25 Cdo 18/2018 ,  II.ÚS 1984/18 ze dne 21. 5. 2019

Žalobce J. K. se v řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem domáhal náhrady škody ve výši 152 100 Kč po žalovaném - městu Jeseník. Škodu způsobil pád větve modřínu ve vlastnictví města Jeseník na automobil žalobce zaparkovaný poblíž jeho bydliště.

Případ řešil nejdříve Okresní soud v Jeseníku, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 C 139/2009-359 žalobu zamítl. Soud po provedeném dokazování včetně znaleckého posudku dospěl k závěru, že živá větev modřínu opadavého se odlomila v důsledku silnějšího poryvu větru (15,3 m/s) a vyšší křehkosti této dřeviny, což je jeho vlastnost. Modřín, který rostl na pozemku žalovaného města, byl v dobré kondici odpovídající jeho stáří a městskému prostředí, netrpěl hnilobou, jeho zdravotní stav ani poté nevyžadoval nějaký odborný zásah. Podle závěru soudu žalovaný neodpovídá za škodu vzniklou pádem odlomené větve, neboť neporušil svou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) ve smyslu zanedbání potřebné péče.

Po odvolání žalobce řešil spor Krajský soud v Ostravě. Ten vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s právním posouzením. Shrnul, že je zřejmé, že pád větve stromu na automobil žalobce byl způsoben okolnostmi, které nemají původ v zanedbání běžné údržby stromu, kterou žalovaný prováděl a pád živé větve v důsledku povětrnostní situace nemohl předvídat. Fyziologická vitalita stromu v době škodní události byla dobrá, do té doby nevyšly najevo poznatky o potřebě řešit údržbu stromu radikálně, aby se předešlo případnému odlamování větví. Při respektování povinnosti provádět běžnou údržbu stromu žalovaný nemohl zabránit škodě, která nastala pádem odlomené větve na automobil žalobce. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 152.100 Kč s příslušenstvím.

Dovolání k Nejvyššímu soudu 

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, a to v otázce porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

Uvedl, že provádění běžné údržby stromu podle konkrétní situace – zdravotního stavu stromu – není vždy postačující ke splnění povinnosti vlastníka stromu předcházet škodám způsobeným odlomenými větvemi, nýbrž je pouze nezbytným minimálním opatřením při plnění této povinnosti a pokud to vyžaduje konkrétní situace, musí být doprovázeno ještě dalšími opatřeními, alespoň snižujícími možnost vzniku škody tak, jak lze po obezřetném vlastníku rozumně požadovat. Dovodil, že odlomení větve v daném případě nebylo nepředvídatelné a žalovaný škodě mohl zabránit. Poukázal na to, že zjištěná maximální rychlost větru odpovídala podle stupnice mírnému vichru, že strom již nebyl nejmladší a za 9 let po škodní události byl poražen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku a nahradit mu náklady řízení.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud objasnil, že při právním posouzení projednávané věci se však nejedná o odklon od zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jak ho prezentoval dovolatel, neboť odlišný je právě skutkový základ věci sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, kdy výskyt suchých větví stromů indikoval potřebu další péče a údržby a též provedení dalších opatření za účelem zjištění příčin usychání.

Nejvyšší soud uvedl, že primární příčinou odlomení větve v nynějším případě byly akutní klimatické podmínky, strom byl zcela zdravý, odlomená větev byla živá, nebyla přítomna hniloba či nesprávné větvení stromu ani jiná vada, naznačující potřebu provedení jiné než běžné údržby.

Napadené rozhodnutí je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, podle níž kritériem odpovědnosti vlastníka stromu je vedle příčiny vzniku škody též objektivní možnost předvídat v daném místě a čase nebezpečí pádu stromu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015, ze dne 27. 4. 2017, sp.zn. 25 Cdo 4132/2016).

Nejvyšší soud odmítl další námitky dovolatele, které se týkaly skutkových zjištění a hodnocení důkazů, postrádaly charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřovaly totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem. 

Protože právní názor v napadeném rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné.

Dovolání proti výroku, jímž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 20.414 Kč, není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné z důvodu, že peněžité plnění nepřesahuje 50.000 Kč.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost

Ústavní soud 

Ústavní soud připomněl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy.

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku týkající se rozsahu prevenční povinnosti vlastníka stromu. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

Pro rozhodnutí Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud se v napadeném rozsudku přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami účastníků (v této souvislosti především stěžovatele) a své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vysvětlil. Dovolací soud se věcí zabýval v intencích příslušných procesních ustanovení, a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. Ústavní soud zdůraznil, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku a procesní předpis nezaručuje právo účastníka na meritorní projednání tohoto opravného prostředku. Odůvodní-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, což se v tomto případě stalo, neexistuje žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud zasahovat.

Ústavní soud neshledal závěr odvolacího soudu ani excesivním, ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K námitce zpochybňující řádnou péči žalovaného města Jeseník o obecní zeleň a přiložené fotodokumentaci Ústavní soud uvedl,
že s ohledem na svou výše vymezenou pravomoc není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že obecné soudy ve věci provedly rozsáhlé dokazování včetně pořízení znaleckého posudku a není proto jakýkoli důvod, aby Ústavní soud do této kompetence obecných soudů zasahoval.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence (415 obč. zák.) absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.03.2018, č.j. 25 Cdo 18/2018