V projednávaném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa obchodní společností Enlino, a.s., a orgánem státní správy lesů Městského úřadu Přelouč. Jednalo se o dodržování ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového. Městský úřad Přelouč, odbor životního prostředí, orgán státní správy lesů (dále též „správní orgán prvého stupně“ či „kontrolní orgán“) provedl kontrolu v LHC Lesy Stome ve vlastnictví společnosti. Orgán státní správy lesů zjistil výskyt nezpracovávaného kůrovcového dříví vyskytujícího se na lesních pozemcích ve vlastnictví žalobkyně-společnosti Enlino, a.s., konkrétně v lokalitách LHC Lesy Stome místně spadajících do působnosti obce s rozšířenou působností Přelouč.

Správní orgán prvého stupně konkrétně zjistil, že vyjma dříve zpracovaného kůrovcového dříví nebyla v namátkově kontrolovaných porostech zjištěna žádná činnost, spojená s nezbytně nutnými opatřeními vázanými k ochraně lesa před dalším vývojem a šířením lýkožrouta smrkového. V místě čerstvě napadených porostů nedocházelo k nahodilé těžbě a k sanaci kůrovcového dříví. Chyběly taktéž lapáky či lapače sloužící ke kontrole a k zamezení šíření lýkožrouta smrkového.

O zjištěných nedostatcích a o nezbytnosti bezodkladného provedení ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového byl v den místního šetření (tj. dne 5. 6. 2019) telefonicky informován odborný lesní hospodář Ing. L. K.

Správní orgán prvého stupně se proto rozhodl, že provede kontrolu a oznámil písemností ze dne 10. 6. 2019 žalobkyni, jakožto kontrolované osobě, zahájení kontroly s tím, že kontrolní činnost bude zaměřena zejména na aplikaci ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému v porostních skupinách 8 C a 11, 22 E a 10 a 23 B a 10, tj. na kontrolu včasného zpracování napadených stromů (kůrovcového dříví) a jejich sanaci. V souvislosti s kontrolou mající se uskutečnit v místě samém dne 3. 7. 2019 správní orgán prvého stupně požádal žalobkyni o předložení evidence kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu vedenou podle § 32 odst. 1 písm. a) lesního zákona a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., tj. evidenci obsahující druh kalamitního škůdce, lokalizaci výskytu, rozsah škod (m nebo ha), datum zjištění škody a datum a druh obranného zásahu proti škůdci.

Kontrola byla skutečně provedena dne 3. 7. 2019 a vyplynulo z ní, že minimálně v případě lýkožrouta smrkového nelze stav tohoto kalamitního hmyzího škůdce považovat za základní. Za primární nedostatek kontrolní orgán považoval nezpracování kůrovcem napadených stromů (smrků ztepilých) a jejich sanaci, tj. nesplnění ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému jakožto kalamitnímu škůdci, v důsledku čehož došlo k dokončení vývoje tohoto škůdce a jeho vylétnutí.

Za nesplnění ochranných opatření kontrolní orgán považoval zejména fakt, že žalobkyně i přes upozornění kontrolního orgánu nepostupovala podle základních metod ochrany vymezených přílohou č. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., které jako takové je třeba aplikovat vždy a bez ohledu na to, zda lýkožrout smrkový dosahuje stavu základního, zvýšeného či kalamitního. Podle přílohy č. 2 vyhlášky se za základ ochrany považuje aktivní vyhledávání stromů aktuálně lýkožroutem napadených, ale lýkožroutem ještě neopuštěných, tzv. kůrovcových stromů, a jejich včasná a účinná asanace.

Dle kontrolního orgánu bylo zjevné, že kontrolovaná osoba minimálně v případě namátkově kontrolovaných porostních skupin 8 C a 11, - 6 - 22 E a 10 a 23 B a 10 neučinila ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená ustanovením § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb. Za zjevný nedostatek kontrolní orgán též považoval žalobkyní zvolený způsob asanace lapáků formou přiblížení a jejich odvozu, tj. způsob, který nelze považovat za asanaci jako takovou, v jehož důsledku pouze dochází k dalšímu šíření kůrovce do nových lokalit. Kontrola byla ukončena dne 21. 8. 2019 marným uplynutím lhůty pro podání námitek proti kontrolnímu zjištění (žalobkyně tedy kontrolní zjištění nezpochybnila).

Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes výzvu uvedenou v oznámení o zahájení kontroly neučinila žádné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového, přičemž již jen namátkově zjištěný výskyt lýkožroutem smrkovým napadených stromů přesahoval rozlohu několika hektarů, dospěl správní orgán prvého stupně k závěru, že je nutno s žalobkyní zahájit řízení ve věci neplnění opatření k ochraně lesa. Žalobkyni tedy bylo oznámeno zahájení řízení ve věci přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.

Městský úřad Přelouč proto rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích tím, že v době od 5. 6. 2019 do 3. 7. 2019 na pozemcích parc. č. 561/1 v k. ú. Litošice a v k. ú. Sovolusky u Přelouče neprovedla ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního 1 Dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé. zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb., a to tím, že v lesním porostu ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni uložena podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona pokuta ve výši 50.000 Kč.

Proti rozhodnutí Městského úřadu Přelouč se žalobkyně odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný. Žalobkyně zdůraznila, že výsledek kontroly zachycuje určitý stav v malé části polesí, na kterém žalobkyně hospodaří. Podle žalobkyně však měla být posuzována situace v celém polesí a mělo být přihlédnuto ke kůrovcové kalamitě a k zvýšené nahodilé těžbě, přičemž se správní orgány měly zabývat tím, zda žalobkyně byla vůbec objektivně schopna zpracovat napadené dřevo, a to s ohledem na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný KÚ však odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správního orgánu prvého stupně. K odkazu žalobkyně na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích žalovaný uvedl, že právnická osoba, která se chce zprostiti odpovědnosti za přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Žalobkyně v ní tvrdila, že nebyla schopna ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému objektivně realizovat, jelikož v té době panovala kůrovcová kalamita a zpracovatelské kapacity byly obecně nedostupné.

Posouzení krajským soudem

Podle soudu žalobkyně v žalobě uvedla pouze obecné námitky, aniž by předložila jakoukoliv relevantní konkurující argumentaci. Soud podotkl, že současně platí, pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány. Soud připomenul, že řízení před správními soudy je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací.

Soud konstatoval, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) jsou uvedeny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též přehledně vypořádány všechny základní námitky žalobkyně uplatněné v průběhu správního řízení.

Soud zdůraznil, že žalobkyně sama proti kontrolnímu protokolu nepodala námitky a v průběhu řízení taktéž nezpochybnila skutkové zjištění správních orgánů, že v porostních skupinách uvedených ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala.

Žalobkyně též v průběhu správního řízení ani v žalobě nezpochybnila závěr správních orgánů (opřený o doporučená opatření Ministerstva zemědělství v ochraně lesa ze dne 17. 3. 2016, že základem ochrany lesa je aktivní vyhledávání aktuálně lýkožroutem napadených a neopuštěných stromů, přičemž výskyt kůrovcových stromů je v lesních porostech zjišťován celoročně.

Za těchto okolností soud souhlasil se správními orgány, že žalobkyně naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku vymezeného v § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, dle kterého se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa.

Správní orgány proto dospěly, podle soudu, ke zcela správnému závěru, že žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Soud tedy uzavřel, že základní žalobní námitky nebyly důvodné (skutkový stav byl zjištěn řádně a věc byla též správně právně posouzena, procesní předpisy byly správně aplikovány), a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

 Právní věta:

1. Podle 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé, tedy neprovede ochranné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb.) a to tím, že v lesním porostu ponechá jedince smrku ztepilého napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Včasnou a účinnou asanací se rozumí úkon, kterým se zamezí, aby lýkožrout v kůrovcovém dříví dokončil vývoj nebo toto dříví opustil a napadl další stromy.

2. Právnická osoba, která se chce zprostit odpovědnosti za tento přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích soudu ze dne 27.01.2021, č.j. 52 A 36/2020-55

V projednávané věci se jednalo o pokácení stromů nacházejících se na pozemku žadatele, jímž byla Římskokatolická farnost (dále též „žadatelka“ či „osoba zúčastněná na řízení“). Prvostupňovým rozhodnutím (Úřadu městské části Praha 4) bylo žadatelce podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny povoleno kácení 7 kusů dřevin a 11 skupin zapojených porostů nacházejících se na pozemku žadatelky-Římskokatolické farnosti.

Pokácení specifikovaných dřevin bylo podmíněno vznikem práva provést stavební záměr „Stavební úpravy fary a kostela.“ Správní orgán prvního stupně vzal při svém rozhodování v úvahu i skutečnost, že stavba počítající s rozšiřováním fary je stavbou občanské vybavenosti a bude sloužit široké veřejnosti, neboť kostel i farní centrum zajišťuje pastorační funkce pro velké území Prahy 4 a Prahy 12, přičemž v okolí se na zahradách rodinných domů, plochách městské zeleně v přilehlém sídlišti, v areálu koupaliště Lhotka i v blízkém Velkém háji i v porostech podél Zátišského potoka nachází další dřeviny keřového i stromového patra, které mohou zastoupit funkce kácených dřevin do doby zapojení nově vysazených dřevin.

Správní orgán prvního stupně ustanovil znalce P.B. k vyčíslení výše ekologické újmy, která by vznikla případným pokácením řešených dřevin, popřípadě k vypracování návrhu rozsahu náhradní výsadby ke kompenzaci vzniklé ekologické újmy. Všechny dotčené stromy byly jím vypracovaným znaleckým posudkem č. 145/19 ze dne 4. 1. 2019 oceněny na částku 240 804 Kč, zapojené porosty částkou 315 015 Kč, souhrnná hodnota všech dřevin tedy činila dle znalce 555 819 Kč.

Dále bylo žadatelce tímto rozhodnutím podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny uloženo provedení náhradní výsadby na pozemku žadatelky, a to nejpozději do půl roku od vydání kolaudačního rozhodnutí výše uvedeného stavebního záměru, a dále náhradní výsadby na náhradních pozemcích ve vlastnictví Hlavního města Prahy a svěřených do péče Městské části Praha 4, a to do půl roku od právní moci tohoto rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí svým výrokem rovněž žadatelce uložilo následnou péči o vysazené dřeviny uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, a to po dobu 5 let od realizace výsadby.

Proti tomuto rozhodnutí se odvolala žalobkyně-Pankrácká společnost, z.s., jakožto spolek, resp. občanské sdružení působící v oblasti ochrany životního prostředí na Praze 4. V podaném odvolání vytýkala žalobkyně správnímu orgánu I. stupně porušení § 3, § 50 a § 68 odst. 3 správního řádu, a  namítala vadně zadaný znalecký posudek, nezjištění ekologické újmy, neuložení adekvátní náhradní výsadby, porušení principu rovnosti účastníků a absenci přezkoumatelné úvahy o funkčním a estetickém významu dřevin. Žalovaný-Magistrát hlavního města Prahy zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4.

Žalobkyně na to reagovala žalobou, ve které se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4.

Žalobkyně obhajovala svoji aktivní legitimaci k podání žaloby s odvoláním na § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů a čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Poukazovala na nesprávné posouzení ekologické újmy, které podle názoru žalobkyně vzniklo věcnou nesprávností Znaleckého posudku, jenž zaměňuje ekologickou a ekonomickou funkci dřevin. Tvrdila, že znalec nemá oprávnění k hodnocení ekologické újmy, v posudku použitá metoda hodnocení je subjektivním sadovnickým nákladovým kalkulačním oceněním, které nelze zaměňovat s ekologickou hodnotou dřevin ve smyslu všech společenských funkcí dřevin podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto žalobkyně ve správním řízení požadovala použití tzv. kalkulačky vydané Agenturou ochrany přírody a krajiny. Jednalo se o metodiku Agentury ochrany přírody a krajiny ČR Oceňování dřevin rostoucích mimo les včetně výpočtu kompenzačních opatření za kácené nebo poškozené dřeviny. Metodika a příslušná softwarová aplikace (internetová kalkulačka) oceňování dřevin je dostupná na www.ocenovanidrevin.nature.cz.“

Žalobkyně dále brojila proti nekonkrétnímu, a nepřezkoumatelnému posouzení funkčního a estetického významu dotčených dřevin ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny v obou správních rozhodnutích.

Městský soud v Praze

O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, čj. 10 A 160/2019 - 171 (dále jen „Původní rozsudek Městského soudu“),vyhověl žalobkyni a zrušil Napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů týkající se správními orgány provedeného správního uvážení ohledně porovnání funkčního a estetického významu předmětných dřevin a závažnosti důvodu pro kácení těchto dřevin podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Na základě kasační stížnosti podané žalovaným Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, čj. 3 As 59/2020 - 68 (dále jen „Rozsudek NSS“), zrušil Původní rozsudek Městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud v zásadě aproboval závěry, k nimž dospěl městský soud v Původním rozsudku Městského soudu, nicméně se přiklonil k závěru, že Napadené rozhodnutí ve spojení s Prvostupňovým rozhodnutím obsahují městským soudem postrádané poměření vzájemně konkurujících si zájmů dle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. zájmu na zachování dřevin na straně jedné a zájmu na výstavbě komunitního centra na straně druhé, i když „ve zcela elementární podobě“ a „na samé hranici přezkoumatelnosti“.

Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem městský soud přitom soud bezodkladně vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení o přednostní projednání věci.

Městský soud v Praze konstatoval, že z právní úpravy obsažené v zákoně o ochraně přírody a krajiny plynou dvě pravomoci žalovaného, resp. správního orgánu prvního stupně založené na správním uvážení, a to logicky v následujícím pořadí:

(i) podle § 8 odst. 1 tohoto zákona povolení ke kácení dřevin, k jehož vydání jsou tyto orgány příslušné, „lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin“, přičemž pouze pokud je v tomto ohledu rozhodnuto kladně (tj. rozhodnuto, že předmětné dřeviny je možno pokácet), přichází na řadu

(ii) úvaha podle § 9 odst. 1 téhož zákona, který stanoví, že „orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Současně může uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na dobu pěti let.“

Ve znovu projednávané věci provedl městský soud důkaz předloženým znaleckým posudkem T.F., který se vyjádřil k otázkám žalobkyně stran zhodnocení zdravotního stavu, vitality a prosperity dřevin určených ke kácení, vyčíslení jejich společenské hodnoty, resp. ekologické újmy a zhodnocení adekvátnosti náhradní výsadby uložené Napadeným rozhodnutím.

Soud přitom po seznámení se se závěry znaleckého posudku T.F. shledal, že výše ekologické újmy určená tímto znalcem pomocí žalobkyní akcentované metodiky Agentury ochrany přírody a krajiny (679 355 Kč) se pouze o, z hlediska soudu relativně nevýznamných, cca 20 % odlišuje od výše újmy určené za pomocí tzv. Kochovy metody ve Znaleckém posudku P.B. (555 819 Kč). Výchozí skutkové okolnosti pro stanovení přiměřené náhradní výsadby správními orgány se tudíž v podání obou znalců zásadním způsobem nelišily.

Soud konstatoval, že při užití § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny musí příslušné orgány v rámci svého správního uvážení provést na konkrétních skutkových zjištěních tři dílčí vyhodnocení:

• funkčního a estetického významu předmětných dřevin,
• závažnosti důvodu pro kácení těchto dřevin (v daném případě stavebních úprav) a
• porovnání obou vyhodnocení, resp. zájmů uvedených ad (i) a (ii).

Soud na základě obsahu odůvodnění obou správních rozhodnutí a správního spisu došel k závěru, že vyhodnocení funkčního a estetického významu dotčených stromů a porostů je v Prvostupňovém rozhodnutí obsaženo v dostatečném a srozumitelném rozsahu. Soud přitom neshledal žádný exces v úvaze správních orgánů obsažené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí. Vyhodnocení ad (ii) a (iii) byla sice správními orgány provedena nadmíru stručně na samé hraně přezkoumatelnosti, avšak logicky a jednoznačně se z nich podává, že funkční a estetický význam dotčených dřevin musí ustoupit závažnosti důvodu (rozšíření komunitního centra) pro jejich pokácení.

Na základě všech skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta:

1. Pro povolení pokácení dřevin musí existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tedy musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé dostatečně zhodnotil.

2. Orgán ochrany přírody musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Z judikatury vyplývá, že stavba, a to jakákoliv, není bez dalšího důvodem pro povolení kácení dřevin, ať by bylo stavební řízení stran jejího povolení v jakékoli fázi. Příslušné orgány proto musí zamýšlenou stavební úpravu kvalitativně vyhodnotit z pohledu orgánu pro ochranu přírody a krajiny, resp. ochrany dřevin, tedy dopadu na tento zájem, k jehož ochraně jsou povolány (nikoliv z pohledu stavebního úřadu.

3. Estetický a funkční význam dřevin nesmí být posuzován samostatně a nemůže být snižován na pouhé kritérium pro určení rozsahu náhradní výsadby. Naopak estetický a funkční význam dřevin musí správní orgány zkoumat ve vztahu k důvodům pro pokácení dřevin a jejich závažnosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.03.2021, sp. zn. 10 A 160/2019-270

V souzené věci se jednalo o ohrožení životního prostředí při těžbě a vývozu dřeva na pozemcích v k. ú. Heřmanice, okres Ostrava-město, které jsou ve vlastnictví České republiky. Žalobce-Lesy České republiky, s.p., podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně České inspekce životního prostředí poskytl společnosti JEWA EXPORT - IMPORT s. r. o. výlučné právo vytěžit stromy v lesním porostu a nabýt k vytěženým stromům vlastnické právo, přičemž při mýtní úmyslné těžbě a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích u přibližovacích linek.

Žalobce se tudíž podle správního orgánu prvního stupně dopustil správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, jelikož ohrozil životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Při realizaci mýtní úmyslné těžby a přibližování vytěženého dříví došlo použitím nevhodné technologie k nepřiměřenému narušení půdního krytu a poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek. Byly vytvořeny hluboké rýhy na přibližovacích linkách a také přímo v lesních porostech mimo tyto linky, přičemž na nejzávažněji poškozených místech byla hloubka rýh až 70 cm. Za spáchaný delikt byla žalobci uložena sankce ve formě pokuty ve výši 60.000 Kč.

Žalobce s odvoláním k Ministerstvu životního prostředí neuspěl, a proto podal žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí MŽP i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Městský soud v Praze

Městský soud neshledal pochybení žalovaného Ministerstva životního prostředí ani ČIŽP při posouzení, zda došlo k „nepřiměřenému poškození lesa“ a k použití nevhodné technologie při těžbě a přibližování dřeva. Zdůraznil, že správní orgán prvního stupně, Česká inspekce životního prostředí, je specializovaným orgánem státní správy, který musí být z povahy věci odborně vybaven k plnění svých úkolů. Z uvedeného důvodu nebylo v dané věci k posouzení uvedených odborných otázek potřebné vypracování znaleckého posudku. Městský soud shrnul, že v posuzovaném případě došlo k překročení přiměřené míry poškození lesa, a to vzhledem k jeho stavu po realizaci těžby dřeva.

    Městský soud dovodil, že i když vypořádání námitky týkající se použité technologie při těžbě dřeva není v napadeném rozhodnutí vyčerpávající, tato skutečnost není důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Pro posuzovanou věc je totiž zásadní, že těžbu dřeva bylo možno provést za příznivějších klimatických podmínek, k čemuž správně dospěly správní orgány obou stupňů. Žalobce tudíž nevyužil všech možností k předejití nepřiměřenému narušení půdního krytu a tím i k ohrožení životního prostředí. S ohledem na skutečnost, že žalobce jako vlastník lesa je povinen pečovat o les průběžně, přiléhavou shledal městský soud i připomínku žalovaného, že k obnově lesního porostu mohl žalobce přistoupit již před dvaceti lety či dříve, v době, kdy hmotnost stromů byla nižší.

Na závěr městský soud zopakoval, že k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. není nutné poškození životního prostředí, postačí jeho zaviněné ohrožení. Správní orgány ve svých rozhodnutích dospěly k závěru o ohrožení životního prostředí, tudíž se jedná o delikt tzv. ohrožovací. Jeho znakem není nastoupení škodlivého následku, naopak postačí, pokud takovýto následek pouze reálně hrozí. V daném případě byly opomenutím žalobce vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, které ohrožují životní prostředí. Žalobcova odpovědnost za správní delikt proto byla dána. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Kasační stížnost

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce kasační stížnost. V kasační stížnosti, stěžovatel namítal, že výrok napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nejednoznačný, tedy nesrozumitelný. Ve výrokové části rozhodnutí žalovaný opakovaně používá pojem „poškození“, ačkoliv uložená sankce se má vztahovat k „ohrožení“ životního prostředí. Výroková část napadeného rozhodnutí tak nekoresponduje s jeho odůvodněním a obdobnou vadu vykazuje i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

      Stěžovatel dále tvrdil, že dokazování v otázce použití vhodné těžebně-dopravní technologie bylo stiženo vadou. Správní orgány nedostatečně zhodnotily podklady a nepřihlédly s pečlivostí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K posouzení ohrožení životního prostředí měl být vypracován znalecký posudek, zvláště pokud i v jiných jednodušších případech správní orgán prvního stupně znalecké posudky ke zpracování zadává. Stěžovatel na závěr shrnul, že jeho odpovědnost za daný správní delikt nelze dovozovat pouze z jeho odpovědnosti za stav jím spravovaného majetku a za způsob hospodaření s ním, či z vlastnictví majetku samotného, jak dovodily správní orgány i městský soud.

Žalovaný-MŽP k otázce posouzení poškození lesa v nepřiměřeném rozsahu a použití vhodné těžební technologie uvedl, že i podle obsahu smlouvy, kterou stěžovatel uzavřel ohledně těžby dřeva se společností JEWA, bylo zřejmé, že si byl vědom možných problémů, které v dané lokalitě mohou při těžbě dřeva nastat. V daném případě bylo hlavním problémem období, v němž byly práce vykonávány (v jarních měsících). S ohledem na stav lesního porostu měly být těžební práce prováděny v zimě, nikoliv v jarních dnech. Stěžovatel měl podle žalovaného tyto skutečnosti zakotvit do smlouvy uzavřené s JEWA, která těžbu dřeva prováděla.

Nejvyšší správní soud

Nejprve se kasační soud zabýval námitkou nesprávného posouzení stěžovatelovy odpovědnosti za uvedený správní delikt. Jak sám stěžovatel dovodil, skutečnost, že je subjektem hospodařícím s lesy, sama o sobě nezakládá jeho deliktní odpovědnost. K tomuto závěru však podle kasačního soudu nedospěly ve svém rozhodnutí ani správní orgány ani posléze městský soud.

V daném případě došlo k sankcionování stěžovatele na základě jeho opomenutí, jež spočívalo v chybějícím usměrnění způsobu i průběhu těžby dřeva, resp. jejím pozastavení a také ve stanovení nevhodného období, v němž má společnost JEWA těžbu dřeva a jeho přibližování provádět.

Právě toto opomenutí mělo bezprostřední vliv na vznik škodlivého následku, který je v daném případě představován ohrožením životního prostředí v lesích. Stěžovatel měl možnost regulace či zastavení těžebních prací, protože měl právo hospodaření k lesním pozemkům, ale této možnosti nevyužil.

Soud dovodil, že právě zmíněné stěžovatelovo opomenutí bylo příčinou onoho následku (ohrožení lesa jako složky životního prostředí v podobě umožnění působení škodlivých biotických a abiotických činitelů). Stěžovatel se této odpovědnosti nemůže zbavit nejen tvrzením, že ji správní orgány a městský soud dovodily pouze z jeho postavení jako vlastníka lesa či hospodáře s lesními pozemky, ale ani odkazem na závadné jednání svého smluvního partnera společnosti JEWA.

Činnost uvedené společnosti stěžovatel měl a mohl kontrolovat, usměrňovat, popřípadě i její práce pozastavit a určit použití vhodnějších technologií a provedení prací za vhodnějších klimatických podmínek. Nic z toho však neučinil. Došlo-li tedy při těžbě dřeva k poškození lesa, narušení půdního krytu, poškození stromů rostoucích v blízkosti přibližovacích linek způsobem a v rozsahu vymezeném podrobně ve výroku napadeného rozhodnutí, byl to právě stěžovatel, který svým opomenutím přivodil výše již uvedený následek, tedy ohrozil životní prostředí v lesích, neboť vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Přitom v případě, pokud by stěžovatel do realizované těžby dřeva zasáhl, nenastalo by ohrožení životního prostředí v lese vůbec nebo alespoň ne takovým způsobem a v takovém rozsahu, jaký nastal. Právě to je, podle soudu, postačující pro závěr, že jednání (zde opomenutí) bylo příčinou následku.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že důvody, které dokládají tvrzení o ohrožení životního prostředí, nebyly prokázány. K tomu uvedl, že je nutno rozlišovat mezi účinkem a následkem správního deliktu. Součástí skutkové podstaty správního deliktu spočívajícího v ohrožení životního prostředí v lesích přitom není účinek, tj. způsobení škody. Znakem skutkové podstaty tohoto deliktu je toliko následek spočívající v ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v lesích. Ohrožovací následek znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost za důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

1. Vlastník lesa má stále (i tehdy, prodal-li lesní porost k vytěžení třetímu subjektu) povinnosti vyplývající ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. K nim patří  mimo jiné povinnost počínat si tak, by byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) funkce lesa (§ 11 odst. 2 zákona o lesích), či aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků či ohrožování anebo poškozování lesů (§ 34 a § 11 odst. 1 zákona o lesích).
2. Pokud vlastník lesa svým jednáním (i opomenutím) ohrozí životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů dopustí se správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.
3. Vlastník má povinnost tomuto ohrožení předcházet a povinnosti se nelze vyhnout ani prostým tvrzením, že vlastní těžební činnosti, jež se negativně odrazily na životním prostředí, uskutečnil jiný subjekt, např. jeho smluvní partner.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.11.2020, č.j. 4 As 210/2018-46

Dne 11. 9. 2015 přijala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) anonymní podnět na neoprávněný zábor lesního pozemku. Na základě toho vlastníkům lesa žalobci P. V.  a jeho manželce E. V. oznámila, že zahájila kontrolu zaměřenou na dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí.

Správní orgány vytýkaly žalobci P. V.  jednání spočívající v tom, že nechal třetími osobami provést na dotčených pozemcích rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. V rámci vyhodnocování informací požádala Inspekce o součinnost stavební úřad Městské části Praha 16 o poskytnutí podkladů ze stavebního řízení vedeného k odstranění stavby a k řízení o dodatečném povolení stavby na předmětném pozemku. Inspekce rovněž požádala o informace Lesy České republiky, s. p. lesní závod Konopiště, zda k předmětným pozemkům nevydávaly vyjádření a nevyjadřovaly se k těžbám. Inspekce také zadala znalci z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek textově i graficky konstatoval stav pozemků, rozsah záboru pozemků a rozsah poškození dřevin na hodnoceném území.

Na základě výsledků šetření uložila ČIŽP žalobci podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 2 000 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že na lesních pozemcích nechal v rozporu s platnými právními předpisy bez vědomí a souhlasu dotčených místně příslušných orgánů (orgán státní správy lesů, stavební úřad) provést rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu (rozměrné kamenivo, betonové tvarovky ztraceného bednění, střešní krytina, betonové a plastové roury) na celkové ploše 6 189 m2. Tím došlo ze strany žalobce k užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa.

Žalobce P. V. podal proti rozhodnutí ČIŽP odvolání k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný). MŽP napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdilo a odvolání žalobce zamítlo. Poté podal žalobce P. V. proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žalobce v žalobě tvrdil, že nebylo správními orgány prokázáno, že šetřený skutek spáchal on. Žalovaný i inspekce založili svá rozhodnutí na presumpci viny žalobce jakožto vlastníka předmětných pozemků, aniž by se jakkoli zabývali otázkou, která konkrétní osoba se dopustila jednání spočívajícího v provedení rozsáhlých terénních úprav, násypů výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. Žalobce uvedl, že se sám šetřeného skutku nedopustil a je naprosto zřejmé, že nic z toho objektivně nemohl provést sám. Správní orgány se danou otázkou vůbec nezabývaly, ani se s ní žádným způsobem nevypořádaly, ačkoli byly povinny tak učinit z úřední povinnosti. Žalované rozhodnutí, resp. rozhodnutí inspekce, jsou ve výroku o vině založeny na tom předpokladu, že šetřený skutek spáchal žalobce jakožto vlastník předmětných pozemků, které byly dotčeny šetřenými terénními úpravami.

Dále žalobce namítal, že na projednávaný případ měla být aplikována právní úprava obsažená v zákoně o ČIŽP ve znění účinném od 1. 7. 2017 a zejména právní úprava obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.

Žalobce k tomu uvedl, že správní řízení sice bylo zahájeno před účinností zákona o přestupcích. Na daný případ měl být však již aplikován zákon o přestupcích, přičemž podle § 13 a násl. zákona o přestupcích se k odpovědnosti za přestupek vyžaduje zavinění pachatele, jde-li o fyzickou osobu. Otázka zavinění žalobce jako fyzické nepodnikající osoby je pak významná z hlediska úvah o výši sankce. Právní úprava účinná po 1. 7. 2017 je tak pro žalobce příznivější než právní úprava účinná do 30. 6. 2017, kterou (dle názoru žalobce) nesprávně aplikovali jak žalovaný, tak i inspekce.

Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobce až následně snažil zcela účelově rozmělnit svoji odpovědnost za masivní zásahy do lesních pozemků, které byly zjištěny inspekcí v rámci provedené kontroly. Manželé V. se účastnili kontrol na lesním pozemku, přičemž nikterak nerozporovali, že inspekcí zjištěné zásahy byly prováděny z jejich strany a např. žalobce ve svém vyjádření na místě popisoval detaily terénních úprav, kácení dřevin na pozemku, stavební činnosti apod. V námitkách k protokolu o kontrole ze dne 29. 2. 2016 se manželé V. k provedeným zásahům hlásili a svoji činnost v dané lokalitě popisovali. Skutková zjištění, resp. míru zapojení do vytýkaných zásahů do lesních pozemků, začal žalobce poprvé zpochybňovat až v odvolacím řízení.

Městský soud v Praze

Městský soud shledal, že dle dokumentace obsažené ve správním spisu (fotografie z kontroly, znalecký posudek) je zjevné, že dotčené pozemky byly poškozeny terénními úpravami, záborem a deponiemi stavebního materiálu v tak velkém rozsahu, že následkem toho již ani nemohly plnit funkci lesa, přičemž dle fotografií a znaleckého posudku z místa nevyplývá, že by se mělo jednat pouze o dočasné řešení. Jednání, které vedlo k takovému následku tak nepochybně vykazuje vysokou závažnost.

Soud však vytkl žalovanému, že se otázkou odpovědnosti žalobce, nepodnikající fyzické osoby, jakožto zadavatele těchto prací výslovně nezabýval. Žalovaný vycházel z dosavadního názoru, že delikt dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je založen na principu objektivní odpovědnosti, tj. žalobce za daný přestupek jakožto zadavatel odpovídá.

Žalobce byl tedy uznán vinným podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo, že „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“.

Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 2017 platí, že „fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“. 

K uvedené změně ve znění skutkové podstaty deliktu podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP došlo v souvislosti se změnou právní úpravy správního trestání účinné od 1. 7. 2017, kdy nabyl účinnost zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

V souvislosti s touto právní úpravou poté nabyl účinnosti i „změnový“ zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a o některých přestupcích, mj. i uvedeným způsobem zákon o ČIŽP., 

Zatímco v předchozí právní úpravě by žalobce odpovídal za výsledek bez ohledu na své zavinění, podle pozdější právní úpravy účinné od 1. 7. 2017 bylo již nezbytné ke škodlivému následku jednání prokázat taktéž zavinění žalobce, tj. vůli a vědomí žalobce k následkům jeho jednání. Nová koncepce přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP účinná od 1. 7. 2017 je podle názoru městského soudu pro žalobce příznivější a měla být proto ve věci žalobce aplikována.

Současně byly správní orgány podle názoru městského soudu nesprávného právního názoru, že odpovědnost za jednání lze přičítat žalobci, coby spoluvlastníkovi lesa, ve stejné míře jako jeho manželce.

Městský soud konstatoval, že správní orgány nesprávně posoudily otázku odpovědnosti jednotlivých pachatelů v rozporu se zásadou individuální trestní represe tj. že pachatel je odpovědný toliko za své vlastní jednání, kterým se přičinil o škodlivý následek. V případě (nepodnikajících) fyzických osob je existenci zavinění třeba vždy posuzovat.

Soud rozhodl, že v dalším řízení proto bude na žalovaném, aby vyjasnil a prokázal, kdo je odpovědnou osobou za uvedené jednání a posoudil přitom rovněž zavinění jednotlivých „podezřelých pachatelů z přestupku“. V případě, že shledá, že následek byl způsoben zaviněným jednáním spolupachatelů, v souladu se zásadami pro ukládání trestů podle § 37 písm. e) zákona o přestupcích rovněž posoudí míru přičinění spolupachatelů na škodlivém následku.

Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná – dílem pro nesprávné právní posouzení věci, dílem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a dílem pro nedostatek skutkových zjištění /§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s./.

Soud proto postupoval podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

V případě přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP a to i za účinnosti předchozího znění ještě nelze bez dalšího činit odpovědným za škodlivý následek pouze vlastníka lesa (zde žalobce a jeho manželku), ale je nezbytné zjistit a sankcionovat naopak tu osobu, která skutečně škodlivě jednala (byť může jít nakonec o vlastníka lesa). Otázka vlastnictví lesa tak ještě nepředurčuje k odpovědnosti za tento přestupek.

Deliktu (přestupku) podle citovaného ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP se totiž může dopustit každá fyzická, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba bez ohledu na to, zdali jednala jako vlastník lesa. V tom se tato koncepce liší např. od přestupku podle § 54 odst. 2 písm. d) lesního zákona 2, kterého se může naopak dopustit pouze speciální pachatel – vlastník lesa.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2020, č.j. 10A 78/2019 - 88

V posuzované věci byl žalobce město Klatovy prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň (ČIŽP) uznán vinným z toho, že prostřednictvím dalšího subjektu instaloval lanové centrum do kmenů živých stromů.

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), který měl žalobce spáchat tím, že ve druhém čtvrtletí roku 2018 realizoval prostřednictvím dalšího subjektu v městském parku v Klatovech lanové centrum tak, že jeho části uchytil šrouby do kmenů 11 vzrostlých živých stromů, čímž porušil § 7 odst. 1 a 2 ZOPK. Za to mu byla podle § 88 odst. 3 písm. a) ZOPK uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.

K uložení pokuty došlo na základě zjištění učiněných během kontroly, v rámci které bylo zjištěno navrtání 11 stromů a přichycení šroubů za účelem uchycení osmiúhelníkových plošin („domků na stromech“). Do každého stromu bylo vyvrtáno 16 otvorů a v jednom případě ještě jedna sada otvorů při nevydařeném pokusu o ukotvení plošiny; bylo zjištěno, že lanové centrum buduje žalobce prostřednictvím společnosti P. O. s.r.o., s tím, že tato obchodní společnost práce provádí sama.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí-žalovaný (MŽP). Žalovaný zdůraznil, že žalobce je investor a zadavatel stavby lanového centra, a tedy iniciátor škodlivé činnosti. Bez jeho jednání, spočívajícího v opatření stavebního povolení, zadání realizačních prací a finančního hrazení celé stavby lanového centra by k poškození dřevin nedošlo – žalobce je tak spolupachatelem ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti a přestupky a řízení o nich. MŽP proto odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Město Klatovy na základě toho podalo žalobu k Městskému soudu Praze. Žalobce v podané žalobě především namítal, že ačkoli k zásahu do dotčených stromů došlo, nejednalo se o zásah nedovolený. Žalobce poukázal na § 2 vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, která nedovolené zásahy definuje. Podle názoru žalobce se ve smyslu této vyhlášky jednalo o zásah zcela nepodstatný pro další vývoj a růst stromů, nenaplňující znaky trvalého nebo podstatného snížení jejich ekologických nebo společenských funkcí. Dále žalobce uvedl, že nebyl vlastním realizátorem zásahů do dřevin a poukázal na to, že společnost P. O. za spáchání téhož přestupku již pokutu 50 000 Kč uhradila.

Městský soud v Praze

Jádrem sporu mezi účastníky řízení v předmětné věci bylo posouzení závažnosti zásahu do celkem 11 dřevin vyvrtáním a umístěním šroubů k uchycení prvků stavby lanového centra, dále skutečnosti, že tato stavba byla řádně povolena a konečně v posouzení odpovědnosti žalobce jako zadavatele a nikoli realizátora vlastních stavebních prací.

V posuzované věci, podle soudu, bylo nutné důsledně zkoumat míru faktické účasti žalobce na provádění prací, zejména to, zda realizaci prací řídil či kontroloval, např. udílením pokynů, zda aktivně určoval jejich dobu apod.

Soud zdůraznil, že oba správní orgány se opíraly zejména o odborné posouzení AOPK ze dne 25. 7. 2018, podle kterého dospěla AOPK i na základě místního šetření k závěru, že navrtání 16 otvorů o hloubce i průměru cca 5 cm přímo do lýkové části stromů je nepřijatelným zásahem z důvodu estetického, výchovného, etického i společenského. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí, jež tvoří z pohledu soudního přezkumu jeden celek, je zřejmé, že správní orgány dovodily podstatné, resp. trvalé narušení dřevin.

AOPK dovodila, že poškození stromů je významné pro jejich další dlouhodobý vývoj a zdravotní stav a není zachováno jejich původní určení – společenská funkci parkových dřevin – s tím, že stromy rovněž ztratily svou estetickou funkci. Podle názoru soudu tak AOPK předmětný zásah vyhodnotila ve smyslu citovaného ustanovení dostatečným způsobem.

Soud, ale dále konstatoval, že ČIŽP se však v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nijak nezabývala otázkou faktické účasti žalobce na pracích. Soud v tomto ohledu především poukázal na protokol o kontrole ze dne 21. 8. 2018, ze kterého se k činnosti žalobce při realizaci prací podávalo jen tolik, že lanové centrum je žalobcem budováno prostřednictvím společnosti P. O. a že realizaci prací provádí tato společnost. O faktické činnosti žalobce, resp. jeho zaměstnanců na místě stavby se v protokolu neuvádělo nic – žalobce se tak na samotném provádění prací podle všeho přímo nepodílel. Z obsahu správního spisu rovněž nevyplývalo, že by tyto práce kontroloval či přímo uděloval konkrétní pokyny.

Závěr žalovaného, že vedle zhotovitele prací se na poškození dřevin přímo svým jednáním (či společným jednáním se zhotovitelem v podobě spolupachatelství) podílel i žalobce jako zadavatel prací, tak podle soudu nemá oporu v obsahu správního spisu. Správní orgány nezjišťovaly bližší okolnosti smluvního vztahu mezi žalobcem a obchodní společností P. O. ani okolnosti realizace prací – jimi zjištěný skutkový stav tak, podle soudu, vyžaduje zásadní doplnění.

Pro posouzení odpovědnosti zadavatele (objednatele) prací bylo tedy nezbytné zjistit, „zda práce fakticky prováděl v plném rozsahu pouze zhotovitel, nebo se zadavatel na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně jejich místo a rozsah, reguloval termíny a množství práce atd.

Soud proto rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí ČIŽP zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

Aby bylo možné zadavatele shledat vinným z poškození dřevin, muselo by být v řízení prokázáno, že ten uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval a uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Právě a jedině takové přímé jednání zadavatele, popř. jeho zaměstnanců či dalších osob, je způsobilé založit jeho odpovědnost za tento typ správního deliktu.

Toto jednání by pak muselo být označeno v rámci popisu skutku, přičemž závěry správních orgánů by musely mít nutně dostatečnou skutkovou oporu v obsahu správního spisu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.04.2021, sp. zn. 5 A 59/2019-40

Podstatou sporu mezi žalobcem-ORLÍK NAD VLTAVOU, s.r.o., a orgány České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí byla rozdílnost názoru na zákonnost zřízení linky v šíři, která byla zvolena v porostech mladších 80 let.

Žalobci byla ve správním řízení pravomocně uložena pokuta za správní delikt podle ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Podle ČIŽP byla skutková podstata naplněna jednáním žalobce, když při hospodaření v lesích na pronajatých lesních pozemcích v katastrálním území Jetětice, určených k plnění funkcí lesa, v měsíci listopadu až prosinci 2014 v souvislosti s vybudováním přibližovací cesty multifunkčního charakteru (dále také jen „linka nebo linie) a oborního plotu vyznačil, zadal, nechal provést, na místě řídil a následně i převzal těžbu dříví bez připomínek ve specifikovaných lesních porostech. Těžbou došlo k odlesnění linie v nesouvislé celkové délce asi 1990 metrů a šířce odlesněných pruhů v rozmezí od 6 metru do 11 metrů, se vznikem nesouvislých odlesněných ploch o celkové výměře asi 1,55 hektaru.

Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí-žalovaný, ale to rozhodnutí ČIŽP, oblastního inspektorátu České Budějovice potvrdilo.

Rozhodnutí MŽP napadl žalobce v celém rozsahu u Městského soudu v Praze, domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí inspekce, případně upuštění od potrestání.

V žalobě žalobce namítal, že tato šíře zbudované linky kolísá od 6 do 10 metru měřených mezi jednotlivými kmeny v roce 2015, v roce 2018 tato šíře byla zjištěna mezi 6 až 7,5 metry. Závěry správních orgánů poukazující na šíři linky 6 – 11 metrů zmíněné v rozhodnutí inspekce z 1. 3. 2019 nemá oporu ve zjištěních (již dříve zmíněné protokoly). Šíři linky v rozmezí 6 až 10 metru kontrolní orgány označují za „nestandardní“, když „standardu“ by podle obou kontrolních orgánů linka odpovídala pouze, měla-li by šíři 4 až 5 metru.

Podle žalobce neobstojí závěr, že by provedení těžby lesních porostů mladších 80 let v šíři linky, tedy v rozmezí 6 – 10 metru, bylo skutečně nestandardní. Žalobce uvedl, že ke zřízení linky došlo z důvodů, které měly být splněny současně. Jednalo se vytvoření zřetelné, trvalé a souvislé rozčleňovací linie mezi lesními porosty pro odlišení budoucích jednotek prostorového rozdělení lesa v oblasti se značným množstvím přestárlých porostů v mýtním věku, vybudování strategické lesní vývozní linky efektivně zpřístupňující lesní porosty, zřízení hlavní pěší turistické trasy
a umístění a budoucí údržbu oplocení honitby.

Žalobce nesouhlasil s naplněním skutkové podstaty deliktu, kdy je zapotřebí posoudit protiprávní jednání nebo opomenutí, vznik podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů mající za následek ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích, příčinnou souvislost a vlastní zavinění.

Žalobce argumentoval, že se nenacházel v postavení realizátora těžby, ale v postavení objednatele, a v tomto případě by bylo možné jeho deliktní odpovědnost dovozovat pouze v případě, že by zákon upravoval institut účastenství na spáchání správního deliktu v podobě organizátorství, a pokud by současně stanovil, že účastenství je stejně postižitelné, jako vlastní vytvoření protiprávního stavu, což však žádný zákon nestanovil.

Žalobce dále zdůraznil, že šíři linky nelze označit za nestandardní i s ohledem na to, že se správní orgán prvního stupně na podporu svého závěru dovolává technické normy ČSN 73 6108 Lesní dopravní sít, 1996 a v návaznosti na ni linku charakterizuje jako lesní cestu 3. třídy, z níž však dle žalobce vyplývá, že šíře lesních cest 3. třídy je omezena stanovením její minimální hodnoty, nikoliv hodnoty maximální.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce je za přestupek odpovědný, neboť již samotná kritéria objednávky ke škodlivému následku směřovaly, trasa linie byla žalobcem vyznačena před zadáním těžby, zhotovitelé byli ze strany žalobce před vlastním provedením těžby seznámeni s účelem zřízení linky, žalobce se nijak netajil s tím, že nejde o běžnou přibližovací linku, ale že zde hodlá umístit oborní plot. Skutečnost, že zaměstnanci žalobce těžební práce zhotovitele na místě těžby řídili, vyplývá z podkladů pro rozhodnutí (hajný lesního úseku a zástupce ředitele žalobce upřesňovali trasu linie i těžby před vlastní realizací, hajný těžbu a úpravu trasy řídil).

Městský soud v Praze

Soud se ztotožnil s postupem žalovaného, že právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce dovozuje srozumění žalobce s provedenou činností, což je deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby. Tvrzení žalobce, že absence výhrad k výsledku činnosti nelze považovat za jednání ve smyslu příslušné skutkové podstaty tak soud nesdílel, neboť pokud žalobce dílo převzal, souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Jiný závěr podle názoru soudu z takového zjištění nelze logicky dovodit. Žalobce nebyl postižen za schvalování deliktního (či jiného) jednání jiného subjektu, ale za to, že zadal, kontroloval, řídil a bez výhrad převzal dílo (činnost), která naplnila skutkovou podstatu deliktu. Tím podle názoru soudu je jednoznačně takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu. Žalobce nebyl postižen za to, že by jednání provedl subjekt jiný, ale za jednání, jehož se sám dopustil, jak plyne ze skutkového vymezení.

V poslední části žaloby žalobce učinil eventuální návrh na upuštění od sankce, k němuž soud nepřistoupil, neboť žalobce v něm neuvedl nic, co by nebylo posouzeno v předchozím správním řízení. Žalobci byla uložena pokuta v samé dolní hranici zákonné sazby, takže podle názoru soudu s ohledem na vymezený skutek se nejedná o trest uložený zjevně v nepřiměřené výši (§ 78 odst. 2 s.ř.s.).

V dané věci tak soud uzavřel, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou, a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

Právní věta:

1. Pokud obchodní společnost (žalobce) zadá, řídí, kontroluje a bez výhrad převezme dílo, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu, potom je takové jednání přičitatelné žalobci jako pachateli deliktu, neboť takovým svým volním jednáním převzal výsledek činnosti jiných subjektů, které pro něj a v jeho zájmu dílo provedly. Podle názoru soudu tak přičitatelnost jednání jiných subjektů je nutno vztáhnout k žalobci, v jehož zájmu byla činnost vykonána.

2. Pro posouzení deliktní odpovědnosti není podstatné, zda v konkrétním čase průběh prací přímo žalobce řídil, nebo osoby, jejichž jednání je mu přičitatelné, na místě vydávaly pokyny pro průběh prací, ale okolnost, že práce byly provedeny v zájmu žalobce, který je následně bez výhrad převzal. Skutečnost, že nebyla v každém okamžiku prokázána řídící činnost žalobce na místě samém, je pak pro deliktní posouzení odpovědnosti sama o sobě nevýznamná, pokud tuto činnost je možné odvodit od výsledku jednání třetích subjektů.

3. Pokud žalobce dílo převzal a zhotovitele nepřiměl k tomu, aby své dílo opravili souhlasil s jeho provedením včetně jeho následku. Právě z převzetí vykonaných prací bez výhrad ze strany žalobce je rovněž deliktním jednáním z hlediska obecné koncepce jednání právnické osoby.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.03.2021, č.j. 6 A 157/2019-87