Zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku
V projednávané věci byla posuzována trestní odpovědnost zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku. Jednání se dopustili tři spoluobvinění J. Š., P. L. a J. E., kteří jednali velice sofistikovaným způsobem tak, že po formálně právní stránce byla jejich jednotlivá právní jednání činěna jménem právnické osoby (či právnických osob). Tento způsob byl úmyslně zvolen fyzickými osobami v dané věci figurujícími a fakticky jednajícími jako zastírací úkon, aby jejich jednání byla z hlediska právního přičítána dotčeným osobám právnickým.
Případ projednával nejprve Okresní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013, podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněných J. Š., P. L. a J. E. pro skutek spočívající v tom, že „všichni obvinění J. Š., P. L. a J. E. v úmyslu vymýtit les a ponechat jej bez obnovy uložené jim lesním zákonem jednali tak, že: obviněný J. Š. nejprve zaplatil svými 480 000 Kč nákup lesního pozemku … v k.ú. N. H., okres O., o výměře 11 917 m2, se smrkovým porostem ve stáří okolo 74 let, a to pro společnost W.-S., a. s., jež se stala vlastníkem pozemku, po předchozí dohodě s obviněným P. L. a obviněnou J. E., ovládajícími a jednajícími za tuto společnost, když obviněná J. E. podepsala za společnost W.-S., a. s., ke koupi potřebné listiny dne 3. 10. 2012, poté zadal těmto obviněným za úplatu přibližně 70 000 Kč vytěžení dřeva z pozemku spolu s vyřízením částečného povolení k těžbě sloužícímu k zastření plánované mýtní těžby, když žádost o povolení výchovné těžby poté podepsala dne 23. 10. 2012 obviněná J. E., poté dne 14. 11. 2012 podali katastrálnímu úřadu k zápisu kupní smlouvu, kterou pozemek kupuje nemajetná společnost A. S. o., s. r. o., za 180 000 Kč, když tuto kupní smlouvu podepsala za prodávajícího obviněná J. E. a za kupujícího obviněný P. L., aby se tak předem zbavili povinnosti obnovy vytěženého lesa, a když jim nebyla výchovná těžba povolena, což zjistili 15. 11. 2013, obviněný P. L. s vědomím obviněné J. E. zajistil na pátek až neděli 16. 11. – 18. 11. 2012 obsluhu a stroj k těžení dřeva, jenž měl pronajatý od R. O., a u J. N. objednal na pondělí 19. 11. 2012 vývoz dřeva z lesa, které měl obviněný J. Š. následně prodat, aby se mu tak vyplatily peníze vložené do nákupu pozemku, a poté došlo neznámou osobou ke strojnímu vytěžení pozemku v době od 16. 11. do 18. 11. 2012 a odvozu dřeva v hodnotě 560 000 Kč bylo zabráněno dne 19. 11. 2012 ráno náhodně po ohlášení neoprávněné těžby zaměstnancem společnosti hospodařící jako nájemce na pozemku Policii ČR, když všichni obvinění takto jednali od počátku s vědomím, že dřevo nesmí těžit, neboť stromy jsou mladší 80 let, a již vůbec ne holosečně, a později jednali přes zákaz, byť jen výchovné těžby, a zejména od počátku chtěli poškodit zájem na ochraně lesa a přírody, k čemuž vymýcením pozemku došlo, neboť tento vymýcený nehodlali jakkoliv obnovit, když tak jednali s vědomím, že porušují zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, zejména jeho ustanovení hlavy páté, a to například ustanovení § 31 odst. 1, které vlastníkům lesa ukládá povinnost obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami a vychovávat je včas a soustavně tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa, dále svým jednáním obešli ustanovení § 32 téhož zákona, které ukládá vlastníkovi lesa vícero povinností k jeho ochraně, dále provedli těžbu v rozporu s ustanovením § 33 odst. 3 téhož zákona a v rozporu s odst. 4 téhož paragrafu, který zakazuje úmyslnou mýtní těžbu porostů mladší 80 let, rovněž si byli vědomi, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zhoršili stav životního prostředí svou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy (lesní zákon)“, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci s takovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu stížnost, o níž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně rovněž nesouhlasil a podal proti němu dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c)tr. ř. a v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož došlo k zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že trestní zákoník vychází ze zásady individuální odpovědnosti fyzických osob. Z hlediska zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby za přečin zneužívání vlastnictví potom v § 229 stanoví požadavek speciálního postavení jeho pachatele, které spočívá v jeho vlastnickém vztahu k předmětu útoku. Přestože takové právní postavení k rozhodné době vymýcení lesa nesvědčilo žádné z obviněných fyzických osob, resp. jím disponovala pouze právnická osoba, a to společnost A. S. o., s. r. o., nelze na straně druhé přehlédnout, že taková podmínka speciálního subjektu trestného činu podle § 229 tr. zákoníku byla v daném případě splněna. Stalo se tak za pomoci právní fikce ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný P. L. jednal v postavení zmocněnce takové právnické osoby. Proto byly splněny podmínky přímé aplikace tohoto ustanovení zvláštní části trestního zákoníku přímo na fyzickou osobu jmenovaného obviněného, i když uvedený znak jeho speciálního subjektu byl naplněn pouze ze strany právnické osoby, za kterou tento obviněný jednal.
Podle nejvyššího státního zástupce je tedy zřejmé, že takto splněné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného P. L. (fyzické osoby) za trestný čin zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku v postavení hlavního pachatele nemohly být nikterak ovlivněny právní úpravou, týkající se výlučně trestní odpovědnosti právnických osob podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všechny uvedené námitky jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Nejvyšší soud konstatoval, že jednání spoluobviněných směřovalo k tomu, že povinnostmi stanovenými lesním zákonem neměly být zavázány dotčené fyzické osoby, nýbrž pouze dané obchodní společnosti, přičemž finálně měla tato povinnost zůstat na společnosti A. S. o., s. r. o. V jejích orgánech v rozhodné době nefiguroval osobně nikdo z obviněných, nýbrž pouze třetí osoba jednatel R. B., jenž zde evidentně působil v roli tzv. bílého koně. Tento scénář s použitím dvou subjektů, z nichž jeden je spojen s aktivy činnosti obviněných (tj. W.-S., a. s.) a druhý subjekt je spojen s pasivy (tj. A. S. o., s. r. o.), lze z hlediska trestního práva označit jako běžný.
Je zřejmé, že cílem popsaného jednání všech spoluobviněných bylo dosažení rychlého zisku vytěžením dřeva nacházejícího se na předmětném lesním pozemku, a to bez ohledu na to, že lesní porost na něm stojící nedosáhl věku osmdesáti let, jak vymezuje lesní zákon, a s cílem vyhnout se povinnostem stanoveným lesním zákonem, zejména povinnosti obnovy lesa po jeho vytěžení. Přitom je zjevné, že tímto způsobem se fyzické osoby, které fakticky činily právní jednání, která po právně formální stránce byla z hlediska právního přičtena osobám právnickým, pokoušely vyhnout režimu jak lesního zákona, tak postihu podle trestních předpisů.
Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely právě o zjištění, že z formálního hlediska dotčená právní jednání činily právě právnické osoby, uvedené obchodní společnosti, kdy vlastníkem předmětného lesního pozemku se stala právě obchodní společnost W.-S., a. s., a následně uzavřela kupní smlouvu o jeho převodu na další obchodní společnost, tj. na společnost A. S. o., s. r. o. Soudy obou stupňů však pominuly, že reálně právní jednání a další činnosti ve věci činili všichni obvinění, přičemž uvedené obchodní společnosti zde figurovaly jako jejich zástěrka. Pro posuzovanou věc je příznačné, že W.-S., a. s., je společností s jediným akcionářem a A. S. o., s. r. o., společností s jediným společníkem. Soudy obou stupňů však při svém rozhodování pominuly z tohoto pohledu významné ustanovení § 114 tr. zákoníku a souvislosti z něho vyplývající. V tom se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval s argumentací nejvyššího státního zástupce v podaném dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších instancí učinily rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných je ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f) tr. ř. rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.
Proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, a rovněž jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím byla primárně založena nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí o podané obžalobě.
Právní věta
Vyžaduje-li zákon konkrétní nebo speciální subjekt (ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1, § 229 tr. zákoníku), stačí k trestní odpovědnosti fyzické osoby, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem tato fyzická osoba jednala (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku).
Okolnost, že právnická osoba nemůže být trestně odpovědná za některý z trestných činů se zúženým okruhem subjektů s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že nemůže být trestně odpovědná fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu. Argument, že fyzická osoba je jen obecným subjektem trestného činu se zúženým okruhem subjektů (pachatelů), za který právnická osoba sama trestně neodpovídá, v této souvislosti neobstojí.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, č.j. 8 Tdo 654/2014-20
V posuzované věci se jednalo o nepovolenou stavbu garáže, která se nacházela ve vzdálenosti cca 5 m od hranice hospodářského lesa a k lesu byla orientována svou delší stranou o délce 8,8 m. Žalobkyně M. H. realizovala stavbu garáže na pozemku, v tzv. ochranném pásmu lesa, přestože nebylo vydáno žádné rozhodnutí nebo opatření, které by umožňovalo stavbu realizovat.
Městský úřad Jesenice, stavební úřad přípisem ze dne 12.11.2015 oznámil žalobkyni zahájení řízení o odstranění stavby, neboť ke stavbě garáže nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Následně žalobkyně podala dne 23.11.2015 žádost o dodatečné povolení stavby. Na základě její žádosti vydal Městský úřad Černošice (dále jen „orgán státní správy lesů) dne 7. 6. 2016 závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve kterém vyslovil s dodatečným povolením stavby garáže nesouhlas.
Stavební úřad následně žádost o dodatečné povolení stavby zamítl rozhodnutím ze dne 26.1.2017. Odvolání žalobkyně zamítl Krajský úřad Středočeského kraje – žalovaný pro opožděnost. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala žalobu ani jiný opravný prostředek. Stavební úřad proto přípisem ze dne 19. 7. 2017 oznámil žalobkyni pokračování v řízení o odstranění stavby.
Žalobkyně opět požádala o dodatečné povolení stavby garáže podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 7.12.2017. V příloze připojila kopii smlouvy o podmínkách udělení souhlasu se zřízením stavby se vzdáním se práva na náhradu škody vzniklé na pozemcích, kterou uzavřela dne 5.10.2017 s Arcibiskupstvím pražským (vlastníkem lesa) podle § 2897 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále připojila vyrozumění o provedeném vkladu uvedené smlouvy do katastru nemovitostí a doložila souhlas vlastníka lesa s dodatečným povolením stavby ze dne 1. 11. 2017.
Orgán státní správy lesů se k žádosti vyjádřil tak, že ke stavbě žalobkyniny garáže v minulosti vydal již dvě negativní stanoviska (dne 30. 6. 2015 pro účel umístění a povolení stavby a dne 7.6.2016 pro účel dodatečného povolení po nepovolené realizaci stavby). Obě stanoviska žalobkyně napadla podněty k přezkumu, nadřízený orgán však neshledal k přezkumu důvod, o čemž žalobkyni informoval. Nově uplatněný souhlas vlastníka lesa je pro potřeby stanoviska podle § 14 odst. 2 lesního zákona bezpředmětný a nezávazný.
Orgán státní správy lesů je při své rozhodovací činnosti nezávislý na vlastníku lesa a v konkrétním řízení postupuje podle správního uvážení v mezích zákonem stanovených procesních povinností. Bezpředmětná je i smlouva o vzdání se práva domáhat se náhrady škody, neboť řeší otázku náhrady škody až po škodní události, nikoliv předcházení škodě, k němuž slouží § 14 odst. 2 lesního zákona. Žalobkyně se danou smlouvou nevzdala práva na předcházení škodám z lesa (tj. práva na opatření za účelem ochrany stavby ve smyslu § 22 lesního zákona, např. preventivního odkácení ohrožujících stromů z lesního porostu) a podle zákona se tohoto práva ani vzdát nemůže. Rizika plynoucí z předmětné stavby vůči lesu tak nadále přetrvávají.
Orgán státní správy lesů uzavřel, že v argumentaci žalobkyně neshledal nové rozhodné skutečnosti, proto nemá důvod vydat v téže věci nové závazné stanovisko a odkazuje na platnost dříve vydaného nesouhlasu. Dodal, že tento postup přiměřeně koresponduje s aplikací institutů obnovy řízení a nového rozhodnutí podle § 100 a § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Souhlas orgánu státní správy lesů s konkrétním stavebním záměrem má charakter výjimky a je nenárokový. Rozhodným kritériem je především odstup stavby od lesa, který má být dostatečný k tomu, aby lesu zajistil ochranu před škálou přímých i nepřímých negativních projevů a účinků zástavby, včetně těch, které mohou nastat v bližší i vzdálenější budoucnosti. Posouzení je založeno na principu předběžné opatrnosti a slouží k ochraně veřejného zájmu na zachování lesa.
Negativní účinky výstavby vůči lesu se mohou projevit v narušení vodního režimu (tj. vláhových a odtokových poměrů), změně fyzikálních a chemických vlastností půdy, místního mikroklimatu apod., což může vést k poškození lesa (usychání) nebo změnám ve složení vegetace (nárůst buřeně). Míru takových důsledků nelze dopředu spolehlivě určit a nelze je ani vyloučit, proto musí být při posuzování záměru vzaty v úvahu. Umísťování staveb v ochranném pásmu lesa souvisí také s bezpečnostní problematikou, tedy ochranou osob a majetku před negativním působením lesa, jímž se rozumí zástin, splavování půdy, padání kamenů, větví nebo celých stromů, prorůstání větví nebo kořenů apod. Důsledkem pak může být nežádoucí zásah do lesního prostředí. Vlastníci staveb umístěných v nedostatečné vzdálenosti od lesa totiž mohou požadovat ochranná opatření (podle § 22 lesního zákona).
Orgán státní správy lesů dále popsal věkovou a druhovou skladbu dotčeného lesního porostu s tím, že pro přilehlý porost je hodnota absolutní výškové bonity AVB 22, pro vedlejší skupiny pak AVB 28, 24 a 20. Tyto hodnoty definují nejblíže přípustnou odstupovou vzdálenost. Dodal, že z hlediska kategorizace se jedná o hospodářský les, ve kterém je prvořadá reprodukční funkce, tj. dosažení maximální produkce dřevní hmoty. Plnění této funkce není žádoucí snižovat preventivními těžbami v době před dosažením mýtní zralosti porostu, takže nelze ustoupit od uplatnění odstupového kritéria podle hodnoty AVB.
Ze srovnání s hodnotami AVB plyne, že už odstup stávající žalobkyniny chaty od lesa není dostatečný k tomu, aby byl les ochráněn před negativními účinky stavby, zejména před nežádoucím efektem zabezpečovacích opatření činěných na úkor lesa. Z hlediska ochrany lesa proto není žádoucí dále zhoršovat současný nevyhovující stav a dále zvyšovat zátěž lesa. Nárůst zastavěné plochy a objemu stavby v blízkosti lesa může mít vliv na mikroklima v přilehlé části lesa (např. lokální zvýšení teploty v důsledku akumulace záření do konstrukcí stavby), což spolu s nitrifikací stanoviště v důsledku dalších antropogenních projevů může způsobit změnu flory směrem k nitrofilním druhům rostlin a nárůstu buřeně s následným efektem strádání lesních dřevin a omezení přirozeného procesu obnovy lesa (ujímání semenáčků, zdárný vývoj nárostů atd.).
Závěrem orgán státní správy lesů uvedl, že nemůže v daném případě žádný z uvedených negativních účinků stavby na les dopředu spolehlivě vyloučit, proto považuje předložený návrh za rizikový z hlediska ochrany lesa, shledává ho rozporným s lesním zákonem (§ 11 odst. 1) a neuděluje k němu souhlas.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018 žádost o dodatečné povolení stavby zamítl, neboť ve věci bylo vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět podle § 149 odst. 4 správního řádu.
V odvolání žalobkyně uvedla, že napadá výrok i obsah závazného stanoviska, jímž nebyl udělen souhlas s dodatečným povolením stavby. Negativní závazné stanovisko je založeno pouze na „principu předběžné opatrnosti“ a postrádá elementární oporu ve skutkových zjištěních. Důvody negativního závazného stanoviska jsou pouze obecné a postrádají objektivní nestranný náhled, což způsobuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Orgán státní správy lesů navíc neprovedl žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že výstavbou garáže skutečně dojde k negativnímu ovlivnění lesa.
S odkazem na zásadu proporcionality žalobkyně dodala, že vznik negativních účinků v důsledku stavby garáže je méně pravděpodobný než jejich vznik v důsledku provozu motorových vozidel po přilehlé komunikaci. Závěrem poukázala na 5 příkladů z praxe stavebních úřadů spadajících do územní působnosti žalovaného, v nichž byla ve skutkově a právně obdobných věcech vydána kladná rozhodnutí o umístění stavby nebo dodatečném povolení staveb rodinných domů a garáží. Je proto přesvědčena, že na základě § 2 odst. 4 správního řádu jí vzniklo legitimní očekávání, že její žádost bude kladně vyřízena tak, jako v jiných obdobných případech.
V rámci odvolacího řízení odbor životního prostředí a zemědělství žalovaného (dále jen „nadřízený orgán státní správy lesů“) potvrdil závazné stanovisko ze dne 7. 6. 2016 v plném rozsahu. Postup orgánu státní správy lesů, který vycházel z předběžné opatrnosti, považoval s ohledem na § 1 a § 11 odst. 1 lesního zákona za správný. Míru negativních vlivů stavby na les nelze předem určit a nelze je ani vyloučit, proto musí být preventivně vzaty v úvahu.
Závěrem nadřízený orgán státní správy lesů zdůraznil, že k předmětné stavbě byl dne 30. 6. 2015 vydán nesouhlas s jejím umístěním. Žalobkyně stavbu přesto zrealizovala. Následně byl dne 7. 6. 2016 vydán nesouhlas s dodatečným povolením stavby. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat legitimního očekávání, že stavba bude povolena. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
Žaloba
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Namítala, že byla postupem orgánu státní správy lesů zkrácena na procesním právu, aby byla její žádost o závazné stanovisko vypořádána stanoviskem obsahujícím náležitosti podle § 149 správního řádu (tj. výrok a odůvodnění).
Za situace, kdy závazné stanovisko (sdělení) ze dne 12.3.2018 neodpovídalo požadavkům stanoveným v § 149 odst. 2 správního řádu, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro postup podle § 149 odst. 4 téhož zákona. Brojila–li tedy žalobkyně v odvolání i proti stanovisku (sdělení) ze dne 12. 3. 2018, měl žalovaný zjistit, že postup stavebního úřadu podle § 149 odst. 4 správního řádu nebyl možný.
Jediným zákonným řešením popsané procesní situace bylo podle žalobkyně zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci stavebnímu úřadu.
Prvostupňové rozhodnutí bylo podle žalobkyně zatíženo nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Žalovaný tuto vadu neodstranil a na rozhodnutí stavebního úřadu pouze mechanicky odkázal, což zakládá nepřezkoumatelnost i rozhodnutí žalovaného. Podle žalobkyně pro nevydání souhlasu podle § 14 odst. 2 lesního zákona neexistoval žádný věcný, a tedy ani zákonný důvod.
Krajský soud v Praze
Soud konstatoval, že ve věci je nepochybné, že žalobkyně provedla stavbu posuzované garáže, přestože nebylo vydáno žádné rozhodnutí nebo opatření, které by umožňovalo stavbu realizovat. Žalobkyně realizovala stavbu garáže na pozemku, který se nachází ve vzdálenosti menší než 50 m od okraje lesa, tedy v tzv. ochranném pásmu lesa. V takovém případě byla povinna k žádosti o dodatečné povolení stavby doložit souhlas orgánu státní správy lesů ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona.
Souhlas orgánu státní správy lesů s umístěním stavby v ochranném pásmu lesa je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo–li tedy ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu – orgánu státní správy lesů, nemohl stavební úřad rozhodnout jinak, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.
Soud se ztotožnil s názorem orgánu státní správy lesů, podle kterého pro vydání souhlasu podle § 14 odst. 2 lesního zákona nemůže být významné udělení souhlasu vlastníka lesního pozemku se stavbou. Vlastník lesního pozemku se nemůže zbavit odpovědnosti za stav a ochranu lesa a řádné hospodaření v něm. Ze souhlasu ani neplyne, že by vlastník lesa souhlasil s opatřeními, které by mohlo být třeba v budoucnu po dodatečném povolení stavby provést na jeho pozemcích na základě § 22 lesního zákona.
Soud neshledal pochybení v postupu orgánu státní správy lesů, který za popsané situace vyřídil opakovanou žádost žalobkyně sdělením (ve smyslu části čtvrté správního řádu), v němž odkázal na původní závazné stanovisko s tím, že nadále platí, a zároveň řádně vysvětlil důvody, pro které nepovažoval nově uplatněné argumenty a listiny za relevantní pro nové posouzení. Žalobkyně nebyla nijak zkrácena na právu, aby její žádost o závazné stanovisko byla vyřízena v souladu
s § 149 správního řádu.
V posuzované věci soud neměl pochyb o tom, že požadavkům na přezkoumatelnost závazná stanoviska orgánu státní správy lesů i nadřízeného dotčeného orgánu dostála. Podle soudu je závazné stanovisko ze dne 7. 6. 2016 dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě, které jsou porovnány s odbornými poznatky dotčeného orgánu získanými z praxe. Takové stanovisko plně odpovídá požadavkům standardně kladeným na přezkoumatelnost. Zároveň stanovisko není rozporné se zákonem, vychází-li z principu prevence, neboť ten je naopak § 14 odst. 2 lesního zákona vlastní.
Soud shrnul, že správní úvaha orgánu státní správy lesů i jemu nadřízeného orgánu vychází z řádně zjištěných skutečností a transparentně vymezeného referenčního rámce kritérií posuzování přípustnosti stavby v ochranném pásmu lesa, která jsou následně aplikována na konkrétní skutkový stav, přičemž jejich úvahy jsou logické a neodporují si. Soud tedy dospěl k závěru, že dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně vykonal a v dostatečném rozsahu odůvodnil.
Stavební úřad i žalovaný proto postupovali správně, jestliže žádost o dodatečné povolení stavby zamítli, neboť nebyly splněny podmínky § 129 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s § 14 odst. 2 lesního zákona. Tento závěr sám o sobě v plném rozsahu odůvodňuje zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby.
Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pokud se jedná o stavbu na pozemku, který se nachází ve vzdálenosti menší než 50 m od okraje lesa, tedy v tzv. ochranném pásmu lesa, je nezbytné v takovém případě k žádosti o dodatečné povolení stavby doložit souhlas orgánu státní správy lesů ve smyslu § 14 odst. 2 lesního zákona.
Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.
Jestliže bylo ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu – orgánu státní správy lesů – neprovádí správní orgán (stavební úřad) další dokazování a žádost zamítne.
Nesouhlasné stanovisko orgánu státní správy lesů je dostatečně legitimizováno tím, že stavba, která má být povolena, je bezprostředně a reálně ohrožena pádem stromů, tedy les může být dotčen opatřením podle § 22 lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.03.2022, č. j. 43 A 24/2019-28
Obviněný P. V. prováděl těžbu v lese, přičemž nerespektoval hranice pozemků, které byly zřetelně označeny a způsobil tak škodu sousedním vlastníkům. Tímto jednáním se dopustil trestného činu krádeže. Obviněný se činu, který mu byl kladen za vinu, dopustil tak, že ačkoliv si byl vědom absence svého vlastnického či jakéhokoliv dispozičního práva k předmětnému pozemku, nařídil na jeho ploše těžbu dřeva, a to za účelem obohacení se. Podle odborného vyjádření k hodnotě odcizené dřevní hmoty Lesů České republiky, s. p., Krajské ředitelství Šumperk, se obviněný zmocnil dřevin v hodnotě 110 823 Kč včetně DPH.
Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 6. 2017 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb ve výši 2 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2017 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud mj. konstatoval, že s ohledem na osobu obviněného, který je velmi dobře orientován na otázky práce v lese (v souvislosti se svým podnikáním), nelze akceptovat jeho obhajobu, že by se jednalo o omyl, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu způsobit a pro případ, že by jej způsobil, s tímto byl srozuměn.
Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že má zato, že obviněný spáchal předmětný trestný čin v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně tak ve svém odůvodnění zdůraznil, že pokud by existovaly pochybnosti o úmyslu přímém, nemohlo být pochyb o existenci úmyslu nepřímého.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný k napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů uplatnil celou řadu námitek vztahujících se jak k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, tak k nesprávnému výpočtu jím způsobné škody až po námitku vztahující se k nesprávně uloženému peněžitému trestu.
Konkrétně k námitce vztahující se k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný uvedl, že nejednal v úmyslu odcizit dřevní hmotu, neboť si nebyl vůbec vědom skutečnosti, že se dotčená dřevní hmota nachází na pozemku, k němuž nemá vlastnické či jiné obdobné oprávnění. Toto své vyjádření dále obsáhle zdůvodnil celou řadou tvrzení včetně odkazů na obsah některých soudy provedených důkazů.
V námitce nesprávného výpočtu škody obviněný uvedl, že mu není známo, na základě jakého důkazu soudy nižších stupňů stanovenou výši škody zjistily, ale především, že do takto vypočtené škody nemá být zahrnuta částka na úhradu daně z přidané hodnoty. Ve vztahu k peněžitému trestu uvedl, že jako nemajetnému a exekuovanému mu byl uložen peněžitý trest, který buď bude nedobytný, nebo se musí obviněný ještě více zadlužit, případně bude muset vykonat náhradní trest odnětí svobody.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky obviněného jsou z převážné části námitkami skutkovými, tedy nespadajícími pod uplatněný dovolací důvod. K námitkám týkajících se absence subjektivní stránky uvedla, že s tvrzením obviněného nesouhlasí, neboť vina i existence úmyslu dovolatele, byla prokázána celou řadou důkazů, jednoznačně odůvodňujících správnost závěrů soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve uvedl, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování, či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný uplatnil v dovolání rovněž námitky, kterými napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
K námitce obviněného týkající se absence zavinění ve formě úmyslu Nejvyšší soud uvedl, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Nejvyšší soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů, které uvedly, že obviněný je osobou, která se v oblasti zabývající se těžbou dřeva již celou řadu let aktivně pohybuje, má osobní zkušenosti s vytyčováním hranic pozemků, byl seznámen s hranicemi dotčených pozemků prostřednictvím jemu předložených map a byl s těmito hranicemi dokonce seznámen i osobně, konkrétně prodávajícím panem Z. Nejvyšší soud zhodnotil jeho námitky týkající se absence subjektivní stránky jako zcela účelové, založené pouze na vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla vyvrácena ona návaznost mezi jednotlivými, soudem prvního stupně provedenými důkazy.
Také se stanovením výše škody se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů. Správnost uvedeného závěru mimo jiné podtrhl i fakt, že sám obviněný tuto částku, jako částku odpovídající výši způsobené škody akceptoval a tuto poškozené dobrovolně z velké části uhradil. K peněžitému trestu uvedl, že tento se mj. uloží pachateli, který se pro sebe nebo jiného snažil získat majetkový prospěch. O tom, že šlo o trestný čin úmyslný [ve formě úmyslu přímého či nepřímého], stejně jako o to, že tímto činem, měl obviněný získat majetkový prospěch, nemůže být, podle soudu, pochyb. Tudíž zákonné podmínky pro jeho uložení byly dány.
Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř.
Právní věta
Ze znění § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plyne, že trestný čin krádeže spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
V případě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku pro naplnění znaku přisvojení si cizí věci není rozhodné, zda pachatel ví, komu tato věc patří, tedy to, kdo je konkrétním vlastníkem této věci. Podstatné je, že si pachatel uvědomuje, že jde o věc cizí, nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 6 Tdo 819/2018
Obviněný M. H. společně s poškozeným M. K. prováděli samovýrobu palivového dříví v nepovoleném a nezabezpečeném místě, a to zakázanou metodou tzv. špalkováním. Obviněný M. H. neměl k takovému jednání oprávnění a měl s poškozeným M. K. výslovně povoleno zpracování dřeva, které leželo na zemi, a v místě, kde se vůbec neměli nacházet. Jednání obviněného M. H. vedlo k tomu, že v důsledku blízkosti poškozeného u zaklíněného stromu, který se sesunul, došlo ke způsobení smrtelného následku u poškozeného M. K.
Obviněný M. H. byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že měl provádět na základě zadávacího listu samovýroby palivového dříví vydaného společností Vojenské lesy a statky České republiky, s. p., Divize Plumlov, sběr a zpracování dřevní hmoty a palivové klesti ležící na zemi v předem vymezeném prostoru.
Mimo tento předem vymezený prostor zadávacím listem provedl nepovolené kácení vyvráceného, zavěšeného a zaklíněného stromu, přičemž se nechoval dostatečně pozorně, nedostatečně zajistil prostor ohrožený při této činnosti tak, aby se v ohroženém prostoru nenacházely jiné osoby. Po odřezání části kmene stromu - výřezu v délce cca 2,5 metru, které prováděl zakázaným způsobem - takzvaným špalkováním ve výši svých ramen, popsaným v nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, způsobil tak sesunutí zbývající zaklíněné korunové části kmene stromu na tělo přítomného pomocníka M. K.
Pomocníkovi M. K. tak bylo způsobeno vážné poranění skeletu hrudníku, trhliny a zhmoždění nitrohrudních orgánů - srdce, plic a jater, kterému na místě podlehl. Obviněný M. H. tímto svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost stanovenou ust. § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž v postavení zhotovitele samovýroby palivového dříví porušil zákaz těžby, pracovní a technologické postupy a zásady bezpečné práce s motorovou pilou.
Okresní soud ve Vyškově uložil za uvedený přečin obviněnému podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a současně obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným J. K. ve výši 273.032 Kč a I. K. ve výši 200.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 4. 2018 podal obviněný a poškozené J. K. a I. K. odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. Poškozené podaly odvolání do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozených J. K. a I. K. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Brně nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. částku ve výši 23 032 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 2 577,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázány se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené J. K. částku ve výši 250 000 Kč a poškozené I. K. částku ve výši 200 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené J. K. a I. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání. Podle obviněného byl nesprávně právně posouzen skutek jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Dále tvrdil, že soudy dospěly k chybnému závěru o příčinné souvislosti mezi jeho nedbalostí a smrtí poškozeného, když nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a závěry soudů neměly oporu v provedeném dokazování.
Podle obviněného nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho nedbalostí a smrtí poškozeného, ale mezi nepředvídatelným jednáním poškozeného a jeho následným usmrcením. Ze strany soudů nebyla zkoumána příčinná souvislost se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin.
Podstatnou příčinou z hlediska způsobeného následku, podle obviněného, bylo jednání poškozeného, nikoliv jeho jednání, přičemž v kontextu tohoto nebyla zjišťována míra spoluúčasti poškozeného a bez relevantního odůvodnění byla stanovena v míře 50 %.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
Státní zástupce uvedl, že z hlediska odpovědnosti obviněného nelze považovat za nepředvídatelné, že poškozený bude s nevhodně zpracovaným kmenem manipulovat. Zdůraznil, že právě bez nařezání kmene nevhodnou metodou „špalkování“ obviněným by k posunu kmene vůči poškozenému nemohlo dojít. Státní zástupce připustil, že rovněž jednání poškozeného bylo zjevně riskantní a stalo se spolupůsobící příčinou, nicméně samotná tato skutečnost trestní odpovědnost z obviněného nesnímá. Spoluzavinění poškozeného mělo za následek mírnější právní posouzení jednání obviněného. Přesto nelze pominout, že neoprávněné jednání obviněného bylo jednou z rozhodujících příčin smrti poškozeného.
Závěry soudů k posouzení výše nemajetkové újmy nejsou, podle státního zástupce, arbitrární a svévolné, ale opírají se o relevantní zjištěné skutečnosti, dostatečně soudy zdůvodněné.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Nejvyšší soud v souvislosti s opakováním stejné argumentace v podaném dovolání jako v podaném odvolání uvedl, že z ustálené praxe vyplývá, že pokud obviněný uplatňuje v rámci podaného dovolání v podstatě tytéž námitky, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné.
Soud konstatoval, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Zároveň platí, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal.
Nejvyšší soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že to bylo nepochybně jednání obviněného, které vedlo ke vzniku smrti poškozeného, byť se nejednalo o příčinu jedinou, neboť další příčinou bylo jednání poškozeného. V tomto směru zdůraznily, že to byl právě obviněný, který s poškozeným prováděl samovýrobu palivového dříví v nepovoleném a nezabezpečeném místě, když jak sám připustil, nevěděl, jak má správně postupovat v případě uvolňování zavěšeného stromu, neměl ani žádné praktické zkušenosti, jak má být správně z hlediska bezpečnosti postupováno.
Obviněný bez jakýchkoliv odborných, ale i praktických zkušeností se rozhodl odstranit zavěšený a zaklíněný strom a tento rozřezat způsobem, který je zcela nedovolený tzv. špalkováním motorovou pilou, a to vše činil jako osoba odpovědná za samosběr dřeva na základě zadávacího listu.
Jeho jednání tedy bylo nepochybně jednou z rozhodujících příčin následku spočívajícího v tom, že v důsledku blízkosti poškozeného u zaklíněného stromu, došlo ke způsobení smrtelného následku u poškozeného. Obviněný postupoval v rozporu s prevenční povinností vyjádřenou v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen občanský zákoník), neboť používal motorovou pilu bez hlubších znalostí pouze se znalostí samouka.
Byl to právě on, kdo byl v souladu se zadávacím listem jednoznačně poučen, že odpovídá za práci s motorovou pilou. Nejenže poškozenému neudělil žádné pokyny k provádění práce (samovýroby dřeva), tj. aby se nepřibližoval k zaklíněnému stromu, dokud se strom nebude bezpečně nacházet na zemi, ale zcela neuváženě začal nařezávat kmen zavěšeného stromu metodou tzv. špalkování, ačkoliv je takový postup zakázán podle tehdy platného nařízení vlády č. 28/2002 Sb.
Nejvyšší soud uzavřel, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného, obviněný zcela nekvalifikovaným a zakázaným způsobem manipuloval se zavěšeným stromem a zároveň nepřijal žádné konkrétní opatření k tomu, aby se poškozený nenacházel v jeho blízkosti při této manipulaci (např. tím, že by vyzval poškozeného, aby se vzdálil do takové bezpečné vzdálenosti, aby v případě nějakého nekontrolovaného pohybu řezaného stromu nedošlo k jeho zranění). Současně konstatoval, že jednání obviněného bylo podstatnou příčinou vzniklého následku. Pokud by nebylo skutečnosti, že se obviněný, který neměl žádné odborné zkušenosti a v rozporu se zadávacím listem rozhodl zcela svévolně odstranit zavěšený a zaklíněný strom, nemohlo by dojít k jeho sesunutí a následně smrti poškozeného.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Právní věta
Odpovědná osoba, která z nedbalosti nezabrání tomu, aby spolupracovník z bezpečnostního hlediska nevstupoval k nebezpečně zavěšenému stromu, nedá potřebné pokyny k zajištění bezpečnosti při práci s motorovou pilou a provádění sundání zaseknutého stromu nebo nedá pokyny, aby spolupracovník postupoval nezávadným způsobem (např. proti jím daným pokynům), je trestně odpovědná za smrtelný úraz v důsledku toho nastalý.
Pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] a zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Pro posuzování příčinného vztahu, pokud se na následku podílí více příčin, má podstatný význam zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což bylo v posuzovaném případě nepochybné.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.03.2019, sp. zn. 4 Tdo 206/2019
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 6. 2020 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od prosince 2016 do ledna 2017 v katastru obce XY, podél příjezdové polní cesty vytěžil z pozemků obce XY celkem 203 kusů stromů, kdy se jednalo o náletové dřeviny habr, bříza, olše, vrba-jíva, osika o průměru 9-55 cm, v celkovém množství 30,05 m3 dříví z majetku obce. K neoprávněnému vytěžení dříví využil i dalších osob, které vytěžené dříví uložily na pozemcích obory R. V.
Další škodu ve výši 8.600,- Kč způsobil obviněný R. V. společnosti Lesy České republiky, s.p., kdy v lesním porostu neoprávněně vytěžil 4 ks vzrostlých dubů o celkovém objemu 3,74 m3 bez kůry. Obviněný R. V. tak způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 40.047,- Kč.
Za to mu byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Poškození obec XY a Lesy České republiky byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten usnesením ze dne 24. 9. 2020 podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
Usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Dovolání
Obviněný-dovolatel v dovolání namítal, že pouze s využitím třetích osob provedl vytěžení náletových dřevin do výčetní tloušťky 30 cm (tj. bez nutnosti oznámení o plánované těžbě) ve vlastnictví obce XY, čímž zabránil vzniku škody na komunikaci, která hrozila. Vlastník – obec, podle obviněného neplnil svou povinnost řádně pečovat o pozemní komunikaci a neudržoval ji ve stavu způsobilém k užívání, čímž docházelo k poškozování práv obviněného z propachtované věci – (polí), jehož součástí je vyježděná polní komunikace, jež byla namísto této řádné pozemní komunikace využívána v rozporu se svým účelem jako polní cesta pro obviněného i další osoby. Plnění povinnosti pečovat o svůj majetek, která pro obec XY vyplývá přímo ze zákona, a nemůže se jí zprostit, nelze lakonicky přejít konstatováním soudu, že obviněný mohl využívat k příjezdu ke svým nemovitostem i jinou komunikaci. Rovněž obviněný nesouhlasil s odvolacím soudem, jenž ze skutečnosti, že obviněný uzavřel s obcí XY dohodu o narovnání ze dne 28. 12. 2017, dovodil, že má charakter dohody o náhradě škody a že obviněný jejím uzavřením fakticky uznal protiprávnost svého jednání.
Obec XY jejím uzavřením potvrdila, že se jedná i podle jejího názoru o soukromoprávní vztah (kvalifikovaný nanejvýše jako bezdůvodné obohacení a nepřikázané jednatelství), které bylo možné vypořádat narovnáním. Pokud by se obec cítila poškozená trestným činem, nemohla by takovou dohodu uzavřít. Ve výsledku se proto jedná o absurdní kriminalizaci jednání občana, který svojí činností napravil protiprávní stav vyvolaný třetí osobou v souvislosti s nikoli řádnou péčí o její majetek.
Obviněný-dovolatel uvedl, že pokud obec XY vykonávala své vlastnické právo k tíži jiného vlastníka, a to i nečinností, je obviněný oprávněn jako postižený jednat k tíži vlastníka věci poškozující jeho práva jako třetí osoby, a to tak, že tento stav sám napraví. Jeho jednání tak je prosto společenské škodlivosti, takže je na místě uplatnit princip subsidiarity trestní represe.
Ke skutku ve výroku o vině dovolatel uvedl, že není dán ucelený logický řetězec nepřímých důkazů svědčících o tom, že popsané množství vytěženého dřeva bylo vytěženo a odcizeno právě obviněným, jeho vina nebyla postavena napevno. Množství dřevní hmoty nalezené na pozemku obviněného v násobcích převyšovalo 4 kusy vytěžené a odcizené kulatiny, které jsou mu kladeny za vinu. Není zřejmé, proč soud neuvěřil obhajobě obviněného, že toto dříví koupil stejně jako dříví zbývající, ale pouze neměl doklad o zakoupení. Neexistuje důkaz směřující k identifikaci konkrétního vozidla (patrně traktoru), kterým bylo předmětné dřevo převáženo, stejně tak k tomu, kdo konkrétně dřevo vytěžil, zda obviněný osobně či za pomoci jiných osob nebo zda věděl, že nakupuje dřevo od nevlastníka apod.
Soud podle obviněného z neoznačení prodávajícího či nedoložení nákupních dokladů v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny přenesl důkazní břemeno o těžbě dřeva a jeho koupi na obviněného.
Vyjádření státní zástupkyně k dovolání
Podle státní zástupkyně obviněný v zásadě viní obec, že jej dohnala k zásahu do jejího vlastního majetku, neboť nevykonávala řádně správu lesa, takže výchovný zásah do lesního porostu musel učinit sám. V uvedeném ohledu ale o takto obviněným deklarovaném stavu skutková zjištění nesvědčí. Státní zástupkyně uvedla, že ohledáním místa činu bylo zjištěno 203 pořezaných stromů, kdy 28 z nich mělo průměr větší než 25 cm, takže zde nešlo o pouhé kácení náletových dřevin, navíc je zřejmé, že obviněný si byl protiprávnosti svého jednání vědom, neboť pařezy byly maskovány hlínou a listím.
Z uvedeného lze dovodit, že obviněný chtěl jednoznačně těžbu dřeva zatajit. Jestliže se obviněný hájí tím, že musel ochránit svůj majetek, je třeba zdůraznit, že nekácel pouze v sousedství svých pozemků, ale i pozemků dalších, takže na uvedených pozemcích, respektive v jejich sousedství nemohl jednat s péčí řádného hospodáře v souvislosti s ochranou svého majetku. Důležité je, že obviněný nezažádal obec XY o povolení k vykácení náletových dřevin a uvedenou skutečnost ani dodatečně nesdělil. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že šlo o svévolné jednání obviněného, jehož cílem byla krádež dřevní hmoty, nikoli výchovný zásah v lesích obce za účelem ochrany majetku obviněného.
Státní zástupkyně konstatovala, že o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti a nebylo tedy třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého soudy učinily skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
a skutek byl správně kvalifikován jako pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve předeslal, že zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by obviněný hodlal v případě prvního skutku od samého počátku jednat v souladu s platným právem, nejprve měl kontaktovat starostu jmenované obce, aby jej jako jejího zástupce vyzval k tomu, aby obec závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranila. Zároveň jej mohl upozornit i na skutečnost, že z důvodu špatného stavu obecní komunikace je k témuž účelu využíván pozemek v jeho vlastnictví i třetími osobami, takže jeho pozemek vlastně nahrazuje tuto obecní komunikaci. V případě, že by i poté byla obec XY nečinná nebo by odmítla příslušný zásah učinit, mohl obviněný přistoupit k odstranění dřevin svépomocí. Ale poté měl bez zbytečného odkladu obci oznámit, že vytěžil dřeviny v jejím vlastnictví a případně se s ní dohodnout, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Tedy zda jí např. předmětné dřevo vydá a obec mu vynaložené náklady zaplatí, popřípadě jestli si vytěžené dřevo ve formě náhrady ponechá či se o něj s obcí rozdělí, apod. To ale obviněný neučinil, starosta obce o vykácení nevěděl a o vytěžení dřevin byl informován až policejním orgánem v průběhu šetření. Obviněný tím vlastníka – obec XY, z dispozice s vytěženým dřevem vyloučil a za pomoci dalších osob toto dřevo převezl na svůj pozemek, kde jej bez dalšího uschoval. Tohoto dřeva se tak zmocnil tím, že si jej přisvojil. Pokud s poškozenou obcí následně zahájil jednání a posléze se s ní i dohodl na urovnání vztahů prostřednictvím předmětné tzv. dohody o narovnání, stalo se tak až po zahájení trestního stíhání jeho osoby. Tato dohoda tak nemohla obviněného ze spáchané krádeže vyvinit, jelikož k jejímu uzavření došlo až po dokonání trestného činu.
Podle Nejvyššího soudu není možné akceptovat, že uživatel pozemku pokácí dřeviny na cizím pozemku, byť i z důvodu omezování jeho práv na jím propachtované věci, aniž by nejprve vyzval vlastníka tohoto pozemku k nápravě, a získané dřevo si poté bez dalšího přivlastnil. V takovém jednání rozhodně nelze spatřovat pouhé bezdůvodné obohacení či nepřikázané jednatelství, jak to namítal dovolatel, ale je nutno dovodit jeho trestní odpovědnost.
Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů žádnými vadami vytýkanými obviněným netrpí, a proto Nejvyšší soud na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal dovolání obviněného zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) proto v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného R. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
Právní věta
Těžba dřeva a jeho přisvojení bez souhlasu vlastníka pozemku se kvalifikuje jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by stromy ohrožovaly komunikaci je nejprve nezbytné kontaktovat vlastníka pozemku, aby závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranil.
V případě, že by i poté byl vlastník nečinný nebo by odmítl příslušný zásah učinit, pak by mohlo dojít v součinnosti se starostou obce (případně silničním správním úřadem) k odstranění dřevin svépomocí.
Ale poté ten, kdo vytěžil dřeviny by měl bez zbytečného odkladu vlastníku oznámit, že vytěžil dřeviny v jeho vlastnictví a dohodnout se s ním, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Např. předmětné dřevo bude vydáno vlastníkovi a vlastník vynaložené náklady zaplatí, popřípadě vytěžené dřevo může být použito jako náhrada nákladů nebo se rozdělí mezi vlastníka a těžaře.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2021, sp. zn. 4 Tdo 151/2021
Při krádeži dřeva došlo pádem neodborně káceného stromu na veřejnou komunikaci k těžké újmě na zdraví spolujezdce a k újmě na zdraví řidiče motocyklu. Viník závažné nehody D. V. měl v úmyslu kmen stromu odcizit, a proto jej chtěl pokácet tak, aby nebyl při této činnosti spatřen. Automobil s přívěsem, kterým na místo přijel, zaparkoval tak, aby z cesty nebyl vidět. Neudělal nic, aby upozornil případné chodce či projíždějící osoby na místo provádění takovéto nebezpečné činnosti.
Při kácení padající kmen stromu dopadl na projíždějící motocyklový skútr, spolujezdce kmen udeřil do čelní části helmy a srazil z motocyklu. Spolujezdec utrpěl zranění, a to difuzní otok mozku, frakturu lební, střední a přední jámy lební, frakturu obličejového skeletu a byl transportován leteckou záchrannou službou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Motocykl ještě podjel pod kmenem a padající kmen vymrštil z motocyklu řidiče, který dopadl na zpevněnou cestu a utrpěl pohmoždění pravého loketního kloubu a pohmoždění pravé kyčle.
D. V. (dovolatel) byl obviněn a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 3. 2018 uznán vinným, že dne 11. 7. 2015 v katastru obce XY, okres Jičín, řezal motorovou pilou pahýl stromu - jasanu o délce kmenu 7 m a průměru ve své spodní části 31 cm, přičemž dostatečně nezajistil bezpečnost osob pohybujících se v jeho bezprostředním okolí a na přilehlé zpevněné cestě v prostoru ohroženém při kácení stromu.
Místo porážení stromu si řádně nezajistil, neoznačil a ani k práci nepřibral další náležitě poučenou osobu, čímž nedodržel obecné zásady bezpečnosti práce, a porušil tak ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť vyžadují-li to dané okolnosti, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví nebo vlastnictví jiného.
Jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3.
Proti rozsudku si podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem státního zástupce a soudů, nižších instancí, že nezodpovědné a nebezpečné jednání obviněného spočívající v kácení stromu při absenci jakýchkoli bezpečnostních opatření vedlo k poškození spolujezdce těžkou újmou na zdraví a řidiči způsobilo újmu na zdraví.
Konstatoval, že dovolatel kácel strom proto, aby jej majiteli lesa odcizil, a že již z tohoto důvodu chtěl nepochybně místo takové „těžby“ utajit a nikoliv na ně kohokoliv upozorňovat, a proto ukryl své vozidlo i přívěs tak, aby je nebylo možno z cesty vidět. Při kácení předmětného kmene stromu porušil veškeré povinnosti, byl osobou „řádně neproškolenou“, kácel „bez řádného označení místa“, činil tak „při nedostatečném zajištění prostoru vymezeného kruhovou plochou o poloměru dvou délek káceného stromu“, navíc „s dopadem kmene do prostoru účelové komunikace v celé její šíři.
Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Právní věta:
Při kácení stromu se nesmí nikdo nacházet, v prostoru jeho dopadu, neboť v opačném případě může dojít ke zranění či dokonce usmrcení osob. Jestliže pak uvedenou povinnost ten, kdo kácení stromu provádí poruší, případně si k práci nepřibere další náležitě poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba ji posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku v daném případě konkrétně § 147 odst. 2 a § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
Je přitom nerozhodné, zda účelem těžby je legální dispozice se dřevem, nebo jeho krádež.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.02.2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018