Kasační stížností se žalobce JUDr. J. S., jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP).

ČIŽP uložila rozhodnutím podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa žalobci pokutu ve výši
30 000 Kč. Důvodem bylo ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl účastník řízení dopustit tím, že neoprávněně použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů, a to na pozemcích p. č. 1765/1 v k. ú. Studnice u Hlinska a p. č. 273/1 v k. ú. Košinov.

Účastník řízení se jako nájemce a uživatel honitby „Církevní“ uvedeného správního deliktu podle ČIŽP dopustil tím, že při výkonu práva myslivosti vnadil zvěř a jako osoba zodpovědná umožnil dalším osobám vnadění nestandardním způsobem na vnadištích ve shora uvedených porostních skupinách, v nichž bylo zvěři nepřípustným způsobem nasypáno nadměrné množství jadrného krmiva na lesní půdu mezi stromy, takže došlo k negativnímu ovlivnění stanovištních podmínek a zvěř poškodila okolní stromy, čímž došlo k porušení § 11 odst. 1, § 11 odst. 4 a § 13 odst. 1 zákona č. 295/1995 Sb., o lesích.

Odpovědnost uživatele honitby je v rozhodnutí ČIŽP vztahována k § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a výše pokuty je zdůvodněna poukazem na rozsah škod, umístění některých vnadišť ve II. a III. zóně CHKO a charakterem vnadišť s omezeným lokálním dopadem na lesní ekosystémy. Žalovaný-(MŽP) v odvolacím rozhodnutí označil za nesporné zjištění používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a výši pokuty označil za přiměřenou a řádně zdůvodněnou.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žaloba stála zejména na tvrzení, že v řízení rozhodovala vyloučená úřední osoba Ing. B., nebyl správně stanoven okruh účastníků řízení, nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, nebylo prokázáno zavinění a věc byla nesprávně právně posouzena.

Městský soud k odpovědnosti uživatele honitby poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu (zejména na usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 521/16), na jejímž základě považuje odpovědnost podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 499/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“) za jednoznačnou. Uživatel odpovídá i za škody způsobené v honitbě jinými osobami, které se na výkonu práva myslivosti podílejí. V daném případě proto žalobce odpovídá za nestandardní a nepřípustný způsob vnadění zvěře, i kdyby se na něm sám nepodílel. Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného (MŽP) potvrdil.

Poté si žalobce si podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti tvrdil, že správní orgány, ani městský soud se nezabývaly podmínkami protiprávnosti deliktu přesto, že protiprávním může být jen jednání, které není dovoleno jiným právním předpisem nebo jehož protiprávnost není vyloučena z jiných důvodů. Stěžovatel se od počátku hájil tím, že v dané honitbě prováděl vnadění pouze na vnadištích schválených držitelem honitby-státním podnikem Lesy ČR. Správní orgán tuto obhajobu neprověřil, což mohl učinit výslechem hajných či funkcionářů Lesů ČR. Vnadiště se zakládají pro lov černé zvěře a správní orgán nevyslechl ani stěžovatele, ani pracovníky Lesů ČR k tomu, jak se zvěř v okolí vnadišť chová. Nepochybně totiž dochází k rozšlapání terénu, ne však k okusu stromů, a to ani za situace nedostatku potravy. Kůra stromů sice v okolí může být odřená, ale jen proto, že si černá zvěř smísením bláta s pryskyřicí vytváří ochranný krunýř proti hmyzu. Připustil, že v běžném lese je nutno se škodami v okolí vnadišť počítat, přičemž k jejich úhradě je uživatel honitby zavázán ze zákona.

Stěžovatel je dále názoru, že pokuta byla uložena zjevně nesprávnému subjektu. Hájil se tím, že podle § 3 zákona o ČIŽP konkrétní opatření ukládá lesní zákon vlastníku lesa. Pokud ten udělil souhlas k založení a provozu vnadišť, byl by povinen jej odejmout, pokud by škody v okolí vnadišť byly vyšší než škody vzniklé při netlumení počtu zvěře včetně využívání vnadišť, případně by byl povinen učinit jiné opatření, pokud by návnady shledal nadměrnými. Pokud tak vlastník lesa neučinil, zjevně o posouzení míry škod při odbornosti svých pracovníků uvážil jinak než kontrolní orgán.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil souhlas vlastníka lesa za nerozhodný, protože důvodem uložení pokuty bylo ohrožení životního prostředí, jehož ochrana je veřejným zájmem. Ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIZP nechrání před ohrožením a poškozením vlastníky lesa, ale les jako složku životního prostředí.

Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu byl nesrozumitelným, že by odůvodnění nebylo oporou výroku, či že by byla opomenuta některá ze žalobních námitek. Přesto konstatoval, že kasační důvody naplněny byly. Správní orgány neměly dostatek podkladů pro závěr o tom, že škodlivý stav nastal v důsledku konání či opomenutí stěžovatele, a městský soud měl pro tyto nedostatky rozhodnutí žalovaného zrušit. Právní úvaha o naplnění skutkové podstaty správního deliktu stojící na existenci rušivého stavu a jeho důsledcích pouze ve spojitosti s odpovědností uživatele za škody způsobené výkonem myslivosti rovněž neobstojí. Zjištěné nedostatky podle Nejvyššího správního soudu jsou pak spojeny zejména s řízením před správním orgánem I. stupně.  Soud uvedl, že odpovědnost uživatele honitby je odpovědností objektivní a stíhá jej bez ohledu na to, zda škody vznikly běžným výkonem myslivecké činnosti či činností excesivní. Odpovědnost za škodu ovšem neznamená automaticky i odpovědnost za správní delikt. Úvaha žalovaného i krajského soudu je v tomto směru nesprávná.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu.

Právní věta:

I. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích užíváním lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (zde zakládání nadměrných vnadišť), je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Odpovědnost za delikt nelze dovozovat z odpovědnosti uživatele honitby za škodu podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

II. Vnadištěm lze rozumět myslivecké zařízení sloužící k přikrmování zvěře za účelem usnadnění jejího lovu. Za standardní způsob zakládání vnadišť je třeba považovat takový postup, při němž je naplněn předpokládaný účel při současném vyloučení vzniku nadměrných škod.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2016, čj. 2 As 182/2016 - 32)

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řeší správní akt – opatření obecné povahy, které bylo vydáno orgánem státní správy myslivosti na žádost uživatele honitby. 

Správní akt byl vydán podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, kdy jeho účelem bylo omezit vstup do lesa z důvodu veřejného zájmu na ochraně lesa a přírody zvlášť. 

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí formuloval náležitosti, které nemohou být opomenuty při vydávání takovéhoto rozhodnutí. 

Náležitosti, které nesmějí být při vydávání správního aktu opomenuty, lze shrnout v následující právní větě: 

1. Správní orgán vydává opatření obecné povahy, kterým má být regulován vstup do lesa na základě žádosti uživatele honitby. Žádost je nutnou podmínkou pro vydání správního aktu. 
2. Žádost by měla obsahovat časový i místní rozsah opatření obecné povahy. 
3. Orgán státní správy myslivosti návrh na vydání opatření obecné povahy projedná s dotčenými orgány, zejména s příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny. 
4. Návrh na vydání opatření obecné povahy by měl být zveřejněn na úřední desce a na úředních deskách obcí, jichž by se mělo opatření obecné povahy dotýkat. 
5. Omezení nebo zákaz vstupu do lesa je nutné přezkoumat a v opatření obecné povahy odůvodnit, zda veřejný zájem na ochraně přírody a lesa převažuje nad právy osob, které chtějí do lesa vstupovat. 
6. Správní orgán není vázán návrhem na vydání opatření obecné povahy. Nemá povinnost vyhovět uživateli honitby. Opatření obecné povahy může být vydáno i v odlišném rozsahu, tj. v odlišném místním vymezení honitby nebo v odlišné délce trvání omezení. 
7. Správní akt je nutné odůvodnit, aby mohl být v případě potřeby přezkoumán ve správním soudnictví.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2016, sp. zn. 2 As 78/2016