Žalobci, (podnikající fyzické osobě) byla podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekce životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů uložena pokuta ve výši 4.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce měl dopustit tím, že v letech 2010 až 2011 neplnil zákonné povinnosti při ochraně lesa a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých, hlavně biotických činitelů - škody zvěří okusem, na lesním pozemku v katastrálním území Zvole, a to zanedbáním včasné a účinné ochrany vysázených stromků. Na ploše 0,33 hektaru u více jak 80 % jedinců byly zjištěny škody bočním a terminálním okusem zvěří. Uvedeným jednáním mělo dojít k porušení ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Žalobce byl přesvědčen, že mu byla pokuta uložena neoprávněně, neboť se nedopustil žádného porušení lesního zákona. Na svoji obranu uváděl, že příčinou uvedeného stavu bylo nedokončení oplocenky z důvodu kalamity vedlejšího lesního porostu v srpnu 2010. Stromky v předmětné porostní skupině byly vysázeny na jaře roku 2010 a na podzim roku 2010 začal žalobce stavět oplocenku, která nebyla dokončena z důvodu kalamity a jejího neprodleného zpracování na sousedním porostu.
Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k MŽP, ale jeho odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí inspekce potvrzeno. Žalobce se poté bránil proti rozhodnutí MŽP žalobou u Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány zcela přiléhavě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že skutečnosti zjištěné kontrolním šetření prokazují, že žalobce skutečně způsobil ohrožení životního prostředí. Uvedl, že v daném případě byl správně a úplně zjištěn skutkový stav potřebný pro učinění závěru o deliktní odpovědnosti žalobce a z těchto skutkových zjištění byly učiněny odpovídající právní závěry. Soud vyšel ze skutečnosti, že v předmětné porostní skupině se nacházelo velké množství čerstvě vysázených mladých stromků, které není možno bez nebezpečí jejich úhynu vystavit možnosti okusu ze strany zvěře. V každém případě je třeba tyto čerstvě vysázené stromky před okusem chránit, bez ohledu na to, zda již dosahuje plocha lesních porostů rozsahu 1 % z celkové výměry, jak požaduje § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky nebo nikoli.
Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
Při posuzování, zda se majitel lesa dopustil správního deliktu spočívajícím v tom, že nezajistil ochranu sazenic před okusem zvěří, není rozhodující celkový počet poškozených sazenic, ale procento poškozené plochy lesa.
Okusu zvěří není nikdy možno v úplnosti zabránit, a tedy není možno za správní delikt považovat zjištění každého stromku poškozeného okusem. Přesnou hranici, za níž už se jedná o správní delikt, přitom není možno přesně stanovit.
Přístup žalobce, který poukazuje na to, že okusem bylo poškozeno pouze 0,33 ha z celkové plochy 131,26 ha jím obhospodařovaných lesních pozemků, což činí 0,25 %, však není možno akceptovat. V daném případě totiž je podstatné to, že došlo k poškození cca 80 % stromků předmětného kontrolovaného nově zalesněného pozemku, čímž došlo k odsunutí doby, kdy dojde k zalesnění holiny, a tedy k prodloužení doby, kdy je předmětný porost vystaven působení škodlivých abiotických činitelů (eroze, vysychání půdy).
Podstatný tedy není poměr plochy se zjištěným poškozením a plochy ostatních jiných (nekontrolovaných) obhospodařovaných lesů jedním majitelem, ale procentuální velikost souvislé plochy, na níž k poškození došlo. V daném případě přitom jde o plochu 0,33 ha, a tedy o poškození natolik velké části lesních pozemků, kterou již není možno označit za bagatelní.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.02.2015, sp. zn. 10 A 134/2012.
Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích.
Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů.
Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.
Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.
Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.
V dané věci se jednalo o spor mezi Městem Hostomice, vlastníkem lesních pozemků a správními orgány Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) a Ministerstvem životního prostředí (MŽP).
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla Městu Hostomice uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b), písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1.000.000,- Kč.
Po odvolání MŽP pokutu snížilo na 800.000,- Kč. Město Hostomice přesto podalo proti rozhodnutí MŽP žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ten ji postoupil na Nejvyšší správní soud.
Město Hostomice se v žalobě hájilo tím, že uzavřelo smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. J.Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářské využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje.
Město Hostomice přitom poskytlo do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III. této smlouvy byl Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Z toho Město Hostomice vyvozovalo, že za poškození životního prostředí odpovídá podnikatel Ing. J.Š. a namítalo, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., vyplývá, že předpokladem nastoupení deliktní odpovědnosti je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku, kdy došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Takové činnosti se může dopustit vlastník lesa, ale i jiné subjekty, které svou činností mohou ohrozit životní prostředí.
Podle soudu dovozovalo MŽP odpovědnost Města Hostomice jen z jeho z vlastnictví majetku, odpovědnosti za stav majetku a z něho též odpovědnost za způsob hospodaření s majetkem. Tímto se MŽP opřelo o jiný, než v zákoně uvedený důvod a učinilo tak své rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Soud proto rozhodnutí vydané MŽP i správním orgánem I. stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil.
Právní věta:
Jestliže rozhodnutí správního orgánu obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním (není zachována jednota skutku) a když jednotlivé případy porušení právních povinností nejsou ve výroku vůbec přičleněny k jednotlivým skutkovým podstatám je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 5 A 42/2002
V daném případě se jednalo o spor spoluvlastníků lesních pozemků a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) resp. Ministerstva životního prostředí (MŽP) o výši pokuty, která jim byla ČIŽP udělena. Pokuty byly spoluvlastníkům uloženy dle ustanovení § 4 písm. zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože jako spoluvlastníci vymezených lesních pozemků v katastrálním území Hájek u Tišnova, nezajistili obnovu lesa na celkové ploše 4,01 ha porostní půdy, čímž měli vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, v důsledku čehož bylo poškozeno životní prostředí. Snížením stability okolních stojících porostů byl ohrožen lesní ekosystém v dané oblasti.
Výše uložených pokut se spoluvlastníkům (žalobcům) podle jejich vyjádření jevily nesmyslně vysoké. U první osoby se jednalo o pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., a pokutu ve výši 150 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. d) citovaného zákona. U druhé osoby uložila ČIŽP za uvedené delikty pokuty ve výši 40 000 Kč a 30 000 Kč. Po odvolání MŽP pokuty snížilo, ale spoluvlastníci lesních pozemků přesto podaly žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze. Argumentovali, mimo jiné tím, že uzavřeli smlouvu s třetí osobou, jejímž smyslem mělo být zabezpečení takového stavu lesa, který odpovídá zákonu. Městský soud konstatoval, že uzavřením této smlouvy se žalobci nemohli vyvinit ze své odpovědnosti. Ohledně výše uložených pokut městský soud uvedl, že správní orgány náležitě přihlédly ke všem hlediskům, jež stanoví zákon č. 282/1991 Sb. a neshledal, že by správní orgány překročily meze svého správního uvážení nebo je zneužily a žalobu zamítl.
Rozsudek městského soudu napadli žalobci kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten uvedl, že správní orgán v řízení o správním deliktu musí řádně prokázat kromě jednání i následek jako znak objektivní stránky deliktu. Je to nezbytné proto, aby odpověděl na otázku, zda se vůbec o delikt jedná a také proto, aby mohl posoudit druh, výměru, případně způsob výkonu ukládané sankce. Vytkl správnímu orgánu, že se nezabýval zkoumáním existujících smluvních vztahů, kdy povinnosti k ochraně lesa měly být zabezpečeny smluvním partnerem. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Právní věta:
Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti vlastníka lesa dle zákona o ČIŽP musí být mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří především objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání, nebo opomenutí.
K tomu, aby mohl příslušný správní orgán pokutu dle ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložit, musí prokázat, že konkrétní osoba svojí činností (popř. nečinností, či opomenutím) ohrozila a nebo poškodila životní prostředí v lesích, dále musí prokázat, že se tak stalo jejím vlastním zaviněním a dále i to, že došlo k zákonem předvídaném následku, tedy že životní prostředí bylo ohroženo či poškozeno určitým způsobem - vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, jež jsou škodlivými. Na žádný z těchto předpokladů vzniku deliktního jednání, jež je podrobeno sankci, nesmí správní orgán při dokazování rezignovat.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 1 As 15/2007
V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže stromků, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se dopustily dvě osoby poškozením plotu a vniknutím na pozemek majitele. Bylo odcizeno nejméně 15 ks stromků, jejichž hodnota byla 5.147,- Kč a dále byl poškozen plot. Stromky koupili a na pozemek vysázeli obvinění ještě v době, kdy byl pozemek obecní. Poté však obec pozemek prodala poškozenému. Okresním soudem byl oběma obviněným uložen peněžitý trest 10.000 Kč a povinnost zaplatit poškozenému škodu v hodnotě odcizených stromků. Obvinění podali proti rozsudku odvolání ke krajskému soudu, ale ten odvolání zamítl. Po dovolání řešil případ Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že koupí přešlo vlastnické právo k pozemku na poškozeného a přešly s ním do jeho vlastnictví i stromky, bez ohledu na to, kdo je na pozemku dříve vysázel. Nejvyšší soud uvedl, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly s tím, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu krádeže. Neposoudily však v potřebné míře všechny skutečnosti vztahující se k objasnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) předmětného činu. Soud konstatoval, že nebylo zřejmé, na základě čeho byl určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu. Dovolací soud shledal, že nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, který v případě trestného činu musí být vyšší než nepatrný. Vzhledem k vadám Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Trvalé porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou součástí pozemku jako věci hlavní. Vlastnictví k nim nabude okamžikem pevného spojení se zemí vždy vlastník věci hlavní, a to bez ohledu na to, kdo porosty na pozemku vysázel. Po vykopání se změní jejich právní charakter, neboť jsou odděleny od věci hlavní (pozemku) a stanou se samostatnou věcí a pro obviněné věcí cizí.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.04.2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006
V daném případě se jednalo o zalesnění pozemků, na které bylo vydáno rozhodnutí magistrátem města o prohlášení za les.
Uvedeným jednáním však bylo zasaženo do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů rostlin a živočichů, a to bez opatření nutného povolení – výjimky dle § 56 odst.1 zákona č.114/1992 Sb.
Uvedený pozemek byl navíc součástí Evropsky významné lokality. Zalesnění si objednal Státní pozemkový úřad u Lesů ČR a ty uzavřely na předmětnou činnost smlouvu o dílo s fyzickou osobou.
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla pozemkovému úřadu uložena pokuta ve výši 500.000 Kč. Pozemkový úřad se proti sankci odvolal k Ministerstvu životního prostředí, ale to potvrdilo rozhodnutí ČIŽP. Pozemkový úřad podal žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze.
Soud konstatoval, že zalesněním došlo k nedovolenému zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a k tomuto zalesnění nebyla udělena výjimka dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Bylo třeba respektovat jak zákon o lesích, tak zákon o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si příslušný souhlas orgánů ochrany přírody.
Zásadní otázkou sporu však bylo určení, kdo je odpovědný za spáchání uvedených správních deliktů. Při ukládání pokut podle zákona č. 114/1992 musí být nadevší pochybnost zjištěno, kdo se protiprávní činnosti dopustil. Napadené rozhodnutí však takové posouzení neobsahovalo, i když bylo prokázáno, že se na zalesnění podílely tři subjekty.
Soud uvedl, že v případě, kdy se na zalesnění podílely 3 subjekty, tak mělo být na podkladě zjištěného skutkového stavu náležitě vyjasněno, jaký úkol v řetězci objednatelů a dodavatelů jednotlivé subjekty plnily, a který subjekt fakticky protiprávní činnost vykonal. Takové hodnocení v rozhodnutí MŽP absentovalo, a proto jej soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá tato právní věta: V případě neoprávněného zalesnění je třeba určit subjekt, který se protiprávního jednání dopustil, a tato skutečnost musí být objasněna nade vší pochybnost. Pro uložení správní sankce musí být zjištěno, který subjekt protiprávní jednání fakticky uskutečnil. Bude-li spolehlivě prokázáno, kdo provedl nedovolený škodlivý zásah a prováděl zakázanou činnost, pak jen té osobě lze uložit pokutu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 08.06.2016, sp. zn. 9 A 151/2012