Ing. J. J.- osoba zúčastněná na řízení, zahájil výstavbu účelové komunikace pro zpřístupnění parcel v lese bez stavebního povolení. Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, položení asfaltového povrchu a provedení nových propustků ze železobetonových rour. Záměrem výstavby tak bylo zpřístupnění lesních pozemků, kde je velmi členitý terén a kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce. Na základě žádosti Ing. J. J., Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby napadlo Město Frýdlant nad Ostravicí - žalobce u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který však svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce byl účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany a za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Smyslem vybudované cesty, podle žalobce, nebylo zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty.

Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve svém vyjádření k možnosti povolit předmětnou stavbu v daném území odkázal na příslušné stanovisko vyslovující souhlas k zásahu do krajinného prvku a na to, že komunikace obdobného charakteru a provedení jsou běžně v území navrhovány. V realizaci asfaltové komunikace v lese žalovaný nespatřoval nic mimořádného, zvláště když mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i zpevněné lesní cesty. Stavba předmětné komunikace nemá podle žalovaného vliv na nárůst dopravní zátěže, zvláště když se jedná o již existující přístup do lesa. Obecně stanovený zákaz vjíždět motorovým vozidlem do lesa vylučuje, aby mohly být tyto lesní cesty považovány za veřejně přístupné účelové komunikace určené k obecnému užívání.

Krajský soud ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by došlo k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat; nadto soudu nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

Žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.

Podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu Nejvyšší správní soudu uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá „povaha území“, kterou zmiňuje stěžovatel. Respektive co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Podle soudu se správní orgány otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.

      K námitce stěžovatele, že stavba ještě nebyla v plném rozsahu realizována a že ji nelze dodatečně povolit, Nejvyšší správní soud odkázal na dikci ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné, z čehož vyplývá, že dopadá právě na situaci posuzovanou v tomto případě, tj. kdy v průběhu realizace stavby stavebník požádá o dodatečné povolení takové stavby (shodně Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 954 a násl., výklad k ustanovení § 129).

Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o lesích, ani stavební zákon a priori nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.

Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Právní věta:

Z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování pozemní komunikace v lese. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá.

Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). 

Avšak výjimka, kterou může udělit vlastník lesa, není bezbřehá. Pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, č.j.6 AS 19/2019