Ochrana lesa

Žalobkyně společnost HBR SPACE SE byla shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice. Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Po odvolání žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze, který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků.

Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid–19, nevhodné klimatické podmínky). Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit.

Z v uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem.

Kasační stížnost

Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýkala, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporovala, své námitky směřovala především do výše pokuty, kterou považovala za excesivní.

Stěžovatelka namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit.

Uvedla, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasila s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018.

Uvedla, že v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid–19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). Stěžovatelka dále tvrdila, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že odpovědnost stěžovatelky má objektivní charakter bez ohledu na zavinění. Stěžovatelka se ve smyslu ústavní zásady „vlastnictví zavazuje“ měla jako nabyvatelka lesních pozemků seznámit s jejich faktickým a právním stavem a ověřit si rozsah svých povinností. Z nesplnění uvedených povinností se nebylo možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, které se s vytýkaným skutkem časově míjí, ani je nebylo možné přenést na jiný subjekt. Stěžovatelka zalesnění slibovala opakovaně a v průběhu správního řízení k němu nedošlo. Nebylo proto možné hovořit o jejím pozitivním přístupu ke splnění povinností a zohlednit jej jako polehčující okolnost.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům. Městský soud řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, když shledaly protiprávní jednání stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud došel ve shodě s městským soudem k závěru, že stěžovatelka měla jako vlastník lesních pozemků povinnost je zalesnit, přičemž bylo prokázáno, že této povinnosti nedostála, a dopustila se tak vytýkaného přestupku. Záměry stěžovatelky stran účelu a plánované doby vlastnictví lesních pozemků nejsou pro její přestupkovou odpovědnost relevantní.

Nejvyšší správní soud též ve shodě s městským soudem uvedl, že pokud stěžovatelka v roce 2022 pozemky nakonec zalesnila, nelze toto následné jednání v kontextu předchozí dlouhotrvající nečinnosti hodnotit jako polehčující okolnost. Skutečnost že stěžovatelka zalesnění opakovaně oddalovala a přistoupila k němu až po více než třech letech, co jí tato povinnost vznikla, by bylo možno hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť tím prodlužovala ohrožení životního prostředí, respektive produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně též v tom, že neshledal důvodnými námitky stěžovatelky stran nepřiměřené výše pokuty a jejího likvidačního charakteru. Nejvyšší správní soud připomněl, že horní hranice pokuty, kterou bylo možno za přestupek uložit, je 5 milionů Kč a že pokuta byla uložena ve výši 960 tisíc Kč, což činí necelých 20 % zákonného rozpětí.

Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále uvedl, že posuzování likvidačního charakteru pokuty nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu. Pokutu je nutno stanovit tak, aby splnila svou represivní i preventivní funkci. V případě stěžovatelky navíc nebylo zjištěno, že by ji uložená pokuta existenčně natolik zasáhla, neboť jak správně uvedl městský soud, žalobkyně nebyla v důsledku napadeného rozhodnutí nucena ukončit svou ekonomickou činnost.

Právní věta

Podle § 31 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musí být holina na lesních pozemcích zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku.

V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Pokud vlastník lesa (správce, pachtýř) nesplní toto opatření, dopustí se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí. Z nesplnění uvedených povinností se není možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, ani je není možné přenést na jiný subjekt.

 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2023, č. j. 6 As 295/2023 – 40

Žalobce Ing. V. H. na svém lesním pozemku poškozeném těžkou technikou po nahodilé schválené těžbě provedl jeho zarovnání a uvedení do původního stavu navezením výkopové zeminy. Uvedl, že vytvořil pouze předpoklady k budoucímu zalesnění. K těmto úpravám si ale nevyžádal povolení (výjimku) od orgánů státní správy lesů.

Kontrolou České inspekce životního prostředí (ČIŽP) však bylo zjištěno, že nešlo pouze o zpevnění či zarovnání terénu, jak tvrdil žalobce, neboť došlo k terénním úpravám a navezení výkopového materiálu o mocnosti 0,6 až 1 m. Rozsah jednání, vymezila ČIŽP jako značný, neboť šlo dle výpočtů správního orgánu o 627,6 m3 navezeného materiálu na ploše 1 046 m2. ČIŽP do protokolu také uvedla, že nemá důkazy, odkud pochází výkopový materiál.

Prvostupňovým rozhodnutím ČIŽP byl žalobce uznán vinným tím, že „minimálně od 1. 8. 2017 do dne konání kontroly, tj. 27. 2. 2018, na lesním pozemku p. č. XB v k. ú. X realizoval nepovolené terénní úpravy spočívající v navezení vrstvy výkopového materiálu o mocnosti 0,6 m až 1 m, čímž porušil povinnost stanovenou v ustanovení  § 11 odst. 1 a 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) a o) lesního zákona.

Tím se dopustil spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 295 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo Ministerstvem životního prostředí - žalovaný zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí ČIŽP, Oblastního inspektorátu Praha. Žalobce se proti rozhodnutí bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze a domáhal se zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.

Městský soud v Praze

V žalobě proti napadenému rozhodnutí uvedl žalobce 10 žalobních námitek. Soud žalobní námitky pro přehlednost rozdělil do tří skupin, a to námitky směřující proti části výroku o spáchání přestupku a naplnění jeho znaků (námitka první, druhá, třetí, čtvrtá a osmá), námitky proti procesnímu postupu (námitka pátá, šestá a sedmá) a námitky proti stanovení druhu a výši uložené pokuty (námitka devátá a desátá).

K první skupině žalobních námitek soud uzavřel, že tyto nejsou důvodné. Jelikož se žalobní námitky v zásadě obsahově shodovaly s námitkami odvolacími a úkolem správních soudů není opakovat správnou argumentaci správních orgánů, soud ve zbytku námitek vztahujících se k výroku o vině odkazuje na napadené prvostupňové rozhodnutí, neboť je v uvedeném rozsahu považuje za správné, zákonné a přezkoumatelné.

Soud uvedl, že z fotografií, jež jsou součástí spisového materiálu, je zřejmé, že navážku tvoří zemina, která však obsahuje segmenty, jež se v zemině přirozeně nevyskytují – například části cihel. Nejedná se o čistou (nekontaminovanou) zeminu, jak v řízení tvrdil žalobce. Závěr správních orgánů, že nepovolené terénní úpravy pozemku spočívaly v navezení vrstvy výkopového materiálu je tak správný a odpovídá obsahu správního spisu. Proto soud v této skupině shledal i osmou žalobní námitku nedůvodnou.

Ve druhé skupině žalobních námitek (žalobní námitky pět, šest a sedm) žalobce namítal procesní pochybení správních orgánů. Pátou žalobní námitku shledal soud jako nedůvodnou. Šestá žalobní námitka se vztahovala k formě výzvy k doložení majetkových poměrů žalobce. Soud proto shledal šestou žalobní námitku za částečně důvodnou, neboť v obecné rovině je nutné dát žalobci za pravdu, že nebyla dodržena forma usnesení požadovaná správním řádem pro tento úkon. Soud ale zároveň poznamenal, že smyslem citovaného ustanovení není lpět na formě stanovení lhůty k provedení úkonu, ale zabránit průtahům v řízení a zajistit řádné doručení výzvy adresátovi, proto tato vada řízení nemohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.

Sedmou žalobní námitkou napadal žalobce postup ČIŽP a žalovaného, kteří se dle jeho názoru dostatečně nevyjádřili k jednotlivým důkazním prostředkům předloženým žalobcem nebo je zcela ignorovali. Tutu námitku shledal soud jako částečně důvodnou. Konstatoval, že je povinností správních orgánů uvést, z jakého důvodu považují ten který účastníkem řízení navrhovaný důkazní prostředek, jakožto nosič důkazu, za nadbytečný a na základě jakých úvah se rozhodly ho neprovést. Tak učinil žalovaný například v napadeném rozhodnutí ve vztahu k odbornému stanovisku doc. Dr. F., předloženému žalobcem. Správní orgány se však nevypořádaly žádným způsobem s žalobcem označeným důkazem – zápisem z jednání žalobce s Lesy ČR. Jakkoliv mohly správní orgány považovat ve vztahu k posuzovanému jednání žalobcem předložený důkaz za bezpředmětný, bylo jejich povinností tyto úvahy v rozhodnutí vymezit a zdůvodnit.

Poslední skupina žalobních námitek se vztahovala ke způsobu uložení sankce a stanovení konkrétní výše pokuty uložené žalobci správním orgánem.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ke stanovení výše pokuty vyjádřil stručně, přičemž vymezil rozdíl v ceně za uložení výkopové zeminy a výkopového materiálu na skládku. Dle § 37 přestupkového zákona musí správní orgán při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédnout zejména k povaze a závažnosti přestupku.

Stěžejním aspektem pro stanovení výše pokuty byla dle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí částka, kterou by byl žalobce nucen vynaložit, pokud by navezený materiál odvezl na skládku. Aplikace takového hlediska při stanovení výše pokuty je však zcela nepřípadné, neboť sama ČIŽP i žalovaný shodně konstatovali, že původ navážky – výkopového materiálu nebyl v daném případě prokázán. Nelze tedy úvahy o výši uložené sankce založit na závěrech o možném alternativním umístění tohoto výkopového materiálu na skládku.

Pokud chtěl správní orgán stavět výši uložené pokuty na záměru žalobce zbavit se materiálu navezeného na pozemek XB, bylo jeho povinností to prokázat způsobem, o kterém nebudou důvodné pochybnosti. Nelze v jedné části rozhodnutí konstatovat, že nebyl zjištěn původ výkopového materiálu a jeho zjišťování pro posouzení věci vyhodnotit jako bezpředmětné a v další části tvrdit, že žalobce by tento materiál musel odvést na skládku, pokud by jej nenavezl na předmětný pozemek. Takto stanovená výše pokuty je proto nepřezkoumatelná, neboť nemá oporu ve správním spise.

Městský soud dospěl k závěru, že devátá a desátá žalobní námitka je důvodná, neboť se žalovaný ani ČIŽP dostatečně nezabývali odůvodněním výše uložené pokuty v kontextu všech zákonných kritérií.

Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost (§ 76 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Právní věta

Rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. V rozhodnutí o uložení správního trestu musí být zohledněna všechna kritéria, jejichž aplikaci zákon s výší správního trestu spojuje.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.06.2023, č. j. 9A 117/2020-56

Navrhovatelka Vojanovy sady, spol. s r.o., požádala o vydání rozhodnutí o umístění stavby „oplocení obory – Jelení vyhlídka“, jejímž účelem měl být oborní chov jelenů směřující k udržitelnému hospodaření s lesní zvěří, včetně ochrany přírodně blízkých stanovišť na převážné části lesních pozemků.

Odpůrci - Zastupitelstvo obce Zduchovice, opatřením obecné povahy (OOP) vyhlásilo stavební uzávěru pro nezastavěné území vymezené Územním plánem Z. (dále jen „územní plán“) jako lesní plochy (lesy), v grafické části územního plánu označené „ZL“.

Území, na které se stavební uzávěra vztahovala, bylo vyznačeno na mapovém podkladu, kterým byl hlavní výkres grafické části územního plánu, jenž byl přílohou OOP. Stavební uzávěrou byla zakázána stavební činnost (stavba, změna dokončené stavby, změna v užívání stavby, změna stavby před jejím dokončením, dodatečné povolení) týkající se staveb oplocení lesních ploch v nezastavitelném území obce Z. Na základě projednání s dotčenými orgány byla udělena trvalá výjimka pro stavby oplocení lesních ploch týkajících se zabezpečovacích prvků starých důlních děl z důvodu výskytu důlních děl v dotčeném území. Platnost územního opatření o stavební uzávěře byla stanovena do vydání Změny č. 1 Územního plánu Z. (dále jen „Změna ÚP“), nejdéle však do 31. 12. 2023. 

Navrhovatelka uvedla, že napadené OOP způsobilo překážku pro vydání rozhodnutí o umístění stavby a územní řízení bylo usnesením Obecního úřadu K. n. V. ze dne 6. 8. 2021, č. j. V–717/20–Ž, zastaveno. Podle navrhovatelky napadené OOP zasahuje do jejího vlastnického práva.

Navrhovatelka dále namítala, že napadené OOP neobsahuje náležitosti na něj kladené podle § 17 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu. Územní opatření o stavební uzávěře musí podle § 17 odst. 1 písm. a) této vyhlášky obsahovat vymezení území s uvedením katastrálního území a parcelních čísel pozemků a staveb na nich podle katastru nemovitostí, pro které platí stavební uzávěra. Napadené OOP neobsahuje výčet konkrétních pozemků s parcelními čísly. Obsahuje pouze paušální konstatování, že se vztahuje na pozemky označené jako ZL – Lesy, přičemž ani nespecifikuje, na které z těchto pozemků se vztahuje, či zda se vztahuje na všechny. Uvedla, že pojmovým znakem opatření obecné povahy je individuálně vymezený předmět, který musí být jednoznačně identifikován. V opačném případě se jedná o vadu, která má být důvodem k jeho zrušení.

Navrhovatelka dále namítala, že nebyly dány důvody pro realizaci stavební uzávěry. Podle § 97 odst. 1 stavebního zákona a judikatury správních soudů je pro vydání stavební uzávěry nutné kumulativně splnit dvě podmínky: 1) omezit nebo zakázat stavební činnost lze pouze za předpokladu, že by taková stavební činnost mohla ztížit či znemožnit budoucí využití vymezeného území; a 2) bylo rozhodnuto o pořízení změny územně plánovací dokumentace.

Připravovaná stavba obory, podle navrhovatelky, nemůže žádným způsobem ztížit nebo znemožnit budoucí využití území. Pokud by nový územní plán neobsahoval plochu lesní obory – LSO, nevylučoval by realizaci stavby obory stavební zákon. Napadené OOP odporuje smyslu zákonné úpravy, protože budoucí stavba obory není způsobilá budoucí využití území jakkoli ohrozit. Pokud připravovaná Změna ÚP má pouze upřesňovat regulativy oplocení a napadené OOP je zakazuje, je v rozporu se zákonem.

Odpůrce s návrhem nesouhlasil a stavební uzávěru považoval za potřebnou z důvodu ochrany území. Předně uvedl, že napadeným OOP byla vyhlášena stavební uzávěra pro nezastavěné území vymezené územním plánem jako lesní plochy (lesy) v grafické části označené jako plochy ZL. Kvůli nutnosti zachování celistvosti krajiny a průchodnosti lesa zejména pro migrující živočichy odpůrce usnesením ze dne 24. 2. 2021, č. 2021/3, rozhodl o pořízení stavební uzávěry. Doplnil, že oplocování lesa není standardní součástí využívání lesních pozemků a stěžejní důvody pro pořízení stavební uzávěry plynou z odůvodnění napadeného OOP.

V říjnu 2021 proběhlo na území obce místní referendum týkající se možnosti povolení výstavby oplocení lesních ploch v katastrálním území za účelem vzniku oborního chovu jelena evropského. Nadpoloviční většina oprávněných osob nesouhlasila s tím, aby odpůrce činil kroky pro povolení výstavby. Na základě výsledku místního referenda, které je závazné, přijal odpůrce dne 29. 10. 2021 usnesení, kterým: a) zrušil usnesení č. 2015/2, odst. 1 ze dne 24. 2. 2015; b) změnil souhlasné vyjádření obce k projektu „Obora Vyhlídka Bedřicha Smetany“ č. j. 99/2015 na nesouhlasné.

Navrhovatelka na základě dosavadního vývoje podala návrh na zrušení opatření obecné povahy – Územního opatření o stavební uzávěře pro stavby oplocení lesních ploch v nezastavitelném území obce Zduchovice ke Krajskému soudu v Praze.

Krajský soud v Praze

Při rozhodování byl soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Přitom vycházel z algoritmu (testu) přezkumu, který byl pro tyto účely vymezen judikaturou NSS. Jednotlivými kroky algoritmu jsou: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem a 5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (přiměřenosti právní regulace v širším slova smyslu), tedy konkrétně zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem (kritérium potřebnosti), jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů).

V neposlední řadě soud také zkoumal, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu). S ohledem na vázanost důvody návrhu se soud může zabývat jen těmi kroky algoritmu (testu) přezkumu, které navrhovatel zahrnul do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s.), a to z hledisek navrhovatelem namítaných.

V právě posuzované věci navrhovatelka vznesla tři okruhy námitek. První okruh se týká zákonnosti procesního postupu odpůrce (3. krok algoritmu), druhý okruh otázky rozporu obsahu opatření obecné povahy se zákonem (souladu s hmotným právem, tj. 4. krok algoritmu) a třetí otázky přiměřenosti zásahu do jejích práv (5. krok algoritmu). Pouze těmito námitkami se tedy soud zabýval.

Soud zopakoval, že podle § 43 odst. 1 stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen „urbanistická koncepce“), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.

Pokud byla, podle soudu, stavební uzávěra vydána za účelem vytvoření prostoru pro stanovení pravidel týkajících se možnosti oplocování lesních pozemků v nezastavěném území obce, její vymezení adekvátně reaguje na situaci řešenou odpůrcem při pořizování Změny ÚP. O tom, že otázka možnosti oplocování lesních pozemků nebyla samoúčelně využita pouze jako důvod pro vyhlášení stavební uzávěry, svědčí i znění otázky následně položené v místním referendu, kterou se odpůrce dotazoval na souhlas s kroky směřujícími k povolení výstavby oplocení lesních ploch v katastrálním území obce. K tomu soud rovněž dodal, že zákaz oplocování nezastavěných lesních pozemků není absolutní a konkrétní záměr je vždy možné posoudit v rámci žádosti o povolení výjimky ze stavební uzávěry. Námitka není důvodná.

Zohlednit tvrzenou nezákonnost připravovaného územního plánu by bylo možné pouze v případě zjevného excesu, kdy by nezákonnost připravovaného územního plánu byla zcela zřejmá a zásadní. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že obec má při vydávání územně plánovací dokumentace velmi široké možnosti regulace území, přičemž ve svých rozhodnutích potvrdil možnost stanovit v územním plánu regulativy.

Soud je toho názoru, že regulace oplocování (nezastavěných) pozemků nepřekračuje mez koncepčního plánování, jež je pro územní plán charakteristická. Pokud jde o konkrétní regulativy obsažené v návrhu Změny ÚP, pak soud konstatoval, že se stále jedná pouze o návrh, který může doznat (a nepochybně dozná) řady změn, proto je v tuto chvíli předčasné se jím detailně zabývat. Změna ÚP směřuje k regulaci oplocení a není z hlediska zákona a judikatury nepřípustná. Námitku nepovažoval soud za důvodnou.

Navrhovatelka také poukázala na to, že odpůrce vydal napadené OOP patrně z diskriminačních důvodů. Soud tento názor navrhovatelky nesdílel. Přestože lze stavbu lesní obory realizovat na lesních pozemcích, navrhovatelka přehlédla, že není jediná, které se stavební uzávěra dotkne. Stavební uzávěra se dotýká nejen pozemků spadajících podle návrhu Změny ÚP mezi plochy lesní obory – LSO, ale rovněž nezastavěných lesních ploch ZL – Lesy. Takových lesních ploch je v územním plánu celá řada. Z grafické části územního plánu plyne, že do ploch ZL spadají například i pozemky, které nejsou ve vlastnictví navrhovatelky. Není tedy pravdou, že by se napadené OOP dotýkalo výlučně navrhovatelky.

Soud nesouhlasil ani s námitkou navrhovatelky, že odpůrce napadeným OOP nechrání žádný veřejný zájem. Odpůrce stanovil stavební uzávěru mimo jiné z důvodu ochrany životního prostředí nezastavěné volné krajiny, nenarušování její celistvosti a zachování průchodnosti pro volně žijící organismy. Ochrana těchto hodnot přitom vyplývá z cílů územního plánování (srov. § 18 odst. 1 a 4 či § 43 odst. 1 stavebního zákona). Chráněny veřejný zájem tak byl v napadeném OOP jednoznačně identifikován.

Soud shrnul, že návrh na zrušení opatření obecné povahy neshledal důvodným, a proto jej zamítl (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).

Právní věta

Pokud má obec zájem na realizaci staveb pouze za splnění určitých podmínek prostorového uspořádání z důvodu ochrany životního prostředí a takové podmínky stanoví v návrhu připravované územně plánovací dokumentace, protože nejsou obsaženy v dosud platné územně plánovací dokumentaci, lze považovat omezení možnosti realizace takových nesouladných staveb do doby vydání nové územně plánovací dokumentace z důvodu ochrany veřejného zájmu za zcela legitimní krok.

Jiný účinný dočasný způsob ochrany než stanovení stavební uzávěry stavební zákon nenabízí.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.02.2022, č.j. 55 A 63/2021–107

V projednávané věci se jednalo o přestupek v oblasti ochrany lesů, neplněním preventivních povinností a nepřijetím bezodkladných opatření proti lýkožroutu smrkovému s následkem ohrožení životního prostředí v lesích. K přestupku došlo v roce 2017 v lesích ve vlastnictví žalobce Lesy České republiky, s. p., které se nachází na Olomoucku, Bruntálsku, Frýdecko Místecku a Jesenicku. V případě byl veden spor o to, zda žalobce (stěžovatel) řádně plnil povinnosti podle lesního zákona, tj. jakým způsobem a jak účinně řešil kůrovcovou kalamitu.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) uznala žalobce vinným za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a uložila mu pokutu ve výši 3 500 000 Kč. Inspekce stěžovateli vytkla, že včas neprovedl opatření proti lýkožroutovi, zejména včas nevykácel napadené stromy. Tím vytvořil podmínky pro další působení lýkožrouta a ohrozil tím životní prostředí v lesích. Stěžovatel se odvolal k žalovanému (Ministerstvo životního prostředí), který odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Městský soud konstatoval, že opomenutí stěžovatele provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců, jejich následné rozšíření a ohrožení jiných stromů, nutnost vykácet nově napadené stromy, prořeďování lesních ploch a vůbec ohrožení životního prostředí, přesněji ekosystému v lesích). Nepříznivé klimatické podmínky částečně přispěly k šíření kůrovce, to ale nic nemění na stěžovatelově povinnosti zabránit šíření kůrovce.

Stěžovatel okamžitě nezastavil úmyslnou těžbu v nezasažených oblastech ani nepřesunul zaměstnance a techniku do postižených oblastí. Zapříčinil tak rozšíření škůdce stromů, neboť bezodkladně nepřijal opatření k odstranění a zmírnění následků kůrovcové kalamity.

Městský soud dále konstatoval, že stěžovatel se nemůže dovolávat liberace podle § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (přestupkový zákon). Neučinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby přestupku zabránil. Stěžovatel předem věděl o hrozbě, měl zprávy o nepřiznivých klimatických podmínkách, přesto nezahájil žádnou přípravu. Ač napadené stromy označil, vyčkával, až se v aukci najde zpracovatel dříví; tím umožnil další šíření kůrovce. Městský soud závěrem poznamenal, že již od roku 2015 musel stěžovatel vědět o zvýšeném výskytu kůrovce.    

V takovém případě mohl vyvinout nějaké úsilí, aby se vyhnul případné odpovědnosti za přestupek.

Kasační stížnost

Stěžovatel s rozsudkem městského soudu nesouhlasil a napadl jej kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (NSS). Stěžovatel namítal vícero pochybení. Městský soud, podle stěžovatele, rozhodoval ve věci příliš dlouho, tím stěžovateli fakticky odejmul možnost se účinně bránit, a porušil tím právo na spravedlivý proces. Soud nenařizoval žádné jednání ani neprováděl dokazování. Za průtahy tak mohl výlučně soud. Stěžovatel dále napadl skutečnost, že městský soud neprovedl jím navržený důkaz.

Stěžovatel poukázal na to, že byl trestán za protiprávní jednání, kterého se dopustil v určitém období (od 22. 9. 2017 až 26. 10. 2017). Podle stěžovatele nebylo jasné
o jaký přestupek se vlastně jednalo, tj. zda šlo o více přestupků či o přestupek pokračující, trvající nebo hromadný. Stěžovatel také zpochybnil, zda mohl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že opožděným vykácením napadených stromů nevytvořil podmínky pro působení lýkožrouta ani neohrozil životní prostředí v lesích. NSS naopak konstatoval, že právě to bylo důvodem, proč se lýkožrout v zasažených lesích dále rozšířil.

Stěžovatel, podle soudu, vyčkával, než se najde dodavatel služby, tj. než se najde někdo, kdo bude ochoten vykácet napadené stromy. Vznikla tak prodleva v řádu několika týdnů (4 až 9 týdnů), která umožnila larvám lýkožrouta plně dospět. Dospělí jedinci lýkožrouta se pak následně rozšířili do okolí lesa, napadli zdravé stromy a nekontrolovaně ničili životní prostředí v lese. Stěžovatel tak svou nečinností a nedůsledným plněním zákonných povinností vytvořil podmínky pro další šíření kůrovce, o čemž svědčí mj. výletové otvory na napadených stromech. Inspekcí

Zjištěný skutkový stav ukázal, že stěžovatel systematicky selhával při plnění zákonných povinností. Tento nedostatek zjistila inspekce na více místech, jak se postupně rozšiřoval předmět kontroly. Stěžovatel neuspěl ani s námitkou, v níž poukazoval na nedostatečné vymezení skutkové věty. Podle NSS správní orgány popsaly skutek tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. Skutková věta obsahuje, v jakých lesích, v jakých jejich částech (jednotkách prostorového rozdělení lesa), k jakému dni a jakým způsobem se stěžovatel dopustil přestupku. Stěžovatel tak věděl, čeho se dopustil a za jaké jednání je trestán.

Výši pokuty neshledal NSS za nezákonnou. Inspekce předložila důvody, proč považuje pokutu ve výši 3 500 000 Kč za odpovídající závažnosti případu. Podrobně se zabývala všemi hledisky pro stanovení výše pokuty, především povahou a závažností přestupku včetně významu zákonem chráněného zájmu, okolností a způsobu spáchání přestupku, významem a rozsahem následku přestupku.  Inspekce správně přihlédla k povaze činnosti stěžovatele. Konečná výše pokuty je tak výsledkem komplexního vyhodnocení skutkových a právních stránek protiprávního jednání stěžovatele. Správní orgány, resp. inspekce se pohybovala v zákonných mezích, zohlednila všechna zákonná hlediska a vyhodnotila všechny podstatné okolnosti tak, aby pokuta byla přiměřená přestupku.

NSS se ztotožnil se správními orgány, že lze na stěžovatele jako profesionála klást vyšší nároky. Stěžovatel je státním podnikem, který se zaměřuje na lesní hospodářství. Lze tedy očekávat, že má odborné, organizační a technické předpoklady, aby řádně a včas plnil zákonné povinnosti v oblasti ochrany lesů. Jedná se o okolnost, kterou správní orgány správně vzaly v potaz při stanovení výše pokuty.

K námitce stěžovatele, že soudní řízení trvalo příliš dlouho (zhruba čtyři a půl roku) NSS uvedl, že stěžovatel s touto námitkou nemůže být úspěšný, neboť samotné průtahy v řízení před soudem nemohou být důvodem pro zrušení rozsudku.

Kasační námitky neshledal Nejvyšší správní soud jako důvodné, a proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Právní věta

K zabránění rozšíření škodlivých činitelů na les, musí každý vlastník lesa sledovat a zaznamenávat výskyt a rozsah škodlivých činitelů, především pak preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů, například lýkožrouta smrkového.

Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že svým konáním nebo opomenutím vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a tak ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích. Jedná se o ohrožovací přestupek, který lze spáchat i opomenutím. Pokud nastane mimořádná událost a vzniknou nepředvídané škody v lese, musí je vlastník lesa bezodkladně odstranit a zmírnit jejich následky.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.11.2023, č.j. 10 As 168/2023–52

V projednávané věci šlo o spor, zda pokuta ve výši 3 580 000 Kč, kterou žalobkyně POPELÍKY s.r.o., dostala za to, že neoprávněně používala lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, není pro ni likvidační, případně jestli není na místě ji pro zjevnou nepřiměřenost moderovat.

Činnost žalobkyně spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků, provedených patrně za účelem realizace jednoho z jejích podnikatelských záměrů v lokalitě. Konkrétně se jednalo o propojení nově vybudované mariny a mola na břehu přehrady Orlík s novými stavbami na jiných žalobkyniných pozemcích. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství. Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) konstatovala, že cesta je vybagrovaná ve skalnatém srázu. Svah je přímo exponovaný vnějším vlivům prostředí a je nezpevněný. Nutně zde bude docházet k postupné erozi a tím k odplavování a znehodnocování životadárné svrchní lesní půdy, která je zásadní pro obnovu lesa.

ČIŽP rozhodnutím č. j. ČIŽP/41/2022/12188 ze 14. 11. 2022 uložila žalobkyni uvedenou pokutu za to, že v období od 28. 1. 2021 do 24. 6. 2021 na dvou svých pozemcích ve strmém exponovaném svahu provedla rozsáhlé terénní úpravy (odbagrování svahu, vytvoření násypů a deponie zeminy), jejichž účelem bylo vybudovat cestu.

Touto činností zasáhla plochu 3588,64 m2 na lesním pozemku (celková délka terénních úprav je více než 425 m, šíře se pohybovala v rozmezí 3–12 m, zářez do svahu je místy vysoký 1,5–3,5 m. Tímto jednáním žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a ohrozila životní prostřední v lesích.

Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítla mimo jiné nezohlednění všech okolností svého jednání, nepřiměřenost uložené pokuty a její nesprávně vyhodnocený likvidační účinek, i s ohledem na své nedostatečně zjištěné majetkové poměry.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí v reakci na tyto odvolací důvody sdělil žalobkyni že v prvostupňovém řízení předložila na výzvu ČIŽP pouze rozvahu a daňové přiznání za rok 2021, a vyzval ji k tomu, aby mu ve stanovené lhůtě poskytla ucelené údaje o svých majetkových poměrech a umožnila mu jejich ověření. Žalovaný uvedl, že žalobkyně může za tímto účelem předložit například účetní výkazy za rok 2022; obratovou předvahu k 31. 12. 2022; registr dlouhodobého majetku společnosti k 31. 12. 2022; vlastnickou strukturu PSU a.s., (jediný společník společnosti), zahrnující rovněž majetkové a kapitálové propojení se společností MOLO Popelíky s.r.o.

Žalobkyně odpověděla podáním ze 14. 2. 2023, v němž označila svou majetkovou situaci za nepříznivou a nestabilní, a přiložila k němu kartu dlouhodobého majetku, výpisy z katastrů nemovitostí týkající se čtyř pozemků v jejím vlastnictví, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za rok 2022 a výpis z bankovního účtu za říjen a listopad 2022.

Žalovaný však odvolání zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Ohledně výše pokuty zdůraznil závažnost žalobkyni na jednání a nevratné důsledky poškození lesa i krajiny. Žalobkyniny majetkové poměry pak označil za nadále ne zcela uceleně doložené. Scházela mu zejména obratová předvaha s přehledem o všech účtech společnosti, jejich počátečních stavech, obratech a konečných stavech, a aktuální výpis z bankovního účtu.

Žaloba

Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě se domáhala snížení pokuty na 1 000 000 Kč. Uloženou pokutu považovala jednak za nepřiměřenou (nebere v úvahu, že žalobkyně nebyla dosud trestána, a že učinila opatření k nápravě, když na dotčených pozemcích vysázela 100 sazenic douglasky tisolisté), jednak za likvidační.

Nárůst svého obratu v roce 2022 oproti předchozímu roku (14 691 000 Kč oproti 1 355 000 Kč) vysvětlila tím, že začala obchodovat s ojetými motorovými vozidly. Uložená pokuta je tak způsobilá přivodit žalobkyni nejen platební neschopnost, ale povede k ukončení její podnikatelské činnosti. Splácení pokuty by bylo na delší dobu v podstatě jediným smyslem její podnikatelské činnosti.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že soud může snížit uloženou pokutu jen tehdy, byla–li uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Žalobkyně však přiměřenost pokuty nezpochybňuje, brojí výhradně proti jejím údajně likvidačním účinkům, a podle názoru žalovaného tak je otázkou, zda lze s ohledem na vymezení soudního řízení (návrh na moderaci pokuty) vůbec likvidační účinky posuzovat. Pro případ, že by soud dospěl ke kladné odpovědi, žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zopakoval některé nosné argumenty v něm obsažené. Uložená pokuta nemůže mít podle žalovaného na žalobkyni likvidační účinky.

Žalovaný k tomu doplnil, že charakter dotčeného lesa je typický pro lesy ochranné, které lze označit jako lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích. V těchto lesích není účelná produkce dřeva, ale mají významnou ekologickou funkci. Kromě funkčních efektů půdoochranných, klimatických a hydrických mohou mít dílčí funkce protisesuvné, vodohospodářské a ochrany přírody.

K narušení funkcí lesa přitom již došlo, což je zřejmé mimo jiné z fotodokumentace, na které je zachycena již probíhající vodní eroze.

Městský soud v Praze

Soud se ztotožnil se žalovaným, že případné likvidační účinky pokuty lze zkoumat jen v rámci posuzování její zákonnosti podle § 78 odst. 1 s. ř. s., ale nikoli při využití moderačního práva podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Pokud totiž správní orgán uloží likvidační pokutu, a nejedná se o některou z přípustných výjimek, jeho rozhodnutí je nezákonné a musí být zrušeno. Zároveň totiž moderační právo soudu neslouží k nápravě nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ale pouze ke snížení zjevně nepřiměřené, i když zákonné pokuty.

Soud konstatoval, že žalovaný (ale před ním i ČIŽP) zaslal žalobkyni výzvu k ucelenému doložení jejích majetkových poměrů. Žalobkyně zareagovala zasláním řady dokumentů, avšak v plném rozsahu výzvě nevyhověla. Zejména nedoložila aktuální výpis ze svého bankovního účtu, obratovou předvahu s přehledem bankovních účtů a pohybech na nich, dokumenty prokazující investovanou částku do dalších nemovitostí v lokalitě, detailní popis své ekonomické činnosti, strukturu majetkového a kapitálového propojení žalobkyniny jediné společnice se společností MOLO Popelíky s.r.o., a neuvedla žádné podrobnosti o svém nedokončeném dlouhodobém hmotném majetku.

V jejích majetkových poměrech, podnikatelské činnosti i vztazích s jinými subjekty tak zůstaly významné mezery a nejasnosti, které musel žalovaný nutně překlenout odhadem. Podle soudu bude uložená pokuta pro žalobkyni nepochybně velmi citelná, ale to je také její účel a nevyhnutelný rys, a to zejména s ohledem na zjištěné okolnosti žalobkynina mimořádně závažného jednání.

Soud shledal, že správní orgány odůvodnily zvolenou výši pokuty zejména povahou a závažností přestupku, jakož i některými přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. Žalobkynina činnost spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství.

Podle soudu žalobkyně s těmito zjištěními nijak nepolemizovala, ani nezpochybňovala jejich hodnocení správními orgány. Proti stanovení výše pokuty vznesla pouze dvě konkrétní výhrady. První z nich spočívala v údajném nezohlednění toho, že šlo o její první přestupek. K této polehčující okolnosti však správní orgány přihlédly. Druhá námitka upozorňovala na údajné opomenutí toho, že žalobkyně dobrovolně učinila opatření k nápravě – vysázení 100 sazenic douglasky tisolisté. Také touto skutečností se však žalovaný zabýval, když vyložil že vlastník lesa je povinen řádně pečovat o les, a mezi jeho povinnosti patří mimo jiné zalesnění holin, proto na uvedené nelze nahlížet jako na možnou polehčující okolnost. Soud k tomu dodal, že vysázení 100 sazenic stromů z podstaty věci nemohlo napravit rozsáhlé terénní úpravy na téměř 4 000 m2 a popsané následky pro dotčený les. Tento žalobní bod proto není důvodný.

Soud uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou neshledal. Vzal přitom v potaz zejména rozsah žalobkynina jednání (extrémní rozlohu lesní půdy zasažené terénními úpravami), a význam zákonem chráněného zájmu i následky, pravděpodobně nevratné, které bude mít toto jednání nejen na přímo postižené části pozemků, ale na celý lesní ekosystém a plnění jeho funkcí.

V rámci způsobu spáchání přestupku zohlednil rovněž to, že žalobkyně se jej dopustila aktivně a vykonávala jej cílevědomě po řadu měsíců, s naprostou bezohledností vůči lesnímu ekosystému samotnému i jeho celospolečenským funkcím, patrně za účelem realizace podnikatelského záměru, ať už vlastního nebo některé z personálně a majetkově propojených osob. Za jedinou polehčující okolnost lze považovat to, že se jednalo o žalobkynin první přestupek, ale i tu je třeba hodnotit v kontextu toho, že žalobkyně vznikla pouhý rok a tři čtvrtě před tím, než s protiprávním jednáním započala. S ohledem na všechny tyto okolnosti soud uvedl, že o nepřiměřenosti pokuty lze hovořit nanejvýš v tom smyslu, že by ji bylo možno považovat za nepřiměřeně nízkou. Pravomoc uloženou pokutu zvýšit však zákon soudu nesvěřil.

Žalobkyně nezpochybnila, že spáchala přestupek, který jí správní orgány kladly za vinu. Uloženou pokutu však považovala za nepřiměřenou a likvidační. Ačkoli se v žalobním petitu výslovně domáhala pouze jejího snížení, z žaloby jako celku bylo jednoznačně zřejmé, že uloženou pokutu považovala za nezákonnou (právě to bylo těžištěm žalobní argumentace). Soud proto posoudil žalobu podle jejího obsahu, ale žádný z žalobních bodů neshledal důvodným, a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně řadu logických úvah žalovaného o svých nedostatečně prokázaných majetkových poměrech a podnikatelské činnosti nezpochybnila, resp. ani v žalobě neuvedla tvrzení způsobilá k jejich vyvrácení.

Jelikož soud neshledal uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s., nepřistoupil k její moderaci, a žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Zákaz likvidačních pokut je ústavněprávním korektivem, jejž musí správní orgány zohlednit i v těch případech, kdy zákon mezi kritérii pro určení celkové výše pokuty neuvádí osobní a majetkové poměry.

Povinnost vzít toto kritérium v úvahu totiž přestupkový zákon stanoví pouze u fyzických osob; u právnických a podnikajících fyzických osob musí správní orgán namísto něj přihlédnout k povaze jejich činnosti.

Správní orgán je povinen zjistit majetkové poměry právnické a podnikající fyzické osoby, ale zohlednit je má povinnost jen do té míry, aby uložená pokuta nebyla likvidační (případně aby její likvidační účinky odpovídaly zásadě proporcionality).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.07.2023, č.j. 10 A 78/2023-67

Kontrolou České inspekce životního prostředí bylo zjištěno, že dřevní hmota především na lesním pozemku parc. č. 749/1 v k. ú. Chabičovice  je napadená kalamitními škůdci a není vždy včas zpracovávána a asanována a již byla zcela opuštěná kalamitními škůdci.

Česká inspekce životního prostředí prvostupňovým správním rozhodnutím rozhodla, že žalobce Lesy České republiky s. p., je vinen tím, že vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, když při svém hospodaření ohrozil životní prostředí v lesích svým jednáním tím, že v srpnu až září roku 2018 neprovedl včas náležitou asanaci kůrovcového dříví napadeného kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým.

Tím umožnil dokončení vývoje nové generace kalamitních škůdců na napadených 469 stromech smrku, nejméně 421 m3 kůrovcového dříví, opuštění těchto napadených stromů brouky a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci a ke kácení těchto napadených stromů.

Žalobce tak vlastním jednáním – nedostatečným a nevčasným konáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů na les – rozšířením kalamitních škůdců (kůrovců) a otevřením a proředěním porostních stěn pro působení bořivých větrů, sněhu a námrazy, a tím spáchal přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci. Za tento přestupek byla žalobci uložena dle § 4 odst. 2 zákona o inspekci pokuta ve výši 500 000 Kč.

K výsledkům kontroly se přítomní pracovníci žalobce vyjádřili tak, že nesouhlasí se závěrem, že by porušili lesní zákon, jelikož se jedná o přírodní kalamitu, která trvá již několik let a nahodilá těžba, kladení lapáků atp. probíhá všemi dostupnými způsoby; revírníci včas vyhledávají a zadávají kůrovcem napadené stromy.

Proti protokolu o kontrole žalobce podal námitky dne 2. 11. 2018, v nichž namítal, že se věnuje řešení přírodní kalamity s maximálním úsilím. Do 31. 10. 2018 bylo zpracováno a asanováno celkem 52 865 m3 kůrovcového dříví, 5 963 m3 souší a 17 593 m3 polomů a bylo také přistoupeno k instalaci 3 090 m3 lapáků. Taktéž smluvní partneři mají nasazeny maximální kapacity v těžbě i v dopravě. Žalobce upozornil na to, že 2 porostní skupiny z 5 šetřených mají těžko přístupné a prudké svahy kaňonu Vltavy, kde je nutno instalovat lanovkový systém.

Žalobce s prvostupňovým správním rozhodnutím nesouhlasil, proto podal odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které jej zamítlo.

Poté se žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice.

Městský soud v Praze

Soud předně uvedl, že přestupek, za který byla žalobci pokuta uložena, je správním deliktem ohrožovacím, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem.

Dále soud shrnul, že žalobce byl potrestán za to, že nedostatečnou asanací kůrovcem napadeného dřeva umožnil vývoj a výlet kůrovce a vytvářel tak podmínky ohrožující životní prostředí lesa. Ve věci přitom není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly rovněž klimatické podmínky, to však nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil co nejhorším následkům. V případě ohrožení životního prostředí postačí správním orgánům prokázat, že k budoucímu poškození životního prostředí v lese s nejvyšší pravděpodobností dojde.

Ve věci byla rozhodující otázka, zda žalobce na danou situaci včas reagoval a zpomalil šíření kůrovce. Tvrzení žalobce, že ohrožení životního prostředí bylo důsledkem klimatických a dalších objektivních jevů, je dle názoru soudu bez významu pro závěr o tom, zda se ohrožení životního prostředí dopustil také sám žalobce svým jednáním (či naopak nejednáním připustil ohrožení životního prostředí), spočívajícím v nedostatečné asanaci napadených stromů.

Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného, že neučinil veškerá možná opatření zabraňující vzniku protiprávního jednání, jímž došlo k ohrožení životního prostředí lesa. Žalobce měl totiž za to, že liberační důvody tkví svou podstatou právě v přírodních katastrofách, a proto zdůraznil, že žalovaný v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí věděl či musel vědět, že lesní porosty v celé České republice jsou v důsledku nepříznivých klimatických podmínek napadeny kůrovcem, v některých oblastech tak masivně, že již nemá význam provádět obranná opatření. Byl proto přesvědčen, že činil veškerá objektivně možná technická i jiná opatření k zabránění dalšího rozvoje kůrovce a intenzivně na tom pracoval i se svými smluvními partnery. Žalobce upozornil, že i z odůvodnění obou správních rozhodnutí vyplývá, že žalobce včas vyhledal, vyznačil a zadal ke zpracování na základě smlouvy s dodavatelem těžební práce, tyto práce však nebyly včas a řádně provedeny, jelikož smluvní partner neměl k dispozici lanovkový systém, který byl potřeba k asanaci 68 % stromů označených správními orgány jako pozdě zpracovaných. Podle žalobce ani jeden z nich však neměl objektivně možnost zajistit potřebné nedostatkové technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého mohl kůrovec v části řešených stromů dokončit vývoj. Poznamenal, že dodavateli uložil pokuty za nedodržený termín asanace dřeva.

Městský soud však byl toho názoru, že žádný z výše uvedených důvodů nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, žalobce by tedy musel vynaložit veškeré potřebné úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby přestupku zabránil ještě před tím, než k němu fakticky vůbec došlo. Soud přitom nemá v nyní projednávané věci za to, že by žalobce prokázal, že skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby rozvoji kůrovce v rozhodném období na dané lokalitě zabránil, když o žádných přijatých preventivních opatřeních ani ničeho netvrdil.

Ve věci, podle soudu, nemůže být sporu o tom, že kůrovcová kalamita v lesích žalobce byla ovlivněna klimatickými podmínkami, nicméně ani skutečnost, že jsou klimatické podmínky dílčím aspektem kůrovcové kalamity, byť v tomto případě dokonce podstatným, neznamená, že by žalobce, jakožto vlastník napadeného lesa, byl zbaven povinnosti provádět asanaci napadeného dřeva včas a dostatečně účinným způsobem (srov. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021–64). Soud proto také musel razantně odmítnout žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů v celé České republice kůrovcem již ani nemělo význam provádět obranná opatření.

Žalobce měl, podle soudu, naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, a to nejen s ohledem na situaci z prostředí dotčených lokalit, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících obranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcové kalamitě zabránil. Soud poznamenal, že ve věci nebylo sporu o tom, že napadené stromy byly ze strany revírníků žalobce včas a řádně označeny, nicméně poté měl žalobce plynule ve svém úsilí pokračovat a měl navázat dalšími potřebnými opatřeními, aby tak kůrovcem napadené dřevo bylo co možná nejdříve z (dosud) zdravého lesního porostu odstraněno, čímž by bylo zabráněno jeho šíření na okolní (dosud) zdravé, nenapadené stromy.

Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí. Žalobce se pak nemůže vyvinit toliko poukazem na neschopnost sehnat takového dodavatele, který by disponoval dostatečným technickým zařízením a kvalifikovaným personálem, aby zakázku na vykácení stromů v náročném terénu byl schopen provést v žalobcem nasmlouvaných termínech. Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací.

Soud nezpochybnil tvrzení žalobce, že zpracovatelé - smluvní partneři dohodnuté termíny prací nedodrželi; nicméně potom se musí žalobce domáhat náhrady škody po tom kterém smluvním partnerovi. Žalobce se však tímto nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.

Soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ČIŽP i žalovaný v napadených rozhodnutích zdůraznili, že zvýšený výskyt kůrovcové hmoty byl v rámci Jihočeského kraje znám již od roku 2015. Žalobce toto tvrzení v podané žalobě nikterak nerozporoval ani na něj nijak nereagoval a pouze opakoval, že byl pro něj kalamitní stav nečekaný, v České republice nebyl dostatek potřebné techniky, a žalobce ani jeho smluvní partner proto neměli objektivně možnost zajistit potřebné technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého kůrovec v části řešených stromů dokončil svůj vývoj. Pokud žalobce vůbec nevyvracel tvrzení, že by mu byl zvýšený výskyt kůrovcové hmoty v dané lokalitě znám již v roce 2015, pak má soud za to, že žalobce věděl o výskytu kůrovce v dané lokalitě po dobu více než dvou let.

Třebaže se vlivem klimatických podmínek kůrovec začal rychleji šířit, jednalo se dle názoru soudu o dlouhodobý problém, jenž byl žalobci dobře znám, a proto bylo objektivně v jeho silách se na něj adekvátně v časovém předstihu připravovat, mj. zajištěním dostatečného množství techniky či pracovníků, kterými by byl schopen včas reagovat na nastalou kalamitu v rozhodném období, tj. v polovině roku 2018. Žalobce tak nicméně neučinil, tudíž pak ani nemohl logicky vyvinout dostatek možného úsilí, které by po něm bylo možno objektivně požadovat, aby předešel nastalé situaci a vyhnul se tím odpovědnosti za spáchaný přestupek.

Soud dále shrnul, že ČIŽP hodnotila povahu a závažnost přestupku, způsob spáchání přestupku, následky přestupku, dobu páchání protiprávního jednání, polehčující a přitěžující okolnosti a povahu činnosti žalobce. Při hodnocení povahy a závažnosti přestupku vycházela z toho, že ochrana životního prostředí je součástí ústavního pořádku a při interpretaci českého práva životního prostředí je nutno řídit se zásadou nejvyšší ochrany. Protiprávní jednání žalobce přitom směřovalo proti životnímu prostředí lesa a skutečnost, že je toto jednání sankcionováno až do výše 5 000 000 Kč, vypovídá podle ČIŽP o významu předmětného chráněného zájmu. Závažnost jednání odvozovala také od množství včas a dostatečně neasanovaného dříví, kde kůrovec dokončil zcela nebo na části stromu svůj vývoj, což v daném případě odpovídalo 469 stromům, cca 421 m3 dříví. Tento rozsah ČIŽP hodnotila jako významný, mající vliv nejen na předmětný lesní pozemek.

Městský soud v Praze uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a judikaturou soudů, soud ve správních řízeních neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta 

Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí.
Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací. 
Žalobce se nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.03.2023,č.j. 5 A 146/2019-48

Strana 1 z 8