Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích.
Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů.
Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.
Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.
Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.
V dané věci se jednalo o spor mezi Městem Hostomice, vlastníkem lesních pozemků a správními orgány Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) a Ministerstvem životního prostředí (MŽP).
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla Městu Hostomice uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b), písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1.000.000,- Kč.
Po odvolání MŽP pokutu snížilo na 800.000,- Kč. Město Hostomice přesto podalo proti rozhodnutí MŽP žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ten ji postoupil na Nejvyšší správní soud.
Město Hostomice se v žalobě hájilo tím, že uzavřelo smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. J.Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářské využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje.
Město Hostomice přitom poskytlo do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III. této smlouvy byl Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Z toho Město Hostomice vyvozovalo, že za poškození životního prostředí odpovídá podnikatel Ing. J.Š. a namítalo, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., vyplývá, že předpokladem nastoupení deliktní odpovědnosti je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku, kdy došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Takové činnosti se může dopustit vlastník lesa, ale i jiné subjekty, které svou činností mohou ohrozit životní prostředí.
Podle soudu dovozovalo MŽP odpovědnost Města Hostomice jen z jeho z vlastnictví majetku, odpovědnosti za stav majetku a z něho též odpovědnost za způsob hospodaření s majetkem. Tímto se MŽP opřelo o jiný, než v zákoně uvedený důvod a učinilo tak své rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Soud proto rozhodnutí vydané MŽP i správním orgánem I. stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil.
Právní věta:
Jestliže rozhodnutí správního orgánu obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním (není zachována jednota skutku) a když jednotlivé případy porušení právních povinností nejsou ve výroku vůbec přičleněny k jednotlivým skutkovým podstatám je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 5 A 42/2002
V daném případě se jednalo o spor spoluvlastníků lesních pozemků a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) resp. Ministerstva životního prostředí (MŽP) o výši pokuty, která jim byla ČIŽP udělena. Pokuty byly spoluvlastníkům uloženy dle ustanovení § 4 písm. zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože jako spoluvlastníci vymezených lesních pozemků v katastrálním území Hájek u Tišnova, nezajistili obnovu lesa na celkové ploše 4,01 ha porostní půdy, čímž měli vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, v důsledku čehož bylo poškozeno životní prostředí. Snížením stability okolních stojících porostů byl ohrožen lesní ekosystém v dané oblasti.
Výše uložených pokut se spoluvlastníkům (žalobcům) podle jejich vyjádření jevily nesmyslně vysoké. U první osoby se jednalo o pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., a pokutu ve výši 150 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. d) citovaného zákona. U druhé osoby uložila ČIŽP za uvedené delikty pokuty ve výši 40 000 Kč a 30 000 Kč. Po odvolání MŽP pokuty snížilo, ale spoluvlastníci lesních pozemků přesto podaly žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze. Argumentovali, mimo jiné tím, že uzavřeli smlouvu s třetí osobou, jejímž smyslem mělo být zabezpečení takového stavu lesa, který odpovídá zákonu. Městský soud konstatoval, že uzavřením této smlouvy se žalobci nemohli vyvinit ze své odpovědnosti. Ohledně výše uložených pokut městský soud uvedl, že správní orgány náležitě přihlédly ke všem hlediskům, jež stanoví zákon č. 282/1991 Sb. a neshledal, že by správní orgány překročily meze svého správního uvážení nebo je zneužily a žalobu zamítl.
Rozsudek městského soudu napadli žalobci kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten uvedl, že správní orgán v řízení o správním deliktu musí řádně prokázat kromě jednání i následek jako znak objektivní stránky deliktu. Je to nezbytné proto, aby odpověděl na otázku, zda se vůbec o delikt jedná a také proto, aby mohl posoudit druh, výměru, případně způsob výkonu ukládané sankce. Vytkl správnímu orgánu, že se nezabýval zkoumáním existujících smluvních vztahů, kdy povinnosti k ochraně lesa měly být zabezpečeny smluvním partnerem. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Právní věta:
Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti vlastníka lesa dle zákona o ČIŽP musí být mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří především objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání, nebo opomenutí.
K tomu, aby mohl příslušný správní orgán pokutu dle ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložit, musí prokázat, že konkrétní osoba svojí činností (popř. nečinností, či opomenutím) ohrozila a nebo poškodila životní prostředí v lesích, dále musí prokázat, že se tak stalo jejím vlastním zaviněním a dále i to, že došlo k zákonem předvídaném následku, tedy že životní prostředí bylo ohroženo či poškozeno určitým způsobem - vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, jež jsou škodlivými. Na žádný z těchto předpokladů vzniku deliktního jednání, jež je podrobeno sankci, nesmí správní orgán při dokazování rezignovat.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 1 As 15/2007
V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže stromků, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se dopustily dvě osoby poškozením plotu a vniknutím na pozemek majitele. Bylo odcizeno nejméně 15 ks stromků, jejichž hodnota byla 5.147,- Kč a dále byl poškozen plot. Stromky koupili a na pozemek vysázeli obvinění ještě v době, kdy byl pozemek obecní. Poté však obec pozemek prodala poškozenému. Okresním soudem byl oběma obviněným uložen peněžitý trest 10.000 Kč a povinnost zaplatit poškozenému škodu v hodnotě odcizených stromků. Obvinění podali proti rozsudku odvolání ke krajskému soudu, ale ten odvolání zamítl. Po dovolání řešil případ Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že koupí přešlo vlastnické právo k pozemku na poškozeného a přešly s ním do jeho vlastnictví i stromky, bez ohledu na to, kdo je na pozemku dříve vysázel. Nejvyšší soud uvedl, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly s tím, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu krádeže. Neposoudily však v potřebné míře všechny skutečnosti vztahující se k objasnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) předmětného činu. Soud konstatoval, že nebylo zřejmé, na základě čeho byl určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu. Dovolací soud shledal, že nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, který v případě trestného činu musí být vyšší než nepatrný. Vzhledem k vadám Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Právní věta:
Trvalé porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou součástí pozemku jako věci hlavní. Vlastnictví k nim nabude okamžikem pevného spojení se zemí vždy vlastník věci hlavní, a to bez ohledu na to, kdo porosty na pozemku vysázel. Po vykopání se změní jejich právní charakter, neboť jsou odděleny od věci hlavní (pozemku) a stanou se samostatnou věcí a pro obviněné věcí cizí.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.04.2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006
V daném případě se jednalo o zalesnění pozemků, na které bylo vydáno rozhodnutí magistrátem města o prohlášení za les.
Uvedeným jednáním však bylo zasaženo do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů rostlin a živočichů, a to bez opatření nutného povolení – výjimky dle § 56 odst.1 zákona č.114/1992 Sb.
Uvedený pozemek byl navíc součástí Evropsky významné lokality. Zalesnění si objednal Státní pozemkový úřad u Lesů ČR a ty uzavřely na předmětnou činnost smlouvu o dílo s fyzickou osobou.
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla pozemkovému úřadu uložena pokuta ve výši 500.000 Kč. Pozemkový úřad se proti sankci odvolal k Ministerstvu životního prostředí, ale to potvrdilo rozhodnutí ČIŽP. Pozemkový úřad podal žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze.
Soud konstatoval, že zalesněním došlo k nedovolenému zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a k tomuto zalesnění nebyla udělena výjimka dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Bylo třeba respektovat jak zákon o lesích, tak zákon o ochraně přírody a krajiny a vyžádat si příslušný souhlas orgánů ochrany přírody.
Zásadní otázkou sporu však bylo určení, kdo je odpovědný za spáchání uvedených správních deliktů. Při ukládání pokut podle zákona č. 114/1992 musí být nadevší pochybnost zjištěno, kdo se protiprávní činnosti dopustil. Napadené rozhodnutí však takové posouzení neobsahovalo, i když bylo prokázáno, že se na zalesnění podílely tři subjekty.
Soud uvedl, že v případě, kdy se na zalesnění podílely 3 subjekty, tak mělo být na podkladě zjištěného skutkového stavu náležitě vyjasněno, jaký úkol v řetězci objednatelů a dodavatelů jednotlivé subjekty plnily, a který subjekt fakticky protiprávní činnost vykonal. Takové hodnocení v rozhodnutí MŽP absentovalo, a proto jej soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá tato právní věta: V případě neoprávněného zalesnění je třeba určit subjekt, který se protiprávního jednání dopustil, a tato skutečnost musí být objasněna nade vší pochybnost. Pro uložení správní sankce musí být zjištěno, který subjekt protiprávní jednání fakticky uskutečnil. Bude-li spolehlivě prokázáno, kdo provedl nedovolený škodlivý zásah a prováděl zakázanou činnost, pak jen té osobě lze uložit pokutu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 08.06.2016, sp. zn. 9 A 151/2012
V daném případě se jednalo o spor vlastníka lesa se správním orgánem (krajský úřad) o zalesnění holin na lesních pozemcích, které vznikly v době před nabytím vlastnictví lesa.
Rozhodnutím správního orgánu bylo vlastníkovi lesa termínově uloženo zalesnit stávající holiny (cca 1,5 ha) vhodnými dřevinami. Tyto holiny vznikly po úmyslné těžbě dřeva provedené v roce 2000, přičemž vymezené plochy jsou zarostlé náletovými dřevinami nevhodné skladby. Tento stav byl zjištěn kontrolou v roce 2016. Vlastník lesa byl poučen, že se v případě nedodržení termínu zalesnění vystavuje nebezpečí postihu pokutou až do výše 100 000 Kč.
Vlastník lesa napadl rozhodnutí správního orgánu u krajského soudu. Soud vyšel z faktického prokázání existence holin na předmětných lesních pozemcích a konstatoval, že vlastník lesa byl povinen vzniklé holiny zalesnit. Potvrdil, že i když vlastník lesa nabyl lesní pozemky po úmyslné těžbě až v roce 2012, tak nastupuje do práv a povinností svého předchůdce.
Uvedl, že jestliže nebyla splněna povinnost zalesnit holinu do dvou let jeho právním předchůdcem, pak nelze na takovou povinnost obnovy lesa rezignovat. Konstatoval, že je v souladu se zákonem, že povinnost zalesnit holiny byla vlastníku lesa uložena. Okolnost, že k zalesnění je třeba sjednání odborného subjektu, není důvodem pro oddalování zalesnění pozemku, který byl vytěžen již v roce 2000.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského v Hradci Králové vyplývá tato právní věta.
Při nabývání vlastnictví lesa si vlastník musí být vědom rozsahu a péče, která je s řádným obhospodařováním lesních pozemků spojena. Ten, kdo vlastní lesní pozemky musí zajistit řádné plnění povinností s tímto vlastnictvím ze zákona spojených, jejichž účelem je ochrana a rozvoj přírodních hodnot. Povinností vlastníka lesa je zalesnit vzniklé holiny na lesním pozemku podle lesního zákona v případě, že to neprovedl jeho právní předchůdce.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2017, sp. zn. 52 A 6/2017