V daném případě se jednalo o spor o využívání lesní cesty, která částečně vedla po soukromém pozemku. Žalobci se domáhali zaplacení částky 140.400 Kč po společnosti, která cestu využívala k podnikatelským účelům. Případ byl řešen okresním a krajským soudem a po dovolání žalobců Nejvyšším soudem ČR. Podrobně se případem zabýval především krajský soud, který doplnil dokazování o další důkazy. Jednalo se v tomto případě o cestu vybudovanou podle projektové dokumentace v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a ke zbudování bylo vydáno stavební povolení.
Oba soudy, okresní i krajský, shodně konstatovaly, že lesní cesta má charakter účelové komunikace, neboť slouží ke spojení nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti s ostatními komunikacemi. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil.
Po dovolání žalobců ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Soud se zaměřil na právní otázku, zda lze na komunikace nacházející se na pozemcích, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, aplikovat zákon o pozemních komunikacích. Tato otázka, do uvedeného případu, nebyla Nejvyšším soudem ČR výslovně řešena. Soud konstatoval, že komunikace sloužící k obhospodařování lesních pozemků jsou podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích řazeny mezi účelové komunikace. Vyšel i ze znění § 3 lesního zákona, podle něhož mohou být mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa zařazeny i zpevněné lesní cesty.
Potvrdil závěr nižších soudů, že je-li cesta účelovou komunikací, smí ji každý bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelům, k nimž je určena.
Dovolání bylo zamítnuto.
Právní věta:
Pokud zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu tohoto zákona, včetně § 19 odst. 1 upravujícího tzv. obecné užívání komunikací.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.02.2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005
V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o obnově účelové komunikace v extravilánu obce. Osoba, která měla zájem na obnově komunikace neuspěla se svojí žádostí u prvostupňového správního orgánu (silniční správní úřad). V rámci odvolání byla věc řešena krajským úřadem, který odvolání proti prvostupňovému orgánu zamítl.
Věc byla dále řešena krajským soudem. Žalobce předložil letecké snímky, z nichž vyplývala patrnost cesty v terénu a na základě nich tvrdil, že je prokázána existence účelové komunikace. Existence cesty byla též prokazována historickými mapami, ve kterých byla cesta zakreslena. Dle žalobce se jednalo o polní a lesní cestu, byť neudržovanou, která je zakreslená i v Základní mapě ČR 1:10 000.
Krajský soud nepovažoval letecké snímky za věrohodné, protože podle něj nebyl naplněn první znak účelové komunikace, a to patrnost dopravní cesty v terénu při místním šetření.
Nebylo prokázáno, že účelová komunikace představuje určitý koridor, jednoznačně identifikovatelný, přičemž tento musí jevit známky, že je jako dopravní cesta užíván neomezeným počtem subjektů.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.
Má-li být účelová komunikace prohlášena za veřejně přístupnou, musí splňovat několik znaků, a to především znak obecného užívání, tj. dopravní cesta musí být reálně využívána.
V případě, že se nejedná o cestu veřejně užívanou, nemůže se jednat ani o pozemní komunikaci. Cesta musí představovat koridor, který je jednoznačně identifikovatelný a rozlišitelný v okolím terénu.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.11.2014, sp. zn. 30 A 69/2013
Prevenční povinnost vlastníka komunikace v podobě provedení nezbytně nutných opatření k zabezpečení komunikace proti hrozící škodě podle § 22 odst. 1, 2 lesního zákona je konkretizací obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. a její porušení lze dovodit tehdy, je-li hrozící škoda pro vlastníka komunikace objektivně předvídatelná.
Je nesprávná domněnka vlastníka pozemní komunikace, že se na něho povinnost podle § 22 odst. 1 lesního zákona nevztahuje, neboť dopadá právě na něj, jakožto vlastníka pozemní komunikace ohrožené škodou, jež má svůj původ v pozemku určeném k plnění funkce lesa. Naopak na vlastníka lesního pozemku se uvedená povinnost nevztahuje, ale je zatížen obecnou prevenční povinností.
Působnost silničního správního úřadu pro pozemní komunikace podle § 40 odst. 5 písm. c), zákona o pozemních komunikacích vykonávají obce. Pokud vznikne spor o odstranění překážek na komunikaci, je právě tento orgán příslušný k jeho řešení. Silniční správní úřad může vydat rozhodnutí podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích o jejich odstranění. Pokud účastník sporu s rozhodnutím silničního správního úřadu nesouhlasí, musí být tento řešen správními soudy.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 01. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, část občanskoprávní
Soud musí posuzovat dosavadní cenu nemovitosti v souvislosti s možným vznikem újmy, která by vznikla zřízením služebnosti nezbytné cesty vlastníkovi pozemku. Pokud by tato újma zapříčinila značný pokles ceny nemovitosti pozemku, přes který má nezbytná cesta vést a převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby, odepřením práva služebnosti, služebnost nepovolí.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.06.2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, část občanskoprávní
Soud může povolit služebnost nezbytné cesty v případě, že vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat z důvodu neexistence napojení na veřejnou komunikaci.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 03. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, část občanskoprávní