Žalobci a) R. Š., b) H. Š., byli vlastníky pozemku, jehož součástí (§ 505 o. z., § 507 o. z.) byly i vzrostlé stromy (břízy), které žalovaný M. B., pokácel a které mohly mít vliv na hodnotu jejich pozemku. Pokácením stromů a přisvojením si dřeva z nich žalovaný neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobců a způsobil jim tím škodu.

Žalobci se domáhali náhrady škody v celkové částce 203 522 Kč s příslušenstvím, kterou jim měl žalovaný způsobit tím, že pokácel břízy rostoucí na jejich pozemku. Škodu spatřovali v hodnotě pokácených stromů (189 044 Kč), dále požadovali náhradu 5 670 Kč za plot poškozený při kácení a 8 808 Kč za náklady vynaložené na zjištění výše škody (vytýčení hranic pozemků a ocenění pokácených stromů).

Případ řešil nejprve Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, který rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 C 10/2020 -268, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 19 040,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), co do částky 184 481,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

Po odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 234/2022-319, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 11 007,80 Kč s příslušenstvím a v částce 8 032,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku II, ve výroku III

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalovaný v říjnu až listopadu 2018 pokácel na pozemku žalobců bez jejich souhlasu celkem osm bříz a při kácení poškodil drátěný plot žalobců. Dřevo ze všech pokácených stromů si žalovaný ponechal. Odvolací soud odkázal na § 2910 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zasáhl do vlastnického (absolutního) práva žalobců, a proto jim jako vlastníkům pokácených dřevin náleží náhrada škody.

Ta je tvořena cenou dřevní hmoty, kterou podle znaleckého posudku stanovil v částce 5 836,80 Kč, a škodou na poškozeném plotě ve výši 5 171 Kč. Ohledně zamítavého výroku poukázal na to, že se žalobci jiného nároku, než náhrady za dřevo z pokácených stromů nedomáhali a v této souvislosti poukázal na to, že soud prvního stupně zamítl návrh na změnu žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval náklady ve výši 8 032,90 Kč, jež žalobci vynaložili na zjištění výše škody, za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, ale za účelně vynaložené náklady, které žalobcům přiznal v rámci náhrady nákladů řízení.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 533/2022. Soudy pochybily, pokud neaplikovaly § 2969 o. z., převzaly výši škody určenou znaleckým posudkem odpovídající hodnotě dřevní hmoty jako paliva a nezohlednily rozdíl mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm.

Namítali, že břízy byly vzrostlé a tvořily součást pozemku dovolatelů, a tudíž měly vliv na jeho hodnotu. Tím, že žalovaný tyto stromy protiprávně pokácel a takto získané dřevo odvezl, zasáhl do jejich vlastnického práva a způsobil škodu, která spočívá nejen v hodnotě odvezeného dřeva, ale i ve snížení obvyklé ceny pozemku. Poukázali na to, že stromy byly součástí jimi užívané zahrady (nebyly na lesním pozemku a neplnily funkci lesa), sloužily k odvádění přebytečné vody v půdě a poskytovaly stín a zkrášlovaly zahradu žalobců. Zdůraznili, že výši škody je třeba určit rozdílem mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm, tedy obvyklou cenou nemovitosti, jejíž součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že žalobci se v řízení od počátku domáhali zaplacení náhrady škody v penězích. Ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. měli právo na to, aby jim byla nahrazena skutečná škoda. Skutečnou škodou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce.

Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu.

Není-li naturální restituce možná a poškození žalobci navíc zvolili způsob náhrady škody v penězích, je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm. Jinak řečeno, skutečná škoda způsobená pokácením stromů (nejedná-li se o porost, na nějž dopadá speciální zákonná úprava, např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) představuje rozdíl mezi v době vzniku škody obvyklou cenou nemovitosti (pozemku), jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Dovolací soud dále doplnil, že v případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozeným škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva. stejně jako škoda spočívající v poškození plotu žalobců při kácení. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud skutečnou škodu způsobenou protiprávním pokácením stromů spatřoval pouze v hodnotě dřeva z těchto stromů, které si žalovaný ponechal. Dovolací důvod tak byl naplněn.

Žalobci v žalobě škodu dokládali oceněním stromů podle metodiky Agentury ochrany přírody a krajiny, která zohledňuje řadu faktorů, které s hodnotou pokáceného dřeva nesouvisí. V tom byla žaloba vnitřně rozporná. Tento rozpor byl však odstraněn již podáním žalobců ze dne 1. 11. 2021 (č. l. 222 spisu), v němž uvedli, že požadují náhradu ve výši skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, vzniklá škoda tak nemůže být nahrazena pouze hodnotou dřeva z pokácených stromů, které si přisvojil žalovaný, a poukazovali na to, že je třeba zohlednit budoucí náklady na obnovu funkce pokácených stromů.

Byť odkazovali na náklady spojené s budoucí úpravou svého pozemku, je nepochybné, že požadovali nejen náhradu za žalovaným odcizené dřevo, ale i náhradu, kterou utrpěli samotným pokácením stromů v jejich vlastnictví. V takovém případě měl soud řešit právní otázku, zda jim náhrada náleží či nikoli, a dospěl-li by k závěru, že náhradu požadované škody nelze přiznat podle doloženého ocenění, měl žalobce o tom podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit, což se nestalo.

Požadavek na náhradu skutečné škody, jež nespočívá pouze v hodnotě dřeva, pak byl žalobci znovu uveden v podání ze dne 30. 5. 2022 (č. l. 246), kde tvrdili, že mají právo na náhradu škody ve výši součtu nákladů na vysázení nových stromů a ceny palivového dřeva, avšak zmiňovali i to, že došlo k poškození jejich pozemku, a tím i snížení hodnoty této nemovité věci. Z obsahu tohoto podání pak rovněž vyplývá, že svou žalobu částečně omezují. Soud prvního stupně toto podání (nesprávně) posoudil jako změnu žaloby a na jednání konaném dne 30. 8. 2022 ji pravomocně zamítl (aniž se zabýval tím, zda žalobci svým podáním žalobu omezili).

V následně podaném odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud námitku žalobců, že se soud měl zabývat ustanovením § 2969 odst. 1 o. z. a vycházet při určení výše škody z obvyklé ceny věci v době jejího poškození, odmítl s tím, že žalobou požadovali pouze náhradu za dřevo, které si žalovaný ponechal, a jiné odškodnění nepožadovali.

Nejvyšší soud se neztotožnil s odvolacím soudem, že žalobci navrhli změnu žaloby, přičemž tento návrh soud prvního stupně zamítl, neboť žalobci jej uplatnili až po koncentraci řízení a výsledky dosavadního řízení tak nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, pokud dosavadní dokazování směřovalo k prokázání vzniku škody na samotné dřevní hmotě a její výši, nikoliv k oprávněnosti a výši budoucích nákladů. Povinnost vyzvat účastníka řízení k doplnění tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je nicméně vystavěna na objektivním principu. Měl-li soud tuto povinnost ve vztahu k žalobci, pak jej nastalá koncentrace řízení nemohla této povinnosti zbavit, a žalobcům nemohla nastalá koncentrace řízení bránit v doplnění tvrzení na základě takového poučení.

Nejvyšší soud uzavřel, že s námitkou žalobců se odvolací soud nevypořádal a zcela pominul žalobou uplatněný nárok žalobců na náhradu skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, čímž řízení zatížil vadou, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti a jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej ve výroku uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta

Pokud někdo pokácením (vytěžením) stromů na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka zasáhne do jeho vlastnického práva k nim a způsobí mu tak škodu, je podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku povinen ji nahradit. Není-li naturální restituce možná je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm.

Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.

V případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozenému škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2024, č.j. 25 Cdo 1673/2024.

V posuzované věci způsobil pád stromu škodu, která vznikla na oplocení pozemku ve vlastnictví žalobce M.P. Příčinou pádu stromu byl jeho náklon a asymetrická koruna převažující jej ve směru následného pádu. Škodu tedy způsobil strom (věc) z důvodu svých vlastností. Strom byl součástí pozemku (§ 507 o. z.), jehož vlastníkem byl žalovaný - (statutární město Hradec Králové), který je tak vlastníkem věci, která způsobila škodu. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 57 966 Kč s příslušenstvím, jež mu vznikla na oplocení pozemku v důsledku pádu stromu ve vlastnictví žalovaného.

Žalovaný se však bránil tím, že dohled nad věcí (stromem) měla jiná osoba, která proto podle za škodu odpovídá.

Případ řešily Okresní soud v Hradci Králové a po odvolání Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 29. 6. 2020 se vyvrátil strom (břestovec západní), který rostl na pozemku žalovaného ve středovém pruhu zeleně mezi dvěma komunikacemi, a padl na přilehlou asfaltovou komunikaci a k ní přiléhající pozemek žalobce. Pádem stromu byl poškozen plot žalobce. Spadlý strom byl v roce 2014 předmětem inventarizace zeleně provedené žalovaným, kdy podle tzv. karty stromu byla jeho stabilita hodnocena stupněm 2 (jako dřevina s mírnými defekty), celkově byl hodnocen jako zdravý, tvarově značně narušený a jako pěstební opatření byla doporučena lokální redukce z důvodu jeho stabilizace (redukční řez RL-LR), která však nebyla provedena. Na stromořadí, jehož byl strom součástí, byla opakovaně (minimálně v březnu 2016) prováděna příspěvkovou organizací TECHNICKÉ SLUŽBY HRADEC KRÁLOVÉ (dále též jen „TSHK“) redukce větví směrem do ulice.

Na základě znaleckého zkoumání pak okresní soud zjistil, že příčinou vyvrácení stromu byl souběh nevyvážené koruny stromu s externí zátěží (vanutí větru, zátěž deštěm), přičemž náklon kmene spolu s excentrickou korunou vyžadoval symetrizaci koruny, tedy pěstební opatření doporučené již v roce 2014, které nebylo provedeno. Byl-li by redukční řez podle doporučení proveden, pravděpodobnost pádu by se podstatně snížila; vliv srážkové činnosti na selhání stromu byl nepodstatný.

Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zejména na základě znaleckého dokazování uzavřel, že žalovaný zanedbal dohled nad stromem, neboť neprovedl konkrétní a doporučený pěstební zásah (symetrizaci koruny), který by pravděpodobnost vyvrácení stromu patřičně snížil. Uzavřel rovněž, že žalobce jakožto laik neporušil svou prevenční povinnost škodě zabránit (vzhledem k jeho viditelnému náklonu), jestliže strom byl vizuálně zkontrolován 7 dní před pádem pracovníky TSHK a ani tito odborně vzdělaní pracovníci změnu náklonu stromu nezaznamenali.

Vyvrácení stromu nezpůsobila ani vyšší moc, neboť extrémní srážky v měsíci červnu 2020 měly vliv na selhání stromu pouze marginální, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku, podle něhož k tomu, aby se byť nadměrné srážky projevily na stabilitě stromu, by bylo nutné hloubkové prosycení půdy alespoň do hloubky 50-100 cm, což nelze u krátkodobé srážkové činnosti očekávat.

Jelikož škodu na oplocení žalobce způsobil strom ve vlastnictví žalovaného a vlastník neprokázal, že náležitý dohled nad stromem nezanedbal, je povinen nahradit žalobci způsobenou škodu. Žalobu proto soud shledal co do základu důvodnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 25 Co 239/2022-167, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 C 26/2021.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda se posuzuje odpovědnost vlastníka pozemku za stav porostů a za škodu způsobenou jejich pádem podle § 2937 o. z.; kdo primárně odpovídá za škodu ze zákona, jedná-li se o škodu způsobenou věcí; zda může vlastník svou odpovědnost převést (přenést) na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci; kdo je v takovém případě pasivně legitimován – vlastník věci, či ten, kdo měl mít nad věcí náležitý dohled; a zda si může poškozený vybrat, vůči komu uplatní nárok u soudu, nebo musí ctít zákonem dané pořadí.

Nejvyšší soud

Jestliže dovolatel, podle Nejvyššího soudu, buduje právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (že vyvrácení stromu způsobila vyšší moc) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky pasivní legitimace podle § 2937 o. s. ř., pověří-li nebo zřídí-li si vlastník věci k zabezpečení její údržby a oprav jiný subjekt, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

Podle Nejvyššího soudu z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).

Z uvedeného výkladu vyplývá, že osoba odlišná od vlastníka, která vykonává nad věcí dohled, je osoba, která věc užívá (drží) pro sebe. Jinak řečeno, věc od vlastníka převzala za tím účelem, aby ji užívala ve svůj prospěch (nájemce, vypůjčitel, ale i zloděj nebo ten, kdo ji užívá pro sebe, aniž měl k tomu jakýkoli právní důvod), anebo ta osoba, která věc převzala např. za účelem její opravy nebo úpravy a po tuto dobu má věc ve své moci (dohlíží na ni).

Osoba, kterou vlastník takto pověří plněním některých svých povinností (např. odbornou péčí) ale není osobou, jež má nad věcí vlastníka dohled ve smyslu § 2937 o. z., neboť věc nedrží, neužívá a nespravuje pro sebe, ale pro toho, kdo jej touto činností pověřil. Proto v takovém případě je osobou, jež má nad věcí dohled, stále vlastník, který jiného dílčí péčí o věc pověřil. Věc je totiž stále v jeho faktické dispozici, rozhoduje o ní, spravuje ji a dohlíží na ni, jen za pomoci jiného.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.

Právní věta

Podle § 2937 o. z. je povinen nahradit škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled. To je ten, kdo věc v rozhodné době drží pro sebe, nikoli osoba, která byla vlastníkem pověřena péčí o jeho věc. V posuzované věci je proto tím, kdo měl nad stromem dohled, vlastník věci, tedy žalovaný.

Subjekt odpovědný ze zákona za škodu způsobenou věcí, jejímž je vlastníkem, nemůže svou odpovědnost přenést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2024, č.j 25 Cdo 1034/2023-207

Obvinění M. N., J. V. a Z. L., vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku  a obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku .

Za to byl podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku obviněný M. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.

Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu.

O odvoláních obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. T. a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače.

Současně zrušil podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Naproti tomu obviněné J. V. a Z. L. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 4 KZV 3/2016, pro skutek popsaný v napadeném rozsudku pod bodem 7, neboť v žalobním návrhu označený skutek ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. není trestným činem. Podle § 256 trestního řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. N. a státního zástupce. Současně odvolací soud rozhodl o odvoláních dalších obviněných.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že od počátku se jednalo o neoprávněnou těžbu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Právě takto určenou oblast měl dovolatel (obviněný) M. N., vytipovat a ostatní členové skupiny vytěžit. Toto jednání mělo být zakrýváno podvodně vylákaným povolením těžby. Vytěžení zabránila nečekaná technická překážka (porucha těžebního stroje). Obvinění odstranili všechny administrativní překážky těžby a sjednali si konkrétní osoby, které v konkrétní den těžbu provedou, a tím odstranili rozhodující administrativní a organizační překážky a bezprostředně již ohrozili předmět útoku.

Podle státního zástupce se jednalo o jakési „otevření administrativních dveří“ a o „konečné organizační zajištění“. Obvinění nemuseli dále již činit nic. Lesní dělníci v podobě živých nástrojů by pozemek vytěžili. V dovolatelově věci je podle státního zástupce rozhodné, že se svým jednáním podílel na iniciativním postupu celé organizované skupiny a že výsledkem jeho jednání mělo být vytěžení předmětného lesa.

Nejvyšší soud zdůraznil, že charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužily k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby. Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V případě útoku pod bodem 1 došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu.

V případě skutků 2 až 6 soudy správně posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. U útoků 2 až 4 již započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie), obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V případě útoků pod body 5 a 6 se trestná činnost rozvinula do té míry, že lze uvažovat o časové i místní určenosti pokusu. V obou případech (poté, co obvinění učinili všechny potřebné předchozí kroky) byli na místě lesní dělníci s technikou. V případě pod bodem 6 sice k těžbě nedošlo, ale jen v důsledku závady na stroji a následném zadržení obviněných O. a N. Ve všech případech se tedy trestná činnost obviněných dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem je přiléhavá.

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. N., J. V a Z. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jako soudu odvolacího tak, že všechna dovolání odmítl.

U obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Právní věta

Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Pro právní posouzení skutku není rozhodné, zda a v jaké části byl tento trestný čin dílem dokonán. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, č.j. 8 Tdo 447/2020-3467