V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.
Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).
Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.
Žaloba
Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.
Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.
Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.
Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .
Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .
Argumentace žalovaného
Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).
Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.
Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.
Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.
Městský soud v Praze
Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).
Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.
Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.
Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.
Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.
Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.
Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.
Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.
Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.
Právní věta
Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025
V posuzovaném případě byl řešení střet mezi ochranou lesa před kůrovcem a ochranou přírody v CHKO Jeseníky, Předmětem sporu bylo povolení výjimky ze zákazů v 1. a 2. zóně CHKO Jeseníky pro asanaci kůrovce pomocí intenzivních technologií (včetně vzniku holin nad 1 ha).
Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s.p.) ze dne 2. 11. 2021 Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 povolila podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimku ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tato výjimka byla povolena s platností do 31. 12. 2024 za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.
S tímto postupem nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který podal odvolání proti rozhodnutí agentury. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022, dílčím způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí agentury (z formulace jedné z podmínek vypustil neurčitý text „s výjimkou technologických nutností“) a ve zbývající části toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se předně ztotožnil se závěrem, že povolení výjimky významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, neboť maximální povolený objem asanačních zásahů nepřekročí předpokládaný přírůst. Vzhledem k prozatím stabilizované situaci podle žalovaného nebylo namístě očekávat vznik rozsáhlých holin. Žalovaný odkázal rovněž na povinnost agentury průběžně monitorovat stav daného území a výjimku v případě potřeby změnit či zrušit.
Žaloba
Žalobce (Společnost přátel Jeseníků, z.s.) v žalobě podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí argumentoval především těmito argumenty:
Žalobce namítal, že správní orgány se neodůvodněně odklonily od své dřívější rozhodovací praxe. V minulosti totiž Agentura ochrany přírody a krajiny ukládala v biologicky hodnotných a starých porostech přísnější podmínky. V aktuálním rozhodnutí byla opuštěna kategorizace porostů a byla povolena plošná těžba s ponecháním pouze 30 m3/ha (dřevní hmoty).
Povolení asanace bylo podle žalobce v rozporu s metodikou žalovaného z roku 2019, která pro ucelené a strukturně rozrůzněné porosty předepisuje buď postup zcela bez asanace, nebo asanaci šetrnou. Povolení holosečí o rozloze nad 1 ha i v nejcennějších smrčinách s pralesovitým charakterem by mohlo podle žalobce negativně ovlivnit předmět ochrany. Nebylo provedeno tzv. naturové hodnocení podle § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce nelze vliv na přírodu hodnotit jen prostým porovnáním objemu těžby a přírůstu biomasy. Staré pralesovité porosty jsou nenahraditelné a jejich odstranění má nevratný negativní vliv na integritu lokalit.
Městský soud v Praze
Městský soud v Praze rozhodnutí o udělení výjimky pro zásahy proti kůrovci v CHKO Jeseníky zrušil. Úvodem soud konstatoval, že hlavním důvodem udělení výjimky byl veřejný zájem na zásazích proti kůrovci, který podle agentury převažuje nad zájmy ochrany přírody. Soud odkázal na judikaturu, která se zabývala poměřováním kolidujících veřejných zájmů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Z ní soud dovodil, že je zapotřebí, aby jiný veřejný zájem nad ochranou přírody výrazně převažoval. Takový závěr o výrazné převaze jiného veřejného zájmu však v rozhodnutích správních orgánů nebyl dostatečně odůvodněn.
Městský soud zaměnil právní důvod pro udělení výjimky a přezkoumával rozhodnutí, jako by byla výjimka udělena z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Správní orgány ji však ve skutečnosti udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní stav předmětu ochrany. Soud se domníval, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha veřejného zájmu (boj proti kůrovci) nad zájmem ochrany přírody a proto vyžadoval test proporcionality (vážení zájmů), který u tohoto konkrétního důvodu zákon vůbec nevyžaduje.
K výjimce by se, podle soudu, mělo přistoupit až tehdy, pokud standardní a včasné postupy nebudou dostatečné k zabránění významné gradace kůrovců. Taková situace však v projednávané věci prokázána nebyla (a žalovaný nic takového ani netvrdil). Městský soud v této souvislosti dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dokonce vnitřně rozporné, když agentura na jedné straně argumentuje tím, že kůrovec se na posuzovaném území v podstatě nevyskytuje, avšak na straně druhé agentura uvádí, že jde o situaci mimořádnou. Soud považoval udělení výjimky za předčasné a vnitřně rozporné, protože kůrovcová situace byla v dané době stabilizovaná.
Kasační stížnost
Žalovaný - stěžovatel (Ministerstvo životního prostředí) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud chybně vyhodnotil důvod, pro který byla výjimka vydána. Vytýkal správním orgánům, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha jiného veřejného zájmu. Důvodem pro udělení výjimky však bylo to, že nedojde k významnému ovlivnění předmětů ochrany zvláště chráněného území. Stěžovatel dále upozorňoval, že účelem výjimky bylo umožnění zásahů proti škůdcům, neboť vytvoření souvislé holiny větší než 1 hektar by bylo porušením zákazu podle
§ 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Výjimka osobu zúčastněnou na řízení neopravňovala k tomu, aby své povinnosti podle lesního zákona zanedbávala.
Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by výjimku nebylo možné vydat, pokud k přemnožení lýkožroutů dosud nedošlo. Vzhledem k rychlosti jejich vývoje by v případě započaté gradace nemuselo dojít k vydání výjimky včas. Účelem výjimky bylo umožnit zásahy proti kůrovci, protože vznik souvislé holiny větší než 1 hektar by bez ní byl porušením zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí městského soudu označil za chybně posouzené a nepřezkoumatelné. NSS zrušil rozsudek městského soudu v Praze, protože jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž chybně vyhodnotil zákonný důvod, pro který byla výjimka udělena. Městský soud zkoumal, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, ale Agentura ochrany přírody a krajiny a ministerstvo však výjimku udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany.
NSS vyšel ze zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 43). Připomněl, že výjimku lze povolit ze tří samostatných důvodů a pro úspěšné udělení postačuje naplnění kterékoli jedné z těchto podmínek:
- Jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody.
- Je to v zájmu ochrany přírody.
- Činnost významně neovlivní zachování předmětu ochrany.
Soud vyjasnil vztah lesního zákona a ochrany přírody. Konstatoval, že vlastník lesa má sice povinnost bránit šíření škůdců dle lesního zákona, ale v zónách CHKO
je omezen zákazem intenzivních technologií. Výjimka není „nadstandardním“ postupem, ale nástrojem, který vlastníkovi umožňuje plnit povinnosti vyplývající z lesního zákona i v chráněném území.
NSS potvrdil, že vydání výjimky v době, kdy kůrovcová situace je stabilizovaná, není nezákonné. Předčasnost vydání výjimky je proto v souladu s principem předběžné opatrnosti a prevence. Pokud by gradace nenastala, výjimka prostě nebude využita a žádné velké holiny nevzniknou.
NSS konstatoval, že městský soud nepřezkoumával žádost osoby zúčastněné na řízení, ale rozhodnutí stěžovatele (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím agentury). Založil tedy napadený rozsudek na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají (udělení výjimky z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu), a naopak se vůbec nevěnoval skutečnostem pro věc podstatným (zda výjimka ovlivní, či neovlivní zachování předmětů ochrany zvláště chráněného území). Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nevěnoval skutečnostem podstatným pro věc (tedy zda zásah ovlivní, či neovlivní předmět ochrany) a místo toho se zabýval otázkami, které pro tento typ výjimky nebyly relevantní.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní věta
Výjimka podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepředstavuje zvláštní postup nad rámec lesního zákona, ale je nezbytným právním nástrojem k překonání zákonných omezení v chráněných územích (zákaz intenzivních technologií). Umožňuje vlastníkovi realizovat standardní opatření proti šíření kůrovce podle lesního zákona i v rozsahu, který by jinak v nejpřísněji chráněných zónách nebyl přípustný.
Založí-li správní orgán své rozhodnutí na tom, že činnost významně neovlivní předmět ochrany, je soudní přezkum zaměřený výhradně na otázku převahy jiného veřejného zájmu irelevantní a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.03.2026, zn. 5 As 341/2024
Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.
Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.
Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.
Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.
Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.
Ústavní stížnost
Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.
Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.
Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.
ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.
K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.
Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Právní věta
Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, které potvrdily pokutu 500 000 Kč za přestupek spočívající v neprovedení asanace kůrovcových ohnisek v roce 2018 a vytvoření tím podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
V ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že v opravných prostředcích uváděla, s jakým úmyslem pozemky formálně nabývala (jako zajištění úvěrů pro svou mateřskou společnost) a že zcela legitimně očekávala, že její vlastnické právo k pozemkům bude mít jen velmi krátkého trvání (k doplacení úvěrů a tím i k naplnění rozvazovací podmínky mělo dojít do 4 měsíců).
Dodala, že s předchozím vlastníkem bylo jasně dohodnuto, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti vykonávat tento předchozí vlastník (tj. i případná preventivní opatření proti šíření kůrovce). Tvrdila, že jednala v omylu a že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím (ne)jednáním a šířením kůrovce, protože v době, kdy byla vlastníkem, již na místě kůrovec údajně nebyl.
Stěžovatelka uvedla, že nikdy neměla zájem stát se skutečným vlastníkem předmětných pozemků, a že jednala v omylu, vyvolaném předchozími vlastníky, kteří ji na stav pozemků neupozornili. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry provedeného dokazování, např. jaká lhůta jí byla stanovena odborným lesním hospodářem k provedení asanace lesa. Podle stěžovatelky neexistovala příčinná souvislost mezi nesplněním jí stanovené povinnosti provedení opatření proti šíření kůrovce a následkem, který je stěžovatelce kladen za vinu. Uvedla, že skutečnost, že se na pozemcích někdy v minulosti v dané lokalitě vyskytl kůrovec, vůbec nebyla sporná. Sporná byla naopak otázka, zda se na pozemcích vyskytl kůrovec v době, kdy byla stěžovatelka vlastníkem předmětných pozemků.
Ústavní soud
Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila před správními soudy a se kterými se správní soudy řádně vypořádaly. Správní orgány i soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka včas nezakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví. Již prvostupňový správní orgán vysvětlil, že tvrzení, že se v lokalitě nachází pouze staré sterilní kůrovcové souše, bylo chybné, neboť, jak doložil zástupce příslušného odborného lesního hospodáře, v inkriminované době se v dané lokalitě nacházely, kromě zmiňovaných kůrovcových souší, i aktivní kůrovcové stromy. Městský soud dále popsal, proč povinnosti podle zákona o ČIŽP stíhají vlastníka a odpovědnosti za jejich nesplnění se vlastník nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. Ústavní soud potvrdil, že vlastnické právo k lesu s sebou nese nezcizitelnou odpovědnost za jeho stav, kterou nelze eliminovat soukromoprávní dohodou s předchozím vlastníkem.
Ústavní soud shledal, že pokuta byla stěžovatelce uložena v zákonné sazbě, přičemž městský soud se namítaným likvidačním rozměrem pokuty podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že cena samotných pozemků a stěžovatelčina aktiva jsou několikanásobně vyšší než pokuta uložená správními orgány, a proto městský soud nepovažoval pokutu ve stěžovatelčině věci za likvidační. Dále městský soud správně zdůraznil, že nelze akceptovat stěžovatelčinu argumentaci, aby aktiva, ke kterým se váže deliktní jednání, byla vyvedena do jinak prázdných dceřiných společností a uložení a placení pokuty by bylo znemožněno argumentací, že dceřiná společnost nemá žádné příjmy a veškerý majetek drží pro svou mateřskou společnost, neboť tím by fakticky šlo obcházet ukládání a hrazení sankcí za deliktní jednání.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, nepředstavují projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.08.2025, sp. zn. I. ÚS 1027/25
V posuzované věci se jednalo kasační stížnost společnosti HBR SPACE SE, (žalobkyně - stěžovatelka) proti pokutě ve výši 500 000 Kč. Pokuta byla uložena za ohrožení životního prostředí v lesích z důvodu neprovedení včasné asanace kůrovcových ohnisek. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Brno (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobkyně svým jednáním ohrozila životní prostředí v lesích, když jako vlastník lesních pozemků v k. ú. Újezd u Tišnova vedených v katastru nemovitostí jako pozemky určené k plnění funkcí lesa vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů; neprovedla do 30. 9. 2018 včasnou a řádnou asanaci kůrovcových ohnisek tvořených přibližně 390 stromy (cca 300 m3 smrkové dřevní hmoty), napadených během vegetačního období roku 2018 kalamitně se přemnožujícími hmyzími škůdci kůrovci.
Tím umožnila dokončení vývoje kůrovců a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobkyně se neúspěšně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Poté podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městského soudu v Praze.
Městský soud předeslal, že neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nepřisvědčil ani sérii žalobních námitek týkajících se právního posouzení přestupku. Městský soud připomněl, že sporný přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP je ohrožovacím deliktem a lze jej spáchat i opomenutím. Námitky žalobkyně,
že lesy nebyly předmětem jejího podnikání, anebo že očekávala, že tyto povinnosti za ni bude plnit třetí subjekt, neobstály, neboť u odpovědnosti právnické osoby a podnikající fyzické osoby se jedná o odpovědnost objektivní, tzn. tato odpovědnost se uplatní bez ohledu na zavinění [§ 21 odst. 1, 2 zákona č 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Opomenutí žalobkyně provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců). Žalobkyně se podle soudu nemůže dovolávat liberace, neboť kůrovcové kalamity se v České republice vyskytovaly již od roku 2015; předchozí vlastník pozemků obdržel pokutu za nedostatečné řešení problémů s kůrovci a žalobkyně měla očekávat, že i v roce 2018 se může objevit kůrovcová kalamita.
Městský soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost.
Kasační stížnost
V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka (žalobkyně) následující námitky. Stěžovatelka označila rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná. Tvrdila, že se městský soud vyjádřil k jejím skutkovým a právním námitkám pouze velmi povrchně a není zřejmé, jak je hodnotil. Namítala, že v rozsudku chybí úvaha o tom, na základě jakých důkazů bylo prokázáno, že se na pozemcích v daném období kůrovec skutečně vyskytoval. Dále tvrdila, že pozemky nabyla formálně pouze za účelem zajištění úvěrů pro mateřskou společnost a očekávala, že vlastnictví bude trvat jen krátce (cca 4 měsíce). S předchozím vlastníkem se dohodla, že po tuto přechodnou dobu bude veškeré povinnosti a preventivní opatření vykonávat on. Jako laik v oboru lesního hospodářství jednala v omylu a legitimně očekávala, že ji v případě potřeby včas upozorní odborný lesní hospodář.
Podle stěžovatelky neexistovla příčinná souvislost mezi nesplněním její povinnosti provést asanaci a následným rozšířením kůrovce do okolí. Odpovědnost za následek přisuzovala odbornému lesnímu hospodáři nebo správnímu orgánu, kteří měli stav lesa sledovat a vlastníka včas varovat.
Nejvyšší správní soud (NSS)
Soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a přezkoumatelný. NSS neshledal vadu nepřezkoumatelnosti; městský soud podle něj srozumitelně vysvětlil své úvahy a vypořádal žalobní námitky. Soud vyzdvihl odpovědnost vlastníka lesa. Zdůraznil, že vlastnictví zavazuje a nese s sebou odpovědnost za předmět vlastnictví. Stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti tvrzením, že pozemky nabyla jen na přechodnou dobu, nebo že je laikem v oboru. Potvrdil, že odpovědnost za ochranu lesa je nepřenositelná a vlastník se jí nemůže zbavit poukazem na neznalost, krátkodobost držby nebo pochybení třetích osob.
Podle NSS bylo prokázáno, že stěžovatelka systematicky selhávala při plnění zákonných povinností, což vedlo k dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolí. Argumentaci o „sterilních souších“ soud označil za nelogickou, protože k tomuto stavu došlo právě v důsledku včasného neprovedení asanace.
Soud odmítl liberaci stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka jako vlastník měla mít o kůrovcové kalamitě povědomí a jednat v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, tedy připravit se i na nejhorší scénář. NSS potvrdil, že pokuta ve výši 500 000 Kč (což je 10 % horní hranice sazby) je přiměřená. S ohledem na majetkové poměry stěžovatelky (aktiva cca 21 mil. Kč) ji neshledal likvidační.
Soud uzavřel, že městský soud se věcí řádně zabýval a nevybočil ze zákona ani z ustálené judikatury.
NSS kasační stížnost proto z uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta
Vlastník se nemůže zbavit objektivní odpovědnosti za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP tvrzením, že pozemky nabyl pouze formálně na přechodnou dobu, nemá v oboru lesního hospodářství zkušenosti, nebo že se smluvně dohodl na plnění těchto povinností s předchozím vlastníkem.
Pokud vlastník včas neprovede asanaci aktivně napadených stromů, čímž umožní dokončení vývoje škůdců, naplňuje znaky skutkové podstaty vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a dopouští se přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.02.2025, Č.j.5 As 52/2024
Žalobce vybudoval zábavní park v lese zvláštního určení, přičemž došlo k částečnému oplocení objektů, výstavbě rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků a k umistění herních a rekreačních prvků.
České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) prvoinstančním rozhodnutím podle § 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP nařídila žalobci zastavení specifikované škodlivé činnosti při nezákonném využívání lesů zvláštního určení jako zábavní park Krtkův svět do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.
Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí inspekce.
Městský soud
Městský soud se předně neztotožnil s argumentací žalobce, že zastavení škodlivé činnosti nemělo být nařízeno jemu, ale společnostem Krtkův svět s.r.o. a Krtkův park s.r.o. Podle městského soudu je to právě žalobce, v jehož faktické moci je budování, rozšiřování a samotný provoz zábavního parku. Na věci nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené uzavření nájemní smlouvy s uvedenými společnostmi, na jejímž základě by došlo k přenosu povinností souvisejících s péčí o les na tyto subjekty, neboť existenci takové smlouvy žalobce neprokázal.
Městský soud dále neshledal porušením procesních práv žalobce postup inspekce, která vycházela při svém rozhodování z podkladů získaných při kontrole probíhající souběžně se správním řízením. K takovému postupu může docházet zejména v situaci, jaká nastala v nyní posuzované věci, v níž povaha předmětu kontroly (resp. předmětu správního řízení) vyžaduje co nejpohotovější reakci správních orgánů směřující k odvrácení hrozící škody. Městský soud rovněž uvedl, že využitím podkladů pořízených v průběhu kontroly nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech.
Postavení žalobce se podle městského soudu nijak nedotklo ani neprovedení jím navržených důkazů majících prokazovat způsob posuzování fungování jiných zařízení. Tyto důkazní návrhy nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění o dotčených lesních pozemcích, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Vypověděly by totiž pouze o skutkovém stavu jiného lesa a jiného zařízení.
Městský soud dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že činnost žalobce na lesních pozemcích nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese. Rozvoj rekreační činnosti tak, jak ji pojal žalobce, neodpovídá účelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dokonce les přímo poškozuje.
Na základě uvedeného městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že zastavení činnosti může být nařízeno toliko osobě, která je za škodlivou činnost zodpovědná, tj. tuto činnost vykonává. Stěžovatel tvrdil, že takovou osobou není a již ve správním řízení, resp. v řízení před městským soudem, argumentoval, že odpovědnými subjekty za provozování zábavního parku jsou společnosti Krtkův svět s.r.o., resp. Krtkův park s.r.o.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud pochybil, když shledal souladným se zákonem postup správních orgánů, které odmítly provést soubor jím navržených důkazů prokazujících, že tytéž správní orgány v jiných případech považují obdobný či dokonce totožný (v případě zábavního parku Království lesa) skutkový stav za plně souladný s lesním zákonem. Odmítnutí těchto důkazů jako irrelevantních stěžovateli znemožnilo prokázat porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva.
Podle stěžovatele nezákonný postup správních orgánů, spočívá v tom, že inspekce ve svých úvahách vycházela z nezákonně získaných podkladů pro rozhodnutí. Nezákonnost spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že v případě specifikovaného souboru listin došlo k jejich získání při kontrole pokračující po zahájení správního řízení.
Nezákonně získané důkazy jsou bez dalšího nepoužitelné a není možné z nich vycházet. Danou úvahu ilustroval na příkladu přiznání vynuceného mučením, a to bez ohledu na případnou pravdivost skutkových zjištění z takových důkazů vyplývající.
Stěžovatel upozornil na to, že zkrácení jeho práv spočívalo rovněž v tom, že jeho zástupci bylo znemožněno účastnit se kontrol na pozemcích, na nichž se nachází zábavní park, avšak získané poznatky inspekce použila jako podklad pro rozhodnutí.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že využití lesních pozemků, na nichž se nachází zábavní park, nemá nic společného s lesem a nesměřuje k plnění funkcí lesa.
Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno osvědčením odborného lesního hospodáře, že dotčené pozemky jsou pokryty zdravým lesním porostem. Městský soud tento důkaz v podstatě ignoroval.
Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že u dotčených lesních pozemků byla překročena rozumná míra jejich využití k rekreaci. S ohledem na to, že tyto pozemky jsou zařazeny do kategorie lesa zvláštního určení v subkategorii lesa se zvýšenou rekreační funkcí, musí být hospodaření na daných pozemcích podřízeno jejímu naplnění.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s prvním okruhem kasačních námitek opírajících se o tvrzení, že stěžovatel není subjektem, jemuž mohl být zákonně uložen zákaz určité činnosti ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ČIŽP, podle něhož inspekce je oprávněna v případě hrozící škody nařídit omezení, popřípadě zastavení výroby nebo jiné činnosti až do doby odstranění nedostatků a jejich příčin.
Městský soud odůvodnil, že správní orgány správně vyšly z komplexu skutkových zjištění, jež ve svém souhrnu prokázala, že osobou, která je původcem nelegální činnosti v zábavním parku, a vůči níž tedy musí zákaz směřovat, je právě stěžovatel. Jednou z okolností, z níž žalovaný v tomto směru vyšel, bylo úzké personální propojení mezi stěžovatelem a společnostmi, které kompletně ovládal, nebyla to však okolnost jediná. Vedle toho totiž zohlednil i další poznatky, zejména vlastnictví pozemků stěžovatelem, na nichž se nelegální činnost odehrávala, a rovněž opakovaná prohlášení stěžovatele v mediálním prostoru, že zábavní park je jeho osobním projektem.
NSS dodal, že správní orgány shromáždily dostatek na sebe navazujících podkladů, z nichž vykrystalizoval jednoznačný souhrnný náhled na význam role stěžovatele při provozu zábavního parku. Ve shodě s městským soudem měl NSS za to, že nastavení vztahů mezi stěžovatelem a jeho korporacemi bylo toliko účelovou právní konstrukcí, mající sloužit k rozmělnění veřejnoprávní odpovědnosti související s provozováním zábavního parku. Na zákonnosti závěrů žalovaného, resp. městského soudu, týkajících se určení osoby provádějící zakázanou činnost není způsobilý cokoliv změnit ani prostý odkaz stěžovatele na jiná správní řízení, v nichž měly správní orgány jednat nikoliv přímo se stěžovatelem, ale s jím ovládanými korporacemi.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku týkající se neprovedení důkazů, které stěžovatel označil k prokázání porušení jeho legitimního očekávání. I když se NSS neztotožnil s důvody, pro které nebyly stěžovatelem označené důkazy provedeny, samotný závěr o jejich nadbytečnosti obstojí a proto nebylo nutné přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu a napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanou nezákonností podkladů pro rozhodnutí – stěžovatelem vymezených listin. Stěžovatel zde poukazoval na skutečnost, že některé důkazy mohly být pořízeny nezákonně. K tomu, aby určitý důkaz byl použitelný pro odůvodnění závěrů správního orgánu, musí být pořízen v souladu se zákonem. Tuto premisu potvrdil i městským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021–45. Do kategorie nezákonných důkazů spadají v první řadě ty, které byly získány způsobem výslovně zapovězeným určitou právní normou – například jde o stěžovatelem odkazovaný případ výpovědi vynucené mučením. Jelikož postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), jsou zcela standardní součástí právního řádu, o tento případ nezákonnosti opatřených listin se evidentně nejednalo.
Další skupinou důkazů, které nejsou ve správním řízení použitelné, jsou důkazy, jejichž zákonné opatření sice právní řád umožňuje v určitém (typu) řízení, ale výslovně vylučuje či limituje jejich přenositelnost do řízení jiného. Takovým příkladem jsou odposlechy získané v trestním řízení, u nichž trestní řád omezuje jejich použití v jiné trestní věci, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012–62). Ani o tento případ však v nyní posuzované věci nešlo, neboť kontrolní řád, na rozdíl od řádu trestního, nezakotvuje omezení z hlediska užití v jeho rámci získaných podkladů pro jiný postup orgánu veřejné moci. Podle NSS samotné obstarání důkazů při kontrole tedy proběhlo v souladu se zákonem. Následně došlo k provedení všech listin specifikovaných stěžovatelem postupem podle správního řádu, když byly zařazeny do správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim.
Nejvyšší správní soud dále souhlasil i se závěrem městského soudu, že činnost stěžovatele při provozu zábavního parku nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese ve smyslu lesního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelem učiněná série zásahů do krajiny tvořené lesem spočívající ve (vybudováním celého spektra zábavních zařízení, oplocením, výstavbou rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků) nemůže představovat účelné obhospodařování lesa podle § 13 lesního zákona. Ani v případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa zcela potlačit na úkor rekreace.
Činnosti směřující primárně k rekreačnímu využití lesa [jakožto souboru stromů a keřů lesních dřevin ve smyslu § 2 písm. c) lesního zákona] a tímto způsobem využití nemohou nepřiměřeně potlačovat „jádrové“ funkce lesa a ze souboru stromů a keřů učinit urbanizované a nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků – atrakcí zábavního parku.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
Právní věta
V případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa, které jsou primárně spjaty s dřevním porostem a lesní půdou, zcela potlačit na úkor rekreace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.07.2025