Žalobkyně Veterinární univerzita Brno zemědělsky hospodařila a vykonávala právo myslivosti v oboře Poodří Kunín (dále jen „obora“). Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) v oboře dne 18. 12. 2018 provedla šetření, při kterém zjistila, že zde na pozemcích určených k plnění funkcí lesa neexistuje keřové patro a přirozená obnova lesa. Dále zjistila zřetelné četné pobytové znaky vysokého počtu spárkaté zvěře a mladé lesní kultury nepřiměřeně poškozené okusem, ohryzem, loupáním a vytloukáním.
V roce 2019 inspekce zahájila kontrolu plnění povinností na úseku ochrany lesa, přírody a krajiny. V návaznosti na její výsledek pak řízení o přestupcích. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021 shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“). Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK (dále „první přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že od 31. 3. 2014 do 25. 3. 2019 v částech obory ležících v I. a II. zóně odstupňované ochrany přírody Chráněné krajinné oblasti (dále „CHKO“) Poodří bez výjimky podle § 43 odst. 1 ZOPK hospodařila na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů.
V oboře chovala neúměrně vysoký počet oborní zvěře. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako trvající. Přestupek podle § 88 odst. 1 písm. a) ZOPK (dále „druhý přestupek“) měla spáchat žalobkyně tím, že uvedenou činností poškodila součást přírody ve zvláště chráněném území a nedovoleně změnila jeho dochovaný stav. Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK (dále „třetí přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že v konkrétně uvedené dny porušila podmínku č. 1 rozhodnutí o udělení výjimky vydané Agenturou ochrany přírody a krajiny (dále „AOPK“). Podle této podmínky měla být mufloní zvěř chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako pokračující. Za uvedené přestupky byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč a náhrada nákladů řízení.
Žalobkyně se proti rozhodnutí inspekce odvolala k Ministerstvu životního prostředí – žalovaný. Ten změnil rozhodnutí inspekce tak, že upřesnil část jeho výroku ve vztahu k druhému přestupku tak, aby byla nedovoleně poškozená část přírody blíže identifikovatelná. Dále snížil uloženou pokutu na 1 500 000 Kč. Inspekce totiž nezohlednila, že dopady činnosti žalobkyně na lesní ekosystém nebyly trvalé a v delším časovém horizontu nenapravitelné. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Uvedl, že žalobkyně byla prvním přestupkem uznána vinnou činností spočívající v jednání bez příslušného povolení (výjimky), a třetím přestupkem za jednání, jímž nerespektovala podmínky jí udělené výjimky. Nebyla proto porušena ani zásada ne bis in idem.
Ve vztahu k prvnímu přestupku městský soud nepřisvědčil námitce, že činnost žalobkyně nelze podřadit pod pojem „intenzivní technologie“. Tento pojem značí jeden ze způsobů jednání, které může způsobit následky uvedené v § 26 odst. 3 písm. c) ZOPK. Podstatou přestupku však byla činnost, která mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů zařazovaných do I. a II. zóny CHKO. Podle výpočtů inspekce ze dne 18. 12. 2019 přesahovaly počty zvěře normovaný stav v případě daňků o 130 % a o 100 % v případě muflonů. Tato zjištění žalobkyně nijak věcně nerozporovala, a proto nezaložily pochybnosti o neúměrném chovu oborní zvěře, který mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému. Proto bylo možné tuto činnost považovat za intenzivní technologii jak věcně, tak časově. K podřazení činnosti pod tento pojem je rozhodující možnost způsobení změn v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Inspekce přitom přesvědčivě odůvodnila, že přesně takové činnosti se žalobkyně v oboře dopouštěla.
Dále městský soud neshledal důvodnou ani námitku neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí ohledně prvního přestupku. Skutková věta obsahovala dostatečné věcné, časové i místní vymezení skutku. Nemohl být zaměnitelný s jiným či vyvolat obavu, že by v budoucnu byla žalobkyně postižena pro stejný skutek. Ve vztahu k námitce neurčitosti skutkové věty u třetího přestupku městský soud shledal, že skutková podstata přestupku byla zcela jednoznačně vymezena porušením podmínky č. 1 konkrétního rozhodnutí o udělení výjimky konkrétního čísla jednacího. Tato podmínka stanovila, že mufloní zvěř měla být chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Ve vztahu k udělené výjimce byl tedy přestupkem stav, kdy žalobkyně v uvedených dnech nedodržovala podmínku č. 1 udělené výjimky, což bylo zjištěno a zaznamenáno na základě kontrolních šetření v terénu s uvedením počtu kusů muflonů, kteří se pohybovali mimo aklimatizační obůrku.
Městský soud nepřisvědčil ani námitkám, že v případě třetího přestupku byla porušena zásada ne bis in idem. Žalobkyně byla totiž v minulosti uznána vinnou z přestupku spočívajícího v porušení podmínky č. 1, 2 a 8 výjimky, za což jí AOPK uložila pokutu 30 000 Kč. Žalobkyně považovala tento přestupek za trvající, a tedy již postižený AOPK v jejím rozhodnutí. Podle městského soudu však byla žalobkyně shledána vinnou z porušení podmínky č. 1 výjimky od začátku roku 2018 do 14. 1. 2019, tj. dlouho před tím, než za porušení téže podmínky byla uznána vinnou ve dnech uvedených ve výroku I. c) rozhodnutí inspekce. Jednalo se tedy o postižení za jiný stav, než byly dílčí útoky zjištěné v této věci, které nelze považovat za jeden přestupek trvající (spočívající v udržování protiprávního stavu). Naopak se jednalo o přestupek pokračující, jelikož porušení výjimky žalobkyní nebylo trvalé. Pohyb muflonů mimo aklimatizační obůrku byl prokazatelně zjištěn jen v konkrétních dnech, uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Přitom platí, že v případě pokračování přestupku je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého jakýkoliv kontrolní úkon ze strany příslušného orgánu, který přestupek projednává. Potrestání žalobkyně za obdobný přestupek v minulosti proto neznamenalo, že žalobkyně nemohla být za obdobné dílčí pokračující útoky v budoucnosti postižena.
Kasační stížnost
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Nesouhlasila se závěrem městského soudu, že se v případě třetího přestupku dopustila přestupku pokračujícího. Městský soud vyšel ze závěru provedené kontroly, ze kterého vyplývá, že porušení výjimky nebylo zjištěno jako trvalé. Žalobkyně se ohradila proti způsobu provedení kontroly, která byla prováděna v jednotlivé dny, které na sebe nenavazovaly a kontrola následně vedla k závěru, že šlo o pokračující přestupek. „Pohyb zvěře mimo oboru“ však nelze považovat za jednotlivé dílčí útoky, neboť zcela chybí základní znak jednání – vůle. Naopak „neopravení plotu“ lze považovat za opomenutí, tedy jednání. Nemohlo se proto jednat o pokračující přestupek páchaný dílčími útoky, protože v takovém případě by musel každý útok naplňovat základní znaky přestupku, což nebylo v této věci splněno.
Dále dle stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno, že by hospodařila způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. K tomu uvedla, že AOPK jí udělila výjimku, kterou následně i po kontrole provedené inspekcí prodloužila. To by se však nestalo, kdyby existovaly pochybnosti ohledně způsobu hospodaření na daném území.
Stěžovatelka dále namítala, že ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by narušila biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystémů tak, jak to vyžaduje ZOPK. Znalkyně se zabývala jednotlivými důsledky hospodaření v oboře, ale neuvedla, že právě chov zvěře nad rámec počtu povoleného výjimkou mohl podstatně narušit biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystému. Znalkyně totiž tuto výjimku zcela opomenula. S těmito namítanými vadami znaleckého posudku se však městský soud vůbec nevypořádal.
V neposlední řadě stěžovatelka tvrdila, že znalecký posudek vůbec nebylo možné použít jako podklad rozhodnutí ve věci. Znalkyně z oboru dendrologie se totiž vyjadřovala k otázkám, které nespadaly do její specializace, například k počtům kusů zvěře. Tím překročila rozsah své znalecké odbornosti. Navíc nekvalifikovala jakékoliv srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru. Znalecký posudek se pak vůbec nezabýval existencí příčinné souvislosti mezi vyšším počtem zvěře, než bylo povoleno rozhodnutím o výjimce, a mezi tvrzenými dopady na biodiverzitu a ekologickou stabilitu. Posudek se zabýval pouze chovem zvěře a nezohlednil existenci rozhodnutí o výjimce, neboť je zřejmé, že vliv na biodiverzitu a ekologickou stabilitu by měla i zvěř chovaná v povolených počtech.
Stěžovatelka zdůraznila, že případy volného pohybu mufloní zvěře mimo stanovenou plochu byly způsobeny pádem stromů na oplocení obůrky, o čemž byla informována AOPK. Stěžovatelka oplocení opravila a mufloní zvěř do ní navrátila, čímž odstranila nastalý stav. I přes to však obdržela pokutu, kterou uhradila.
Závěrem dodala, že obora byla řádně postavena, zkolaudována a schválena ještě před vyhlášením CHKO Poodří. Při vyhlášení CHKO nebyla stanovena žádná omezení v provozu obory. Stejně tomu bylo i při vyhlašování následné zonace uvnitř obory. Stavy zvěře v oboře jsou stanoveny dle platného mysliveckého zákona a prováděcích vyhlášek a nedosahují maxima možného normovaného stavu na výměru obory.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud připomněl, že povinnost řádného odůvodnění (soudního) rozhodnutí nelze ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý žalobcem uplatněný argument. V určitých případech lze akceptovat i odpovědi implicitní. Tento postup je obzvláště vhodný v případě, kdy jsou námitky uspořádány nesystematicky, zčásti se překrývají či přímo opakují, jako tomu bylo v posuzované věci.
Zároveň však platí, že i v případě takto zdůvodněné žaloby musí soud vůči argumentaci žalobce předložit vlastní ucelený argumentační systém, který poskytne právě i implicitní odpovědi na výslovně nevypořádané dílčí námitky. Pokud tak neučiní a některé z žalobních námitek zcela opomene, je namístě zrušit jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost, a to bez ohledu na případnou „horší přehlednost“ podané žaloby.
Nepřípustné kasační námitky
Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá–li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nepřípustné námitky se týkaly znaleckého posudku, způsobů provádění kontroly a srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru.
Přípustné kasační námitky
Z přípustných kasačních námitek se soud nejprve zabýval námitkou, že se v případě třetího přestupku jednalo o přestupek pokračující. Stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku vznesla již v žalobě a městský soud se s ní v napadeném rozsudku nijak nevypořádal. Tato námitka je svým obsahem námitkou nepřezkoumatelnosti. Podle ustálené judikatury totiž platí, že opomene–li krajský (zde městský) soud vypořádat řádně uplatněnou žalobní námitku, zatíží svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v napadeném rozsudku chybí věcný přezkum správnosti závěru správních orgánu v reakci na řádně uplatněné žalobní námitky povahy třetího přestupku. Námitky uvedené v této části žaloby však městský soud nevypořádal ani implicitně jinou úvahou uvedenou v napadeném rozsudku. Tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, kvůli které jej musel Nejvyšší správní soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost, jelikož se řádně nevypořádal s částí uplatněných žalobních námitek. Ve zbývajícím rozsahu však shledal kasační stížnost nepřípustnou.
Právní věta
Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní námitky, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud opomenul na některé žalobní námitky reagovat a nereagoval na ně ani implicitně. Jednalo se přitom o právní argumenty, které řádné vypořádání vyžadovaly; nešlo o pouhý dílčí nedostatek odůvodnění, ale o závažnou vadu rozhodnutí, která zapříčinila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.12.2024, č.j. 8 As 212/2023-45