podrobně vypořádal a dospěl k závěru, že odpůrce (obec) řádně zdůvodnil zákonné podmínky pro uvalení stavební uzávěry a dokument vyhodnotil jako přezkoumatelný. Argumenty obce ohledně ochrany životního prostředí, zachování celistvosti krajiny, průchodnosti pro volně žijící organismy a předcházení poškození prvků ÚSES považoval soud za racionální a legitimní důvody k omezení stavební činnosti.
Soud zamítl tvrzení navrhovatelky, že jí stavební uzávěra brání plnit zákonné povinnosti při ochraně lesa. Povinnost chovat zvěř ve stanoveném rozmezí se vztahuje na uživatele honitby nezávisle na tom, zda existuje obora. Kromě toho uzávěra nadále zřizování klasických lesnických ochranných oplocenek proti zvěři umožňuje formou výjimky.
Námitku, že byla uzávěra cílena pouze na pozemky navrhovatelky, shledal soud jako nedůvodnou. Uzávěra se navrhovatelky dotkla výhradně proto, že její lesní pozemky byly předchozím soudním zásahem vyňaty z platné regulace oplocení.
U všech ostatních vlastníků lesních pozemků v obci ale stále platí omezení výstavby oplocení podle stávajícího územního plánu.
Navrhovatelka argumentovala tím, že se obec snaží nezákonně prosadit regulaci, kterou soud již jednou v rozsudku č. j. 59 A 10/2024-70 zrušil. Soud tuto námitku vyvrátil konstatováním, že tehdy ke zrušení dřívější regulace došlo primárně kvůli procesní chybě obce (absence opakovaného veřejného projednání), a nikoliv
z důvodu, že by zrušené regulativy byly věcně nezákonné či nepřiměřené.
Soud hodnotil, zda vzhledem k této fázi pořizování změny č. 2b územního plánu představuje OOP co nejmenší možný zásah do práv navrhovatelky. Dospěl přitom k závěru, že ve vztahu k části pozemků navrhovatelky nemůže stavební uzávěra obstát. Zavádí pro ně omezující regulaci, která je vzhledem k pokročilému stádiu projednávání návrhu změny č. 2b územního plánu již nepřiměřená
Plošný absolutní zákaz stavby obory vyhodnotil soud jako nepřiměřený zásah
do vlastnických práv v těch částech lesa, kde není navrhován systém ekologické stability (ÚSES). V partiích pozemků, které se prostorově s ÚSES překrývají,
však veřejný zájem na ochraně přírody nad vlastnickým právem převážil, a uzávěra zde zůstala platná.
Soud závěrem konstatoval, že rozhodnutí stanovuje, že ochrana územního systému ekologické stability a prostupnosti krajiny před fragmentací patří mezi relevantní veřejné zájmy, na jejichž základě může samospráva dočasně zakázat budování oborních oplocení v lese formou stavební uzávěry. Nástroj územního plánování (včetně stavební uzávěry) však musí plně respektovat ústavní požadavek přiměřenosti. Plošné blokování výstavby oplocení na velkých územích ztratilo právní podklad v částech, kde specifický ochranný režim (jako je právě ÚSES) absentoval.
Soud návrhu vyhověl pouze částečně. Opatření obecné povahy (stavební uzávěra) soud zrušil pouze v rozsahu, v jakém na těchto pozemcích není navrhován územní systém ekologické stability (ÚSES) podle výkresu návrhu změny územního plánu. Ve zbytku byl návrh zamítnut a stavební uzávěra tak na územích zahrnutých do ÚSES plně obstála.
Právní věta
- Ochrana prvků územního systému ekologické stability (ÚSES) a snaha o zachování prostupnosti krajiny proti její fragmentaci představují legitimní veřejné zájmy, k jejichž prozatímní ochraně při pořizování změny územního plánu může obec využít institut stavební uzávěry zakazující výstavbu oborních oplocení na lesních pozemcích.
- Plošný absolutní zákaz realizace oplocení je však zásahem do vlastnického práva, který neobstojí v testu proporcionality v rozsahu, v němž dopadá i na ty (části) lesních pozemků, na kterých vymezení ÚSES či jiný srovnatelný veřejný zájem v připravovaném územním plánu navrhován není.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.12.2025, sp. zn. 3 Tdo 28/2026
V projednávaném případě se jednalo o zastínění sousedního pozemku žalobkyně z pozemku žalovaných. U hranice s pozemkem žalobkyně rostly čtyři douglasky tisolisté, vysoké 18 - 20 m. Stín stromů omezoval obvyklé užívání pozemku žalobkyně zastíněním, a to v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků účastníků. Podle znalce zastínění omezovalo pěstování rostlin, stromů a keřů i běžnou rekreační činnost na jednotlivých částech pozemku.
Už v době výstavby rodinných domů byla lokalita typická výskytem stromů, protože v daném místě předtím byla tzv. Vaňkova lesní školka. Tato vegetace je v dané lokalitě pod ochranou orgánu péče o životní prostředí. Žalovaní se například nedomohli skácení douglasky tisolisté v roce 2017, které žádali z důvodu zastínění sousedního pozemku. Podle posudku znalce Ing. Enta stromy rostoucí na pozemku žalovaných brání oslunění pozemku žalobkyně v letním období od 12 do 18 hodin, respektive 19 hodin v červnu, v zimním období pak od 11 hodin do 14 hodin, respektive pak do 15 hodin v prosinci.
Žalobkyně podala žalobu k okresnímu soudu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků, na nichž stojí její rodinný dům.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 12 C 282/2018-236, výrokem I uložil žalovaným povinnost provést opatření k odvrácení hrozící škody spočívající v pokácení douglasky tisolisté tvořené dvěma kmeny srostlými do výšky 1,1 m, která je součástí skupiny věkově mladší douglasky tisolisté a břízy bělokoré. Výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody, spočívající v pokácení zbývajících kusů jehličnatých stromů – douglasek tisolistých, které se nacházejí na pozemku žalovaných. Výrokem III pak zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků st. parc. č. XY, na němž stojí a jehož součástí je stavba – rodinný dům.
Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Uvedl, že stromy „vyskytují se ve větším počtu na pozemku žalovaných a jejich sousedů v bezprostředním okolí. Soud nedošel k závěru, že by stínění žalovanými stromy bylo nepřiměřené místním poměrům. Tam, kde se stromy tohoto vzrůstu vyskytují, je naopak stínění obvyklým jevem a je tak místním poměrům přiměřené. S tím logicky musela být žalobkyně seznámena při nákupu pozemku.
Co se týče podstatného omezení obvyklého užívání pozemku, které by v důsledku stínění mělo jako předpoklad naplnění generální klauzule § 1013 odst. 1 občanského zákoníku být splněno, soud neshledal ani tuto podmínku jako danou. I když žalobkyně ze svého pozemku stromy zcela odstranila, nevyužívá pozemek ani v části nacházející se za jejím domem k pěstování rostlin, ani k žádné jiné činnosti závislé na vysokém stupni oslunění. Kromě toho nelze pominout stín, který vrhají domy stavěné zhruba ve stejné linii jeden na druhý, respektive na pozemek nejbližšího souseda.“ Protože soud neshledal, že by stínění předmětnými stromy vnikalo na pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovalo obvyklé užívání pozemku, žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Co 219/2021-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní posouzení provedené soudem prvního stupně za správná. Dal sice odvolatelce za pravdu, že nárok z imisí nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník nabyl nemovitost již v době, kdy se zde stromy jako zdroj imisí nacházely a že předmětné stromy jsou vzrostlé a převážně v odpoledních hodinách zkracují dobu oslunění; nejde však o míru nepřiměřenou místním poměrům v místě, ve kterém se dříve nacházela tzv. Vaňkova lesní školka.
O tom, že stínění předmětnými stromy o výšce dosahující „cca 20 metrů“ není nepřiměřené místním poměrům, svědčí podle krajského soudu mj. zpráva Odboru životního prostředí Městského úřadu v XY a svědecká výpověď jeho vedoucího I. R. o tom, že výskyt předmětných douglasek tisolistých není nepřiměřený místním poměrům a že stromy vysoké 20-30 metrů se běžně nacházejí i v jiných lokalitách v XY. Znalkyně Irena Dundychová rovněž potvrdila, že v dané lokalitě jsou douglasky tisolisté všude v zahradách. Z toho je zřejmé, že i v současné době je částečné zastínění pozemku žalobkyně v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků, které ji omezuje i v pěstování rostlin na takto zastíněné části jejího pozemku, přiměřené místním poměrům.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Tvrdila, že při posouzení vnikání imisí (zde stínu) na pozemek jiného vlastníka, souseda, v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku se odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Z těchto rozhodnutí cituje, a uvádí: „Jak je zřejmé ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, je povinností soudů v případě posuzování imisí zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Žalobkyně je přesvědčena, že soudy takovým způsobem nepostupovaly, nadto odvolací soud místní poměry posuzoval nejednotně. Za stěžejní je nutno považovat to, že odvolací soud (a soud prvního stupně) v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR neposuzoval otázku podstatného omezení užívání pozemku, tj. poměry druhové“ – jedná se zejména o běžnou rekreační činnost, pěstování rostlin, stromů a keřů. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že předmětné stromy dle znaleckého posudku Ing. Enta omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, toto však žádným způsobem nehodnotí, a už vůbec ne ve vztahu k případnému omezení užívání pozemku. Odvolací soud pak v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu „neposoudil míru obtěžování jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (tj. poměry místní i druhové).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejdříve ozřejmil (§ 1013 odst. 1 o. z.). „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“.
Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.
I když lze vyjít z poměrů, které se v daném místě historicky vyvinuly, je třeba míru zastínění posoudit i s přihlédnutím k obvyklému zastínění v jiných podobných místech, v dané věci k lokalitám s obytnými domy.
O relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku.
Nejvyšší soud konstatoval, že některými uvedenými pravidly se odvolací soud neřídil; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z toho, že zastínění pozemku žalobkyně ji sice omezuje ve využití pozemku, vzhledem k poměrům v daném místě však nepřekračuje míru těmto poměrům přiměřenou. Konstatovaly, že v místě se vyskytuje řada stromů podobného vzrůstu, a stínění je pak nutným důsledkem.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel při posuzování imise jen z toho, že v místě je obvyklá existence vysokých stromů a nezabýval se též mírou přiměřenou poměrům v podobných lokalitách, resp. obvyklým užíváním pozemku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně míry přiměřené místním poměrům je předčasný. Především soud nevysvětlil, proč za místo, podle kterého za lokalitu určující místní poměry považoval okruh „100 metrů od středu pozemku parc. č. XY“. Dále: Je-li v uvedeném okruhu celkem 22 pozemků s rodinnými domy a na třech z nich jsou stromy, které stíní část sousedních pozemků po dobu 5 – 6 hodin a na osmi z nich jsou stromy stínící část sousedních pozemků po dobu převážně 1 – 3 hodiny, pak je zřejmé, že i v takto vymezeném okruhu jsou z 22 pozemků jen tři, které se blíží zastínění pozemku žalobkyně. Závěr o tom, že zastínění v rozsahu 5 – 6 hodin, navíc v poledne a v převážnou část odpoledne, je i v takto vymezené lokalitě přiměřené poměrům, je zjevně předčasný a tudíž nesprávný.
Podle Nejvyššího soudu míra přiměřená místním poměrům není v této věci dána výskytem stromů, ale zastíněním sousedního pozemku, resp. jeho části, která by jinak, nebýt zastínění, sloužila k rekreaci a k pěstování rostlin. Jestliže má soud učinit závěr o tom, že vzhledem k výskytu stromů v místě je obvyklé i stínění sousedních pozemků, a žalobkyně tvrdí, že tyto stromy nikde nestíní sousední pozemek ve stejném rozsahu, a stíny dopadají „výhradně na pozemky, kde se (stromy) nachází, příp. na plochy technického zázemí“, nemůže soud vyjít jen z paušálního poznatku, že stromy obvykle stíní, ale musí se zabývat reálnou situací v místě.
Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl v rozsahu přípustnosti dovolání uplatněn právem; dovolání je důvodné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedené části zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní věta
V řízení o žalobě na ochranu proti imisím se uplatní zásada projednací a je tedy zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.
Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 obč. zák.), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení.
Soud musí zvážit, zda konkrétní imise podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku v podobných místech. Důležité je její posouzení z hlediska tzv. druhových poměrů, tedy v daném případě poměrů v jiných obdobných lokalitách (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití).
Významné je také procentuální vyjádření plochy pozemků dotčené stíněním ve vztahu k celému pozemku a posouzení toho, zda obtěžovaný vlastník může i přes zastínění části pozemku u domu jej užívat k obvyklým účelům, ke kterému takové pozemky (např. pozemky obklopující rodinné domy) obvykle slouží.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2022, č.j. 22 Cdo 1440/2022-304
V posuzované věci se jednalo o stavbu chaty v lese na cizím pozemku. Nejpozději v roce 1957 postavili právní předchůdci žalobců a) M. D. a b) H. D. chatu zčásti na cizím pozemku. Nyní se jedná o pozemek v k. ú. P., který je ve vlastnictví žalované S. F. V době výstavby chaty byl pozemek v užívání socialistické organizace a právní předchůdci žalobců nevěděli, že stavěli i na cizím pozemku. Jednalo se o stavbu trvalou, neboť od samého počátku byla budována jako stavba spojená se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby.
V posuzovaném případě byla řešena právní otázka nabytí vlastnictví zpracováním věci v souvislosti s neoprávněnou stavbou chaty na cizím pozemku před 1. 4. 1964.
Případem se nejdříve zabýval Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č.j. 20 C 51/2015-101 určil, že součástí společného jmění žalobců je pozemek v katastrálním území P, na kterém jejich právní předchůdci postavili chatu na cizím pozemku.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č.j. 54 Co 30/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 43 187,60 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 12 729 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku došlo ke vzniku jediné společné nerozdělitelné nemovité věci, přičemž vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem takto vzniklé nemovité věci se stal z obou vlastníků ten, jehož podíl oceněný v penězích byl největší. Jelikož nebyly shledány důvody pro aplikaci § 127 zákona č. 141/1950 Sb. (tedy že by si právní předchůdci žalobců byli vědomi toho, že staví na cizím pozemku), posoudil vlastnictví věci podle § 126 odst. 1 téhož zákona. Při stanovení výše podílu soud vyšel ze závěrů soudů rozhodujících v předcházejícím řízení, že v době výstavby chaty byly ceny pozemků na velmi nízké úrovni
a výrazně nižší, než ceny staveb. Vlastníky nově vzniklé nemovité věci, včetně pozemku v k. ú. P., se tak stali právní předchůdci žalobců.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak“, konkrétně otázky nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, a dále na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou poukazovala na to, že byla soudním rozhodnutím připravena o majetek, aniž by se dopustila protiprávního jednání.
Dále poukázala na to, že jí nebyla poskytnuta náhrada podle § 128 zák. č. 141/1950 Sb. Na stavbu chaty bylo použito dřevo ze stromů pokácených na lesním pozemku a odvolací soud nijak nezkoumal majetkový podíl žalobců a dovolatelky na tomto materiálu. Odvolací soud podle dovolatelky přiložil původní právní úpravě větší váhu než aktuálně platným principům občanského práva a postupoval v rozporu s § 2 a § 6 o. z. Zvýhodnil neoprávněného stavebníka, aniž by chránil knihovního vlastníka.
Rovněž namítala, že judikaturu o zpracování cizí věci lze použít pouze na pozemky v soukromém vlastnictví, zatímco pozemek zastavěný stavbou chaty (původně součást pozemku) byl ve vlastnictví socialistickém, neboť právním předchůdcům žalované byl odňatý v roce 1953 v rámci kolektivizace a byl jim vrácený až v roce 1992. Proto ho nebylo možné do soukromého vlastnictví nabýt.
Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalobcům vyšší náklady, než které požadovali. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo rozsudky obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud
Jelikož vlastnické právo žalobců k zastavěnému pozemku mělo vzniknout před 1. 4. 1964, postupoval v otázce nabytí vlastnického práva dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zák. č. 141/1950 Sb.“). Jelikož k případnému vydržení vlastnického práva žalovanou nemohlo dojít před 1. 4. 1964, postupoval dovolací soud při posouzení otázky vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku.
Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.
Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva.
Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek.
Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Tento zákon kladl důraz na dobrou víru zpracovatele a vycházel z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci, Z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku.
V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při dovolacím přezkumu vycházet), že právní předchůdci žalované F. a A. F. byli od roku 1937 až do roku 1956 vlastníky sporného pozemku na základě směnné smlouvy uzavřené s obcí P., což nikým nebylo zpochybněno a není proto žádného důvodu, aby vlastnictví právních předchůdců žalované vzniklo na základě držby. Ve zbývajícím období, nejpozději od roku 1957, tedy od výstavby chaty, pak právní předchůdci žalované (F. a A. F. do roku 1976 a M. a J. V. do roku 1991), ani sama žalovaná, nesplnili jeden ze základních předpokladů vydržení, a to faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Splnění této podmínky bylo vyloučeno tím, že na pozemku byla zčásti postavena chata ve vlastnictví osob odlišných od právních předchůdců žalované.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu.
Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany
Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).
Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána; platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, č.j. 22 Cdo 3894/2017-169
Orgán státní správy lesů (správní orgán prvního stupně Městského úřadu Chrudim) zjistil při pochůzce dne 30.6.2016 nedostatky v lesním hospodaření žalobkyně X.Y., konkrétně, že se na jejich lesních pozemcích vyskytují nezalesněné holiny o celkové výměře cca 1,5 ha, které vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000. Správní orgán svým rozhodnutím uložil žalobkyni opatření ke zlepšení stavu lesů. Současně byla žalobkyně poučena o tom, že nebude-li termín zalesnění dodržen, vystavuje se nebezpečí postihu uložením pokuty až do výše 100 000 Kč podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona.
Žalobkyně s rozhodnutím nesouhlasila, hájila se, že nabyla lesní pozemky v dražbě až v roce 2012 a zanedbaný stav lesa zdůvodňovala tím, že je vlastnicí teprve od r. 2012, zatímco těžba v lese byla provedena bývalým vlastníkem, který holiny nezalesnil. Uvedla, že zalesňování provádí vlastními silami a vzhledem k rozsahu prací se jí nepodařilo holiny zalesnit.
Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (žalovaný), který však odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského úřadu (KÚ) podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.
Krajský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyhodnotil námitky žalobkyně o neexistenci holiny jako nedůvodné. Vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a uvedl, že bylo namístě aplikovat ust. § 31 odst. 6 lesního zákona, které se výslovně vztahuje na povinnost vlastníka lesního pozemku zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku.
Pokud se jednalo o obranu žalobkyně, která tvrdila, že je postihována, resp. že jí je ukládána povinnost, která měla být uložena jejímu právnímu předchůdci, pak soud uvedl, že se nelze úspěšně dovolávat toho, že žalobkyně nabyla lesní pozemky v dražbě v roce 2012. Žalobkyně nastupuje do práv a povinností svého právního předchůdce. Jestliže nebyla povinnost zalesnit holinu do dvou let jejím právním předchůdcem splněna, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa novým vlastníkem rezignovat.
Jestliže se žalobkyně rozhodla účastnit se dražby dotčených lesních pozemků, měla si být vědoma rozsahu a nákladovosti péče, která je s řádným obhospodařováním daných lesních pozemků spojena. To, že se žalobkyně rozhodla vykonávat péči o les převážně osobně a o víkendech, není ve věci relevantní. Jestliže stav lesních pozemků vyžaduje rozsáhlejší péči, k níž je třeba sjednat odborný subjekt, pak je na žalobkyni, aby jako vlastník lesních pozemků takovou péči zajistila.
Krajský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného (KÚ), které s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně tvoří jeden celek. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Právní věta:
Jestliže se žalobkyně rozhodla lesní pozemky vlastnit, pak je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot, jak vyplývá z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není okolností odůvodňující v daném případě oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v minulosti dřívějším vlastníkem, naopak je v souladu se zájmem společnosti na ochraně lesa, aby byl tento protiprávní stav co nejdříve napraven.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017 - 72
Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí svým rozhodnutím uložil žalobci Ing. D. K. pokutu ve výši 500 Kč podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., za jízdu a stání motorovým vozidlem Subaru Forester na lesní cestě, tedy na pozemku určeném k plnění funkce lesa.
Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (KÚ), ale ten žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Žalobce v odvolání zpochybňoval, že se jednalo o lesní cestu s omezeným vjezdem, a poukázal na to, že je tato cesta jedinou možnou příjezdovou cestou k jeho nemovitosti, kde má trvalý pobyt. Žalovaný KÚ ovšem ve svém rozhodnutí zdůraznil protiprávnost žalobcova jednání s tím, že si žalobce mohl od vlastníka lesa kdykoliv obstarat povolení ke vjezdu na zmíněnou cestu. Při posouzení, zda je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, žalovaný vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí.
S rozhodnutím KÚ žalobce nesouhlasil a podal proti němu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 22 A 112/2013 - 45, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud na základě judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalovaný nemůže při úvaze o tom, zda je konkrétní pozemek pozemkem určeným k plnění funkce lesa, vycházet pouze z formálního údaje zaznamenaného v katastru nemovitostí, ale musí zvážit, zda tyto formální údaje odpovídají skutečnému stavu.
Žalovaný KÚ poté rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, č. j. MSK 47450/2017, znovu rozhodl o odvolání žalobce tak, že ho zamítl a uvedené rozhodnutí potvrdil, pouze změnil výrok rozhodnutí tak, aby bylo přímo v něm uvedeno, jaké protiprávní činnosti se měl žalobce dopustit. Žalovaný zejména poukázal na to, že existenci cesty určené k plnění funkce lesa oznamuje dopravní značka zákaz vjezdu motorových vozidel. To, že se jedná o lesní cestu vymezenou jako pozemek určený k plnění funkce lesa, prokazuje také záznam v katastru nemovitostí a dále skutečnost, že tato cesta vede do hor a je již od počátku lemovaná lesními porosty. Zákaz vjezdu motorovým vozidlem do lesa stanoví přímo lesní zákon, a bylo tak na místě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti obstaral výjimku povolující vjezd, kterou poskytují Lesy ČR.
Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného KÚ podruhé opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru ani v druhém rozhodnutí žalovaný „neprovedl jediný důkaz, jímž mělo být především ohledání na místě samém či alespoň učinění dotazu na vlastníka předmětného pozemku, jímž je státní podnik Lesy České republiky, Lesní závod Ostravice.“ Žalovaný se podle jeho názoru pouze omezil na konstatování, že o charakteru lesní cesty neměli pochybnosti ani zasahující policisté a že jemu samotnému je z úřední činnosti známo, že jde o cestu do hor, lemovanou lesními porosty. Ač je tedy napadené rozhodnutí žalovaného podrobně a obsáhle odůvodněno, opět neodpovídá na otázku, z jakých důvodů je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa.
Kasační stížnost
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný KÚ (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. a) a d) s. ř. s., v níž zdůraznil, že pokládá napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.
Stěžovatel poukázal na to, že se právní posouzení věci krajským soudem nachází v jediném odstavci rozsudku, že z něj není pochopitelné, jaké další kroky by měl učinit po vrácení věci a proč nejsou dostatečné ty kroky, které učinil. Stěžovatel při svém novém rozhodování shledal podklady ve spise dostatečnými a nerozumí tomu, co by mělo na zjištěném stavu změnit ohledání cesty na místě či sdělení vlastníka cesty. Bylo nepochybně zjištěno, že žalobce podané cestě jel, že je tato cesta evidovaná jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, přičemž vede do hor a je lemována lesním porostem, tato cesta byla označena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům tak, jak předpokládá zákon, a žalobci muselo být zřejmé, že po této cestě bez příslušného povolení motorovým vozidlem jezdit nesmí. Zároveň je běžnou praxí, že si vlastníci nemovitostí napojených na lesní cestu obstarávají výjimku k vjezdu na lesní cestu od vlastníka pozemků, což je určitým následkem svobodné volby bydliště.
Nejvyšší správní soud
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve svém druhém rozhodnutí těmto požadavkům dostál. K argumentu o povaze lesní cesty spočívajícím na evidenci v katastru nemovitostí, tedy k argumentu formální povahy, totiž v novém rozhodnutí připojil ještě další dva důvody materiální povahy, a to jednak že se jedná o lesní cestu vedoucí do hor, již od počátku lemovanou lesním porostem, a dále že je tato cesta vyznačena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům. Z těchto poznatků lze i bez ohledání na místě či jiných úkonů s jistotou dospět k závěru, že se vskutku jedná o pozemek určený k plnění funkce lesa. Stěžovatel tedy jasně prokázal, že se nejedná o chybnou evidenci v katastru nemovitostí, nýbrž že formálně i materiálně jde o lesní cestu a o povaze pozemku nejsou žádné důvodné pochybnosti. Jeho rozhodnutí je v tomto směru přezkoumatelné. Pro právní posouzení věci tedy není nutné provádět další kroky doporučené krajským soudem v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožnil s názorem stěžovatele, že je namístě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti zajistil potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku. Tento postup je využíván běžně a vyvažuje tak oba protichůdné právní zájmy, které zde existují – právo vlastnit a užívat majetek i právo chránit životní prostředí a přírodní bohatství.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozsudek krajského soudu s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícímrozhodnutí.
Právní věta:
Skutečnost, že je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, nelze založit pouze na formálním kritériu, tedy na evidenci v katastru nemovitostí, ale musí se vzít v úvahu i kritéria materiální.
V těchto situacích nemůže být určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa materiálně (viz § 3).
Správní orgány se tedy musí zabývat faktickou povahou předmětného pozemku, zejména, zda takový pozemek skutečně k rozhodnému datu s lesem souvisel či sloužil lesnímu hospodářství. Je proto třeba zjistit, jaká je skutečná povaha pozemku a je nezbytné zabývat se otázkou, zda evidovaný stav odpovídá skutečnosti a prověřit, zda se nejedná o chybu v evidenci.
Pro účely přístupu ke své nemovitosti si vlastník nemovitosti musí zajistit potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 08.03.2018, sp. zn. 7 As 27/2018