Jádrem sporu byla otázka prekluze práva zahájit správní řízení o vrácení dotace, konkrétně, zda Státní zemědělský intervenční fond zahájil správní řízení o povinnosti vrátit část dotace včas.
Žalobce Bc. Č. L. si podal žádost o poskytnutí dotace na založení lesního porostu v rámci opatření Zalesňování zemědělské půdy. Žádost byla příslušnému orgánu Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“) doručena dne 28. 11. 2011. Rozhodnutím Fondu byla žalobci poskytnuta dotace v celkové výši 1 337 347,90 Kč.
Kontrolou orgánu Fondu, která proběhla ve dnech 8. 10. 2012 až 26. 10. 2012 byly zjištěny nesrovnalosti týkající se žalobcem deklarované výměry v žádosti oproti skutečně výměře; na některých deklarovaných půdních blocích byl zjištěn pokles životaschopných jedinců pod minimální počet stanovený vyhláškou č. 139/2004 Sb. Bylo zjištěno porušení podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 237/2007 Sb., o stanovení podmínek pro poskytování dotací na zalesňování zemědělské půdy, dle kterého počet životaschopných jedinců neklesne v období od 15. května kalendářního roku následujícího po roce zalesnění do konce pátého roku po roce zalesnění pod 80 % minimálního počtu stanoveného zvláštním předpisem.
Z provedené kontroly byl vyhotoven dne 26. 10. 2012 kontrolní list. Žalobce podal námitky proti kontrole dne 17. 1. 2013, které byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách ze dne 1. 3. 2013.
Rozhodnutím Fondu ze dne 5. 5. 2014, č. j. SZIF/2014/0145500, byla žalobci uložena povinnost vrátit část dotace ve výši 448 429,86 Kč, která mu byla poskytnuta na založení lesního porostu v souladu s nařízením vlády č. 239/2007 Sb.
Žalobce si dále podal odvolání proti rozhodnutí Fondu k Ministerstvu zemědělství – žalovaný. To však svým rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014, č. j. 67659/2014-MZE-14132 odvolání zamítlo a rozhodnutí Fondu potvrdilo.
Žalobce se proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství odvolal k Městskému soudu v Praze.
Městský soud se nejprve zabýval otázkou, kdy došlo k prvotnímu zjištění nesrovnalosti ve smyslu § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. Zde soud dospěl k závěru, že se tak stalo nejpozději při posledním dnu kontroly, ke kterému je rovněž datován kontrolní list, který lze považovat za první písemné hodnocení ve smyslu čl. 35 nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. 6. 2005, o financování společné zemědělské politiky (dále také „Nařízení č. 1290/2005“), tedy dne 26. 10. 2012. Ohledně výše uvedeného nebylo mezi účastníky sporu, protože oba shodně tvrdili, že nesrovnalosti byly zjištěny při provedené kontrole.
Při zjišťování prekluze soud postupoval podle § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., kde je stanovena prekluzivní lhůta, jejíž zmeškání má za následek zánik práva Fondu zahájit řízení o „vrácení dotace a penále“, resp. zánik práva Fondu vyžadovat na příjemci vrácení dotace nebo zaplacení penále. Jelikož lhůta k zahájení řízení počala běžet nejpozději dne 26. 10. 2012, byl posledním dnem lhůty, kdy bylo možno zahájit správní řízení, den 31. 12. 2013, správní řízení však bylo zahájeno až dne 13. 1. 2014, tedy poté, kdy již právo Fondu na zahájení řízení zaniklo.
Podle soudu je názor žalovaného, že mohl zahájit řízení se žalobcem dle Nařízení č. 1306/2013, mylný, neboť, právo žalovaného na zahájení řízení zaniklo ke dni 31. 12. 2013. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani nová delší lhůta stanovená v uvedeném nařízení, neboť v době, kdy nabylo účinnosti, právo zahájit řízení již bylo prekludováno.
Soud se dále zabýval vztahem § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. a čl. 33 odst. 5 Nařízení č. 1290/2005. Nepřisvědčil žalovanému, že členskému státu není v dané oblasti dána pravomoc vlastní právní úpravy, a proto nelze aplikovat část § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., neboť v čl. 33 odst. 5 Nařízení č. 1290/2005 je předpokládáno, že členský stát vydá vnitrostátní právní předpisy upravující řízení s cílem zpětného získání finančních prostředků, přičemž § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb. se týká postupu zpětného získání prostředků. Nařízení nezakazuje, aby prekluzivní lhůta byla vnitrostátním předpisem stanovena, přičemž stanovení této lhůty je nepochybně v souladu s principem právní jistoty.
Závěrem soud zmínil, že v čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení č. 1290/2005, je již přímo stanovena lhůta, ve které mají členské státy požádat o vrácení plateb. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že Fond zahájil řízení o vrácení dotace v rozporu s § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., tedy až poté, co mu zaniklo právo zahájit řízení, nezabýval se dále dalšími žalobními body.
Podle městského soudu, sporná lhůta a s ní spojený zánik práva zahájit řízení o vrácení poskytnutých prostředků není v rozporu s finančními zájmy EU, jak se mylně domnívá žalovaný, neboť v případě, že správní orgán nestihne zahájit řízení včas, může Komise dle čl. 32 odst. 4 Nařízení č. 1290/2005 rozhodnout o tom, že částky, které mají být získány zpět, uhradí členský stát. Naopak soud je toho názoru, že stanovení prekluzivní lhůty je plně v souladu s finančními zájmy EU, protože nutí Fond, aby neotálel se zahájením řízení, tedy neodkládal získání neoprávněně poskytnutých prostředků zpět.
Závěrem soud považoval za vhodné zmínit, že v čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013, které nahradilo Nařízení č. 1290/2005, je již přímo stanovena lhůta, ve které mají členské státy požádat o vrácení plateb.
Jelikož městský soud dospěl k závěru, že Fond zahájil řízení o vrácení dotace v rozporu s § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., tedy až poté, co mu zaniklo právo zahájit řízení, nezabýval se dále dalšími žalobními body, neboť tyto nemohou ovlivnit rozhodnutí soudu a ani další rozhodnutí žalovaného.
Podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, soud zrušil uvedené rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se domáhal zrušení v rozsudku Městského soudu v Praze podanou kasační stížností.
Kasační stížnost
Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že Fond zahájil se žalobcem správní řízení dne 13. 1. 2014, tedy již za účinnosti čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. 12. 2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky.
Dle čl. 54 odst. 1 Nařízení č. 1306/2013 v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb. Odpovídající částky se v okamžiku podání žádosti o vrácení plateb zaznamenají do knihy dlužníků platební agentury.
Dle čl. 121 odst. 1 věty 2 Nařízení č. 1306/2013 se uvedené nařízení použije ode dne 1. 1. 2014.
Závěr městského soudu, podle stěžovatele, dle kterého začala prekluzivní lhůta běžet nejpozději dne 26. 10. 2012, tak není správný. Tato lhůta začala běžet až dne 7. 3. 2013 a nejpozději do 31. 12. 2014 mohlo být zahájeno správní řízení o vrácení poskytnutých peněžních prostředků.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Soud nesouhlasil s námitkou, dle které se za prvotní zjištění nesrovnalostí považuje až rozhodnutí o námitkách proti kontrolním zjištěním. Pro účely kapitoly 2 (Nesrovnalosti) se v přímo použitelném Nařízení č. 1290/2005 prvotním zjištěním správním orgánem nebo soudem rozumí první písemné hodnocení příslušného správního orgánu nebo soudu, v němž tento orgán dojde na základě konkrétních skutečností k závěru o existenci nesrovnalosti, aniž tím je dotčena možnost tento závěr následně změnit nebo odvolat v závislosti na vývoji správního nebo soudního řízení.
Počátek běhu lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace je tedy spojen s okamžikem prvotního písemného hodnocení nesrovnalostí příslušným orgánem nikoli s ukončením kontroly.
Takový okamžik je objektivně určitelný, v projednávané věci je to sepsání kontrolního listu, tj. protokolu o kontrolním zjištění. Spojení počátku běhu lhůty s jakýmkoli dalším úkonem neodpovídá právní úpravě a vede toliko k neodůvodněnému prodlužování řízení. Počátek běhu lhůty pro zahájení řízení tak počíná okamžikem, kdy příjemce poskytnutých prostředků obdrží ze strany Fondu první písemné vyhodnocení nesrovnalostí bez ohledu na to, zda dojde prostřednictvím podaných námitek či jinak k jeho následné změně. Námitky ani rozhodnutí o nich proto nemohou mít vliv na okamžik, ke kterému byla kontrolním orgánem prvotní zjištění písemně zhodnocena, a tedy ani na běh sporné prekluzivní lhůty.
S účinností od 1. 1. 2014 začalo platit Nařízení č. 1306/2013, které zrušilo Nařízení č. 1290/2005. Nové Nařízení zavedlo pro žádost o vrácení neoprávněných plateb 18 měsíční prekluzivní lhůtu počínající běžet poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.
Prvotní zjištění, resp. sepis kontrolního listu či protokolu, lze za schválení kontrolní zprávy, se kterým Nařízení č. 1306/2013 spojuje běh prekluzivní lhůty práva požádat o vrácení dotace, považovat pouze za předpokladu, že kontrolovaná osoba námitky nepodala, a to marným uplynutím lhůty pro podání námitek. Pokud jsou podány námitky, pak lze za schválení kontrolní zprávy považovat až rozhodnutí, kterým bylo o těchto námitkách rozhodnuto, případně rozhodnutí o tom, že se námitky vyřídí v rámci souvisejícího správního řízení, bylo-li postupováno dle § 17 odst. 4 zákona o státní kontrole.
Ze správního spisu NSS ověřil, že o žalobcem podaných námitkách proti kontrolnímu protokolu bylo pravomocně rozhodnuto dne 7. 3. 2013 (rozhodnutí ze dne 1. 3. 2013, č. j. SZIF/2013/0064424). Ve výroku uvedeného rozhodnutí je výslovně uvedeno, že kontrolní zjištění uvedená v Protokolu o kontrole se potvrzují. Právní moc tohoto rozhodnutí lze proto v projednávané věci považovat za schválení kontrolní zprávy, tj. počátek běhu prekluzivní lhůty ve smyslu čl. 54 Nařízení č. 1306/2013. Rozhodnutí, kterým oprávněný správní orgán požádal o vrácení dotace ve výši 448 429,86 Kč (rozhodnutí Fondu ze dne 5. 5. 2014, doručené žalobci dne 13. 5. 2014), bylo tedy vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty. Pokud by byl na žalobcův případ aplikován § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., došlo by i k porušení Nařízení č. 1306/2013.
Nařízení Evropské unie jsou obecně za splnění všech podmínek přímo použitelnými právními předpisy, které vyvolávají právní účinky a mají aplikační přednost před vnitrostátními normami.
NSS uzavřel, že v nyní projednávané věci nemohl aplikovat § 11a odst. 3, větu druhou, zákona č. 256/2000 Sb. Napadené rozhodnutí tedy nemůže být nezákonné z toho důvodu, že překročilo prekluzivní lhůtu v tomto ustanovení vnitrostátního právního předpisu zakotvenou. Kasační námitka, dle níž nebylo správní opatření uloženo po uplynutí prekluzivní lhůty k tomu stanovené, byla důvodná a Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Právní věta podle Nejvyššího správního soudu
Prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace stanovená v § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění účinném do 31. 12. 2014, není pro rozpor s čl. 3 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, jakož i čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky, na řízení o vrácení dotace aplikovatelná.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.08.2018, č.j. 9 Afs 280/2017-57
Žalobci J. B., byla poskytnuta dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013 na opatření Obnova lesního potenciálu po kalamitách a podpora společných funkcí lesů. Jednalo se o stavbu „Povodňová opatření – Obora Žíkov“. V rámci dotace podporovaného projektu mělo být provedeno „čištění přilehlých svahů podél toku situovaného v lesním porostu, upravením vodního toku měl být zlepšen vodní režim v lesním ekosystému, dále se jednalo o zkapacitnění a stabilizaci koryta vodního toku – odbahnění koryta vodního toku, úpravu břehů a břehových porostů, odstranění škod na lesní cestě – rekonstrukce lesní cesty včetně propustku. Nad rámec projektu byla podél celého vodního toku zbudována hráz.
Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“) ze dne 28. 8. 2020, č. j. SZIF/2020/0553655 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), byla žalobci podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu (dále jen „zákon o SZIF“), uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 9 491 819 Kč, jež mu byly poskytnuty jako dotace na opatření Obnova lesního potenciálu po kalamitách a podpora společných funkcí lesů, neboť zbudováním hráze porušil část A kapitolu 3 písm. l) Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013 a taktéž čl. XIII odst. 1 dohody o poskytnutí dotace.
Po odvolání žalobce k Ministerstvu zemědělství – žalovaný, bylo jeho rozhodnutím „prvostupňové správní rozhodnutí SZIF“ potvrzeno a odvolání zamitnuto.
Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Mimo jiné namítal, že pokud by mu byla prokázána pochybení při realizaci dotovaného projektu), byl by ochoten přijmout sankci v přiměřené výši (stanovené na základě korekce odpovídající konkrétnímu porušení Pravidel), nikoli ovšem v hodnotě 100 %, neboť projekt byl řádně realizován a po dobu jeho vázanosti také plněn; uložená sankce je pro něj tvrdá a zcela likvidační.
Městský soud v Praze
Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 18 A 59/2021-82 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud konstatoval, že žalobce do žádosti o dotaci uvedl nepravdivé údaje a spolu s ní předložil neaktuální projektovou dokumentaci (pominul v ní plánovanou realizaci sypané hráze); zároveň však soud akcentoval, že žalobce ještě před podáním žádosti o proplacení dotace tuto úpravu projektu prostřednictvím hlášení o změnách oznámil a Fond mu ji schválil, což by mělo být zohledněno při stanovení výše odvodu. Pochybení Fondu však městský soud spatřoval v tom, že žalobce nevyzval, aby se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí poté, co do spisu bylo založeno sdělení Městského úřadu Rokycany; konstatoval ovšem, že žalobce neuvedl, jak tato vada ovlivnila zákonnost rozhodnutí. Městský soud též korigoval závěry žalovaného tak, že žalobce nepochybil, pokud nejprve identifikoval odstraňované následky povodně rokem 2011, avšak následně v žádosti o dotaci uvedl toho času aktuální povodeň z roku 2012.
Lze shrnout, že městský soud aproboval závěr žalovaného, že žalobce si byl již před podáním žádosti o dotaci prokazatelně vědom toho, že v rámci projektu bude provedena také sypaná hráz; v žádosti o dotaci tedy uvedl jednoznačně nepravdivé údaje týkající se technických parametrů stavby uskutečňované v rámci předmětného projektu. K žádosti předložil projektovou dokumentaci, kde nebyla realizace předmětné hráze uvedena, přestože věděl, že tyto podklady již nejsou aktuální. Zároveň však městský soud zdůraznil, že žalobce Fondu tuto změnu projektu oznámil a ten ji schválil.
Především však městský soud popřel názor žalovaného, že žalobci nemohl stanovit sankci ve výši přiměřené jeho pochybení. Odkázal na závěr usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017–33, č. 3854/2019 Sb. NSS, že při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního pochybení a vycházet z principu přiměřenosti, tj. rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Byť byl tento názor vysloven na podkladě § 44a odst. 4 zákona č. 215/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), Nejvyšší správní soud jej následně v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 4 Afs 253/2020–31, č. 4176/2021 Sb. NSS, označil za přenositelný i na zákon o SZIF. Konstatoval, že není dán žádný rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu; aplikaci zásady přiměřenosti je tedy třeba vztáhnout rovněž na rozhodování o vrácení dotace podle § 11a zákona o SZIF.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že soud vůbec nezohlednil rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Afs 158/2017–63, dle nějž stěžovatel nemá žádný prostor pro moderaci výše uložené povinnosti vrátit poskytnutou dotaci; zároveň bylo v tomto rozsudku vysloveno, že pro dotace poskytované dle zákona o SZIF není relevantní (tehdy očekávané) rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 291/2017, neboť se týkalo pouze porušení rozpočtové kázně dle § 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Afs 158/2017–63, dovodil, že neměl žádný prostor pro moderaci výše vrácení dotace na základě úvahy o jeho přiměřenosti, a závěr městského soudu o potřebě ústavně konformního výkladu § 11a zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány byl Nejvyšším správním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud akcentoval, že předmětem kasačního řízení je pouze právní otázka, zda byl Fond (a následně žalovaný) při odůvodňování žalobci ukládané povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci oprávněn toliko odkázat na příslušné ustanovení Pravidel určující konkrétní výši sankce, nebo zdali byl povinen posuzovat přiměřenost stanovovaného odvodu vzhledem k individuálním okolnostem daného případu (např. zohledňovat závažnost pochybení žalobce a reflektovat míru naplnění účelu dotovaného projektu).
Nejvyšší správní soud k argumentaci stěžovatele uvedl, že z výše již zmíněného usnesení rozšířeného senátu (ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017–33) vyplývá obecná zásada, že při odnímání dotací je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze abstrahovat od závažnosti porušení dotačních podmínek. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, není dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu. Závěry přijaté rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve výše uvedeném usnesení je tedy třeba vztáhnout jak na odvod za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel, tak i na vrácení dotace podle zákona o SZIF, k němuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti konstatoval, že předmětné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno po rozsudku č. j. 10 Afs 158/2017–63, a překonalo tedy stěžovatelem zmiňovaný výklad.
Nejvyšší správní soud uvedl, že nepostačuje konstatovat, jak to učinily správní orgány, že ze strany žalobce došlo k porušení kapitoly 9. písm. c) bod 1 obecných podmínek pravidel PRV, což má za následek sankci C, což dle kapitoly 16 bodu 2 Pravidel znamená snížení dotace o 100 % (v případě již poskytnuté dotace její vrácení).
Je třeba se zabývat zejména k námitce příjemce dotace tím, zda výše vrácení dotace není zcela nepřiměřená ve vztahu k porušení podmínek dotace. Konkrétně je třeba hodnotit poměr mezi závažností porušení podmínek dotace, které v posuzované věci spočívá v porušení měřitelných indikátorů týkajících se výstupu, a cílů projektu, k jejichž dodržování se žalobce zavázal v rámci dohody o poskytnutí dotace, a výší finančních prostředků (poskytnuté dotace), jež je žalobce povinen vrátit v důsledku tohoto porušení podmínek dotace.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední.
Právní věta
Závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS, o aplikaci zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně v režimu zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je třeba vztáhnout rovněž na rozhodování o vrácení dotace podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01.02.2023, č.j. 2 Afs 73/2022-20
Obec Němčovice podala dne 23. 2. 2005 žádost o dotaci a zařazení do programu zalesňování zemědělské půdy. K žádosti přiložila zalesňovací projekt, ve kterém stejně jako v žádosti deklarovala, že zalesněné pozemky jsou parc. č. 187, 188, 189 a 190, v katastrálním území Němčovice, a to v celé jejich výměře. Založení lesního porostu bylo provedeno ke dni 3. 5. 2005. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně (Státního zemědělského intervenčního fondu) ze dne 19. 6. 2006, č. j. SZIF/2006/0234290, byla stěžovatelce poskytnuta dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy v celkové výši 103 670,60 Kč. Rozhodnutí o poskytnutí dotace nabylo právní moci dne 27. 6. 2006, přičemž dotace byla financována jak z národních zdrojů, tak z rozpočtu Evropské unie.
Dne 25. 2. 2008 provedl správní orgán I. stupně kontrolu, při které zjistil, že stěžovatelka nezalesnila celkovou výměru plochy, kterou deklarovala v žádosti o poskytnutí dotace a v zalesňovacím projektu. Uvedené závěry uvedl správní orgán I. stupně v protokolu o kontrole, proti kterému podala stěžovatelka námitky, které správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 23. 5. 2008, č. j. SZIF/2008/0166700, zamítl. Následně přípisem ze dne 21. 8. 2008, č. j. SZIF/2008/0219760, zahájil řízení o vrácení části poskytnuté dotace.
Správní orgán I. stupně o sporné věci rozhodoval třikrát:
Poprvé rozhodnutím ze dne 26. 9. 2008, č. j. SZIF/2008/0246500, kterým uložil správní orgán I. stupně stěžovatelce povinnost vrátit část poskytnuté dotace. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, kterému žalovaný-Ministerstvo zemědělství (MZE) vyhověl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodnutím ze dne 29. 1. 2009, č. j. 40847/2008-14130, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Podruhé rozhodnutím ze dne 23. 3. 2009, č. j. SZIF/2009/0119005, uložil správní orgán I. stupně stěžovatelce povinnost vrátit celou poskytnutou dotaci. Také proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný zamítl a rozhodnutím ze dne 16. 6. 2009, č. j 14062/2009-14130, potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 Ca 129/2009 - 50, zamítl. Rozsudek městského soudu ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil Nejvyšší správní soud, včetně rozhodnutí žalovaného, neboť správní orgány nedodržely zásadu spisového pořádku, spis doplňovaly o další podklady a stěžovatelku řádně neseznámily s podklady před vydáním rozhodnutí. Žalovaný (po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu) rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. 5877/2014-MZE-14132, zrušil také rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Potřetí správní orgán I. stupně v intencích zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu o věci znovu (již potřetí) rozhodl a rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. SZIF/2017/0192275, stěžovatelce uložil povinnost vrátit poskytnutou dotaci v plné výši. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil stěžovatelce povinnost do 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč, které jí byly poskytnuty jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005.
V napadeném rozhodnutí zdůraznil, že do registru půdy (LPIS) byly zařazeny půdní bloky, které již byly částečně zalesněny. Stěžovatelka však v žádosti o poskytnutí dotace deklarovala tyto půdní bloky (resp. pozemky, které tyto bloky tvoří) jako plochu, která bude zalesněna v celém rozsahu. Vzhledem k jejich již dřívějšímu zalesnění tak nemohla celou deklarovanou plochu zalesnit. Také proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 6. 2017, č. j. 33769/2017-MZE-14132, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Městský soud v Praze
Proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného (ze dne 1. 6. 2017 podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě namítala, že při podání žádosti o poskytnutí dotace vycházela ze zákresů v registru půdy (LPIS), ve kterých byla chybně evidovaná již zalesněná plocha. Půdní bloky byly několikrát měněny a aktualizovány, pochybení tak způsobili zaměstnanci správního orgánu I. stupně, kteří jsou za zákresy v LPIS odpovědní. Stěžovatelka vysázela odpovídající počet dřevin, byť ne na veškeré deklarované ploše. S ohledem na chyby v LPIS je tak nutno přihlédnout také k ploše, která byla zalesněna již dříve a kterou stěžovatelka zalesnila mimo deklarovanou plochu.
Stěžovatelka vznesla námitku prekluze práva požádat o vrácení dotace. Tuto prekluzi dovozovala z čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (dále jen „nařízení č. 1306/2013“), a z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017 - 57, v němž se k uvedenému čl. 54 vyjadřoval.
Žalovaný k otázce prekluze sdělil, že z čl. 54 nařízení č. 1306/2013 nevyplývá, že by „právo vymáhat částku zpět prekludovalo“. To podle žalovaného nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 280/2017 - 57.
Městský soud uvedl, že i když správní orgán I. stupně při zákresu půdních bloků pochybil, toto pochybení nemělo vliv na práva stěžovatelky. Ta jednoznačně deklarovala, že zalesní celou výměru všech čtyř pozemků (parc. č.: 187, 188, 189 a 190 v k. ú. Němčovice), fakticky však zalesnila pouze jejich část. K otázce prekluze městský soud uvedl, že lhůty obsažené v nařízení č. 2988/95 s ohledem na § 41 s. ř. s. po dobu řízení před soudem neběží. Byla tak dodržena jak lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95, tak lhůta pro rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95. Obě tyto lhůty jsou počítány od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, čímž je v nyní posuzované věci právní moc rozhodnutí o poskytnutí dotace. Městský soud žalobu stěžovatelky podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zamítl.
Proti rozsudku městského soudu brojila obec Němčovice (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností.
Nejvyšší správní soud (NSS)
NSS konstatoval, že prekluzivní lhůtu pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci stanovuje nařízení č. 2988/95 v čl. 3 odst. 1 ve čtvrtém pododstavci jako dvojnásobek lhůty pro zahájení řízení o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci. Jde o dvojnásobek čtyřleté lhůty pro zahájení řízení, nevyužily-li členské státy možnosti uplatňovat lhůtu delší, jak umožňuje odst. 3 čl. 3 citovaného nařízení.
NSS uvedl, že pokud jde o prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení, z čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 pro účely nyní projednávané věci vyplývá, že správní orgány mohou zahájit řízení o vrácení poskytnuté dotace do 4 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti.
Okamžikem, kdy došlo k nesrovnalosti, je nutno v nyní projednávané věci rozumět nejpozději okamžik právní moci rozhodnutí o poskytnutí dotace (27. 6. 2006), neboť nejpozději tímto došlo k porušení právního předpisu Společenství (Evropské unie) vyplývající z jednání stěžovatelky, v důsledku kterého mohl být poškozen souhrnný rozpočet Unie, a to formou neoprávněného výdaje. Jelikož samotné zalesnění půdy proběhlo předtím, než byla stěžovatelce poskytnuta dotace (šlo o poskytnutí dotace ex post). Nejpozději právní mocí rozhodnutí o poskytnutí dotace vznikla v důsledku jednání stěžovatelky nesrovnalost mezi plochou deklarovanou k zalesnění a fakticky zalesněnou plochou.
Podle NSS byly správní orgány povinny rozhodnout o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci do 8 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. K nesrovnalosti došlo nejpozději dne 27. 6. 2006 a nejpozději dne 27. 6. 2014 tak byly správní orgány povinny vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci. A i kdyby byla úprava zvolená českým zákonodárcem v souladu s čl. 3 odst. 1 a 3 nařízení č. 2988/95, i v tomto případě by lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci byla prekludovaná.
Podle § 11a odst. 6 zákona o SZIF ve znění účinném do 11. 2. 2008 lze totiž vrácení dotace a penále uložit nejpozději do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace. V tomto případě by tak byly správní orgány povinny rozhodnout o povinnosti vrátit dotaci do 10 let, počítaných od 1. 1. 2007; tj. do 1. 1. 2017. I na tuto desetiletou lhůtu je totiž nutné nahlížet prizmatem čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95, neboť i tato lhůta je prekluzivní lhůtou pro vydání rozhodnutí o vrácení poskytnuté dotace.
Správní orgán I. stupně rozhodl o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci dne 10. 3. 2017 (rozhodnutí správního orgánu I. stupně č. j. SZIF/2017/0192275), žalovaný o podaném odvolání dne 1. 6. 2017 (rozhodnutí žalovaného č. j. 33769/2017-MZE-14132). V každém případě tak správní orgány rozhodly poté, co došlo k prekluzi lhůty pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci.
Český zákonodárce vložil do zákona o SZIF s účinností od 4. 6. 2003 (tj. ještě před vstupem České republiky do Evropské unie) § 11a, podle jehož odst. 6 „vrácení dotace a penále lze uložit nejpozději do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace“; viz novelu zákona o SZIF provedenou zákonem č. 128/2003 Sb. Tato desetiletá lhůta pro rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci v zákoně o SZIF přetrvala až do 11. 2. 2008; s účinností od 12. 2. 2008 byl zákonem č. 35/2008 Sb. § 11a zákona o SZIF celý nahrazen zněním novým, ve kterém byla desetiletá lhůta pro rozhodnutí o vrácení dotace vypuštěna.
Přechodné ustanovení obsažené v čl. IV novelizačního zákona č. 35/2008 Sb. však stanoví, že „řízení o navrácení dotace, které nebylo pravomocně skončeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů“, tj. správní orgány mohou o vrácení dotace rozhodnout nejpozději do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k nesplnění podmínek pro poskytnutí dotace. A přestože byl § 11a následně znovu novelizován, také přechodná ustanovení těchto dalších novel stanovila, že řízení zahájená přede dnem nabytí jejich účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů; srov. novelu provedenou zákonem č. 179/2014 Sb. (část druhou, čl. IV a čl. V) a zákonem č. 295/2017 Sb.
Z judikatury Soudního dvora totiž jednoznačně vyplývá, že lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95 je absolutní hranicí, ve které musí správní orgány o povinnosti vrátit dotaci rozhodnout. Tuto lhůtu nepřerušují žádné úkony, ani úkony uvedené v čl. 3 odst. 1 ve třetím pododstavci citovaného nařízení.
NSS uzavřel, že městský soud zcela pominul judikaturu, ve které Soudní dvůr EU výslovně označil prekluzivní lhůtu pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci financovanou z rozpočtů Unie jako „absolutní limit“, příp. „absolutní hranici“, ve které musí správní orgán o povinnosti vrátit dotaci rozhodnout. Tato formulace Soudního dvora EU je přitom zcela jednoznačná, nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že tuto lhůtu nelze žádnými úkony přerušovat, a s výjimkou úkonů podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 2988/95 ani pozastavovat (stavit).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu.
Právní věta
Lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 pododstavce čtvrtého nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství představuje absolutní limit, ve kterém musí správní orgány o povinnosti vrátit dotaci rozhodnout; uvedenou lhůtu tedy nelze prodlužovat, přerušovat a s výjimkou úkonů podle čl. 6 odst. 1 téhož nařízení ani stavit. Ustanovení § 41 s. ř. s. se proto na tuto lhůtu neuplatní.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 4/2021–66 ze dne 18. března 2022
Žalobce M. M. si podal žádost ke Krajskému úřadu Zlínského kraje o finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018. Domníval se, že jeho žádost byla úplná, podaná řádně a včas a byla doložena veškerými požadovanými doklady v souladu s příslušnými částmi Zásad, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018, č. j. 49334/2019–MZE–16221.
Krajský úřad Zlínského kraje žádosti nevyhověl z důvodu nedodání faktur, či jiných dokladů prokazujících prodej vytěženého dřeva se ztrátou na výdělku. Dle názoru žalobce však byla předmětem příspěvku nikoliv náhrada ztráty za prodej dřeva napadeného kůrovcem, ale náhrada škody způsobené na lesních porostech v důsledku kůrovcové kalamity. I přesto, že vytěžené dřevo neprodal, vznikly mu ztráty způsobené nutností přistoupit k rozsáhlému pokácení lesních porostů, současně přišel o možnost vyšších budoucích výnosů a vznikly mu náklady spojené s nutností své pozemky opět zalesnit.
Žalovaný, podle žalobce, nesprávně požadoval doložení objemu vytěženého dřeva doložením faktur za prodej dřeva či jiných účetních dokladů, v důsledku svého přesvědčení o zacílení dotace pouze na ztrátu při prodeji dřeva. Podle žalobce to však z žádného dokumentu nevyplývalo, a naopak bylo možné objem vytěženého dřeva pro účely žádosti doložit také výrobními doklady, což žalobce učinil předložením pracovních lístků a potvrzením o provedené těžbě. Proti zamítnutí žádosti o příspěvek brojil žalobce žalobou.
Žaloba
Žalobce se u Krajského soudu v Brně domáhal žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Zlínského kraje, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o přiznání finančního příspěvku na zmírnění dopadu kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018.
Žalovaný se k předmětné žalobě vyjádřil tak, že ve smyslu části B, odst. 6 písm. d) Zásad bylo třeba doložit pracovní lístek, přičemž dle vysvětlivky č. 4 má výrobní, mzdový nebo výrobně mzdový lístek obsahovat výši objemu těžby v jednotlivých porostních skupinách. Takový doklad však žalobcem předložen nebyl. Žalovaný proto e-mailem vyzval žalobce, aby žalovanému poskytl doklady nezbytné pro přiznání této dotace, načež žalovaný uvedl, že žádnými takovými doklady nedisponuje.
Přiložený doklad o provedení těžby vystavený Lesy České republiky jako správcem lesa nebyl podle žalovaného pro vyčíslení předmětné částky dostatečný. Pro přiznání příspěvku bylo nutné pomocí pracovního lístku dokázat objem těžby v jednotlivých měsících daného roku. Takový doklad v žádosti žalobce chyběl, a to bylo důvodem pro její zamítnutí.
Krajský soud
Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů a primárně se týká nedostatků jeho odůvodnění.
Krajský soud konstatoval, že žalovaný v projednávané věci nedostál požadavkům na odůvodnění správního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí sice obsahovalo důvod, proč nebylo žádosti žalobce vyhověno, ale tento byl popsán velmi stručně. Žalovaný konkrétně uvedl, že „(…) příspěvek nelze poskytnout, protože podmínky pro poskytnutí příspěvku nebyly splněny z následujících důvodů: Podle části 4, odstavce 10 nebyly doloženy daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Na základě výše uvedených skutečností krajský úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.“ V tomto směru v odůvodnění chybělo především vypořádání se s tvrzeními žalobce, které v průběhu řízení uplatňoval, ale rovněž bližší rozvedení úvah žalovaného o tom, z jakých důvodů žalobcem předložené podklady nesplňovaly požadavek na doložení daňových nebo účetních dokladů prokazujících objem jehličnatého dříví z nahodilé těžby.
Pochybení soud spatřoval rovněž ve vymezení právních norem, dle nichž žalovaný v daném případě rozhodoval. Žalovaný sice odkázal na část 4 odst. 10 Zásad, avšak podle soudu nebylo z odůvodnění jasné, zda žalovaný měl na mysli část A, část B nebo část C těchto Zásad. Z napadeného rozhodnutí tak nevyplývalo, o jakou část Zásad žalovaný své rozhodnutí opřel, přitom ve svém odůvodnění poukázal především na předmětnou část 4 odst. 10 Zásad, z něhož měla vyplývat povinnost doložit daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Ve skutečnosti však takto uvedené důvody nekorespondovaly s textem Zásad.
Vzhledem k tomu soud neshledal dané odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné.
Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o příspěvek, nebylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude správní orgán vázán právním názorem soudu dle ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.
Právní věta
Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je takové rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jaké skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, na základě jakých důkazů tak učinil, jak se vypořádal s námitkami a návrhy účastníka řízení, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, podle kterých právních norem rozhodoval a proč.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23.02.2022, č.j. 31 A 220/2020-57
Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 10. 3. 2017, dále jen prvostupňové rozhodnutí, byla žalobkyni - Obec Němčovice uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč poskytnuté jí jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005. Důvodem byl rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou plochou jehličnatých a listnatých dřevin, a to v rozsahu vedoucím k povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci.
Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Domáhala se zrušení uvedeného rozhodnutí SZIF. Její odvolání Ministerstvo zemědělství zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu.
Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi plochou deklarovanou a zjištěnou vznikl chybným zákresem v evidenci využití půdy (dále jen „LPIS“), přičemž daný zákres prováděl zaměstnanec prvostupňového orgánu, protože v letech 2005-2006 neexistoval dálkový přístup do LPIS. V době podání žádosti o dotaci měla žalobkyně ohledně příslušných pozemků a jejich výměr k dispozici pouze údaje z katastru nemovitostí. Ortofotomapy a údaje v LPIS byly v předmětné době několikrát aktualizovány a zaměstnanec prvostupňového orgánu zahrnul i půdní blok, který byl již částečně zalesněn.
Jestliže tento zaměstnanec učinil chybu při identifikaci půdních bloků a určování jejich výměry, nemohla žalobkyně pro nedostatek své odbornosti tuto chybu rozpoznat, jelikož katastr nemovitostí byl implementován do LPIS až od roku 2006 a dálkový přístup do LPIS byl možný až od roku 2009.
Žalobkyně postupovala v dobré víře, že hranice dotčené parcely odpovídají hranici dotčeného půdního bloku. Provedením mimořádné aktualizace, a to až po zalesnění pozemku, došlo k posunutí půdního bloku určeného k zalesnění na pozemky, kde se již nacházely vzrostlé stromy.
Městský soud v Praze
Žalobkyně znovu poukázala na to, že půdní bloky vyznačoval zaměstnanec prvostupňového orgánu, žádost tak byla spoluvytvářena. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017-57, zabývající se čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a tam uvedenou prekluzivní lhůtou k požádání o vrácení dotace. Žalobkyně, kromě toho, podotkla, že kontrola po čtyřech letech od výsadby je problematická, neboť se jedná o živou přírodu, která podléhá změnám a obnově. Konečně uvedla, že zalesňovací projektu nestanovil, že se zalesní celá plocha dotčených pozemků.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství zopakoval, že pro poskytnutí dotace je rozhodný obsah projektu zalesnění, který je součástí žádosti o zařazení do daného programu, tj. vymezení parcel a součet výměr k zalesnění těchto parcel. Případné chybné vymezení ze strany žadatele jde k jeho tíži. Předmětná kontrola na místě pak proběhla v intencích žádosti žalobkyně. Zákres do LPIS označil za pomocný údaj nemající vliv na výměru zalesnění. Žalovaný podotkl, že námitka žalobkyně stran prekluze přišla již po koncentraci řízení.
Soud zjistil že, žalobkyně ve své Žádosti o dotaci a zařazení do programu Zalesňování zemědělské půdy ze dne 17. 2. 2005 u dotčených pozemků v položkách formuláře uvedla výměry zalesnění jehličnatými a listnatými stromy, součet těchto výměr vždy činil celkovou plochu specifikované parcely, nikoli jen její část. Byl tedy zřejmý úmysl žalobkyně zalesňovat dotčené parcely v celé jejich rozloze.
Soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část (či dokonce převážná plocha) už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, což bylo evidentní již z ortofotomap z roku 2002, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
Soud dal rovněž za pravdu žalovanému, že výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva.
Čtyřletá lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství začíná plynout od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. Žalobkyně doručila své oznámení o provedení zalesnění dne 27. 6. 2005, leč ke vzniku nesrovnalosti může dojít až po pravomocném poskytnutí dotace, i kdyby se tak stalo ex post. Lhůta proto začala plynout až dne 27. 6. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22. 6. 2006.
Stejně tak neuplynula ani osmiletá lhůta podle téhož ustanovení, když promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, a to z důvodu stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. řízením u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí (tj. uložení sankce) tedy bylo vydáno včas.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva požádat příjemce o vrácení neoprávněné platby ve smyslu čl. 54 nařízení č. 1306/2013. Toto nařízení nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, v době zjištění nesrovnalostí. Nařízení č. 1306/2013 je podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie přímo aplikovatelným právním předpisem a musí mu ustoupit ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, tj. i § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění do 31. 12. 2014.
Čl. 54 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.
Pro dodržení lhůty je rozhodujíc zda bylo prvostupňové rozhodnutí „vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty“, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o případných námitkách proti kontrolnímu protokolu. Žalovaný, podle soudu, požádal žalobkyni o vrácení dotace ve lhůtě dle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013.
Městský soud v Praze tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Pokud si žadatelka - žalobkyně vzala dotaci na zalesnění celého pozemku, přičemž část tohoto pozemku již byla zalesněna náletovými dřevinami bez jejího přičinění, musí být tato plocha v žádosti o dotaci zohledněna, tj. odečtena ze strany žadatele.
- Jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
- Výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Podána - kasační stížnost (dosud nerozhodnuto)
Dne 11. 1. 2021 podala žalobkyně kasační stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Společně s kasační stížností podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že by se jí při vrácení částky 103 670,60 Kč nedostávaly finanční prostředky na běžné výdaje, čímž by došlo k ohrožení fungování obce jako takové.
Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že dle jeho názoru brání přiznání odkladného účinku kasační stížnosti důležitý veřejný zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.
Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a souvisejících okolností věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v tomto případě jsou splněny.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek Usnesením 5 Afs 4/2021 – 57.
Vzhledem k tomu, že městský soud přiznal žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí žalovaného odkladný účinek usnesením č. j. 9 A 134/2017 - 61, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.12.2020, č.j. 9 A 134/2017-114
Dostupné z:
http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2017/9A_134_2017_48_20210201131604_prevedeno.pdf
Žalobce podal v roce 2013 žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova v rámci podopatření Neproduktivní investice v lesích se záměrem „Zvyšování společenské hodnoty lesů“ a to pro projekt s názvem „Bělecké stezky: Projekt – Jak roste les“. Protože podaná žádost byla v části projektu neúplná, požádal SZIF o doplnění neúplné dokumentace z důvodu zjištěných nedostatků, které spočívaly v nejasném popisu projektu ohledně oplocení a srovnání plochy. SZIF současně žalobce poučil, že v případě, že půjde o oplocení plochy, která bude zalesněna a v případě, že srovnání plochy bude předcházet výsadbě lesních dřevin, jedná se o nezpůsobilé výdaje.
Z doplnění žádosti doručené žalobcem SZIF vyplynulo, že žalobce v žádosti výdaje ponechal. Jednalo se opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků lesa, výstavbu objektů, např. mostky, lávky, zábradlí, výdaje na „oplocení, přelez“ apod. Žalobce vycházel z toho, že v pravidlech nejsou taxativně vyjmenovány nezpůsobilé výdaje a u výčtu nezpůsobilých výdajů se běžně používají slova „apod.“ nebo „např.“ Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů (SZIF a MZE) však nebyla žalobci dotace poskytnuta z důvodu nevyloučení výdajů na „oplocení“ v částce 600 000 Kč.
S rozhodnutím Ministerstva zemědělství žalobce nesouhlasil a podanou žalobou u Městského soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí MZE, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu. Ve sporu se jednalo o otázku, zda výdaj na oplocení v částce 600 000 Kč, je či není způsobilým výdajem ve smyslu Pravidel, podle kterých byly výdaje žalobce posuzovány. Podle soudu nevěnovaly správní orgány obou stupňů patřičnou pozornost posouzení povahy oplocení a jeho účelu v rámci projektu v souvislosti se záměrem a popisem projektu. Neodůvodnily, z jakých skutkových a právních důvodů lze o těchto údajích uvažovat jako o údajích nezpůsobilých, jejichž posouzení spadá pod kapitolu 6 Specifických pravidel.
Na základě shora uvedených skutečností Městský soud v Praze neměl podmínky pro to, aby přezkoumal, zda závěry správních orgánů obou stupňů oprávněně vedly k zamítnutí žádosti žalobce o dotaci. Žalobu soud shledal jako důvodnou v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostatku důvodů k posouzení aplikace Pravidel pro poskytnutí dotace na žádost žalobce o dotaci.
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil, aby v dalším řízení znovu posoudil žádost ve sporném rozsahu výdajů na oplocení v částce 600 000 Kč, a své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnil.
Právní věta
Subjektům, žádajícím o poskytnutí dotace nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, přísluší jim však právo na přezkum procedury tohoto rozhodování na to, jak byla jejich žádost projednána a posouzena dle pravidel pro poskytování dotace. Neudělení dotace musí správní orgány opřít o věcné posouzení a právní analýzu Pravidel pro žádost o dotaci. Musí uvést, z jakých skutkových a právních důvodů nelze určité výdaje projektu připustit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2017, sp. zn. 9 A 363/2014.