Spor se týkal dodržování systému náležité péče při dovozu dřeva do ČR ze státu Myanmar. Podstatou sporu byl odlišný náhled žalobce a žalovaného na institut systému náležité péče dle § 11 zákona č. 226/2013 Sb., zavedený způsobem, který hospodářským subjektům ukládá čl. 4 odst. 3 a čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010.
Žalobce FAIRWIND TRADING, s r. o., byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v období od 3. 4. 2019 do 3. 7. 2019 nepoužíval systém náležité péče při uvedení 22,99 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 1. 4. 2019 a 23,82 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 3. 6. 2019 na trh, ačkoliv k tomu byl povinný dle čl. 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 ze dne 20. 10. 2010 (dále jen „Nařízení“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkumu rozhodnutí o přestupku z hlediska správnosti i zákonnosti neshledal důvod pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje („správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. JMK 127066/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku. V žalobě argumentoval, že správní orgán prvního stupně řádně nevymezil skutek, kterého se měl žalobce údajně dopustit, čímž zatížil rozhodnutí o přestupku vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce pro ověření skutečného významů dokumentů, kterými prokazoval existenci systému náležité péče, ve správním řízení taktéž navrhoval provedení důkazu ve formě vyjádření příslušného orgánu státu Myanmar, jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně však odmítl důkazní návrh provést, čímž měli zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
Dále žalobce tvrdí, že žalovaný posoudil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně v otázce zavedení systému náležité péče žalobcem a taktéž v otázce kvalifikace společnosti Double Helix v rozporu s podklady řízení.
S odkazem na rozhodnutí švédského správního orgánu v obdobné věci namítá, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání jako obecně akceptovaného principu evropského správního práva. Konečně žalobce namítá, že správní orgány jsou dlouhodobě přesvědčeny, že není fakticky možné prokázat legálnost těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, žalobce tak byl ve správním řízení předurčen k neúspěchu.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě zmínil účel nařízení č. 995/2010 spočívající ve snaze o zabránění uvádění nelegálně těženého dřeva na trh Evropské unie. K zajištění tohoto účelu Nařízení č. 995/2010 i zákon č. 226/2013 Sb. povinují hospodářské subjekty, aby si nastavili systém náležité péče, přičemž v posuzované věci žalobce své povinnosti nedostál, neboť sice doložil legálnost zpracování teakového dřeva na pile, neprokázal však legálnost procesu, který zpracování na pile předcházel. Jednalo se zejména o absenci dokumentace ohledně ročního plánu těžeb, povolení vstupu do lesa za účelem těžby, označení stromů určených k těžbě apod.
Krajský soud
Krajský soud konstatoval účel článku 6 odst. 1 Nařízení, který obsahuje výčty prvků systému náležité péče, které se skládají jednak z jednotlivých informací, které musí být hospodářský subjekt schopen kontrolním orgánům zpřístupnit (písmeno a) citovaného ustanovení), a také kritérií, jež mají splňovat zvolené postupy hospodářského subjektu k předejití rizika nezákonné těžby (dle písmena b) citovaného ustanovení).
Uvedl, že z výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb, tím, že ve vztahu k dodávkám teakového dřeva z Myanmaru neměl „v rámci systému náležité péče zavedeny postupy a opatření zajišťující přístup ke všem informacím definovaným v čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení a postupy posouzení rizik dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení, které by umožnily analyzovat a posoudit riziko uvedení nezákonně vytěženého dřeva a dřevařských výrobků z tohoto dřeva na trh, přičemž dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., který spočívá v nepoužívání systému náležité péče“, jenž neměl Nařízením č. 995/2010 předepsané náležitosti.
Soud ze spisu dovodil, že správní orgány pro účely posouzení souladu vytěženého teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru dle šesté odrážky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení vycházely z příručky „Myanmar Timber Chain of Custody Process Document and Actors“ (dále jen „příručka“), vydaná MONREC a obsažená ve spisu, která obsahuje ve 30 krocích všechny nezbytné podmínky pro řádnou těžbu, zpracování a export teakového dřeva.
Z rozhodnutí o přestupku vyplynulo, že žalobce měl sice k dispozici některé dokumenty požadované v krocích č. 8 až č. 11 příručky, kompletní dokumentací však disponoval až k prokázání splnění povinností od kroku č. 22 dále. Na základě výše uvedených zjištění správní orgán prvního stupně konstatoval, že „pro předmětné dříví není doložen soubor dokumentů, které je nutné před provedením samotné těžby nebo v průběhu těžby opatřit, a tím splnit pro potřeby používání systému náležité péče podmínku přístupu k informacím, které deklarují oprávnění k těžbě“. Správní orgán prvního stupně vycházel ohledně posouzení významu dokumentu „Certificate of legality of timber products“ z příručky, která na straně 9 uvádí, že certifikáty se týkají pouze procesů ve zpracovatelských závodech a nikoliv těžebních („upstream“) operací. Správní orgán prvního stupně proto dospěl k výše uvedenému závěru o neprokázání legality procesů předcházejících zpracování teakového dřeva na pile žalobcem, s čímž se žalovaný ztotožnil.
S tímto názorem správních orgánů se ztotožnil i krajský soud. Zohlednil přitom z čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení, které vymezují jeho klíčový účel, a to zabránění uvádění nelegálně vytěženého dřeva na trh Evropské unie.
Krajský soud považoval současně za stěžejní, že Nařízení směřuje přímo na nelegální těžbu, přičemž její legálnost musí být doložena doklady vydané v souladu s právními předpisy země původu těženého dřeva. Takové dokumenty pak uvádí zmíněná příručka vydaná MONREC. Z hlediska prokázání používání systému náležité péče pak sama příručka uvádí, že dokumenty v ní odkazované mohou napomoci k prokázání vysledovatelnosti původu těženého dřeva. Žalobce tak ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Podle soudu z obsahu správního spisu vyplynulo, že pro dovoz 22,99 m3 teakového dřeva dne 1. 4. 2019 žalobce doložil dokumenty uváděné příručkou až od kroku č. 22: Příprava kmenů pro prodej. Pro dovoz 23,82 m3 teakového dřeva dne 3. 6. 2019 žalobce doložil pro část dodávky dokumenty uváděné v příručce již pro kroky č. 8 a č. 11, nejsou však kompletní a současně na ně nenavazují další dokumenty pro prokázání uceleného procesu zpracování teakového dřeva. Krajský soud má proto za prokázané, že žalobce neměl pro dodávky teakového dřeva všechny dokumenty, které zmiňuje příručka MONREC.
Žalobce namítal, že dokumentem „Certificate of legality of timber products“ došlo ke zhojení těchto nedostatků, neboť by bylo nelogické, aby MONREC vydalo akt, který by sice potvrzoval legálnost zpracování teakového dřeva, toto dřevo by však současně pocházelo z nelegální těžby. Krajský soud však s touto námitkou nesouhlasil, neboť již sama příručka uvádí, že certifikáty (včetně „Certificate of legality of timber products“) se nevztahují pouze k těžebním procesům. Současně příručka na straně 177 uvádí, že tento certifikát je vydán po kontrole svázaných trámů, zda jejich zpracování odpovídalo normám pro danou oblast a zda budoucí exportované dřevo nepřekročí kvóty pro vývoz pro vyloučení, že se do zpracovatelského procesu dostalo neoznačené surové dřevo. Z tohoto popisu však nijak neplyne, že by při vydání certifikátu byla kontrolována legalita těžby a vysledovatelnost původu teakového dřeva. Krajský soud proto žalobní námitce nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce neměl zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno, neboť nedoložil doklady o souladu teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru.
Z ustanovení druhého odstavce čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení plyne, že systém náležité péče musí obsahovat taktéž postup posouzení rizik uvedení nezákonně vytěženého dřeva na trh. K zajištění souladu dokladů či informací s použitelnými právními předpisy mohou hospodářské subjekty využít certifikace či jiného systému ověřování prostřednictvím schémat třetích stran. Žalobce k tomuto účelu využil služeb společnosti Double Helix.
Správní orgán prvního stupně však v rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky služeb prováděných společností Double Helix pro žalobce nelze považovat za splňující požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, systém náležité péče žalobce tedy díky této vadě neobsahoval postupy posouzení rizik. Správní orgán prvního stupně vycházel předně ze záznamu videokonference č. j. UHUL/1335/2019/BN ze dne 24. 7. 2019, kterou provedl podatel podnětu na zahájení přestupkového řízení – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Na videokonferenci společnost Double Helix na otázku, zda může doložit, že teakové dřevo těžené v letech 2014 až 2016 bylo těženo legálně, odpověděla zamítavě.
Podle krajského soudu tak žalobce ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.
Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť nebyla důvodná.
Právní věta
Hospodářské subjekty zabývající se dovozem dřeva a jeho uváděním na trh musí mít zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) a čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 a § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh.
Důkazní břemeno ohledně prokázání legality těžby, zpracování a exportu dřeva na trh Evropské unie tíží jednoznačně tyto hospodářské subjekty.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.2022, č.j. 29 A 30/2021-46
Žalobce Greenpeace Česká republika, z. s., se v daném případě domáhal postavení účastníka řízení v přestupkovém řízení, vedeného u České inspekce životního prostředí s právnickou osobou Lesy České republiky, ve věci odpovědnosti za přestupky podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), ohledně nedovolených zásahům na území Evropsky významné lokality Východní Krušnohoří (dále jen „EVL Východní Krušnohoří“), a podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK ohledně zásahů na území Národní přírodní rezervace a Evropsky významné lokality Praděd.
Žalobce vyslovil názor, že i v řízení o uložení pokuty za správní delikt mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné uvedeným zákonem, a proto by mu mělo být přiznáno postavení účastníka tohoto řízení.
Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“), jako příslušný orgán státní správy dle ustanovení § 80 ZOPK, podle ustanovení § 68 zákona o přestupcích a ve smyslu ustanovení § 28 správního řádu rozhodla tak, že občanské sdružení Greenpeace Česká republika, z. s., není účastníkem přestupkového řízení vedeného dle zákona o přestupcích.
Ministerstvo životního prostředí odvolání žalobce proti usneseni inspekce nevyhovělo.
Žalobce se proto žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále „žalovaný“), ze dne 16. 5. 2023, č. j. MZP/2023/580/723, o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení usnesení inspekce, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není účastníkem řízení.
Žalobce uvedl, že je spolkem (korporací sdružující fyzické osoby) zaměřeným na ochranu životního prostředí, mezi dalším též na ochranu přírody a krajiny, která dle žalobcových stanov patří dokonce k jeho hlavnímu poslání. Dlouhodobě se svou činností mj. zasazuje o ochranu přírodně cenných lesních ekosystémů. Intenzivně se proto zasazuje také o důslednou ochranu zachovalých bučin na území EVL Východní Krušnohoří. Za tím účelem se mj. účastní správních řízení, pořádá akce pro veřejnost a na nevhodné zásahy upozorňuje.
Jedním z případů nevhodných lesních zásahů, podle žalobce byla také těžba, kterou provedly v tomto území Lesy České republiky, s. p., v lokalitách (porostních skupinách) označených jako 331B17 a 331A17 (ale také dalších) v lesním hospodářském celku Litvínov, kdy byly vykáceny a z porostu odvezeny i více než dvě stě let staré stromy. Právě ohledně těžby ve dvou zmíněných porostních skupinách je vedeno správní řízení, u kterého se žalobce domáhal postavení účastníka řízení.
Žalobce tvrdil, že byl žalobou napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, když mu bylo odepřeno, aby v probíhajícím správním řízení mohl vystupovat jako jeho účastník a uplatňovat svá procesní práva, a to za účelem realizace svého poslání, kterým je ochrana přírody a krajiny.
Žalobce byl přesvědčen, že důvody uváděné správními orgány obou stupňů nemohou obstát. Ve prospěch možnosti účasti ekologických spolků na základě § 70 ZOPK v přestupkových řízeních hovoří výklad gramatický, logický i teleologický. Správní orgány kromě toho porušily zásadu eurokonformního výkladu a nezohlednily požadavky Aarhuské úmluvy. Rozhodnutí také popřelo zásadu rozhodovat předvídatelným způsobem a v podobných věcech podobně.
Dále žalobce především nesouhlasil s výkladem inspekce, podle něhož spolky nemají právo být účastníky přestupkového řízení, neboť ustanovení § 70 odst. 2, ve spojení s odst. 3 ZOPK, se podle něj vztahuje na řízení vedená podle zákona, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“. Tento znak podle žalobce přestupkové řízení vedené podle § 88 ZOPK splňuje, neboť za zájem ochrany přírody a krajiny lze považovat také vymáhání dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu, jímž je právě i sankční (přestupkové) řízení.
Městský soud v Praze
Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že správní orgány obou stupňů posoudily otázku účastenství žalobce v předmětném přestupkovém řízení věcně správně, byť podle názoru soudu nemohou obstát zejména důvody, které uváděl žalovaný odvolací orgán. S nimi se soud neztotožnil a z pohledu soudu jsou námitky žalobce proti odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání důvodné. Protože však soud vycházel z opakovaně judikovaného názoru, že správní řízení před orgánem prvého stupně i před odvolacím orgánem tvoří jeden celek, a protože důvody uvedené v rozhodnutí inspekce podle názoru soudu obstojí, nepřistoupil soud ke zrušení napadeného rozhodnutí jen z důvodu, že stojí na nesprávných závěrech, ale především proto, že má za to, že jde věcně o rozhodnutí správné, tj. že žalobci právo účasti na řízení skutečně v projednávané věci nenáleží.
Městský soud jako prvý krok při rozhodování o tom, zda občanskému sdružení (spolku) přísluší postavení účastníka řízení, rozlišoval, co je předmětem řízení. Jestliže předmětem řízení má být vydání zákonem vyžadovaného souhlasu či závazného stanoviska, uložení opatření k zachování požadovaného stavu, případně další úkony příslušného správního orgánu vztahující se přímo k zamýšleným zásahům, které by mohly mít dopad na stav přírody a krajiny, jedná se nepochybně o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné ZOPK.
Jiná situace však nastává v řízení o uložení pokuty za správní delikt. Toto řízení je zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické, případně i fyzické osoby, dodržovaly zákonem stanovené povinnosti. Pro případ, že tuto povinnost poruší, upravuje zákon možnost uložení sankce. Byť nelze v případě porušení povinnosti stanovené v ZOPK a uložení sankce podle § 88 tohoto zákona zcela oddělit správní trestání od zájmů na ochraně přírody a krajiny, jedná se pouze o souvislost mezi zájmy na ochraně přírody a krajiny a zájmy na dodržování povinností stanovených zákonem.
Pro posouzení důvodnosti podané žaloby a zejména pro posouzení otázky účastenství žalobce v nyní posuzovaném případě tedy zůstává rozhodující zodpovědět otázku, zda řízení podle § 88 ZOPK, tedy řízení o uložení pokuty právnické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, lze pokládat za správní řízení, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona“.
Soud uvedl, že nelze dovodit, že sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, má možnost hájit v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takové občanské sdružení by se totiž dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle Nejvyššího správního soudu není smyslem a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve správních řízeních.
Podle soudu nepřípustnost účasti ekologických spolků v řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá nejen z toho, že se tato řízení týkají již proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení v oblasti správního trestání, tedy řízení, na nějž se analogicky vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení, ba dokonce i v trestním právu. Správní trestání je charakteristické právě tím, že v něm na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K přistupování dalších subjektů a přiznávání jim v takovém řízení práv, s nimiž příslušná procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě.
V rámci uvedeného spojeného přestupkového řízení již nejde o řízení, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, protože v něm již není otázkou posouzení škodlivosti či nedovolenosti těžeb na území NPR a EVL Praděd a EVL Východní Krušnohoří, ale uložení pokuty z hlediska přestupkového zákona (za porušení podmínek rozhodnutí o výjimkách a za absenci povinného souhlasu dle ZOPK).
Městský soud v Praze tedy po provedeném řízení dovodil, že žalobce mohl svá práva uplatnit v řízeních, která předcházela přestupkovému řízení vedenému s Lesy České republiky, proto žalovaný nepochybil, pokud rozhodl, že žalobce není účastníkem společného přestupkového řízení, když tímto rozhodnutím nebyl žalobce v rozporu s právem zkrácen na svých právech a právem chráněných zájmech.
Soud proto na základě všech výše uvedených důvodů dovodil, že se správní orgány žádného z žalobcem vytýkaných pochybení nedopustily, a proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pokud již došlo k protiprávnímu jednání je smyslem řízení o uložení sankce vyvození důsledků pro pachatele. Řízení o uložení pokuty je řízením směřujícím k ochraně přírody a krajiny (projevuje se složka preventivní), nikoliv k jejímu ohrožení nebo poškození.
Podle ustanovení § 68 zákona o přestupcích je účastníkem řízení obviněný, poškozený v části řízení, které se týká jím uplatněného nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a vlastník věci, která může být nebo byla zabrána, v části řízení, která se týká zabrání věci nebo náhradní hodnoty.
V řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 88 ZOPK je tedy ve smyslu výše uvedeného účastníkem řízení subjekt, který se deliktního jednání dopustil, a mohou jím být i obce při splnění podmínek stanovených v § 71 odst. 3 ZOPK.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2023, č.j. 11 A 94/2023-51
V souzené věci se žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení náhrady škody podle zákona č. 115/2000 Sb.,
o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 115/2000 Sb."), způsobené jí kormoránem velkým na rybách v rybnících, které obhospodařuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 27. 7. 2015, č. j. 7 Co 1570/2015-56, potvrdil usnesení Okresní soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 30 C 70/2015-50, kterým bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za řízení, vyměřený soudem podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků ve výši 9 421 Kč.
Žalobkyně již od podání žaloby zastávala názor, že soudní poplatek činí pouze 3 000 Kč podle položky 18 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků, jelikož se jedná o řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Přípustnost a důvodnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, jaká je povaha řízení o žalobě na náhradu škody podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen "zákon č. 115/2000 Sb."), tedy zda se žaloba projedná ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. či v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena. Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Soukromoprávní vztahy se vyznačují rovným postavením účastníků. Ve vzájemném právním vztahu nemá žádný z nich nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty takového právního vztahu se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.).
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb. předmětný zákon upravuje poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Podle odst. 2 náhrady škod poskytuje stát za podmínek, v rozsahu a způsobem, které jsou stanoveny tímto zákonem. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. o poskytnutí náhrady škody podle tohoto zákona poškozený požádá krajský úřad příslušný podle místa, kde ke škodě došlo, nebo Magistrát hlavního města Prahy, došlo-li ke škodě na území hlavního města Prahy.
Podle § 9 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud žádost poškozeného neobsahuje předepsané údaje, nebyly k ní připojeny požadované doklady a podklady ani na podkladě výzvy příslušného orgánu nebyly předepsané náležitosti žádosti, jakož i předepsané nebo vyžádané doklady a podklady poškozeným doplněny, náhrada škody se poškozenému neposkytne. Tím není dotčeno právo poškozeného domáhat se přiznání náhrady škody u soudu.
Podle § 10 odst. 3 zákona č. 115/2000 Sb., jestliže příslušný orgán zjistí, že škodu způsobil vybraný živočich, jsou-li splněny podmínky stanovené tímto zákonem a nejsou-li pochybnosti o vzniku škody poškozenému a o výši jím požadované náhrady škody, zaplatí příslušný orgán náhradu škody poškozenému nejpozději do čtyř měsíců ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel, a to způsobem, který poškozený ve své žádosti navrhl. Není-li škoda nebo její výše prokázána, příslušný orgán náhradu škody nezaplatí.
Podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud příslušný orgán nezaplatí náhradu škody ve lhůtě a za podmínek uvedených v odstavci 3, může se poškozený domáhat přiznání náhrady škody podle tohoto zákona u soudu, a to nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Zákon č. 115/2000 Sb. představuje podrobnou úpravu podmínek, za nichž stát odškodňuje nepříznivé působení zvlášť chráněných živočichů. Předmětná úprava je důsledkem zájmu společnosti na ochraně životního prostředí. Jedním ze způsobů udržení rozmanité a zdravé přírody je i ochrana některých živočišných druhů, kterou stát zajišťuje kromě jiného tím, že zakazuje zásahy do přirozeného způsobu života vybraných živočichů považovaných v naší přírodě za vzácné a hodné zvláštního zacházení. Negativním projevem takové ochrany je ovšem omezená možnost zabránit škodám na majetku, zdraví a životě působeným uvedenými živočichy. Jelikož z pohledu práva jsou tito živočichové věcí ničí (res nullius) a na škody jimi způsobené nebylo možné aplikovat obecnou úpravu odpovědnosti za škodu, reagoval zákonodárce na společenskou potřebu náhrady uvedených škod vytvořením speciální skutkové podstaty objektivní odpovědnosti státu za škodu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb.).
Stát tedy vystupuje soukromoprávním odpovědnostním vztahu podle zákona č. 115/2000 Sb. jako právnická osoba (k tomu srov. § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
S ohledem na výše uvedený závěr o soukromoprávní povaze odpovědnostního vztahu se nabízí odpověď i na otázku, zda příslušný orgán při posuzování nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 115/2000 Sb. vydává správní rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, je pro metodu právní regulace soukromých vztahů příznačné rovné postavení účastníků. Z toho plyne, že v soukromoprávních vztazích je neakceptovatelné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce (zásada nemo iudex in causa sua). Jestliže je tedy stát v postavení účastníka soukromoprávního vztahu, není možné, aby příslušný orgán jednající za stát (srov. § 7 odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) autoritativně formou správního rozhodnutí rozhodoval o nároku druhého účastníka plynoucího z předmětného vztahu (zde o nároku poškozeného na náhradu škody).
Pro uvedený závěr svědčí taktéž zcela zřejmý úmysl zákonodárce, když důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb. k povaze posouzení žádosti poškozeného příslušnými orgány uvádí: "Tyto úřady budou jednat jménem státu. Nebudou zde v roli správních orgánů, ale budou zastupovat stát jakožto právnickou osobu."
Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že příslušný orgán při posouzení žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. žádným způsobem vrchnostensky nerozhoduje, tedy nevydává správní rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu. Žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody u příslušného orgánu má charakter předběžného uplatnění nároku věřitele u dlužníka, který buďto nárok shledá důvodným a zaplatí, nebo ne. Jedná se tedy o prevenční nástroj, který zamezuje nežádoucímu stavu, aby o každém nároku na náhradu škody musel rozhodovat soud, i když dlužník (stát) svůj dluh uznává a je ochoten jej zaplatit.
Právní věta:
Samotnou ochranu zvláště chráněných druhů zajišťuje stát z pozice vrchnostensky působícího subjektu, odpovědnostní vztah vyplývající ze způsobení škody zvláště chráněnými živočichy již vrchnostenské působení státu postrádá, a stát je zde naopak v rovném postavení s poškozeným. Vztah mezi státem jako odpovědným subjektem a poškozeným podle zákona č. 115/2000 Sb. je tak vztahem soukromoprávním, na který se podpůrně použije občanský zákoník. Úřady jednající jménem státu v tomto typu právního vztahu nejsou zde v roli správních orgánů, ale budou zastupovat stát jakožto právnickou osobu.
Při absenci správního rozhodnutí nemůže být žaloba poškozeného podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., žalobou podle části páté o. s. ř., ale jedná se o standardní žalobu na plnění ze soukromoprávního vztahu, která se projedná podle části třetí o. s. ř.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4768/2015
IV.ÚS 938/22 ze dne 18. 8. 2023
Spor o územní plán a zachování lesních porostů Hospodárné uspořádání území versus zájem na zachování lesa - pokračování:
Ústavní stížnost
V Lesnických judikátech v sekci Ochrana lesa byl zveřejněn rozsudek ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele - města Vracov jako nedůvodná. Jádrem sporu bylo poměřování práva obce na samosprávu a práva na příznivé životní prostředí.
Rekapitulace
Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech.
S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel-LESOBOR, spolek, který podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21. Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil.
Proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu, kterými byla zrušena část územního plánu, podal odpůrce město Vracov (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasační stížnosti důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu. Plně se ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem, a jeho závěry proto převzal. Napadenou část územního plánu zrušil krajský soud především z důvodu jeho rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ze znění lesního zákona krajský soud dovodil, že jelikož existuje veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa, je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze tehdy, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.
Nejvyšší správní soud se tak s krajským soudem ztotožnil i co se týče věcného posouzení důvodnosti návrhu. I dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21).
Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Dle názoru kasačního soudu s ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem). Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Kasační stížnost proto rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, zamítl.
Ústavní stížnost
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 7 As 347 podala stěžovatelka-obec Vracov ústavní stížnost. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy, právo obce i jiných osob vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a konečně i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí je také v rozporu se zásadou zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
Stěžovatelka v návaznosti na své vyjádření před krajským soudem a na kasační stížnost opětovně zpochybňovala aktivní legitimaci spolku v řízení o návrhu na zrušení (části) opatření obecné povahy. Zdůrazňovala, že aktivní legitimace spolků nemůže být bez hranic, a že spolek musí vždy tvrdit dotčení na svých subjektivních právech. Judikatura, která přiznala spolkům aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části se vztahuje pouze na případy, kdy byl spolek v procesu přijímání územního plánu procesně neaktivní. Přiznáním aktivní legitimace spolku byla podle ní nedůvodně porušena zásada předvídatelnosti opatření obecné povahy, která je u územního plánu mimořádně významná.
Námitka spolku byla řádným způsobem vypořádána již v procesu přijímání územního plánu, rozhodnutí o ní bylo náležitě odůvodněno. Rovněž byl důkladně zvažován střet obou veřejných zájmů. Ve výsledku "posouzení střetu dvou oprávněných veřejných zájmů (zbytkový lesní porost a bydlení) významněji převládá v tomto konkrétním případě veřejný zájem na doplnění odpovídající zástavby v zastavěném území nad plochou zbytkového lesního porostu (borový hospodářský les na hranici mýtního věku 102 let) se značně neurčitou perspektivou v rámci urbanizovaného prostoru.
Takový závěr bylo možné učinit též na základě stanoviska příslušných orgánů ochrany přírody a lesa, které danou situaci hodnotily." Stěžovatelka uvedla, že územní plán naplňuje požadavek hospodárnosti a odkázala mimo jiné na povinnosti uložené jí především v § 2, § 35 a 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Poukázala na soulad územního plánu se stanoviskem SEA, a to zejména ve vazbě na omezení zastavitelnosti pozemků na 35 % u dotčené plochy přestavby. Současně zdůraznila, že přibližně 100 metrů jižně od předmětné lokality se nachází les o rozloze zhruba 50 km2. Tyto skutečnosti soudy nevzaly v dostatečné míře v potaz. Stejně tak soudy nezohlednily, že používání lesní techniky "bylo zcela logicky v rámci zpracování územního plánu vyhodnoceno jako nevhodné pro intravilán obce".
Ústavní soud
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je obec oprávněna podat ústavní stížnost [viz např. nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421 nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87)]. Ústavní soud uvedl, že tvrzeným nezákonným zásahem státu do práva na samosprávu může být každé jednání orgánu státní moci porušující výkon samostatné působnosti obce [viz nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (N 26/88 SbNU 329]. Tímto zásahem může být také rozhodnutí správního soudu, včetně případů, kdy došlo ke zrušení územního plánu nebo jeho části, resp. k zamítnutí kasační stížnosti obce (viz nález sp. zn. III. ÚS 709/19). Aktivní legitimace stěžovatelky k podání tzv. komunální ústavní stížnosti je tak dána.
Podle Ústavního soudu se komunální ústavní stížnost podstatně odlišuje od ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v rozsahu přezkumu vykonávaného Ústavním soudem, neboť se Ústavní soud nezaměřuje pouze na posouzení porušení ústavně zaručených práv, ale zkoumá rovněž zákonnost zásahu do ústavně zaručeného práva na samosprávu. Na rozdíl od „obecné“ ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy Ústavní soud hodnotí nejen (ne)ústavnost zásahu státní moci, ale rovněž prostou (ne)zákonnost tohoto zásahu.
Právo obcí na samosprávu je ústavně zaručeno a vyplývá především z čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud dal v mnoha svých rozhodnutích najevo, že považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie a opakovaně konstatoval, že místní samospráva je „výrazem práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí“.
Z toho vyplývá, že obce musí mít prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelstev možnost svobodně se rozhodnout, jakým způsobem budou v mezích právního řádu spravovat záležitosti místního pořádku a rozhodovat o rozvoji území obce (nejen) prostřednictvím nástrojů územního plánování.
Podle čl. 7 Ústavy „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“, přičemž daný článek je nutno vykládat zejména ve vazbě na právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, jehož je možno se domáhat v pouze mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Přímým adresátem čl. 7 Ústavy je stát, nikoliv osoby od státu odlišné. Podle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, platí, že „životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Za jednu ze složek životního prostředí lze tudíž považovat také les jako ekosystém.
Ochrana funkce lesa, resp. neměnnost využití území plnícího funkci lesa, obzvláště pak lesa hospodářského, není absolutní. Podle § 14 odst. 1 lesního zákona, jehož se dovolávaly rovněž správní soudy, platí, že „projektanti nebo pořizovatelé územně plánovací dokumentace, návrhů na stanovení dobývacích prostorů a zpracovatelé dokumentací staveb jsou povinni dbát zachování lesa a řídit se přitom ustanoveními tohoto zákona. Jsou povinni navrhnout a zdůvodnit taková řešení, která jsou z hlediska zachování lesa, ochrany životního prostředí a ostatních celospolečenských zájmů nejvhodnější.“
V daném případě je nutno poměřovat zájem na zachování lesa, resp. právo na příznivé životní prostřední, na straně jedné, a ústavně zaručené právo obce na samosprávu, hospodárné využití a rozvoj vlastního území, uspokojování bytových potřeb a ostatních zájmů občanů obce, na straně druhé. Vždy je přitom nutno vycházet z jedinečných okolností konkrétní věci, včetně zohlednění toho, o jakou kategorii lesa v daném případě jde, zda byla navržena zmírňující opatření, případně i to, zda se v místě nachází jiný les, a zda nedojde k zásahu do podstaty práva na příznivé životní prostředí (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právě případný zásah do podstaty práva na příznivé životní prostředí by představoval jednoznačné omezení práva na samosprávu.
Správní soudy musí vždy náležitě vážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro zásah do práva na samosprávu, na straně druhé; zásah přitom musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou Ústava v čl. 100 odst. 1 definuje jako „územní společenství občanů“
Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro nesprávné posouzení návrhu na zrušení části opatření obecné povahy ve věci samé, resp. zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, což v konečném důsledku nepřiměřeně zasáhlo do jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu. Ústavní soud nepřisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, který shledal zrušení části územního plánu důvodným, a přitom dostatečně nevzal v potaz individuální okolnosti věci.
V řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy (územního plánu) nebylo podle názoru Ústavního soudu náležitě vyloženo, že by jednání obce bylo v „příkrém rozporu se zájmy“ chráněnými lesním zákonem, resp. že by činnost obce v samostatné působnosti byla se zájmem na zachování lesa „v nepochybném rozporu“.
I když § 14 odst. 1 lesního zákona obsahuje požadavek dbát na zachování lesa v procesu územního plánování, nelze při poměřování zájmu na zachování lesa na straně jedné, a práva obce na samosprávu (resp. její rozvoj) na straně druhé, v konkrétním případě přehlížet, že veřejný zájem na zachování (oproti nedalekému lesnímu komplexu rozlohou minoritního) čistě hospodářského lesa na hranici mýtního věku, tvořícího izolovaný porost uprostřed plochy zástavby, je z podstaty věci nižší, než veřejný zájem na zachování lesů ochranných, případně lesů zvláštního určení.
Nelze tedy považovat za zákonný přístup správních soudů, které při poměřování dvou zájmů, odmítly jakkoliv zohlednit kategorizaci lesů podle § 2 lesního zákona. Tímto Ústavní soud netvrdí, že hospodářský les musí vždy ustoupit jiným zájmům v procesu územního plánování, nebo že snad nepožívá žádné právní ochrany. Zdůrazňuje pouze nutnost zákonem stanovenou kategorizaci jednotlivých lesů, a z ní fakticky vyplývající různou míru potřebnosti jejich zachování, zohlednit při poměřování dvou práv, resp. ústavních „statků“.
Došlo-li ke zrušení části územního plánu pro údajné porušení § 14 odst. 1 lesního zákona, je třeba připomenout, že „s ohledem na ústavní garance práva na samosprávu není možné vycházet pouze ze znění zákona, neboť právo na samosprávu má – bez ohledu na výhradu zákona – i materiální aspekt, resp. vlastní ústavní obsah. Prováděcí zákon proto nemůže obsah ústavně zaručeného práva na územní samosprávu vyprázdnit nebo fakticky eliminovat.
Ústavní soud poznamenal, že samotnou změnou územního plánu ještě nedochází k odnětí pozemků pro plnění funkcí lesa (ani k jejich omezení). K němu může dojít až ve správním řízení podle § 16 lesního zákona, jehož výsledkem je správní rozhodnutí (tj. individuální právní akt) vydané orgánem státní správy lesů. V případě odnětí pozemku dochází navíc k tomu, že žadatel, jemuž bylo toto odnětí povoleno, hradí za ně poplatek podle § 17 lesního zákona, který je zčásti příjmem Státního fondu životního prostředí a z menší části pak obce, která výnos z něj může použít pouze pro zlepšení životního prostředí v obci nebo pro zachování lesa (§ 17 odst. 5 lesního zákona). Skrze ekonomické nástroje tak dochází ke kompenzaci zásahu do této složky životního prostředí.
Ústavní soud uzavřel, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým došlo k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, je výsledkem formalistického přístupu bez dostatečného zhodnocení jedinečných okolností věci, jakož i ústavněprávního posouzení obsahu práva obce na samosprávu a mezí pro zásah státu do samosprávy obce v oblasti územního plánování, v čemž Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na samosprávu podle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy a jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, podle
§ 82 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl, a podle § 82 odst. 4 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Právní věta
Zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně (pravidlo potřebnosti v rámci testu proporcionality) vyžaduje.
Při rozhodování správního soudu o zákonnosti zásahu orgánu výkonné moci do samosprávy obce musí soud náležitě zvážit význam práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů.
Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně odůvodnit, proč prolamuje ústavně zaručené právo obce na samosprávu při rozhodování o rozvoji svého území chráněného v hlavě sedmé Ústavy. Takovýto zásah do samosprávy obce musí být činěn pouze a jen v těch případech, kdy jednání obce je v příkrém rozporu se zájmy, které zákon (zde lesní zákon) chrání.
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2023, sp. zn. IV.ÚS 938/22
V projednávané věci se jednalo o vymezení nových hranic mezi honitbami Kojšovice a Čerťák, které provedl Magistrát města Karlovy Vary, odbor životního prostředí na žádost nových vlastníků pozemků.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o změně hranice společenstevní honitby Kojšovice a vlastní honitby Čerťák, a to podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tato změna hranice vyplývala ze změn vlastnictví k honebním pozemkům, o kterou požádali jejich vlastníci. Dále bylo prvostupňovým rozhodnutím rozhodnuto v části B. o návrhu na vyrovnání hranic honiteb podle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, o kterou požádala společnost Lesy České republiky, s. p.
Prvostupňový orgán v části A. rozhodl tak, že částečně povolil změnu výměry společenstevní honitby Kojšovice a určil hranice této honitby, když určil celkovou výměru přičleňovaných honebních pozemků ke společenstevní honitbě Kojšovice
a stanovil slovní popis změny hranice této společenstevní honitby. Dále prvostupňový orgán povolil změnu výměry vlastní honitby Čerťák a určil změnu hranice této honitby, když určil celkovou výměru odejmutých honebních pozemků
z vlastní honitby Čerťák a stanovil slovní popis změny hranice vlastní honitby Čerťák.
Žalobci a) Ing. J. Ch. a b) STARÁ LOUKA spol. s r. o. nesouhlasili s prvostupňovým rozhodnutím a odvolali se ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje. Ten jejich odvolání zamítl. V reakci na to se žalobci společnou žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Karlovarského kraje, kterým žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru životního prostředí.
Žalobce a) v předmětné žalobě vůči napadenému rozhodnutí namítal nepřezkoumatelnost z důvodu nejasného popisu změny hranice obou honiteb a dále pro nedostatečné vypořádání odvolacích námitek. Zdůrazňoval rozpor změněných hranic honiteb s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, nedostatečně zjištěný skutkový stav z důvodu neprovedení ohledání na místě dle § 54 správního řádu a nevypořádání se s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím datum, k němuž se provádí změna honitby iniciovaná vlastníkem honebních pozemků.
Žalobce a) předně spatřoval nepřezkoumatelnost v tom, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí, ačkoli popis změny hranice obou honiteb obsažený ve výroku prvostupňového rozhodnutí má být nepřezkoumatelný. Žalobce a) namítal, že ve slovním popisu změny hranice se opakovaně odkazuje na „stávající hranici“, ačkoli ta není v prvostupňovém rozhodnutí popsána, a dále že žalobci nemohou z prvostupňového rozhodnutí zjistit, kudy hranice změněných honiteb vedou.
Dle žalobců správní orgány nepostupovaly ve správním řízení v souladu s § 3 správního řádu a dostatečně nezjistily skutkový stav, když bylo vhodné provést ohledání na místě dle § 54 správního řádu.
Žalobci namítali především rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, když poukazovali na to, že nově vymezená hranice je často vedena tak, že se nekryje s přírodními a v terénu zřetelnými hranicemi. Žalobci v odvoláních upozorňovali na konkrétní úseky hranice honiteb, které jsou dle jejich názoru vedeny zcela nevhodně, ovšem žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal.
Žalobci rovněž upozornili na to, že správní orgány se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím, že k žádosti vlastníka honebních pozemků provede správní orgán změnu honitby vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.
Krajský soud v Plzni
Soud se předně zabýval otázkou včasnosti podané žaloby směřující proti napadenému rozhodnutí, tedy zda žaloba byla podána v zákonné lhůtě dvou měsíců od oznámení doručením písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Soud dospěl na základě skutečností zjištěných ze správního spisu k závěru, že napadené rozhodnutí bylo žalobci a) oznámeno doručením (tj. vhozením do schránky) dne 20. 10. 2021 a byla zachována zákonná lhůta pro podání předmětné žaloby (žaloba byla podána dne 20. 12. 2021, tedy poslední den lhůty).
Jiná situace nastala u žalobce b), kterému, jako právnické osobě, bylo napadené rozhodnutí doručováno do datové schránky. Jelikož napadené rozhodnutí bylo datováno dne 4. 10. 2021 a vypravováno dne 5. 10. 2021, soudu vznikla pochybnost o správnosti žalobcem b) tvrzeného data doručení napadeného rozhodnutí, kterým mělo být datum 21. 10. 2021. Žalobce b) poté soudu sdělil podáním ze dne 3. 3. 2023, že v žalobě chybně označil datum doručení napadeného rozhodnutí žalobci b), přičemž potvrdil, že mu napadené rozhodnutí ve skutečnosti bylo doručeno prostřednictvím datové schránky, jak vyplývá ze správního spisu. Současně pak žalobce b) navrhl, aby soud v řízení pokračoval pouze s žalobcem a).
Soud se po prostudování spisu vyjádřil k okruhu žalobních námitek o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak, že tyto nejsou důvodné, když obě správní rozhodnutí jsou ve vzájemné souvislosti dostatečně srozumitelné, určité a odůvodněné.
Soud nesouhlasil s žalobcem a), že by vymezení změněné hranice předmětných honiteb obsažené v prvostupňovém rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Naopak, soud ve shodě s žalovaným má za to, že slovní popis změněné hranice obsažený ve výroku A.1. prvostupňového rozhodnutí je třeba číst společně s přílohami k tomuto rozhodnutí, které mimo jiné obsahují jak výčet pozemků nově přičleňovaných do honitby Kojšovice (příloha č. 1), tak i zákres průběhu změněné hranice provedený do mapy daného území (příloha č. 3). Nepřezkoumatelnost vymezení změněné hranice honiteb pak podle názoru soudu nezpůsobuje ani použití slovního spojení „od stávající hranice“, neboť ta je jasně dána předchozími správními rozhodnutími určujícími dosavadní hranice předmětných honiteb, která jsou v prvostupňovém rozhodnutí uvedena.
Soud dále souhlasil s žalovaným, že výkladem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2011, č. j. 1 As 73/2010 – 190, kde vyložil následující: „Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních – zřetelných – hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Soud neměl důvod se od tohoto výkladu § 17 odst. 4 zákona o myslivosti v posuzovaném případě odchylovat.
Z odůvodnění jak prvostupňového rozhodnutí, tak i napadeného rozhodnutí podle názoru soudu jasně vyplývá, že správní orgány měly na paměti při stanovení nové hranice změněných honiteb uvedený požadavek na vedení hranice tak, aby se kryla s hranicemi přírodními, v terénu zřetelnými. Nicméně musely mít rovněž na paměti i požadavky stanovené v § 17 odst. 6 zákona o myslivosti (tj. požadavky na tvar honiteb) a dle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti (požadavek na vzájemnou souvislost honebních pozemků), ale hlavně zásady řádného mysliveckého hospodaření.
Prvostupňový orgán poukázal na to, že záměr zákonodárce při stanovení obecných zásad tvorby honiteb, včetně případných změn honiteb, byl jistě veden snahou o podporu takových honiteb, ve kterých bude umožněno zvěři volně se pohybovat bez nutnosti překonávat významné překážky, a hranice honiteb stanovit v terénu pokud možno co nejzřetelněji, což je zásada významná především z hlediska praktického, aby je uživatelé honitby při výkonu práva myslivosti byli schopni v terénu identifikovat a respektovat. Dále prvostupňový orgán uvedl, že změna hranice honitby byla převážně navržena tak, aby byla v terénu trvalá, zřetelná a kryla se s hranicemi přírodními.
Soud souhlasil s žalovaným, že se prvostupňový orgán řádně zabýval způsobem vytyčení nové hranice předmětných honiteb, když byl primárně veden snahou o zachování zásad řádného mysliveckého hospodaření. V těch pasážích hranice, kde nebylo možné dostát všem požadavkům plynoucím z § 17 zákona o myslivosti, pak prvostupňový orgán volil takové řešení, které umožní plnohodnotnou péči o zvěř a její lov, byť v některých dílčích pasážích nebylo možné zajistit, aby se hranice honitby kryla s přírodními v terénu zřetelnými hranicemi.
Takovýto postup podle názoru soudu není porušením zákona o myslivosti, neboť, požadavek stanovený v § 17 odst. 4 zákona o myslivosti není absolutní.
Soud námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro tvrzený rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti soud neshledal opodstatněnou.
Soud konstatoval, že správní orgány při určení nové hranice honiteb Kojšovice a Čerťák v důsledku změny těchto honiteb dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti postupovaly v souladu se zákonem. Soud v projednávané věci rovněž neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné procesní pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.
Soud uzavřel, že žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou, a proto podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Pokud v důsledku vytvoření honitby vyrovnáním dochází k vytvoření částečně nevhodné hranice, je nutné trvat na dostatečném a jasném odůvodnění, v jakém směru představuje nově vedená hranice lepší řešení, včetně vypořádání se s alternativami. I když je podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků, tak to nemůže představovat kategorickou překážku možnosti vzniku honitby za situace, v níž nalezení jiné vhodnější hranice není možné.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.03.2023, č. j. 57 A 147/2021 – 84.
V projednávaném případě se jednalo o exekuci nemovitých věcí povinné MC company s. r. o., mezi nimiž byly i lesní pozemky. Soudní znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že na dražených nemovitých věcech se nacházejí lesní porosty, a jako takové je ocenil, přestože v té době již byly lesní porosty na daných pozemcích vytěženy, což hodnotu pozemků podstatně snížilo.
Okresní soud ve Zlíně usnesením nařídil exekuci na majetek povinné MC company s. r. o., k uspokojení pohledávky oprávněné WOODOO INVEST s. r. o., ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, pro smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky ode dne 1. dubna 2011 do zaplacení.
Soudní exekutor usnesením určil cenu výše uvedených nemovitých věcí povinné na částku ve výši 1 230 000 Kč, a to na základě ocenění nemovitých věcí a jejich příslušenství, které provedl soudní znalec.
Poté, co se nemovité věci nepodařilo prodat při elektronické dražbě nařízené na den 23. února 2016, soudní exekutor usnesením nařídil opakovanou elektronickou dražbu na den 23. srpna 2016 prostřednictvím elektronického systému dražeb na adrese portálu www.exdrazby.cz.
Po provedené dražbě soudní exekutor usnesením udělil vydražiteli Ing. K. Ž., příklep na vydražených nemovitých věcech, a to pozemcích p. č. 1656, 1672/2, 1889, 1896, 1899, 1900, 1948, vše v k. ú. R. u S., obec R., okres Zlín, zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, KP Valašské Klobouky za nejvyšší podání ve výši 615 000 Kč a stanovil mu lhůtu k zaplacení nejvyššího podání jeden měsíc ode dne právní moci usnesení o udělení příklepu.
Vydražitel až po provedené dražbě zjistil, že lesní pozemky jsou vytěžené a podal odvolání proti usnesení soudního exekutora o příklepu ke Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Ten usnesením ze dne 13. března 2017, č. j. 60 Co 373/2016-854, potvrdil usnesení soudního exekutora.
Dospěl k závěru, že při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby nedošlo k porušení zákona, v řízení nedošlo ani k vadám, pro které by se odvolatel nemohl zúčastnit dražby a příklep nebyl udělen proto, že by při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Námitky odvolatele jsou podle odvolacího soudu zcela irelevantní, neboť je věcí každého dražitele získat si dostatek podkladů pro účast v dražbě, a skutečnost, že vydražitel teprve následně zjistil skutečný stav dražených věcí, přičemž tento neodpovídá jeho představám, není důvodem pro změnu usnesení o příklepu.
Dovolání
Usnesení odvolacího soudu napadl vydražitel dovoláním, ve kterém namítal nesprávný právní názor odvolacího soudu, protože v daném případě skutečný stav dražených věcí neodpovídal popisu uvedenému v dražební vyhlášce.
V projednávaném případě soudní znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že na dražených nemovitých věcech se nacházejí lesní porosty, a jako takové je ocenil, přestože v té době již byly lesní porosty na daných pozemcích vytěženy, což hodnotu pozemků podstatně snížilo.
Dovolatel ve svém dovolání namítal, že soudní exekutor usnesením ze dne 16. června 2016, č. j. 164 EX 209/11-786, vydal opakovanou dražební vyhlášku, v jehož výroku B. se vedle podrobného označení nemovitých věcí a jejich příslušenství uvádí, že „součástí předmětných nemovitých věcí jsou trvalé porosty“, přičemž z protokolu Městského úřadu ve Valašských Kloboukách ze dne 13. května 2015, sp. zn. 37/2015, o předání a převzetí vlastnického separátu lesní hospodářské osnovy, vyplývá, že uvedené nemovité věci jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa, které byly k datu vydání protokolu vytěženy a nezalesněny, neboť v roce 2014 byly předmětem těžby vlastníka lesa. Uvedený protokol byl soudnímu exekutorovi doručen dne 13. května 2015, tedy ještě před vydáním dražební vyhlášky. Dovolatel tak brojil proti usnesení o příklepu námitkou nesouladu faktického stavu u vydražených nemovitých věcí s popisem předmětu dražby v dražební vyhlášce.
Podle názoru dovolatele předmět dražby musí být v rozsahu, jak je popsán v dražební vyhlášce, v den uskutečnění dražby právně i fakticky existovat, v opačném případě by předmět dražby nebylo nutno v projednávané dražební vyhlášce konkrétně popisovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky, zda dražební vyhláška obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud uvedl, že podle ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede dražbou, kterou soud nařídí po právní moci usnesení podle § 336a o. s. ř.. Podle odst. 2 soud v dražební vyhlášce uvede a) datum, čas a místo dražebního jednání (§ 336d o. s. ř.), b) označení nemovitosti a jejího příslušenství [§ 336a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], c) pořadové číslo dražebního jednání, d) výslednou cenu [§ 336a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], e) výši nejnižšího podání (§ 336e odst. 1 o. s. ř.), f) výši jistoty a způsob jejího zaplacení (§ 336e odst. 2 o. s. ř.), nebo sdělení, že se zaplacení jistoty nevyžaduje, g) věcná břemena a nájemní práva, která prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou [§ 336a odst. 1 písm. d)], h) o. s. ř. předpoklady, za kterých vydražitel může převzít vydraženou nemovitost a za kterých se stane jejím vlastníkem (§ 336l odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dražební vyhláška musí být vydána v souladu se zákonem, jinak bude třeba její nezákonnost v dalším řízení zhojit. Vzhledem k tomu, že zákon od 1. ledna 2013 neumožňuje podat proti usnesení o dražební vyhlášce odvolání, lze se po jejím vydání případné nezákonnosti bránit výlučně v rámci odvolání proti usnesení o příklepu s tím, že je možno domáhat se pouze změny usnesení o příklepu v tom směru, že se příklep neuděluje (viz § 336k odst. 3 o. s. ř.). Souladem dražební vyhlášky se zákonem se rozumí jednak to, že dražební vyhláška musí obsahovat všechny výroky předepsané zákonem, ale také to, že k zahájení této další fáze výkonu rozhodnutí musejí být splněny všechny předpoklady.
Podle ustanovení § 336j odst. 1 o. s. ř. příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání, udělí soud příklep nejprve tomu, komu svědčí předkupní právo. Není-li příklep takto udělen, udělí jej dražiteli, který byl určen losem.
Podle Nejvyššího soudu se porušením zákona při nařízení dražebního jednání ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. rozumí kromě případů, kdy dražební vyhláška byla vydána před právní mocí usnesení o výsledné ceně (§ 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012) nebo kdy neobsahovala všechny výroky předepsané ustanovením § 336b odst. 2 o. s. ř., také případy, kdy některý z výroků byl v dražební vyhlášce uveden v rozporu se zákonem, případně s faktickým či právním stavem, avšak jen tehdy, když nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“ nebylo možno odstranit jinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva. Tak tomu však není, jestliže výrokem v rozporu se zákonem by měl být výrok o výsledné ceně nemovitostí, který je součástí dražební vyhlášky a jenž nemůže být zpochybněn ve fázi vlastní dražby věci.
Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud opomněl, že je to právě dražební vyhláška, ve které má být uveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci. Nebylo-li by tomu tak, a v důsledku toho by byla vydražena nemovitá věc, jejíž faktický stav by byl v rozporu s jejím popisem uvedeným v dražební vyhlášce, přičemž uvedená skutečnost by byla v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, nebylo by možné uzavřít jinak, než že došlo k porušení zákona při nařízení dražebního jednání, a že se příklep neuděluje.
S ohledem na to, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti vůbec nezkoumal, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. března 2017, č. j. 60 Co 373/2016-854 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Právní věta
V dražební vyhlášce musí uveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci. Pokud by tomu tak nebylo, a v důsledku toho by byla vydražena nemovitá věc, jejíž faktický stav by byl v rozporu s jejím popisem uvedeným v dražební vyhlášce, přičemž uvedená skutečnost by byla v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, jedná se porušení zákona.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.09.2017, sp. zn. 20 Cdo 2840/2017