Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 10. 3. 2017, dále jen prvostupňové rozhodnutí, byla žalobkyni - Obec Němčovice uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč poskytnuté jí jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005. Důvodem byl rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou plochou jehličnatých a listnatých dřevin, a to v rozsahu vedoucím k povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci.
Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Domáhala se zrušení uvedeného rozhodnutí SZIF. Její odvolání Ministerstvo zemědělství zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu.
Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi plochou deklarovanou a zjištěnou vznikl chybným zákresem v evidenci využití půdy (dále jen „LPIS“), přičemž daný zákres prováděl zaměstnanec prvostupňového orgánu, protože v letech 2005-2006 neexistoval dálkový přístup do LPIS. V době podání žádosti o dotaci měla žalobkyně ohledně příslušných pozemků a jejich výměr k dispozici pouze údaje z katastru nemovitostí. Ortofotomapy a údaje v LPIS byly v předmětné době několikrát aktualizovány a zaměstnanec prvostupňového orgánu zahrnul i půdní blok, který byl již částečně zalesněn.
Jestliže tento zaměstnanec učinil chybu při identifikaci půdních bloků a určování jejich výměry, nemohla žalobkyně pro nedostatek své odbornosti tuto chybu rozpoznat, jelikož katastr nemovitostí byl implementován do LPIS až od roku 2006 a dálkový přístup do LPIS byl možný až od roku 2009.
Žalobkyně postupovala v dobré víře, že hranice dotčené parcely odpovídají hranici dotčeného půdního bloku. Provedením mimořádné aktualizace, a to až po zalesnění pozemku, došlo k posunutí půdního bloku určeného k zalesnění na pozemky, kde se již nacházely vzrostlé stromy.
Městský soud v Praze
Žalobkyně znovu poukázala na to, že půdní bloky vyznačoval zaměstnanec prvostupňového orgánu, žádost tak byla spoluvytvářena. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017-57, zabývající se čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a tam uvedenou prekluzivní lhůtou k požádání o vrácení dotace. Žalobkyně, kromě toho, podotkla, že kontrola po čtyřech letech od výsadby je problematická, neboť se jedná o živou přírodu, která podléhá změnám a obnově. Konečně uvedla, že zalesňovací projektu nestanovil, že se zalesní celá plocha dotčených pozemků.
Žalovaný - Ministerstvo zemědělství zopakoval, že pro poskytnutí dotace je rozhodný obsah projektu zalesnění, který je součástí žádosti o zařazení do daného programu, tj. vymezení parcel a součet výměr k zalesnění těchto parcel. Případné chybné vymezení ze strany žadatele jde k jeho tíži. Předmětná kontrola na místě pak proběhla v intencích žádosti žalobkyně. Zákres do LPIS označil za pomocný údaj nemající vliv na výměru zalesnění. Žalovaný podotkl, že námitka žalobkyně stran prekluze přišla již po koncentraci řízení.
Soud zjistil že, žalobkyně ve své Žádosti o dotaci a zařazení do programu Zalesňování zemědělské půdy ze dne 17. 2. 2005 u dotčených pozemků v položkách formuláře uvedla výměry zalesnění jehličnatými a listnatými stromy, součet těchto výměr vždy činil celkovou plochu specifikované parcely, nikoli jen její část. Byl tedy zřejmý úmysl žalobkyně zalesňovat dotčené parcely v celé jejich rozloze.
Soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část (či dokonce převážná plocha) už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, což bylo evidentní již z ortofotomap z roku 2002, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
Soud dal rovněž za pravdu žalovanému, že výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva.
Čtyřletá lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství začíná plynout od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. Žalobkyně doručila své oznámení o provedení zalesnění dne 27. 6. 2005, leč ke vzniku nesrovnalosti může dojít až po pravomocném poskytnutí dotace, i kdyby se tak stalo ex post. Lhůta proto začala plynout až dne 27. 6. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22. 6. 2006.
Stejně tak neuplynula ani osmiletá lhůta podle téhož ustanovení, když promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, a to z důvodu stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. řízením u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí (tj. uložení sankce) tedy bylo vydáno včas.
Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva požádat příjemce o vrácení neoprávněné platby ve smyslu čl. 54 nařízení č. 1306/2013. Toto nařízení nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, v době zjištění nesrovnalostí. Nařízení č. 1306/2013 je podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie přímo aplikovatelným právním předpisem a musí mu ustoupit ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, tj. i § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění do 31. 12. 2014.
Čl. 54 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.
Pro dodržení lhůty je rozhodujíc zda bylo prvostupňové rozhodnutí „vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty“, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o případných námitkách proti kontrolnímu protokolu. Žalovaný, podle soudu, požádal žalobkyni o vrácení dotace ve lhůtě dle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013.
Městský soud v Praze tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Pokud si žadatelka - žalobkyně vzala dotaci na zalesnění celého pozemku, přičemž část tohoto pozemku již byla zalesněna náletovými dřevinami bez jejího přičinění, musí být tato plocha v žádosti o dotaci zohledněna, tj. odečtena ze strany žadatele.
- Jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.
- Výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.
Podána - kasační stížnost (dosud nerozhodnuto)
Dne 11. 1. 2021 podala žalobkyně kasační stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Společně s kasační stížností podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že by se jí při vrácení částky 103 670,60 Kč nedostávaly finanční prostředky na běžné výdaje, čímž by došlo k ohrožení fungování obce jako takové.
Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že dle jeho názoru brání přiznání odkladného účinku kasační stížnosti důležitý veřejný zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.
Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a souvisejících okolností věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v tomto případě jsou splněny.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek Usnesením 5 Afs 4/2021 – 57.
Vzhledem k tomu, že městský soud přiznal žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí žalovaného odkladný účinek usnesením č. j. 9 A 134/2017 - 61, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.12.2020, č.j. 9 A 134/2017-114
Dostupné z:
http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2017/9A_134_2017_48_20210201131604_prevedeno.pdf