Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná v projektu Lesnické judikáty. Jedná se o spor, kdy se církevní organizace žalobou domáhala zrušení kupních smluv mezi Českou republikou a třetí osobou (jednalo se o pozemky, které byly původně ve vlastnictví církve).

Církev argumentovala, že uskutečněným prodejem pozemků bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě a usilovala o zneplatnění kupních smluv – tato právní otázka (porušení blokačního ustanovení § 29) byla řešena již v předchozích zveřejněných judikátech.

Třetí osoba se u soudu bránila tvrzením, že pozemky nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy. Dodala, že sporné pozemky tvoří pouze 4-5 % z celkové půdy, kterou obhospodařuje od roku 1995. Uvedla, že se jedná o mimořádnou okolnost, svědčící pro zachování platnosti kupních smluv.  

Nejvyšší soud ČR, v rámci podaného dovolání, tuto argumentaci odmítl.  

Právní věta:
Mimořádnou okolností pro zachování platnosti kupní smlouvy není obhospodařování pozemku, který byl odprodán v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2017, sp. zn. Cdo 5036/2016

Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelích v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník je zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23. 3. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.

Do věci zasáhlo Ministerstvo financí ČR, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF ČR v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.

Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolnosti, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak z tohoto důvodu jej nemohl nabýt ani originárně vydržením. Aniž by nařizoval jednání, nepřípustné dovolání odmítl. 

Právní věta:
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá.  Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.  

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 04.10.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011

V dané věci se jednalo o soudní spor, jehož předmětem byly pozemky, které stát odprodal v roce 2011/2012 třetí osobě. Jednalo se však o pozemky, které následně nárokovala církevní organizace v rámci restitucí.

Církev se o tyto pozemky přihlásila jako jejich historický vlastník. Církevní organizace, která podala žalobu, kterou se domáhala zrušení kupní smlouvy. Jednalo se o pozemky, které byly historickým majetkem církve. Tyto byly v roce 1949, v rámci scelování, vykoupeny státem, kdy měly být provedeny směny pozemků a církevní organizace měla obdržet náhradní pozemky.

Prvostupňový soud (Okresní soud v Tachově) došel k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a třetí osobou je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s „blokačním“ ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. K námitce, že žalovaný nabyl pozemky v dobré víře, soud uvedl, že se třetí osoba nemůže v případě absolutní neplatnosti dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy vůbec nenabyla. 

O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, který na prodej pozemků zaujal stejný právní názor jako okresní soud. Dle soudu, církevní organizace prokázala právní nárok na pozemek a k odnětí pozemku státem došlo bez náhrady.

V rámci podaného dovolání byl spor řešen Nejvyšším soudem ČR. Tento se ztotožnil s právním názorem okresního a krajského soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že restituční nároky církevních organizací jsou primární a uvedl, že blokační ustanovení chrání restituenty (církve). Dále se zabýval námitkou, kdy byli před uzavřením kupní smlouvy a prodejem pozemků třetí osobě, vyzváni eventuální vlastníci (restituenti), aby upozornili na své případné budoucí nároky. Dle Nejvyššího soudu ČR byly tyto výzvy vůči budoucím restituentům, tj. církvím, právně irelevantní.       

Právní věta:

Restituční nároky jsou nároky primárními, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů. Opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty (církve) činila bezcennými. Výzvu vůči eventuálním vlastníkům, zda budou uplatňovat v budoucnu restituční nárok, učiněnou před prodejem pozemků třetí osobě, lze pokládat za právně irelevantní.   

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti restitučního zákonodárství a má přímou souvislost s restitucemi církevních lesních pozemků.

Jádrem sporu byly pozemky, které byly historickým majetkem církve a po roce 1948 byly znárodněny státem. Nicméně, po roce 1989 nedošlo k jejich navrácení původnímu majiteli, tj. církevní organizaci, ale v roce 2010 byly pozemky odprodány jiné (třetí) osobě.

Ve věci byla církevní organizací podána žaloba, která se opírala o ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení zákona měly být pozemky „blokovány“ ve prospěch církví a v budoucnu mělo dojít k jejich následné restituci původními majiteli. Okresní soud v Bruntále na základě podané žaloby konstatoval neplatnost kupní smlouvy a určil, že vlastníkem pozemku je a nadále zůstává Česká republika.

Na základě podaného odvolání věc řešil Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Tento uvedl, že rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, protože se jednalo o historický majetek církve a je nutné tento majetek zachovat, pro stále odkládané vypořádání s církvemi.

Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento se ztotožnil s uvedenými závěry nižších soudů. Podle něj by realizace prodeje pozemků, které jsou určeny k pozdějším restitucím ve prospěch původních vlastníků, způsobila vyloučení restitucí těchto majetků původními (historickými) majiteli - církvemi.   

Právní věta:
Z důvodu umožnění restitucí původního majetku církevními organizacemi, je třeba upřednostnit zachování původního majetku ve vlastnictví státu, před jejich prodejem třetím osobám. Má-li být dříve provedený odprodej třetím osobám zachován platným, musí tomu svědčit mimořádné okolnosti. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016

V dané věci se jednalo o žalobu proti správnímu rozhodnutí České inspekce životního prostředí, kterým byla uložena peněžitá sankce z důvodu protiprávního zásahu do významného krajinného prvku.

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou významným krajinnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolí nivy.

Fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti byla uložena pokuta za provedení zásahu do významného krajinného prvku, konkrétně v údolí nivy řeky Mže (zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů), bez souhlasu orgánu přírody a krajiny. Ve správním rozhodnutí však nebyla zdůvodněna škodlivost, kdy správní orgán pouze uvedl, že zásahy je nutno považovat za škodlivé.

V souladu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, uloží správní orgán pokutu fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že provádí škodlivý zásah do významného krajinného prvku bez souhlasu orgánu ochrany přírody.

Soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, s poukazem, že škodlivost musí být prokázána a ve správním rozhodnutí odůvodněna.  

Právní věta:

Je-li uložena správní sankce za protiprávní jednání spočívající v provedení škodlivého zásahu do významného krajinného prvku, musí správní orgán škodlivost provedeného zásahu dostatečně prokázat a ve správním rozhodnutí ji řádně odůvodnit.

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti občanskoprávní a věnuje se problematice stavby oplocení přímo na hranici pozemku. I když se judikát přímo netýká lesního hospodářství, může být pro něj inspirativní a využitelný.

V níže uvedeném případě Krajský soud v Praze řešil žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění plotu, který byl vybudován přímo na vlastnické hranici pozemku a tuto kopíroval. Žalobce argumentoval požadavkem dodržení bezpečnostního odstupu od hranice pozemku, kdy by mohlo dojít k jeho sesunutí do příjezdové komunikace.

Soud přezkoumal správní spis, kdy bylo zjištěno, že žalobce neměl při vytyčování plotu geodetem námitek. Dále přezkoumal technickou dokumentaci nově zbudovaného plotu, kdy došel k závěru, že sloupky plotu jsou zabetonovány v dostatečné zámrazové hloubce a jeho zborcení, dle projetové dokumentace, nemůže nastat. Správní orgán vycházel z projektové dokumentace ověřené autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, který je za odbornou úroveň odpovědný, takže v rozsahu jeho autorizace nebyl správní orgán oprávněn odbornou úroveň zpracování přezkoumávat.

Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v případě, kdy je plot umístěn na hranici parcel, tak tento stav nelze chápat jako protiprávní a nejedná se o neoprávněný zásah do sousedova pozemku. Je běžné, že hranice parcel představuje podélnou osu stavby a fakticky polovina průměru sloupků, jejich betonových patek a podezdívky je na sousedním pozemku a druhá na pozemku stavebníka. To je přirozená vlastnost plotů, jež fungují jako rozhrady.

Žaloba byla soudem zamítnuta, kdy nebyl zjištěn neoprávněný zásah do práva žalobce.

Právní věta:

Podle občanského práva je plot rozhradou. Pokud je vybudován přímo na hranici pozemku nelze tento stav chápat jako protiprávní. Rozhrada může být umístěna přímo na vlastnické hranici a je běžné, že ji kopíruje. Existence rozhrady je z dlouhodobého hlediska zájmem obou vlastníků oddělovaných pozemků a je proto spravedlivé, aby bylo možné rozhradu umístit přímo na hranici pozemku.