Žalobce - Arcibiskupství olomoucké se podanou žalobou domáhal na žalované - České republice – Státním pozemkovému úřadu zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované, ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a Kroměříž (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb, a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv, žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala.
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území Hulín s Rybářstvím Přerov, a. s., a na pozemek v katastrálním území Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.)
Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a § 1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014).
Nepřisvědčil argumentaci žalobce a vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele. Připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Soud uzavřel, že žalobci nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.
Po odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Následně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 28 Cdo 3873/2022-249 zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potom vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu,pročež konstatoval, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nedůvodným proto shledal i nárok na zaplacení částky ve výši 698.787,73 Kč (na vydání užitků ve formě nájemného za období od 1. 7. 2017 do 31. 10. 2018), jenž zůstal předmětem odvolacího řízení po kasačním zásahu dovolacího soudu.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Domníval se, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá oprávněné osobě právo požadovat po povinné osobě vydání nájemného, které tato osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání pozemků podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. do okamžiku vydání pozemků oprávněné osobě.
Zdůraznil, že v předchozím kasačním rozsudku dovolací soud vyložil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepřiměřeně restriktivním způsobem, shledal-li, že k zajištění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy není povinná osoba vázána vydat oprávněné osobě užitky získané za dobu od převzetí výzvy k vydání.
Namítal, že na posuzovanou věc dopadají závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku povinnost povinné osoby vydat s vydávanou věcí také užitky, které povinná osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání, formuloval jako zásadu obecně platnou, bez vazby na konkrétní případ. Žalobce měl za to, že užitky v podobě utrženého nájemného či pachtovného i plody naturální představují pro vlastníka pozemku vyprodukovaný výnos, který pramení ze samotné vydávané věci, pročež povinná osoba se v době, kdy o vydání věci bylo řádně požádáno, obohacovala i o utržené nájemné coby právní plod věci.
Odvolací soud měl dle mínění dovolatele zohlednit, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, bylo porušeno právo žalobce na zákonného soudce a na soudní ochranu, neboť se Nejvyšší soud odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, aniž by spor předložil velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Akcentovala, že užitek ve formě nájemného plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci do nabytí vlastnického práva k věci ze strany žalobce není součástí a ani příslušenstvím věci a nenáležel k původnímu církevnímu majetku, přičemž uvedenému názoru přitakal i Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1458/23.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve předestřel, že podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon.
V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene).
Plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci přitom nelze podřadit pod změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu.
Nejvyšší soud shledal, že zákon č. 428/2012 Sb. – na rozdíl od dříve přijatých restitučních předpisů – výjimky z generální klauzule obsažené v ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá a třetí neupravuje, a tudíž ani implicitně nepřipouští.
K odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, podotkl, že označené rozhodnutí bylo vydáno za zcela nesouměřitelných skutkových okolností, kdy žalovaný jakožto osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb. na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 1. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné dne 18. 9. 2014 pozemky určené k plnění funkcí lesa. V době od 1. 7. 2013 do 18. 9. 2014 přitom žalovaný na těchto pozemcích prováděl nahodilou těžbu dřeva. Zároveň ovšem za dané období došlo i k přírůstu dřevní hmoty v hodnotě (dle lesního hospodářského plánu) 6.428.244,- Kč. Popsaný skutkový stav tak implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci opírající se o závěr, že pokud povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu.
Může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila. Součástí lesního pozemku jsou totiž stromy, jež pokácením tuto svou právní povahu ztrácejí a stávají se oddělením (v podobě dřevní hmoty) věcí v právním slova smyslu samostatnou (viz § 505 a § 507 o. z. a § 120 odst. 1 obč. zák.).
Současně jsou stromy oddělitelnými přirozenými plody (lesního) pozemku [(fructas naturales) - § 491 o. z.], jež náleží zpravidla tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen (§ 1067 o. z.).
Nájemné, na jehož vydání byl uplatněn nárok v nyní projednávané věci, ovšem nelze – na rozdíl od stromů – označit za původní církevní majetek ve stavu rozhodném ke dni doručení výzvy povinné osobě a současně užitek ve formě nájemného netvoří součást či příslušenství takového majetku. Nelze tudíž identifikovat rozdílnost v rozhodování jedné a téže otázky Nejvyšším soudem, což implikuje závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. z hlediska korespondujícího důvodu odlišného řešení totožné právní otázky dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní věta
Nájemné, jež je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§ 491 odst. 2 o. z.), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydává, podřadit. Nejde o součást a ani o příslušenství věci, jež by náležela do historického církevního majetku žalobce, ani o jejich náhradu a rozumně nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, jež by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2023, č.j. 28 Cdo 2972/2023-305
Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj rozhodl v říjnu až prosinci 2016 o tom, že se Cisterciáckému opatství Vyšší Brod vydávají nemovité věci o rozloze asi 39,48 hektarů. Později krajský pozemkový úřad tato řízení v říjnu 2019 obnovil, a to kvůli odlišnému právnímu názoru Vrchního soudu v Praze. Ten dospěl v řízeních o jiných nemovitých věcech opatství (ve sporu mezi opatstvím a státním podnikem Lesy České republiky) k závěru, že nemovité věci nelze vydat, a to kvůli překážce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Opatství se proti obnově řízení odvolalo, avšak žalovaný Státní pozemkový úřad odvolání zamítl.
Opatství uspělo až u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud posuzoval pouze zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení, neboť jakékoli úvahy o samotném restitučním nároku krajskému soudu nepřísluší.
Krajský soud zrušil napadená rozhodnutí obou stupňů, neboť v této věci nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Správní orgány totiž vycházely jen z nového právního posouzení vrchního soudu. To ale není novou skutečností či důkazem. Vrchní soud navíc nerozhodoval podle nových skutečností, ale podle skutečností zjištěných už správním orgánem prvního stupně. Správní orgány tedy neoznačily žádné dříve neznámé skutečnosti či důkazy, pro které by bylo možné zahájit obnovu řízení [§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu]. Důvodem obnovy proto nemohlo být zrušení či změna rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem původního rozhodnutí [§ 100 odst. 1 písm. b) správního řádu].
K nápravě právních vad správního rozhodnutí slouží přezkumné řízení. Správní orgán však nemůže nařídit obnovu řízení namísto přezkumného řízení jen proto, že k zahájení přezkumného řízení už uběhla zákonná prekluzivní lhůta.
Krajský pozemkový úřad se navíc dopustil závažného procesního pochybení při zahájení řízení o obnově. Žalobci nebylo oznámeno ve smyslu § 46 správního řádu, že se zahajuje řízení o nařízení obnovy řízení z moci úřední. Tento postup byl v rozporu s § 100 odst. 3 správního řádu, který neumožňuje, aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem řízení. Před vydáním takového rozhodnutí bylo dále zapotřebí účastníky řízení o nařízení obnovy vyzvat, aby se vyjádřili k jeho podkladům a ke všem skutečnostem, na jejímž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit. Kromě toho si odporují výroková část a odůvodnění rozhodnutí krajského pozemkového úřadu. Krajský pozemkový úřad označil ve výroku za důvod obnovy písmeno a), v odůvodnění pak písmeno b) § 100 odst. 1 správního řádu.
Kasační stížnost
Státní pozemkový úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Rozsudek podle něj trpí mnoha vadami, a navíc krajský soud nesprávně posoudil důvody pro obnovu řízení.
Napadený rozsudek není podle něj přezkoumatelný. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž si k tomu opatřil souhlas účastníků poté, co v řízení pokračoval po jeho přerušení. Krajský soud navíc nebyl oprávněn k přezkumu rozhodnutí o obnově, neboť to není rozhodnutím ve věci samé. Krajský soud postupoval formalisticky. Nekriticky převzal argumentaci opatství, neboť obsáhle popsal obsah žaloby a repliky, avšak vyjádření žalovaného shrnul jen stručně.
Správní orgány nevycházely z nového právního posouzení, ale odkazovaly na nové důkazy a skutečnosti. Stěžovatel (žalovaný) trval na tom, že v řízení před vrchním soudem vyšly najevo dříve neznámé listiny (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici, výměr Zemského národního výboru v Praze). Byť tyto listiny dříve existovaly, správním orgánům známy nebyly. Tyto listiny jsou natolik podstatné, že zakládají veřejný zájem, pro který by řízení mělo být obnoveno. Veřejný zájem je dán i tím, že jde o majetek státu. Je také třeba přihlédnout k tomu, že za správní orgány rozhodovaly osoby bez právního vzdělání; nehraje tedy roli, zda poukázaly přímo na rozsudky vrchního soudu, nebo na jednotlivé listiny.
Opatství v reakci na kasační stížnost vyjádřilo se závěry krajského soudu souhlas. Podmínky pro obnovu řízení splněny nebyly, neboť nevyšly najevo žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by správní orgány neměly k dispozici už dříve. Krajský pozemkový úřad se vypořádal s vyhláškou Okresního národního výboru v Kaplici a s výměrem Zemského národního výboru v Praze už v původních rozhodnutích z roku 2016. Vývoj judikatury není důvodem pro obnovu řízení, rozsudky vrchního soudu navíc zrušil Ústavní soud. Obnovu řízení nelze odůvodnit jen odkazem na veřejný zájem.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud (NSS) konstatoval, že správní orgán může rozhodnout o obnově řízení do tří let od právní moci rozhodnutí, pokud je dán některý z důvodů podle § 100 odst. 1 správního řádu a pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 3 správního řádu).
NSS zhodnotil, že napadený rozsudek je přezkoumatelný. Krajský soud se vypořádal s podstatou žalobní argumentace opatství a řádně vysvětlil, proč ji považuje za důvodnou. NSS nezjistil v postupu krajského soudu ani jiné procesní vady, na něž žalovaný poukazoval. Také jeho hmotněprávní závěry, s nimiž žalovaný nesouhlasil, jsou správné. Krajský soud nepochybil, pokud se blíže nezabýval skutkovými zjištěními, neboť spor v této věci byl o otázky právní, nikoli skutkové. Stačilo tedy, že shrnul obsah správních spisů a na jeho základě věc právně posoudil.
NSS dále nepřisvědčil námitce, podle které rozhodnutí o obnově řízení nelze přezkoumat ve správním soudnictví. Správní žalobou podle § 65 s. ř. s. lze napadnout taková rozhodnutí o obnově, která zasahují do subjektivních práv fyzické nebo právnické osoby, ať už konstitutivně, nebo deklaratorně. Vždy je proto třeba zkoumat, zda tu jsou nějaká práva, do nichž rozhodnutí zasahuje či zasáhnout může.
NSS zdůraznil, že správní orgány v původním řízení rozhodly o tom, že se opatství vydávají nemovité věci. Nařízením obnovy zpochybnily správní orgány vlastnické právo opatství k těmto nemovitým věcem. To lze považovat za zásah do práv opatství, neboť jeho postavení jako vlastníka se stalo nejistým. Tento zásah založil opatství aktivní legitimaci k podání žaloby. Žaloba byla tedy přípustná. Krajský soud postupoval správně, pokud přezkoumal rozhodnutí žalovaného věcně.
NSS dále připomněl, že správní rozhodnutí se skládá z výroku, ve které správní orgán stanoví účastníku určité právo či povinnosti, a z odůvodnění, ve kterém správní orgán své rozhodnutí vysvětlí. Odůvodnění tedy musí odpovídat výroku – a krajský pozemkový úřad pochybil tím, že označil ve výroku jiný důvod obnovy než v odůvodnění. Tuto chybu měl odstranit žalovaný. Jeho roli nemohl nahradit krajský soud (jak se domníval žalovaný). Krajský soud – jako soud ve správním soudnictví – se řídí kasačním principem: pokud zjistí vadu správního rozhodnutí, nemůže je změnit, ale jen zrušit (§ 78 s. ř. s.).
NSS se ztotožnil i s hmotněprávním závěrem krajského soudu, že se řízení o obnově zahajuje z moci úřední oznámením podle § 46 správního řádu. Účastník tohoto řízení musí být informován o zahájení řízení o obnově a musí mít možnost se k důvodům obnovy vyjádřit. Pokud je prvním úkonem v řízení až samotné rozhodnutí o obnově, jde o odchylku od řádného procesního postupu, která je podstatnou vadou řízení.
Důvody pro obnovu řízení podle NSS nebyly dány. Správní orgán totiž může nařídit obnovu řízení z moci úřední, jen pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nebo pokud bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení, a zároveň pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 1 a 3 správního řádu). Správní orgány neprokázaly, že byly tyto důvody splněny.
NSS konstatoval, že správní orgány neuvedly žádné neznámé skutečnosti nebo důkazy a ani netvrdily, že bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení. Nebyly tedy dány důvody pro obnovu řízení. Podle NSS nehraje roli, že správní orgány spatřovaly na obnově řízení veřejný zájem. Veřejný zájem totiž není samostatným důvodem pro nařízení obnovy řízení. Spolu s veřejným zájmem musí být vždy splněn alespoň jeden z důvodů uvedený v § 100 odst. 1 správního řádu.
Nařízení obnovy neospravedlňuje ani to, že ve věci rozhodovaly osoby bez právního vzdělání. Soud rozumí tomu, že ve správním řízení mohou rozhodovat osoby, které jsou odborníky v určité oblasti, ale nemají právní vzdělání. Pro takové osoby tedy může být obtížné vypořádat se s některými procesními otázkami. To ale neznamená, že mohou na správné řešení těchto otázek rezignovat. Správní úřady nesmějí zapomínat, že jsou vykonavateli veřejné moci, a jsou tedy povinny usilovat o to, aby jejich rozhodování bylo profesionální po všech stránkách. Soudy nemohou na jejich nesprávné úvahy hledět shovívavěji jen proto, že jejich zaměstnanci nejsou právně vzděláni.
NSS proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Správní orgán může nařídit obnovu řízení z moci úřední, jen pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nebo pokud bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení, a zároveň pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 1 a 3 správního řádu).
Je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz, a nikoliv každý důkaz, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení.
Správní žalobou podle § 65 s. ř. s. lze napadnout taková rozhodnutí o obnově řízení, která zasahují do subjektivních práv fyzické nebo právnické osoby, ať už konstitutivně, nebo deklaratorně. Vždy je proto třeba zkoumat, zda tu jsou práva, do nichž rozhodnutí zasahuje či zasáhnout může.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.09.2023, č.j. 10 As 87/2022
Žalobce-právnická osoba - církevní organizace - doručil žalované Pozemkovému fondu České republiky výzvu k vydání specifikovaných) pozemků v katastrálním území Hulín a dále doručil žalované výzvu k vydání specifikovaného pozemku v katastrálním území Kroměříž. Protože žalovaná odmítla uzavřít dohodu o vydání pozemků, podal žalobce návrh na vydání pozemků ve správním řízení (podle § 9 odst. 6 zákona). Správní orgán (Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj) rozhodl o nevydání pozemků. O vydání pozemků žalobci bylo rozhodnuto až na základě žalobcem (dle § 9 odst. 10 zákona) podaných žalob rozsudky Krajského soudu v Brně.
Žalobce dále žaloval nárok na vydání užitků v podobě nájemného, který opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 12 odst. 1 zákona, a z něhož vyplývá, že povinná osoba, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, je povinna vydat veškeré plody a užitky ode dne doručení výzvy k vydání obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel. Dle komentářové literatury se užitkem rozumí rovněž nájemné.
Žalobce se domáhal zaplacení částky s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) s tvrzením, že žádá o vydání užitků v podobě nájemného, které měla žalovaná podle nájemních smluv obdržet od nájemců pozemků.
Věc rozhodoval na 1. stupni Obvodní soud pro Prahu 3, který odkázal na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Po citaci § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce žalobu opíral, dospěl k závěru, že uvedený rozsudek na projednávanou věc nedopadá. Podle soudu I. stupně je to z toho důvodu, že žalovaná (v postavení správního organu) mohla rozhodnout (podle příslušných ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o nevydání pozemků, takže její rozhodnutí nebyla projevem svévole. O vydání pozemků rozhodl až Krajský soud v Brně, když konstatoval, že stavba rybníků (vodního díla) není stavbou ve smyslu občanského zákoníku a netvoří tak překážku pro vydání pozemků žalobci. Žalovaná se tedy od právní moci rozsudků nedostala do postavení neoprávněného, později nepoctivého držitele, a není povinna vydat užitek ve formě nájemného za uvedenou dobu žalobci. Proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytkl soudu I. stupně, že ačkoliv v napadeném rozsudku obsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu, jeho závěry se neřídil. Zdůraznil, že výklad § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je Nejvyšším soudem postaven na předpokladu, že doručením opodstatněné výzvy k vydání pozemku se povinná osoba dostává do postavení, jež je třeba připodobnit postavení neoprávněného, resp. nepoctivého držitele, a že povinná osoba se do tohoto postavení dostává objektivně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací zopakoval dokazování nájemními smlouvami, které se týkaly pronájmu předmětných pozemků v katastrálním území Hulína a v katastrálním území Kroměříž Pozemkovým fondem České republiky nájemcům. Z uvedených nájemních smluv zjistil, že v obou nájemních smlouvách bylo v článku V pod bodem bod 2) ujednáno, že nájemné se platí ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně - po jejich částečném upřesnění dospěl k závěru, že soud I. stupně v zásadě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, při právním posouzení věci odkázal na odpovídající právní přepisy, dospěl však k nesprávným právním závěrům.
Městský soud v Praze byl (oproti soudu I. stupně) názoru, že v projednávané věci, v níž žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi požaduje s odkazem
na § 12 odst. 1 uvedeného zákona po žalované jako osobě povinné k vydání v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Hulín rovněž vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků (a nahrazení rozhodnutí správního orgánu o jejich nevydání), jsou zcela aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu.
Odvolací soud se přiklonil k názoru Nejvyššího soudu, že v případě pokud by povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila.
Soud uzavřel, že žalobci svědčí ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nárok na vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků. Podle § 491 odst. 2 o. z. jsou užitky to, co věc pravidelně poskytuje ze své povahy, přičemž podle komentářové literatury k uvedenému ustanovení takovým užitkem je např. pohledávka nájemného.
Odvolací soud uznal jako opodstatněnou námitku vznesenou týkající se promlčení části žalovaného nároku a to za dobu tří let předcházející datu podání žaloby, (ve smyslu § 629 odst. 1, § 619 odst. 1 o. z.), když nárok na vydání užitků je specifickým zákonným nárokem, nikoliv nárokem z bezdůvodného obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019).
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (I.) změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ode dne [datum] do zaplacení (v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), jinak ho jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Právní věta
Povinná osoba zajišťující splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy je povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání). Může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz § 32 odst. 1, § 33 odst. 1 věty první lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2018, Č.j. 28 Cdo 2801/2018-276
V katastrálním území Nová Ves u Jeseníku probíhaly komplexní pozemkové úpravy a současně byl na některé pozemky v užívání Lesů České republiky, s. p., uplatněn restituční nárok Arcibiskupstvím olomouckým. Církvi byly nárokované pozemky vydány rozhodnutím žalovaného Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge. Žalobce (stěžovatel) Lesy České republiky, s. p., však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které bylo vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno.
Žalovaný-Státní pozemkový úřad věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení a přesto vydal nové rozhodnutí ze dne 24. 8. 2020 č. j. SPU 199079/2020, ve kterém, v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav, rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení Arcibiskupství olomoucké, pozbývá vlastnického práva k dosavadním pozemkům parc. č. 382, 383, 392/2, 440/1, 442, 443, 444/1, 444/2 a 444/3 v k. ú. Nová Ves u Jeseníku a nabývá vlastnické právo k pozemkům podle schváleného návrhu pozemkových úprav nových parc. č. 489, 490, 492, 494, 495, 496, 503, 562, 564 a 565 v témže katastrálním území s tím, že namísto pozemků původních bude v katastru nemovitostí u pozemků nových parcelních čísel zapsána poznámka o podané žalobě.
Žalobce Lesy České republiky, s. p., podal proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016 je tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení o historickém církevním majetku vedeného dříve před správními orgány. Žalobce tak nemůže ztratit v navazujícím občanském soudním řízení svou aktivní věcnou legitimaci jen proto, že sporné pozemky byly v důsledku komplexní pozemkové úpravy přečíslovány. Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví totiž brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016. Krajský soud proto uzavřel, že žalobcovy námitky o ztrátě aktivní věcné legitimace v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 89/2016 jsou liché. Současně krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, jakkoli je jeho odůvodnění k předmětné otázce vskutku stručné až kusé, neboť základ řešení nastíněného problému v něm nalézt lze.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že původní „sporné pozemky“ jsou předmětem probíhajícího soudního řízení na základě žaloby o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, které je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Žalovaný věděl o dříve zahájeném a stále probíhajícím soudním řízení, přesto vydal žalobou napadené rozhodnutí, a tím protiprávně zasáhl do práv stěžovatele. Stěžovatel zahájil soudní řízení z důvodu vadného, resp. nesprávného rozhodnutí žalovaného, který rozhodl, že lze osobě zúčastněné na řízení vydat sporné pozemky, které jsou dotčeny výlukovými důvody podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo „de iure“ k zániku sporných pozemků, čímž stěžovatel fakticky ztratil aktivní legitimaci v dosud probíhajícím soudním řízení. Ze zákona ani relevantní soudní judikatury přitom nevyplývá, že by samotná poznámka o podané žalobě zapsaná v katastru nemovitostí k nově vzniklým pozemkům byla způsobilá zvrátit právní účinky žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně právně interpretoval § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, když stěžovatel má za to, že citované ustanovení směřuje k ochraně církevních subjektů, nikoli však k ochraně subjektů odlišných. Zákonodárce zde výslovně myslel pouze na církve a náboženské spolky, čemuž ostatně odpovídá i jazykový výklad dotčeného ustanovení.
Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že podle žalobou napadeného rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení pozbyla vlastnické právo ke sporným pozemkům, jejichž výměra podle přílohy č. 1 byla 581 503 m2. Výměra pozemků, které osoba zúčastněná na řízení nabyla a které mají podle přílohy č. 1 „nahrazovat“ sporné pozemky, je 588 305 m2.
Z uvedeného je zřejmé, že pozemky vzniklé žalobou napadeným rozhodnutím svoji výměrou zcela neodpovídají původním sporným pozemkům.
Osoba zúčastněná na řízení (Arcibiskupství olomoucké) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný. Poukázala na to, že námitky stěžovatele proti napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí se nesou v obecném duchu a nemíří proti nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
Osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že zákon o pozemkových úpravách upravuje postup při komplexních pozemkových úpravách tak, že nejprve je vydáno rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav podle § 11 odst. 4 citovaného zákona. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání a následně i správní žalobu. Schválený návrh komplexních pozemkových úprav pak představuje závazný podklad pro rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu podané kasační stížnosti (i žaloby) je zřejmé, že podstatou stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že žalobou napadeným rozhodnutím dojde ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách k originárnímu nabytí nových pozemků osobou zúčastněnou na řízení. Tyto pozemky mají nahrazovat původní pozemky, které sice byly rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. SPU 41195/2016/121/Ge, vydány osobě zúčastněné na řízení. Stěžovatel však podal ke krajskému soudu žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí, které je vedeno pod sp. zn. 23 C 89/2016 a nebylo dosud skončeno. Stěžovatel je toho názoru, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ztrácí aktivní věcnou legitimaci k vedení uvedeného civilního sporu a nebude tak mít možnost domoci se nápravy pochybení žalovaného spočívajícího ve vydání sporných pozemků osobě zúčastněné na řízení. Žalovaný tedy měl podle stěžovatele řízení o komplexních pozemkových úpravách přerušit a vyčkat výsledků řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 23 C 89/2016.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud zcela správně soustředil na podstatu a smysl stěžovatelovy žalobní argumentace, přičemž dospěl k závěrům, se kterými se kasační soud ztotožnil. Podle § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách se při církevních restitucích na nově vzniklé pozemky podle schváleného návrhu nahlíží jako na původní majetek.
Z citovaného ustanovení přitom nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by mělo chránit pouze církve a náboženské společnosti, a nikoliv již odlišné subjekty. Skutečnost, že došlo v mezidobí ke komplexním pozemkovým úpravám, nemá vliv na to, že předmětem občanskoprávního řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 89/2016 je stále stejná část zemského povrchu (původního církevního majetku), a to bez ohledu na parcelní číslování. Není ani podstatné, že výměra sporných pozemků, ke kterým osoba zúčastněná na řízení podle žalobou napadeného rozhodnutí pozbyla vlastnické právo, a výměra pozemků, které podle tohoto rozhodnutí nabyla, se mírně liší. Je třeba vycházet z toho, že původní sporné pozemky jsou nadále identifikovatelné jako části pozemků vzniklých na základě žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle Nejvyššího správního soudu tak nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že tento v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí ztratí svou aktivní věcnou legitimaci v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 23 C 89/2016, neboť předmětem soudního řízení je i nadále tatáž věc, která byla předmětem restitučního řízení vedeného dříve před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není nezákonné z důvodu, že žalovaný řízení o komplexních pozemkových úpravách nepřerušil a nevyčkal konečného výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 89/2016. Postupem žalovaného nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Krajský soud proto nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Právní věta
Pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků), jenž je předmětem občanskoprávních vztahů, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.
Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Plně originárnímu nabytí vlastnického práva církví brání § 3 odst. 4 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, který působí obousměrně, tzn. v probíhajícím občanskoprávním řízení nejen k ochraně církve, ale i k ochraně žalobce tak, že žalobce je i nadále aktivně věcně legitimován k řízení vedenému krajským soudem.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.05.2023, č.j. 7 As 172/2021-40
Vojenské lesy a statky ČR, s. p. (dále také "žalobce", v ústavní stížnosti vedlejší účastník) měly podle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 1. 2019 vydat Římskokatolické farnosti Čučice (stěžovatelka) 2 pozemky, (zemědělský a lesní), v k. ú. Čučice. Tyto pozemky tvořily v minulosti jeden funkční celek označený jako parcela PK 463 v obci Čučice, byly zapsány v téže knihovní vložce pozemkové knihy a plnily jeden hospodářský účel. Spor se vedl o výklad § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tedy o to, který majetek se vydává a který nikoli. Konkrétně šlo o výklad podmínky funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání bylo požadováno.
Na prvním stupni věc řešil Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 35 C 1/2019-84 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nevydání pozemků stěžovatelce.
Po odvolání Vojenských lesů a statků ČR, s. p. řešil spor Vrchní soud v Olomouci. Ten rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně s tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 568/1 a č. 569/4 v k. ú. Čučice, a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019.
Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že "bazíroval-li by soud na splnění funkční souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemohlo by rozhodnutí správního orgánu obstát, protože funkční souvislost, tak jak je význam tohoto pojmu vykládán Nejvyšším soudem, v tomto případě dána není".
Vzhledem k tomu, že tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, odvolací soud jej vzal za nesporný a soustředil se pouze na přezkum správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně a zejména správností jeho úvahy o nutnosti použít při výkladu ustanovení § 7 odst. 1 zákona tzv. teleologickou redukci na základě dvou předpokladů, a to, že "funkční souvislost by měla být zjišťována jen v případě tzv. nehospodářského majetku" a že "by povinnou osobou měla být prokazována potřeba státu prostřednictvím svých organizačních složek nebo jiných osob plnících veřejný zájem sporný majetek využít". Premisy, z nichž soud prvního stupně vycházel, proto v žádném ohledu odvolací soud nepovažoval za správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu nejsou rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Ústavní stížnost
Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasila, přičemž na podporu svých tvrzení předkládala obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně vyjádřila přesvědčení, že funkční souvislost dotčených pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původně jeden celek je pak dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné hospodářské jednotce. Pozemky jsou vzájemným předpokladem fungování a užívání ke stanovenému účelu, kterým je hospodářská a zemědělská činnost. Prokázání funkční souvislosti, jak ji požaduje odvolací a dovolací soud, pak v případě zemědělských pozemků, s nimiž jsou příslušné hospodařit jiné osoby než Státní pozemkový úřad a Lesy ČR, s. p., nebude nikdy splnitelné. Pokud zákonodárce zamýšlel určité konkrétně vymezitelné pozemky nevydávat, měl tuto skutečnost uvést do zákona. Výklad zastávaný napadenými rozhodnutími tak fakticky rozšiřuje okruh výlukových důvodů dle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti fakticky kopírují argumenty předestřené již před soudem prvního stupně a zejména pak v odvolání a dovolání, čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nenáleží. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího a dovolacího soudu neztotožňuje, totiž nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
Ústavní soud uvedl, že z textu zákona i z jeho systematiky obecné soudy jednoznačně dovodily, že podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí i pro vydání věcí hospodářské povahy a že úmysl zákonodárce směřující k omezení rozsahu vydávaných nemovitostí oproti § 6 tohoto zákona je formulován jasně. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která postihla rovněž důvody, proč se liší podmínky vydávání u Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od ostatních povinných subjektů uvedených v § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb.
Při výkladu pojmu "funkční souvislost" obecné soudy vycházely z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z nějž vyplývá, že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou).
Pro Ústavní soud bylo v posuzované věci podstatné, že obecné soudy stěžovatelce náležitě objasnily, proč vydaly napadená rozhodnutí, neshledaly její právo na restituci předmětných pozemků, a tedy provedly výklad podústavního práva v neprospěch jejího nároku. Závěry obecných osudů, že stěžovatelkou uplatňované vztahy mezi jejím majetkem, případně majetkem jí již vydaným a předmětnými pozemky nelze posoudit jako vztah funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde pouze o soubor nemovitých věcí, které měly historicky vlastnickou, knihovní, spotřební a prostorovou souvislost, považuje Ústavní soud za přesvědčivé, dostatečně odůvodněné, a tedy ústavně konformní.
Nejvyšší soud i vrchní soud reflektovaly skutečnost, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu. Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.
Ústavní soud konstatoval, že nevydáním části majetku za současné úpravy paušální finanční náhrady byl zřetelně vyjádřen úmysl zákonodárce, který má jasný odraz i v textu zákona. Významná je totiž také okolnost, že právě nemožnost vydat majetek z důvodu chybějící funkční souvislosti kryje finanční náhrada podle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Jak se totiž podává z důvodové zprávy k tomuto zákonnému ustanovení, "suma finančních náhrad určených pro všechny tyto církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán."
Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Právní věta
Funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nelze dovozovat pouze z toho, že nemovité věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě prostorovou.
Funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci, takže ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci je podstatně snížena, a že funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota pozemků. V takovém případě se jedná o souvislost právní - vlastnickou, a ani z toho, že vlastník pozemků používal (či používá) výnosy z hospodaření na nich ke stejnému účelu (v takovém případě se jedná o souvislost spotřební). Taktéž územní blízkost či sousední poloha nemovitostí nezakládá sama o sobě funkční souvislost, neboť i sousedící pozemky mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.01.2023, sp. zn. II. ÚS 1686/21
V projednávaném případě se jednalo o pozemek vlastněným státem, s nímž do 28. 5. 2008 hospodařil státní podnik Lesy České republiky. Dne 28. 5. 2008 státní podnik Lesy České republiky a obec Jiřice učinily souhlasné prohlášení, na jehož základě měl pozemek z vlastnictví státu přejít do vlastnictví obce Jiřice. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání pak soudy rozhodly (rozsudky Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 C 271/2015-143, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2016, č. j. 15 Co 433/2016-187), že vlastníkem pozemku je Česká republika (pro neplatnost souhlasného prohlášení ze dne 28. 5. 2008).
O lesní pozemek se v rámci restituce přihlásila Římskokatolická farnost Jiřice-žalobkyně, která podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „soud prvního stupně“). Spor se vedl o příslušnost organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu, tedy o určení povinné osoby. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 15 C 8/2018-52, rozhodl, že žalobkyni se do jejího výlučného vlastnictví vydává pozemek parc. č. 1294 v k. ú. Jiřice u Humpolce, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 23. července 2018.
Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Konstatoval, že předmětný pozemek má charakter zemědělské nemovitosti podle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání (coby součást lesního půdního fondu) a byl odňat právní předchůdkyni žalobkyně podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přitom ve vztahu k jediné mezi účastníky sporné otázce – kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dovodil, že povinnou osobou jsou Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání a nikoli stát, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, a tedy vydání pozemku není vázáno na splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání.
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podal proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 Co 94/2019-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud – ve sporné otázce, kdo je povinnou osobou podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání – dospěl k závěru, že Lesy České republiky, s. p. k datu doručení výzvy k vydání věci s předmětným pozemkem nehospodařil a neměl ani oprávnění s ním hospodařit, neboť nepřevzal pozemek od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a protože žádná organizační složka s pozemkem podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“), nehospodařila, příslušný s ním hospodařit byl podle § 11 odst. 2 zákona o majetku státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od tohoto se pak odvíjel závěr odvolacího soudu, že vydat předmětný pozemek lze jen tehdy, je-li dána funkční souvislost s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba (žalobkyně) vlastní nebo která se vydává podle zákona o majetkovém vyrovnání (jelikož jde o povinnou osobu podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, lze pozemek vydat jen za splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání), podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání přitom podle odvolacího soudu splněna nebyla.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla, a sice zda se aplikuje § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání na situaci, kdy osobou povinnou podle § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání se stala organizační složka státu na základě jednání, jímž byl obcházen smysl zákona o majetkovém vyrovnání (ačkoli jinak – „správně“ – by osobou povinnou byl Lesy České republiky, s. p. podle § 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání).
Podle žalobkyně Lesy České republiky, s. p. s předmětným pozemkem hospodařil v době, kdy byl souhlasným prohlášením převeden na obec Jiřice (tj. ke dni 28. 5. 2008). Byl-li tento převod v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání shledán neplatným a bylo-li určeno, že vlastníkem pozemku je Česká republika, byla obnovena příslušnost k hospodaření pro Lesy České republiky, s. p. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, se Lesy České republiky, s. p. o pozemek nepřihlásil, přičemž právě nečinnost tohoto státního podniku a nečinnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v níž žalobkyně spatřuje obcházení zákona o majetkovém vyrovnání, odkazujíc na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vedla k tomu, že na pozemek začalo být pohlíženo jako na majetek, s nímž žádná z organizačních složek státu nehospodaří.
Podle žalobkyně tedy na vydání pozemku nebylo namístě aplikovat podmínku funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, neboť povinnou osobou byl ve skutečnosti Lesy České republiky, s. p. (§ 4 písm. b/ zákona o majetkovém vyrovnání). Navíc žalobkyně tvrdí, že odvolací soud otázku funkční souvislosti posoudil nesprávně a odchýlil se při jejím řešení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že v hmotněprávních vztazích a také i v procesně právní rovině, je jednání jak organizačních složek státu, tak ostatních subjektů za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá. Pozemkový úřad, resp. soud v řízení podle části páté o. s. ř., je povinen zajistit, aby se řízení účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§ 4 zákona o majetkovém vyrovnání). Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dále uvedl, že podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání.
Stejně jako je – ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání – podstatný charakter (povaha) majetku pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je tento charakter (povaha) podstatný i pro určení, zda právo hospodaření svědčí státnímu podniku Lesy České republiky či nikoli.
Jestliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo v nyní posuzované věci najevo, že předmětné pozemky jsou lesními pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak se odvolací soud od shora uvedené právní úpravy a judikatury odchýlil, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva
Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je založen na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a je tím založen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. a III. (o nákladech řízení), zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení.
Právní věta
Pro určení příslušnosti organizační složky či jiného subjektu k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, případně těch (samostatných) subjektů, jimž právo hospodaření svěřuje zvláštní reglementace.
Pokud jsou v posuzované věci lesní pozemky (součástí lesního půdního fondu), pak je třeba přisuzovat odpovídající význam jejich charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření státního podniku Lesy České republiky, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2021, č.j. 28 Cdo 3374/2020-115