Žalobkyně (Stěžovatelka) - DŘEVO SLEZSKO s. r. o., uplatnila nárok na vrácení daně z minerálních olejů spotřebovaných při hospodaření v lese. Celní úřad však měl pochybnosti o správnosti vedené evidence spotřeby minerálních olejů a uplatněnný nárok na vrácení daně snížil. Podstatou sporu byla otázka unesení důkazního břemene daňovým subjektem při prokazování nároku na vrácení spotřební daně.
Spor se týkal výkladu § 57 zákona o spotřebních daních a požadavků na evidenci.
Žalobkyně se žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel – žalovaný,
který zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu
pro Moravskoslezský kraj – jednak dodatečné platební výměry ze dne 7. 1. 2022, jimiž byl žalobkyni doměřen snížený nárok na vrácení spotřební daně podle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních za 3. a 4. čtvrtletí roku 2019, a dále platební výměry na penále ze dne 29. 7. 2022, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále z doměřené daně za tato období.
Krajský soud rozsudkem žalobu zamítl. Primárně posuzoval otázku splnění zákonných požadavků pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení daně z minerálních olejů dle § 57 zákona o spotřebních daních, konkrétně to, zda evidence předložené žalobkyní zachycují skutečnou spotřebu minerálních olejů při hospodaření v lese. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvážil, že skutečnou spotřebu minerálních olejů lze prokázat kvalifikovaným výpočtem, avšak takový výpočet musí vycházet z objektivních a prokazatelných vstupních údajů. To se však v tomto případě podle krajského soudu nestalo.
Žalobkyně dopočítávala zpětně množství spotřebovaných minerálních olejů podle množství vytěženého dřeva. Nevedla knihu jízd ani jiný záznam, ze kterého by bylo možno ověřit, kolik spotřeboval konkrétní stroj na konkrétním místě v konkrétní den (např. stav paliva před a po vykonané činnosti v ten konkrétní den). Žalobkyně neměla k dispozici vstupní údaje, ze kterých lze zjistit a ověřit skutečnou spotřebu minerálních olejů, a tím neměla ani možnost naplnit zákonné podmínky pro vznik nároku na vrácení daně ve smyslu § 57 zákona o spotřebních daních.
Krajský soud se rovněž ztotožnil s úvahou žalovaného, že způsob výpočtu žalobkyně nereflektuje momentální zatížení stroje, měnící se profil terénu, míru podmáčení podloží, po kterém se stroj pohybuje atd., a to zejména s ohledem na skutečnost, že práce jsou prováděny na různých místech v lese, nikoli na konstantní rovině. Krajský soud dále ve shodě s žalovaným uvedl, že žalobkyně nemohla nabýt přesvědčení o správnosti jí vedené evidence.
Podle krajského soudu byla nedůvodná i obecně formulovaná žalobní námitka týkající se nevypořádání všech odvolacích důvodů. K tvrzení, že by žalobkyně nemohla těžit, pokud by tyto pohonné hmoty spotřebovala jinde, krajský soud uvedl, že rovněž nebylo nijak prokázáno, že by tvrzené množství spotřebovaného paliva odpovídalo minimálnímu nezbytnému množství paliva nutného k provozu strojů a vytěžení konkrétního množství dřeva, jak jej žalobkyně deklarovala.
Celní orgány i Krajský soud v Ostravě dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala skutečnou spotřebu pro deklarovaný účel.
Stěžovatelka (společnost DŘEVO SLEZSKO s. r. o.) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřela o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního.
Kasační stížnost
Stěžovatelka argumentovala tím, že minerální oleje nenakupovala na sklad, ale tankovala je na čerpací stanici do auta určeného k převozu pohonných hmot, které je následně rozváželo do jednotlivých těžebních strojů v lese. Zdůraznila, že tyto lesnické stroje byly vybavené zařízením pro měření spotřeby.
Spotřebu po provedení těžby ověřovala a kalkulovala s ohledem na celkové množství vytěženého dřeva. Namítala, že soud dostatečně nezohlednil fakt, že její jedinou činností je hospodaření v lese. Z toho vyvozovala, že minerální oleje uplatněné k vratce daně mohly být spotřebovány výhradně a jen při této činnosti, a nikoliv jinde.
Dále stěžovatelka namítala, že povinnost prokazovat spotřebu každého jednotlivého stroje v konkrétním čase a na konkrétním místě nevyplývá z žádného právního předpisu. Podle jejího názoru nemohou správní soudy svým extenzivním výkladem zavádět nové povinnosti a požadavky, které zákon explicitně neobsahuje.
Krajskému soudu vytkla, že za situace, kdy měl o správnosti její evidence pochybnosti, neprovedl navržený výslech svědků (Ing. M. a pana M.), kterým mohly být tyto pochybnosti vyvráceny. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud (NSS)
NSS přezkoumával rozsudek krajského soudu z pohledu dvou klíčových okruhů: procesní čistoty (nepřezkoumatelnost a dokazování) a materiálního práva (podmínky pro vrácení daně). NSS aplikoval ustálenou judikaturu k ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle níž je žalobce povinen uvést konkrétní a individualizovaná skutková tvrzení. Pokud stěžovatelka v bodě 29 žaloby pouze obecně polemizovala s neuznáním evidence, krajský soud na toto těžiště, podle NSS, odpověděl dostatečně. NSS proto námitku nepřezkoumatelnosti odmítl.
Stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že neprovedl výslech navržených svědků k prokázání skutečné spotřeby. K tomu NSS konstatoval, že soudy mají právo neprovést navržené důkazy, pokud jsou pro věc irelevantní, avšak musí to řádně odůvodnit. NSS zjistil, že stěžovatelka tyto svědky nenavrhovala k prokázání samotné spotřeby, nýbrž k doložení toho, že jednala v dobré víře na základě e-mailové komunikace s pracovníkem celního úřadu. Vyhodnocení relevance důkazů krajským soudem tedy bylo správné a stěžovatelčina argumentace se minula s podstatou věci.
NSS souhlasil, že skutečnou spotřebu lze teoreticky prokázat i kvalifikovaným výpočtem, tento výpočet však musí splňovat přísná metodologická kritéria (kritérium objektivity). Výpočet musí být postaven na objektivních a prokazatelných vstupních údajích.
NSS potvrdil, že lineární přepočet „množství dřeva = množství paliva“ je spekulativní a nelogický. V lesním hospodářství nelze ignorovat vnější proměnné (svažitost terénu, charakter počasí, typ techniky). Pokud navíc stěžovatelka ignorovala data z měřicích zařízení svých vlastních strojů, vědomě se zbavila možnosti předložit objektivní vstupní data. Pokud schází přímá průkazná evidence (kniha jízd, motohodiny), lze sice spotřebu dopočítat matematicky, ale model musí reflektovat reálné podmínky a nesmí ignorovat dostupná objektivní data (např. vestavěná měřidla ve strojích). Výpočet ignoroval objektivní faktory ovlivňující spotřebu lesních strojů – momentální zatížení, profil terénu, podmáčení podloží apod.
Soud rovněž odmítl argument, že stěžovatelka jinou činnost, než lesnictví nevykonává, a proto palivo muselo být spotřebováno tam. Z logického hlediska existence jediné podnikatelské činnosti nevylučuje možnost zneužití, zcizení nebo neefektivního nakládání s pohonnými hmotami (přečerpání do jiných vozidel apod.).
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst.1 větou druhou s.ř.s. zamítl.
Právní věta
Pokud daňový subjekt nárokuje benefit (vrácení daně), leží na něm plné důkazní břemeno. Obecná tvrzení o obvyklé spotřebě nebo ex-post kalkulace bez přímé vazby na realitu nejsou způsobilé toto břemeno unést.
Množství skutečně spotřebovaného minerálního oleje pro účely nároku na vrácení spotřební daně podle § 57 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, lze v obecné rovině prokázat i kvalifikovaným výpočtem. Podmínkou však je, že takový výpočet vychází z objektivních a prokazatelných vstupních údajů. Za objektivní vstupní údaj nelze považovat zpětný lineární dopočet spotřeby pohonných hmot odvozený výhradně od množství vytěženého dřeva.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.03.2026, č.j. 3 Afs 2/2025 – 44
V posuzovaném případě se jednalo o problematiku fiktivního nadhodnocení těžebních práv za účelem získání nadměrného odpočtu DPH. Společnost X uplatnila odpočet na základě faktury za nákup výlučných práv k těžbě lesního porostu na pozemku v k. ú. Aš. Ústavní soud v tomto řízení přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, která uznala stěžovatele (J. P., předsedu představenstva společnosti X) vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu.
Skutková zjištění
Obecné soudy identifikovaly několik faktorů, které svědčily o podvodném charakteru transakce. Podle soudů se jednalo se o extrémní nadhodnocení těžebních práv. Cena těžebních práv byla v uměle vytvořeném řetězci navýšena z původních
2 650 000 Kč na 19 140 745 Kč bez DPH. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, avšak bylo deklarováno množství 11 000 tun dendromasy, což neodpovídalo reálné schopnosti pozemku. Do obchodu byly zapojeny subjekty (družstvo DORDYAY, KCDSPOL), jejichž statutárními orgány byly nekontaktní cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v ČR. Dále byly zjištěny časové nesrovnalosti ve fakturaci. Fakturace proběhla 30. 5. 2012, ačkoliv smlouva, na kterou faktura odkazovala, byla uzavřena až 28. 7. 2012.
Okresní soud v Písku shledal J. P., vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím,
že dne 24. 8. 2012 u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště v Písku jako předseda představenstva obchodní společnosti XX, (dále jen "společnost X") v úmyslu získat výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") podal daňové přiznání k DPH společnosti X za zdaňovací období měsíce července 2012, které vycházelo z faktury ze dne 30. 5. 2012 znějící na částku 22 968 894 Kč včetně DPH (DPH ve výši 3 828 149 Kč) vystavené s odkazem na smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům ze dne 28. 7. 2012.
Tohoto jednání se dopustil s vědomím, že předmětný doklad obsahuje zjevně nepravdivé údaje, když vzhledem ke svým znalostem musel vědět, že z plochy pozemku parc. č. X1 zapsaného v katastrálním území Aš, nemohlo být vytěženo cca 11 000 tun dendromasy, neboť toto množství neodpovídalo reálné produkční schopnosti stanoviště. Na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1 465 tun dendromasy, jejíž hodnota se v roce 2012 pohybovala v rozmezí od 1 491 000 Kč bez DPH do 1 945 000 Kč bez DPH. Uplatněný nadměrný odpočet DPH nebyl společnosti X vyplacen, jelikož finanční úřad měl pochybnosti o pravdivosti údajů na předložené faktuře. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Po odvolání J. P., proti rozsudku okresního soudu, rozhodoval o případu Krajský soud v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě mu bylo umožněno o podané obžalobě spolehlivě rozhodnout a nebylo tudíž nutno dokazování doplňovat. Poukázal na zjištění učiněná okresním soudem, že stěžovatelem vedená společnost X dlouhodobě obchodovala se společností Dřevospol, přesto v projednávané věci zcela nelogicky společnost Dřevospol nabídla zakázku neznámému subjektu družstvu DORDYAY, v níž figurovali jako statutární orgány cizí státní příslušníci bez povolení k pobytu v České republice. Družstvo DORDYAY obratem uzavřelo smlouvu o dílo s obchodní společností KCDSPOL, s.r.o., v níž figurují státní příslušníci Ukrajiny a Moldavska, přičemž
ve smlouvě byla značně navýšena cena díla. Až poté byla uzavřena smlouva mezi společností KCDSPOL a společností X, kterou podepsal stěžovatel.
Tato zjištění o zřetězení obchodů a účasti personálně problematických subjektů na nich svědčí o účelovosti a o tom, že hlavním cílem bylo získat výplatu nadměrného odpočtu DPH. O účelovosti svědčí i další skutečnosti, konkrétně že smlouva mezi společnostmi KCDSPOL a X byla uzavřena dne 28. 7. 2012 a je označena jako smlouva č. 25/2012. K fakturaci však došlo již dne 30. 5. 2012 a faktura odkazuje na smlouvu č. 25/2012, která ještě nebyla uzavřena.
Krajský soud považoval za správný závěr okresního soudu, že stěžovatel si musel být vědom toho, že účelem jím signované smlouvy bylo toliko získání výplaty nadměrného odpočtu DPH. Správný je pak i závěr, že byla naplněna skutková podstata zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud se ztotožnil i s výrokem napadeného rozsudku o trestu a odvolání zamítl.
Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud uvedl, že nebyl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Stěžovatel, podle soudu, pouze vede polemiku s hodnocením důkazů provedených okresním soudem. Pro tuto věc bylo rozhodující posouzení ekonomické nevýhodnosti údajně proběhnuvšího obchodního případu, který byl očividně pro společnost X vysoce ztrátový a neměl žádné hospodářské opodstatnění. Primárním předmětem smlouvy sice mohl být převod těžebních práv, avšak součástí ujednání byl i převod vlastnického práva k vytěžené hmotě, jejímž zpeněžením by nabyvatel práv k těžbě za normálního běhu událostí musel pokrýt sjednanou cenu a náklady na těžbu. Při zkušenostech stěžovatele v oboru je, s ohledem na rozdíl mezi částkou vykázanou na faktuře a hodnotou biomasy, která mohla být reálně na pozemku vytěžena, zcela vyloučený omyl či nesprávné vyhodnocení ziskovosti obchodu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že skutkový stav byl řádně zjištěn a neexistuje extrémní rozpor mezi důkazy a právními závěry. Podle Ústavního soudu byla dovozena subjektivní stránka (úmysl) z logických souvislostí a ekonomické absurdity transakce. Judikatura NSS, na kterou stěžovatel odkazoval, nebyla podle Ústavního soudu aplikovatelná kvůli zásadně odlišnému skutkovému základu (v daném případě byla cena mnohonásobně vyšší než obvyklá).
Ústavní soud se vypořádal s argumentací stěžovatele následovně.
Zákonnost obchodu vs. daňový podvod: ÚS odmítl argument, že soudy měly řešit zákonnost obchodování s těžebními právy jako takovou. Podstatou věci nebylo, zda je prodej těžebních práv legální, ale zda šlo v tomto konkrétním případě o fiktivně nadhodnocený obchod vytvořený za účelem získání nadměrného odpočtu DPH.
Extrémní rozpor v dokazování: Stěžovatel tvrdil, že existuje extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavní soud toto pochybení neshledal a konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn řádně a závěry soudů mají logickou vazbu na provedené důkazy.
Subjektivní stránka (úmysl): Ačkoliv ÚS připustil, že okresní soud explicitně neuvedl, z čeho úmysl dovozuje, toto pochybení napravil krajský soud. Úmysl byl dovozen z logických souvislostí a zkušeností stěžovatele v oboru.
Ústavní soud se dále ztotožnil se závěry obecných soudů, které se opíraly o zjištěné skutečnosti.
Umělé navýšení ceny: V dodavatelském řetězci došlo k navýšení ceny z 2,65 mil. Kč na více než 19 mil. Kč bez DPH bez ekonomického opodstatnění.
Podezřelé subjekty: Do řetězce byly zapojeny problematické subjekty (družstva s nekontaktními statutárními orgány z ciziny), přestože dříve spolupracující firmy mohly obchodovat přímo.
Nereálnost plnění: Znalecký posudek prokázal, že na daném pozemku nebylo možné vytěžit deklarované množství biomasy (tvrzeno 11 000 tun, reálně max. 1 465 tun).
Časové nesrovnalosti: K fakturaci došlo dříve, než byla vůbec podepsána smlouva, na kterou faktura odkazovala.
Ústavní soud potvrdil, že pro posouzení trestnosti není rozhodující, zda je obchod s těžebními právy obecně legální, ale zda konkrétní transakce měla reálný ekonomický základ.
Ústavní soud proto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Právní věta
Smluvní volnost při sjednávání ceny v soukromoprávních vztazích nepředstavuje ochranu před trestní odpovědností, pokud je cena stanovena zjevně účelově a mnohonásobně nadhodnoceně s cílem neoprávněně získat daňové zvýhodnění.
Pro posouzení trestnosti činu není rozhodné, zda je samotný předmět obchodu (např. těžební práva) legální, ale zda transakce v rámci uměle vytvořeného dodavatelského řetězce vykazuje znaky ekonomické nevýhodnosti a fiktivnosti.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 18.06.2019, sp. zn. III. ÚS 3380/18
Spor o pověření odborného lesního hospodáře pro drobné vlastníky lesů
V projednávaném případě v územním obvodu Hlavatce (správní obvod Tábor) nebyl zvolen odborný lesní hospodář vlastníky lesa a z tohoto důvodu byla tato funkce vykonávána státním podnikem Lesy ČR.
S činností odborného lesního hospodáře Lesů ČR vyjadřovali malí vlastníci lesa nespokojenost (např. vlastníci lesa – D. K. a P. K.). Nesouhlasili s přístupem odborného lesního hospodáře, který odmítl vyznačit výchovné zásahy na lesním porostu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že Obecní úřad Sedlečko se písemně dotazoval na pravomoci hajného, a to na základě jednání odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který tomuto vlastníku odmítl vyznačit dříví na probírku. Starosta obce Komárov dále telefonicky reprodukoval stížnost drobných vlastníků lesa na činnost odborného lesního hospodáře Lesů ČR, který na základě interní instrukce Lesů ČR odmítl vyznačovat výchovné a jiné těžební zásahy. Stížnosti směřovaly rovněž na postup revírníka při vyřizování žádostí o dotace poskytované pro hospodaření v lesích a na absenci možnosti bezúplatně zajistit komplexní služby v lese pro drobné vlastníky, kteří nemají potřebné časové možnosti či v blízkosti lesa nebydlí.
Na základě těchto stížností vlastníků lesa dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že je namístě zajistit řádný výkon funkce odborného lesního hospodáře. Vyhlásil výběrové řízení na pozici odborného lesního hospodáře, který by byl tuto činnost schopen plnit lépe, než stávající odborný lesní hospodář ustavený do funkce na základě § 37 odst. 6 lesního zákona.
Rozhodnutím Městského úřadu Tábor byl J.S. - žalobce, pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře v lesích s celkovou výměrou do 50 ha, pro které jsou zpracovány lesní hospodářské osnovy, v územním obvodu Hlavatce. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutí Městského úřadu Tábor, na jehož základě byl žalobce pověřen k výkonu funkce odborného lesního hospodáře, zrušil. Předmětem sporu tedy bylo rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - žalovaný, který zrušil pověření k výkonu funkce OLH pro územní obvod Hlavatce (oblast Táborska).
Žaloba
Proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje podal žalobce J.S. žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Argumenty žalobce:
Odmítnutí pojmu „nadstandard“: Žalobce argumentoval, že zákon o lesích nezná žádné dělení činností OLH na „povinné minimum“ a „nepovinný nadstandard“. Pokud nabídl OLH vlastníkům lesů širší služby (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb), činil tak s cílem zvýšit úroveň hospodaření, což je v souladu s účelem zákona.
Legitimita výběrového řízení: Žalobce tvrdil, že orgán státní správy lesů (MěÚ Tábor) postupoval správně, když vypsal výběrové řízení a jako vítěze vybral subjekt, který nabídl nejlepší podmínky pro vlastníky malých lesů. Podle něj je povinností státu vybrat takového hospodáře, který zajistí co nejvyšší odbornou úroveň péče o les.
Zajištění zastupitelnosti: Žalobce zdůrazňoval, že jím navržený systém vzájemné zastupitelnosti mezi hospodáři je výhodou, nikoliv porušením zákona. Argumentoval, že zákon nevyžaduje, aby fyzická osoba vykonávala funkci výhradně osobně bez možnosti zástupu (např. v době nemoci či dovolené), a že zastupitelnost zajišťuje nezbytnou kontinuitu péče o les.
Ochrana zájmů vlastníků lesů: Žalobce poukazoval na to, že předchozí hospodář (Lesy ČR) odmítal provádět některé úkony zdarma, což drobné vlastníky odrazovalo od řádné péče o les. Jeho nabídka měla tento stav napravit a motivovat vlastníky k lepšímu hospodaření.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí úřadu: Žalobce namítal, že krajský úřad své rozhodnutí o zrušení jeho pověření nedostatečně odůvodnil a vycházel z příliš restriktivního a formálního výkladu zákona, který jde proti zájmům ochrany lesa.
Argumenty žalovaného úřadu:
Nepřípustnost „nadstandardních“ služeb jako kritéria: Žalovaný tvrdil, že při výběru OLH nelze přihlížet k tomu, že někdo nabízí služby nad rámec zákona (např. bezplatné vyznačování těžeb). Podle úřadu je OLH povinen plnit pouze zákonné minimum a jakákoliv nabídka širších služeb v rámci zákonné odměny je „nepřípustným kritériem“, které deformuje výběr.
Osobní povaha výkonu funkce: Žalovaný zastával názor, že funkce OLH vykonávaná fyzickou osobou má přísně osobní charakter. Z toho vyvozoval, že požadavek na zajištění zastupitelnosti (např. v případě nemoci či dovolené) je u fyzické osoby irelevantní nebo dokonce v rozporu s povahou této funkce.
OLH není veřejná zakázka: Úřad argumentoval, že proces pověřování OLH není „soutěží o kvalitu“ nebo výběrovým řízením typu veřejné zakázky. Podle něj státní správa pouze prověřuje, zda kandidát splňuje zákonné předpoklady (licenci), a nemá právo vybírat si toho „lepšího“ na základě přidané hodnoty pro vlastníky lesů.
Ochrana stávajícího systému: Žalovaný v podstatě hájil postavení předchozího hospodáře (státního podniku Lesy ČR). Tvrdil, že pokud dosavadní hospodář plní své zákonné povinnosti, není důvod jej měnit jen proto, že jiný subjekt slibuje vlastníkům lesů výhodnější servis (vyznačování probírek zdarma).
Formální pojetí odborné úrovně: Žalovaný vykládal pojem „zabezpečení odborné úrovně hospodaření“ velmi úzce – pouze jako splnění minimálních povinností stanovených zákonem, nikoliv jako snahu o co nejefektivnější a nejvstřícnější správu lesního majetku.
Krajský soud
Soud argumenty žalovaného úřadu odmítl a označil je za příliš restriktivní. Konstatoval, že snaha zajistit vlastníkům lesů co nejlepší servis (včetně zastupitelnosti a širšího rozsahu prací) je plně v souladu s účelem zákona o lesích. Soud shledal rozhodnutí úřadu jako nepřezkoumatelné a nesouhlasil s restriktivním výkladem, který by bránil zvyšování kvality výkonu funkce OLH prostřednictvím výběru subjektu nabízejícího komplexnější služby.
Soud tímto rozhodnutím potvrdil, že státní správa nemusí vybírat hospodáře jen podle toho, zda splňuje „papírové“ předpoklady, ale může (a měla by) hledět na to, kdo vlastníkům malých lesů nabídne lepší a dostupnější servis. Zároveň odmítl argument, že u fyzických osob nelze vyžadovat nebo nabízet zastupitelnost, protože kontinuita správy lesa je v zájmu ochrany.
Soud zdůraznil, že smyslem zákona o lesích je zabezpečit co nejvyšší odbornou úroveň hospodaření. Orgány státní správy lesů (OSSL) by tedy neměly hledat jen někoho, kdo má licenci, ale toho, kdo objektivně zajistí nejlepší péči o les. Úvaha úřadu, že stačí „naplnit zákonné minimum“, je podle soudu chybná a v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.
Soud odmítl argumentaci žalovaného úřadu, že určité činnosti (např. bezplatné vyznačování probírek) jsou „nadstandardem“, ke kterému se při výběru nemá přihlížet. Pokud někdo nabízí v rámci své funkce širší záběr odborných činností, není to nepřípustné kritérium, ale naopak důkaz vyšší odborné úrovně, kterou zákon vyžaduje.
Jednou z hlavních myšlenek rozsudku je, že i u fyzických osob je požadavek na zajištění zastupitelnosti (pro případ nemoci, dovolené apod.) racionální a zákonný. Pokud zájemce o funkci OLH prokáže, že má zajištěno zastoupení jiným odborníkem, zvyšuje to spolehlivost výkonu funkce. Úřad nemůže zastupitelnost a priori odmítat jako „nepřípustnou podmínku“.
Soud dovodil, že OSSL nesmí být jen pasivním pozorovatelem, který „přidělí“ revír státnímu podniku (Lesům ČR) jen z pohodlnosti. Pokud se objeví jiný kvalifikovaný zájemce, který vlastníkům lesů nabízí prokazatelně lepší podmínky a odborný servis, musí úřad tyto výhody spravedlivě posoudit.
Soud nepřímo podpořil myšlenku, že pokud OLH provádí určité odborné úkony zdarma (v rámci odměny, kterou mu platí stát), je to v zájmu státu i vlastníků. Brání se tím stavu, kdy vlastníci drobné těžby nebo prořezávky vůbec nedělají, protože by za jejich vyznačení museli hospodáři připlácet.
Soud vytkl krajskému úřadu, že se příliš upnul na formální definice a ignoroval faktický přínos žalobce pro konkrétní lesní celky. Rozhodnutí úřadu označil za nepřezkoumatelné, protože úřad jasně nevysvětlil, proč by vyšší kvalita služeb měla být na škodu věci.
Soud tímto rozsudkem otevřel cestu k „soutěži o kvalitu“ při obsazování funkcí odborných lesních hospodářů pro drobné vlastníky. Potvrdil, že státní správa by měla preferovat ty hospodáře, kteří jsou pro vlastníky lesů nejdostupnější a nabízejí jim nejkomplexnější odbornou pomoc.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Při pověřování odborného lesního hospodáře (OLH) podle § 37 zákona o lesích je orgán státní správy lesů oprávněn zohlednit i kritéria směřující ke zvýšení kvality a kontinuity péče o les, včetně zajištění vzájemné zastupitelnosti hospodářů či nabídky odborných činností nad rámec zákonného minima (např. bezplatné vyznačování výchovných těžeb). Restriktivní výklad, který by taková kritéria označil za nepřípustná s odkazem na nepovinný ‚nadstandard‘,
je v rozporu s účelem zákona, jímž je zabezpečení co nejvyšší odborné úrovně hospodaření v lesích.“
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.08.2015, č.j. 10A 113/2014-54
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. i když je předmětné soudní rozhodnutí z roku 2015, je nadále platné a argumentačně využitelné s ohledem na novelizované znění zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona k datu 01.01.2026.
Pro srovnání je níže přiloženo platné a účinné znění ust. § 37 zák. č. 289/1995 Sb., lesního zákona týkající se odborného lesního hospodáře.
Odborný lesní hospodář
(1) Hospodaření v lesích je vlastník lesa povinen zajišťovat v součinnosti s odborným lesním hospodářem. Odborný lesní hospodář zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení.
(2) Odborným lesním hospodářem může být fyzická osoba nebo právnická osoba, která má k této činnosti licenci udělenou orgánem státní správy lesů podle hlavy šesté tohoto zákona.
(3) Vlastník lesa má právo vybrat si odborného lesního hospodáře; jeho jméno je povinen do 30 dnů ode dne jeho výběru oznámit orgánu státní správy lesů. Vlastník lesa, který hospodaří podle plánu (§ 24 odst. 3), je povinen uzavřít s odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1. Pokud splňuje podmínku odborného lesnického vzdělání a odborné lesnické praxe (§ 42), může vlastník lesa v lesích ve svém vlastnictví vykonávat činnost odborného lesního hospodáře sám i bez udělení licence.
(4) Spolek je povinen pro lesy ve vlastnictví svých členů, v nichž má práva a povinnosti vlastníka lesa (§ 58 odst. 1), uzavřít s jedním odborným lesním hospodářem smlouvu o výkonu činnosti podle odstavce 1, pokud tuto činnost spolek nevykonává sám.
(5) Činnost odborného lesního hospodáře nemůže vykonávat zaměstnanec orgánu státní správy lesů v lesích v obvodu působnosti tohoto orgánu; to neplatí v případě obhospodařování vlastního majetku.
(6) Každou změnu v osobě odborného lesního hospodáře je vlastník lesa povinen oznámit do 30 dnů orgánu státní správy lesů.
(7) Pokud si vlastník lesa nevybere odborného lesního hospodáře sám, vykonává v lesích, pro které je stanovena povinnost zpracovat osnovy (§ 25 odst. 1), funkci odborného lesního hospodáře právnická osoba, která v určeném území vykonává právo hospodaření ve státních lesích, pokud orgán státní správy lesů nerozhodne o pověření jiné právnické nebo fyzické osoby. Pověření výkonem funkce odborného lesního hospodáře orgán státní správy lesů zruší na žádost pověřeného odborného lesního hospodáře nebo z vlastního podnětu, pokud pověřený odborný lesní hospodář neplní povinnosti stanovené tímto zákonem.
(8) Náklady na činnost odborného lesního hospodáře hradí vlastník lesa; náklady na činnost odborného lesního hospodáře vykonávanou právnickou nebo fyzickou osobou podle odstavce 7 hradí stát.
(9) Stát hradí náklady na činnost odborného lesního hospodáře v lesích ve vlastnictví členů spolku, ke kterým má spolek práva a povinnosti vlastníka lesa. Nárok na úhradu podle věty první uplatňuje spolek do 10 dnů od konce čtvrtletí.
(10) Základními povinnostmi odborného lesního hospodáře, jehož činnost podle odstavců 8 a 9 hradí stát, jsou
- a) sledovat stav lesa, upozorňovat vlastníka lesa na výskyt škodlivých činitelů a na škody jimi způsobené, včetně škod způsobených zvěří a pastvou v lese, navrhovat nezbytná kontrolní a ochranná opatření a při zvýšeném výskytu škodlivých organismů a škodách na lesích, včetně škod způsobených zvěří nebo pastvou v lese, prokazatelně informovat orgán státní správy lesů,
- b) upozorňovat vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé, vyznačovat těžbu nahodilou, kterou je nutno provést, a doporučit termíny a způsoby jejího zpracování a způsoby asanace vytěženého dříví,
- c) navrhovat vlastníku lesa vhodný způsob a postup obnovy lesa a doporučovat vhodný reprodukční materiál a vhodnou dřevinnou skladbu k obnově lesa,
- d) doporučovat vlastníku lesa provedení výchovných zásahů a na žádost vlastníka lesa zabezpečovat instruktáž k provedení výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
- e) na žádost vlastníka lesa vyznačovat těžbu mýtní úmyslnou a vyjadřovat se k návrhu těžby má-li její objem překročit 50 m3za kalendářní rok (§ 33 odst. 4) a poskytovat vlastníkovi lesa součinnost při provádění této těžby,
- f) potvrzovat, zda činnosti, na jejichž provedení žádá vlastník lesa finanční prostředky podle zvláštních právních předpisů, jsou co do rozsahu a kvality provedeny v souladu s tímto zákonem a právními předpisy vydanými k jeho provedení,
- g) na žádost vlastníka lesa spolupracovat s vlastníkem lesa při vedení lesní hospodářské evidence,
- h) na žádost vlastníka lesa poskytovat vlastníkovi lesa odborné informace a doporučení při ochraně lesů, pěstebních a těžebních činnostech, v oblasti finančních podpor na hospodaření v lesích, při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov a dalších činnostech souvisejících s hospodařením v lesích,
- i) vést evidenci o prováděných odborných úkonech a činnostech, uchovávat doklady vztahující se k těmto úkonům a činnostem po dobu nejméně 5 let a tuto evidenci včetně dokladů na vyžádání předložit orgánu státní správy lesů,
- j) oznamovat orgánu státní správy lesů ukončení výkonu činnosti odborného lesního hospodáře, a to nejméně 30 dnů předem, pokud je mu tato skutečnost známa, jinak neprodleně po tom, co se o této skutečnosti dozví,
- k) prokazatelně upozorňovat vlastníka lesa na porušení povinností stanovených tímto zákonem; pokud povaha porušené povinnosti umožňuje nápravu a vlastník lesa ji nesjedná v rozsahu a v termínu uvedeném v upozornění odborného lesního hospodáře, je odborný lesní hospodář povinen oznámit tuto skutečnost orgánu státní správy lesů.
(11) Odbornými úkony a činnostmi odborného lesního hospodáře podle odstavce 8 písm. i) se rozumí zejména
- a) sledování zdravotního stavu lesních porostů a upozorňování vlastníka lesa na výskyt škodlivých organismů,
- b) upozorňování vlastníka lesa na nutnost provedení těžby nahodilé a vyznačování těžby nahodilé,
- c) vyznačování těžby mýtní úmyslné a vyjadřování se k návrhu těžby, má-li její objem překročit 50 m3za kalendářní rok,
- d) zabezpečování instruktáže o provádění výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku,
- e) navrhování vhodných způsobů a postupů obnovy lesa,
- f) poskytování odborných informací vlastníku lesa při zpracování návrhů lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov.
(12) Na odborného lesního hospodáře, jehož činnost hradí vlastník lesa, se vztahují povinnosti uvedené v odstavci 10 s výjimkou povinností uvedených v písmenech d) a j).
(13) Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob výpočtu nákladů na činnost odborného lesního hospodáře v případech, kdy jeho činnost hradí stát, a postup při provádění jejich úhrady.
V projednávaném případě se jednalo o obchod se dřevem, v jehož dodavatelském řetězci bylo zainteresováno vice dodavatelů a správce daně pojal podezření z daňového podvodu. Správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj zahájil u žalobce R. Š., dne 16. 4. 2019 daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2016. Žalobce dle správce daně neprokázal, že přijal zdanitelná plnění (dřevní hmota) od dodavatelů uvedených na daňových dokladech – společností Rispeto Finance, s. r. o., Smart Professional, s. r. o., BONZAJ, s. r. o., a BEZZY GROUP, s. r. o. Dále neprokázal předmět a rozsah přijatých plnění (lesní práce) od společnosti BEZZY GROUP.
Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce R. Š., prokázal naplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzovaly uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil
Dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 2. 2022 správce daně doměřil žalobci DPH za uvedená zdaňovací období ve výši 759 585 Kč, 585 059 Kč, 322 526 Kč a 401 306 Kč a stanovil žalobci penále ve výši 151 917 Kč, 117 011 Kč, 64 505 Kč a 80 261 Kč. Žalovaný - Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a dodatečné platební výměry správce daně potvrdil.
Správce daně podal na žalobce trestní oznámení, v němž dovozoval spáchání trestného činu zkrácení daně. Případem se zabývala Policie ČR, která konstatovala, že nebylo prokázáno, že žalobce prováděl fiktivní transakce. Zjistila, že u některých obchodních transakcí byly doloženy daňové doklady, které však postrádaly klíčové údaje zejména místo těžby či nakládky dřevní hmoty. Také výpověď prokuristy společnosti, pana R. K., nebyla dostatečně konkrétní a byla v rozporu s předloženými doklady. Policie však usnesením ze dne 6. 11. 2023 trestní stíhání pro podezření ze zkrácení daně odložila. Správce daně proti němu dne 8. 11. 2023 podal stížnost.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 2. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzují uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil, ačkoliv některé důkazy byly v odvolacím řízení doplněny.
Žalobxce tvrdil, že správce daně i žalovaný se v průběhu řízení dopustili opakovaného porušení ustanovení § 92 odst. 2 a odst. 5 písm. c) daňového řádu i zásady daňového řízení vyplývajících zejména z ustanovení § 5 odst. 1 a 3, § 7 a § 8 odst. 1 daňového řádu.
Žalobce dále namítal, že jeho dodavatelé nebyli fiktivními subjekty, jak naznačuje žalovaný v napadeném rozhodnutí, ale řádně vykazovali plnění v kontrolních hlášeních.
Žalobce konstatoval, že odebrání nároku na odpočet DPH bylo protiprávní, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce účastnil podvodu na DPH, nebo že by o něm věděl či měl vědět. Naopak, důkazní prostředky získané z trestního řízení potvrzují, že plnění proběhla tak, jak byla deklarována.
Krajský soud
Krajský soud se v případě zabýval tím, zda správce daně a žalobce unesli svá důkazní břemena v rámci daňové kontroly. Dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu k unesení důkazního břemene správce daně postačovaly.
A to i přesto, že skutečnosti jako jsou virtuální sídlo, absence provozovny, webových stránek, zaměstnanců a či vlastnictví vozidel by samozřejmě nemusely důvodné pochybnosti zakládat samy o sobě.
Skutečnosti, na které správce daně poukázal, však nelze podle soudu hodnotit izolovaně, jak to v žalobě činil žalobce. Nevystupují totiž v případě samy o sobě, nýbrž coby součást řetězce okolností, které vážným pochybnostem o nesouladu žalobcových tvrzení se skutečností nasvědčují. Pokud zainteresované společnosti neměly žádnou provozovnu, zaměstnance a ani nevlastnily žádné vozidlo, popřípadě nepodaly daňové přiznání či kontrolní hlášení, pak se skutečně s ohledem na příslušnou fázi daňového řízení nabízela otázka, zda tyto společnosti doopravdy mohly žalobci dodat posuzovaná zdanitelná plnění, potažmo jakou činnost takovéto společnosti vlastně vyvíjejí. To samozřejmě neznamená, že se v pozdější fázi daňového řízení nemohou takovéto pochybnosti rozptýlit.
Krajský soud uvedl, že správce daně shromáždil dostatečný soubor skutečností, které vyvolávají důvodné pochybnosti o faktickém průběhu deklarovaných zdanitelných plnění, a to bez ohledu na charakter žalobcovy obchodní činnosti. Žalobcova tvrzení, dle nichž práce mohli vykonávat brigádníci a dodavatelé si mohli pronajmout vozidla apod., jsou v tomto ohledu pouze spekulativní, byť se takováto tvrzení samozřejmě mohou obecně vzato stát v další fázi řízení předmětem dokazování. To však nic nemění na tom, že správce daně své důkazní břemeno unesl. Dle obsahu spisu správce daně zcela evidentně vyvinul úsilí k tomu, aby všechny uvedené skutečnosti ověřil, o čemž svědčí úřední záznamy.
Krajský soud naopak částečně přisvědčil námitce, dle které daňové orgány nesprávně odmítly využít důkazních prostředků z trestních spisů. Tato námitka, kterou žalobce v žalobě formuloval nejprve poměrně stručně, se pak stala jedním z hlavních bodů pozdější argumentační výměny účastníků řízení.
Podle krajského soudu se žalovaný nesprávně odmítl zabývat tím, že policejní orgán odložil trestní oznámení vůči žalobci ve věci zkrácení daně, které na něj podal Finanční úřad pro Jihočeský kraj. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný se měl zabývat odloženým usnesením policejního orgánu, protože se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se po věcné stránce týká týchž transakcí, které daňové orgány
v nynější věci zpochybňují.
Podle soudu si žalovaný tak měl uvedené usnesení od policejního orgánu vyžádat (případně si je obstarat od správce daně) a vyhodnotit jeho význam pro posouzení věci, neboť je jeho povinností přihlížet „ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo“ (§ 8 odst. 1 daňového řádu). Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného se neopírá o dostatečně zjištěný skutkový stav a vyžaduje zásadní doplnění. Toto pochybení žalovaný nemůže zhojit v rámci vyjádření v řízení před soudem.
Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Pokud v daňovém řízení existuje rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (usnesení Policie ČR) je to významné i pro rozhodnutí správce daně nebo Odvolací finanční ředitelství. Platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí finančních orgánů. S ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.06.2025, č.j. 61 Af 1/2024-120
V posuzovaném případě se jednalo o lesní pozemky, které byly prodány Lesy České republiky do vlastnictví kupujících - žalovaní, přičemž později byl na tyto pozemky vznesen restituční nárok oprávněnými osobami-žalobkyněmi a) J. B. a b) P. I. Žalobkyně neurčitým vymezením pozemků v restituční žádosti přispěly k tomu, že Lesy České republiky, s. p., které o uplatněném nároku na restituci nevěděly a převedly v roce 2000 lesní pozemky na dobrověrné nabyvatele.
Žalobkyně byly chráněny ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, ve kterém se uvádí: „Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.“
Ve skutečnosti k převodu práva nedošlo, a žalobkyně měly deset let na to, aby své právo na restituci proti nabyvatelům v průběhu vydržecí doby ubránily. Ve skutečnosti totiž (vzhledem neplatnosti převodu) vlastníkem pozemků byl i nadále stát, a ten (resp. státní podnik) byl i povinnou osobou. Lesy České republiky i kupující však vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů; měli též k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999 (tj. osvědčení o tom, že na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok).
Žaloba
Žalobkyně podaly u soudu prvního stupně Okresní soud Praha-západ žalobu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům proti žalovaným - 11 subjektům, které měly předmětné pozemky ve vlastnictví. Uvedly, že jsou na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2015, č. j. 18 C 352/2014-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 253/2016-199, každá v rozsahu id. 1 spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Oba uvedené rozsudky byly vydány v restitučním řízení a nabyly právní moci dne 26. 8. 2016; jako povinná osoba v řízení vystupoval státní podnik Lesy České republiky.
Příslušný katastrální úřad však následně odmítl provést vklad vlastnického práva žalobkyň k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť uvedené restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, které nebyly účastníky restitučního řízení, a jejichž vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno (tedy pro žalované).
Žalovaní namítali, že nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť byli (resp. jejich právní předchůdci byli) při nabytí pozemků i po celou dobu, co je drželi, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 13 C 425/2018-765, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby soud určil, že jsou každá v rozsahu id. 1 spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 2000 byly mezi Lesy České republiky, s. p., jako prodávajícím, a právními předchůdci žalovaných, jako kupujícími, uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých prodávající postupně převedl do vlastnictví kupujících předmětné pozemky (resp. pozemky, z nichž se některé předmětné pozemky v následujících letech oddělily).
Následnými převody, resp. přechody vlastnického práva na právní nástupce se předmětné pozemky v jejich nynější parcelní podobě dostaly do vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně na výše uvedené smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2000 aplikoval tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. A to přesto, že restituční nárok žalobkyň nebyl v té době dostatečně konkretizován na to, aby z něj bylo možné dovodit, že se vztahuje i na předmětné pozemky.
Soud prvního stupně se nicméně po citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, řešil otázku, zda právní předchůdci žalovaných, mohli jako dobrověrní nabyvatelé, jednající v důvěře ve správnost zápisu práva v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům (v jejich tehdejší parcelní podobě), a dospěl k závěru, že se tak stalo.
Soud prvního stupně se též zabýval otázkou možného vydržení předmětných pozemků, a uvedl, že vlastnické právo k nim žalovaní či již jejich právní předchůdci již před vydáním restitučních rozsudků vydrželi, jelikož dospěl k závěru, že všichni žalovaní a jejich právní předchůdci po celou dobu od roku 2000 předmětné pozemky drželi, přičemž byli i po celou dobu až do 23. 1. 2013 v dobré víře, že vlastníky skutečně jsou, jelikož první relevantní pochybnost o své držbě mohli mít právě až ode dne 23. 1. 2013.
Po odvolání žalobkyň věc rozhodoval Krajský soud v Praze („odvolací soud“) a ten rozsudkem ze dne 2. 7. 2022, č. j. 20 Co 97/2022-830, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud dospěl k tomu, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům, ať už samostatně či se započtením doby držby svých právních předchůdců, vydrželi podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně uplatnily restituční nárok nejprve zcela obecně, sporné pozemky do něj výslovně nezahrnuly, ačkoliv vzhledem k jejich rozloze a hodnotě bylo třeba při zachování obvyklé opatrnosti takovou konkretizaci požadovat. Tu provedly až v roce 2005, tedy 5 let poté, co Lesy České republiky, s. p., pozemky převedly na dobromyslné nabyvatele. I když podle judikatury k uplatnění restitučního nároku postačí jeho obecnější formulace s tím, že ke konkretizaci může dojít později, vystavuje se oprávněná osoba riziku, že ani osoba povinná, ani třetí osoby nebudou o restitučním nároku vědět a v dobré víře převedou a nabudou dotčené pozemky.
Zatímco povinná osoba i žalovaní (jejich předchůdci) udělali vše pro to, aby zjistili, zda na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok, žalobkyně byly pasivní, ačkoliv měly vědomost o skutečnostech nasvědčujících držbě pozemků třetími osobami. Ještě v říjnu 2004 na vydání předmětných pozemků netrvaly a chtěly za ně náhradní pozemky s vědomím, že předmětné pozemky „jsou zčásti v majetku fyzických osob.“
Naproti tomu Lesy České republiky i kupující vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů; měli též k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999 (tj. osvědčení o tom, že na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok).
Byly to výlučně žalobkyně, které řádně nevymezily v restituční žádosti sporné pozemky a poté, ač věděly, že jsou „v majetku“, resp. držbě dalších osob, nic pro zajištění svého nároku nepodnikly, a tím vyvolaly omyl žalovaných a umožnily uplynutí vydržecí doby. Na jedné straně je tedy jejich neopatrné až nedbalé jednání, na straně druhé pak opatrnost žalovaných, kteří učinili vše potřebné k ověření, že na pozemky restituční nárok uplatněn nebyl.
První vědomost o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům mohli žalovaní (či jejich předchůdci) získat nejdříve v lednu 2013, kdy desetiletá vydržecí doba již uplynula (v červnu 2010), ať již přímo nebo se započtením doby dobrověrných předchůdců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání.
Nejvyšší soud (NS)
Podle NS je dovolatel povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu.
NS konstatoval, že v průběhu řízení nebyla samotná držba řádně zpochybněna, žalobkyně ji nepopíraly; z neurčité poznámky v odvolání žalobkyň není jasné, zda se týká jen „prosté“ držby či držby oprávněné (kvalifikované). V dovolání se žalobkyně omezily na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje (viz § 7 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
NS poukázal na to, že podle odvolacího soudu žalovaní „pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní“. Jde o skutkové zjištění postačující spolu s tím, že žalobci měli vzhledem ke všem okolnostem omluvitelně za to, že jsou vlastníky pozemků, k závěru o oprávněné držbě.
Podle NS jsou tak rozhodnutí vydaná v restitučním řízení závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu.
Žalobkyně tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.
NS konstatoval, že závěry odvolacího soudu učiněné na základě konkrétních skutkových zjištění tak nejsou v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu; není ani důvod odchýlit se od dosavadní judikatury. Řešení přijaté odvolacím soudem vychází i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejde tedy o otázky dosud neřešené.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Právní věta
Rozhodnutí vydaná v restitučním řízení jsou závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu.
Upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí vyplývá z mimořádné povahy věci. Preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku, popř. prolomení blokace z důvodu vydržení, je možná pouze ve výjimečném případě. Takové mimořádné okolnosti v dané věci nastaly.
Ústavní stížnost
Stěžovatelky a) J. B. a b) P. I. podaly proti Usnesení nejvyššího soudu ústavní stížnost.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovatelkami položenými otázkami, které předložily rovněž k posouzení Ústavnímu soudu. Zejména se jedná o otázku vydržení předmětných pozemků - zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, z nichž plyne, že vedlejší účastníci držiteli skutečně byli, neboť oni či jejich předchůdci předmětné pozemky od Lesů ČR (a někteří i mezi sebou později) koupili a zaplatili řádně kupní cenu.
Tomu odpovídaly i provedené zápisy do katastru nemovitostí. Předmětné pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní, bez odůvodněných pochybností. V průběhu řízení též samotná držba řádně zpochybněna nebyla a stěžovatelky ji nepopíraly. Stěžovatelky se omezily na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje.
To, že k převodu došlo, mohly stěžovatelky zjistit z katastru nemovitostí a ostatně o tom podle zjištění soudů i věděly, avšak zůstaly pasivní. V roce 2010 uběhla vydržecí doba a vedlejší účastníci (příp. jejich předchůdci) nabyli originárně vlastnické právo vydržením, které zákon, na rozdíl od smluvních převodů, výslovně nevylučuje.
Stěžovatelky tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2023, sp. zn. 22 Cdo 518/2023
Spor byl veden žalobcem Lesy České republiky, s.p., proti žalované Explosia a.s., o zaplacení 10 281 957 Kč s příslušenstvím za užívání lesního pozemku o výměře 177 214 m2, na kterém má žalovaná umístěn muniční sklad. Ve sporu byla řešena právní otázka nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z.
O žalobě LČR na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním části lesního pozemku rozhodoval Okresní soud v Pardubicích. Primární procesní obranu žalované, namítající vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu k předmětné části pozemku, posoudil soud prvního stupně tak, že důvodem pro užívání pozemku měla být hospodářská smlouva, „pakliže však hospodářská smlouva předložena nebyla a lze dovozovat, že neexistuje, je možné přistoupit na aplikaci
§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen ‚o. z.‘)“. Na straně žalované ani jejích právních předchůdců nebyl podle soudu zjištěn „nedostatek poctivého úmyslu“ a jestliže užívání pozemku trvalo více než 20 let, došlo k mimořádnému vydržení služebnosti.
Okresní soud proto rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 118 C 39/2019-402, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10 281 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 9. 11. 2019 do zaplacení.
Žalobce následně podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“). Ten rozsudkem ze dne 30. 5. 2024,
č. j. 27 Co 108/2024-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K odvolacím námitkám odvolací soud podotkl, že „předmětný pozemek pod stavbami zemních skladů a areálovou komunikací žalovaná převzala od společnosti ALIACHEM na základě smlouvy o vkladu části podniku v roce 2002 a jmenovaná společnost, stejně jako její právní předchůdce Synthesia, a. s., areál dlouhodobě a bezúplatně užívala, a to již od privatizace původně státního podniku VCHZ Synthesia, s. p. v lednu 1994. Žalovaná pozemek, resp. jeho dotčenou část, ve stejném rozsahu, dlouhodobě a v dobré víře užívala, vycházeje ze skutečnosti, že jí svědčí právo užívání, které nebylo ze strany žalobce nikterak zpochybňováno“. Odvolací soud pak následně uvedl, že za „této situace lze spolehlivě uzavřít, že dlouholeté, bezplatné a ničím nezpochybňované užívání předmětné části dotčeného pozemku žalovanou, resp. i všemi jejími právními předchůdci, nutně rezultuje v závěr, že žalovaná vydržela právo odpovídající právu z věcného břemene“.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud i soud prvního stupně se při řešení právní otázky obsahu držby žalované ve vztahu k pozemku odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 nebo 22 Cdo 3750/2023, neboť žalovaná žádným způsobem neprokázala držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím dostatečně neprokázala svůj úmysl držet právo odpovídající věcnému břemenu užívání pozemku. Žalovaná rovněž nikdy nepředložila ani neoznačila právní titul, z něhož by bylo možné usuzovat na animus possidendi žalované ve vztahu k věcnému břemeni. Samotná skutečnost, že žalovaná, případně její právní předchůdci pozemek bezplatně užívali, neznamená, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, neboť užívání pozemku mohlo být realizováno na základě řady právních důvodů, přičemž některé z nich mohou být i bezúplatné.
Žalovaná byla v řízení poučena o povinnosti tvrdit a prokázat, že dané právo vykonávala jako věcné, nicméně ani ve vyjádření doplněném žalovanou ze dne 7. 10. 2020 nejsou k uvedenému požadavku žádná konkrétní tvrzení. Žalovaná svá tvrzení omezila toliko na skutečnost, že pozemek dlouhodobě užívá, a to bezúplatně. Nepředložila žádné konkrétní tvrzení ani důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že vykonávala právo odpovídající věcnému břemenu, přičemž samotný výkon užívacího práva nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o právo věcné. Naopak žalovaná od počátku věděla, že pozemek není v jejím vlastnictví, ač na něm má umístněné stavby; věděla, že užívání pozemku je třeba vyřešit, opakovaně žalobce utvrzovala v tom, že má zájem na dořešení celé situace. Žalobce navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu a vyhovění žalobě, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení základní podmínky pro úvahu o vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V daném směru dovolatel přiléhavě poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 a 22 Cdo 3750/2023. Jejich sumarizaci provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2098/2023.
Podle Nejvyššího soudu ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli.
Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.“
Založil-li odvolací soud svůj závěr o vydržení práva odpovídajícího služebnosti na samotném faktu užívání pozemku žalovanou, resp. jejími právními předchůdci, bez dalšího, aniž by vysvětlil povahu tohoto užívání jako výkonu věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jsou jeho závěry v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud ještě dodal, že ani z rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z provedených skutkových zjištění, nevyplývá dosud nic, co by zakládalo prostor pro úvahu, že by užívání pozemku žalovanou mělo být výkonem věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu (služebnosti).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (a rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejného důvodu také), dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní věta
Mimořádné vydržení je umožněno - oproti vydržení řádnému - pouze na plynutí času a na absenci nepoctivého úmyslu. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. - mimořádné vydržení).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.2024, č.j. 22 Cdo 2914/2024