Žalovaný Lesy České republiky, s. p., uzavřel s žalobkyní Rossi forest s.r.o., 5. 11. 2021 – na základě výsledků řízení k zadání veřejné zakázky – smlouvu o dílo „Výroba dříví harvestorovou technologií na Lesní správě Nové Město na Moravě, revír Moravec“ (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy bylo provádění těžby (čerstvé kůrovcové, případně živelné), případně také manipulace a přibližování dřeva harvestorovým uzlem, a další související činnosti.
Celkové předpokládané množství dříví po dobu účinnosti smlouvy činilo 10 000 m3 s tím, že skutečné množství se mohlo od uvedeného předpokladu lišit o +/- 20 % (článek II). Zhotovitelka se zavázala uvedené činnosti pro objednatele na svůj náklad a nebezpečí provést a objednatel se zavázal řádně provedené činnosti převzít a zaplatit ujednanou cenu.
Celková cena za provedení činností podle smlouvy v celkovém předpokládaném rozsahu činila 1 837 550 Kč bez daně z přidané hodnoty; zhotovitelce přitom měla být uhrazena cena za plnění skutečně poskytnutá. Sjednané práce měly být provedeny na základě zadávacích listů předaných objednatelem zhotovitelce, a to průběžně a podle potřeb objednatele. Zhotovitelka byla oprávněna zahájit provádění činností vždy až po předání zadávacího listu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 15. 1. 2022 nebo do naplnění limitu 120 % z částky 1 837 550 Kč.
Žalobkyně se žalobou z 21. 11. 2022 domáhala zaplacení 900 769 Kč s příslušenstvím, neboť podle jejího názoru žalovaný porušil povinnost ve smlouvě vymezeným způsobem zadat jí zpracování dřeva v rozsahu nejméně 8 000 m3 a zákonnou povinnost oznámit jí, že k zadání těžby dřeva nedojde (§ 2902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Případ řešil nejdříve Okresní soud v Hradci Králové, který rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 38 C 258/2022-286, že žaloba je co do 50 % základu důvodná, a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 47 Co 24/2024-314, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 999 Kč.
Krajský soud po právní stránce uzavřel, že pokud žalovaný (objednatel) žalobkyni (zhotovitelce) nepředložil zadávací listy, na jejichž podkladě měla provést činnosti sjednané ve smlouvě o dílo, ani ji neupozornil na to, že těchto činností, k nimž se zavázala, nebude zapotřebí, neporušil smluvní či zákonnou povinnost (§ 2986 a násl., § 2900, § 2913 o. z.). Předmět a rozsah díla nebyl ve smlouvě sjednán jako daný, ale pouze jako předpokládaný, zadávaný podle potřeb žalovaného. Závisí-li plnění zhotovitelky na potřebě objednatele, nelze dovodit, že není-li takové potřeby, porušuje objednatel smlouvu tím, že nezadá provádění smluvených prací.
Z jazykového vyjádření smlouvy o dílo je zjevné, že plnění žalovaný nezadá, nebude-li potřebovat, aby žalobkyně plnila.
Podle odvolacího soudu měla navíc Smlouva o dílo charakter rámcové smlouvy ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016, kdy konkrétní práva a povinnosti měly vznikat až na základě jednotlivých „zadání“ představovaných zadávacími listy. Bez doručení zadávacího listu nemohla žalobkyně plnit. I cena byla ve smlouvě konstruována jako maximální, skutečná cena se odvíjela od množství vytěženého dřeva, přičemž 20 % odchylka souhrnné předpokládané hodnoty odpovídala ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, účinného od 1. 10. 2016.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vznesla řadu otázek, z nichž některé odvolací soud údajně rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (nesprávný výklad smlouvy o dílo a posouzení smlouvy jako smlouvy rámcové) a některé dosud dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil (smlouva o dílo jako smlouva rámcová uzavřená podle § 1746 odst. 2 o. z., porušení zákonné povinnosti k předcházení vzniku újmy podle § 2902 o. z.).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud bylo ve smlouvě (stejně jako ve výzvě k podání nabídky v zadávacím řízení) uvedeno, že předmětem veřejné zakázky je předpokládaná kůrovcová těžba (případně živelná) a že žalobkyně bude smluvené činnosti provádět jen na základě zadávacího listu předaného žalovaným a podle jeho potřeb, nelze než dospět k závěru (k němuž také odvolací soud dospěl), že záměrem smluvních stran (tedy i žalobkyně, která o tomto záměru musela vědět) bylo uzavřít smlouvu, jež bude zaktivována pouze v případě potřeby, kterou nebylo možné předvídat. A to nikoli jen v období před uzavřením smlouvy, ale dokonce ani v jejím průběhu, neboť šlo o období kůrovcové kalamity, jejíž průběh ani konec nebylo možné odhadnout.
Ze smlouvy je naprosto zřejmé, že nenastane-li potřeba dříví těžit, žalovaný zadávací listy žalobkyni nepředá. Zároveň žalobkyně při zohlednění toho, že je subjektem pohybujícím se v prostředí těžby dříví, a tedy osobou tohoto prostředí znalou, nemohla předpokládat jiný úmysl žalovaného, než jaký výslovně z jednotlivých dokumentů vyplývá, resp. jaký je ve smlouvě zcela jasně vyjádřen.
Uvedené nemůže zvrátit ani argument dovolatelky týkající se předpokládaného množství vytěženého dříví. Bylo-li určeno v rozsahu 10 000 m3 po celou dobu účinnosti smlouvy s tím, že množství dříví zhotovitelkou skutečně zpracovaného se může od daného předpokladu lišit o +/- 20 %, neznamenalo to nic jiného než vymezení možného rozsahu těžby v případě její potřeby.
Nejvyšší soud uvedl, že při výkladu smlouvy odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se interpretace právních jednání, když uzavřel, že žalovanému smluvní povinnost předat žalobkyni zadávací listy bez dalšího nevznikla.
K jejímu porušení tak nemohlo dojít a žalobkyni tak v souvislosti s jejím porušením nemohla vzniknout škoda (§ 2913 odst. 1 o. z.).
Obdobná argumentace se týká také tvrzeného porušení prevenční povinnosti žalovaného ve smyslu § 2902 o. z. (informovat zhotovitelku o tom, že těžbu nezadá). Uvedená námitka totiž obsahově směřuje opět k přesvědčení žalobkyně, že žalovaný měl povinnost těžbu zadat. K takovému závěru však odvolací soud výkladem smlouvy nedospěl. Objednatel nebyl povinen žalobkyni těžbu dříví zadat, a proto nemohl porušit povinnost informovat ji o tom, že k naplnění této povinnosti nedojde. Žalobkyni tak nárok na náhradu škody nevznikl ani z tohoto důvodu.
Podle dovolacího soudu byly námitky žalobkyně, týkající se posouzení uzavřené smlouvy o dílo, bezpředmětné. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., odmítl.
Právní věta
Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2025, č.j. 33 Cdo 2114/2024
Žalovaný Lesy České republiky, s. p., uzavřel s žalobkyní Rossi forest s.r.o., 5. 11. 2021 – na základě výsledků řízení k zadání veřejné zakázky – smlouvu o dílo „Výroba dříví harvestorovou technologií na Lesní správě Nové Město na Moravě, revír Moravec“ (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy bylo provádění těžby (čerstvé kůrovcové, případně živelné), případně také manipulace a přibližování dřeva harvestorovým uzlem, a další související činnosti.
Celkové předpokládané množství dříví po dobu účinnosti smlouvy činilo 10 000 m3 s tím, že skutečné množství se mohlo od uvedeného předpokladu lišit o +/- 20 % (článek II). Zhotovitelka se zavázala uvedené činnosti pro objednatele na svůj náklad a nebezpečí provést a objednatel se zavázal řádně provedené činnosti převzít a zaplatit ujednanou cenu.
Celková cena za provedení činností podle smlouvy v celkovém předpokládaném rozsahu činila 1 837 550 Kč bez daně z přidané hodnoty; zhotovitelce přitom měla být uhrazena cena za plnění skutečně poskytnutá. Sjednané práce měly být provedeny na základě zadávacích listů předaných objednatelem zhotovitelce, a to průběžně a podle potřeb objednatele. Zhotovitelka byla oprávněna zahájit provádění činností vždy až po předání zadávacího listu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 15. 1. 2022 nebo do naplnění limitu 120 % z částky 1 837 550 Kč.
Žalobkyně se žalobou z 21. 11. 2022 domáhala zaplacení 900 769 Kč s příslušenstvím, neboť podle jejího názoru žalovaný porušil povinnost ve smlouvě vymezeným způsobem zadat jí zpracování dřeva v rozsahu nejméně 8 000 m3 a zákonnou povinnost oznámit jí, že k zadání těžby dřeva nedojde (§ 2902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Případ řešil nejdříve Okresní soud v Hradci Králové, který rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 38 C 258/2022-286, že žaloba je co do 50 % základu důvodná, a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 47 Co 24/2024-314, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 999 Kč.
Krajský soud po právní stránce uzavřel, že pokud žalovaný (objednatel) žalobkyni (zhotovitelce) nepředložil zadávací listy, na jejichž podkladě měla provést činnosti sjednané ve smlouvě o dílo, ani ji neupozornil na to, že těchto činností, k nimž se zavázala, nebude zapotřebí, neporušil smluvní či zákonnou povinnost (§ 2986 a násl., § 2900, § 2913 o. z.). Předmět a rozsah díla nebyl ve smlouvě sjednán jako daný, ale pouze jako předpokládaný, zadávaný podle potřeb žalovaného. Závisí-li plnění zhotovitelky na potřebě objednatele, nelze dovodit, že není-li takové potřeby, porušuje objednatel smlouvu tím, že nezadá provádění smluvených prací.
Z jazykového vyjádření smlouvy o dílo je zjevné, že plnění žalovaný nezadá, nebude-li potřebovat, aby žalobkyně plnila.
Podle odvolacího soudu měla navíc Smlouva o dílo charakter rámcové smlouvy ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016, kdy konkrétní práva a povinnosti měly vznikat až na základě jednotlivých „zadání“ představovaných zadávacími listy. Bez doručení zadávacího listu nemohla žalobkyně plnit. I cena byla ve smlouvě konstruována jako maximální, skutečná cena se odvíjela od množství vytěženého dřeva, přičemž 20 % odchylka souhrnné předpokládané hodnoty odpovídala ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, účinného od 1. 10. 2016.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vznesla řadu otázek, z nichž některé odvolací soud údajně rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (nesprávný výklad smlouvy o dílo a posouzení smlouvy jako smlouvy rámcové) a některé dosud dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil (smlouva o dílo jako smlouva rámcová uzavřená podle § 1746 odst. 2 o. z., porušení zákonné povinnosti k předcházení vzniku újmy podle § 2902 o. z.).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud bylo ve smlouvě (stejně jako ve výzvě k podání nabídky v zadávacím řízení) uvedeno, že předmětem veřejné zakázky je předpokládaná kůrovcová těžba (případně živelná) a že žalobkyně bude smluvené činnosti provádět jen na základě zadávacího listu předaného žalovaným a podle jeho potřeb, nelze než dospět k závěru (k němuž také odvolací soud dospěl), že záměrem smluvních stran (tedy i žalobkyně, která o tomto záměru musela vědět) bylo uzavřít smlouvu, jež bude zaktivována pouze v případě potřeby, kterou nebylo možné předvídat. A to nikoli jen v období před uzavřením smlouvy, ale dokonce ani v jejím průběhu, neboť šlo o období kůrovcové kalamity, jejíž průběh ani konec nebylo možné odhadnout.
Ze smlouvy je naprosto zřejmé, že nenastane-li potřeba dříví těžit, žalovaný zadávací listy žalobkyni nepředá. Zároveň žalobkyně při zohlednění toho, že je subjektem pohybujícím se v prostředí těžby dříví, a tedy osobou tohoto prostředí znalou, nemohla předpokládat jiný úmysl žalovaného, než jaký výslovně z jednotlivých dokumentů vyplývá, resp. jaký je ve smlouvě zcela jasně vyjádřen.
Uvedené nemůže zvrátit ani argument dovolatelky týkající se předpokládaného množství vytěženého dříví. Bylo-li určeno v rozsahu 10 000 m3 po celou dobu účinnosti smlouvy s tím, že množství dříví zhotovitelkou skutečně zpracovaného se může od daného předpokladu lišit o +/- 20 %, neznamenalo to nic jiného než vymezení možného rozsahu těžby v případě její potřeby.
Nejvyšší soud uvedl, že při výkladu smlouvy odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se interpretace právních jednání, když uzavřel, že žalovanému smluvní povinnost předat žalobkyni zadávací listy bez dalšího nevznikla.
K jejímu porušení tak nemohlo dojít a žalobkyni tak v souvislosti s jejím porušením nemohla vzniknout škoda (§ 2913 odst. 1 o. z.).
Obdobná argumentace se týká také tvrzeného porušení prevenční povinnosti žalovaného ve smyslu § 2902 o. z. (informovat zhotovitelku o tom, že těžbu nezadá). Uvedená námitka totiž obsahově směřuje opět k přesvědčení žalobkyně, že žalovaný měl povinnost těžbu zadat. K takovému závěru však odvolací soud výkladem smlouvy nedospěl. Objednatel nebyl povinen žalobkyni těžbu dříví zadat, a proto nemohl porušit povinnost informovat ji o tom, že k naplnění této povinnosti nedojde. Žalobkyni tak nárok na náhradu škody nevznikl ani z tohoto důvodu.
Podle dovolacího soudu byly námitky žalobkyně, týkající se posouzení uzavřené smlouvy o dílo, bezpředmětné. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., odmítl.
Právní věta
Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2025, č.j. 33 Cdo 2114/2024
Navrhovatelka J. M., podala dne 18. 11. 2021 u Krajského soudu v Praze návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2021 – Územního plánu obce Tišice (dále též „napadený územní plán“). Důvodem podání návrhu ke krajskému soudu byl nesouhlas s tím, že pozemek p. č. XB byl v napadeném územním plánu vymezen jako „lesní plocha“. Právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům. Podle zápisu v pozemkové knize z roku 1938, byla stavba označena jako weekendový dům č. p. XA.
Právní předchůdce navrhovatelky (předchozí vlastník uvedených nemovitostí) podal dne 25. 1. 2017 návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, ve kterém žádal, aby funkční využití pozemků p. č. st. X (do té doby, dle dosavadního územního plánu, „bydlení v zájmovém území ochrany přírody“) a p. č. XB (do té doby „lesy“) bylo změněno na „smíšené bydlení“. Návrh právního předchůdce navrhovatelky nebyl zařazen do spisu ani postoupen pořizovateli územního plánu.
Poté podal právní předchůdce navrhovatelky proti návrhu územního plánu námitky, podle nichž nebylo odůvodnění územního plánu koherentní, došlo k jeho diskriminaci ve srovnání s jinými vlastníky a k porušení zásady legitimního očekávání. Připomněl zároveň, že část lesního pozemku byla odlesněna v souvislosti s provozem distribuční soustavy elektřiny, pozemek z tohoto důvodu dle jeho tvrzení dlouhodobě neplní funkci lesa a nikdy ji plnit nebude. Napadený územní plán byl schválen na jednání zastupitelstva odpůrkyně obce Tišice dne 20. 9. 2021. Námitky právního předchůdce navrhovatelky byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách, které je součástí přílohy č. 1 textové části odůvodnění územního plánu.
Navrhovatelka ve svém návrhu na zrušení opatření obecné povahy namítala, že nebyl dodržen procesní postup při vydání napadeného územního plánu, neboť pořizovatel v rozporu s § 46 odst. 2 stavebního zákona nevyzval jejího právního předchůdce k odstranění nedostatků návrhu na pořízení územního plánu ze dne 25. 1. 2017 (nebylo-li zřejmé, v jakém rozsahu změny navrhoval). Tímto návrhem se nikdo nezabýval.
Podle navrhovatelky je napadený územní plán rovněž v rozporu s § 18 stavebního zákona, jelikož nevytváří předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území. Původní stavba na pozemku p. č. st. X byla zkolaudována a bylo jí přiděleno číslo popisné, je k ní zajištěn přístup a probíhá i svoz odpadu. Její přístavbou a přestavbou sice na místě vznikla nepovolená stavba, odpůrkyně však nezohlednila její užívání a určení, přestože v obdobných případech (plochy RR1, RR2 a VD4) žádostem vlastníků vyhověla. Podle navrhovatelky dále nebyla zohledněna kladná stanoviska, vyjádření a rozhodnutí o trvalém odnětí dotčeného pozemku plnění funkcí lesa. Navrhovatelka tvrdila, že k odlesnění pozemku došlo ještě před tím, než byla zahájena přestavba domu č. p. XA. Podle navrhovatelky odpůrkyně nezohlednila aktuální stav pozemku p. č. XB, čímž nerespektovala poměry v území, nešetřila práva navrhovatelky nabytá v dobré víře a zasáhla do jejího práva vlastnit majetek.
Krajský soud
Krajský soud ze spisu ověřil, že již na jednání dne 26. 5. 2016 (kdy byl schválen záměr pořízení nového územního plánu) se zastupitelstvo odpůrkyně zabývalo tehdejším požadavkem právního předchůdce navrhovatelky na změnu využití pozemků p. č. st. X a p. č. XB a vyslovilo s ním nesouhlas. Rovněž v následném návrhu zadání územního plánu z ledna 2018 odpůrkyně předpokládala zábor pozemků určených k plnění funkcí lesa pouze v omezené míře (v zastavěném území nebo v souvislosti s legalizací staveb určených k rekreaci).
Právní předchůdce navrhovatelky neuplatnil připomínky k návrhu zadání územního plánu. Až dne 27. 6. 2019 podal právní předchůdce navrhovatelky připomínky k návrhu územního plánu, k nimž se podle § 50 odst. 3 věty třetí stavebního zákona pro jejich opožděnost nepřihlíželo (lhůta skončila dne 17. 6. 2019). Veřejného projednání návrhu územního plánu dne 17. 6. 2020 se právní předchůdce navrhovatelky nezúčastnil. Dne 24. 6. 2020 však podal proti návrhu územního plánu včasné námitky. Opakovaného veřejného projednání upraveného návrhu územního plánu dne 28. 4. 2021 se nezúčastnil.
Podle odpůrkyně byl totiž návrh podán mimo běžící proces pořizování a přijímání nového územního plánu, proto o něm jako o bezpředmětném nebylo rozhodováno. Krajský soud upozornil, že skutečnost, že již sama odpůrkyně rozhodla o pořízení územního plánu, nebránila podání jiného návrhu na pořízení změny dosavadního územního plánu. Ten podal právní předchůdce navrhovatelky v souladu s § 46 odst. 1 stavebního zákona u odpůrkyně, která ho však nepostoupila pořizovateli, čímž mu znemožnila, aby postupoval podle § 46 odst. 2 a 3 stavebního zákona, tj. aby případně vyzval navrhovatele (právního předchůdce navrhovatelky) k odstranění vad návrhu a aby bezvadný návrh posoudil a se svým stanoviskem bezodkladně předložil zastupitelstvu odpůrkyně k rozhodnutí o tomto návrhu.
Pokud by měl být tedy návrh ze dne 25. 1. 2017 považován za nový návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, odpůrkyně při jeho projednání podle krajského soudu porušila § 46 stavebního zákona. Tato nezákonnost však neměla vliv na proces pořizování a přijímání nyní napadeného územního plánu, neboť se týkala jiného, samostatného procesu. Pakliže by byl naopak návrh právního předchůdce navrhovatelky ze dne 25. 1. 2017 vyhodnocen jako součást procesu přijímání napadeného územního plánu, mohl by být kvalifikován jako připomínka k návrhu zadání územního plánu. Tato připomínka by však byla podle krajského soudu opožděná a podle § 47 odst. 2 stavebního zákona by se k ní nepřihlíželo. Krajský soud uzavřel, že žádná z možných variant nemohla mít dopad na zákonnost napadeného územního plánu, a upozornil, že právní předchůdce navrhovatelky mohl i v průběhu procesu jeho pořizování uplatňovat své připomínky a námitky (což učinil).
Krajský soud poznamenal, že aplikace práva při pořizování územního plánu nemůže být jen formalistická a posouzení námitek je třeba učinit v kontextu všech okolností, které byly odpůrkyni známy v době jeho vydání. Podle krajského soudu však z celého kontextu rozhodnutí o námitkách vyplývá, že i kdyby odpůrkyně s tímto dílčím skutkovým zjištěním pracovala, dospěla by k témuž závěru o nevyhovění námitkám.
Jejich vyhovění totiž bránilo celkové vyvážení ochrany lesa s ochranou vlastnických práv – navrhovatelka neměla žádný právní nárok na to, aby odpůrkyně nastavila vyšší míru tolerance k nelegálním stavbám, než jakou v územním plánu zvolila.
Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud k této námitce podotkl, že odnětí pozemků pro nové stavby (pro rekreaci) plnění funkcí lesa musí být podle § 15 odst. 2 věty prvé lesního zákona v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací a že, je-li k jejich dalšímu využití třeba stavební povolení nebo jiné rozhodnutí, nesmělo být podle § 16 odst. 3 lesního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2023, započato s odlesňováním dříve, než toto rozhodnutí nabylo právní moci. Podle krajského soudu nebyla tato pravidla právním předchůdcem navrhovatelky a následně ani orgánem státní správy lesů respektována.
Podle napadeného územního plánu přitom obecně pro celé území obce platí, že stávající objekty, které nejsou v souladu se stanoveným využitím území (byť jde o oprávněné stavby), se ponechávají na dožití. Pro smíšenou zónu existuje speciální pravidlo, dle něhož jsou nepřípustné stávající stavby na pozemcích lesa nezapsané do katastru nemovitostí.
Krajský soud vyhodnotil, že řešení zvolené odpůrkyní, které v zásadě nepodporuje bydlení v Kozelském lese, není nesmyslné. Odpůrkyně přihlédla k legitimnímu očekávání vlastníků, které založila předchozí územně plánovací dokumentace a již vydaná stavební povolení. Podle krajského soudu byl postup odpůrkyně konzistentní, když stávající objekty byly ponechány „na dožití“. Krajský soud připomněl, že již podle předchozího územního plánu byla hlavní funkcí tohoto území ochrana přírody a krajiny a bylo nepřípustné zde nejen umístit nové stavby, ale i doplňkové stavby, změnit půdorys, výšku, typ či charakter stávajících staveb nebo typ konstrukce stavby.
Fakt, že právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům, nemůže být přičítán ku prospěchu navrhovatelky. Na rozdíl od staveb na ploše VD4 jde totiž o nepovolenou stavbu, s níž nemůže být spojeno žádné legitimní očekávání.
Krajský soud uzavřel, že bylo na úvaze odpůrkyně realizující své právo na samosprávu, jakou míru tolerance uplatní k existujícím nelegálním stavbám a zda dotčený pozemek zařadí do zastavitelné plochy pro bydlení. Krajský soud rozsudkem podle § 101d odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, návrh na zrušení opatření obecné povahy v plném rozsahu zamítl. Krajský soud upozornil, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu.
Kasační stížnost
Navrhovatelka (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Podle stěžovatelky krajský soud bez dalšího vyhodnotil, že chybný procesní postup nevedl k nezákonnosti napadeného územního plánu. Ignorace návrhu ze dne 25. 1. 2017, o němž se dalo jednat a nějakým způsobem rozhodnout, podle stěžovatelky způsobila nezákonnost napadeného územního plánu, a to alespoň v části pozemku pod spornou stavbou.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že odpůrkyně pochybila, pokud podání právního předchůdce ze dne 25. 1. 2017 nevyhodnotila jako samostatný návrh na změnu dosavadního územního plánu a zároveň jej ani nezařadila do spisu a nepředala pořizovateli napadeného územního plánu (Městskému úřadu Neratovice) jakožto podnět v procesu přípravy návrhu zadání daného územního plánu. Toto pochybení však na zákonnost napadeného územního plánu nemělo vliv.
Nejvyšší správní soud poznamenal, že otázku legality stavby definovala odpůrkyně jako jeden z faktorů, které bylo nutné při posouzení jednotlivých požadavků v rámci pořizování územního plánu posoudit. Je zřejmé, že v případě staveb, které byly řádně umístěny a povoleny, vlastníkům svědčilo legitimní očekávání, které bylo nutné v rámci územního plánování zohlednit.
Podle NSS bylo na odpůrkyni, která rozhodla o pořízení a následně vydání nového územního plánu v rámci své samostatné působnosti, aby v mezích stanovisek dotčených orgánů realizovala své právo na samosprávu a rozhodla, jak s nepovolenými stavbami v lese naloží.
Nejvyšší správní soud ve shodě s hodnocením krajského soudu uzavřel, že nepovolenou přestavbou a přístavbou stavby č. p. XA se sám právní předchůdce stěžovatelky dostal do postavení, kdy jeho stavba nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem a nesvědčilo mu ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání napadeného územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. Bylo plně v pravomoci odpůrkyně stanovit podmínky pro případnou změnu územního plánu vedoucí k legalizaci stávajících nepovolených staveb. Stěžovatelka neprokázala, že by rozhodování odpůrkyně v jejím případě bylo diskriminační, krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když její návrh zamítl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost rovněž zamítl.
Právní věta
Stavebníkovi, který provede nepovolenou přestavbu stavby, která nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem nesvědčí ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání nového (napadeného) územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. U staveb nepovolených (a to jak úplných novostaveb, tak přístaveb či přestaveb staveb dosavadních) nelze o žádném legitimním očekávání hovořit, neboť to v sobě nutně zahrnuje i dobrou víru toho, kdo se legitimního očekávání dovolává. V případě stavby od počátku nepovolené dobrá víra vůbec nepřipadá v úvahu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.03.2024, č.j. 5 As 53/2022-56.
V posuzované věci byla řešena otázka, zda měla být dodatečně povolena stavba kůlny a oplocení na pozemcích parc. č. XA, XB a XC v katastrálním území X u rekreační chaty na pozemku parc. č. XE. Vlastníkem pozemku parc. č. XE, na kterém se nachází chata, jsou Lesy České republiky, s.p. Vlastnicí pozemků parc. č. XA a XB, kde byla postavena kůlna je Mgr. B. H. Stavbu kůlny žalobci užívali dlouhodobě na základě ústní dohody s Mgr. B. H.
Žalobci JUDr. L. M. a H. M. jsou manželé, kteří spoluvlastní chatu. Kůlnu používají pro uskladnění věcí, oplocení slouží k ochraně jejich majetku. Zděná kůlna s železobetonovým stropem je situována v prudkém svahu a její zastavěná plocha činí 21 m2. Střecha kůlny je dlážděná a po obvodu opatřena ocelovým zábradlím. Drátěné oplocení je dlouhé 45 metrů, vysoké 1,8 metru. K výstavbě kůlny a oplocení došlo svépomocí přibližně v roce 1985.
Městský úřad Jesenice (dále „stavební úřad“) zahájil dne 6. 12. 2021 řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalobci požádali stavební úřad o dodatečné povolení stavby.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 24. 10. 2022, (dále „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobců o dodatečné povolení stavby zamítl. Učinil tak podle § 149 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), s ohledem na závěry dotčených orgánů, a to jednak Městského úřadu Černošice jakožto orgánu územního plánování v negativním závazném stanovisku ze dne 3. 10. 2022, č. j. MUCE 163913/2022 OUP jednak Městského úřadu Černošice jakožto orgánu ochrany přírody a orgánu státní správy lesů v částečně negativním koordinovaném závazném stanovisku.
Orgán územního plánování vycházel z toho, že územním plánem obce Březová–Oleško byly pozemky parc. č. XA, XB a XC zařazeny mezi plochy lesní NL (dále „plochy NL“) v nezastavěném území. Pozemek parc. č. XE, na kterém se nachází chata, byl zařazen mezi plochy staveb pro rodinnou rekreaci na lesních pozemcích RIL (dále „plochy RIL“). Dle územního plánu je na plochách NL přípustné umísťovat pouze prvky drobného mobiliáře (turistické přístřešky, odpočívadla), drobná informační zařízení, protipovodňová, protierozní a ekostabilizační opatření, liniové stavby technické infrastruktury a nezbytné účelové komunikace. Na plochách RIL je navíc zakázáno oplocování pozemků. Podle orgánu územního plánování tak stavba kůlny a oplocení neodpovídá přípustnému využití ploch NL a RIL dle územního plánu, a proto ji nelze dodatečně povolit.
Negativní stanovisko k dodatečnému povolení stavby zaujal též orgán státní správy lesů. Vycházel z toho, že kůlna je vedlejší stavbou k rekreační chatě, a proto je na ni třeba nahlížet jako na stavbu pro rekreaci, která podléhá rozhodnutí o odnětí či omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále „PUPFL“) pro jiné využití ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Takové rozhodnutí však nebylo ve vztahu ke stavbě vydáno. Nezbytným předpokladem pro odnětí nebo omezení využívání PUPFL je podle § 15 odst. 2 věty první lesního zákona soulad stavby pro rekreaci se schválenou územně plánovací dokumentací. Stavba nicméně regulativům na přípustné využití ploch NL i RIL nevyhovuje, a proto ani nelze udělit souhlas s jejím dodatečným povolením. Kromě toho oplocení chaty odporuje § 32 odst. 8 lesního zákona, který zakazuje oplocování lesa pro soukromé rekreační účely. Umístění oplocení rovněž porušuje § 19 lesního zákona, který zakotvuje právo veřejnosti vstupovat do lesa. Žalobci navíc dotčené lesní pozemky nevlastní ani na nich nehospodaří jako pachtýři.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný-Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 22. 6. 2023 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žaloba
Žalobci brojili proti závěru správních orgánů žalobou u Krajského soudu v Praze. Podle žalobců v argumentaci dotčených orgánů chybělo zohlednění konkrétních okolností případu. Pozemek parc. č. XF, konkrétně jeho část zastavěná kůlnou o výměře 21 m2, rozhodně neplní žádnou z funkcí lesa. V katastru nemovitostí byl tento pozemek až do přelomu 70. a 80. let veden jako neplodná půda, resp. ostatní plocha.
Správní orgány zcela pominuly, že stavba 30 let nepředstavovala pro danou lokalitu jakoukoliv zátěž a nebude ji představovat ani do budoucna. Žalobci se k dotčeným pozemkům chovají nanejvýš citlivě, dokonce suplují činnost správce a vlastníka pozemků. Žalobci rovněž namítají, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jejich odvolacími námitkami, a to jak z hlediska hmotněprávního, tak věcného.
Krajský soud v Praze
Podle soudu dotčené orgány územního plánování vycházely ze správného předpokladu, že územním plánem byly pozemky parc. č. XA, XB a XC, na kterých se nachází stavba, zařazeny mezi plochy lesní NL v nezastavěném území. Soud nepřisvědčil námitce žalobců, že závazné stanovisko orgánu územního plánování nemělo být v daném případě vůbec vydáno.
Soud upozornil na skutečnost, že stavba zcela zjevně nespadá do tzv. volného režimu. Jakkoliv kůlna svým stavebnětechnickým provedením nepřesahuje parametry stavby ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bodu 1 stavebního zákona (stavba o jednom nadzemním podlaží do 25 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky), která nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, je třeba mít na paměti, že se nachází v nezastavěném území, a proto podléhá vydání rozhodnutí o umístění stavby [srov. § 96 odst. 1 a odst. 2 písm. a). V této souvislosti soud podotkl, že stavba kůlny a oplocení se nenachází na pozemcích rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci, a proto nespadá ani do volného režimu ve smyslu § 79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona.
Pro dodatečné povolení stavby tudíž bylo nezbytné vydání souhlasného závazného stanoviska orgánu územního plánování ve smyslu § 96b stavebního zákona. Soud konstatoval, že úvaze orgánů územního plánování nelze cokoliv vytknout. Na plochách NL (lesní plochy), lze skutečně umísťovat pouze drobná zařízení (např. turistické přístřešky, odpočívadla, naučné panely a rozcestníky), nikoliv stavbu kůlny o zastavěné ploše 21 m2 či 45 metrů dlouhé oplocení. Pakliže se žalobci snažili stavbu oplocení ospravedlnit jeho funkční souvislostí s chatou na ploše RIL, orgány územního plánování správně dovodily, že oplocování těchto pozemků není dle regulativů územního plánu přípustné. Vzhledem k tomu obstojí jejich závěr, že stavba odporuje platné územně plánovací dokumentaci, a proto nelze vydat pozitivní závazné stanovisko ve smyslu § 96b odst. 3 stavebního zákona, které je nezbytným předpokladem pro dodatečné povolení stavby.
Ve vztahu ke stavbě 45 metrů dlouhého oplocení vedoucího přes pozemky také orgán státní správy lesů v závazném stanovisku ze dne 4. 10. 2022 správně odkázal na § 32 odst. 8 lesního zákona, podle kterého je zakázáno oplocovat les z důvodů vlastnických nebo za účelem omezení obecného užívání lesa (§ 19 odst. 1); to se netýká lesních školek, oplocení zřízeného k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. Žalobci sami přiznali, že oplocení primárně mělo sloužit k ochraně jejich majetku.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pokud se stavba nachází v nezastavěném území, tak podléhá vydání rozhodnutí o umístění stavby. Nespadá tak pod případy vymezené v § 79 odst. 2 stavebního zákona, u nichž se nevyžaduje územní rozhodnutí ani územní souhlas. Jestliže stavba odporuje platné územně plánovací dokumentaci, nelze vydat pozitivní závazné stanovisko ve smyslu § 96b odst. 3 stavebního zákona, které je nezbytným předpokladem pro dodatečné povolení stavby.
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.08.2024, č.j. 51 A 68/2023-81
V posuzované věci se jednalo o nákup dřevní hmoty a zprostředkování nákupu dřevní hmoty od několika dodavatelů. Správce daně pojal pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro nárok na odpočet DPH u jednotlivých obchodních případů pro nekontaktnost dodavatelů a nesrovnalosti v předložených sestavách, na základě nichž nebylo možné přesně identifikovat jednotlivé dodávky.
Prvotní pochybnosti správce daně pramenily z toho, že k jednotlivým transakcím nebyly doloženy listiny dokládající okolnosti spolupráce mezi žalobcem P. Č. a jeho dodavateli, jejich komunikaci či kalkulaci ceny. Zároveň správce daně zjistil nedostatky ve výkupních lístcích (neuvedení místa nakládky a místa vykládky, uvedení SPZ vozidel, u kterých ze záznamů o provozu neplynula souvislost s nákupem), respektive v případě dodavatele BAUKOMERZ, s. r. o. nebyly žádné výkupní lístky předloženy. Správce daně u dodavatelů dále zjistil, že sídlo společností JOHAL TRANS, s. r. o., Flash Business s. r. o. a BAUKOMERZ, s. r. o. bylo pouze formální, žádnou provozovnu neměly zřízenou a nevlastnily žádnou nemovitost.
Předmětem sporu byla otázka, zda Finanční úřad pro Zlínský kraj (správce daně) postupoval v souladu se zákonem, když žalobci P. Č. neuznal nárok na odpočet DPH z plnění od deklarovaných dodavatelů JOHAL TRANS, s. r. o., Flash Business, s. r. o. a BAUKOMERZ, s. r. o. z důvodu neprokázání hmotněprávních podmínek nároku na odpočet.
Finanční úřad pro Zlínský kraj doměřil žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 3. 8. 2020 daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a zároveň mu stanovil povinnost uhradit penále.
Žalobce podal proti platebním výměrům odvolání, které žalovaný (Odvolací finanční ředitelství Brno) zamítl a platební výměry potvrdil. V reakci na to podal žalobce proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Žaloba
Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že nekontaktnost společností JOHAL TRANS¨, Flash Business a BAUKOMERZ sama o sobě nezpůsobuje nemožnost zaúčtování deklarovaných daňových dokladů. Tvrdil, že žalovaný účelově odmítal využít kontrolních hlášení obou společností a daňových přiznání na daň z přidané hodnoty. Jejich kombinace vede ke kontrole, zda dodavatel deklarované daňové doklady eviduje a využívá je ke stanovení vlastní daňové povinnosti. Podle žalobce postrádá logiku, aby deklarovaný dodavatel doklady řádně přiznal a odvedl svoji daňovou povinnost a nebyl dodavatelem splňujícím podmínky pro uplatnění nároku na odpočet. Žalovaný se vyhýbá přenést kontrolní hlášení do nalézacího řízení a sdělit, zda společnosti daň řádně odvedly.
Žalobce dále namítal, že dřevní hmota je generická. I pokud by ji tedy vedl na jednotlivých skladových kartách, nebyl by schopen prokázat provázanost konkrétního dodavatele s konkrétním odběratelem. Nerozlišuje se mezi jednotlivými dodavateli, neboť to v obchodní praxi není možné. Lze to analogicky srovnat například s obchodováním s pískem či štěrkovým materiálem. Opětovně by pak takovou chybou byla stižena všechna plnění. Systém průměrných cen i metoda first in, first out jsou založeny na tom, že při prodeji se automaticky vyskladňují nejstarší nakoupené kusy. Množství dřevní hmoty od JOHAL TRANS není možné vykazovat fiktivně ani utajit.
Žalovaný v posuzované věci jako důvod neuznání nároku na odpočet DPH uvedl, že žalobce u všech plnění neprokázal jejich přijetí od deklarovaného dodavatele (resp. jiného dodavatele, který by byl plátcem DPH) a u některých plnění také jejich rozsah a použití k ekonomické činnosti.
S ohledem na nesrovnalosti v předložených sestavách nelze na základě nich přesně identifikovat jednotlivé dodávky. Žalobce nevedl skladovou evidenci jednotným a průkazným způsobem. Příjmy a výdaje nelze provázat. Žalobce prodal více dřeva, než nakoupil. Český účetní standard je pro žalobce závazný. Odchýlit se od něj může, pouze pokud zajistí věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a pokud odchylku a její důvody uvede v příloze účetní závěrky. Žalobci nebyl náklad uznáván nikoliv z důvodu fiktivnosti plnění, ale z důvodu neprokázání přijetí plnění od předmětných dodavatelů a použití k ekonomické činnosti.
Podle žalovaného nebylo prokázáno o kolik skutečných dodavatelů se jednalo a jednotlivá plnění nepřesahovala 320 000 Kč v základu daně. Nelze proto dovodit, že by byla plnění poskytnuta plátcem DPH.
Krajský soud v Brně
Soud konstatoval. že daňové řízení je založeno na zásadě, že je to daňový subjekt, tj. žalobce, kdo je povinen prokázat správnost a úplnost svých daňových tvrzení. Spor byl tedy veden o to, zda žalobce prokázal splnění zákonných podmínek pro nárok na odpočet DPH z plnění od dodavatelů JOHAL TRANS, Flash Business a BAUKOMERZ.
Podle soudu z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně vyplývá, že daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval.
Soud dále doplnil, že požadavek na prokázání dodavatele plnění je opodstatněný tím, že pouze v případě poskytnutí plnění od plátce DPH vzniká daňovému subjektu nárok na odpočet daně. Oprávněnost tohoto požadavku potvrdil ve své recentní judikatuře i Soudní dvůr Evropské unie, konkrétně ve věci C–154/20, Kemwater ProChemie (ECLI:EU:C:2021:989). Připustil však zároveň, že osoba skutečného dodavatele může být odlišná od deklarovaného dodavatele, přičemž to, že je skutečný dodavatel plátcem DPH, lze v konkrétním případě dovozovat i nepřímo.
Soud uvedl, že důvodem neuznání nároku na odpočet DPH nebyla ani chybně vedená evidence, ani její rozpor s Českým účetním standardem, ani neprokázání vazby mezi konkrétní fakturou přijatou a vydanou, respektive konkrétním zbožím přijatým a vydaným. Kromě toho skladová evidence žalobce neposkytovala věrný obraz reality také proto, že vykazovala značné anomálie. V letech 2016, 2017 i 2018 měl totiž žalobce podle výdejek více kulatiny, než naskladnil (včetně zůstatku z předchozího roku), a nejednalo se přitom o zanedbatelné odchylky (např. v roce 2017 šlo o 489,67 m3 kulatiny). Nesouhlasil ani konečný stav množství dřeva uvedený v inventuře k 31. 12. 2017 (489,67 m3) s počátečním stavem množství dřeva uvedeným v sestavě skladových pohybů k 1. 1. 2018 (582,648 m3).
Správce daně se sice těmito otázkami zabýval, nicméně otázka průkaznosti účetních dokladů je klíčová spíše v první fázi daňové kontroly pro účely přenesení důkazního břemene na daňový subjekt. Poté, co již k přechodu důkazního břemene došlo (což žalobce ani výslovně nezpochybnil), se již nejedná o otázku stěžejní, neboť daňový subjekt musí v takovém případě prokázat realizaci deklarovaných plnění jiným způsobem, než svým účetnictvím. Skladová evidence je přitom pouze evidencí formálních dokladů, které z povahy věci vůbec nejsou způsobilé prokázat faktickou realizaci plnění tak, jak bylo deklarováno žalobcem.
K nákupu dřevní hmoty a zprostředkování dřevní hmoty učinil soud jednoznačný závěr, že pochybnosti správce daně o tom, že dodavatelé JOHAL TRANS, Flash Business a BAUKOMERZ toto zboží a služby žalobci poskytli, jsou zcela na místě a žalobci se nepodařilo je vyvrátit a prokázat, že právě tyto subjekty skutečně deklarované plnění žalobci dodaly. JOHAL TRANS neměla žádné zázemí či zaměstnance, žádný ze svědků nevypověděl nic konkrétního k dodávkám od této společnosti. Naopak M. K., který měl vše jménem JOHAL TRANS zařizovat, výslovně orgánům činným v trestním řízení sdělil, že ani jeden z obchodních případů se neuskutečnil a jím vystavované faktury a doklady jsou falešné.
Zároveň žalobce neprokázal, že by zboží a služby dodal jiný konkrétní subjekt, respektive, že by skutečný dodavatel (odlišný od žalobcem deklarovaných dodavatelů) byl plátcem DPH.
Krajský soud proto nepřisvědčil námitce, že by byl postup daňových orgánů v rozporu s unijním právem, respektive judikaturou Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu. Správce daně a žalovaný proto nepochybili, jestliže odmítli uznat žalobci z těchto plnění nárok na odpočet DPH.
Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Neexistují-li důvodné pochybnosti o tom, že se obchodní případ odehrál tak, jak byl deklarován, postačí daňovému subjektu k unesení důkazního břemene předložení formálních dokladů. Vyvstanou-li takové důvodné pochybnosti, jako v nyní posuzovaném případě, musí daňový subjekt realizaci plnění prokázat jinak.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12.09.202, č.j. 31 Af 16/2022-90
Spor se týkal dodržování systému náležité péče při dovozu dřeva do ČR ze státu Myanmar. Podstatou sporu byl odlišný náhled žalobce a žalovaného na institut systému náležité péče dle § 11 zákona č. 226/2013 Sb., zavedený způsobem, který hospodářským subjektům ukládá čl. 4 odst. 3 a čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010.
Žalobce FAIRWIND TRADING, s r. o., byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v období od 3. 4. 2019 do 3. 7. 2019 nepoužíval systém náležité péče při uvedení 22,99 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 1. 4. 2019 a 23,82 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 3. 6. 2019 na trh, ačkoliv k tomu byl povinný dle čl. 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 ze dne 20. 10. 2010 (dále jen „Nařízení“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkumu rozhodnutí o přestupku z hlediska správnosti i zákonnosti neshledal důvod pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje („správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. JMK 127066/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku. V žalobě argumentoval, že správní orgán prvního stupně řádně nevymezil skutek, kterého se měl žalobce údajně dopustit, čímž zatížil rozhodnutí o přestupku vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce pro ověření skutečného významů dokumentů, kterými prokazoval existenci systému náležité péče, ve správním řízení taktéž navrhoval provedení důkazu ve formě vyjádření příslušného orgánu státu Myanmar, jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně však odmítl důkazní návrh provést, čímž měli zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
Dále žalobce tvrdí, že žalovaný posoudil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně v otázce zavedení systému náležité péče žalobcem a taktéž v otázce kvalifikace společnosti Double Helix v rozporu s podklady řízení.
S odkazem na rozhodnutí švédského správního orgánu v obdobné věci namítá, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání jako obecně akceptovaného principu evropského správního práva. Konečně žalobce namítá, že správní orgány jsou dlouhodobě přesvědčeny, že není fakticky možné prokázat legálnost těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, žalobce tak byl ve správním řízení předurčen k neúspěchu.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě zmínil účel nařízení č. 995/2010 spočívající ve snaze o zabránění uvádění nelegálně těženého dřeva na trh Evropské unie. K zajištění tohoto účelu Nařízení č. 995/2010 i zákon č. 226/2013 Sb. povinují hospodářské subjekty, aby si nastavili systém náležité péče, přičemž v posuzované věci žalobce své povinnosti nedostál, neboť sice doložil legálnost zpracování teakového dřeva na pile, neprokázal však legálnost procesu, který zpracování na pile předcházel. Jednalo se zejména o absenci dokumentace ohledně ročního plánu těžeb, povolení vstupu do lesa za účelem těžby, označení stromů určených k těžbě apod.
Krajský soud
Krajský soud konstatoval účel článku 6 odst. 1 Nařízení, který obsahuje výčty prvků systému náležité péče, které se skládají jednak z jednotlivých informací, které musí být hospodářský subjekt schopen kontrolním orgánům zpřístupnit (písmeno a) citovaného ustanovení), a také kritérií, jež mají splňovat zvolené postupy hospodářského subjektu k předejití rizika nezákonné těžby (dle písmena b) citovaného ustanovení).
Uvedl, že z výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb, tím, že ve vztahu k dodávkám teakového dřeva z Myanmaru neměl „v rámci systému náležité péče zavedeny postupy a opatření zajišťující přístup ke všem informacím definovaným v čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení a postupy posouzení rizik dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení, které by umožnily analyzovat a posoudit riziko uvedení nezákonně vytěženého dřeva a dřevařských výrobků z tohoto dřeva na trh, přičemž dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., který spočívá v nepoužívání systému náležité péče“, jenž neměl Nařízením č. 995/2010 předepsané náležitosti.
Soud ze spisu dovodil, že správní orgány pro účely posouzení souladu vytěženého teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru dle šesté odrážky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení vycházely z příručky „Myanmar Timber Chain of Custody Process Document and Actors“ (dále jen „příručka“), vydaná MONREC a obsažená ve spisu, která obsahuje ve 30 krocích všechny nezbytné podmínky pro řádnou těžbu, zpracování a export teakového dřeva.
Z rozhodnutí o přestupku vyplynulo, že žalobce měl sice k dispozici některé dokumenty požadované v krocích č. 8 až č. 11 příručky, kompletní dokumentací však disponoval až k prokázání splnění povinností od kroku č. 22 dále. Na základě výše uvedených zjištění správní orgán prvního stupně konstatoval, že „pro předmětné dříví není doložen soubor dokumentů, které je nutné před provedením samotné těžby nebo v průběhu těžby opatřit, a tím splnit pro potřeby používání systému náležité péče podmínku přístupu k informacím, které deklarují oprávnění k těžbě“. Správní orgán prvního stupně vycházel ohledně posouzení významu dokumentu „Certificate of legality of timber products“ z příručky, která na straně 9 uvádí, že certifikáty se týkají pouze procesů ve zpracovatelských závodech a nikoliv těžebních („upstream“) operací. Správní orgán prvního stupně proto dospěl k výše uvedenému závěru o neprokázání legality procesů předcházejících zpracování teakového dřeva na pile žalobcem, s čímž se žalovaný ztotožnil.
S tímto názorem správních orgánů se ztotožnil i krajský soud. Zohlednil přitom z čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení, které vymezují jeho klíčový účel, a to zabránění uvádění nelegálně vytěženého dřeva na trh Evropské unie.
Krajský soud považoval současně za stěžejní, že Nařízení směřuje přímo na nelegální těžbu, přičemž její legálnost musí být doložena doklady vydané v souladu s právními předpisy země původu těženého dřeva. Takové dokumenty pak uvádí zmíněná příručka vydaná MONREC. Z hlediska prokázání používání systému náležité péče pak sama příručka uvádí, že dokumenty v ní odkazované mohou napomoci k prokázání vysledovatelnosti původu těženého dřeva. Žalobce tak ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Podle soudu z obsahu správního spisu vyplynulo, že pro dovoz 22,99 m3 teakového dřeva dne 1. 4. 2019 žalobce doložil dokumenty uváděné příručkou až od kroku č. 22: Příprava kmenů pro prodej. Pro dovoz 23,82 m3 teakového dřeva dne 3. 6. 2019 žalobce doložil pro část dodávky dokumenty uváděné v příručce již pro kroky č. 8 a č. 11, nejsou však kompletní a současně na ně nenavazují další dokumenty pro prokázání uceleného procesu zpracování teakového dřeva. Krajský soud má proto za prokázané, že žalobce neměl pro dodávky teakového dřeva všechny dokumenty, které zmiňuje příručka MONREC.
Žalobce namítal, že dokumentem „Certificate of legality of timber products“ došlo ke zhojení těchto nedostatků, neboť by bylo nelogické, aby MONREC vydalo akt, který by sice potvrzoval legálnost zpracování teakového dřeva, toto dřevo by však současně pocházelo z nelegální těžby. Krajský soud však s touto námitkou nesouhlasil, neboť již sama příručka uvádí, že certifikáty (včetně „Certificate of legality of timber products“) se nevztahují pouze k těžebním procesům. Současně příručka na straně 177 uvádí, že tento certifikát je vydán po kontrole svázaných trámů, zda jejich zpracování odpovídalo normám pro danou oblast a zda budoucí exportované dřevo nepřekročí kvóty pro vývoz pro vyloučení, že se do zpracovatelského procesu dostalo neoznačené surové dřevo. Z tohoto popisu však nijak neplyne, že by při vydání certifikátu byla kontrolována legalita těžby a vysledovatelnost původu teakového dřeva. Krajský soud proto žalobní námitce nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce neměl zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno, neboť nedoložil doklady o souladu teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru.
Z ustanovení druhého odstavce čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení plyne, že systém náležité péče musí obsahovat taktéž postup posouzení rizik uvedení nezákonně vytěženého dřeva na trh. K zajištění souladu dokladů či informací s použitelnými právními předpisy mohou hospodářské subjekty využít certifikace či jiného systému ověřování prostřednictvím schémat třetích stran. Žalobce k tomuto účelu využil služeb společnosti Double Helix.
Správní orgán prvního stupně však v rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky služeb prováděných společností Double Helix pro žalobce nelze považovat za splňující požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, systém náležité péče žalobce tedy díky této vadě neobsahoval postupy posouzení rizik. Správní orgán prvního stupně vycházel předně ze záznamu videokonference č. j. UHUL/1335/2019/BN ze dne 24. 7. 2019, kterou provedl podatel podnětu na zahájení přestupkového řízení – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Na videokonferenci společnost Double Helix na otázku, zda může doložit, že teakové dřevo těžené v letech 2014 až 2016 bylo těženo legálně, odpověděla zamítavě.
Podle krajského soudu tak žalobce ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť nebyla důvodná.
Právní věta
Hospodářské subjekty zabývající se dovozem dřeva a jeho uváděním na trh musí mít zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) a čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 a § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh.
Důkazní břemeno ohledně prokázání legality těžby, zpracování a exportu dřeva na trh Evropské unie tíží jednoznačně tyto hospodářské subjekty.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.2022, č.j. 29 A 30/2021-46