V posuzované věci způsobil pád stromu škodu, která vznikla na oplocení pozemku ve vlastnictví žalobce M.P. Příčinou pádu stromu byl jeho náklon a asymetrická koruna převažující jej ve směru následného pádu. Škodu tedy způsobil strom (věc) z důvodu svých vlastností. Strom byl součástí pozemku (§ 507 o. z.), jehož vlastníkem byl žalovaný - (statutární město Hradec Králové), který je tak vlastníkem věci, která způsobila škodu. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 57 966 Kč s příslušenstvím, jež mu vznikla na oplocení pozemku v důsledku pádu stromu ve vlastnictví žalovaného.
Žalovaný se však bránil tím, že dohled nad věcí (stromem) měla jiná osoba, která proto podle za škodu odpovídá.
Případ řešily Okresní soud v Hradci Králové a po odvolání Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 29. 6. 2020 se vyvrátil strom (břestovec západní), který rostl na pozemku žalovaného ve středovém pruhu zeleně mezi dvěma komunikacemi, a padl na přilehlou asfaltovou komunikaci a k ní přiléhající pozemek žalobce. Pádem stromu byl poškozen plot žalobce. Spadlý strom byl v roce 2014 předmětem inventarizace zeleně provedené žalovaným, kdy podle tzv. karty stromu byla jeho stabilita hodnocena stupněm 2 (jako dřevina s mírnými defekty), celkově byl hodnocen jako zdravý, tvarově značně narušený a jako pěstební opatření byla doporučena lokální redukce z důvodu jeho stabilizace (redukční řez RL-LR), která však nebyla provedena. Na stromořadí, jehož byl strom součástí, byla opakovaně (minimálně v březnu 2016) prováděna příspěvkovou organizací TECHNICKÉ SLUŽBY HRADEC KRÁLOVÉ (dále též jen „TSHK“) redukce větví směrem do ulice.
Na základě znaleckého zkoumání pak okresní soud zjistil, že příčinou vyvrácení stromu byl souběh nevyvážené koruny stromu s externí zátěží (vanutí větru, zátěž deštěm), přičemž náklon kmene spolu s excentrickou korunou vyžadoval symetrizaci koruny, tedy pěstební opatření doporučené již v roce 2014, které nebylo provedeno. Byl-li by redukční řez podle doporučení proveden, pravděpodobnost pádu by se podstatně snížila; vliv srážkové činnosti na selhání stromu byl nepodstatný.
Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zejména na základě znaleckého dokazování uzavřel, že žalovaný zanedbal dohled nad stromem, neboť neprovedl konkrétní a doporučený pěstební zásah (symetrizaci koruny), který by pravděpodobnost vyvrácení stromu patřičně snížil. Uzavřel rovněž, že žalobce jakožto laik neporušil svou prevenční povinnost škodě zabránit (vzhledem k jeho viditelnému náklonu), jestliže strom byl vizuálně zkontrolován 7 dní před pádem pracovníky TSHK a ani tito odborně vzdělaní pracovníci změnu náklonu stromu nezaznamenali.
Vyvrácení stromu nezpůsobila ani vyšší moc, neboť extrémní srážky v měsíci červnu 2020 měly vliv na selhání stromu pouze marginální, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku, podle něhož k tomu, aby se byť nadměrné srážky projevily na stabilitě stromu, by bylo nutné hloubkové prosycení půdy alespoň do hloubky 50-100 cm, což nelze u krátkodobé srážkové činnosti očekávat.
Jelikož škodu na oplocení žalobce způsobil strom ve vlastnictví žalovaného a vlastník neprokázal, že náležitý dohled nad stromem nezanedbal, je povinen nahradit žalobci způsobenou škodu. Žalobu proto soud shledal co do základu důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 25 Co 239/2022-167, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 C 26/2021.
Dovolání
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda se posuzuje odpovědnost vlastníka pozemku za stav porostů a za škodu způsobenou jejich pádem podle § 2937 o. z.; kdo primárně odpovídá za škodu ze zákona, jedná-li se o škodu způsobenou věcí; zda může vlastník svou odpovědnost převést (přenést) na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci; kdo je v takovém případě pasivně legitimován – vlastník věci, či ten, kdo měl mít nad věcí náležitý dohled; a zda si může poškozený vybrat, vůči komu uplatní nárok u soudu, nebo musí ctít zákonem dané pořadí.
Nejvyšší soud
Jestliže dovolatel, podle Nejvyššího soudu, buduje právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (že vyvrácení stromu způsobila vyšší moc) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky pasivní legitimace podle § 2937 o. s. ř., pověří-li nebo zřídí-li si vlastník věci k zabezpečení její údržby a oprav jiný subjekt, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Podle Nejvyššího soudu z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že osoba odlišná od vlastníka, která vykonává nad věcí dohled, je osoba, která věc užívá (drží) pro sebe. Jinak řečeno, věc od vlastníka převzala za tím účelem, aby ji užívala ve svůj prospěch (nájemce, vypůjčitel, ale i zloděj nebo ten, kdo ji užívá pro sebe, aniž měl k tomu jakýkoli právní důvod), anebo ta osoba, která věc převzala např. za účelem její opravy nebo úpravy a po tuto dobu má věc ve své moci (dohlíží na ni).
Osoba, kterou vlastník takto pověří plněním některých svých povinností (např. odbornou péčí) ale není osobou, jež má nad věcí vlastníka dohled ve smyslu § 2937 o. z., neboť věc nedrží, neužívá a nespravuje pro sebe, ale pro toho, kdo jej touto činností pověřil. Proto v takovém případě je osobou, jež má nad věcí dohled, stále vlastník, který jiného dílčí péčí o věc pověřil. Věc je totiž stále v jeho faktické dispozici, rozhoduje o ní, spravuje ji a dohlíží na ni, jen za pomoci jiného.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Právní věta
Podle § 2937 o. z. je povinen nahradit škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled. To je ten, kdo věc v rozhodné době drží pro sebe, nikoli osoba, která byla vlastníkem pověřena péčí o jeho věc. V posuzované věci je proto tím, kdo měl nad stromem dohled, vlastník věci, tedy žalovaný.
Subjekt odpovědný ze zákona za škodu způsobenou věcí, jejímž je vlastníkem, nemůže svou odpovědnost přenést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2024, č.j 25 Cdo 1034/2023-207
Stěžovatel M. N., se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 3 Tdo 447/2020-3467, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2019 č. j. 1 To 43/2019-3225 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 7/2017-2905, neboť tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rekapitulace
Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil šesti útoky spočívajícími ve zkratce v tom, že spolu s dalšími obžalovanými vytipovali vhodné lesy k vytěžení (typicky lesy na pozemcích osob, které lze obtížně dohledat), připravili podklady k nelegální těžbě dřeva a přibrali další spoluobžalované, kteří se měli na odcizení dřevní hmoty podílet.
Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl a jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Ústavní stížnost
Stěžovatel předně nesouhlasil s vyčíslením škody, která údajně vycházela z celkové zásoby dřevní hmoty na lesních pozemcích dle teoretických údajů lesních hospodářských osnov bez ohledu na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů jako např. skutečný objem dřevní hmoty na pozemcích, odhad dřevní hmoty příslušných lesních hospodářů či počet stromů k těžbě označených. Tím dle stěžovatele došlo k maximalizaci pokusu trestného činu, k porušení zásady in dubio pro reo(v pochybnostech ve prospěch obviněného) a ke zneužívání institutu pokusu trestného činu. V případě jednoho z útoků došlo k těžbě pouhých tří stromů (v hodnotě 3 964 Kč), stěžovatel však byl odsouzen za pokus vytěžit dřevní hmotu v hodnotě 1 786 730 Kč. Podle stěžovatele je potřeba stanovit, které jednání ještě stále lze považovat za "bezprostředně směřující" k dokonání trestného činu, a je nepřípustné, aby potenciální výše škody byla postavena na maximální výši, v jaké by byla bývala mohla být způsobena.
Ústavní soud
Ústavní soud připomněl, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k porušení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny.
K námitkám stěžovatele pak poznamenal, že soudy se určením možné škody zabývaly velmi důkladně. Rozhodně nevyšly čistě z toho, kolik dřevní hmoty by teoreticky bylo možno na daných pozemcích vytěžit. U každého pozemku naopak nalézací soud vysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností stanovil množství dřevní hmoty, kterou se obžalovaní pokusili vytěžit, resp. kterou již vytěžili. Jde-li např. o skutek 3, na který se stěžovatel zaměřuje nejvíce, soud vyšel nikoli jen z lesních hospodářských osnov a znaleckého posudku, nýbrž i z výpovědí svědků a spoluobžalovaných. Vyslovené závěry, tak jak byly dále rozvedeny a ve vztahu k některým skutkům upřesněny odvolacím soudem (jenž vzal do úvahy i znalecký posudek vypracovaný znalcem Vlastimilem Bruknerem), se přitom jeví logické a přesvědčivé.
Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci nešlo o to, že by se obžalovaní spontánně rozhodli začít těžit dříví na určitém místě, načež by byli odsouzeni za pokus vytěžit veškeré množství dřeva, které se v dané oblasti nacházelo. Naopak šlo o plánovanou, koordinovanou činnost směřující k vytěžení určitého lesního pozemku. Obžalovaní přitom učinili vše, co bylo k dosažení tohoto cíle potřeba. Ústavní soud za dané situace neshledal, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení šlo o zneužití institutu pokusu trestného činu či o snahu maximalizovat výši škody. Soudy se podrobně zabývaly i tím, zda nelze stěžovatelovo jednání považovat např. jen za přípravu trestného činu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Právní věta
Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 01.12.2020, sp. zn. II. ÚS 2816/20
Obvinění M. N., J. V. a Z. L., vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku .
Za to byl podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku obviněný M. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.
Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu.
O odvoláních obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. T. a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače.
Současně zrušil podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Naproti tomu obviněné J. V. a Z. L. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 4 KZV 3/2016, pro skutek popsaný v napadeném rozsudku pod bodem 7, neboť v žalobním návrhu označený skutek ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. není trestným činem. Podle § 256 trestního řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. N. a státního zástupce. Současně odvolací soud rozhodl o odvoláních dalších obviněných.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že od počátku se jednalo o neoprávněnou těžbu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Právě takto určenou oblast měl dovolatel (obviněný) M. N., vytipovat a ostatní členové skupiny vytěžit. Toto jednání mělo být zakrýváno podvodně vylákaným povolením těžby. Vytěžení zabránila nečekaná technická překážka (porucha těžebního stroje). Obvinění odstranili všechny administrativní překážky těžby a sjednali si konkrétní osoby, které v konkrétní den těžbu provedou, a tím odstranili rozhodující administrativní a organizační překážky a bezprostředně již ohrozili předmět útoku.
Podle státního zástupce se jednalo o jakési „otevření administrativních dveří“ a o „konečné organizační zajištění“. Obvinění nemuseli dále již činit nic. Lesní dělníci v podobě živých nástrojů by pozemek vytěžili. V dovolatelově věci je podle státního zástupce rozhodné, že se svým jednáním podílel na iniciativním postupu celé organizované skupiny a že výsledkem jeho jednání mělo být vytěžení předmětného lesa.
Nejvyšší soud zdůraznil, že charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužily k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby. Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V případě útoku pod bodem 1 došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu.
V případě skutků 2 až 6 soudy správně posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. U útoků 2 až 4 již započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie), obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V případě útoků pod body 5 a 6 se trestná činnost rozvinula do té míry, že lze uvažovat o časové i místní určenosti pokusu. V obou případech (poté, co obvinění učinili všechny potřebné předchozí kroky) byli na místě lesní dělníci s technikou. V případě pod bodem 6 sice k těžbě nedošlo, ale jen v důsledku závady na stroji a následném zadržení obviněných O. a N. Ve všech případech se tedy trestná činnost obviněných dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem je přiléhavá.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. N., J. V a Z. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jako soudu odvolacího tak, že všechna dovolání odmítl.
U obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Právní věta
Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Pro právní posouzení skutku není rozhodné, zda a v jaké části byl tento trestný čin dílem dokonán.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, č.j. 8 Tdo 447/2020-3467
Žalovaný Ing. A. B., byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce V. Š., ještě za jejího života a v rámci této správy v lese prováděl i těžbu dřeva. Žalovaný tvrdil, že se dozvěděl až z usnesení Okresního soudu v D. ze dne 12. 7. 1999, č. j. D 1365/97-115, že dědicem ze závěti je žalobce JUDr. A. S., a že žalovanému a všem účastníkům dědického řízení po zemřelé JUDr. V. Š. se zapovídá jakákoliv dispozice s majetkem zůstavitelky. Do té doby bylo podle žalovaného obecně známo, že dědicem ze závěti má být nevlastní syn žalovaného, MUDr. P. B., který se o zůstavitelku staral.
Usnesení o projednání dědictví po V.Š., nabylo právní moci až dnem 20. 11. 2000 a od tohoto data se stal dědic žalobce JUDr. A. S., vlastníkem lesa. Až poté se dozvěděl o škodě v lese.
Žalovaný - jak uvedl v dovolání – les dále spravoval, ačkoliv věděl, že po smrti zůstavitelky zaniklo jeho právo správce lesa, avšak ke škodě na majetku žalobce mohlo dojít jen nedbalostním jednáním, protože nevěděl, že žalobci svým jednáním může způsobit škodu, třebaže to podle okolností předvídat měl a mohl.
Spor řešil nejprve Okresní soud v Nymburku, který rozsudkem ze dne 4. února 2004,
č. j. 6 C 1141/2002 - 60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 241.700,- Kč na náhradě škody, kterou žalobci způsobil v prosinci 1997 vykácením dřeva v lese na parcele č. 556/14 v k.ú. obce T.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že žalovaný škodu způsobil úmyslně a odpovídá za ni podle ustanovení § 420 obč. zák. Soudy obou stupňů se shodly také v tom, že žalobce, jenž se stal vlastníkem lesa jako dědic po zemřelé JUDr. V. Š., se o škodě dozvěděl až dnem 20. 11. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení o projednání dědictví. Z toho soudy dovodily, že žaloba byla dne 29. 10. 2002 podána včas, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§ 106 odst. 1 obč. zák.) uplynula 29. 11. 2002, přičemž žalobcovo právo se nemohlo promlčet ani v objektivní lhůtě podle § 106 odst. 2 obč. zák.; protože žalovaný škodu způsobil úmyslně a právo na náhradu škody způsobené žalobci se promlčí až za 10 let od škodné události.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Posouzení významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce žalovaný spojil s výkladem promlčení žalobcova práva na náhradu škody ve spojení se závěrem odvolacího soudu, že škoda byla způsobena úmyslně.
Podle dovolatele musí škůdcův úmysl směřovat ke konkrétnímu poškozenému, jemuž má být škoda způsobena. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav, v rovině právní ho však - jak uvedl v dovolání - nesprávně interpretovaly. Žalovaný sám byl pověřen správou lesa patřícího zůstavitelce a v rámci této správy musel provádět i těžbu dřeva. Odvolací soud tedy měl posoudit promlčení žalobcova práva na náhradu škody v objektivní tříleté lhůtě.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet.
Takovým zjištěním je v dané věci především skutkové zjištění soudů obou stupňů, s nímž výslovně dovolatel souhlasil, že žalovaný pokácel stromy v části lesa ve vlastnictví žalobce, aniž by k tomu měl nějaké oprávnění. Toto zjištění soudu prvního stupně odvolací soud převzal a doplnil, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že zůstavitelka mu dřevo darovala a dřevo těžil i po její smrti, ač věděl, že nesmí s majetkem patřícím do dědictví nikterak nakládat.
Odvolací soud založil svůj právní závěr - se soudem prvního stupně shodný - že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný kácel stromy, aniž k tomu měl jakékoliv oprávnění a současně věděl, že s majetkem zůstavitelky není nikterak oprávněn nakládat (tedy věděl, že škodu způsobí a nejméně byl s tímto následkem srozuměn); takové právní posouzení zavinění žalovaného je zákonu odpovídající. Odvolací soud došel k závěru, že námitka promlčení žalobcova práva není důvodná, protože škoda byla způsobena úmyslně
Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř ho odmítl.
Právní věta
Vědomost škůdce o tom, které konkrétní osobě škodu způsobí (platí-li, že škůdce věděl že škodu způsobí a byl s tímto důsledkem srozuměn), je z hlediska posouzení formy zavinění právně nevýznamná. Rozhodující je, zda škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2006, sp. zn. 25 Cdo 1159/2005
Obviněný R. K. prováděl těžbu v lese v blízkosti turistické cesty, kde probíhal sportovní závod. V průběhu těžby byl obviněný na místě sám a nezajistil dohled další poučené osoby podle ustanovení § 7 odst. 4 vládního nařízení č. 339/2017 Sb. Strom spadl částečně na turistickou cestu, došlo ke zranění jedné osoby a úmrtí psa.
Obviněný R. K. (příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 4 T 17/2022, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Obžalovaný dle názoru soudu porušil své povinnosti minimálně ve dvou směrech. To znamená, že prostor nebyl řádně vyznačen a označen a navíc v ohroženém prostoru nezajistil v době těžby dohled další osoby. Nebylo zjištěno, že by do těchto prostor, kde došlo k incidentu, byl zákaz vstupu.
Okresní soud uvedl, že „Všichni svědci si žádného označení na stromech, upozorňujícího na probíhající těžbu, nevšimli, nic takového nezaregistrovali, neviděli ani tzv. trojnožku s cedulí ‚Pozor těžba‘, resp. s cedulí ‚Zákaz vstupu‘. Skutečnost, že ohrožený prostor v místě těžby nebyl řádně označen, je patrná již z prvotní pořízené fotodokumentace pořízené P., kdy žádné výše uváděné tabulky nejsou zachyceny a koneckonců se to podává i z úředního záznamu policie ze dne 4. 9. 2021. Obžalovaný policii tehdy uvedl, že na cestu vlevo od stromu směr XY umístil traktor, aby tam nikdo neprošel a pravou stranu od XY si ‚hlídal“.
Z podnětu odvolání obviněného a poškozené G. N. S. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 55 To 43/2023-339, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené České televizi škodu ve výši 6 822 Kč, poškozené G. N. S., škodu ve výši 16 087 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 12 842 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , škodu ve výši 5 663 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ustanovení § 7 se v prvních třech odstavcích zaobírá právě zpracováním polomů, vývratů, polovývratů a zlomů, nicméně práce v obtížných podmínkách je upravena speciálním ustanovením v odst. 4. Pokud je ze strany obhajoby namítáno to, že z vyjádření znalce v předmětné trestní věci vyplynulo, že obžalovaný neporušil žádný trestní předpis, a tudíž soud nemá co přezkoumávat, s tímto náhledem se odvolací soud neztotožnil. Právní otázky a jejich řešení náleží k úvahám soudu, nikoliv znalce, když navíc jeho vyjádření v této specifické otázce bylo poměrně nekoherentní. Znalec v zásadě uvedl, že se to tak v praxi běžně dělává a kdyby kácející osoba věděla, že tam bude větší pohyb osob, pak by tam určitě měla bezpečnost zajištěnou jinou osobou, ale běžně se to neprovádí‘, což obžalovaného podle názoru odvolacího soudu jednoznačně nevyvinuje.
Dovolání
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Předně poukázal na vady, kterých se orgány činné v trestním řízení měly dopustit již v rámci přípravného řízení, přičemž uvedl, že mu nebylo policejním orgánem umožněno v intencích § 65 odst. 2 tr. ř. nahlédnout do trestního spisu, policejním orgánem do protokolu o výslechu osoby podezřelé, přičemž navrhl provedení celé řady důkazů, které policejní orgán bez jakéhokoliv vysvětlení či odůvodnění neprovedl, čímž porušil § 164 odst. 1, odst. 3 tr. ř.
Dále uvedl, že došlo k porušení § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož celá věc probíhala z nepochopitelných a nezákonných důvodů v režimu zkráceného přípravného řízení a Policií ČR nebyl proveden neodkladný operativní úkon, který by mohl řádně zajistit a zadokumentovat stav místa skutku, což vše vedlo k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž poukázal na to, že státní zástupkyně porušila § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť výsledky zkráceného přípravného řízení zcela prokazatelně neodůvodňovaly jeho postavení před soud, a taktéž poukázal na to, že státní zástupkyně zcela ignorovala § 2 odst. 5 tr. ř., když si nijak neověřila skutková tvrzení obviněného včetně jeho důkazních návrhů.
Dále argumentoval tím, že vydání trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 17/2022-76, bylo v rozporu s § 314e odst. 1 tr. ř., když k datu vydání trestního příkazu nebyl skutkový stav věci spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. V další části svého mimořádného opravného prostředku poukázal na vady řízení, kterých se měl dopustit nalézací a odvolací soud. Obviněný má za to, že došlo k vadnému právnímu posouzení skutku odkazem na § 2900 občanského zákoníku, jelikož odkaz na obecnou prevenční povinnost nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob a nelze tak postihovat nedbalostní jednání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V této souvislosti uvedl, že obviněný porušil důležitou povinnost právě tím, že porazil strom, který dopadl svou korunou na značenou turistickou cestu, a to v době, kdy měl a mohl očekávat zvýšený výskyt chodců na této cestě, přičemž vzhledem k tomu, že strom mohl zasáhnout takto značenou cestu, jednalo se podle § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o práci v obtížných pracovních podmínkách a bylo tak zapotřebí konat takovou práci za trvalého dozoru jedné nebo více osob.
V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že obviněný se snaží ve svém dovolání zpochybnit méně významné skutkové zjištění, a to že místo porážení stromu řádně nezajistil a neoznačil, přičemž státní zástupce má za to, že tabulky označující těžbu dřeva, které byly vyvěšeny již v roce 2017, nemohly dostatečně varovat uživatele konkrétní značené turistické cesty před pádem stromu a obviněný ani danou cestu nezahradil páskou či trojnožkou.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy].
Nejvyšší soud předestřel, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování.
V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) Nejvyšší soud podotkl, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly.
K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud, konstatoval, že soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, přičemž nalézací soud se jimi zabýval v bodě 29. svého rozsudku a odvolací soud se jimi řádně a dostatečně zabýval v bodě 16. svého rozsudku. Nejvyšší soud tak pouze uzavřel, že za situace, kdy se oba soudy důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru o jejich nadbytečnosti, a tento závěr řádně odůvodnily, nejedná se o opomenuté důkazy.
Nejvyšší soud závěrem znovu konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá.
Obviněný tak kácel strom v „obtížných podmínkách“, když jej kácel v blízkosti turistické cesty a měl tak dle nařízení vlády č. 339/2017 Sb., přibrat další osobu k dozoru, což neučinil. Ve vztahu k označení místa skutku cedulkami o zákazu vstupu, případně upozorňujícími na těžbu dřeva, lze uvést, že samotná skutečnost, zda bylo místo skutku řádně označeno, nemá vliv na právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud zdůraznil, že svědci, kteří se v ten den pohybovali po vyznačené turistické cestě, si žádných výstražných cedulí nevšimli, nevšimli si jich ani na místo přivolaní policisté a cedule nejsou viditelné ani na pořízené fotodokumentaci z místa skutku, lze tedy uzavřít, že i kdyby (s ohledem na námitku obviněného stran řádného zadokumentování místa skutku) tam dané cedule tou dobou byly, rozhodně neplnily svůj výstražný a upozorňující význam, když je žádný ze svědků nezaregistroval.
Nejvyšší soud připomněl, že délka řezaného stromu podle svědka byla 27-28 m. Ohrožený prostoru tedy v předmětné trestní věci činil 2x27 m, a tudíž povinnosti obviněného mít takto vymezený prostor z hlediska bezpečnosti nebyla zajištěna.
Nejvyšší soud konstatoval, že prostor lesní cesty nebyl nějak zahrazen, poškozená se pohybovala pouze po cestě, nikoliv například v rámci lesa, na cestu také pořezaný strom dopadl poměrně velkou částí, a dovozovat jakoukoliv spoluvinu poškozené zde podle názoru nalézacího ani odvolacího soudu nelze. Obviněný je tedy vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Právní věta
Pokud ten, kdo provádí kácení stromů a ohrožené místo, v němž se provádí práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu řádně nezabezpečí či nepřibere další poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba je posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu tr. zákoníku.
Obviněný je vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.10.2023, č.j. 8 Tdo 876/2023-395.
Žalobkyně V. K. se žalobou domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč, úroků z prodlení a dále pravidelné renty ve výši 3.900,- Kč měsíčně jako náhradu škody na zdraví, která vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného na můstku turistické stezky. K jejímu úrazu došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou brodění se vodou).
Žalovaný Lesy České republiky, s. p., (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Okresní soud Praha - západ žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že při přecházení můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“), do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované operace a hospitalizace a byla žalobkyni přiznána trvalá invalidita.
Soud však dospěl k závěru, že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí, délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí žalovaného asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby. Samotná prolomená kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. neexistuje žádný právní předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost zachovávat v lesích potřebnou opatrnost. Hospodářská smlouva mezi magistrátem města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu žalobkyni neodpovídal.
Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Praze, ten rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žalobkyně posuzoval podle § 421 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 (§ 868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení § 6 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů.
Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného. Nelze po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve zcela bezvadném stavu. Odvolací soud z toho dovodil, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje.
Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. na své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel. Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v širší míře, než jak činil.
Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních, objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě, zdraví či majetku ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. nelze vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze.
Podle Nejvyššího soudu je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem. Žalovanému nelze klást k tíži, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.
Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení § 415 obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením § 415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Právní věta:
Každý je ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škod. Uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu.
Pozn.: Spor byl řešen v době platnosti starého občanského zákoníku. Obecná prevenční povinnost je nyní upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.
Platné a účinné zákonné znění v občanském zákoníku (prevenční povinnost):
2900 zák č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Soudní rozhodnutí je možné aplikovat i na současný právní stav ke dni 14.11.2023.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001.