V souzené věci byl veden spor mezi žalobcem V. H. a žalovaným - Krajský úřad Jihomoravského kraje o to, zda parkování v lese je přestupkem nebo správním deliktem. Lesní zákon stanoví v
§ 53 odst. 1 písm. g), že přestupku se dopustí ten, kdo v rámci obecného užívání lesa v lese bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem. Za tento přestupek může uložit orgán státní správy lesů pokutu až do výše 5.000,- Kč.

Podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše
100.000,- Kč tomu, kdo provádí činnosti v lese zakázané. Dle § 20 odst. 1 písm. g) je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly.

Žalobce V. H., se protiprávního jednání dopustil tím, že bez příslušného povolení vjel na lesní cestu procházející lesními porosty a zaparkoval osobní automobil v lese, čímž porušil § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona. 

Rozhodnutím Městského úřadu Veselí nad Moravou (dále jen „městský úřad“) ze dne 12. 6. 2013,  byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč za spáchání jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Žalobce napadl rozhodnutí městského úřadu odvoláním, v němž namítal, že do lesa nejel jako soukromá osoba, ale jako místostarosta obce Tvarožná Lhota, tedy zástupce obce, za účelem hospodaření v lese dle § 20 odst. 3 lesního zákona, neboť obec Tvarožná Lhota měla v oboře pozemky.

Žalovaný - Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále „stěžovatel“), rozhodnutím ze dne 5. 8. 2013,  žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Měl totiž za prokázané, že žalobce zaparkoval osobní automobil v lese bez příslušného povolení, a porušil tak zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lesích stanovený v § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona.

Podle stěžovatele (JMK) bylo nepodstatné, zda žalobce do lesa vjel jako soukromá osoba, nebo zástupce obce. Jeho činnost nebylo možné považovat za činnost související s hospodařením v lese, neboť obec Tvarožná Lhota nevlastní v předmětném areálu obory žádné lesní pozemky.

Žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele žalobou u Krajského soudu v Brně. V ní namítl, že předmětné jednání nepředstavuje jiný správní delikt podle § 54 lesního zákona, ale mohlo se nanejvýš jednat o přestupek v rámci obecného užívání lesa.

Krajský soud v Brně rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal žalobu důvodnou.

Stěžovatel (JMK) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Spornou právní otázku představovalo posouzení vztahu přestupku podle § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona a jiného správního deliktu zakotveného v § 54 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Krajský soud měl za to, že skutková podstata přestupku v § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona vymezuje postihované protiprávní jednání mnohem konkrétněji oproti tzv. zbytkové skutkové podstatě jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, je tedy speciální úpravou vůči tomuto jinému správnímu deliktu, a je proto na místě ji aplikovat přednostně.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud posoudil klíčovou právní otázku chybně a kasační stížnost je důvodná. Uvedl, že pokud výše popsané žalobcovo jednání naplňuje znaky jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, nemůže se jednat o přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) téhož zákona ani o jiný přestupek.  Proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta

I.
Pokud fyzická osoba bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem v lese, má být z důvodu speciality jiných správních deliktů vůči přestupkům postižena nikoli za přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, nýbrž za jiný správní delikt podle § 54 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, tedy za provádění činnosti v lese zakázané, ve smyslu výčtu zakázaných činností obsaženého v § 20 zákona o lesích, zde konkrétně za porušení jeho odst. 1 písm. g).
II.
V důsledku novely zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, přijaté procedurálně sporným postupem zákonem č. 67/2000 Sb., je vztah mezi přestupky podle § 53 zákona o lesích a jinými správními delikty podle § 54 téhož zákona pro adresáty zákona natolik nepřehledný, že je na samé hraně porušení zásady nullum crimen sine lege stricta. Pokud by aplikace této problematické úpravy, činící celou řadu skutkových podstat přestupků vyjmenovaných v § 53 zákona o lesích obsoletními, vedla v konkrétním případě ke zjevně nespravedlivému výsledku, například k tomu, že by za jednání, které je na první pohled přestupkem podle § 53 citovaného zákona, byla uložena sankce, kterou toto ustanovení neumožňuje, cítil by se Nejvyšší správní soud povinen zabránit takto nespravedlivému řešení odporujícímu legitimnímu očekávání adresátů zákona tím, že by postupem podle čl. 10 Ústavy přednostně aplikoval požadavky čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) před ustanoveními zákona o lesích.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 03.06.2016, čj. 5 As 62/2015 - 15) 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 03.06.2016, sp. zn. 5 As 62/2015

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o obnově účelové komunikace v extravilánu obce. Osoba, která měla zájem na obnově komunikace neuspěla se svojí žádostí u prvostupňového správního orgánu (silniční správní úřad). V rámci odvolání byla věc řešena krajským úřadem, který odvolání proti prvostupňovému orgánu zamítl.

Věc byla dále řešena krajským soudem. Žalobce předložil letecké snímky, z nichž vyplývala patrnost cesty v terénu a na základě nich tvrdil, že je prokázána existence účelové komunikace. Existence cesty byla též prokazována historickými mapami, ve kterých byla cesta zakreslena. Dle žalobce se jednalo o polní a lesní cestu, byť neudržovanou, která je zakreslená i v Základní mapě ČR 1:10 000.

Krajský soud nepovažoval letecké snímky za věrohodné, protože podle něj nebyl naplněn první znak účelové komunikace, a to patrnost dopravní cesty v terénu při místním šetření.

Nebylo prokázáno, že účelová komunikace představuje určitý koridor, jednoznačně identifikovatelný, přičemž tento musí jevit známky, že je jako dopravní cesta užíván neomezeným počtem subjektů.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.

Má-li být účelová komunikace prohlášena za veřejně přístupnou, musí splňovat několik znaků, a to především znak obecného užívání, tj. dopravní cesta musí být reálně využívána.

V případě, že se nejedná o cestu veřejně užívanou, nemůže se jednat ani o pozemní komunikaci. Cesta musí představovat koridor, který je jednoznačně identifikovatelný a rozlišitelný v okolím terénu.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.11.2014, sp. zn. 30 A 69/2013

Působnost silničního správního úřadu pro pozemní komunikace podle § 40 odst. 5 písm. c), zákona o pozemních komunikacích vykonávají obce. Pokud vznikne spor o odstranění překážek na komunikaci, je právě tento orgán příslušný k jeho řešení. Silniční správní úřad může vydat rozhodnutí podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích o jejich odstranění. Pokud účastník sporu s rozhodnutím silničního správního úřadu nesouhlasí, musí být tento řešen správními soudy.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 01. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, část občanskoprávní