Restituce

V posuzované věci se jednalo o restituční spor o lesní majetek, který byl v minulosti historickým majetkem stěžovatelky-Římskokatolické farnosti-prelatury Český Krumlov.

Tento lesní majetek byl v minulosti rozhodnutím Ministerstva zemědělství přidělen do vlastnictví lesního družstva Trhové Sviny a Besednice. Formálně bylo jako přídělce označeno lesní družstvo, současně však byla stanovena podmínka, že uvedené obce, které již dříve společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se svým veškerým lesním majetkem. Dne 16. 12. 1949 došlo k převzetí předmětných pozemků členy Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice, ale družstvo k danému dni ještě tehdy nevzniklo. Dotčené obce příděl fakticky přezvaly do svého hospodaření, s čímž stát, který majetek přiděloval, souhlasil a vědomě obcím předal.

Právní stav po roce 1989

Po prosazení záměru restituovat obcím přídělový majetek obě obce své vlastnictví nabyly na základě zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podmínky § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tak byly splněny a žádná právní překážka v přechodu tohoto majetku na obce nebránila.

S tímto stavem nesouhlasila stěžovatelka a podala žalobu na určení vlastnictví k Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Soud stěžovatelčinu žalobu na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.) zamítl.

Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka-města Trhové Sviny a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s podmínkou, že toto družstvo vytvoří a vstoupí do něj s dosavadním lesním jměním. Obce tyto nemovitosti dne 16. 12. 1949 převzaly a staly se jeho vlastníky [§ 16 odst. 4, § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. K tomu okresní soud dodal, že nebylo prokázáno, že by lesní družstvo nevzniklo.

Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Přitom mimo jiné uzavřel, že podmínky přechodu vlastnického práva na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat.

Ústavní stížnost

Stěžovatelka nesouhlasila s rozsudkem Nejvyššího soudu a podala ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že se dopustil protiústavního interpretačního excesu, a rozhodl tak v podstatě contra legem. Dané pochybení vyvozuje z toho, že poskytl ochranu právům 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let.

V této souvislosti se stěžovatelka dovolávala výkladového principu in favorem restitutionis, přičemž argumentovala, že ustanovení § 2a i 2b byla do zákona č. 172/1991 Sb. včleněna až k 1. 7. 2000, tj. 9 let od účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kdy k nim jako svému historickému majetku již požívala legitimní očekávání chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Pro posouzení věci mělo být dle stěžovatelky dále rozhodující, že za normálního běhu věcí by stát nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných pozemků a tyto by jí byly vydány. Tento běh však byl narušen jednak uchopením držby daných pozemků obcemi a zápisem jejich vlastnického práva, a to na základě notářského zápisu o čestném prohlášení, že jsou splněny podmínky podle zákona č. 172/1991 Sb., a souhlasného prohlášení Lesů České republiky, s. p., jež ona nemohla nijak ovlivnit.

Dle stěžovatelky byla podmínkou nabytí vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. skutečnost, že nemovitost byla obcím přidělena jako přídělcům, v posuzované věci však příděl směřoval vůči neexistujícímu lesnímu družstvu, které neexistovalo ani v okamžiku převzetí majetku. Tento výklad vedl k jejímu znevýhodnění jako subjektu, na němž byla spáchána majetková křivda. Upozornila, že stát jako celek po určitou dobu ujišťoval církevní subjekty, že § 29 zákona o půdě brání i přechodům vlastnického práva.

Ústavní soud

Ústavní soud předeslal, že celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a jako takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva Úmluva nikterak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navracení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny.

Stát tak v důsledku řady okolností vyčlenil v restitučním zákonodárství problematiku tzv. historického církevního majetku s tím, že odkázal na budoucí úpravu zákonem, přičemž možnost převodů takového majetku zablokoval. Protože tato otázka byla součástí restitučního zákonodárství, mohlo ono očekávání (v terminologii se uvádí jako legitimní, zákonné, oprávněné atd.) rovněž spočívat v tom, že tato problematika bude upravena na obdobných zásadách jako v jiných restitučních případech. To se stalo až po dvaceti letech shora zmíněným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tento zákon však oproti onomu očekávání založenému § 29 zákona o půdě šel podstatně dále, neboť v návaznosti obecný zákaz převodů (části) historického církevního majetku zakotvil konkrétní majetková práva jak naturální, tak peněžité povahy ve prospěch konkrétních církevních subjektů a současně upravil další otázky vztahu státu s církvemi a náboženskými společnostmi. Tvrdí-li některý z církevních subjektů, že podle § 29 zákona o půdě mohl očekávat více, než se mu dostalo na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, musel by v tomto směru zpochybnit ústavnost tohoto zákona.

Ústavní soud vyvodil, že církevním subjektům v minulosti sice vzniklo tzv. legitimní očekávání, jde-li o (znovu)nabytí (části) jejich historického majetku, současně však s ohledem na koncepci dosavadního restitučního zákonodárství nebylo možné očekávat, že na základě předpokládaného restitučního předpisu dojde k odčinění všech majetkových křivd, které byly církvím a náboženským společnostem způsobeny.

Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle něhož finančním vypořádáním zákonodárce sledoval primárně jiné než restituční cíle. Jak naopak plyne z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, finanční náhrada měla plnit primárně restituční funkci právě vůči historickému majetku, jehož vydání zákon neumožňoval, přičemž z ústavněprávního hlediska nelze považovat za podstatné, zda zákonem stanovená výše zcela odpovídá hodnotě odňatého majetku, který nelze vydat, neboť žádnou ústavní povinnost státu odčinit všechny majetkové křivdy vzniklé v minulosti vyvodit nelze.

V posuzované věci tak podle Ústavního soudu nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto předmětné pozemky nabude do svého vlastnictví, nýbrž o případ, kdy stěžovatelka u obecných soudů uplatňuje své údajné právo na vydání tohoto majetku. V takovém případě se ústavněprávní ochrany s poukazem na čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě dovolávat nelze. A vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke střetu stěžovatelčina (pouze tvrzeného) vlastnického práva a vlastnického práva 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, jak se stěžovatelka domáhala.

    Nelze proto, podle Ústavního soudu, dojít k závěru, že by výsledek řízení (podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o určení, zda vlastníkem předmětné nemovitosti je stát nebo obec, měl být závislý na tom, jaký subjekt se takového určení domáhá. Obecným soudům nelze nic vytknout především proto, že v posuzovaném případě vedle sebe nestojí dvě v zásadě rovnocenné interpretační varianty. Výklad zastávaný stěžovatelkou nese rysy tzv. právního formalismu, neboť nebere v úvahu, že právní předpisy nemohou detailně upravovat (pamatovat na) každou situaci, která by v běžném životě mohla nastat, zvláště pak s ohledem na právní poměry, které v rozhodném období let 1948 až 1989 panovaly, a že je tudíž třeba mít vždy na zřeteli nejen doslovný text právního předpisu, ale i to, jaký je jeho smysl a účel, zde především to, že restituován měl být nejen majetek tehdy přidělený obcím, ale i jejich lesním družstvům. Z toho tedy vyplývá, že není zaručeno přednostní právo církví před obcemi v restitucích majetku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

I. Právní věta:K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.

III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.

IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.02.2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17)

 

V projednávané věci se jednalo o restituční spor, přičemž klíčovou právní otázkou bylo posouzení vlastnictví lesního pozemku, který si nárokovala Obec Radiměř, ale vlastnictví obce rozporoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle jehož názoru pozemek patřil České republice.

Obec Radiměř-stěžovatelka, v domnění, že je vlastníkem lesa, provedla těžbu v září 2015 jako nahodilou kůrovcovou těžbu lesního porostu z důvodu ochrany dalších porostů a zamezení šíření uvedeného škůdce. Stěžovatelka považovala předmětný les za svůj historický majetek, protože na jejího právního předchůdce obec Českou Radiměř byl dotčený pozemek převeden na základě Potvrzení o právoplatném přídělu lesa ze dne 12.11.1947 a Zápisu Ministerstva zemědělství-Národního pozemkového fondu ze dne 16. prosince 1947. V prosinci 1947 byl pozemek obci i fyzicky předán. Jednalo se o příděl lesních pozemků jakožto původního konfiskátu postupem podle § 7 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (což je titul spadající pod skutkovou podstatu § 2a odst. 1 písm. a) zákona o obecních restitucích).

S vlastnictvím obce k dotčeného pozemku, ale nesouhlasil vedlejší účastník Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zažaloval stěžovatelku v civilním řízení u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení částky 20 224 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník uvedený nárok uplatnil z titulu stěžovatelčiny povinnosti vydat mu bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout z důvodu jí provedené těžby dřeva na lesním pozemku parc. č. 1929 v obci a katastrálním území Radiměř, jehož je vedlejší účastník vlastníkem.

Vedlejší účastník tvrdil, že ačkoli stěžovatelka byla v minulosti vlastníkem dotčeného pozemku, je od 1. dubna 2013 v souladu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí je vlastníkem lesního pozemku Česká republika, a to v právě důsledku aplikace  ustanovení  § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplývá, že pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Pokud obec tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

Žalobu posuzoval Okresní soud ve Svitavách.

Soud prvního stupně došel k právnímu závěru, že vlastnictví dotčeného pozemku svědčí v důsledku restituční tečky vedlejšímu účastníkovi. Soud vyšel ze skutečnosti, že jako vlastník dotčeného pozemku byl, a i nadále je v evidenci katastru nemovitostí veden vedlejší účastník (a že stěžovatelka netvrdila, že by nejpozději do 31. března 2013 podala nový návrh na zápis do katastru nemovitostí či žalobu na určení vlastnického práva.

Ke stěžovatelkou předestřené variantě (originárního) nabytí vlastnictví dotčeného pozemku vydržením se soud prvního stupně vyjádřil tak, že ačkoli "nezpochybňuje argumentaci žalované" o poctivé držbě dotčeného pozemku, měla tento argument stěžovatelka vznést v řízení o určení vlastnictví dotčeného pozemku, k jehož zahájení ji napadené ustanovení předepisovalo lhůtu do 31. března 2013, neboť při zohlednění zásady upřednostňující uplatnění restitučních zákonů před obecnými předpisy nelze připustit obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích skrze uplatňování jiných nároků.

Na základě zjištěného skutkového stavu, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval soud stěžovatelku od ledna 2015 za nepoctivého držitele, který však provedl těžbu v souladu s péčí řádného hospodáře a v rámci prevence vzniku dalších škod. Následně v rozsudku soudu prvního stupně tento soud zrekapituloval, proč shledal námitku započtení částky 5 432,50 Kč uplatněnou v řízení ze strany stěžovatelky za důvodnou, a vysvětlil, že při kalkulaci snížené výše přiznaného nároku zohlednil i částku daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatelka z prodeje dřeva, již státu odvedla.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. V odvolání uvedla, že dotčený pozemek nabyla vydržením, které je samostatným právním institutem, jehož účelem je především zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí stanovené doby, jehož aplikace není napadeným ustanovením vyloučena ani omezena.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na údajné nedostatky ve způsobu vyhodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, týkajících se především trvání dobré víry stěžovatelky ohledně jejího vlastnictví dotčeného pozemku.

Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 26. června 2019 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které bezezbytku převzal, a také s jeho právním posouzením věci, vyjma právního závěru o možnosti vydržení daného pozemku, neboť dle názoru odvolacího soudu, nabyla-li stěžovatelka vlastnictví dotčeného pozemku ex lege na základě zákona o obecních restitucích, nemohla později (opakovaně) nabýt vlastnické právo k totožné věci vydržením. Odvolací soud se mimo jiné vyjádřil ke stěžovatelkou namítané neústavnosti napadeného ustanovení, když také v tomto ohledu se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o dostatečnosti a jednoznačnosti již existující prejudikatury (zejm. nálezem Ústavního soudu.

Ústavní stížnost 

Stěžovatelka ve své stížnosti ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a ústavně garantované ochrany majetku dle čl. 11 Listiny.

Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny stěžovatelka v prvé řadě věcně argumentovala tím, že při vydání napadených rozhodnutí obecné soudy opomněly učinit pro rozhodnutí potřebný právní závěr o klíčové předběžné otázce, a to konkrétně o určení té které restituční skutkové podstaty obsažené
v zákoně o obecních restitucích, na jejímž základě mělo přejít vlastnické právo k dotčenému pozemku na stěžovatelku.

Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že obecné soudy měly tím, že nepřistoupily ke stěžovatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, zatížit řízení vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dále stěžovatelka ve své stížnosti podala návrh na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Ústavní soud 

K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatoval, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost převážně polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává.

Z napadených rozhodnutí plyne, a to zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy se i touto otázkou v potřebné míře podrobnosti zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, přičemž Ústavní soud podotýká, že právo na odůvodnění rozsudku není právem absolutním.

Ústavní soud se dále vyjádřil k předání pozemku od Lesů České republiky obci Radiměř v roce 1998. Zápis o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí vyhotovený mezi stěžovatelkou a státním podnikem Lesy České republiky dne 7. prosince 1998 obsahuje jen obecný odkaz na zákon o obecních restitucích. Ve vztahu k titulu nabytí vlastnictví z pohledu obecných soudů se nejeví jako rozhodný, jelikož tento svědčil jen o tom, že byl dotčený pozemek stěžovatelce předán (a má tedy charakter spíše "předávacího protokolu").

Ústavní soud se také vyjádřil k předmětné lhůtě, ve které měla obec podat návrh na zapsání vlastnictví středisku geodézie. V této souvislosti uvedl, že nemůže obstát argument stěžovatelky o nepřiměřené krátkosti předepsané lhůty k podání návrhu na zápis vlastnictví. "Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá". K tomu Ústavní soud nyní rozvedl, že stanovení jakékoli lhůty k uplatnění práv je obecně v rukou zákonodárce, který je sice limitován ústavněprávními mantinely, a to zejména zákazem legislativní libovůle, avšak pokud jím stanovená délka lhůty není zjevně nepřiměřená a fakticky (či jinak) neznemožňuje výkon práva, zůstává určení její konkrétní délky především věcí právně politickou.

Dále Ústavní soud uvedl, se že stěžovatelka mýlí, má-li za to, že čl. 95 odst. 2 Ústavy zakládá účastníkovi soudního řízení subjektivní (procesní) právo domáhat se předložení věci Ústavnímu soudu. Dané ustanovení takové procesní právo účastníkovi nezakládá, a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces, neboť postup spočívající v předložení věci Ústavnímu soudu je přímo odvislý toliko od právního názoru obecného soudu na ústavnost jinak použitelného zákonného ustanovení, který si obecný soud formuluje samostatně a nezávisle.

Ústavní soud závěrem shrnul, že z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se jeví, že obecné soudy se předběžnou otázkou vlastnictví dotčeného pozemku v dostatečné míře zabývaly, své závěry odpovídajícím způsobem a logicky odůvodnily, přičemž nevybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta:

  1. Pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu.
  2. K přechodu majetku obcí zpět na stát dochází (v daném případě došlo) až marným uplynutím zákonné lhůty v důsledku dlouhodobého neplnění povinností ze strany obcí, a to za účelem zvýšení právní jistoty, resp. ukončení období nejistoty, u vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.09.2020, sp. zn. I.ÚS 3161/19

V projednávaném sporu se jednalo o určení vlastnického práva, k pozemkům, které byly  Listinou o přídělu ze dne 13. 9. 1949,  vydanou Ministerstvem zemědělství dle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, přiděleny MNV Znojmo z majetku velkostatku Hradiště sv. Hypolita vlastníka „Probošství řádu Křižovníků ve Znojmě“ s „výhradami a uvedenými podmínkami“, že podmínky byly splněny a pozemky dne 29. 12. 1948 odevzdány MNV Znojmo jako přídělci, aniž však byla provedena intabulace.

Předmětné pozemky jsou v současné době ve vlastnictví České republiky a v nájmu společnosti LST a. s. a náležely a nadále náleží k areálu Lesní školky Milíčovice vytvořeného státem v letech 1984 - 1986, s nímž tvoří jeden funkční celek. Pouze jeden pozemek parc. č. 610 je od ostatních pozemků vzdálen několik kilometrů, takže jeho funkční souvislost s areálem lesní školky dána není.

Žalobce město Znojmo podal určovací žalobu proti žalovanému Lesy České republiky, s. p.,   k Okresnímu soudu ve Znojmě. Žalobce poukazoval na to, že předmětné pozemky „nabyl jako příděl“, za který zaplatil přídělovou cenu, a směnil jiné své nemovitosti o celkové výměře cca 115 ha; předmětné pozemky tak představují jeho historické vlastnictví. Je-li § 2 zák. č. 172/1991 Sb. restituční povahy, pak by mělo být historické vlastnictví obce navráceno do předchozího stavu, nehledě na skutečnost, že stát tyto pozemky z vlastní vůle zastavěl.  Okresní soud však žalobu zamítl.

Poté žalobce podal proti rozsudku okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten výrokem I. rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 21 Co 31/2018-300, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2017, změnil v jeho části týkající se pozemku parc. č. 610 v k. ú. Bezkov tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 610 - ostatní plocha v k. ú. Bezkov, obci Bezkov, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj a ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu  potvrdil.

Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na danou věc se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětné pozemky nebyly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví města Znojma, když ohledně nich nedošlo ke změně zápisu o vlastnickém právu v pozemkových knihách, ačkoliv až do 31. 12. 1949 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným dle zákona č. 142/1947 Sb. zapotřebí intabulace vlastnického práva přídělce.

V případě předmětných pozemků se podle odvolacího soudu nejednalo o tzv. historický majetek obce, neboť žalobce jej k 31. 12. 1949 nevlastnil. K přechodu tohoto majetku tak mohlo dojít dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k datu 1. 7. 2000, kteréžto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí majetku obcemi.

Podle odvolací soudu předmětné pozemky - vyjma pozemku parc. č. 610 - je však třeba považovat za zastavěné ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a „tvořící jeden funkční celek lesní školky Milíčovice (uvnitř kterého se nacházejí pozemky parc. č. 562/5 a č. 562/6 zastavěné stavbami, jež byly k datu 1. 7. 2000 ve vlastnictví jiných právnických osob než státu), a proto se na ně ustanovení § 2a odst. 1, 5 zákona č. 172/1991 Sb. odkazující z hlediska rozsahu na nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d) nevztahuje“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný-Lesy České republiky, s. p., se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud vyšel z nálezu Ústavního soudu, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb.“.  „Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.

Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.“

Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy otázka „zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem na základě přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. byla nutná intabulace vlastnického práva či nikoliv, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, přičemž závěr odvolacího soudu je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu, není dovolání žalobce přípustné, neboť dovolací soud je těmito závěry dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta:

K nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace.

V případě restitučního nároku musí být u pozemků, které jsou předmětem soudního řízení zkoumáno jejich hospodářské využití pro okolní pozemky, např. již vybudována infrastruktura využívaná pro jiné pozemky a propojenost s ostatními pozemky s nimiž tvoří funkční celek. Případným vydáním pozemku by nemělo docházet k hospodářskému znehodnocení pozemků sousedních. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.08.2021, sp. zn. 28 Cdo 2161/2020

Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zaslala písemnou výzvu povinné osobě státnímu podniku Lesy České republiky k vydání lesních pozemků. Výzva byla povinné osobě-LČR doručena dne
1. 7. 2013. Dotčené pozemky určené k plnění funkcí lesa byly oprávněné osobě předány dne 18. 9. 2014.

V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom LČR na těchto pozemcích prováděly nahodilou těžbu dřeva (kůrovcovou, ostatní hmyzovou, živelnou, tracheomykózní, ostatní těžbu a pokládaly lapáky). Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6 428 244 Kč.

Oprávněná osoba-žalobkyně proto nárokovala vydání věci, případně zaplacení 11 286 538 Kč s příslušenstvím a podala žalobu k Okresnímu soudu v Olomouci. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 zamítl žalobu o vydání specifikované dřevní hmoty a pro případ, že ji žalovaný nemá v držení, o zaplacení částky 11 286 538 Kč s příslušenstvím.

Po odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy žalovaný o vydávané pozemky v době od obdržení výzvy k vydání do jejich odevzdání žalobkyni pečoval jako řádný hospodář (plnil povinnosti stanovené mu zákonem č. 289/1995 Sb., nemá žalobkyně na vydání vytěžené dřevní hmoty ani na poskytnutí peněžní náhrady nárok. Žalobě, jíž se takovéhoto plnění domáhala, proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Předestřela otázku výkladu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ukládajícího povinné osobě vydat oprávněné osobě věc ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena.

Podle § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Rozhodným dnem, jímž se stav vydávané věci řídí, je tedy den, kdy byla povinné osobě doručena výzva k vydání věci.

Soud konstatoval, že smyslem uvedené právní povinnosti je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení jeho účelovým změnám. Důraz na zachování stavu věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě totiž přispívá k právní jistotě jak oprávněné, tak povinné osoby.

Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz ustanovení §§ 32 odst. 1, 33 odst. 1, věty první, lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně.

Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná povinná osoba v situaci, kdy v době od obdržení výzvy k vydání předmětných lesních pozemků do jejich odevzdání žalobkyni dle zákona č. 428/2012 Sb. postupovala při těžbě dřeva s péčí řádného hospodáře a není bez dalšího povinna v daném období vytěženou dřevní hmotu vydat žalobkyni ani jí poskytnout peněžní náhradu.

Nejvyšší soud proto, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

Jestliže povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva a ostatní neodkladné činnosti, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej a preventivní opatření účelně vynaložila.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně Dr. Johanny K.

za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p., 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, s, 3) Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, 4) Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, 5) Správa železnic, státní organizace, 6) Tělovýchovná jednota Turnov, z. s., 7) město Turnov, 8) Tělocvičná jednota Sokol Turnov, 9) Česká republika – Státní pozemkový úřad, 10) Zemědělské družstvo Český ráj Všeň v likvidaci,

o dovoláních Lesů České republiky, s. p., města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, t a k t o : 

Dovolání Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, se odmítá.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č.j. 30 Co 1/2018-1220, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. září 2017, č.j. 8 C 459/2004-997, se ruší a věc se vrací

Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.

Průběh sporu (řízení)

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 19. 6. 2003 domáhala uspokojení restitučního nároku na vydání majetku konfiskovaného státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), původnímu vlastníkovi a právnímu předchůdci žalobkyně, JUDr. Karlu Des Fours Walderode, a navrhla, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, jímž bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí nemovitých věcí (pozemků) označených v přílohách č. 1 a č. 2 rozhodnutí.

Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Vydání mezitímního rozsudku odůvodnil s odkazem na zásadu procesní ekonomie tím, že předmětem restituce je velký počet zkonfiskovaných pozemků, u nichž bude v dalším průběhu řízení jednotlivě zkoumat, jaký je jejich současný stav a zda jsou dány předpoklady pro jejich vydání žalobkyni.

Odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové) pak správnosti takového postupu a vydání mezitímního rozsudku přitakal a při odvolacím přezkumu se soustředil pouze na správnost posouzení způsobilosti původního vlastníka být oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Semilech.

Soudy obou stupňů se v řízeních před nimi probíhajících soustředily jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak i při jeho právním posouzení výlučně na řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

Soudy obou stupňů shledaly, že právní předchůdce žalobkyně nepozbyl státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění účinném do 8. 6. 1949 (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), neboť získal osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947; státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti ze dne 26. 2. 1949 a k jeho znovunabytí došlo dne 25. 8. 1992. Námitky zpochybňující rozhodnutí o vystavení Osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947 považovaly za nedůvodné. Konstatovaly proto, že podmínka zachování československého státního občanství zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona „nabytí občanství zpět“) byla v případě právního předchůdce žalobkyně splněna.

Ohledně dalšího předpokladu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a to neprovinění se proti československému státu, dospěly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 k závěru, že v rozhodnutí o zachování státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Dovolání k Nejvyšší soudu

Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním: Lesy České republiky, s. p., Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, město Turnov, Česká republika – Státní pozemkový úřad. Dovolání dovolatele Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace nebylo podle soudu věcně projednatelné, neboť neobsahovalo řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení § 237 o. s. ř. a proto ho soud odmítl. Dovolání dalších dovolatelů bylo podle soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v rozhodnutí o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Nejvyšší soud

Vzhledem k tomu, že dovolateli předestřená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, považuje ji Nejvyšší soud za dosud zcela nevyřešenou; tím je v projednávané věci založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Soud uvedl podmínky, kdo je oprávněnou osobou pro uplatnění restitučního nároku k majetku.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.

U takové osoby musely být současně splněny tyto podmínky:

a) nabyla počínaje účinností zákona (29. 5. 1992) a kdykoliv později v průběhu lhůty, kdy mohla restituční nárok uplatnit, státní občanství České a Slovenské Federativní republiky,

b) k odnětí jejího majetku a přechodu vlastnického práva na stát došlo na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.,

c) neprovinila se proti československému státu a

d) nabyla zpět občanství podle v ustanovení citovaných předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství vydaných v roce 1948 a později, pokud se tak nestalo již dříve na základě dekretu č. 33/1945 Sb.

Podle soudu dovolatelé procesně relevantním způsobem (v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení § 237 o. s. ř.) nezpochybnili u osoby právního předchůdce žalobkyně závěry soudů nižších stupňů o splnění podmínek státního občanství České a Slovenské Federativní republiky a o odnětí majetku a přechodu vlastnického práva na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Nejvyšší soud konstatoval, že ve vztahu k těmto podmínkám bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že právní předchůdce žalobkyně se stal státním občanem České a Slovenské Federativní republiky na základě listiny vydané Ministerstvem vnitra ČR o udělení státního občanství ze dne 25. 8. 1992, č. j. VSC/2-53/1385/91-588, a že dne 28. 8. 1992 (ve lhůtě určené k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996) uplatnil u místě příslušného pozemkového úřadu (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Semily) nárok na vydání majetku, jenž mu byl odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje.

Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z požadovaných předpisů. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně vydávané ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. mělo mít formu výměru a - kromě výrokové části – mělo být i odůvodněno. Podle soudu je zřejmé, že Ministerstvo vnitra de facto vydalo (shodně jako následně Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947) průkaz o státním občanství, k čemuž nebylo podle dekretu č. 33/1945 Sb. věcně příslušné.

Dovolací soud vyšel z  ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení) a promítl je  do poměrů rozhodování o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Poté dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje; absence náležitostí správního rozhodnutí naříkané osvědčení (dis)kvalifikuje jako paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.

Nejvyšší soud zkoumal, zda byly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění).

Při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud uzavřel, že podmínky k vydání mezitímního rozsudku v nyní posuzované věci splněny nebyly.

U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.

    V poměrech projednávané věci tedy mezitímním rozsudkem nebylo možné rozhodnout, neboť do pomyslného „základu nároku“ by náleželo posouzení veškerých otázek, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout přímo konečným rozhodnutím (rozsudkem), tedy nejen o tom, zda původní vlastník byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Posouzení některých z těchto otázek sice soudy nižších stupňů promítly do odůvodnění rozhodnutí (restituční nárok byl původním vlastníkem uplatněn řádně a včas, žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka a řádně a včas podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu), nicméně řada dalších otázek, jejichž řešení je nezbytné pro přijetí závěru, že žaloba je po právu, zůstala nezodpovězena (důvodnosti určovací žaloby je podřízeno řešení takových otázek, jakými jsou určení povinné osoby k vydání konkrétního majetku a posouzení existence zákonných překážek restituce in integrum ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb.).

Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní věta:

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode oprávněnou osobou nebyl, protože v roce 1947 nebylo řádně rozhodnuto o zachování jeho československého občanství. Osvědčení ministerstva vnitra z roku 1947 označil Nejvyšší soud za paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.

Podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku, protože soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu.

U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2021, č.j. 28 Cdo 313/2020-1445

Spor řešil nejdříve Okresní soud v Bruntále, který zamítl žalobu žalobkyně - České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, aby žalovaný-Vojenské lesy a statky České republiky byl povinen uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání specifikovaných pozemků v katastrálních územích Bruntál-město, Oborná, Skrbovice, Nové Heřminovy, Staré město u Bruntálu a Dětřichovice.

Soud I. stupně

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která je právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve a náboženské společnosti, resp. její právní předchůdce Řád německých rytířů nebyl v době rozhodné podle § 1 tohoto zákona tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož vlastnické právo k nim pozbyl v době nesvobody na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti - Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne 27. 2. 1939, že nemovitosti byly nejméně od roku 1940 zapsány pro subjekty Německé říše, což vyplývá z jednotlivých knihovních vložek a zemských desek, v nichž žádné nové zápisy, jimiž by došlo k obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům, uvedeny nejsou.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že proces konfiskace majetku žalobkyně byl započat a také dokončen před datem 25. 2. 1948, tedy nikoliv v rozhodném období. Za této situace soudům ani podle zákona č. 428/2012 Sb. nepřísluší zkoumat, zda při konfiskaci majetku žalobkyně se jednalo o zákonný akt, přičemž vydaná konfiskační rozhodnutí nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí.

Soud uzavřel, že žalobkyně není oprávněnou osobou dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. k podání předmětné žaloby, neboť v řízení neprokázala vznik majetkové křivdy dle jeho § 5, když její majetek byl před datem 25. 2. 1948 konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb., a po účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. řádně a včas u příslušného soudu neuplatnila nárok na vrácení majetku. Vzhledem k absenci aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. ji proto jako nedůvodnou zamítl a dále se již nezabýval otázkou, zda předmětem navržené dohody o vydání nemovitostí jsou pozemky vyloučené z vydání z některého z důvodů uvedených v § 8 tohoto zákona, příp. zda tyto pozemky jsou jinými, než zemědělskými nemovitostmi tak, jak to předpokládá jeho § 2 písm. b). 

Soud II. stupně

Po odvolání žalobkyně ke Krajskému soudu v Ostravě tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce Řád německých rytířů, nebyl v době rozhodné podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb., tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vlastníkem požadovaných nemovitostí, jelikož vlastnické právo k nim pozbyl v době nesvobody na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti.

Nad rámec závěrů soudu prvního stupně odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř. rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj a „zjištěním“ Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, ohledně druhu a využití pozemků v roce 1991, z nichž vzal za prokázané, že Státní pozemkový úřad rozhodoval o totožných pozemcích v rámci správního řízení podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., tedy „jako by se jednalo o pozemky zemědělské“, a to tak, že pozemky se žalobkyni nevydávají, protože většina pozemků byla v roce 1991 evidována v katastru nemovitostí jako lesní pozemky se způsobem využití lesní půda. O těchto pozemcích by měl rozhodovat právě Státní pozemkový úřad, a teprve následně případně soud.

Nejvyšší soud

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je soud v řízení povinen zkoumat, zda všechny nemovitosti, které jsou předmětem žaloby, jsou zemědělskými či jinými než zemědělskými nemovitostmi, a tedy zda věc náleží do pravomoci soudů či správního orgánu. Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1).

Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zákon č. 428/2012 Sb. (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských, předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky.

Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§ 103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské či nezemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti svá práva souběžně.

I když v řešeném sporu vydal Státní pozemkový úřad rozhodnutí podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jímž žalobkyni nebyla vydána většina pozemků, nezbavovala tato skutečnost soud povinnosti provést šetření ke zjištění, zda tyto nemovitosti jsou nemovitostmi zemědělskými či jinými než nemovitostmi zemědělskými. Je tomu tak proto, že právě až na základě šetření a zjištění, zda předmětné pozemky jsou pozemky zemědělskými či nezemědělskými, může soud učinit závěr o tom, zda je dána jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí věci či nikoliv, přičemž v prvním případě (tedy, že požadované pozemky jsou nemovitostmi zemědělskými) musí řízení pro neodstranitelnou podmínku řízení podle § 104 o. s. ř. zastavit a věc postoupit Státnímu pozemkovému úřadu k rozhodnutí.

Nejvyšší soud vyslovil závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu.

Protože však rozsudek odvolacího soudu v řešení otázky, pro níž je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud oba rozsudky krajského soudu i okresního soudu zrušil podle (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Právní věta:

V případě žaloby na vydání pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb., je soud v řízení povinen zkoumat, zda se jedná o nemovitosti, které, jsou zemědělskými či jinými než zemědělskými pozemky, tak, jak to předpokládá § 2 písm. b) tohoto zákona a tedy zda věc náleží do pravomoci soudů či správního orgánu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu.

Podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle § 10 odst. 4.      

Nedojde-li, podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11.

Strana 1 z 4