Mysliveckému sdružení Trnava Bratřice, se sídlem v Pacově, jež vykonávalo „činnosti na totožné honitbě“ končila smlouva o pronájmu honitby. Za této situace se tři členové mysliveckého sdružení, mezi nimi i žalobce P.P., pokusili vytvořit vlastní honební společenstvo. Na to reagovali ostatní členové původního mysliveckého sdružení tak, že ukončili jeho činnost a založili nové sdružení, jehož členy se stali členové původního mysliveckého sdružení, s výjimkou tří osob, které se pokusily vytvořit vlastní honební společenstvo.
Žalobce P. P. nesouhlasil s postupem nového mysliveckého sdružení a proti žalovanému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice se sídlem v Pacově podal žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově.
Okresní soud v Pelhřimově toto řešení neshod mezi žalobcem, S. P. a T. P. na jedné straně a ostatními členy původního mysliveckého sdružení na straně druhé označil za šikanózní s tím, že jeho jediným smyslem bylo „odstranit“ žalobce a další dva členy z mysliveckého sdružení.
Vyšel přitom zejména z toho, že:
- Žalobce je vlastníkem honebních pozemků v katastrálním území S. L. a B. spadajících do honitby B. v souladu s 2 písm. i) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
- Žalobce je členem Honebního společenstva B., které dne 9. března 2013 uzavřelo se žalovaným smlouvu o nájmu honitby B.
- Žalobce opakovaně žádal žalovaného o přijetí za člena žalovaného. Jeho žádosti byly členskou schůzí žalovaného zamítnuty.
Okresní soud v Pelhřimově konstatoval, že ve stanovách žalovaného není promítnuto právo vlastníků, popř. nájemců honebních pozemků na upřednostnění jejich přihlášek členství. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil povinnost plynoucí z § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a nárok žalobce na členství v žalovaném shledal oprávněným.
Okresní soud v Pelhřimově svým rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 5 C 22/2015-125, uložil žalovanému povinnost přijmout žalobce za svého člena do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku prvního stupně se žalovaný Myslivecký spolek Trnava Bratřice odvolal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu.
V dovolání dovolatel uvedl, že je třeba ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti vykládat tak, že vlastníkům či nájemcům honebních pozemků zajišťuje přednost při přijetí za člena mysliveckého spolku pouze v případě, kdy spolek současně přijímá více osob, z nichž některé jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků a jiné nikoliv. V této souvislosti poukázal na § 215 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zdůraznil, že stejně jako nikdo nesmí být nucen stát se členem spolku, nesmí být ani spolek nucen přijmout kohokoliv za svého člena.
S ohledem na společenský vývoj pak dovolatel zdůraznil, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti odporuje článku 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V současné době mají totiž řadu honiteb pronajaty nikoliv myslivecké spolky, ale fyzické osoby či právnické osoby odlišné od spolků. Ty přitom nemusí snášet žádná omezení ve vztahu k vlastníkům či nájemcům honebních pozemků, jako je tomu v případě mysliveckých spolků. Dovolatel je přesvědčen, že ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nesplňuje ústavní požadavky kladené na omezení základních lidských práv a svobod (zde svobody spolčovací) a odporuje i požadavku na rovnost před zákonem (omezuje pouze některé z nájemců honiteb).
Nejvyšší soud předestřel ze své judikatury pohled na řešení sporu:
1) Ze zásady spolkové autonomie plyne, že je věcí příslušného spolku, zda, koho a za jakých podmínek přijme za svého člena.
2) Zákon může upravit výjimku z tohoto pravidla. Jedním z případů modifikace procesu přijímání nových členů je proces přijímání uchazečů o členství v mysliveckých spolcích.
3) Myslivecké spolky vznikají za účelem nájmu honiteb [§ 32 odst. 3 písm. b) zákona o myslivosti]. Vzhledem k tomu, že bez honitby tvořené souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první zákona o myslivosti) nemůže být účel mysliveckých spolků naplňován, stanovil zákonodárce, že je-li honitba mysliveckému spolku pronajata, je myslivecký spolek povinen upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky, popřípadě nájemci honebních pozemků (§ 32 odst. 6 zákona o myslivosti).
4) Toto pravidlo musí být promítnuto do stanov, resp. do realizace přijímání uchazečů o členství, kteří jsou vlastníky či nájemci honebních pozemků honitby.
5) Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba, a jemu korespondující povinnost mysliveckého spolku preferovat přihlášku takového uchazeče se aktivují výhradně tehdy, usilují-li o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí.
6) Přihlášky si konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce; užití § 32 odst. 6 zákona o myslivosti však nelze omezit pouze na tyto případy. Souvztažnost jednotlivých přihlášek je třeba posuzovat komplexněji. Uchází-li se osoba s přednostním právem na přijetí opakovaně o členství v mysliveckém spolku za situace, kdy byly v čase mezi uplatněním jednotlivých přihlášek přijaty osoby, kterým přednostní právo nesvědčilo, dopadá na později uplatněnou přihlášku vlastníka (či nájemce) honebního pozemku úprava § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Je tomu tak proto, že později uplatněná přihláška fakticky konkuruje přihláškám osob, které byly do mysliveckého spolku přijaty v mezidobí.
7) K přijetí vlastníka (či nájemce) honebního pozemku nemusí postačovat ani sama konkurence přihlášek, a to například tehdy, byla-li přihláška vlastníka (či nájemce) honebního pozemku zamítnuta proto, že ve zkušební době neplnil členské povinnosti.
Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu podle i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní věta:
Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.02.2018, sp. zn. 29 Cdo 467/2016
Kasační stížností se žalobce JUDr. J. S., jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP).
ČIŽP uložila rozhodnutím podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa žalobci pokutu ve výši
30 000 Kč. Důvodem bylo ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl účastník řízení dopustit tím, že neoprávněně použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů, a to na pozemcích p. č. 1765/1 v k. ú. Studnice u Hlinska a p. č. 273/1 v k. ú. Košinov.
Účastník řízení se jako nájemce a uživatel honitby „Církevní“ uvedeného správního deliktu podle ČIŽP dopustil tím, že při výkonu práva myslivosti vnadil zvěř a jako osoba zodpovědná umožnil dalším osobám vnadění nestandardním způsobem na vnadištích ve shora uvedených porostních skupinách, v nichž bylo zvěři nepřípustným způsobem nasypáno nadměrné množství jadrného krmiva na lesní půdu mezi stromy, takže došlo k negativnímu ovlivnění stanovištních podmínek a zvěř poškodila okolní stromy, čímž došlo k porušení § 11 odst. 1, § 11 odst. 4 a § 13 odst. 1 zákona č. 295/1995 Sb., o lesích.
Odpovědnost uživatele honitby je v rozhodnutí ČIŽP vztahována k § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a výše pokuty je zdůvodněna poukazem na rozsah škod, umístění některých vnadišť ve II. a III. zóně CHKO a charakterem vnadišť s omezeným lokálním dopadem na lesní ekosystémy. Žalovaný-(MŽP) v odvolacím rozhodnutí označil za nesporné zjištění používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a výši pokuty označil za přiměřenou a řádně zdůvodněnou.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žaloba stála zejména na tvrzení, že v řízení rozhodovala vyloučená úřední osoba Ing. B., nebyl správně stanoven okruh účastníků řízení, nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, nebylo prokázáno zavinění a věc byla nesprávně právně posouzena.
Městský soud k odpovědnosti uživatele honitby poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu (zejména na usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 521/16), na jejímž základě považuje odpovědnost podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 499/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“) za jednoznačnou. Uživatel odpovídá i za škody způsobené v honitbě jinými osobami, které se na výkonu práva myslivosti podílejí. V daném případě proto žalobce odpovídá za nestandardní a nepřípustný způsob vnadění zvěře, i kdyby se na něm sám nepodílel. Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného (MŽP) potvrdil.
Poté si žalobce si podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti tvrdil, že správní orgány, ani městský soud se nezabývaly podmínkami protiprávnosti deliktu přesto, že protiprávním může být jen jednání, které není dovoleno jiným právním předpisem nebo jehož protiprávnost není vyloučena z jiných důvodů. Stěžovatel se od počátku hájil tím, že v dané honitbě prováděl vnadění pouze na vnadištích schválených držitelem honitby-státním podnikem Lesy ČR. Správní orgán tuto obhajobu neprověřil, což mohl učinit výslechem hajných či funkcionářů Lesů ČR. Vnadiště se zakládají pro lov černé zvěře a správní orgán nevyslechl ani stěžovatele, ani pracovníky Lesů ČR k tomu, jak se zvěř v okolí vnadišť chová. Nepochybně totiž dochází k rozšlapání terénu, ne však k okusu stromů, a to ani za situace nedostatku potravy. Kůra stromů sice v okolí může být odřená, ale jen proto, že si černá zvěř smísením bláta s pryskyřicí vytváří ochranný krunýř proti hmyzu. Připustil, že v běžném lese je nutno se škodami v okolí vnadišť počítat, přičemž k jejich úhradě je uživatel honitby zavázán ze zákona.
Stěžovatel je dále názoru, že pokuta byla uložena zjevně nesprávnému subjektu. Hájil se tím, že podle § 3 zákona o ČIŽP konkrétní opatření ukládá lesní zákon vlastníku lesa. Pokud ten udělil souhlas k založení a provozu vnadišť, byl by povinen jej odejmout, pokud by škody v okolí vnadišť byly vyšší než škody vzniklé při netlumení počtu zvěře včetně využívání vnadišť, případně by byl povinen učinit jiné opatření, pokud by návnady shledal nadměrnými. Pokud tak vlastník lesa neučinil, zjevně o posouzení míry škod při odbornosti svých pracovníků uvážil jinak než kontrolní orgán.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil souhlas vlastníka lesa za nerozhodný, protože důvodem uložení pokuty bylo ohrožení životního prostředí, jehož ochrana je veřejným zájmem. Ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIZP nechrání před ohrožením a poškozením vlastníky lesa, ale les jako složku životního prostředí.
Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu byl nesrozumitelným, že by odůvodnění nebylo oporou výroku, či že by byla opomenuta některá ze žalobních námitek. Přesto konstatoval, že kasační důvody naplněny byly. Správní orgány neměly dostatek podkladů pro závěr o tom, že škodlivý stav nastal v důsledku konání či opomenutí stěžovatele, a městský soud měl pro tyto nedostatky rozhodnutí žalovaného zrušit. Právní úvaha o naplnění skutkové podstaty správního deliktu stojící na existenci rušivého stavu a jeho důsledcích pouze ve spojitosti s odpovědností uživatele za škody způsobené výkonem myslivosti rovněž neobstojí. Zjištěné nedostatky podle Nejvyššího správního soudu jsou pak spojeny zejména s řízením před správním orgánem I. stupně. Soud uvedl, že odpovědnost uživatele honitby je odpovědností objektivní a stíhá jej bez ohledu na to, zda škody vznikly běžným výkonem myslivecké činnosti či činností excesivní. Odpovědnost za škodu ovšem neznamená automaticky i odpovědnost za správní delikt. Úvaha žalovaného i krajského soudu je v tomto směru nesprávná.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu.
Právní věta:
I. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích užíváním lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (zde zakládání nadměrných vnadišť), je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Odpovědnost za delikt nelze dovozovat z odpovědnosti uživatele honitby za škodu podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
II. Vnadištěm lze rozumět myslivecké zařízení sloužící k přikrmování zvěře za účelem usnadnění jejího lovu. Za standardní způsob zakládání vnadišť je třeba považovat takový postup, při němž je naplněn předpokládaný účel při současném vyloučení vzniku nadměrných škod.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2016, čj. 2 As 182/2016 - 32)
V souzeném sporu se jednalo o uznání honitby a honebního společenstva. Honitba byla uznána nejprve městským úřadem, ale vlastník pozemků, zahrnutých do honitby, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu, který ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal vlastník pozemků správní žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítal, že mezi honební pozemky nelze zahrnout neoplocené sady či zahrady a dále uvedl, že honitbu protíná silnice, která představuje překážku v pohybu zvěře a souvislost honitby tak není zajištěna. Podle jeho tvrzení tak honitba neměla souvislých 500 ha honebních pozemků ve vlastnictví členů honebního společenstva.
Krajský soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že především čtyřproudová silnice se svým charakterem blíží dálničnímu typu, představuje tak pro zvěř nebezpečí, a proto přerušuje souvislost honitby. Dále konstatoval nemožnost zachování souvislosti honitby, má-li být zajištěna neohrazenými sady (zahradami) a zastavěnými pozemky. Dovodil, že souvislá výměra honebních pozemků, jimiž má být honitba tvořena, nedosahuje 500 ha a požadavky uznání honitby tak nejsou v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá tato právní věta:
Nehonebními pozemky se rozumí pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady a zahrady.
Pojem „řádně ohrazené“ užitý v § 2 písm. e) zákona o myslivosti se vztahuje toliko ke školkám, nikoli již k pozemkům zastavěným, zahradám či sadům. Zastavěné pozemky, zahrady a sady jsou proto vždy nehonebními, bez ohledu na jejich ohrazení. U každého pozemku, který není zmíněn v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba zkoumat, zda netvoří překážku pohybu zvěře či zda pro ni není nebezpečím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 22 Ca 442/2004
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řeší správní akt – opatření obecné povahy, které bylo vydáno orgánem státní správy myslivosti na žádost uživatele honitby.
Správní akt byl vydán podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, kdy jeho účelem bylo omezit vstup do lesa z důvodu veřejného zájmu na ochraně lesa a přírody zvlášť.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí formuloval náležitosti, které nemohou být opomenuty při vydávání takovéhoto rozhodnutí.
Náležitosti, které nesmějí být při vydávání správního aktu opomenuty, lze shrnout v následující právní větě:
- Správní orgán vydává opatření obecné povahy, kterým má být regulován vstup do lesa na základě žádosti uživatele honitby. Žádost je nutnou podmínkou pro vydání správního aktu.
- Žádost by měla obsahovat časový i místní rozsah opatření obecné povahy.
- Orgán státní správy myslivosti návrh na vydání opatření obecné povahy projedná s dotčenými orgány, zejména s příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny.
- Návrh na vydání opatření obecné povahy by měl být zveřejněn na úřední desce a na úředních deskách obcí, jichž by se mělo opatření obecné povahy dotýkat.
- Omezení nebo zákaz vstupu do lesa je nutné přezkoumat a v opatření obecné povahy odůvodnit, zda veřejný zájem na ochraně přírody a lesa převažuje nad právy osob, které chtějí do lesa vstupovat.
- Správní orgán není vázán návrhem na vydání opatření obecné povahy. Nemá povinnost vyhovět uživateli honitby. Opatření obecné povahy může být vydáno i v odlišném rozsahu, tj. v odlišném místním vymezení honitby nebo v odlišné délce trvání omezení.
- Správní akt je nutné odůvodnit, aby mohl být v případě potřeby přezkoumán ve správním soudnictví.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2016, sp. zn. 2 As 78/2016
V dané věci se spor týkal, zda pozemky jejichž vlastníkem byla Česká republika – Lesy ČR, s.p. náleží do honitby, i když se jedná o rozsáhlou vodní plochu.
Honební společenstvo se podanou žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích a následně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhalo začlenění pozemku vodní plochy do honitby. Honební společenstvo předložilo souhlas vlastníka – Lesy, ČR, s.p., které se začlením svých pozemků do honitby souhlasily. Předmětem sporu byla vodní přehrada Orlík, k níž se nemůže, podle honebního společenstva přistupovat jen jako k vodnímu dílu.
Honební společenstvo argumentovalo odbornými názory UHUL, který má na svých webových stránkách zveřejněny mapové přehledy honiteb, které prostupují přes vodní plochy, včetně přehrad.
S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že krajský soud pochybil, když část přehrady zahrnující jeden břeh a vodní plochu neuznal za součást honitby.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správní soudu vyplývá tato právní věta.
Pokud je pozemek s vodní plochou neoddělitelnou součástí prostředí volně žijící zvěře, kdy se jedná o ekosystém, např. mokřad nebo břeh, potom jsou tyto pozemky považovány za honební.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.08.2010, sp. zn. 9 As 14/2010