Žalobce Lesy České republiky, s. p., poskytl právnické osobě výlučné právo vytěžit stromy v lesním porostu 613 E17 a nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům, přičemž při realizaci mýtní úmyslné těžby a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek na pozemcích určených k plnění funkcí lesa.
Česká inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) uložil žalobci pokutu ve výši 60 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, po odvolání žalobce, změnil výrok rozhodnutí I. stupně tak, že žalobce si jakožto osoba, na kterou se vztahují práva a povinnosti vlastníka lesa, nepočínal na pozemcích určených k plnění funkcí lesa parc. č. 534 a 535 a na přilehlých nelesních pozemcích parc. č. 604 a 610 (všechny pozemky se nacházejí v k. ú. Heřmanice, okres Ostrava – město) tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ohrožování lesů jako složky životního prostředí.
Správní orgány v napadených rozhodnutích uvedly, že narušení půdního krytu do hloubky větší než 25 cm bylo zjištěno v délce nejméně 30 % délky přibližovacích linek, dále byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo přibližovací linky v celkové délce cca 177 m na pomístně podmáčených pozemcích určených k plnění funkcí lesa parc. č. 534 a 535 a cca 50 m na přibližovací lince nacházející se na nelesních pozemcích parc. č. 604 a 610. Vzhledem k tomu, že přibližovací linka vedla v těsné blízkosti okrajových stromů rostoucích na pozemku parc. č. 535, došlo v důsledku přibližování dříví za vzniku rýh k poškození kořenových systémů a kmenů oděrem kůry těchto stromů.
Tímto jednáním žalobce narušil humózní vrstvy půdy a půdotvorné procesy převrstvením půdy a vystavil okolní lesní porosty ve zvýšené míře škodlivému působení houbových patogenů (biotický činitel), dále vytvořil podmínky pro snížení stability stromů (bořivých větrů), pro ztížení výživy stromů a jejich obnovy. Před provedením asanace škodlivě působila voda (stagnace vody ve vytlačených rýhách). Přibližování dříví bylo provedeno lesním kolovým traktorem, o čemž žalobce věděl, a přesto probíhající práce nezastavil a neurčil, že práce mají být provedeny jinou technologií. Žalobce rovněž věděl, za jakých místních a klimatických podmínek přibližování probíhá, a přesto práce nezastavil do doby, než tyto podmínky neumožní přibližování dříví bez nepřiměřeného narušení půdního krytu.
Žaloba
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobce zdůraznil, že při jakékoliv pracovní činnosti v lesích může dojít k ohrožení životního prostředí a zákon č. 289/1995 Sb., o lesích pouze vyžaduje, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškození lesa a ostatních pozemků. Přiměřenost pak musí být posuzována v konkrétních podmínkách dané lokality a volby dostupné technologie pro přibližování. Správní orgány však tímto způsobem nepostupovaly a žalobce trvá na tom, že poškození povrchu bylo s ohledem na objem dříví přiměřené terénním podmínkám ve smyslu lesního zákona.
Žalobce považoval za spekulativní tvrzení, podle něhož mohl žalobce provést obnovu příslušného lesního porostu např. již před dvaceti lety, kdy byla hmotnost stromů nižší, a tím se vyhnout porušení lesního zákona. Žalovaný by pro takové tvrzení musel vyhodnotit situaci na lesním hospodářském celku. Obdobně neprokázané bylo tvrzení, že žalobce mohl zrealizovat těžbu za příznivějších klimatických podmínek (např. při mrazivém počasí), neboť kmeny dříví v mrazivém počasí přimrzají a nadto žalovaný nedoložil četnost mrazivých dnů v posledních letech v dané lokalitě. Pojem „příznivější klimatické podmínky“ žalovaný dostatečně jasně nevyložil. Žalobce zopakoval, že do příslušného porostu nelegálně ústí přepady ze septiků, které danou lokalitu podmáčejí. Žalovaný však tuto skutečnost nevzal v potaz.
Žalobce dále tvrdil, že není odpovědný za použití nevhodné technologie, neboť tuto otázku posoudil sám smluvní partner. Žalobce dále nesouhlasil s metodikou McMahon pro hodnocení poškození půdy, neboť neuvažuje při svém hodnocení s provedením povýrobních úprav. Z průběhu správního řízení přitom bylo zřejmé, že obchodní společnost po těžebních pracích provede nezbytnou asanaci. Správní orgány dále nevzaly v potaz množství srážek spadlých od doby zahájení těžebních prací, sklon terénu a odtokové poměry lokality.
Ohledně poškození okrajových stromů v porostní skupině 613 E8 žalobce uvedl, že tyto stromy jsou staré 79 let a k jejich obnově mohlo dojít již při stáří 71 let; z toho důvodu nelze hovořit o poškození životního prostředí, neboť tyto stromy budou v následujících letech vytěženy. Podle žalobce žalovaný neprokázal naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný zopakoval, že práce (přibližování dřeva) mohly být provedeny v jiném období, tj. ne v jarním období, kdy svrchní horizonty půdy nebyly zamrzlé, ale naopak na počátku zimy po proschnutí a zamrznutí půdy. Tuto skutečnost uvedl správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, neboť se jedná o zavedený postup využívaný ve prospěch ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa (viz např. certifikační kritéria PEFC – Program for Endorsement of Certification Systems), podle nichž mýtní úmyslné těžby a přibližování dříví mimo těžeb nahodilých probíhají v zimním období za vhodných klimatických podmínek.
Žalobce naplnil objektivní stránku správního deliktu, neboť objednal mýtní úmyslnou těžbu vykazující protiprávní znaky. Žalovaný uzavřel, že těžba zadaná žalobcem formou elektronických aukcí dříví měla být provedena i s ohledem na stav lesního porostu a problematickou lokalitu v zimním období, nikoliv v předjaří a na jaře. Skutečnost, že porost byl opakovaně zadáván do těžebních projektů a vždy byl smluvním partnerem odmítnut (viz vyjádření žalobce v rámci inspekčního šetření ze dne 10. 4. 2012) nemůže být okolností opravňující provést přibližování dříví takovou technologií, která povede k ohrožení či poškození životního prostředí. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce se dopustil jednoznačně nepřiměřeného poškození lesa, a považuje za nepochopitelné, že žalobce coby právnická osoba, které je svěřeno hospodaření s lesy ve vlastnictví státu a jež disponuje kvalifikovaným odborným personálem, považuje narušení půdního krytu do hloubky 70 cm za obvyklé poškození pozemků určených k plnění funkcí lesa.
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce svým jednáním a opomenutím zapříčinil ohrožení lesa ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, neboť poskytl obchodní společnosti výlučné právo vytěžit stromy v příslušném lesním porostu, stanovil jeho termín, vymezil trasy přibližování dříví a doporučil vhodnou technologii. Žalobce rovněž věděl, za jakých místních a klimatických podmínek přibližování probíhá, a přesto práce nepřerušil do doby, než tyto podmínky dovolí přibližování dříví bez nepřiměřeného narušení půdního krytu, případně neurčil, že přibližování má být provedeno jinou technologií. Jeho jednání, resp. opomenutí proto mělo přímý vliv na vznik škodlivého následku, v daném případě vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Z výše popsaných důvodů proto správní orgány nepochybily, když žalobce shledaly odpovědným za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.
Soud uvedl, že nelze tvrdit, že v řešeném případě poškození lesa nepřekročilo přiměřenou míru. Z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že narušení půdního krytu do hloubky větší než 25 cm bylo zjištěno v délce nejméně 30 % délky přibližovacích linek, dále byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo přibližovací linky v celkové délce cca 177 m.
Dále soud zdůraznil, že žalobce jakožto vlastník lesa je povinen pečovat o les průběžně tak, aby jeho funkce byly zachovány, zvyšovala se odolnost lesních porostů a jejich stav. Obnovu lesních porostů je povinen provádět včas mj. proto, aby při těžbě stromů minimalizoval negativní dopady na lesní ekosystém. V tomto smyslu je proto zcela případná poznámka žalovaného [byť jistě ne rozhodující pro vznik žalobcovy odpovědnosti dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP], dle níž žalobce mohl přistoupit k obnově lesního porostu již před dvěma desetiletími či dříve, kdy hmotnost stromů byla podstatně nižší. Žalobcova námitka ohledně jiného právního prostředí není případná, neboť příslušné instituty (§ 10 odst. 2, § 11 odst. 1 a § 1 až § 5 lesního zákona) obsahoval i zákon č. 96/1977 Sb. a zákon č. 61/1977 Sb.
Dle soudu měl žalobce těžební práce provést za vhodných klimatických podmínek tím spíše, že mu byl znám problematický stav daných lesních pozemků. Soud souhlasil se žalovaným, že z dlouhodobého hlediska lze škodám při realizaci těžeb a přibližování dříví zabránit nebo je alespoň mírnit některými opatřeními a postupy. Žalovaný v tomto smyslu zmínil vhodnou hustotu přibližovacích linek, jejich optimální napojení na přibližovací cesty a zpevnění přibližovací linky klestem, rohožemi či jinými vhodnými materiály. Tato opatření však žalobce ve smluvních podmínkách nezakotvil.
Soud zdůraznil, že z protokolu o průběhu kontroly vyplynulo, že žalobce určoval, kudy bude prováděno přibližování dříví; na místě byl v průběhu prací přítomen revírník (zaměstnanec žalobce), který dohlížel na průběh prací, přičemž zjistil toliko dílčí nedostatky, nikoliv narušení půdního krytu.
Soud proto uzavřel, že žalobce nevyužil všech možností k tomu, aby nedošlo k nepřiměřenému narušení půdního krytu, a tím i ohrožení životního prostředí v lesích ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.
Soud proto shrnul, že správní orgány dostatečně prokázaly ohrožení životního prostředí coby následek protiprávního jednání žalobce, resp. prokázaly naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.
Námitky žalobce soud neshledal důvodnými, a proto zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Právní věta
Ten, kdo ohrozí životní prostředí v lesích tím, že zanedbá (vědomost nedbalá) povinnosti v ochraně lesa, nebo alespoň nepřijme opatření k minimalizaci škod při jejich prvním zjištění (např. zastavením činnosti) a vytvoří tak podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, se dopouští správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.
Vlastník lesa (objednatel těžby) se nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt poukazem na smluvní ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu. Vlastník lesa naplní objektivní stránku správního deliktu tím, že objedná mýtní úmyslnou těžbu vykazující protiprávní znaky.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 06.06.2018, č.j. 9 A 55/2025
Žalobkyni Městské lesy Volary s.r.o., byl poskytnut Krajským úřadem Jihočeského kraje (žalovaný) finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 ve výši 4.339.773 Kč (výrok I.). Ve zbytku byla její žádost zamítnuta (výrok II.) z důvodu, že škoda vzniklá v souvislosti s nahodilou jehličnatou těžbou v porostních skupinách Národního parku Šumava v roce 2019 není předmětem finančního příspěvku podle části B odst. 3 Zásad Ministerstva zemědělství ze dne 20. 7. 2020, č. j. 33707/2020–MZE–16221, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019, protože se tyto lesy nacházejí na území Národního parku Šumava.
Žalobkyně brojila proti výroku II. rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 57 Af 3/2021 – 51.
Krajský soud
Krajský soud v daném případě jen zkoumal, zda byla dodržena pravidla pro rozdělování finančního příspěvku podle Zásad, přičemž v tomto ohledu žádné jejich porušení nehledal. V daném případě byla, podle soudu, zcela transparentně stanovena pravidla, přičemž žalobkyně v rozporu s nimi požadovala vyplacení finančního příspěvku také v lesích, které se nacházejí v Národním parku Šumava. Nebylo rovněž zjištěno, že by mechanismus nakládání s těmito veřejnými prostředky byl diskriminační, tedy že by některý vlastník nestátního lesa byl nějakým způsobem zvýhodněn či jiný byl diskriminován.
Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle níž žalovaný nebyl příslušný k rozhodování o části žádosti, jež se týkala lesů na území Národního parku Šumava, a měl tak v tomto rozsahu postoupit žádost Ministerstvu životního prostředí.
Krajský soud považoval za nedůvodnou námitku nezákonnosti Zásad. Podle článku 101 odst. 4 Ústavy České republiky totiž stát může zasahovat do činnosti územních samosprávních celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona. Nelze tedy podrobit zásahům státu rozhodnutí kraje, jemuž je vyčleněno určité množství finančních prostředků za účelem poskytování příspěvků na hospodaření v lesích, které je výsledkem politických jednání a procesů vedených v orgánech kraje. Do pravomoci soudu proto nespadá hodnocení toho, jakým způsobem má správní orgán hospodařit, byť určité limity jsou stanoveny zákonem. Je zcela na správním orgánu, na jaké účely budou vynakládány prostředky, a toto rozhodnutí pak nepřísluší soudu přezkoumávat. Soudní přezkum je omezen na posouzení toho, zda byla dodržena pravidla, která pro rozdělování takto určených příspěvků byla stanovena Ministerstvem zemědělství v Zásadách, případně zda mechanismus nakládání s veřejnými prostředky není diskriminační či jinak porušující elementární principy právního státu.
Kasační stížnost
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka namítla nesprávnost závěru krajského soudu, že žalovaný byl příslušný k rozhodování o celé její žádosti, a setrvává na svém právním názoru, že v části týkající se lesů na území Národního parku Šumava měla být žádost postoupena Ministerstvu životního prostředí. Závěr krajského soudu o tom, že Zásady mají sílu zákona, a uplatní se tedy místo obecných ustanovení lesního zákona, totiž vychází z jeho již neúčinného znění. Ustanovení předpokládající, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků a způsobu kontroly jejich využití budou součástí zákona o státním rozpočtu, bylo v lesním zákoně obsaženo pouze do dne 31. 12. 2013 a bylo s účinností od 1. 1. 2014 zrušeno zákonem č. 501/2012 Sb. Zásady tak nejsou součástí zákona o státním rozpočtu a k jejich vydání došlo na základě ustanovení § 46 odst. 10 lesního zákona, které se stalo jeho součástí od 28. 11. 2019, kdy nabyl účinnosti zákon č. 349/2019 Sb.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem krajského soudu o tom, že zákonnost Zásad není oprávněn posuzovat. Tento závěr nejenže nemá oporu v soudním řádu správním, nýbrž je i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásady jsou totiž podle svého obsahu a právní povahy podzákonným právním předpisem, a soudy jsou tak povinny posoudit jeho soulad se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V důsledku toho, že se krajský soud odmítl věcně zabývat obsahem Zásad, tak zůstala zcela nevypořádána žalobní námitka, podle níž vynětí lesů na území národních parků z možnosti získat příslušnou kompenzaci je v rozporu s účelem Zásad, s lesním zákonem, s ústavním pořádkem i s právem Evropské unie, neboť se tím vytváří stav nedůvodné a neospravedlnitelné nerovnosti mezi vlastníky nestátních lesů hospodařících na území národních parků a jejich ochranných pásem a vlastníky nestátních lesů mimo ně.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud dal zapravdu stěžovatelce v tom, že argumentace krajského soudu se neopírala o v rozhodné době účinný text zákona. Ustanovení § 46 odst. 9 lesního zákona totiž nikdy nezakotvilo, že závazná pravidla poskytování příspěvků by měla být vydávána jako příloha zákona, respektive se silou zákona. Toto stanovil pouze tehdejší odstavec pátý, který však přestal být účinný na počátku roku 2014. Od této doby mají být pravidla poskytování finančních příspěvků vydávána jako nařízení vlády, a je tedy zřejmé, že nemohou mít sílu zákona.
Pokud tedy krajský soud založil svoji argumentaci na tom, že Zásady upravují věcnou příslušnost odlišně od zákona a na danou věc je nutno je uplatnit jakožto zvláštní zákon místo obecných ustanovení lesního zákona, je nutné tyto úvahy považovat za nesprávné. Podzákonný právní předpis totiž nemůže stanovit odchylnou úpravu věcné příslušnosti založené zákonem. Jak totiž vyplývá z čl. 78 Ústavy České republiky, vláda je oprávněna vydávat nařízení pouze k provedení zákona a v jeho mezích. Za těchto okolností tedy nelze vůbec uvažovat o tom, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků stanovená v Zásadách by mohla mít přednost před lesním zákonem.
Nejvyšší správní soud přisvědčil také argumentaci žalovaného (Krajský úřad Jihočeského kraje), podle nějž Zásady předpokládaly vyplácení finančního příspěvku jen vlastníkům lesů mimo území národních parků a jejich ochranných pásem, a proto svěřily pravomoc rozhodovat o nich krajským úřadům, nikoliv Ministerstvu životního prostředí. Z obsahu Zásad totiž nelze dospět k závěru, že jejich smyslem bylo zakotvit změnu věcné působnosti oproti lesnímu zákonu. Podle § 48a odst. 2 písm. i) lesního zákona účinného v rozhodné době krajský úřad rozhoduje o poskytnutí služeb nebo finančního příspěvku (§ 46 odst. 4), pokud nejde o lesy v působnosti Ministerstva obrany. Ministerstvo zemědělství pak rozhoduje o poskytnutí služeb, pokud přesahují obvod územní působnosti kraje (§ 46 odst. 4), jak vyplývá z § 49 odst. 3 písm. l) lesního zákona, ve znění účinném v rozhodné době. Podle § 49 odst. 4 lesního zákona však v lesích národních parků a jejich ochranných pásmech vykonává působnost krajského úřadu a ministerstva (zemědělství) Ministerstvo životního prostředí.
Nejvyšší správní soud uvedl, že záměrem ustanovení části A odst. 1 písm. n) Zásad o příslušnosti krajských úřadů k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku tak nemohlo být přenesení věcné příslušnosti k vyřizování této agendy z Ministerstva životního prostředí na krajské úřady. Vzhledem ke znění části B odst. 3 Zásad totiž vůbec nepřicházela v úvahu působnost Ministerstva životního prostředí k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku, neboť ten se výslovně nevztahoval na lesy národních parků a jejich ochranných pásem, a proto v dané věci vůbec nepřicházela v úvahu aplikace § 49 odst. 4 lesního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že za této situace žalovaný nepochybil, když o žádosti stěžovatelky o poskytnutí finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 rozhodl, neboť k tomu byly krajské úřady oprávněny podle § 48a odst. 2 písm. I) lesního zákona účinného v rozhodné době. Rovněž žalovaný postupoval správně, pokud tuto žádost zamítl ve vztahu ke škodám vzniklým v lesích, které se nacházejí na území Národního parku Šumava a věc v tomto rozsahu nepostoupil Ministerstvu životního prostředí.
Žalovaný krajský úřad nebyl věcně příslušný k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku ve vztahu k lesům národních parků a jejich ochranných pásem, a proto ani nemohl posuzovat, zda se měly Zásady vztahovat také na takovéto lesy. Zároveň krajský úřad nemohl zčásti věc postoupit Ministerstvu životního prostředí, neboť ten v ní nebyl příslušným správním orgánem k rozhodování podle Zásad, jež se podle znění jejich části B odst. 3 výslovně vztahovaly jen na lesy mimo území národních parků a jejich ochranných pásem ve vztahu k nimž mohlo pouze Ministerstvo zemědělství stanovit podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zvládnutí následků mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lesích.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Zásady Ministerstva zemědělství ze dne 20. 7. 2020, č. j. 33707/2020–MZE–16221, kterými se stanovovaly podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích předpokládaly vyplácení finančního příspěvku jen vlastníkům lesů mimo území národních parků a jejich ochranných pásem, a pravomoc rozhodovat o nich byla svěřena krajským úřadům, nikoliv Ministerstvu životního prostředí.
Podle § 49 odst. 4 lesního zákona v lesích národních parků a jejich ochranných pásmech vykonává působnost krajského úřadu a Ministerstva zemědělství Ministerstvo životního prostředí. Žádost o finanční příspěvek za účelem zmírnění dopadů kůrovcové kalamity za rok 2019 ve vztahu k lesům nacházejícím se na území národního parku, tak měla být podána na Ministerstvo životního prostředí.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.04.2022, č.j. 4 As 207/2021-40
V souzené věci se jednalo o ohrožení životního prostředí při těžbě a vývozu dřeva na pozemcích v k. ú. Heřmanice, okres Ostrava-město, které jsou ve vlastnictví České republiky. Žalobce-Lesy České republiky, s.p., podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně České inspekce životního prostředí poskytl společnosti JEWA EXPORT - IMPORT s. r. o. výlučné právo vytěžit stromy v lesním porostu a nabýt k vytěženým stromům vlastnické právo, přičemž při mýtní úmyslné těžbě a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích u přibližovacích linek.
Žalobce se tudíž podle správního orgánu prvního stupně dopustil správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, jelikož ohrozil životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Při realizaci mýtní úmyslné těžby a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek. Byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo tyto linky, přičemž na nejzávažněji poškozených místech byla hloubka rýh až 70 cm. Za spáchaný delikt byla žalobci uložena sankce ve formě pokuty ve výši 60.000 Kč.
Žalobce s odvoláním k Ministerstvu životního prostředí neuspěl, a proto podal žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí MŽP i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Městský soud v Praze
Městský soud neshledal pochybení žalovaného Ministerstva životního prostředí ani ČIŽP při posouzení, zda došlo k „nepřiměřenému poškození lesa“ a k použití nevhodné technologie při těžbě a přibližování dřeva. Zdůraznil, že správní orgán prvního stupně, Česká inspekce životního prostředí, je specializovaným orgánem státní správy, který musí být z povahy věci odborně vybaven k plnění svých úkolů. Z uvedeného důvodu nebylo v dané věci k posouzení uvedených odborných otázek potřebné vypracování znaleckého posudku. Městský soud shrnul, že v posuzovaném případě došlo k překročení přiměřené míry poškození lesa, a to vzhledem k jeho stavu po realizaci těžby dřeva.
Městský soud dovodil, že i když vypořádání námitky týkající se použité technologie při těžbě dřeva není v napadeném rozhodnutí vyčerpávající, tato skutečnost není důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Pro posuzovanou věc je totiž zásadní, že těžbu dřeva bylo možno provést za příznivějších klimatických podmínek, k čemuž správně dospěly správní orgány obou stupňů. Žalobce tudíž nevyužil všech možností k předejití nepřiměřenému narušení půdního krytu a tím i k ohrožení životního prostředí. S ohledem na skutečnost, že žalobce jako vlastník lesa je povinen pečovat o les průběžně, přiléhavou shledal městský soud i připomínku žalovaného, že k obnově lesního porostu mohl žalobce přistoupit již před dvaceti lety či dříve, v době, kdy hmotnost stromů byla nižší.
Na závěr městský soud zopakoval, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. není nutné poškození životního prostředí, postačí jeho zaviněné ohrožení. Správní orgány ve svých rozhodnutích dospěly k závěru o ohrožení životního prostředí, tudíž se jedná o delikt tzv. ohrožovací. Jeho znakem není nastoupení škodlivého následku, naopak postačí, pokud takovýto následek pouze reálně hrozí. V daném případě byly opomenutím žalobce vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, které ohrožují životní prostředí. Žalobcova odpovědnost za správní delikt proto byla dána. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Kasační stížnost
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce kasační stížnost. V kasační stížnosti, stěžovatel namítal, že výrok napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nejednoznačný, tedy nesrozumitelný. Ve výrokové části rozhodnutí žalovaný opakovaně používá pojem „poškození“, ačkoliv uložená sankce se má vztahovat k „ohrožení“ životního prostředí. Výroková část napadeného rozhodnutí tak nekoresponduje s jeho odůvodněním a obdobnou vadu vykazuje i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel dále tvrdil, že dokazování v otázce použití vhodné těžebně-dopravní technologie bylo stiženo vadou. Správní orgány nedostatečně zhodnotily podklady a nepřihlédly s pečlivostí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K posouzení ohrožení životního prostředí měl být vypracován znalecký posudek, zvláště pokud i v jiných jednodušších případech správní orgán prvního stupně znalecké posudky ke zpracování zadává. Stěžovatel na závěr shrnul, že jeho odpovědnost za daný správní delikt nelze dovozovat pouze z jeho odpovědnosti za stav jím spravovaného majetku a za způsob hospodaření s ním, či z vlastnictví majetku samotného, jak dovodily správní orgány i městský soud.
Žalovaný-MŽP k otázce posouzení poškození lesa v nepřiměřeném rozsahu a použití vhodné těžební technologie uvedl, že i podle obsahu smlouvy, kterou stěžovatel uzavřel ohledně těžby dřeva se společností JEWA, bylo zřejmé, že si byl vědom možných problémů, které v dané lokalitě mohou při těžbě dřeva nastat. V daném případě bylo hlavním problémem období, v němž byly práce vykonávány (v jarních měsících). S ohledem na stav lesního porostu měly být těžební práce prováděny v zimě, nikoliv v jarních dnech. Stěžovatel měl podle žalovaného tyto skutečnosti zakotvit do smlouvy uzavřené s JEWA, která těžbu dřeva prováděla.
Nejvyšší správní soud
Nejprve se kasační soud zabýval námitkou nesprávného posouzení stěžovatelovy odpovědnosti za uvedený správní delikt. Jak sám stěžovatel dovodil, skutečnost, že je subjektem hospodařícím s lesy, sama o sobě nezakládá jeho deliktní odpovědnost. K tomuto závěru však podle kasačního soudu nedospěly ve svém rozhodnutí ani správní orgány ani posléze městský soud.
V daném případě došlo k sankcionování stěžovatele na základě jeho opomenutí, jež spočívalo v chybějícím usměrnění způsobu i průběhu těžby dřeva, resp. jejím pozastavení a také ve stanovení nevhodného období, v němž má společnost JEWA těžbu dřeva a jeho přibližování provádět.
Právě toto opomenutí mělo bezprostřední vliv na vznik škodlivého následku, který je v daném případě představován ohrožením životního prostředí v lesích. Stěžovatel měl možnost regulace či zastavení těžebních prací, protože měl právo hospodaření k lesním pozemkům, ale této možnosti nevyužil.
Soud dovodil, že právě zmíněné stěžovatelovo opomenutí bylo příčinou onoho následku (ohrožení lesa jako složky životního prostředí v podobě umožnění působení škodlivých biotických a abiotických činitelů). Stěžovatel se této odpovědnosti nemůže zbavit nejen tvrzením, že ji správní orgány a městský soud dovodily pouze z jeho postavení jako vlastníka lesa či hospodáře s lesními pozemky, ale ani odkazem na závadné jednání svého smluvního partnera společnosti JEWA.
Činnost uvedené společnosti stěžovatel měl a mohl kontrolovat, usměrňovat, popřípadě i její práce pozastavit a určit použití vhodnějších technologií a provedení prací za vhodnějších klimatických podmínek. Nic z toho však neučinil. Došlo-li tedy při těžbě dřeva k poškození lesa, narušení půdního krytu, poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek způsobem a v rozsahu vymezeném podrobně ve výroku napadeného rozhodnutí, byl to právě stěžovatel, který svým opomenutím přivodil výše již uvedený následek, tedy ohrozil životní prostředí v lesích, neboť vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Přitom v případě, pokud by stěžovatel do realizované těžby dřeva zasáhl, nenastalo by ohrožení životního prostředí v lese vůbec nebo alespoň ne takovým způsobem a v takovém rozsahu, jaký nastal. Právě to je, podle soudu, postačující pro závěr, že jednání (zde opomenutí) bylo příčinou následku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že důvody, které dokládají tvrzení o ohrožení životního prostředí, nebyly prokázány. K tomu uvedl, že je nutno rozlišovat mezi účinkem a následkem správního deliktu. Součástí skutkové podstaty správního deliktu spočívajícího v ohrožení životního prostředí v lesích přitom není účinek, tj. způsobení škody. Znakem skutkové podstaty tohoto deliktu je toliko následek spočívající v ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v lesích. Ohrožovací následek znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost za důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Vlastník lesa má stále (i tehdy, prodal-li lesní porost k vytěžení třetímu subjektu) povinnosti vyplývající ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. K nim patří mimo jiné povinnost počínat si tak, by byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) funkce lesa (§ 11 odst. 2 zákona o lesích), či aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků či ohrožování anebo poškozování lesů (§ 34 a § 11 odst. 1 zákona o lesích).
- Pokud vlastník lesa svým jednáním (i opomenutím) ohrozí životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů dopustí se správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.
- Vlastník má povinnost tomuto ohrožení předcházet a povinnosti se nelze vyhnout ani prostým tvrzením, že vlastní těžební činnosti, jež se negativně odrazily na životním prostředí, uskutečnil jiný subjekt, např. jeho smluvní partner.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.11.2020, č.j. 4 As 210/2018-46
Spor o zrušení opatření obecné povahy - změna územního plánu obce
Navrhovatelka Mgr. J. V. návrhem podaným ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se domáhala zrušení opatření obecné povahy vydaného zastupitelstvem města Tanvald (Změna č. 2 Územního plánu Tanvald) v ploše X. Plocha X zahrnovala část pozemku o výměře 0,40 ha, která byla změnou územního plánu nově vymezena z plochy smíšené nezastavěného území – přírodní, na plochu lesní. Tato plocha sousedila s navrhovatelčinými pozemky. Navrhovatelka namítala, že změnou je omezena ve výkonu vlastnického práva ke svým pozemkům a že se snižuje jejich finanční hodnota.
Z tvrzení navrhovatelky a ze stanovisek dotčených orgánů vyplývá, že lesní porost nebyl na pozemku p. č. X založen v souladu s právními předpisy a tento stav trvá již 15–20 let. Změna územního plánu v podstatě legalizovala tento stav. Navrhovatelka proto požadovala zrušení části změny územního plánu u krajského soudu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebylo porušeno žádné ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) upravující proces příjímání územního plánu či jeho změny a žalobkyně měla možnost podávat v jednotlivých fázích procesu připomínky a námitky, které využila. Krajský soud konstatoval, že pořizovatel územního plánu se zabýval navrhovatelkou namítanými porušeními právních předpisů a na podkladě obsahu stanovisek dotčených orgánů je neshledal důvodnými.
Agentura ochrany přírody a krajiny vydala k vymezení plochy X souhlasné stanovisko. Dále pak byla rozhodná stanoviska dotčených orgánů státní správy vydaná v procesu přípravy návrhu změny územního plánu a jejího přijetí.
Soud uvedl, že z hlediska souladu vymezení plochy X s veřejnými zájmy dle lesního zákona byla změna územního plánu opakovaně posouzena Krajským úřadem Libereckého kraje jako dotčeným orgánem státní správy lesů. Tento orgán již ve fázi zadání změny územního plánu uplatnil požadavek, aby byla plocha zalesnění na pozemku p. č. X vymezena pouze tak, aby byla dodržena vzdálenost 25 m od p. č. X.
Krajský soud uzavřel, že požadavku navrhovatelky na zrušení části změny územního plánu nelze vyhovět jen proto, že má odlišnou představu o možném funkčním využití sousedního pozemku. I když navrhovatelka v úvodu návrhu zmínila pokles finanční hodnoty svých pozemků v souvislosti s přijetím změny územního plánu, zůstala tato námitka pouze obecná, ničím nepodložená, proto ji soud rovněž vyhodnotil jako neopodstatněnou. Krajský soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl.
Kasační stížnost
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajský soud se dle stěžovatelky zabýval zejména procesem přijetí změny územního plánu a výkonem vlastnického práva majitelky protiprávně zalesněného pozemku p. X, ale nezabýval se zásahem do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že jí vznikne v budoucnu nezanedbatelná újma spočívající v zániku zahrady, například nebude moci pozemek využívat k pěstování rostlin, neboť lesní porost vzroste až do výšky 30 metrů i výše a zahradu zastíní. Stěžovatelka bude též povinna strpět povinnosti a omezení ve smyslu lesního zákona jako je zákaz rozdělávání ohně do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že potenciální právo stěžovatelky využít svůj pozemek územním plánem předvídaným způsobem, není ohroženo. Skutečnost, že orgán ochrany lesů vyžadoval v rámci řízení o změně územního plánu odstup hranice lesa od pozemku určeného k zastavění pouze ve vzdálenosti 25 metrů, a s takto vymezenou lesní plochou souhlasil, zakládá stěžovatelce legitimní očekávání, že v případě jejího budoucího stavebního záměru v ochranném pásmu lesa, bude tuto vzdálenost krajský úřad v případě, že se v daném území významně nezmění okolnosti, považovat za dostatečnou.
Soud zdůraznil, že úkolem dotčených orgánů v rámci procesu příjímání územního plánu či jeho změny je střežit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou povolány, ať už se jedná o ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond, lesy, vodní toky, komunikace či jiný veřejný zájem. Ve svých stanoviscích tedy neposuzují, zda je navrhovaná změna územního plánu ve veřejném zájmu, ale zda s veřejným zájmem, který mají chránit, není v rozporu. Stejně tak úkolem územního plánu není vytyčovat pouze taková funkční využití území, která jsou ve veřejném zájmu. Územní plán vyjadřuje a stanovuje koncepci rozvoje území obce.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoliv nově vymezená plocha X jakožto lesní pozemek se může stěžovatelky jakožto vlastníka sousedního pozemku určitým způsobem dotknout, nejedná se o situaci, kdy by byla ve svých právech, jakkoliv významně omezena.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že žádnou vadu v odůvodnění přezkoumávaného opatření obecné povahy neshledal a kasační stížnost zamítl.
Právní věta:
Přijetí územního plánu a obsah územního plánu je politickým rozhodnutím konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a projevem práva na samosprávu územního celku. Úkolem dotčených orgánů v rámci procesu přijímání územního plánu, či jeho změny, je zohlednit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou zmocněny. Ve svých stanoviscích posuzují, zda navrhovaná změna územního plánu není s veřejným zájmem, který mají chránit, v rozporu.
Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv účastníka řízení je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Není tedy úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito.
Ústavní stížnost
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podala stěžovatelka ústavní stížnost.
Stěžovatelka tvrdila, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu města Tanvald, které změnilo část svého územního plánu v ploše K23 z plochy smíšené nezastavěného území-přírodní, zemědělská (NS) na plochu lesní (NL). Zařazením sousedních pozemků do kategorie ploch lesních bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva vlastnického, neboť jí bylo znemožněno plnohodnotné užívání jejího pozemku (zahrady). K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost představuje pouze opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu města Tanvald. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"). S odkazem na příslušná ustanovení stavebního zákona správní soudy vysvětlily stěžovatelce proces přijímání změny územního plánu. Prostředky, které měla k dispozici pro participaci na tomto procesu, stěžovatelka beze zbytku využila.
Ústavní soud připomněl, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.02.2019, č.j. 1 AS 232/2018
Žalobce Ing. L. J., se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (MŽP), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Ohrožení životního prostředí se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. Žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny. Předmětné lesní porosty péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Žalobce nepožádal příslušný orgán státní správy lesů o prodloužení zákonných lhůt pro zalesnění či zajištění lesních porostů.
V průběhu správního řízení se žalobce vyjádřil přípisem, v němž popřel všechna tvrzení inspekce s odkazem na obsah znaleckého posudku vypracovaného znalcem v oboru ekonomika-ceny a odhady pozemků a porostů, jak lesních, tak i zeleně rostoucí mimo les. V tomto posudku byly dotčené pozemky vedeny jako zalesněné.
Žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Konkrétně se podle žalobce nevypořádal s námitkou, že zjištění správních orgánů je v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu vypracovaného pro žalobce příslušnou taxační kanceláří. Žalobce považoval postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí berou obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, za nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám. Žalobce tvrdil, že ve všech k.ú. provedl zalesnění v souladu s platným právním řádem a hodnocení dalšího vývoje lesa (tedy zda došlo k úspěšné výsadbě stromů či nikoliv) je vždy záležitostí značně subjektivní. To, že se počet stromů místně snížil, bylo podle žalobce vyvoláno působením biotických a abiotických vlivů, avšak rozhodně však nevznikla žádná holina v rozsahu původně vytěžených ploch.
Posouzení věci Městským soudem v Praze
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a neshledal ji důvodnou. Odmítl žalobní námitky týkající se otázek vlivu plynutí času na zánik práva správní delikt projednat a uložit pokutu.
Podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty podle tohoto zákona zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Pro přerušení prekluzivní lhůty postačuje, podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP, v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. Za rozhodující okamžik z hlediska počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty se považuje okamžik vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, a to ve smyslu, že skutkové okolnosti nasvědčují možnému porušení zákona jako takového. V tomto ohledu soud výklad zastávaný žalovaným považoval za správný.
Soud přisvědčil žalovanému, že obsah lesního hospodářského plánu není ve skutečnosti v rozporu ani se skutkovými zjištěními na místě samém, ani s obsahem předchozích lesních hospodářských osnov. Rozhodnutí žalovaného tak nelze v žádném případě považovat za nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
Za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, může být uložena pokuta právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje.
Pro odpovědnost žalobce za správní delikt v daném případě je rozhodné skutkové zjištění, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Toto zjištění (šetření) musí mít z hlediska závěrů o skutkovém stavu povahu prioritního podkladu pro rozhodnutí správního orgánu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012
V daném případě se jednalo o soudní spor vlastníka s Českou inspekcí životního prostředí, kterému byla touto uložena pokuta, z důvodu, že zanedbal péči o vysázené stromky v oplocence.
Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „inspekce“) vydala dne 9. 7. 2014 rozhodnutí, jímž uložila žalobci podle § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“), pokutu ve výši 168.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil opatření k nápravě uložené mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010. Opatření k nápravě spočívalo v povinnosti zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích v k. ú. X a X vhodným sazebním materiálem v odpovídajícím počtu stanoveném zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích.
Žalobce podal proti rozhodnutí inspekce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil ve výši pokuty tak, že ji snížil na 130.000 Kč. Reflektoval tím pochybení inspekce spočívající v nesprávném vymezení délky protiprávního jednání jako 1 rok, 6 měsíců a 11 dní. Ve skutečnosti totiž v době provedení kontroly dne 11. 7. 2013, na základě níž pak byla uložena pokuta, mohlo být toto nápravné opatření nesplněno maximálně po dobu 6 měsíců a 11 dní.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nepřisvědčil tak žalobci, že by napadená správní rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci a nebylo již třeba provádět další dokazování.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v soudním řízení poukazoval na skutečnost, že mu byly působeny velké škody zvěří. Zpochybňoval závěry správního řízení, že by se o své lesní pozemky dostatečně odborně nestaral a řádně je neobnovoval. Ve skutečnosti veškeré jemu vytknuté plochy řádně dosázel a osázel, navíc vícekrát pro devastační činnosti divoké zvěře včetně značného sucha. Včas zalesněny byly nejen správním rozhodnutím vymezené lokality, ale i další místa, kde to bylo a je zapotřebí. Nově vysázené plochy byly vždy pečlivě natřeny prostředky proti okusu. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s provedenou kontrolou ze dne 11. 7. 2013, neboť inspektoři neměli odpovídající vůli zjistit skutečný stav věci a dle přítomného zástupce stěžovatele F. P. ji provedli naprosto formálně. Inspektoři zjistili vysokou trávu, čímž mělo být doloženo, že stěžovatel zkoumané lesní pozemky nezalesnil.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěru, že inspekce zjistila skutkový stav řádně a dostatečně, jak vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění a přiložené fotodokumentace. Z nich je jednoznačně seznatelné, že holiny na předmětných pozemcích (s výjimkou 0,5 ha v porostní skupině 2 C 10) nebyly řádně zalesněny ve smyslu § 2 odst. 4 vyhlášky č. 139/2004 Sb., nacházel se zde silný nárost buřeně a někde byl zjištěn nepravidelný výskyt odrostlejších jedinců. Kontrola provedená inspekcí proběhla řádným způsobem, na její uskutečnění byl stěžovatel upozorněn a on i jeho odborný lesní hospodář byli vyzváni, aby se jí zúčastnili.
V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovateli bylo rozhodnutím inspekce ze dne 22. 2. 2010 uloženo nápravné opatření spočívající v povinnosti, aby do 31. 12. 2010 řádně zalesnil zde specifikované holiny starší dvou let nacházející se na jeho lesních pozemcích vhodným sadebním materiálem a v odpovídajícím počtu v souladu s lesním zákonem.
Stěžovatel této zákonné povinnosti nedostál. Ačkoliv dle svého tvrzení holiny zalesňoval, inspekce shledala, že počet přežívajících jedinců není dostatečný. Stěžovatel neučinil všechny potřebné kroky, kterými by zabránil poškození výsadby zvěří. Inspekce zdůraznila, že nejúčinnějším krokem je budování pevného oplocení kolem nově vysazených kultur. Uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků a jejich nápravě mělo dle odůvodnění rozhodnutí inspekce spočívat v řádném zalesnění veškerých holin a zabezpečení čerstvě vysázených kultur proti škodám zvěří.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ke dni kontroly provedené 11. 7. 2013 uvedenou povinnost řádně zalesnit celkem 2,18 ha holin na převážné většině požadovaných ploch nesplnil. V protokolu o kontrolním zjištění popsali inspektoři stav zalesnění v rámci každé porostní skupiny (inspektoři vycházeli z označení porostních skupin z LHP platného do 31. 12. 2011, neboť nový LHP v této době nebyl k dispozici) a doložili jej příslušnou fotodokumentací. Zjistili, že stěžovatel řádně zalesnil holinu pouze v části porostní skupiny 2C 10 na ploše cca 0,5 ha. Zbylá plocha nebyla řádně zalesněna, nacházel se zde převážně vysoký nárost buřeně (třtiny, ostružiníku), výsadba byla pouze ojedinělá.
Soud dále konstatoval, že stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by uvedená kontrola vykazovala jím obecně namítané nedostatky. Z ničeho neplyne, že by inspekce provedla kontrolu toliko formálně, ani že by – vzhledem k rozsahu zjišťovaných skutečností – trvala jen několik minut. Nutno podotknout, že stěžovatel se této kontroly i přes včasné oznámení ze strany inspekce sám, ani v řádném zastoupení, nezúčastnil. Připravil se tak o možnost zpochybňovat zjištění inspektorů již na místě, případně uvést svá vysvětlení, která uváděl spíše v obecné rovině až dodatečně. Kontroly se sice zúčastnil pan F. P., ten se však neprokázal plnou mocí, která by jej opravňovala k zastupování stěžovatele ve věci této kontroly. Stěžovatel rovněž nepředložil požadovanou kompletní lesní hospodářskou evidenci za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, LHP na následující období neměl ještě v době provedení kontroly schválený, ani ten tedy neměla inspekce k dispozici. Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem toho názoru, že není pochyb o tom, že kontrola proběhla řádným způsobem, a proto považuje tuto námitku za nedůvodnou.
Dle soudu správní orgány ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatel nesplnil uložené opatření spočívající v řádném zalesnění holin. Inspekce zdůraznila, že předpokladem pro úspěšnou obnovu lesních porostů je především kvalitní sadební materiál, vhodná příprava obnovované plochy (odstranění buřeně, klestu, příprava půdy atd.) a poté včasná a řádná péče o nově založené lesní kultury. Jedná se především o účinnou obranu proti zvěři v podobě pravidelného ošetřování repelenty a budování oplocenek.
Z rozhodnutí je přitom patrné, že stěžovatel nedostál své povinnosti provést výsadbu v nezbytném rozsahu, neboť ani jím uváděné počty sazenic nebyly dostatečné na to, aby jimi mohl být zlepšen stav na lesních pozemcích, kde se holiny nacházejí. Stěžovatel navíc neprováděl účinné kroky k tomu, aby se stav na lesním pozemku zlepšil, a i přes výskyt zvěře docílil řádného zalesnění.
Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že zjištění učiněná v rámci kontroly ze dne 11. 7. 2013 byla natolik průkazná a jednoznačná, že nebylo nutno v tomto směru doplňovat dokazování.
Právní věta
Je-li vlastníku lesa uloženo Českou inspekcí životního prostředí nápravné opatření, jedná se o uložení povinnosti, kterou musí majitel lesa provést, např. řádné zalesnění holin včetně dostatečného zabezpečení výsadby proti zvěři. Pokud takovouto povinnost nesplní, může svým jednáním naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP. Odpovědnost za tento delikt je koncipována jako objektivní, a není proto třeba prokazovat zavinění. Vlastník lesa se nemůže vyvinit odkazem na škody způsobené lesní zvěří, pokud je z provedeného dokazování patrné, že neprovedl efektivní opatření k tomu, aby těmto škodám předešel, a tedy nepostupoval při zalesňování holin řádně.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.08.2019, sp. zn. 1 As 81/2019