Náhrady škody a újmy

Obviněný R. K. prováděl těžbu v lese v blízkosti turistické cesty, kde probíhal sportovní závod. V průběhu těžby byl obviněný na místě sám a nezajistil dohled další poučené osoby podle ustanovení § 7 odst. 4 vládního nařízení č. 339/2017 Sb. Strom spadl částečně na turistickou cestu, došlo ke zranění jedné osoby a úmrtí psa.

Obviněný R. K. (příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 4 T 17/2022, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Obžalovaný dle názoru soudu porušil své povinnosti minimálně ve dvou směrech. To znamená, že prostor nebyl řádně vyznačen a označen a navíc v ohroženém prostoru nezajistil v době těžby dohled další osoby. Nebylo zjištěno, že by do těchto prostor, kde došlo k incidentu, byl zákaz vstupu.

Okresní soud uvedl, že „Všichni svědci si žádného označení na stromech, upozorňujícího na probíhající těžbu, nevšimli, nic takového nezaregistrovali, neviděli ani tzv. trojnožku s cedulí ‚Pozor těžba‘, resp. s cedulí ‚Zákaz vstupu‘. Skutečnost, že ohrožený prostor v místě těžby nebyl řádně označen, je patrná již z prvotní pořízené fotodokumentace pořízené P., kdy žádné výše uváděné tabulky nejsou zachyceny a koneckonců se to podává i z úředního záznamu policie ze dne 4. 9. 2021. Obžalovaný policii tehdy uvedl, že na cestu vlevo od stromu směr XY umístil traktor, aby tam nikdo neprošel a pravou stranu od XY si ‚hlídal“.

Z podnětu odvolání obviněného a poškozené G. N. S. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 55 To 43/2023-339, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené České televizi škodu ve výši 6 822 Kč, poškozené G. N. S., škodu ve výši 16 087 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 12 842 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , škodu ve výši 5 663 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ustanovení § 7 se v prvních třech odstavcích zaobírá právě zpracováním polomů, vývratů, polovývratů a zlomů, nicméně práce v obtížných podmínkách je upravena speciálním ustanovením v odst. 4. Pokud je ze strany obhajoby namítáno to, že z vyjádření znalce v předmětné trestní věci vyplynulo, že obžalovaný neporušil žádný trestní předpis, a tudíž soud nemá co přezkoumávat, s tímto náhledem se odvolací soud neztotožnil. Právní otázky a jejich řešení náleží k úvahám soudu, nikoliv znalce, když navíc jeho vyjádření v této specifické otázce bylo poměrně nekoherentní. Znalec v zásadě uvedl, že se to tak v praxi běžně dělává a kdyby kácející osoba věděla, že tam bude větší pohyb osob, pak by tam určitě měla bezpečnost zajištěnou jinou osobou, ale běžně se to neprovádí‘, což obžalovaného podle názoru odvolacího soudu jednoznačně nevyvinuje.

Dovolání

Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Předně poukázal na vady, kterých se orgány činné v trestním řízení měly dopustit již v rámci přípravného řízení, přičemž uvedl, že mu nebylo policejním orgánem umožněno v intencích § 65 odst. 2 tr. ř. nahlédnout do trestního spisu, policejním orgánem do protokolu o výslechu osoby podezřelé, přičemž navrhl provedení celé řady důkazů, které policejní orgán bez jakéhokoliv vysvětlení či odůvodnění neprovedl, čímž porušil § 164 odst. 1, odst. 3 tr. ř.

Dále uvedl, že došlo k porušení § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož celá věc probíhala z nepochopitelných a nezákonných důvodů v režimu zkráceného přípravného řízení a Policií ČR nebyl proveden neodkladný operativní úkon, který by mohl řádně zajistit a zadokumentovat stav místa skutku, což vše vedlo k tomu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž poukázal na to, že státní zástupkyně porušila § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť výsledky zkráceného přípravného řízení zcela prokazatelně neodůvodňovaly jeho postavení před soud, a taktéž poukázal na to, že státní zástupkyně zcela ignorovala § 2 odst. 5 tr. ř., když si nijak neověřila skutková tvrzení obviněného včetně jeho důkazních návrhů.

Dále argumentoval tím, že vydání trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 17/2022-76, bylo v rozporu s § 314e odst. 1 tr. ř., když k datu vydání trestního příkazu nebyl skutkový stav věci spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. V další části svého mimořádného opravného prostředku poukázal na vady řízení, kterých se měl dopustit nalézací a odvolací soud. Obviněný má za to, že došlo k vadnému právnímu posouzení skutku odkazem na § 2900 občanského zákoníku, jelikož odkaz na obecnou prevenční povinnost nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob a nelze tak postihovat nedbalostní jednání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V této souvislosti uvedl, že obviněný porušil důležitou povinnost právě tím, že porazil strom, který dopadl svou korunou na značenou turistickou cestu, a to v době, kdy měl a mohl očekávat zvýšený výskyt chodců na této cestě, přičemž vzhledem k tomu, že strom mohl zasáhnout takto značenou cestu, jednalo se podle § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o práci v obtížných pracovních podmínkách a bylo tak zapotřebí konat takovou práci za trvalého dozoru jedné nebo více osob.

V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že obviněný se snaží ve svém dovolání zpochybnit méně významné skutkové zjištění, a to že místo porážení stromu řádně nezajistil a neoznačil, přičemž státní zástupce má za to, že tabulky označující těžbu dřeva, které byly vyvěšeny již v roce 2017, nemohly dostatečně varovat uživatele konkrétní značené turistické cesty před pádem stromu a obviněný ani danou cestu nezahradil páskou či trojnožkou.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy].

Nejvyšší soud předestřel, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování.

V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) Nejvyšší soud podotkl, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly.

K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud, konstatoval, že soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, přičemž nalézací soud se jimi zabýval v bodě 29. svého rozsudku a odvolací soud se jimi řádně a dostatečně zabýval v bodě 16. svého rozsudku. Nejvyšší soud tak pouze uzavřel, že za situace, kdy se oba soudy důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru o jejich nadbytečnosti, a tento závěr řádně odůvodnily, nejedná se o opomenuté důkazy.

Nejvyšší soud závěrem znovu konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá.

Obviněný tak kácel strom v „obtížných podmínkách“, když jej kácel v blízkosti turistické cesty a měl tak dle nařízení vlády č. 339/2017 Sb., přibrat další osobu k dozoru, což neučinil. Ve vztahu k označení místa skutku cedulkami o zákazu vstupu, případně upozorňujícími na těžbu dřeva, lze uvést, že samotná skutečnost, zda bylo místo skutku řádně označeno, nemá vliv na právní posouzení skutku.

Nejvyšší soud zdůraznil, že svědci, kteří se v ten den pohybovali po vyznačené turistické cestě, si žádných výstražných cedulí nevšimli, nevšimli si jich ani na místo přivolaní policisté a cedule nejsou viditelné ani na pořízené fotodokumentaci z místa skutku, lze tedy uzavřít, že i kdyby (s ohledem na námitku obviněného stran řádného zadokumentování místa skutku) tam dané cedule tou dobou byly, rozhodně neplnily svůj výstražný a upozorňující význam, když je žádný ze svědků nezaregistroval.

Nejvyšší soud připomněl, že délka řezaného stromu podle svědka byla 27-28 m. Ohrožený prostoru tedy v předmětné trestní věci činil 2x27 m, a tudíž povinnosti obviněného mít takto vymezený prostor z hlediska bezpečnosti nebyla zajištěna.

Nejvyšší soud konstatoval, že prostor lesní cesty nebyl nějak zahrazen, poškozená se pohybovala pouze po cestě, nikoliv například v rámci lesa, na cestu také pořezaný strom dopadl poměrně velkou částí, a dovozovat jakoukoliv spoluvinu poškozené zde podle názoru nalézacího ani odvolacího soudu nelze. Obviněný je tedy vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Právní věta

Pokud ten, kdo provádí kácení stromů a ohrožené místo, v němž se provádí práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu řádně nezabezpečí či nepřibere další poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba je posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu tr. zákoníku.

Obviněný je vinen přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť porušil § 2900 občanského zákoníku, když aktivně (tedy komisivně, nikoliv tedy omisivně) kácel strom za podmínek, které nebyly v souladu s § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., když nepřibral k dohledu další poučenou osobu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.10.2023, č.j. 8 Tdo 876/2023-395.

Žalobkyně V. K. se žalobou domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč, úroků z prodlení a dále pravidelné renty ve výši 3.900,- Kč měsíčně jako náhradu škody na zdraví, která vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného na můstku turistické stezky. K jejímu úrazu došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou brodění se vodou).

Žalovaný Lesy České republiky, s. p., (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.

Okresní soud Praha - západ žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že při přecházení můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“), do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované operace a hospitalizace a byla žalobkyni přiznána trvalá invalidita.

Soud však dospěl k závěru, že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí, délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí žalovaného asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby. Samotná prolomená kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. neexistuje žádný právní předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost zachovávat v lesích potřebnou opatrnost. Hospodářská smlouva mezi magistrátem města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu žalobkyni neodpovídal.

Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Praze, ten rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žalobkyně posuzoval podle § 421 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 (§ 868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení § 6 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů.

Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného. Nelze po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve zcela bezvadném stavu. Odvolací soud z toho dovodil, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje.

Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. na své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel. Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v širší míře, než jak činil.

Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních, objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.

Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě, zdraví či majetku ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. nelze vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze.

Podle Nejvyššího soudu je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem. Žalovanému nelze klást k tíži, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.

Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení § 415 obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením § 415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.

Právní věta: 

Každý je ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škod. Uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu.

Pozn.: Spor byl řešen v době platnosti starého občanského zákoníku. Obecná prevenční povinnost je nyní upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.

Platné a účinné zákonné znění v občanském zákoníku (prevenční povinnost):

2900 zák č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Soudní rozhodnutí je možné aplikovat i na současný právní stav ke dni 14.11.2023.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001.

Posuzovanou věcí se Nejvyšší soud zabýval již potřetí.

V prvním usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015,  Nejvyšší soud odmítl argumentaci soudů nižších stupňů, které spatřovaly škodu v hodnotě neevidované vytěžené dřevní hmoty a v nákladech na tuto těžbu.

Ve druhém usnesení sp. zn. 5 Tdo 1318/2019 se Nejvyšší soud námitkou výše škody věcně nezabýval. Vadu spatřoval pouze v absenci vymezení dovolatelem porušených povinností a z tohoto důvodu dovolateli opět vyhověl s tím, že v dalším řízení bylo nutno zohlednit i existenci opakovaného promlčení. Toto druhé usnesení bylo zveřejněno na webu Lesnické judikáty v sekci OSTATNÍ pod názvem „Porušení povinnosti při správě cizího majetku, promlčení trestní odpovědnosti“.

Dovolací soud shledal důvodným dovolání obviněného Z. K., a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 68 To 353/2018. Protože stejné důvody zrušení prospívaly i obviněnému P. H., zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu za užití § 261 tr. řádu ve stejném rozsahu napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.

Potřetí rozhodl Nejvyšší soud usnesením 5 Tdo 667/2022 ze dne 12. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku. 

Rozhodnutí soudů nižších stupňů

 Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 1 T 51/2011, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Podle § 227 tr. ř. za to nebyl obviněnému uložen trest, neboť v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval.

Podle soudu prvního stupně se tohoto trestného činu obviněný Z. K. dopustil ve spolupachatelství spolu s již odsouzeným P. T. a obviněným P. H., jehož stíhání bylo pravomocně zastaveno. Uvedení obvinění vystupovali všichni jako zaměstnanci právnické osoby Lesy ČR, s. p., Lesní správa XY a to obviněný Z. K. ve funkci revírníka, obviněný P. H. ve funkci lesního správce a obviněný P. T. ve funkci technika. Obvinění nejméně od roku 2009 do 30. 3. 2010, řádně neplnili své povinnosti tím, že zakrývali vzniklý schodek v zásobách lesní hmoty u Lesní správy XY. Tento stav byl zjištěn nejpozději při inventuře ke dni 30. 9. 2009 inventarizační komisí, jejímž vedoucím byl již odsouzený P. T., který o pohybu dřeva vedl evidenci neodrážející úplně a řádně skutečný stav. Obvinění zatajili rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem zásob dřevní hmoty ve výši 556,59 m3 buku a 306,01 m3 smrku, celkem v hodnotě nejméně 898 162,41 Kč a nečinili opatření ke zjištění příčiny vzniku schodku. Schodek se pak snažili po předchozí vzájemné dohodě zakrýt nelegální těžbou 556,59 m3 bukového dříví a 306,01 m3 smrkového dříví v porostech nezahrnutých do hospodářského plánu. Tuto těžbu provedl obviněný Z. K. a J. V., revírník revíru č. XY, v jehož revíru však schodek ve skutečnosti nevznikl. Již odsouzený P. T. zaevidoval veškeré vytěžené dřevo ve prospěch revíru č. XY.

Dále po vzájemné dohodě obviněný Z. K. část prací k provedení nelegální těžby v jeho revíru neoprávněně zadal obchodní společnosti SOLITERA spol. s r. o., smluvnímu partnerovi poškozeného. Příkaz ke způsobu proplacení těchto těžebních prací formou vykázání pěstebního nápočtu zadal po jejich předchozí dohodě obviněný P. H. Provedené těžební práce byly uhrazeny obchodní společnosti SOLITERA částkou ve výši 63 750 Kč z prostředků Lesů ČR určených výhradně pro tzv. pěstební činnost. Obvinění tím způsobili poškozenému škodu v celkové výši nejméně 63 750 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 68 To 182/2021.

Dovolání obviněného Z. K.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se nestal, on se tak nedopustil žádného trestného činu a měl být obžaloby zcela zproštěn. Skutek podle něj nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je podle něj dán extrémní rozpor. Soudy nižších stupňů tak nesprávně hodnotily zejména projednávanou věc, pokud šlo o otázky vynaložených nákladů poškozeného na jemu uloženou těžbu dříví z pěstební činnosti, posouzení povinnosti, kterou měl porušit, jakož i otázky, z čeho tyto povinnosti pro něj vyplývaly. Namítl, že skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost, zejména pokud šlo o otázku vzniku škody a porušení povinností obviněného. Obviněný byl uznán vinným pouze na základě spekulace soudu, že chtěl zakrýt údajné manko zásob dříví na svěřeném úseku.

Dále opakovaně namítal, že inventarizace byla uskutečněna bez jakékoliv součinnosti obviněných osob, obvinění tak neměli možnost se seznámit s jejím obsahem, ani se k ní jakkoliv vyjádřit a poškozené Lesy ČR neuvedly, proč nebyla prováděna inventarizace i v ostatních revírech v Polesí XY.

Obviněný dále vytkl, že nebylo prokázáno, že by porušil své povinnosti revírníka. Soudy nižších stupňů se totiž nezaobíraly otázkou, že dříví bylo odváženo externí obchodní společností SOLITERA na pokyn poškozené organizace bez možnosti obviněného (revírníka) tuto situaci ovlivnit, což znemožňovalo obviněnému konat jakoukoliv řádnou kontrolu pro zjištění řádné evidence k rozsahu skutečně odvezeného dříví z odvozních míst. V této souvislosti namítl, že nebylo v jeho silách řádně zjistit a prokázat rozsah odvezeného dříví z odvozních míst.

Obviněný v postavení revírníka nekonal těžbu na základě vlastního uvážení bez pokynu zaměstnavatele, ale zajistil těžbu ve svém revíru poté, co byl vydán pokyn ze strany odpovědného zaměstnance poškozené organizace. Obviněný neměl možnost určit, zda bude provádět těžbu dříví ve svém revíru, ani si neurčoval rozsah prováděné těžby, ani neurčoval, z jakých prostředků budou hrazeny náklady na uskutečněnou těžbu.

Nejvyšší soud

K námitkám dovolatele Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů zcela respektovaly názor Nejvyššího soudu, a proto jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání zaměřené zároveň proti prvnímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípustné, protože při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. ř. Nadto nedošlo v tomto ohledu ani k žádným novým skutkovým zjištěním (např. že by bylo dodatečně zjištěno, že by na těžbu vynaložená částka, původně určená na pěstební činnost, byla nižší).

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle
§ 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti brojil proti obsahu kasačních usnesení Nejvyššího soudu jednak ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1324/2015, jednak ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019, stejně tak proti rozhodnutím soudu prvního nebo druhého stupně, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. ř. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v  projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým jednáním způsobil škodu, která odpovídala výši nadbytečně vynaložených nákladů určených původně na pěstební činnost, tj. nákladům ve výši 63 750 Kč.

Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit.

Bylo totiž prokázáno, že jako revírník revíru č. XY porušil své povinnosti řádně spravovat revír vyplývající z pracovní smlouvy a pracovní náplně vyplývající z jeho funkce revírníka, když nepostupoval s odbornou péčí a vědomě nechal vytěžit část spravovaného porostu jen proto, aby zakryl existující manko na skladovém dříví (samotné způsobení manka mu ale kladeno za vinu nebylo).

Obviněný, podle soudu vůbec nevznesl námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, polemizoval (v tom rozsahu, v jakém byly jeho námitky přípustné) pouze se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť ty uplatněné námitky v podaném dovolání, které nebylo možno označit za nepřípustné, neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

Právní věta

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Navíc dovolací důvody lze měnit jen po dobu běhu dovolací lhůty, pozdější jejich měnění či rozšiřování je zapovězeno – viz § 265f odst. 2 tr. ř.

Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování. Nemohou být také znovu přezkoumávány ty výhrady, k nimž již dříve Nejvyšší soud zaujal v dané věci své stanovisko.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2022, č.j. 5 Tdo 667/2022-1845

Stěžovatel R. Č.  jako spoluvlastník lesních pozemků provedl bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka na jejich území těžbu dřeva, které prodal, přičemž finanční prostředky z tohoto prodeje si ponechal. Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Chrudimi uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Dále byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit poškozené České republice na náhradě škody částku 131 559 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. V této části sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 500 Kč (celkem 180 000 Kč). V ostatních výrocích (tj. ve výroku o vině a o náhradě škody) zůstal prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Chrudimi nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Ústavní stížnost

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům nižších instancí si podal stěžovatel ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy hodnotily subjektivní stránku trestného činu zcela v jeho neprospěch a na obhajobou předložené důkazy reagovaly nedůvodně odmítavě. Naproti tomu dle jeho názoru bez jakéhokoli důkazu uzavřely, že veškerou dřevní hmotu zpeněžil a ponechal si získané finanční prostředky, ačkoli tento závěr opakovaně sporoval.

Soudy též dle stěžovatele přehlédly, že nesprávný stav zapsaný v katastru nemovitostí ohledně druhého spoluvlastníka byl plně důsledkem opomenutí ze strany státu. Nebylo přitom jeho povinností uvádět stav zápisů v katastru nemovitostí do souladu se skutečností či jakkoli pátrat po druhém spoluvlastníkovi. Stěžovatel rovněž namítl, že měl-li soud možnost zjistit skutečné množství vytěžené dřevní hmoty a tuto následně řádně ocenit (a zjistit tak možnou škodu), pak není přípustné, aby svůj výrok o náhradě škody založil na odhadu. Stěžovatel má za to, že soudy nepoužily zásadu in dubio pro reo ani zásadu ultima ratio. Dle jeho mínění jde ve skutečnosti o spor ohledně množství a ceny vytěženého dřeva, což má své místo před civilním soudem.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve připomenul, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí jen v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces, či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Soudy všech stupňů reagovaly na zásadní argumenty obhajoby a srozumitelně a logicky vyložily, proč jim na pozadí výsledků dokazování nebylo možné přisvědčit. Pokud jde o zásadní výhradu stěžovatele, že vytěžené dřevo neprodal, nýbrž uložil právě s ohledem na možné vypořádání se s druhým spoluvlastníkem lesních pozemků, pak tento postoj je v přímém rozporu s tím, co stěžovatel vypověděl v přípravném řízení, tedy že dřevní hmota byla zobchodována různým subjektům. Jestliže stěžovatel teprve v řízení před soudem sdělil, že dřevo deponoval, aniž by byl současně objektivně doložil, že uložené dřevo vskutku představuje tutéž dřevní hmotu, jež byla na dotčených lesních pozemcích vytěžena, bylo pochopitelné, že soudy jeho tvrzení neakceptovaly.

Co se týče nesprávného stavu zapsaného v katastru nemovitostí Ústavní soud uvedl, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem stran spoluvlastníka mohl působit četné problémy. V trestním řízení nicméně vyšlo najevo, že stěžovatel o tomto nesouladu v době koupě (resp. bezprostředně před touto koupí) lesních pozemků dobře věděl, takže mu muselo být zřejmé, že nakládání se společnou věcí bude za této situace o to obtížnější.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.  Proto ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta

Při dočasné "absenci" spoluvlastníka lesního pozemku, například při stále probíhajícím dědickém řízení po zemřelé osobě spoluvlastníka, není výkon vlastnického práva ze strany dalších spoluvlastníků neomezen, tedy ti s věcí nemohou nakládat dle své libosti bez zřetele k zatímně "neobsazenému" spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden ze spoluvlastníků vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozic s plody ze společné věci a přisvojí si cizí věci, dopustí se tak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2191/21 ze dne 2. 11. 2021.

V projednávané věci se jednalo o trestnou činnost spočívající v neoprávněné těžbě lesních porostů. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužilo k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby.

Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V jednom případě došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu. V dalších případech soudy posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. V některých případech započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie). Obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými:

  • obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–6),
  • obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 1–5, 7) a
  • obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 5, 7).

Obviněný M. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.

Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou

Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Všichni 3 obvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Vrchní soud v Olomouci

Ten rozhodl ve druhém stupni rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.

Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních, přičemž podstatná část textu jejich dovolání je dílem i doslovně shodná s textem předchozích odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje. Námitky porušení zásady in dubio pro reo neodpovídají podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů. Pokud dovolatel V. v dovolání namítl i porušení zásady materiální pravdy, státní zástupce poukázal na to, že zásada materiální (objektivní) pravdy byla platným trestním řádem opuštěna již před více než čtvrt stoletím novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již § 2 odst. 5 trestního řádu zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Navíc se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Pokud obvinění namítají existenci tzv. opomenutých důkazů, považuje státní zástupce za dostatečný způsob, jímž se s navrženými důkazy soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud uvedl, že trestná činnost obviněných se dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem byla podle Nejvyššího soudu přiléhavá.

Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu.

Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov. Pokud jde o příslušné množství dřevní hmoty, pak soudy oprávněně opřely svá zjištění o znalecký posudek Ing. P. K., oproti závěrům znaleckého posudku Ing. Vlastimila Bruknera, jelikož první ze znaleckých posudků nestál osamoceně, nýbrž korespondoval s řadou dalších provedených důkazů.  

Nejvyšší soud u obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí.

Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Právní věta

Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Spáchání trestného činu krádeže členem organizované skupiny je okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazbu, přičemž je pachatel ohrožen potenciálně vyšším trestem odnětí svobody.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, sp. zn. 3 Tdo 447/2020

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl obviněný F. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílen nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu:

 „1) dne 5. 6. 2012 v obci K. , okres Č. L. s úmyslem odcizit vytěžené bukové dřevo v množství 26 m3 v kládách o délce 4 metry různých průměrů v celkové hodnotě 32.760,- Kč, které bylo uloženo na skládce u polní cesty poblíž bývalé truhlárny.

poté, co byl na místě přistižen majitelem dřeva S. B., předložil mu padělaný doklad o nákupu tohoto dřeva od firmy Hugoles s.r.o., který si sám vyhotovil pro případ kontroly odvozu dřeva a pro jeho další prodej, přičemž odvozu dřeva mu jmenovaný zabránil, škoda mu tedy nevznikla, 

2) dne 5. 10. 2012. poblíž pozemní komunikace spojující obec K. , Ch. a D. F. v blízkosti odbočky k nové lesní požární nádrži odcizil ze skládky vytěženého dřeva ke škodě společnosti UNILES a.s. 30 m3 smrkové kulatiny různých průměrů o délce 4 m v celkové hodnotě nejméně 75.000,- Kč, a to tím způsobem, že objednal odvoz dřeva u firmy TM Pětioký Trans s.r.o. Ke složení dřeva a zaplacení kupní ceny nedošlo, neboť odcizení dřeva bylo odhaleno a dřevní hmota byla vrácena společnosti UNILES a.s.“

Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost UNILES, a.s., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutek (ze dne 28. 8. 2012) pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

O odvoláních obviněného  a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 1. 2014, sp. zn. 55 To 519/2013, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody
podle § 265. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že dovoláním napadá rozsudek v celém jeho rozsahu, kdy nesouhlasí zejména s výrokem o vině a trestu.

Konstatoval, že jako podklad pro vyčíslení škody, jež měl svým protiprávním jednáním způsobit, byl obžalobou předložen znalecký posudek z oboru ekonomika. Při hlavním líčení znalec prohlásil, že není odborníkem v oboru oceňování dřeva, a také připustil, že s ohledem na tam sdělené odlišné stanovisko poškozeného, by zřejmě hodnota dřeva uvedená v závěru znaleckého posudku byla nyní jiná.

Z toho důvodu obviněný navrhl soudu prvého stupně vypracování revizního posudku, jeho návrhu však nebylo vyhověno. Způsobená škoda měla přitom nejen vliv na případnou povinnost k náhradě škody, ale rovněž i na právní kvalifikaci žalovaného jednání. Dále ve svém odvolání namítl také nesprávnost skutkových zjištění, které odvolací soud nijak nevypořádal.

Obviněný také upozornil, že podle jeho názoru došlo k několika procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení již v přípravné fázi a tím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Přímo do protokolu o svém výslechu podal stížnost proti postupu vyšetřovatele, dosud však o ní nebylo žádným způsobem rozhodnuto.

Jako poslední vznesl obviněný námitky co do výroku o uloženém trestu. Poznamenal, že soud prvého stupně při úvaze o jeho výši přihlížel k jeho dřívějším potrestáním s tím, že ke dvěma jeho odsouzením již přihlížet nelze.

Vyjádření státní zástupkyně

Státní zástupkyně zdůraznila, že podle opatřených skutkových zjištění zůstala dřevní hmota na místě skládky, aniž by byla naložena do připraveného kamionu, a to v důsledku zásahu vlastníka dřevní hmoty. Jednání obviněného tak bylo ukončeno ve stadiu pokusu. Nebylo mu tedy kladeno za vinu odcizení takového množství dřeva, jehož převoz není technicky možný.

Podotkla, že věcně se nelze zabývat ani částí dovolacích námitek, které se týkají pochybení orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení. Takový okruh dovolacích námitek nezakládá ani důvod k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění, ke kterému lze přikročit pouze v případě takového zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, který se týká tzv. opomenutých důkazů, nezákonného způsobu opatření a provádění důkazů. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýkal převážně v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné (vadné) vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění (zejména co výše způsobené škody). Dále namítal procesní pochybení, k nimž mělo dojít v přípravném řízení, resp. v souvislosti s podáním obžaloby, s tím, že tato pochybení soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily či na ně náležitě nereagovaly.

Převážně až z těchto výhrad (sekundárně) vyvodil obviněný závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zdůraznil, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je stran skutkových závěrů vyjádřených ve výroku soudu prvého stupně zřejmá logická návaznost mezi řádně provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze proto v tomto směru dovodit extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.

Ohledně uloženého trestu Nejvyšší soud připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů nemohly obviněnému uložit trest souhrnný, nýbrž trest samostatný, neboť odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin byl vyhlášen před spácháním trestné činnosti popsané v úvodu tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.

Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř..

Právní věta

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Důvod dovolání je také dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzované věci však tyto důvody nebyly naplněny.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 8 Tdo 816/2014

Strana 1 z 4