V projednávaném případě se jednalo o zastínění sousedního pozemku žalobkyně z pozemku žalovaných. U hranice s pozemkem žalobkyně rostly čtyři douglasky tisolisté, vysoké 18 - 20 m. Stín stromů omezoval obvyklé užívání pozemku žalobkyně zastíněním, a to v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků účastníků. Podle znalce zastínění omezovalo pěstování rostlin, stromů a keřů i běžnou rekreační činnost na jednotlivých částech pozemku.
Už v době výstavby rodinných domů byla lokalita typická výskytem stromů, protože v daném místě předtím byla tzv. Vaňkova lesní školka. Tato vegetace je v dané lokalitě pod ochranou orgánu péče o životní prostředí. Žalovaní se například nedomohli skácení douglasky tisolisté v roce 2017, které žádali z důvodu zastínění sousedního pozemku. Podle posudku znalce Ing. Enta stromy rostoucí na pozemku žalovaných brání oslunění pozemku žalobkyně v letním období od 12 do 18 hodin, respektive 19 hodin v červnu, v zimním období pak od 11 hodin do 14 hodin, respektive pak do 15 hodin v prosinci.
Žalobkyně podala žalobu k okresnímu soudu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků, na nichž stojí její rodinný dům.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 12 C 282/2018-236, výrokem I uložil žalovaným povinnost provést opatření k odvrácení hrozící škody spočívající v pokácení douglasky tisolisté tvořené dvěma kmeny srostlými do výšky 1,1 m, která je součástí skupiny věkově mladší douglasky tisolisté a břízy bělokoré. Výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody, spočívající v pokácení zbývajících kusů jehličnatých stromů – douglasek tisolistých, které se nacházejí na pozemku žalovaných. Výrokem III pak zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků st. parc. č. XY, na němž stojí a jehož součástí je stavba – rodinný dům.
Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Uvedl, že stromy „vyskytují se ve větším počtu na pozemku žalovaných a jejich sousedů v bezprostředním okolí. Soud nedošel k závěru, že by stínění žalovanými stromy bylo nepřiměřené místním poměrům. Tam, kde se stromy tohoto vzrůstu vyskytují, je naopak stínění obvyklým jevem a je tak místním poměrům přiměřené. S tím logicky musela být žalobkyně seznámena při nákupu pozemku.
Co se týče podstatného omezení obvyklého užívání pozemku, které by v důsledku stínění mělo jako předpoklad naplnění generální klauzule § 1013 odst. 1 občanského zákoníku být splněno, soud neshledal ani tuto podmínku jako danou. I když žalobkyně ze svého pozemku stromy zcela odstranila, nevyužívá pozemek ani v části nacházející se za jejím domem k pěstování rostlin, ani k žádné jiné činnosti závislé na vysokém stupni oslunění. Kromě toho nelze pominout stín, který vrhají domy stavěné zhruba ve stejné linii jeden na druhý, respektive na pozemek nejbližšího souseda.“ Protože soud neshledal, že by stínění předmětnými stromy vnikalo na pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovalo obvyklé užívání pozemku, žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Co 219/2021-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní posouzení provedené soudem prvního stupně za správná. Dal sice odvolatelce za pravdu, že nárok z imisí nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník nabyl nemovitost již v době, kdy se zde stromy jako zdroj imisí nacházely a že předmětné stromy jsou vzrostlé a převážně v odpoledních hodinách zkracují dobu oslunění; nejde však o míru nepřiměřenou místním poměrům v místě, ve kterém se dříve nacházela tzv. Vaňkova lesní školka.
O tom, že stínění předmětnými stromy o výšce dosahující „cca 20 metrů“ není nepřiměřené místním poměrům, svědčí podle krajského soudu mj. zpráva Odboru životního prostředí Městského úřadu v XY a svědecká výpověď jeho vedoucího I. R. o tom, že výskyt předmětných douglasek tisolistých není nepřiměřený místním poměrům a že stromy vysoké 20-30 metrů se běžně nacházejí i v jiných lokalitách v XY. Znalkyně Irena Dundychová rovněž potvrdila, že v dané lokalitě jsou douglasky tisolisté všude v zahradách. Z toho je zřejmé, že i v současné době je částečné zastínění pozemku žalobkyně v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků, které ji omezuje i v pěstování rostlin na takto zastíněné části jejího pozemku, přiměřené místním poměrům.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Tvrdila, že při posouzení vnikání imisí (zde stínu) na pozemek jiného vlastníka, souseda, v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku se odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Z těchto rozhodnutí cituje, a uvádí: „Jak je zřejmé ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, je povinností soudů v případě posuzování imisí zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Žalobkyně je přesvědčena, že soudy takovým způsobem nepostupovaly, nadto odvolací soud místní poměry posuzoval nejednotně. Za stěžejní je nutno považovat to, že odvolací soud (a soud prvního stupně) v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR neposuzoval otázku podstatného omezení užívání pozemku, tj. poměry druhové“ – jedná se zejména o běžnou rekreační činnost, pěstování rostlin, stromů a keřů. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že předmětné stromy dle znaleckého posudku Ing. Enta omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, toto však žádným způsobem nehodnotí, a už vůbec ne ve vztahu k případnému omezení užívání pozemku. Odvolací soud pak v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu „neposoudil míru obtěžování jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (tj. poměry místní i druhové).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejdříve ozřejmil (§ 1013 odst. 1 o. z.). „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“.
Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.
I když lze vyjít z poměrů, které se v daném místě historicky vyvinuly, je třeba míru zastínění posoudit i s přihlédnutím k obvyklému zastínění v jiných podobných místech, v dané věci k lokalitám s obytnými domy.
O relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku.
Nejvyšší soud konstatoval, že některými uvedenými pravidly se odvolací soud neřídil; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z toho, že zastínění pozemku žalobkyně ji sice omezuje ve využití pozemku, vzhledem k poměrům v daném místě však nepřekračuje míru těmto poměrům přiměřenou. Konstatovaly, že v místě se vyskytuje řada stromů podobného vzrůstu, a stínění je pak nutným důsledkem.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel při posuzování imise jen z toho, že v místě je obvyklá existence vysokých stromů a nezabýval se též mírou přiměřenou poměrům v podobných lokalitách, resp. obvyklým užíváním pozemku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně míry přiměřené místním poměrům je předčasný. Především soud nevysvětlil, proč za místo, podle kterého za lokalitu určující místní poměry považoval okruh „100 metrů od středu pozemku parc. č. XY“. Dále: Je-li v uvedeném okruhu celkem 22 pozemků s rodinnými domy a na třech z nich jsou stromy, které stíní část sousedních pozemků po dobu 5 – 6 hodin a na osmi z nich jsou stromy stínící část sousedních pozemků po dobu převážně 1 – 3 hodiny, pak je zřejmé, že i v takto vymezeném okruhu jsou z 22 pozemků jen tři, které se blíží zastínění pozemku žalobkyně. Závěr o tom, že zastínění v rozsahu 5 – 6 hodin, navíc v poledne a v převážnou část odpoledne, je i v takto vymezené lokalitě přiměřené poměrům, je zjevně předčasný a tudíž nesprávný.
Podle Nejvyššího soudu míra přiměřená místním poměrům není v této věci dána výskytem stromů, ale zastíněním sousedního pozemku, resp. jeho části, která by jinak, nebýt zastínění, sloužila k rekreaci a k pěstování rostlin. Jestliže má soud učinit závěr o tom, že vzhledem k výskytu stromů v místě je obvyklé i stínění sousedních pozemků, a žalobkyně tvrdí, že tyto stromy nikde nestíní sousední pozemek ve stejném rozsahu, a stíny dopadají „výhradně na pozemky, kde se (stromy) nachází, příp. na plochy technického zázemí“, nemůže soud vyjít jen z paušálního poznatku, že stromy obvykle stíní, ale musí se zabývat reálnou situací v místě.
Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl v rozsahu přípustnosti dovolání uplatněn právem; dovolání je důvodné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedené části zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní věta
V řízení o žalobě na ochranu proti imisím se uplatní zásada projednací a je tedy zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.
Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 obč. zák.), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení.
Soud musí zvážit, zda konkrétní imise podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku v podobných místech. Důležité je její posouzení z hlediska tzv. druhových poměrů, tedy v daném případě poměrů v jiných obdobných lokalitách (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití).
Významné je také procentuální vyjádření plochy pozemků dotčené stíněním ve vztahu k celému pozemku a posouzení toho, zda obtěžovaný vlastník může i přes zastínění části pozemku u domu jej užívat k obvyklým účelům, ke kterému takové pozemky (např. pozemky obklopující rodinné domy) obvykle slouží.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2022, č.j. 22 Cdo 1440/2022-304
V posuzované věci se jednalo o stavbu chaty v lese na cizím pozemku. Nejpozději v roce 1957 postavili právní předchůdci žalobců a) M. D. a b) H. D. chatu zčásti na cizím pozemku. Nyní se jedná o pozemek v k. ú. P., který je ve vlastnictví žalované S. F. V době výstavby chaty byl pozemek v užívání socialistické organizace a právní předchůdci žalobců nevěděli, že stavěli i na cizím pozemku. Jednalo se o stavbu trvalou, neboť od samého počátku byla budována jako stavba spojená se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby.
V posuzovaném případě byla řešena právní otázka nabytí vlastnictví zpracováním věci v souvislosti s neoprávněnou stavbou chaty na cizím pozemku před 1. 4. 1964.
Případem se nejdříve zabýval Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č.j. 20 C 51/2015-101 určil, že součástí společného jmění žalobců je pozemek v katastrálním území P, na kterém jejich právní předchůdci postavili chatu na cizím pozemku.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č.j. 54 Co 30/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 43 187,60 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 12 729 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku došlo ke vzniku jediné společné nerozdělitelné nemovité věci, přičemž vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem takto vzniklé nemovité věci se stal z obou vlastníků ten, jehož podíl oceněný v penězích byl největší. Jelikož nebyly shledány důvody pro aplikaci § 127 zákona č. 141/1950 Sb. (tedy že by si právní předchůdci žalobců byli vědomi toho, že staví na cizím pozemku), posoudil vlastnictví věci podle § 126 odst. 1 téhož zákona. Při stanovení výše podílu soud vyšel ze závěrů soudů rozhodujících v předcházejícím řízení, že v době výstavby chaty byly ceny pozemků na velmi nízké úrovni
a výrazně nižší, než ceny staveb. Vlastníky nově vzniklé nemovité věci, včetně pozemku v k. ú. P., se tak stali právní předchůdci žalobců.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak“, konkrétně otázky nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, a dále na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou poukazovala na to, že byla soudním rozhodnutím připravena o majetek, aniž by se dopustila protiprávního jednání.
Dále poukázala na to, že jí nebyla poskytnuta náhrada podle § 128 zák. č. 141/1950 Sb. Na stavbu chaty bylo použito dřevo ze stromů pokácených na lesním pozemku a odvolací soud nijak nezkoumal majetkový podíl žalobců a dovolatelky na tomto materiálu. Odvolací soud podle dovolatelky přiložil původní právní úpravě větší váhu než aktuálně platným principům občanského práva a postupoval v rozporu s § 2 a § 6 o. z. Zvýhodnil neoprávněného stavebníka, aniž by chránil knihovního vlastníka.
Rovněž namítala, že judikaturu o zpracování cizí věci lze použít pouze na pozemky v soukromém vlastnictví, zatímco pozemek zastavěný stavbou chaty (původně součást pozemku) byl ve vlastnictví socialistickém, neboť právním předchůdcům žalované byl odňatý v roce 1953 v rámci kolektivizace a byl jim vrácený až v roce 1992. Proto ho nebylo možné do soukromého vlastnictví nabýt.
Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalobcům vyšší náklady, než které požadovali. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo rozsudky obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud
Jelikož vlastnické právo žalobců k zastavěnému pozemku mělo vzniknout před 1. 4. 1964, postupoval v otázce nabytí vlastnického práva dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zák. č. 141/1950 Sb.“). Jelikož k případnému vydržení vlastnického práva žalovanou nemohlo dojít před 1. 4. 1964, postupoval dovolací soud při posouzení otázky vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku.
Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.
Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva.
Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek.
Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Tento zákon kladl důraz na dobrou víru zpracovatele a vycházel z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci, Z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku.
V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při dovolacím přezkumu vycházet), že právní předchůdci žalované F. a A. F. byli od roku 1937 až do roku 1956 vlastníky sporného pozemku na základě směnné smlouvy uzavřené s obcí P., což nikým nebylo zpochybněno a není proto žádného důvodu, aby vlastnictví právních předchůdců žalované vzniklo na základě držby. Ve zbývajícím období, nejpozději od roku 1957, tedy od výstavby chaty, pak právní předchůdci žalované (F. a A. F. do roku 1976 a M. a J. V. do roku 1991), ani sama žalovaná, nesplnili jeden ze základních předpokladů vydržení, a to faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Splnění této podmínky bylo vyloučeno tím, že na pozemku byla zčásti postavena chata ve vlastnictví osob odlišných od právních předchůdců žalované.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu.
Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany
Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).
Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána; platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, č.j. 22 Cdo 3894/2017-169
Orgán státní správy lesů (správní orgán prvního stupně Městského úřadu Chrudim) zjistil při pochůzce dne 30.6.2016 nedostatky v lesním hospodaření žalobkyně X.Y., konkrétně, že se na jejich lesních pozemcích vyskytují nezalesněné holiny o celkové výměře cca 1,5 ha, které vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000. Správní orgán svým rozhodnutím uložil žalobkyni opatření ke zlepšení stavu lesů. Současně byla žalobkyně poučena o tom, že nebude-li termín zalesnění dodržen, vystavuje se nebezpečí postihu uložením pokuty až do výše 100 000 Kč podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona.
Žalobkyně s rozhodnutím nesouhlasila, hájila se, že nabyla lesní pozemky v dražbě až v roce 2012 a zanedbaný stav lesa zdůvodňovala tím, že je vlastnicí teprve od r. 2012, zatímco těžba v lese byla provedena bývalým vlastníkem, který holiny nezalesnil. Uvedla, že zalesňování provádí vlastními silami a vzhledem k rozsahu prací se jí nepodařilo holiny zalesnit.
Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (žalovaný), který však odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského úřadu (KÚ) podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.
Krajský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyhodnotil námitky žalobkyně o neexistenci holiny jako nedůvodné. Vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a uvedl, že bylo namístě aplikovat ust. § 31 odst. 6 lesního zákona, které se výslovně vztahuje na povinnost vlastníka lesního pozemku zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku.
Pokud se jednalo o obranu žalobkyně, která tvrdila, že je postihována, resp. že jí je ukládána povinnost, která měla být uložena jejímu právnímu předchůdci, pak soud uvedl, že se nelze úspěšně dovolávat toho, že žalobkyně nabyla lesní pozemky v dražbě v roce 2012. Žalobkyně nastupuje do práv a povinností svého právního předchůdce. Jestliže nebyla povinnost zalesnit holinu do dvou let jejím právním předchůdcem splněna, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa novým vlastníkem rezignovat.
Jestliže se žalobkyně rozhodla účastnit se dražby dotčených lesních pozemků, měla si být vědoma rozsahu a nákladovosti péče, která je s řádným obhospodařováním daných lesních pozemků spojena. To, že se žalobkyně rozhodla vykonávat péči o les převážně osobně a o víkendech, není ve věci relevantní. Jestliže stav lesních pozemků vyžaduje rozsáhlejší péči, k níž je třeba sjednat odborný subjekt, pak je na žalobkyni, aby jako vlastník lesních pozemků takovou péči zajistila.
Krajský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím žalovaného (KÚ), které s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně tvoří jeden celek. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Právní věta:
Jestliže se žalobkyně rozhodla lesní pozemky vlastnit, pak je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot, jak vyplývá z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není okolností odůvodňující v daném případě oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v minulosti dřívějším vlastníkem, naopak je v souladu se zájmem společnosti na ochraně lesa, aby byl tento protiprávní stav co nejdříve napraven.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017 - 72
Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí svým rozhodnutím uložil žalobci Ing. D. K. pokutu ve výši 500 Kč podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., za jízdu a stání motorovým vozidlem Subaru Forester na lesní cestě, tedy na pozemku určeném k plnění funkce lesa.
Proti rozhodnutí městského úřadu se žalobce odvolal ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (KÚ), ale ten žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Žalobce v odvolání zpochybňoval, že se jednalo o lesní cestu s omezeným vjezdem, a poukázal na to, že je tato cesta jedinou možnou příjezdovou cestou k jeho nemovitosti, kde má trvalý pobyt. Žalovaný KÚ ovšem ve svém rozhodnutí zdůraznil protiprávnost žalobcova jednání s tím, že si žalobce mohl od vlastníka lesa kdykoliv obstarat povolení ke vjezdu na zmíněnou cestu. Při posouzení, zda je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, žalovaný vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí.
S rozhodnutím KÚ žalobce nesouhlasil a podal proti němu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 22 A 112/2013 - 45, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud na základě judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalovaný nemůže při úvaze o tom, zda je konkrétní pozemek pozemkem určeným k plnění funkce lesa, vycházet pouze z formálního údaje zaznamenaného v katastru nemovitostí, ale musí zvážit, zda tyto formální údaje odpovídají skutečnému stavu.
Žalovaný KÚ poté rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, č. j. MSK 47450/2017, znovu rozhodl o odvolání žalobce tak, že ho zamítl a uvedené rozhodnutí potvrdil, pouze změnil výrok rozhodnutí tak, aby bylo přímo v něm uvedeno, jaké protiprávní činnosti se měl žalobce dopustit. Žalovaný zejména poukázal na to, že existenci cesty určené k plnění funkce lesa oznamuje dopravní značka zákaz vjezdu motorových vozidel. To, že se jedná o lesní cestu vymezenou jako pozemek určený k plnění funkce lesa, prokazuje také záznam v katastru nemovitostí a dále skutečnost, že tato cesta vede do hor a je již od počátku lemovaná lesními porosty. Zákaz vjezdu motorovým vozidlem do lesa stanoví přímo lesní zákon, a bylo tak na místě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti obstaral výjimku povolující vjezd, kterou poskytují Lesy ČR.
Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného KÚ podruhé opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru ani v druhém rozhodnutí žalovaný „neprovedl jediný důkaz, jímž mělo být především ohledání na místě samém či alespoň učinění dotazu na vlastníka předmětného pozemku, jímž je státní podnik Lesy České republiky, Lesní závod Ostravice.“ Žalovaný se podle jeho názoru pouze omezil na konstatování, že o charakteru lesní cesty neměli pochybnosti ani zasahující policisté a že jemu samotnému je z úřední činnosti známo, že jde o cestu do hor, lemovanou lesními porosty. Ač je tedy napadené rozhodnutí žalovaného podrobně a obsáhle odůvodněno, opět neodpovídá na otázku, z jakých důvodů je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa.
Kasační stížnost
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný KÚ (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. a) a d) s. ř. s., v níž zdůraznil, že pokládá napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.
Stěžovatel poukázal na to, že se právní posouzení věci krajským soudem nachází v jediném odstavci rozsudku, že z něj není pochopitelné, jaké další kroky by měl učinit po vrácení věci a proč nejsou dostatečné ty kroky, které učinil. Stěžovatel při svém novém rozhodování shledal podklady ve spise dostatečnými a nerozumí tomu, co by mělo na zjištěném stavu změnit ohledání cesty na místě či sdělení vlastníka cesty. Bylo nepochybně zjištěno, že žalobce podané cestě jel, že je tato cesta evidovaná jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, přičemž vede do hor a je lemována lesním porostem, tato cesta byla označena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům tak, jak předpokládá zákon, a žalobci muselo být zřejmé, že po této cestě bez příslušného povolení motorovým vozidlem jezdit nesmí. Zároveň je běžnou praxí, že si vlastníci nemovitostí napojených na lesní cestu obstarávají výjimku k vjezdu na lesní cestu od vlastníka pozemků, což je určitým následkem svobodné volby bydliště.
Nejvyšší správní soud
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve svém druhém rozhodnutí těmto požadavkům dostál. K argumentu o povaze lesní cesty spočívajícím na evidenci v katastru nemovitostí, tedy k argumentu formální povahy, totiž v novém rozhodnutí připojil ještě další dva důvody materiální povahy, a to jednak že se jedná o lesní cestu vedoucí do hor, již od počátku lemovanou lesním porostem, a dále že je tato cesta vyznačena dopravní značkou stanovící zákaz vjezdu motorovým vozidlům. Z těchto poznatků lze i bez ohledání na místě či jiných úkonů s jistotou dospět k závěru, že se vskutku jedná o pozemek určený k plnění funkce lesa. Stěžovatel tedy jasně prokázal, že se nejedná o chybnou evidenci v katastru nemovitostí, nýbrž že formálně i materiálně jde o lesní cestu a o povaze pozemku nejsou žádné důvodné pochybnosti. Jeho rozhodnutí je v tomto směru přezkoumatelné. Pro právní posouzení věci tedy není nutné provádět další kroky doporučené krajským soudem v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožnil s názorem stěžovatele, že je namístě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti zajistil potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku. Tento postup je využíván běžně a vyvažuje tak oba protichůdné právní zájmy, které zde existují – právo vlastnit a užívat majetek i právo chránit životní prostředí a přírodní bohatství.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozsudek krajského soudu s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícímrozhodnutí.
Právní věta:
Skutečnost, že je předmětná cesta pozemkem určeným k plnění funkce lesa, nelze založit pouze na formálním kritériu, tedy na evidenci v katastru nemovitostí, ale musí se vzít v úvahu i kritéria materiální.
V těchto situacích nemůže být určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa materiálně (viz § 3).
Správní orgány se tedy musí zabývat faktickou povahou předmětného pozemku, zejména, zda takový pozemek skutečně k rozhodnému datu s lesem souvisel či sloužil lesnímu hospodářství. Je proto třeba zjistit, jaká je skutečná povaha pozemku a je nezbytné zabývat se otázkou, zda evidovaný stav odpovídá skutečnosti a prověřit, zda se nejedná o chybu v evidenci.
Pro účely přístupu ke své nemovitosti si vlastník nemovitosti musí zajistit potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 08.03.2018, sp. zn. 7 As 27/2018
Podstatou žaloby projednávané u Krajskému soudu v Praze byl spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali žalobce byl dotčen na svém právu být účastníkem předcházejícího správního řízení.
Vlastník lesů v Novém Městečku – osoba zúčastněná na řízení, usiloval o změnu charakteru Lesních pozemků, avšak s žádostí o změnu charakteru lesních pozemků, kterou si podal u žalovaného - Krajského úřadu Středočeského kraje neuspěl. Následně si podal další žádost o dělení lesních pozemků v k. ú. Čerčany, s čímž příslušný Městský úřad Benešov souhlasil. Z rozhodnutí, které vydal městský úřad bylo zřejmé, že městský úřad nepovažoval za účastníka řízení žalobce-základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, neboť podle něj nejde o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Žalobce se odvolal proti rozhodnutí Městského úřadu Benešov ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ale ten odvolání jako nepřípustné zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě uvedl, že se vždy považoval za oprávněného účastnit se správních řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve všech případech, kdy by byla ohrožena ochrana přírody a krajiny na předmětném území. Za takové ohrožení považuje i jednání nového vlastníka lesů v Novém Městečku – osoby zúčastněné na řízení, která podle něj usiluje o změnu charakteru lesních pozemků. Podle žalobce je dělení pozemků prvním krokem k postupné změně charakteru lesa se snahou odejmout jim funkci hospodářského lesa. Žalobce uvedl, že se osoba zúčastněná na řízení snažila snížit výměru lesních pozemků pod 1 ha, aby mohla argumentovat, že takovéto malé pozemky nejsou pro lesní hospodaření vhodné, a navrhnout změnu jejich charakteru. V dalších žalobních bodech žalobce argumentoval rozporem dělení lesních pozemků osoby zúčastněné na řízení s § 12 odst. 3 lesního zákona a namítal také nedostatky odůvodnění rozhodnutí městského úřadu.
Žalovaný (KÚ) ve svém vyjádření k žalobě k otázce účastenství žalobce v řízení o žádosti o dělení pozemků uvedl, že žalobce je účastníkem správního řízení pouze v případech, které se týkají předmětu jeho činnosti. Souhlas orgánu státní správy lesů s návrhem vlastníka pozemků určených k využití jako hospodářský les na rozdělení pozemků, kdy některé z pozemků mají výměru menší než 1 ha, není správní řízení, které by se dotklo zájmů ochrany přírody a životního prostředí, tak jak jsou definovány § 2 a § 4 zákona o ochraně přírody. V případě dělení pozemků a využitím „hospodářský les“ není nutný souhlas orgánu ochrany přírody. Nedochází k jakémukoliv zásahu do zájmů ochrany krajiny ani životního prostředí. Rozdělením pozemků se v žádném případě nemění způsob využití pozemku. Souhlas k dělení pozemků s výměrou menší 1 ha byl dán, protože bylo osvědčeno odborným lesním hospodářem, že na lesních pozemcích těchto rozměrů a tvaru lze bez omezení provozovat lesní hospodaření. Tvrzení žalobce, že rozdělení pozemků je prvním krokem k odejmutí pozemků účelu jejich využití, není podle žalovaného pravdivé. Žalovaný k tomu uvedl, že výkon vlastnického práva opravňuje vlastníka pozemku požádat o změnu využití pozemku, a po splnění všech zákonných podmínek musí správní orgán takové žádosti vyhovět.
Podle názoru soudu však městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Žalobce tak měl v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody právo, aby byl příslušnými správními orgány (mimo jiné městským úřadem a žalovaným) předem informován o všech zásazích a správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny v místně specifikovaných územích.
Soud se proto zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků či jejich velikost po dělení umožňuje řádné hospodaření v lese. Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem.
Hospodaření v lese přitom je podle názoru soudu zájem chráněný zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.
Ustanovení § 3 zákona o ochraně přírody řadí lesy mezi významné krajinné prvky. Prostředky, kterými je ochrana přírody a krajiny zajišťována demonstrativně stanoví § 2 odst. 2, podle kterého se tato ochrana zajišťuje mimo jiné účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření [§ 2 odst. 2 písm. f)].
Ekologicky vhodné lesní hospodaření je tak zákonem výslovně označeno za jeden z cílů ochrany přírody a krajiny. Jestliže tedy měl městský úřad v předcházejícím správním řízení posuzovat dopad dělení předmětných lesních pozemků na lesní hospodaření a ekologicky vhodné lesní hospodaření, mohlo jeho rozhodování mít podle soudu dopad na zájem chráněný zákonem o ochraně přírody. Tuto otázku tak městský úřad i žalovaný posoudili chybně.
Soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že se v případě dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 zákona o lesích v projednávané věci jednalo o jejich pouhé „administrativní dělení“ o pouhý „administrativní úkon v evidenci“. V případě dělení lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení se v obou případech jednalo o dělení lesního pozemku převyšující svou rozlohou 1 ha, kdy následkem tohoto dělení vznikly dva díly rozlohu 1 ha nepřevyšující. Pozemek p. č. 2502 o výměře 1,259 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,8635 ha a 0,3955 ha; druhý pozemek o výměře 1,436 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,9992 ha a 0,4368 ha). Toto rozdělení však není možné považovat za pouhý evidenční úkon, neboť následkem rozhodnutí městského úřadu došlo ke změně právního režimu dvou původních pozemků. V případě lesních pozemků o rozloze do 1 ha totiž rozhoduje o odnětí lesních pozemků plnění funkcí lesa nebo omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa obecní úřad obce s rozšířenou působností, kdežto u lesních pozemků o rozloze od 1 ha výše o tom rozhoduje krajský úřad [srov. § 48 odst. 1 písm. d) a § 48a odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Soud tak upozornil na skutečnost, že v projednávané věci nebylo toto dělení lesních pozemků bez právního významu.
Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, jestliže napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou, neboť žalobci svědčilo účastenství v řízení a osobou neoprávněnou k jeho podání nebyl. Žalovaný tak měl k odvolání žalobce zrušit rozhodnutí městského úřadu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc mu vrátit novému projednání, neboť ten se dopustil výše uvedeným postupem takové vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o souhlasu s dělením lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Tím, že tak žalovaný neučinil, dopustil se i on podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Krajský soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení bez jednání zrušil. Vzhledem k tomu, že vady předcházejícího správního řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí spočívají již v postupu městského úřadu, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž rozhodnutí městského úřadu.
Právní věta:
- Při rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
- V souladu s § 3045 občanského zákoníku z roku 2012 je třeba občanská sdružení ve smyslu § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, považovat za spolky a organizační jednotky ve smyslu tohoto ustanovení za pobočné spolky.
- Dozví-li se spolek nebo pobočný spolek o vedení řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je třeba odvolání proti tomuto rozhodnutí považovat za oznámení své účasti v řízení ve smyslu § 70 odst. 3 tohoto zákona.
Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013
Žalobkyně H. N. provedla stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí na pozemku v blízkosti lesa a poté zažádala o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad v Jesenici však vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně H. N., o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ postavené na pozemku v blízkosti lesa zamítl. Původně byla stavba deklarována jako „zahradní domek“ a později změněna na „zahradní objekt pro skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků“. Dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích (orgán státní správy lesů) uvedl, že sice došlo ke změně označení stavby, fakticky se však jedná o stále stejnou stavbu s totožnými účinky na své okolí včetně lesa. Zdůraznil, že orgán státní správy lesů není vázán označením stavby, jak ho učinil stavebník, potažmo stavební úřad, ale má právo na vlastní úsudek. Orgán státní správy lesů upozornil, že pokud je součástí objektu komín a je navrženo vytápění krbem, pak se nedá vyloučit i určitá obytná funkce, byť přechodná. Žalobkyně dále dle stavebního úřadu neprokázala soulad stavby s územním plánem Psáry (podle zjištění stavebního úřadu nebyly dodrženy předepsané regulativy územního plánu, konkrétně stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů) a dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích, jako orgán státní správy lesů, vydal proto k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Uvedl, že při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Dotčený orgán konstatoval, že při použití principu předběžné opatrnosti by v daném případě při posuzování návrhu na umístění nové stavby mohl požadovat zachování odstupu stavby od hranice lesního pozemku až na vzdálenost 32 metrů, jak vychází z hodnot AVB dřevin zastoupených v lesním porostu. Vzhledem k šíři dotčeného pozemku cca 17 metrů je přitom zjevné, že taková podmínka umístění stavby vylučuje.
Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (KÚ). Nadřízený dotčený orgán shodně s prvoinstančním dotčeným orgánem uvedl, že orgán státní správy lesů si označuje stavbu sám pro potřeby vydání závazného stanoviska podle toho, jak dle jeho názoru daná stavba působí nebo může působit na les. Dotčený orgán navíc vycházel při vydání závazného stanoviska z projektové dokumentace předložené stavebníkem. Podle jeho názoru objem stavby, zastavěná plocha, hodnota stavby a její konstrukce, uspořádání místností, zateplení stavby a osazení komínem, odpovídá jinému typu stavby, než kterou označil stavebník. Nadřízený dotčený orgán vyjádřil též oprávněnou obavu, že bude nutno vzhledem k hrozícím nebezpečím spojeným s umístěním posuzované stavby v blízkosti lesa aplikovat opatření dle § 22 lesního zákona, které s sebou přináší negativní vliv na plnění funkcí lesa. Zároveň upozornil na riziko případného omezení možnosti využití práva lesní dopravy po cizích pozemcích podle § 34 odst. 4 tohoto zákona. KÚ odvolání žalobkyně svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje napadla žalobkyně žalobou u krajského soudu.
Krajský soud shrnul, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby, které má původ v pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stavba je totiž situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu i tuto stavbu samotnou. Preventivní přístup dotčeného orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byl dle soudu zcela legitimní. Soud konstatoval, že nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Soud připustil, že v posuzované lokalitě se v bezprostřední blízkosti lesa nachází řada staveb, zjevně určených pro rodinnou rekreaci, přičemž není zřejmé, v jakém období byly tyto stavby povoleny.
Z územního plánu však jednoznačně vyplývá, že v dané lokalitě je výstavba nových chat a rodinných domů nepřípustná. Tím, že žalobkyně nepodala žádost o vydání územního rozhodnutí, neumožnila dotčenému orgánu, aby ji před realizací stavby informoval o změně podmínek pro posouzení přípustnosti stavby „technického“ charakteru v ochranném pásmu lesa. Žalobkyně se tak o obsahu aktuální správní praxe dotčeného orgánu dozvěděla až v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy poté, co již stavbu provedla.
Dle soudu tak dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Kasační stížnost
Nejvyšší správní soud uvedl, že pro posouzení případu je podstatné, zda nesouhlasné závazné stanovisko splňuje podmínky přezkoumatelnosti a zákonnosti. Nejvyšší správní soud neshledal, že by uvedené závazné stanovisko, ve spojení s potvrzujícím závazným stanoviskem nadřízeného orgánu bylo založeno pouze na obecných tvrzeních bez vazby na charakter konkrétní stavby. V samotném závazném stanovisku dotčený orgán zdůraznil malou vzdálenost stavby od lesa (cca 2 metry od hranice lesa), upozornil na možná rizika související s bezpečnostními otázkami a ohrožení potřeb lesního hospodaření a odkázal na princip předběžné opatrnosti.
Nejvyšší správní soud dovodil, že pro vydání nesouhlasného stanoviska bylo klíčové, že stavba umožňuje vedle stěžovatelkou deklarovaného účelu (skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků) také přebývání osob. Nadřízený dotčený orgán ve svém sdělení podrobně specifikoval, z čeho dovozuje, že je stavba poměrně trvalého charakteru a upozornil, že nelze zabránit, aby byla využívána také pro pobyt osob.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta
Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán uvede možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona. Při přezkumu závazného stanoviska vydaného dle § 14 odst. 2 lesního zákona je podstatné, zda orgán státní správy lesů řádně zhodnotil možný zásah zamýšlené stavby do zájmů chráněných tímto zákonem.
V posuzovaném případě by stavba byla umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry). Dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily s tím, že ve vzdálenosti AVB lesních porostů, tedy 32 metrů od hranice lesa, je nutno omezit stavební činnost ve vztahu ke stavbám umožňujícím pobyt osob. Dotčené orgány by při posuzování vlivů stavby na les měly vždy přihlížet ke schváleným lesním hospodářským osnovám.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018.