V projednávané věci se jednalo o určení charakteru účelové komunikace a odstranění nepovolené překážky přes cestu na lesním pozemku, konkrétně o odstranění kmenů, kamení, hlíny. Předmětnou komunikaci užívali kromě vlastníků nemovitostí v zahrádkářské kolonii, vozidla integrovaného záchranného systému, vlastník malé vodní elektrárny a Povodí Moravy, s. p.
Žalobci a) D. R. a b) J. K. podali návrh k Magistrátu města Jihlavy na určení charakteru účelové komunikace a domáhali se odstranění kmenů, kamení a hlíny.
Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy, rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018, deklaroval, že komunikace nacházející se na předmětném pozemku nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť neplní nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu. Současně určil, že provoz na tomto pozemku je upraven zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, a tak je předmětná soukromá účelová komunikace určena pouze k chůzi a jízdě nemotorových vozidel podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Odvolání žalobců proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy žalovaný - Krajský úřad kraje Vysočina zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobci s rozhodnutím KÚ kraje Vysočina nesouhlasili a podali žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Žalobci v podané žalobě namítali, že správní orgány nesprávně aplikovaly § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle nich omezení užívání komunikace vyplývající z jiných právních předpisů nemění charakter komunikace. Pokud správní orgány uvedly, že vlastník komunikace je povinen umožnit přístup pro pěší a cyklisty, nemohly současně konstatovat, že se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Podle žalobců komunikaci nelze rozdělovat podle jednotlivých pozemků a tyto jednotlivé úseky posuzovat odděleně. Dopravní význam předmětné komunikace spočívá v jejím celku, proto i charakter komunikace je nutné posuzovat jako celek. Pokud předmětná lesní cesta slouží jako příjezdová komunikace k zastavěným pozemkům, není určená k plnění funkcí lesa. Zákon o lesích se na tuto komunikaci nevztahuje.
Krajský soud v Brně
Soud se nejprve zabýval námitkou kolize zákona o pozemních komunikacích a zákona o lesích. Žalobci nesouhlasili s posouzením správních orgánů o tom, že v dané věci je nutné aplikovat zákon o lesích a z něj plynoucí omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona. Upozorňovali rovněž na nepřezkoumatelnost výroku o režimu komunikace.
Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018 uvedl, že „Komunikace nacházející se na předmětném pozemku nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přičemž provoz na tomto pozemku upravuje zákon č. 289/1995 Sb. o lesích. Dopravní režim je na předmětném pozemku druh pozemku – lesní pozemek, ve vlastnictví p. R. P., omezen ustanovením § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, dle kterého je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Předmětná soukromá účelová komunikace je tedy určena pouze k chůzi a jízdě nemotorových vozidel, přičemž dle § 20 odst. 4 zákona o lesích může povolit výjimku ze zákazu vjezdu motorových vozidel pouze vlastník lesa.“
Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018 vycházel z toho, že předmětný pozemek, je pozemkem určeným k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 zákona o lesích a dopadají na něj omezení tohoto zákona, tj. že je na předmětném pozemku zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Tato skutečnost poté byla stěžejní pro posouzení alternativních přístupových cest, neboť správní orgán v rámci alternativ chybně zvažoval pouze cesty určené k chůzi a jízdě nemotorových vozidel.
Po prozkoumání správního spisu soudem vyplynulo, že mezi správními orgány v této otázce nepanovala od počátku shoda. Správní orgán I. stupně nejprve nařídil předběžné opatření a přikázal neprodleně obnovit průjezd na předmětném pozemku po příjezdové cestě k nemovitostem žalobců, prvostupňový správní orgán tedy nepovažoval předmětný pozemek za lesní cestu. Tento závěr však odmítl žalovaný - Krajský úřad kraje Vysočina, který ve svém rozhodnutí konstatoval, že předmětný pozemek má charakter lesní cesty. Totéž vyslovil i Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy, ve svém stanovisku.
Soud uvedl, že v daném případě, kdy se názory správních orgánů obou stupňů ohledně posouzení charakteru předmětného pozemku lišily, žalovaný nemohl bez dalšího konstatovat, že předmětný pozemek je pozemkem dle § 3 odst. 1 zákona o lesích. V pochybnostech o tom, zda jde o pozemek určený k plnění funkcí lesa, vždy rozhoduje orgán státní správy lesů (viz § 3 odst. 3 lesního zákona).
Je-li, podle soudu, na předmětnou komunikaci nahlíženo jako na jeden celek, tj. komunikaci vedoucí od obce X až po nemovitost ve vlastnictví žalobce a) – objekt pro rekreační bydlení, nelze tu část pozemku, kterou komunikace protíná, chápat jako pozemek určený k plnění funkce lesa, který by vylučoval vjezd motorových vozidel podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích. Je tomu tak především z důvodu, že předmětná komunikace zasahuje toliko okraj předmětného pozemku a v této části se nejedná o lesní pozemek ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona o lesích. Průsečík komunikace s předmětným pozemkem je zcela marginální ve vztahu k rozloze celého pozemku. Na komunikaci nacházející se na předmětném pozemku tak nelze nahlížet jako na pozemek určený k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích, neboť její převážnou funkcí je komunikační obsluha přilehlých nemovitostí. Na předmětnou komunikaci tak nedopadají omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Pokud jde o zpevněné lesní cesty, ty jsou pozemkem určeným k plnění funkcí lesa pouze tehdy, jestliže neslouží jako příjezdní komunikace k zastavěnému pozemku [srov. § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Na zpevněných přístupových cestách vedoucích ke stavbám (domům, chatám, chalupám apod.) tedy zákonný zákaz vjezdu neplatí, a to ani v případě, že by procházely pozemky určenými k plnění funkcí lesa.
Soud dospěl k závěru, že pozemek v části, po které vede předmětná komunikace, není pozemkem určeným k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích a nevztahují se na něj omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Pokud žalovaný při posouzení charakteru předmětného pozemku vycházel pouze ze způsobu využití pozemku vyznačeného v katastru nemovitostí, aniž by zohlednil rozsah pozemku zasaženého komunikací a aktuální situaci v terénu, porušil § 3 odst. 1 zákona o lesích a následně i § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Vznikla-li žalovanému pochybnost o tom, zda předmětný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích, byl povinen obrátit se na příslušný orgán státní správy lesů k rozhodnutí podle § 3 odst. 3 zákona o lesích, nikoliv tuto otázku hodnotit sám, odlišně od správního orgánu I. stupně.
Soud uvedl, že z právní úpravy vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona.
První dva znaky účelové komunikace definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat za splněný dalších dvou znaků: 3) souhlasu vlastníka a 4) tzv. nutné komunikační potřeby.
Správní orgány se v projednávané věci výše uvedenými znaky zabývaly a dospěly k závěru, že u předmětné účelové komunikace není splněna podmínka nutné komunikační potřeby, tudíž předmětná komunikace nemůže být veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce a) s hodnocením správních orgánů nesouhlasil a namítal, že navrhované alternativní komunikace nejsou vedeny po pozemcích veřejnoprávní korporace.
Soud se proto dále zabýval naplněním posledně uvedeného znaku, tj. existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Podmínka existence nezbytné komunikační potřeby bude splněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat.
Aby nebyla dána nutná komunikační potřeba, musela by existovat jiná alternativní cesta stejné či srovnatelné kvality, která by šetrněji zasahovala do práv dotčené osoby. Nutnou komunikační potřebu lze shledat i v případě, že komunikace zajišťuje přístup jen pro jednu jedinou nemovitost, resp. jediného vlastníka. Nutnou komunikační potřebu by neovlivnilo ani to, že by si někteří z vlastníků soukromoprávními smlouvami zajistili přístup ke svým pozemkům přes jiné pozemky.
Soud uvedl, že při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, „zda případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.)“.
Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, „nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp. ve prospěch jejich práva na ochranu soukromí a zajištění pohody bydlení) získáno“.
Dále lze vymezit dva základní znaky, které musí být splněny, aby bylo možno hovořit o existenci „alternativní cesty“. Cesta musí reálně existovat v terénu a především, musí se nacházet ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, tedy státu, kraje nebo obce. V případě, že by se alternativní cesta nacházela ve vlastnictví osoby soukromého práva (fyzických či právnických osob), jednalo by se o porovnávání míry omezení vlastnického práva dvou různých soukromých osob.
Soud uvedl, že správní orgán je při posuzování možných alternativních cest povinen učinit jednoznačný závěr o tom, zda skutečně existuje alternativní veřejně přístupná účelová komunikace či nikoli, musí zkoumat její kvalitu co do vzdálenosti, sjízdnosti apod. Musí rovněž ověřit, že alternativní cesta je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace.
Správní orgán je při hledání vhodných alternativ v souvislosti s posouzením nezbytné komunikační potřeby vždy povinen vycházet z dosavadního způsobu a účelu užívání pozemní komunikace a zabývat se tím, zda navrhovaná alternativní komunikace je stejné nebo srovnatelné kvality jako předmětná veřejně přístupná účelová komunikace, tj. zda tato případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Předpokladem takového závěru musí být zejména zjištění, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz nemovitostí apod.
V posuzovaném případě však navrhované alternativní komunikace nejen že nemohou plnit určenou funkci vzhledem k tomu, že nejsou ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, ale rovněž z důvodu jejich stavebně-technického stavu a zákazu jízdy motorovými vozidly. Soud proto uzavřel, že zkoumané alternativní trasy nejsou k předmětné komunikaci alternativou, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. Námitka nesprávného posouzení naplnění podmínek pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na předmětném pozemku je proto důvodná.
Žalobu žalobce a) shledal soud důvodnou, proto rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta:
Při určení účelové komunikace je nezbytné posoudit znaky, které musí daná cesta splňovat:
- zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy
- spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků.
- užívána se souhlasem vlastníka pozemku a
- existence tzv. nutné komunikační potřeby.
Pro vymezení „alternativní cesty“ musí být splněny dva znaky, aby bylo možno hovořit o její existenci.
- Cesta musí reálně existovat v terénu a
- především, se musí s nacházet ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, tedy státu, kraje nebo obce.
Nejsou-li alternativní trasy sjízdné motorovými vozidly, ačkoliv to charaktery dotčených nemovitostí vyžadují, nejedná se o alternativní cesty schopné nahradit komunikační potřebu předmětné účelové komunikace.
Všechny výše uvedené znaky musí být splněny kumulativně, stačí nesplnění jednoho z nich a o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se nemůže jednat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.06.2020, sp. zn. č.j. 30 A 93/2018 - 103
Předmětem sporu bylo prohlášení lesní cesty za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žalobkyně GRANIT-ZACH, spol. s r.o., požádala Obecní úřad v Prosetíně (dále „správní orgán I. stupně“) o vydání deklaratorního rozhodnutí s přesně vymezeným předmětem řízení, zda se v případě lesní cesty jedná o účelovou komunikaci. Správní orgán I. stupně deklaroval, že předmětná cesta není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Postup správního orgánu I. stupně, který rozhodl opačně, než žalobkyně vymezila v žádosti, byl podle ní v rozporu se správním řádem, neboť mohl deklarovat pouze skutečnost, o jakou byl žádán.
Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala odvolání ke Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný. Ten odvolání zamítl a nevyhověl ani námitce, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn deklarovat neexistenci účelové komunikace za situace, kdy žalobkyně požádala o deklarování opačného stavu. Podle žalobkyně měl správní orgán I. stupně v takovém případě žádost zamítnout podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný k tomu uvedl, že správní orgán I. stupně byl vázán rozsahem žádosti, nikoli požadovaným výsledkem řízení. Není možné, aby si žalobkyně vymínila jen jeden z možných výsledků.
Žalovaný - Krajský úřad Pardubického kraje v odůvodnění uvedl, že předmětná cesta je dlouhodobě nevyužívaná ke spojení nemovitostí a nenese žádný dopravní význam, nelze u ní dovodit souhlas všech vlastníků pozemků s jejím veřejným užíváním a neexistuje zde nezbytná komunikační potřeba, jelikož žalobkyně má zajištěn přístup na svůj pozemek jiným alternativním způsobem. Žalovaný v dané věci dospěl k závěru, že předmětná cesta není jedinou ničím nenahraditelnou cestou k pozemkům, což je prokázáno mj. i tím, že účastníci řízení dlouhodobě cestu téměř nevyužívají. Existenci alternativního spojení stěžovatelky se silnicí II/306 měl žalovaný za nespornou a u ostatních účastníků taktéž. V případě stěžovatelky konstatoval tři jiné varianty přístupové cesty do areálu lomu, a to dokonce cesty přímo navazující na areálovou komunikaci. Tyto cesty navíc stěžovatelka prokazatelně historicky užívala.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. V žalobě opět namítla, že na základě její žádosti nemohlo být vydáno rozhodnutí o neexistenci účelové komunikace, jelikož o deklarování neexistence nežádala. Žalobkyně dále tvrdila, že předmětná cesta je užívána i širší veřejností a veřejnému užívání sloužila po několik desítek let. Užívána je i v současnosti, ačkoliv užívání je ztíženo nezákonně umístěnými překážkami, které mají znemožnit průjezd motorových vozidel. K průjezdu tak dochází pouze při dočasném odstranění překážek. Jestliže cesta byla v minulosti veřejně přístupnou účelovou komunikací, nemohla zaniknout jednostranným projevem vlastníka některého pozemku. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem o absenci nutné komunikační potřeby. Správní orgány totiž nezjistily dostatečně místní poměry co do přístupových potřeb žalobkyně a tyto nesprávně vyhodnotily. Žalobkyně totiž byla nucena všechny alternativní přístupy vytvořit a sporadicky užívat právě a pouze jen v reakci na situaci ohledně předmětné účelové komunikace.
K namítanému překročení žádosti krajský soud uvedl, že mezi zamítavým výrokem a výrokem s negativním závěrem nespatřuje rozdíl, který by sám o sobě mohl přinést újmu na právech žalobkyně. Zamítavé rozhodnutí by k osvětlení deklarace stavu přineslo méně relevantní výsledek, než vydané rozhodnutí, kterým se také vyjasňují vztahy do budoucna. Krajský soud nevyhověl ani námitce týkající se veřejného užívání. Provoz na cestě byl omezen již přibližně v roce 2000 a v dalších letech umisťovala překážky na cestu také žalobkyně, která proti umisťování překážek nijak nebrojila. Bylo tudíž prokázáno, že charakter a režim provozu na cestě se za více než 15 let změnil a k jejímu obnovení by musel být dán souhlas vlastníků pozemků, což se nestalo. Krajský soud se ztotožnil i se závěry o chybějící komunikační potřebě žalobkyně, jelikož má na svůj pozemek možnost jiného odpovídajícího přístupu a žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Především nesouhlasila se závěrem, že lze dát na roveň zamítnutí žádosti a nevyžádané rozhodnutí, že cesta na označených pozemcích není veřejně přístupnou komunikací. Žalobkyně dále tvrdila, že předmětná cesta je užívána i širší veřejností a veřejnému užívání sloužila po několik desítek let. Užívána je i v současnosti, ačkoliv užívání je ztíženo nezákonně umístěnými překážkami, které mají znemožnit průjezd motorových vozidel. K průjezdu tak dochází pouze při dočasném odstranění překážek.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud zabýval posouzením toho, zda byly naplněny podmínky pro deklaraci účelové komunikace. Konkrétně dvou kritérií, jejichž posouzení je stěžovatelkou zpochybňováno – existence souhlasu vlastníků pozemků a nezbytné komunikační potřeby. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se formulace výroku v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zde se ztotožnil s krajským soudem, že rozdíl ve formulaci výroku neměl žádný dopad do práv stěžovatelky a deklarací neexistence účelové komunikace jí nemohla vzniknout žádná další újma oproti situaci, kdy by výrok rozhodnutí byl zamítavý. Jak ze zamítavého výroku, tak z výroku deklarujícího neexistenci účelové komunikace, plyne stejný závěr, totiž že nebyly splněny podmínky pro to, aby bylo možné deklarovat její existenci.
Dále se Nejvyšší správní soud v návaznosti na uplatněné kasační námitky zabýval posouzením kritéria „nezbytné komunikační potřeby“, která je dle stěžovatelky splněna, jelikož další tři alternativní cesty nevyhovují podmínkám pro nákladní dopravu. Stěžovatelce ani jiným dotčeným subjektům totiž nic nebrání, aby při změněných skutkových okolnostech (např. zánik přístupu jinou alternativní komunikací) v budoucnu úspěšně žádali o deklaraci účelové komunikace znovu. V případě, že správní orgán v průběhu řízení zjistí skutečnost znemožňující deklarovat existenci účelové komunikace (např. z důvodu absence nezbytné komunikační potřeby), bude naplnění účelu § 51 odst. 1 správního řádu dosaženo stejně dobře zamítnutím žádosti jako deklarováním neexistence účelové komunikace. V obou případech totiž dojde k ukončení řízení.
Pro rozhodování je důležitý faktický stav v době rozhodování, resp. v době podání žádosti o vydání deklaratorního řízení. Účelové komunikace mohou i zaniknout v případě, že se jedná o dlouhodobý pokojný stav, kterému se nikdo nebrání. V případě posuzované cesty jsou na ní překážky umístěny minimálně 10 let. V takovém případě účelová komunikace zanikla, i kdyby ji bylo před umístěním překážek možné za účelovou komunikaci označit. Stěžovatelka se umístění překážek nijak nebránila a k napojení svých nemovitostí užívala alternativní přístupové komunikace.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry, které učinily správní orgány a krajský soud. Podstatné je především to, že při rozhodování o určení existence účelové komunikace správní orgány vycházely z pokojného stavu, který je v místě dán. Soud zdůraznil, že účelová komunikace zaniká stejným způsobem, jakým vzniká. Jestliže tedy vzniká živelně, naplněním čtyř znaků vyplývajících ze zákona a judikatury, zaniká rovněž živelně za situace, kdy některý ze znaků odpadne.
V daném případě šlo o jasně vyjádřený dlouhodobý nesouhlas vlastníků dotčených pozemků, který měl podobu obecného konsensu o nevyužívání daných pozemků jako komunikace, tedy nebyl svévolným bráněním veřejnosti v užívání dané komunikace a jeho důsledkem byl vznik pokojného stavu, který bylo třeba v daném řízení zohlednit.
Nejvyšší správní soud souhlasil se zjištěním, že stěžovatelka má přístup na své pozemky zajištěn třemi dalšími alternativními cestami, což ostatně ani stěžovatelka nerozporovala. Stěžovatelka sice tvrdila, že nejsou schváleny pro nákladní dopravu a toto schválení nelze předvídat, avšak totéž je možné říct také o sporné cestě, u níž se domáhá určení, že se jedná o účelovou komunikaci.
S ohledem na uvedené skutečnosti vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako správný závěr, že v případě stěžovatelky existují jiné možnosti přístupu a není tak dána nezbytná komunikační potřeba, a proto nebyla splněna ani tato podmínka nezbytná k prohlášení cesty za veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Nejvyšší správní soud shledal stěžovatelkou uplatněné námitky nedůvodnými, a kasační stížnost proto dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
Pro veřejné užívání soukromého pozemku je vedle nezbytného souhlasu vlastníka též třeba splňovat další podmínku, a to existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Má-li ten, kdo komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání této komunikace.
Při řízení o žádosti na deklaraci účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích musí být posuzovány výše uvedené podmínky pro její existenci.
Pokud tyto podmínky nejsou splněny může správní orgán přímo výrokem deklarovat její neexistenci anebo žádost zamítnout. S ohledem na povahu deklaratorního rozhodnutí je podle názoru Nejvyššího správního soudu dokonce vhodnější vydat rozhodnutí, kterým je výslovně postaveno najisto, zda se o účelovou komunikaci jedná či nikoliv.
V případě, že správní orgán v průběhu řízení zjistí skutečnost znemožňující deklarovat existenci účelové komunikace (např. z důvodu absence nezbytné komunikační potřeby), bude naplnění účelu § 51 odst. 1 správního řádu dosaženo stejně dobře zamítnutím žádosti jako deklarováním neexistence účelové komunikace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.05.2019, sp. zn. 8 AS 254/2018
Předmětem správního řízení bylo určení, zda posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 lesního zákona nebo se jedná o pozemek s kulturou cesta. Žalobce J. V., podal podnět k Městskému úřadu Beroun (dále jen „správní orgán I. stupně“), aby posoudil, zda pozemek o výměře 0,0133 ha ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření s majetkem státu je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa.
Správní orgán I. stupně v rámci projednání věci vydal dne 19. 1. 2017 rozhodnutí č. j. MBE/5045/2017/ŽP-BrE, kterým znovu určil, že sporný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Jednalo se v pořadí o třetí rozhodnutí správního orgánu I. stupně, protože nadřízený Krajský úřad Středočeského kraje předcházející rozhodnutí zrušil. Ve svém třetím rozhodnutí správní orgán I. stupně vysvětlil, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro osobu zúčastněnou na řízení (Lesy České republiky, s. p.) s druhem pozemku lesní pozemek. V porostní mapě Lesního hospodářského celku Nižbor je pozemek zařazen kontinuálně nejméně od roku 1988. Lesní porost se na předmětném pozemku nacházel až do zásahu žalobce, který bez souhlasu vlastníka (osoby zúčastněné na řízení) neoprávněně vymýtil porost a provedl terénní úpravy.
Správní orgán I. stupně také ve svém posledním rozhodnutí uvedl novou argumentaci spočívající v tom, že orgány státní správy lesů nejsou oprávněny otázku správnosti údajů vedených v katastru nemovitostí řešit. Správní orgán I. stupně vysvětlil, že orgány státní správy lesů nemají možnost přezkoumávat správnost údajů vedených v katastru nemovitostí, k čemuž jej v předchozím zrušujícím rozhodnutí zavázal žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje.
Krajský úřad Středočeského kraje následně po odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tomuto závěru správního orgánu I. stupně přisvědčil a revidoval tak svůj původní názor.
Žalobce J. V. napadl rozhodnutí žalovaného (Krajský úřad Středočeského kraje) žalobou u krajského soudu.
Krajský soud dovodil, že pro posouzení právního charakteru pozemku nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou (tj. neoprávněným zásahem žalobce), neboť opačný výklad by odporoval smyslu lesního zákona, kterým je dle jeho § 1 stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. Správní orgány v projednávané věci na základě skutkových zjištění správně dospěly k závěru, že posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
Kasační stížnost
Žalobce J. V. (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil. Stěžovatel v kasační stížnosti popsal skutečnosti, které dle jeho názoru vyvrací závěr, že předmětný pozemek je lesem, a svědčí naopak o tom, že pozemek byl odnepaměti užíván jako přístupová cesta. Tento pozemek představuje jedinou možnost, jak se stěžovatel může dostat ke svému pozemku. Stěžovatel shrnul, že krajský soud nijak nehodnotil jeho námitku, že ve správním řízení nebyla nikdy doložena listina o změně kultury z cesty na les. Jednotná evidence půdy a současný zápis je proto zjevně v rozporu s příslušnou právní úpravou.
Podle žalovaného stěžovatel nijak nevyvrátil zjištěný stav věci, podle něhož se na pozemku po několik desítek let až do neoprávněného vymýcení v roce 2013 nacházel lesní porost. Tuto skutečnost nijak nevyvrací ani nové listiny přiložené ke kasační stížnosti.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud uvedl, ve shodě s krajským soudem, že žalovaný dostatečně přesvědčivě vysvětlil důvody pro revizi svého právního názoru, a že změna jeho původně nesprávného názoru byla v souladu se zásadou legality a požadavkem souladu s veřejným zájmem. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že napadené rozhodnutí se nedotýká pouze práv stěžovatele, ale rovněž práv osoby zúčastněné na řízení (Lesy ČR), které svědčí právo hospodařit s posuzovaným pozemkem. Zároveň je nutno zohlednit veřejný zájem na ochraně lesa jako národního bohatství tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí (§ 1 zákona o lesích), o jehož ochranu je stát povinen dbát. V uvedené situaci proto přisvědčil krajskému soudu.
Nejvyšší správní soud odkázal na § 3 odst. 3 lesního zákona, kdy „[v] pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů“. Přitom konstatoval, že účelem pravomoci orgánu ochrany lesa rozhodovat v pochybnostech, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa (§ 3 odst. 3 lesního zákona), je umožnit autoritativní určení povahy konkrétních pozemků v případě, že je u nich tato skutečnost nejasná. Cílem je tedy nastolení právní jistoty v otázce, zda se na určitý pozemek tato právní regulace vztahuje či nikoliv.
Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa naopak neslouží k tomu, aby tento správní orgán kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout pouze rozhodnutím o odnětí pozemků plnění funkcí lesa (§ 15 a násl. zákona o lesích).
Soud dále uvedl, že rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu, jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků. Rozhodnutí podle § 3 odst. 3 lesního zákona přitom není pouze deklarací stavu de facto, ale také de iure. Toto rozhodnutí přichází v úvahu tam, kde se buď neví, zda předmětné pozemky někdy v minulosti byly určeny k plnění funkce lesa či nikoliv, případně zda byly či nebyly později z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa vyňaty.
Podle Nejvyššího soudu krajský soud v této věci zcela správně vysvětlil, že se žalobce mýlí, pokud má za to, že posouzení pozemku jako lesního pozemku dle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona a poskytování ochrany lesu předpokládá prokázání zákonnosti vzniku lesa (lesního porostu), respektive prvotní konstitutivní prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa. Les, či lesní pozemek totiž může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase, a není tak zásadně třeba dokládat jejich vznik. Takový lesní pozemek pak požívá právní ochrany podle lesního zákona, není-li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na historický zápis kultury cesta pro pozemek, není tato skutečnost sama o sobě, s ohledem na výše uvedené, způsobilá závěr o charakteru pozemku ovlivnit.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že kasační stížnost není důvodná, a podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. ji zamítl.
Právní věta:
- Vzniknou-li pochybnosti ve smyslu 3 odst. 3 zákona o lesích, kdy se charakter pozemku fakticky jeví určitým způsobem, ale v příslušných evidencích je však veden odlišně, potom v těchto situacích nemůže být určující formální evidence, protože lesní zákon vymezuje pozemky určené k plnění funkcí lesa materiálně (viz § 3 odst. 1 zákona). Je proto třeba zjistit, jaká je jejich skutečná povaha.
- Pravomoc rozhodovat v pochybnostech, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkce lesa ( 3 odst. 3 lesního zákona) má orgán ochrany lesa, který autoritativně určí povahu konkrétních pozemků v případě, že je u nich tato skutečnost nejasná.
- Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu, jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků. Rozhodnutí podle 3 odst. 3 lesního zákona přitom není pouze deklarací stavu de facto, ale také de iure.
Dostupné z: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.04.2020, č.j. 1 As 492/2019 – 40
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 23. 3. 2016, byla uložena společnosti Pecka, spol. s r.o., pokuta za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 200.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích. Správního deliktu se společnost Pecka, spol. s r.o. dopustila vlastním zaviněním při hospodaření v lese tím, že při budování lesní dopravní sítě na lesních pozemcích v k. ú. Pecka, a v k. ú. Lhota u Pecky a v k. ú. Staňkov u Pecky odlesnila plochu 7,03 ha, přičemž orgán státní správy lesů povolil trvalé odnětí funkcí lesa na dotčených lesních pozemcích na ploše pouze 3,25 ha. Odlesnění tedy bylo o 3,78 ha větší než povolená výměra. Společnost tak vlastním zaviněním, příliš rozsáhlým odlesněním při stavbě lesní dopravní sítě, vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně Pecka, spol. s r.o., dne 7. 4. 2016 odvolání k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Nejprve uvedla, že ona byla pouze objednatelem díla, avšak zhotovitelem díla byla společnost POPR, spol. s r.o. Poukázala rovněž na skutečnost, že v roce 2012 již jednala o prodeji lesního hospodářství PECKA, tedy i pozemků, na nichž byly zřízeny lesní cesty, novému vlastníku a to společnosti Paul Pecka s.r.o. Bylo zájmem kupující společnosti, aby byly lesní cesty provedeny a žalobkyně pouze zadala provedení těchto prací pro nového vlastníka, který také veškeré práce hradil. Žalobkyně též uvedla, že realizaci projektu a následně vytýčení měl na starosti Ing. V., který vypracoval projekt na lesní cesty, poté vyjednal stavební povolení i trvalé odnětí, zaměřil předběžně umístění trasy cest a následně bílou páskou upřesnil vedení trasy nové cesty v terénu. Žalobkyně poznamenala, že nebyla přítomna na místě stavby, spoléhala na dozor prováděný projektantem Ing. V. Žalobkyně byla přesvědčena, že ona jako pouhý zadavatel prací není subjektem, který se dopustil protiprávního jednání. Tím byla dle jejího názoru společnost Sun Forest s.r.o., která provedla vlastní těžbu. MŽP však odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Na to reagovala žalobkyně - společnost Pecka, spol. s r.o. žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně v žalobě uvedla, že jako vlastník lesa učinila vše, co od ní lze spravedlivě požadovat. Nejprve sjednala odborný dozor v osobě Ing. V., který prováděl vyměřování plochy pro odnětí lesního porostu a na všechny následné realizační úkony, pro samotné odlesnění sjednala společnost Sun Forest s.r.o. Hlavní žalobní námitku žalobkyně směřovala proti nesprávnému určení subjektu odpovědného za spáchaný správní delikt. Žalobkyně rovněž namítala nedostatečná skutková zjištění správním orgánem, neboť v řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu, který je jí kladen za vinu.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že z lesního zákona, jakož i z judikatury vyplývá, že za stav lesa je odpovědný na prvním místě jeho vlastník. On je tím, kdo určil, že bude provedena těžba, a tuto těžbu objednal. Vztah mezi žalobkyní a jejím smluvním partnerem je relevantní pouze v rovině soukromoprávní a na spáchání deliktu v oblasti veřejného práva nemá žádný vliv.
Městský soud uvedl, že pro dovození odpovědnosti za výše uvedený správní delikt je nezbytné prokázat protiprávní jednání konkrétní osoby spočívající buď v jejím aktivním konání či v opomenutí, tedy ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, dále následek spočívající v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích a příčinnou souvislost mezi nimi.
Konstatoval, že zadavatelkou těžebních prací byla po celou dobu žalobkyně a té z titulu vlastnictví lesa plyne mnoho povinností, mimo jiné též odpovědnost vlastníka lesa za jeho lesní pozemek. Bylo tedy na žalobkyni, aby správně zadala a posléze též kontrolovala prováděné práce. Podle hodnocení soudu žalobkyně v průběhu stavby lesní dopravní sítě nespolupracovala s odborným lesním hospodářem a spokojila se pouze s dozorem stavebních prací v podobě projektanta stavby. Samotné kácení dřevin žalobkyně nikterak nekontrolovala. V důsledku jednání žalobkyně spočívajícího v nesprávně zadaných či málo kontrolovaných pracích při odstraňování lesního porostu došlo k částečnému omezení plnění veřejně prospěšných funkcí lesa po nadbytečném odstranění lesního porostu, jakož i k ohrožení stability sousedních lesních porostů.
Soud dále zdůraznil, že rozhodnutí o trvalém odnětí lesních pozemků zcela jasně stanovilo povinnost dodržování konkrétních podmínek, mezi nimi i provedení stavby na nejnutnější výměře lesa umožňující její realizaci za dodržení povinností vyplývajících z ustanovení § 13 lesního zákona. Žalobkyně si měla být jako vlastník lesa těchto svých povinností vědoma a odpovědnosti za jejich nedodržení se nemůže zprostit ani jejich smluvním přenesením na jiný subjekt. V tomto ohledu soud považoval zavinění žalobkyně ve formě nedbalosti za prokázané.
Na závěr soud uvedl, že v oblasti správního trestání obecně platí, že veřejnoprávní odpovědnosti za spáchaný správní delikt se nelze vyhnout poukazem na soukromoprávní vztah a na porušení podmínek ze strany druhého účastníka takového vztahu. Soud dospěl závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Vlastník lesních pozemků, na nichž hospodaří, si musí být vědom svých základních povinností, které na něj jako na vlastníka lesa dopadají. V případě, že zadá těžbu v lese dalšímu subjektu, musí provádět její kontrolu, aby nedošlo k ohrožení životního prostředí v lesích. Uzavření soukromoprávní smlouvy o těžbě s dalším subjektem jej nemůže zbavit odpovědnosti za způsobený protiprávní následek. Je povinností vlastníka lesa věnovat dostatečnou péči kontrole prováděných prací a dodržování plnění smlouvy druhou smluvní stranou. Pokud by došlo ze strany smluvního partnera (těžební společnosti) k excesu z ujednaného plnění, nelze vyloučit rovněž její odpovědnost, avšak ani ta by nemohla vyvinit (vlastníka lesa) žalobkyni jako objednatelku prací.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.02.2018, sp. zn. 11 A 117/2016 - 30.
Ing. J. J.- osoba zúčastněná na řízení, zahájil výstavbu účelové komunikace pro zpřístupnění parcel v lese bez stavebního povolení. Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, položení asfaltového povrchu a provedení nových propustků ze železobetonových rour. Záměrem výstavby tak bylo zpřístupnění lesních pozemků, kde je velmi členitý terén a kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce. Na základě žádosti Ing. J. J., Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby napadlo Město Frýdlant nad Ostravicí - žalobce u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který však svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce byl účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany a za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Smyslem vybudované cesty, podle žalobce, nebylo zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty.
Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve svém vyjádření k možnosti povolit předmětnou stavbu v daném území odkázal na příslušné stanovisko vyslovující souhlas k zásahu do krajinného prvku a na to, že komunikace obdobného charakteru a provedení jsou běžně v území navrhovány. V realizaci asfaltové komunikace v lese žalovaný nespatřoval nic mimořádného, zvláště když mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i zpevněné lesní cesty. Stavba předmětné komunikace nemá podle žalovaného vliv na nárůst dopravní zátěže, zvláště když se jedná o již existující přístup do lesa. Obecně stanovený zákaz vjíždět motorovým vozidlem do lesa vylučuje, aby mohly být tyto lesní cesty považovány za veřejně přístupné účelové komunikace určené k obecnému užívání.
Krajský soud ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by došlo k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat; nadto soudu nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
Podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu Nejvyšší správní soudu uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá „povaha území“, kterou zmiňuje stěžovatel. Respektive co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Podle soudu se správní orgány otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.
K námitce stěžovatele, že stavba ještě nebyla v plném rozsahu realizována a že ji nelze dodatečně povolit, Nejvyšší správní soud odkázal na dikci ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné, z čehož vyplývá, že dopadá právě na situaci posuzovanou v tomto případě, tj. kdy v průběhu realizace stavby stavebník požádá o dodatečné povolení takové stavby (shodně Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 954 a násl., výklad k ustanovení § 129).
Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o lesích, ani stavební zákon a priori nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.
Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Právní věta:
Z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování pozemní komunikace v lese. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá.
Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona).
Avšak výjimka, kterou může udělit vlastník lesa, není bezbřehá. Pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, č.j.6 AS 19/2019
V posuzované věci vedla spor se správními orgány akciová společnost Městské lesy Hradec Králové, (žalobce, stěžovatel), obhospodařující lesní pozemky. Jádrem sporu bylo posouzení skutečnosti, zda navezením zeminy do lesa a následnými terénními úpravami stěžovatel - Městské lesy Hradec Králové, a.s., porušil §13 lesního zákona,tedy, zda lesní pozemek nevyužil k jiným účelům, než k plnění funkcí lesa.
Dne 26.9. 2013 Česká inspekce životního prostředí svým rozhodnutím udělila stěžovateli - (žalobci) pokutu ve výši 120 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od poloviny března 2013 do poloviny dubna 2013 použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa na lesním pozemku p. č. 568/1 v k ú. Běleč nad Orlicí. Zemina byla na lesní pozemek navážena a rovnána těžkou technikou tak, aby její povrch plynule navazoval na okolní terén. Navážkou byly výrazně zasaženy nejen břehy tůní, ale i samotné tůně a došlo k ohrožení zvláště chráněných živočichů.
Na výše uvedeném pozemku měl stěžovatel nezákonně uložit cca 1 000 m3 zeminy a provést terénní úpravy, aniž by měl k takové činnosti příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Tímto jednáním měl porušit § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Podle Inspekce se svým jednáním dopustil správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce (stěžovatel) s rozhodnutím inspekce nesouhlasil a odvolal se k Ministerstvu životního prostředí (MŽP).
MŽP uvedlo, že stěžovatel navážkou výkopové zeminy v relativně vysoké vrstvě zakryl původní lesní půdu, čímž zasáhl do ekologicko-stabilizační, půdoochranné a vodohospodářské funkce lesa a oddálil možné zalesnění. Tím došlo k faktickému omezení využití pozemků pro plnění funkce lesa, a proto byl naplněn i požadavek neoprávněnosti ve skutkové podstatě podle § 4 písm. a) zákona o Inspekci.
MŽP uvedlo, že terén bylo nutno nejprve upravit (v minulosti navezené kusy betonu) a odpady odvést. Stěžovatel však nepřistoupil k odvozu materiálu, nýbrž zarovnal terén zavážkou zeminy o výšce 0,5 až 2 metry na plochu o rozloze cca 0,5 ha. Tím, vzhledem k dlouhodobému předpokládanému sesedání zemin, oddálil možný termín zahájení zalesňování. Stěžovatel tak výrazným způsobem změnil charakter dotčeného pozemku, neboť z terénní deprese vytvořil rovinatou louku, původní kyselou lesní půdu překryl vysokou vrstvou půdy mírně alkalické, v důsledku čehož změnil vodní režim na pozemku a oddálil možnost jeho zalesnění o několik dalších let. Žalovaný tak přisvědčil Inspekci, že provedený zásah vybočil z rámce běžného hospodaření.
MŽP-(žalovaný) svým rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013, snížil udělenou pokutu na 60 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí Inspekce potvrdil. Snížení pokuty bylo odůvodněno tím, že stěžovatel požádal o výjimku ze zákazu užití lesních pozemků k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa. Požádání o výjimku mělo vliv pouze na polehčující okolnosti, protože o ni bylo pořádáno až po šetření inspekcí.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Uvedl, že postupoval zcela v souladu s lesním zákonem. Ten vedle produkčního přínosu lesů upravuje i jejich mimoprodukční přínos, kam spadá i jejich rekreační funkce. S ní bylo jednání stěžovatele zcela v souladu, a to také proto, že se jedná o příměstský les, u něhož je rekreační funkce prioritní. Stěžovatel podle svého vyjádření zamýšlel sanaci lesního pozemku postiženého kalamitou a odpadovou zátěží s tím, že dané území bude přeměněno na lesní louku, plnící rekreační funkci. Městský soud však žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a žádné z namítaných pochybení v řízení před městským soudem neshledal. Konstatoval, že u zásahu, který by mohl vést k ohrožení či oslabení stabilizační funkce lesa si musí ten, kdo takový záměr zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Podle Nejvyššího správního soudu také nebyla prokázána dostatečně zřetelná spojitost mezi navezením zeminy a vytvořením lesní louky s jezírkem, a to zejména z časového hlediska. Nadto měl Nejvyšší správní soud, podobně jako městský soud, pochyby, že vytvoření půlhektarové louky s umělým jezírkem v lese by naplňovalo účel lesního zákona, vyjádřený v jeho § 1. Kasační stížnost proto zamítl.
Právní věta:
Podle § 13 lesního zákona musí být veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa účelně obhospodařovány. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno.
V lese nelze nezákonně ukládat zeminu a provádět terénní úpravy, aniž by k této činnosti bylo vydáno příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Použitím lesní půdy k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa, dochází k porušení § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Pro porušení § 13 lesního zákona není zásadní rozloha dotčeného pozemku. K velikosti zasažené plochy se přihlíží až při rozhodování o výši pokuty podle § 5 odst.1 zákona o Inspekci.