V projednávaném případě se posuzovalo, zda vodní plocha zadržovaná přehradní hrází Orlík, je, byť se jedná o pozemek obecně honební, kvalifikovatelná jako překážka pro pohyb zvěře nebo je pro ni nebezpečím. Podle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti totiž i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou.
Městský úřad Písek jako orgán státní správy myslivosti vydaným rozhodnutím ve smyslu § 18 a 29 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uznal Honebnímu společenstvu Zvíkovské Podhradí [osoba zúčastněná na řízení] společenstevní honitbu s názvem Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. o celkové výměře 533 ha. Tato honitba se rozkládá na pozemcích sevřených z východní strany řekou Otavou a ze západní strany řekou Vltavou, přičemž severní hranice těchto pozemků je tvořena soutokem obou řek, které jsou v celé své relevantní délce součástí vodního díla Orlická přehrada. Na jižní straně sousedí Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. s uznanou honitbou ZVÍKOV, která je v držbě žalobce b) Honebního společenstva Oslov, na severozápadní hranici sousedí s uznanou honitbou BOREK, jež je v držbě žalobce a) Honebního společenstva Jickovice. Orgán státní správy myslivosti v rozhodnutí zahrnul mezi honební pozemky tvořící Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. i plochy Orlické přehradní nádrže na východním a západním okraji honitby.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci a) a b), přičemž mezi námitky zařadili i argument, že přehrada tvoří překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím, resp. že přehrada je zastavěným pozemkem, a tedy podle § 2 písm. e) zákona o myslivosti pozemkem nehonebním, a proto nemohla být vodní plocha Orlické přehrady zahrnuta do Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. Žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil v části, jež je pro posouzení projednávané věci nepodstatná, a ve zbytku jej potvrdil.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje, žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, čj. 10 Ca 91/2009 - 132, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ze dvou důvodů. Za prvé se neztotožnil s názorem žalovaného, že přehrada je honebním pozemkem, a nic tak nebrání tomu, aby vodní plocha přehrady byla začleněna do honiteb, které se rozkládají vždy na jednom jejím břehu. Podle krajského soudu došlo začleněním vodní plochy přehrady do honitby k porušení zásad o tvorbě honiteb podle § 17 odst. 2, 4 a 5 zákona o myslivosti, neboť Orlická přehrada, pod níž je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž vytvořenou vzdutím, je překážkou pohybu zvěře a představuje pro zvěř nebezpečí. Navíc hranice honiteb musí být v terénu zřetelné: prochází-li z části hranice honitby přehradní nádrží, pak v těchto částech hranice honitby v terénu zřetelná není a být nemůže. Za druhé krajský soud uvedl, že podle tvrzení žalobce b) žalovaný pominul skutečný stav týkající směny pozemků v roce 1993, který byl do podání návrhu na vznik nové honitby akceptován.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení 1) ORLÍK NAD VLTAVOU, s. r. o., a 2) Honební společenstvo Zvíkovské Podhradí pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), konkrétně otázky zahrnutí vodní plochy přehrady do honitby. Podle osob zúčastněných na řízení krajský soud nesprávně interpretuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, např. když tvrdí, že přehradou je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž, ačkoliv takové tvrzení v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu obsaženo není.
Podle osob zúčastněných na řízení není vodní plocha ve smyslu katastrálních předpisů (tj. pozemek, na němž je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina) uvedena ve výčtu nehonebních pozemků v § 2 písm. e) zákona o myslivosti. Proto je nehonebním pozemkem jen ta část přehrady (její konstrukce ze železa a betonu včetně např. sypané hráze), kterou lze podřadit pod pojem pozemek zastavěný, a vodní plochu tak zákon o myslivosti považuje za pozemek honební ve smyslu § 2 písm. f).
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že na základě principu rozlišení honebních a nehonebních pozemků, které vyplývá z porovnání § 2 písm. f) a e) zákona o myslivosti, lze konstatovat, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem; ten pak s ohledem na konkrétní místní okolnosti může představovat překážku naplnění požadavku souvislosti honebních pozemků tvořících honitbu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, čj. 9 As 14/2010 - 108, dostupný na www.nssoud.cz). Navíc osoby zúčastněné na řízení správně poukazují na některé druhy zvěře, pro něž jsou vodní plochy přirozeným prostředím k životu. Zejména se jedná o různé vodní ptactvo ale i savce.
Vyloučení vodních ploch - a to i vodních ploch přehradních nádrží, kde se tato zvěř může vyskytovat - z honebních pozemků by mohlo znamenat zásadní narušení ochrany myslivosti a chovu a zušlechťování zvěře, tedy principy, činnosti, práva a povinnosti, které tvoří základní součást zákona o myslivosti (srov. ustanovení § 3 až 11). Soud proto uzavřel, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem.
Nejvyšší správní soud v již v minulosti (ve zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86,) dospěl k závěru, že vodní plocha přehrady může překážku pohybu zvěře představovat. V dané věci se ovšem jednalo o případ, kdy honitbu /konkrétně žalobcem a) zmiňovanou Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK/ protínala celou napříč Orlická přehrada a fakticky ji tak rozdělovala na samostatné části, neboť zvěř nebyla schopna tuto přehradu překonávat.
V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o druhý z popisovaných případů, neboť Orlická přehrada nerozděluje Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. na samostatné části, mezi kterými by se zvěř nemohla pohybovat, nýbrž vodní plocha této přehrady tvoří východní a západní okraj honitby. Krajský soud proto dospěl k nesprávnému závěru, když své rozhodnutí založil v podstatě na argumentu, že vodní plocha přehrady je vždy překážkou pohybu zvěře a nebezpečím pro ni, bez ohledu na to, kde se vodní plocha v honitbě nalézá.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůraznil, že začlenění jednotlivých pozemků do honitby a utváření celé honitby je nutno posuzovat striktně individuálně. Zatímco v některých případech může být přehrada skutečně překážkou pohybu zvěře nebo i nebezpečím pro zvěř, v jiných tomu tak nebude. V úvahu je třeba vzít zejména kritéria etologická, která zmiňují osoby zúčastněné na řízení, tj. jaká zvěř se bude v honitbě vyskytovat, jaké jsou požadavky na její chov, jaké prostředí potřebuje ke svému životu, jaké překážky dokáže či nedokáže překonávat, co pro ni v krajině může být nebezpečím. Následně je nutno tyto požadavky porovnat s reáliemi honebních pozemků, konkrétně u vodních ploch zvažovat, zda se jedná o vody stojaté nebo naopak divoké, jaký je charakter břehů nebo i to, zda vodní plocha v zimě zamrzá či nikoliv. Neexistuje jednoznačné pravidlo, které by stanovilo, že vodní plocha přehradní nádrže je vždy překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř. Jestliže krajský soud z takového pravidla vyšel, je jeho právní názor nesprávný.
Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s argumentací krajského soudu, že část hranic Schwarzenbergské honitby prochází (napříč nebo podél) přehradní nádrží, nemůže být proto v terénu zřetelná, a je tudíž v rozporu s požadavkem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti. Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních - zřetelných - hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zrušeno ze dvou důvodů. Zatímco první důvod, v kasačním řízení neobstál, druhý důvod, tj. krajským soudem shledaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, kasační stížností vůbec napaden nebyl. Z toho soud usoudil, že s tímto důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byly osoby zúčastněné na řízení srozuměny a argumentací krajského soudu přesvědčeny o jeho správnosti a zákonnosti. Odůvodnění krajského soudu v této části napadeného rozsudku přitom nelze označit za nepřezkoumatelné a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, pro niž by krajským soudem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nemohla obstát (§ 109 odst. 3 s. ř. s).
Jestliže tedy v souzené věci osoby zúčastněné na řízení v kasační stížnosti zpochybňují pouze právní závěry soudu pokud jde o první z důvodů, pro něž soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, ale ponechaly nedotčený důvod druhý, pak musí Nejvyšší správní soud s ohledem na vázanost důvody obsaženými v kasační stížnosti uzavřít, že tento druhý z důvodů poskytuje dostatečnou zákonnou oporu rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost osob zúčastněných na řízení zamítl.
Právní věta
I. Při posuzování, zda je vodní plocha přehradní nádrže překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba postupovat striktně individuálně u každé honitby.
II. Honitbu, jejíž některé hraniční úseky nejsou v terénu zřetelné, nelze označit za rozpornou se zákonem, neboť § 17 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, bezvýjimečnou zřetelnost hranic honitby po celé jejich délce nepožaduje.
Podle rozsudku NSS ze dne 09.03.2011 1 As 73/2010 – 190
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.03.2011, č.j. 1 As 73/2010-190