Projednávaný případ se týkal provádění včasného zásahu proti kůrovci v době vrcholící kůrovcové kalamity v našich lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „Inspekce“) postihovala vlastníky lesa, kteří aktivně nevyhledávali kůrovcové stromy a neprováděli jejich včasnou a účinnou asanaci.
V tomto posuzovaném případě byl žalobce - Lesy České republiky, s. p., shledán vinným, že na lesním pozemku KN p. č. 1031 v k. ú. Štěměchy, (dále jen „lesní pozemek“) v období minimálně od konce měsíce března 2020 až do 31. 7. 2021 neprováděl včasné zpracování a asanaci kůrovcového dříví o objemu 7633 m3 a umožnil dokončení vývoje nových generací lýkožrouta, zejména lýkožrouta smrkového a namnožení jeho populace, vylétnutí a rozšíření do dalších lesních porostů.
Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, kácení těchto napadených stromů, k prořeďování lesních porostů, snížení jejich zakmenění, snížení jejich mechanické stability následkem jejich „otevření“ působení bořivého větru a snížení jejich stability vůči škodlivým abiotickým činitelům jako jsou vítr, mokrý sníh, případně námraza, teplotní a srážkové extrémy. Za spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa spočívajícího v ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, uložila Inspekce žalobci pokutu ve výši 3 053 000 Kč.
Po odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspekce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023, č. j. MZP/2023/560/482, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Inspekce ze dne 13. 2. 2023, č. j. ČIŽP/46/2023/689.
Případ byl dále řešen Městským soudem v Praze a po podání kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem.
Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 11 A 91/2023 - 30, zamítl jako nedůvodnou. Nejprve městský soud poukázal na to, že podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem (v této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015 - 39, či ze dne 29. 11. 2023, č. j. 10 As 168/2023 - 52).
Dále městský soud uvedl, že žalobce byl sankcionován nikoliv za to, že neprovedl kalamitní těžbu tzv. kůrovcových souší (ponechal stát stromy bez aktivní přítomnosti kůrovce), ale bylo mu kladeno za vinu, že opomněl provádět včasnou asanaci kůrovcového dřeva, v němž dosud probíhal vývoj kůrovce a z něhož se posléze bez včasného zásahu žalobce staly sterilní souše.
Městský soud poukázal také na to, že není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly klimatické podmínky a probíhající kůrovcová kalamita, to však dle městského soudu nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost při zjištění kůrovcových stromů co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil nejhorším následkům (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021 - 64).
Městský soud proto také odmítl žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů kůrovcem v celé České republice již nemělo význam provádět ochranná opatření. Uvedl, že žalobce měl naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.
Podle městského soudu žalobcovo jednání též splnilo materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy, v projednávané věci jde o ochranu životního prostředí. Městský soud dodal, že judikatura správních soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Ke splnění materiálního znaku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou nebezpečnost tak, že nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti. Městský soud uzavřel, že nenalezl žádné mimořádné okolnosti, jež by snižovaly společenskou nebezpečnost jednání žalobce pod minimální hranici.
Kasační stížnost
Stěžovatel namítal, že kůrovcová kalamita byla na lesním pozemku tak masivní, že ji nebylo možné žádnými opatřeními zpomalit, natož zastavit. Prováděním včasné asanace by stěžovatel šíření kůrovce nezamezil. Správní orgány ostatně nesporovaly, že dalšímu postupnému odumírání stromů v důsledku masivního napadení kůrovcem se nedalo zabránit. I kdyby stěžovatel v daném místě a čase ochranná opatření prováděl, životnímu prostředí (zákonem chráněnému zájmu) by to nepomohlo.
Tuto skutečnost potvrzuje i postup, který přijal Národní park České Švýcarsko. Zjednodušeně řečeno, kácením nebylo možné kůrovce zastavit a pro přírodu bylo šetrnější nezasahovat a umírající stromy i s kůrovcem nechat na místě. Stěžovatel tedy svým jednáním neporušil zákonem chráněný zájem, naopak učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší; nelze jej sankcionovat za následek, kterému nebylo možné zabránit. Napadený rozsudek tudíž označil za nezákonný.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že prováděním včasné asanace by tak jako tak šíření kůrovce nezamezil a že učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší. Připomněl, že skutkovou podstatu přestupku dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci lze naplnit nejen samotným poškozením životního prostředí, ale postačí i jeho zaviněné ohrožení, jako se tomu stalo v daném případě. Přisvědčil rovněž městskému soudu, že byl splněn materiální znak přestupku. Pokud stěžovatel včas nezajistil zpracování či jinou asanaci celkem 7 633 m3 kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopustil se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná. Nakonec uvedl, že přestupek nebyl promlčen.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační námitky směřující proti konkrétním závěrům městského soudu jsou formulovány značně obecně, a proto na ně – s ohledem na zásadu dispoziční – stěžovatel obdrží od soudu pouze stručné odpovědi. Dále se zabýval kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele. Kasační soud však rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka tak není důvodná.
Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jednak v tom, že závěry městského soudu k otázce splnění materiálního znaku přestupku jsou vnitřně rozporné a nesrozumitelné, a dále označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož městský soud měl dle jeho názoru opomenout žalobní námitku promlčení přestupku.
Podle Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ Žádnou ze zmiňovaných vad napadený rozsudek netrpí. Naopak je srozumitelný a pečlivě odůvodněný (včetně otázky splnění materiální stránky přestupku), je nepochybné, že městský soud žalobu zamítl a proč tak učinil.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že stěžovatel námitku, dle níž nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity, opírá o závěry nezávazných dokumentů či postup v jiné lokalitě (Národní park České Švýcarsko), v níž je aplikován jiný režim ochrany než v běžných hospodářských lesích. Současně dodal, že Inspekce ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlila, proč měl stěžovatel s náležitým časovým předstihem započít s přípravou a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření, aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.
Nejvyšší správní soud doplnil, že závěr městského soudu, dle nějž se jedná o ohrožovací přestupek, je správný a v souladu s judikaturou tohoto soudu. Není ani pravdou, že skutkovou podstatu uvedeného přestupku by automaticky naplnili všichni vlastníci lesních pozemků se smrkovými porosty; obdobný přestupek by spáchali pouze ti, kteří by stejně jako stěžovatel rezignovali na přijímání ochranných opatření.
Důvodná není ani námitka týkající se nesprávného posouzení materiálního znaku přestupku městským soudem. Stěžovatel namítal, že jeho jednání je „pod minimální hranicí typové nebezpečnosti“, neboť řešil kalamitní stav způsobem, který je dle jeho přesvědčení k životnímu prostředí šetrnější než plošné vykácení stromů. Městskému soudu pak vytýkal, že tuto okolnost nezohlednil, stejně jako odborníky potvrzenou nemožnost účinně se bránit dalšímu šíření kůrovce. Podle Nejvyššího správního soudu však městský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.
Právní věta
Pokud vlastník lesa (pachtýř) včas nezajistí zpracování či jinou asanaci kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopouští se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná.
Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde.
Takovéto jednání splňuje materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy. Ke splnění materiálního znaku přestupku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.01.2025, č.j. 3 As 125/2024-38
V projednávaném případě se jednalo o zpracování aktivní kůrovcové hmoty na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň, na kterém byla prováděna asanace kůrovcového dřeva a vývoz kulatiny. Lesní pozemek se nacházel ve II. zóně CHKO Třeboňsko a v přírodní památce Soví les. Stěžejní pro případ bylo, že podle § 26 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., je na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu.
Česká inspekce životního prostředí (dále jen Inspekce) na základě podnětu provedla dne 15. 9. 2023 na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň inspekční šetření a zjistila rozsáhlé poškození půdního krytu a kácení lesních dřevin nad rámec zpracování aktivní kůrovcové hmoty. Tento pozemek je ve vlastnictví České republiky, s právem hospodaření s majetkem státu vykonávaným žalobkyní- Lesy České republiky s.p.
Kontrolní závěr zněl, že zjištěný způsob soustřeďování dřevní hmoty byl v rozporu s § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. m), § 33 odst. 5 a § 34 odst. 1 lesního zákona. Provedení prací na území přírodní památky Soví les bylo na základě stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny v rozporu s § 36 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., (dále jen ZOPK). Inspekce uzavřela, že došlo k významnému zásahu a poškození přírodní památky Soví les, nejenom lesní dopravou, ale i dalšími souvisejícími činnostmi.
Dne 26. 2. 2024 vydala inspekce prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodla ve výroku I. ve věci přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK, kterého se žalobkyně dopustila, když v červenci a v srpnu roku 2022 zadala asanaci kůrovcového dříví v porostních skupinách v LHC Domanín, provádění prací kontrolovala a způsob provedení prací schválila. Při zpracování těžby a vyvážení vytěžené hmoty došlo k rozsáhlým změnám půdních podmínek na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň v přírodní památce Soví les na ploše celkem 0,73 ha a tím k poškození přírodní památky Soví les. Na některých plochách došlo k použití intenzivní technologie bez souhlasu Správy CHKO Třeboňsko a na úseku dlouhém cca 768 m došlo k nevratnému poškození půdního povrchu. Žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 36 odst. 1, 2 ve spojení s § 44 odst. 3 ZOPK. Inspekce žalobkyni za tento přestupek uložila pokutu ve výši 120 000 Kč. Výrokem II. uložila inspekce za provedení shora uvedené asanace kůrovcového dříví pokutu 80 000 Kč společnosti T.E.P. HOLZ, s.r.o., která byla zhotovitelem asanace.
Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Stěžejním odvolacím důvodem byla namítaná nemožnost přičíst protiprávní jednání žalobkyni na základě pouhého zadání dřevní těžby. Dle žalobkyně nebylo prokázáno, že činnost, jež vedla ke spáchání deliktu, řídila a kontrolovala. Na vině je dle žalobkyně pouze smluvní partner realizující těžbu, který byl rovněž smluvně zavázán k maximálnímu šetření lesa.
Dle žalovaného - Ministerstvo životního prostředí je žalobkyně objektivně odpovědná, neboť tyto práce konkrétním způsobem (čas, místo atd.) zadala, měla nad pracemi kontrolu
a neměla vůči výsledku žádné připomínky. Popis skutku, který je v prvostupňovém rozhodnutí uveden, těmto kritériím odpovídá. Škodlivý následek měla a mohla žalobkyně předpokládat, neboť je zkušeným a profesionálním subjektem, který posledních 30 let obhospodařuje většinu státních lesů. Odvolání bylo zamítnuto a žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žaloba
Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil vznik odpovědnosti žalobkyně. Pouhé zadání, nikoli provedení prací, nemohlo v kontextu daného případu způsobit vznik odpovědnosti žalobkyně za projednávané přestupky. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by zhotovitele, společnost T.E.P. HOLZ s.r.o., při provádění prací řídila či kontrolovala.
Žalobkyně dále namítala, že samotné zadání prací – asanace kůrovcového dříví, nemohlo způsobit nevratné půdní poškození. V porostech na tomto pozemku jsou znatelné koleje z hospodaření z předchozích let, i z doby před vyhlášením přírodní památky Soví les. Negativní ovlivnění ekosystému nelze bez dalšího klást za vinu žalobkyni. Nadto se žalobkyně odvolávala na Plán péče o přírodní památku Soví les pro roky 2022 – 2031, ve kterém je likvidace kůrovcové dřevní hmoty vnímána jako cyklická činnost a vznik s tím spojených terénních prvků není hodnocen negativně. Asanace kůrovcové dřevní hmoty v minulosti rovněž nebyla brána jako intenzivní technologie.
Žalovaný ve svém vyjádření nezpochybnil potřebu asanace kůrovcového dřeva, nicméně podle plánu péče není hospodářské využití lesa prioritní, přednost má ochrana přírodní památky Soví les. Žalovaný uvedl, že pozitivní přínos boje s kůrovcem nelze přeceňovat, neboť probíhal již od roku 2014. Zdůraznil společenskou škodlivost přestupku, protože došlo k plošnému kácení na některých částech pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň za použití intenzivní technologie. Podle žalovaného nebyly splněny ani podmínky pro liberaci.
Městský soud v Praze
Soud shledal, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť se v něm žalovaný dostatečně vypořádal s odvolacími argumenty žalobkyně a předestřel vlastní právní výklad týkající se přičitatelnosti protiprávního jednání žalobkyni. Žalovaný rovněž v rámci odůvodnění uvedl ucelený skutkový popis škodlivého následku. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí dle názoru soudu není nesrozumitelná, nedostatečná, či nemající oporu ve spisu, jak tvrdila žalobkyně.
Klíčovým bodem žaloby byla námitka vznesená žalobkyní, že na základě pouhého zadání asanačních prací jí není možné činit odpovědnou za škodlivý následek vzniklý činností zhotovitele, společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o. Soud však shledal, že žalovaný se s touto námitkou podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí. Žalovaný odkázal na přiléhavou judikaturu správních soudů, která za určitých podmínek vznik deliktní odpovědnosti na základě zadání či objednávky druhé osoby připouští. Dle mínění soudu se nejedná o odůvodnění nedostatečné či nepřezkoumatelné.
Soud zrekapituloval odpovědnost za přestupky podle ZOPK a rovněž ve smyslu zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tento zákon koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Nadále tedy platí závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
Podle soudu judikatura Nejvyššího správního soudu předpokládá vznik deliktní odpovědnost nejen u osoby, která zákonem neaprobovaný zásah fakticky provedla, ale rovněž u osoby, která provedení těchto prací zadala. Podstatným je v této souvislosti zjištění, zda se zadavatel „na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně místo a rozsah prací.
Soud neshledal ani namítanou diskriminaci v podobě odlišení výše pokuty uložené žalobkyni a společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o., které byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta nižší. Soud dodal, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou státem speciálně za účelem řádného obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, odpovědného za jeho zachování, zušlechťování a rozvoj. Těmto základním zásadám žalobkyně v daném případě nedostála. Závěry žalovaného, že na žalobkyni je třeba pohlížet přísnější optikou než na zhotovitele žalobkyní zadané asanace, jsou tedy správné a soud se s nimi ztotožnil.
Žalobkyně se svými námitkami neuspěla a v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta
Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
Rozsudek Městského soudu v Praze 17.09.2024, č.j. 14 A 45/2024-50
(liberace z objektivní odpovědnosti za přestupek)
V posuzované věci byla řešena otázka včasného a účinného zásahu proti kůrovci v době probíhající kůrovcové kalamity, kdy se v některých regionech negativně projevila nedostatečná nabídka lesnických služeb, která nestačila reagovat na poptávku vlastníků lesů na těžbu, asanaci a vývoz napadeného dřeva. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) však vlastníky lesa za nesplnění opatření proti zamezení šíření kůrovce většinou sankcionovala.
Rekapitulace případu
Rozhodnutím ze dne 29.10.2019 byla žalobci Myrkvidr s.r.o., uložena pokuta ve výši 12.000 Kč za přestupek podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č.j. MZP/2019/510/1687, a věc byla vrácena ČIŽP k novému projednání.
ČIŽP následně rozhodnutím ze dne 05.08.2020 žalobci opětovně uložila pokutu ve výši 12.000 Kč za předmětný přestupek. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 18.11.2020. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.05.2022, č.j. 17A 1/2021–40, vyhověl a rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2020, jakož i rozhodnutí ČIŽP ze dne 5. 8. 2020 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V pokračujícím řízení si ČIŽP vyžádala od subjektu Lesy ČR, s.p. informace o subjektech (právnických a fyzických osobách), které v roce 2019 poskytovaly v k.ú. C. nebo v jeho okolí služby v lesnictví. Jednalo se o 23 fyzických nebo právnických osob, které žalobce vůbec nekontaktoval. Poté vyzvala ČIŽP žalobce k doložení telefonních spojení na ty subjekty, které žalobce oslovil telefonicky, nebo předložení e–mailové korespondence v případech, kdy subjekty kontaktoval e–mailem. Těch bylo pouze 8.
Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2023, č.j. ČIŽP/42/2023/2594, byla žalobci znovu uložena pokuta ve výši 12.000 Kč za přestupek podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se žalobce dopustil svým jednáním při hospodaření na lesním pozemku parc.č. X, k.ú. C., na němž se dle lesních hospodářských osnov Tábor, LHC č. 211801, platných v době spáchání přestupku (konkrétně od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021), nacházel lesní porost 2Db9, když v předmětném lesním porostu žalobce v jarních měsících roku 2019 neprovedl včasnou a účinnou asanaci u nejméně 38 smrků o objemu cca 48 m3, napadených kalamitním škůdcem lýkožroutem smrkovým, čímž v těchto stromech umožnil dokončení vývoje nové generace lýkožrouta smrkového a jejich opuštění dospělými brouky, kteří se dále rozšířili do okolních lesních porostů. V důsledku toho došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, k jejich kácení a vzniku nových holin.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný k důvodům liberace uvedl, že bylo na straně žalobce, aby prokázal, že realizoval veškerá dostupná opatření, která byla způsobilá vzniku protiprávního stavu zabránil. Povinností ČIŽP pak bylo posoudit na základě žalobcem označených důkazů opodstatněnost jeho tvrzení. S ohledem na zásadu volného hodnocení důkazu bylo na ČIŽP, aby přistoupila k provedení jen těch navržených důkazů, u nichž to považovala pro řádné zjištění stavu věci za nezbytné.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 31. 5. 2023 odvolání k žalovanému – Ministerstvu životního prostředí, který odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žaloba (druhá)
Žalobce Myrkvidr s.r.o., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č.j. MZP/2023/212/889, sp.zn. ZN/MZP/2023/510/108, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorátu České Budějovice.
Žalobce na úvod žaloby připomněl, že ČIŽP i žalovaný rozhodovali v této věci opakovaně, jelikož jejich předchozí rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č.j. 17A 1/2021–40. Hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že správní orgán nevyslechl svědky navrhované žalobcem a tedy se nevypořádal s žalobcem tvrzenou intenzitou jeho úsilí, ve kterém spatřoval existenci liberačních důvodů.
Dle žalobce tak nerespektoval předchozí rozsudek Městského soudu v Praze. Žalobce zdůraznil, že provedení výslechu svědků je pro řízení klíčové, neboť s ohledem na zásadu bezprostřednosti nelze žalobcem tvrzené skutečnosti prokazovat nepřímými nebo odvozenými důkazy (výpisy telefonních hovorů apod.).
Žalobce doplnil, že pokud by výslech svědka provedl řádně, dotazoval by se jej např. na to, zda uvedené fyzické a právnické osoby v té době přijímaly nové zakázky od nových zákazníků, nebo zda jen plnily zakázky nasmlouvané dříve, před nástupem hlavní vlny kůrovcové kalamity, příp. zda tyto osoby přijímaly též maloobjemové zakázky.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že má–li být náležitě posuzováno úsilí žalobce o zabránění přestupku, musí dojít k poměření tohoto úsilí – počtu oslovených subjektů – s celkovým počtem subjektů, které myslitelně přichází v úvahu k oslovení. Soud se nedomníval, že by bylo nutné např. oslovit všechny subjekty v dotčeném regionu (či dokonce v České republice), které se zabývají těžbou dřeva či jinými možnými způsoby asanace kůrovci napadených stromů, protože to s ohledem na jejich pravděpodobný vysoký počet a různou úroveň sebeprezentace (např. některé subjekty nemusí být dohledatelné na internetu) ani není reálně možné.
Jde o to, aby byl osloven dostatečný počet takových subjektů svědčící o náležitém úsilí žalobce. Pokud ovšem prvostupňový orgán neuvedl, a to ani řádově, kolik dalších subjektů mohl žalobce oslovit a o co prvostupňový orgán opírá tento údaj (nebo alespoň jak dospěl ke svému kvalifikovanému odhadu tohoto údaje), pak soud nemůže než uzavřít, že se jedná o neodůvodněný závěr. Soud doplnil, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyjádřilo, vada prvostupňového rozhodnutí tak vázne i na něm.“
Podle soudu ČIŽP ve svém rozhodnutí pochybila, když neodůvodnila, proč nepřistoupila k výslechu 23 osob, který žalobce navrhoval ve svém přípisu ze dne 04.11.2022 v návaznosti na seznámení se se záznamem ze dne 27.07.2022, který obsahuje jmenovitý seznam celkem 23 fyzických nebo právnických osob. S ohledem na zásadu, že ne každá vada má vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí, a na zásadu, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, soud dospěl k závěru, že tato vada nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný ji v žalobou napadeném rozhodnutí zhojil, když se k tomu návrhu žalobce dle soudu dostatečně vyjádřil.
Žalovaný doplnil, že pokud žalobce poptával provedení opatření proti kůrovci u méně než 1/3 (8) ze subjektů, které byly v řešeném území reálně dostupné (cca 31), tak je zřejmé, že se o vynaložení veškerého úsilí ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. nejednalo. Soud konstatoval, že v daném případě nedošlo k tomu, že by ČIŽP žalobci vytýkala, že neoslovil všechny možné subjekty (což by ani před soudem neobstálo), nicméně dospěla k závěru, že oslovení 8 subjektů z celkem 31 je nedostatečné.
Soud se s tímto závěrem plně ztotožnil.
Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou a podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Právní věta
Právnická osoba se odpovědnosti za přestupek zprostí, pokud prokáže liberační důvod spočívající ve vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Osoba, která se chce dovolávat liberačního důvodu, proto musí prokázat, že provedla organizačně, technicky a finančně možná opatření způsobilá účinně zabránit porušení zákona. Při prokázání liberačního důvodu právnická osoba za přestupek neodpovídá, tj. posuzovaný skutek není přestupkem.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.05.2024, č.j. 6 A 119/2023-27
V projednávané věci se jednalo o poškození životního prostředí při těžbě dřeva. Spor byl veden o to, zda odpovědnost za škodu má zaměstnanec společnosti, který na těžbu dohlížel a zda je jednání zaměstnance přičitatelné společnosti, tedy zda může být společnost pachatelem vytýkaného přestupku spáchaného prostřednictvím jednání zaměstnance.
Žalobkyně – evropská společnost Arbaro SE se dopustila přestupku podle České inspekce životního prostředí tím, že v lednu a v květnu 2019 zadala, vyznačila, nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva v objemu 2 116 m3 dřevní hmoty a lesní dopravu, jejichž důsledkem byl vznik dvou holých sečí a nepřiměřené poškození půdního krytu a stojících stromů u přibližovacích linek na lesních pozemcích p. č. 522/1, p. č. 531, p. č. 532 a p. č. 533 v k. ú. Okrouhlá Radouň, konkrétně v lesním porostu 207Nd – porostní skupiny 5, 6, 7, 8, 10, 12, 16, podle lesní hospodářské osnovy.
Česká inspekce životního prostředí (správní orgán prvního stupně) uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a uložila jí pokutu ve výši 1 500 000 Kč.
Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Namítala, že jednání pana X, který umožnil provést nelegální těžbu dřeva, by nemělo být přičitatelné žalobkyni, neboť pan X jednal v excesu. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí částečně potvrdil a částečně změnil tak, že upřesnil popis skutku (slova „zadala, nechala provést těžby dřeva“ nahradil slovy „zadala, vyznačila a nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva“).
V odůvodnění vyšel žalovaný z toho, že v důsledku žalobkynina jednání vznikla na lesních pozemcích souvislá holá seč, byly vyjety koleje na přibližovacích linkách, některé stromy v blízkosti přibližovacích linek byly poškozeny oděrem. Tím došlo k poškození životního prostředí v lesích. Vznikem holin se zlepšily podmínky pro působení činitelů biotických (hmyzích škůdců – kůrovců) a abiotických (bořivých větrů a sněhu). Působením rozsáhlé lesní dopravy se poškodil půdní profil a vlastnosti půdy, podmáčely se porostní okraje, došlo k vodní erozi, poškodily se kořenové systémy stojících stromů a vytvořily se podmínky pro působení dřevokazných hub.
Žalobkyně zadala a nechala provést nezákonné těžby dřeva a lesní dopravu prostřednictvím jednání pana X, který za žalobkyni jednal nejprve jako její příkazník a následně jako její zaměstnanec. Jeho jednání je proto žalobkyni přičitatelné podle § 20 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Z plných mocí a příkazních smluv plyne, že pan X mohl jednat jménem žalobkyně ve věcech povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst s orgány veřejné moci i s fyzickými a právnickými osobami.
Dále byl pan X oprávněn činit, co by podle platných právních předpisů mohl učinit předseda představenstva. Z pracovní smlouvy vyplývá, že pan X byl u žalobkyně zaměstnán na pozici administrativního pracovníka v oblasti těžby dřeva.
Dřevní hmotu od žalobkyně odebírala mj. společnost Di Mihálik s.r.o., která rovněž hradila v případě vytýkaných jednání náklady na vytěžení dřevní hmoty společnostem K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s.r.o. Členem představenstva žalobkyně byl mj. pan Y, který vlastnil polovinu akcií žalobkyně. V době spáchání přestupku byl však vlastníkem všech akcií.
Pan Y tedy musel být seznámen s činností pana X a mohl jménem žalobkyně činit konkrétní opatření, aby protiprávnímu jednání pana X zabránil. Místo toho však společnost Di Mihálik bez připomínek uhradila náklady spojené s těžbou 2 116 m3 dřevní hmoty na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně.
Pan X nejednal v excesu, nevybočil z rámce činnosti žalobkyně, neboť jeho jednání nepostrádá místní (prostorový), a ani časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti společnosti. Pan X jednal v přímé souvislosti s plněním svých pracovních úkolů a ku prospěchu žalobkyně, protože zájmem žalobkyně bylo provedení těžby a ekonomický zisk z prodeje vytěžené dřevní hmoty.
Žaloba
Žalobkyně se podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Žalobkyně byla přesvědčena, že jednání pana X by jí nemělo být přičitatelné. Pan X jednal podle názoru žalobkyně v excesu.
Podle žalobkyně je podstatné posoudit, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby. Tedy zda pan X sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. O exces fyzické osoby jde tehdy, pokud fyzická osoba nejedná z objektivního i subjektivního hlediska pro právnickou osobu, v její prospěch či v jejím zájmu. Jestliže někdo jedná vědomě za jiného z vlastní iniciativy, sleduje výlučně svůj zájem nebo zájem třetích osob, nebo překročí rámec daného pověření nebo rámec činnosti, o kterou šlo, nese odpovědnost sám.
Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně prodala celkem 1240,40 m3, z čehož bylo 45% kůrovcové dříví. Žalobkyně tedy měla za to, že bylo vytěženo tolik, kolik mělo být podle lesních osnov.
U těžby jdoucí nad rámec objemu tohoto prodaného dřeva je třeba si klást otázku, kdo měl z této těžby prospěch. Žalobkyně se domnívá, že při této další těžbě pan X nesledoval plnění svých pracovních úkolů. Vzhledem k tomu, že se na pozemcích žalobkyně výrazně překročily limity těžby a že byla prodána jen část takto vytěženého dřeva, vznikla žalobkyni významná hospodářská škoda. Z této těžby ekonomicky profitovaly společnosti MOUNTAIN INVEST s.r.o., Di Mihálik s.r.o.
Žalobkyně nemůže být potrestána za správní delikt, který spáchal pan X překročením svého zmocnění a pokynů žalobkyně, navíc jestliže za toto jednání byl pan X uznán vinným ze spáchání trestného činu.
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil se závěry žalované v napadeném rozhodnutí. V případech, kdy žalobkyně nepředestře žádnou novou argumentaci a soud se ztotožní se závěry správních orgánů, není podle judikatury vadou, pokud soud v podrobnostech odkáže na rozhodnutí správního orgánu.
Dále soud předestřel, že základní právní úprava přičitatelnosti ve správním trestání se nachází v § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Podle § 20 odst. 1 je právnická osoba pachatelem přestupku, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.
Pan X byl oprávněn za žalobkyni jednat ve věci povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst při této těžbě. Ačkoliv v příkazní ani v pracovní smlouvě neměl výslovně stanoveno, že by byl za žalobkyni oprávněn vyznačovat těžbu, zadávat její provedení smluvním partnerům a přebírat od nich díla v podobě vytěžených pozemků, tuto činnost běžně konal.
Součástí jeho pracovní náplně bylo vyznačovat těžbu, jednat se společnostmi provádějícími těžbu a zajišťovat odvozní cesty a odvozní místa při této těžbě. A přesně v této činnosti spočívá spáchání přestupku. Pan X se tedy dopustil onoho jednání při činnosti žalobkyně coby právnické osoby ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že jednání pana X nebylo v její prospěch, není jednání ve prospěch právnické osoby jedinou podmínkou přičitatelnosti. Alternativní výčet v § 20 odst. 1 přestupkového zákona počítá i s jinými možnostmi, jako je právě jednání při činnosti právnické osoby.
Pan X podle slov žalobkyně dostatečně nekontroloval společnost, která těžbu prováděla, a proto byly chybně vytěženy celé lesní plochy. K pochybení tak došlo při činnosti žalobkyně, která prostřednictvím pana X zajišťovala těžbu stromů napadených kůrovcem nebo stromů polámaných, tedy prováděla údržbu svých lesních pozemků, což je součástí její činnosti.
Soud nepřijal ani závěr žalobkyně, že se domnívala, že vytěženo bylo tolik, kolik bylo povoleno v lesních hospodářských osnovách. Tyto osnovy povolovaly žalobkyni vytěžit 863 m3, již v lednu však žalobkyni vystavila společnost Di Mihálik fakturu za vytěžení dřevní hmoty o objemu 1260 m3.
Soud uvedl, že žalobkyně je podle kritérií stanovených § 20 odst. 1 a 2 přestupkového zákona za jednání pana X odpovědná. Ustanovení § 21 odst. 1 přestupkového zákona zakotvující liberační důvody stanoví, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Právnická osoba za přestupek neodpovídá pouze pokud je jednání fyzických osob stěží předvídatelným a stěží zabranitelným excesem.
V době spáchání přestupku byl členem představenstva žalobkyně pan Y. Současně byl jednatelem a vedoucím odštěpného závodu v ČR společnosti Di Mihálik s.r.o., která pro žalobkyni provedla těžbu v lednu 2019, kterou byly překročeny limity těžby stanovené v lesních hospodářských osnovách. Zároveň společnost Di Mihálik hradila cenu těžby v květnu 2019, kterou na žalobkyniných pozemcích provedly společnosti K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s r.o. Žalobkyně tak musela prostřednictvím pana Y mít povědomí o prováděné protizákonné těžbě umožněné jednáním pana X, ale nijak proti jeho jednání nezasáhla.
Žalobkyně se plně spoléhala na zkušenosti pana X a na dlouhodobou bezproblémovou spolupráci s ním a zanedbala kontrolu jeho práce. Překážkou pro žalobkyninu správněprávní odpovědnost není ani to, že pan X byl za své jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu, kdežto žalobkyně ne. Odpovědnost právnické a fyzické osoby jsou samostatné a není vyloučena souběžná odpovědnost obou subjektů.
Součástí úkolů pana X coby příkazníka a později zaměstnance žalobkyně bylo zajišťovat těžbu dřeva na žalobkyniných pozemcích. Při této činnosti byl spáchán vytýkaný přestupek v podobě protiprávně provedené těžby. Žalobkyně je za jednání pana X objektivně odpovědná, proto je také jeho jednání žalobkyni přičitatelné, soud přitom neshledal naplnění žádného z liberačních důvodů, které by mohly představovat výjimku z principu objektivní odpovědnosti žalobkyně.
Na základě těchto skutečností soud žalobu zamítl.
Právní věta
Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance je podstatné, zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za daný čin odpovědná.
Rozsudek Městského soudu v Praze 24.07.2024, č.j. 10 A 104/2022-37
Žalobkyně společnost HBR SPACE SE byla shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice. Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Po odvolání žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze, který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků.
Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid–19, nevhodné klimatické podmínky). Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit.
Z v uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem.
Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýkala, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporovala, své námitky směřovala především do výše pokuty, kterou považovala za excesivní.
Stěžovatelka namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit.
Uvedla, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasila s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018.
Uvedla, že v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid–19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). Stěžovatelka dále tvrdila, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že odpovědnost stěžovatelky má objektivní charakter bez ohledu na zavinění. Stěžovatelka se ve smyslu ústavní zásady „vlastnictví zavazuje“ měla jako nabyvatelka lesních pozemků seznámit s jejich faktickým a právním stavem a ověřit si rozsah svých povinností. Z nesplnění uvedených povinností se nebylo možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, které se s vytýkaným skutkem časově míjí, ani je nebylo možné přenést na jiný subjekt. Stěžovatelka zalesnění slibovala opakovaně a v průběhu správního řízení k němu nedošlo. Nebylo proto možné hovořit o jejím pozitivním přístupu ke splnění povinností a zohlednit jej jako polehčující okolnost.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům. Městský soud řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, když shledaly protiprávní jednání stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud došel ve shodě s městským soudem k závěru, že stěžovatelka měla jako vlastník lesních pozemků povinnost je zalesnit, přičemž bylo prokázáno, že této povinnosti nedostála, a dopustila se tak vytýkaného přestupku. Záměry stěžovatelky stran účelu a plánované doby vlastnictví lesních pozemků nejsou pro její přestupkovou odpovědnost relevantní.
Nejvyšší správní soud též ve shodě s městským soudem uvedl, že pokud stěžovatelka v roce 2022 pozemky nakonec zalesnila, nelze toto následné jednání v kontextu předchozí dlouhotrvající nečinnosti hodnotit jako polehčující okolnost. Skutečnost že stěžovatelka zalesnění opakovaně oddalovala a přistoupila k němu až po více než třech letech, co jí tato povinnost vznikla, by bylo možno hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť tím prodlužovala ohrožení životního prostředí, respektive produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa.
Podle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně též v tom, že neshledal důvodnými námitky stěžovatelky stran nepřiměřené výše pokuty a jejího likvidačního charakteru. Nejvyšší správní soud připomněl, že horní hranice pokuty, kterou bylo možno za přestupek uložit, je 5 milionů Kč a že pokuta byla uložena ve výši 960 tisíc Kč, což činí necelých 20 % zákonného rozpětí.
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále uvedl, že posuzování likvidačního charakteru pokuty nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu. Pokutu je nutno stanovit tak, aby splnila svou represivní i preventivní funkci. V případě stěžovatelky navíc nebylo zjištěno, že by ji uložená pokuta existenčně natolik zasáhla, neboť jak správně uvedl městský soud, žalobkyně nebyla v důsledku napadeného rozhodnutí nucena ukončit svou ekonomickou činnost.
Právní věta
Podle § 31 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musí být holina na lesních pozemcích zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku.
V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Pokud vlastník lesa (správce, pachtýř) nesplní toto opatření, dopustí se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí. Z nesplnění uvedených povinností se není možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, ani je není možné přenést na jiný subjekt.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2023, č. j. 6 As 295/2023 – 40
Žalobce Ing. V. H. na svém lesním pozemku poškozeném těžkou technikou po nahodilé schválené těžbě provedl jeho zarovnání a uvedení do původního stavu navezením výkopové zeminy. Uvedl, že vytvořil pouze předpoklady k budoucímu zalesnění. K těmto úpravám si ale nevyžádal povolení (výjimku) od orgánů státní správy lesů.
Kontrolou České inspekce životního prostředí (ČIŽP) však bylo zjištěno, že nešlo pouze o zpevnění či zarovnání terénu, jak tvrdil žalobce, neboť došlo k terénním úpravám a navezení výkopového materiálu o mocnosti 0,6 až 1 m. Rozsah jednání, vymezila ČIŽP jako značný, neboť šlo dle výpočtů správního orgánu o 627,6 m3 navezeného materiálu na ploše 1 046 m2. ČIŽP do protokolu také uvedla, že nemá důkazy, odkud pochází výkopový materiál.
Prvostupňovým rozhodnutím ČIŽP byl žalobce uznán vinným tím, že „minimálně od 1. 8. 2017 do dne konání kontroly, tj. 27. 2. 2018, na lesním pozemku p. č. XB v k. ú. X realizoval nepovolené terénní úpravy spočívající v navezení vrstvy výkopového materiálu o mocnosti 0,6 m až 1 m, čímž porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 11 odst. 1 a 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) a o) lesního zákona.
Tím se dopustil spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 295 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo Ministerstvem životního prostředí - žalovaný zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí ČIŽP, Oblastního inspektorátu Praha. Žalobce se proti rozhodnutí bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze a domáhal se zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.
Městský soud v Praze
V žalobě proti napadenému rozhodnutí uvedl žalobce 10 žalobních námitek. Soud žalobní námitky pro přehlednost rozdělil do tří skupin, a to námitky směřující proti části výroku o spáchání přestupku a naplnění jeho znaků (námitka první, druhá, třetí, čtvrtá a osmá), námitky proti procesnímu postupu (námitka pátá, šestá a sedmá) a námitky proti stanovení druhu a výši uložené pokuty (námitka devátá a desátá).
K první skupině žalobních námitek soud uzavřel, že tyto nejsou důvodné. Jelikož se žalobní námitky v zásadě obsahově shodovaly s námitkami odvolacími a úkolem správních soudů není opakovat správnou argumentaci správních orgánů, soud ve zbytku námitek vztahujících se k výroku o vině odkazuje na napadené prvostupňové rozhodnutí, neboť je v uvedeném rozsahu považuje za správné, zákonné a přezkoumatelné.
Soud uvedl, že z fotografií, jež jsou součástí spisového materiálu, je zřejmé, že navážku tvoří zemina, která však obsahuje segmenty, jež se v zemině přirozeně nevyskytují – například části cihel. Nejedná se o čistou (nekontaminovanou) zeminu, jak v řízení tvrdil žalobce. Závěr správních orgánů, že nepovolené terénní úpravy pozemku spočívaly v navezení vrstvy výkopového materiálu je tak správný a odpovídá obsahu správního spisu. Proto soud v této skupině shledal i osmou žalobní námitku nedůvodnou.
Ve druhé skupině žalobních námitek (žalobní námitky pět, šest a sedm) žalobce namítal procesní pochybení správních orgánů. Pátou žalobní námitku shledal soud jako nedůvodnou. Šestá žalobní námitka se vztahovala k formě výzvy k doložení majetkových poměrů žalobce. Soud proto shledal šestou žalobní námitku za částečně důvodnou, neboť v obecné rovině je nutné dát žalobci za pravdu, že nebyla dodržena forma usnesení požadovaná správním řádem pro tento úkon. Soud ale zároveň poznamenal, že smyslem citovaného ustanovení není lpět na formě stanovení lhůty k provedení úkonu, ale zabránit průtahům v řízení a zajistit řádné doručení výzvy adresátovi, proto tato vada řízení nemohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.
Sedmou žalobní námitkou napadal žalobce postup ČIŽP a žalovaného, kteří se dle jeho názoru dostatečně nevyjádřili k jednotlivým důkazním prostředkům předloženým žalobcem nebo je zcela ignorovali. Tutu námitku shledal soud jako částečně důvodnou. Konstatoval, že je povinností správních orgánů uvést, z jakého důvodu považují ten který účastníkem řízení navrhovaný důkazní prostředek, jakožto nosič důkazu, za nadbytečný a na základě jakých úvah se rozhodly ho neprovést. Tak učinil žalovaný například v napadeném rozhodnutí ve vztahu k odbornému stanovisku doc. Dr. F., předloženému žalobcem. Správní orgány se však nevypořádaly žádným způsobem s žalobcem označeným důkazem – zápisem z jednání žalobce s Lesy ČR. Jakkoliv mohly správní orgány považovat ve vztahu k posuzovanému jednání žalobcem předložený důkaz za bezpředmětný, bylo jejich povinností tyto úvahy v rozhodnutí vymezit a zdůvodnit.
Poslední skupina žalobních námitek se vztahovala ke způsobu uložení sankce a stanovení konkrétní výše pokuty uložené žalobci správním orgánem.
Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ke stanovení výše pokuty vyjádřil stručně, přičemž vymezil rozdíl v ceně za uložení výkopové zeminy a výkopového materiálu na skládku. Dle § 37 přestupkového zákona musí správní orgán při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédnout zejména k povaze a závažnosti přestupku.
Stěžejním aspektem pro stanovení výše pokuty byla dle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí částka, kterou by byl žalobce nucen vynaložit, pokud by navezený materiál odvezl na skládku. Aplikace takového hlediska při stanovení výše pokuty je však zcela nepřípadné, neboť sama ČIŽP i žalovaný shodně konstatovali, že původ navážky – výkopového materiálu nebyl v daném případě prokázán. Nelze tedy úvahy o výši uložené sankce založit na závěrech o možném alternativním umístění tohoto výkopového materiálu na skládku.
Pokud chtěl správní orgán stavět výši uložené pokuty na záměru žalobce zbavit se materiálu navezeného na pozemek XB, bylo jeho povinností to prokázat způsobem, o kterém nebudou důvodné pochybnosti. Nelze v jedné části rozhodnutí konstatovat, že nebyl zjištěn původ výkopového materiálu a jeho zjišťování pro posouzení věci vyhodnotit jako bezpředmětné a v další části tvrdit, že žalobce by tento materiál musel odvést na skládku, pokud by jej nenavezl na předmětný pozemek. Takto stanovená výše pokuty je proto nepřezkoumatelná, neboť nemá oporu ve správním spise.
Městský soud dospěl k závěru, že devátá a desátá žalobní námitka je důvodná, neboť se žalovaný ani ČIŽP dostatečně nezabývali odůvodněním výše uložené pokuty v kontextu všech zákonných kritérií.
Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost (§ 76 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Právní věta
Rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. V rozhodnutí o uložení správního trestu musí být zohledněna všechna kritéria, jejichž aplikaci zákon s výší správního trestu spojuje.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.06.2023, č. j. 9A 117/2020-56