V posuzované věci se jednalo o činnosti související s těžbou a dopravou dřeva na území národního parku, kdy bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Spor byl veden žalobkyní - Kašperskohorské městské lesy s. r. o., proti žalovanému - Ministerstvu životního prostředí o to, zda bez příslušné výjimky a souhlasu bylo možné realizovat úpravy vodních toků a těžbu.
Správa Národního parku Šumava vydala dne 9. 5. 2023 pod sp. zn. SZ NPS 09091/2022/42NPS04453/2023 rozhodnutí, ve kterém výrokem I. rozhodla, že žalobkyně je vinna tím, že v průběhu let 2021 a 2022 celkem na šesti místech Národního parku Šumava prostřednictvím dodavatelské firmy V. B. zajistila, svými zaměstnanci přímo řídila a kontrolovala provádění prací spočívajících v úpravě koryta vodního toku Pěnivý potok a koryta jeho bezejmenných přítoků.
Tímto v rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla žalobkyně bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků a tím se dopustila přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Dále se žalobkyně dopustila v roce 2022 přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, a to prostřednictvím dodavatelské firmy J. K., kdy na základě písemné smlouvy zajistila a prostřednictvím svých zaměstnanců přímo na místě řídila a kontrolovala provádění prací.
Téhož přestupku se pak dopustila žalobkyně v roce 2022 v porostních skupinách na pozemku parc. č. 293 v k.ú. Studenec u Stach v Národním parku Šumava v zóně soustředěné péče s dlouhodobým cílem ochrana biodiverzity na ploše 1,4 ha zadala a nechala prostřednictvím druhých osob provést selektivní odstraňování dřevin, konkrétně bříz a následný odvoz většiny takto vzniklé dřevní hmoty, čímž došlo k odstranění veškerých zde přírodně rostoucích bříz, což způsobilo negativní ovlivnění lesního porostu, čímž v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku vykonala činnost, kterou mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.
Dalšího přestupku se žalobkyně dopustila v letech 2021–2022 na území Národního parku Šumava na pozemku parc. č. 722/1 k. ú. Červená u Kašperských Hor, kdy zajistila prostřednictvím svých zaměstnanců odtěžení a odvoz veškerých vykácených stromů v části klidového území č. 82 – Pěnivý potok v zóně přírodně blízké s dlouhodobým cílem nerušený průběh přirozených dějů a tím jednala v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a spáchala přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Za spáchání těchto přestupků žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč.
Žalobkyně si proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2023 č.j. MZP/2023/212/1652 změnil část II výroku prvoinstančního rozhodnutí, v němž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 500 Kč, a to tak, že tuto částku snížil na 1 000 Kč. Zbývající část prvoinstančního rozhodnutí, tj. výrok I. zbývající část druhého výroku a výrok III a IV byl žalovaným potvrzen.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je na základě smlouvy uzavřené s městem Kašperské Hory pachtýřem pozemků určených k plnění funkcí lesa, proto má vůči těmto pozemkům postavení vlastníka lesa ve smyslu § 58 odst. 1 lesního zákona.
Žalobkyně provedla na uvedených pozemcích těžbu zaměřenou primárně na těžbu smrků napadených lýkožroutem smrkovým a dalšími kůrovcovými brouky, jakož i těžbu kůrovcových souší a dalších stromových jedinců, suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených a následně přibližování a odvoz vytěžené dřevní hmoty.
Terén na dotčených pozemcích byl v době provádění těžby a transportu dřeva na některých místech podmáčený, proto žalobce provedl dočasné úpravy koryta Pěnivého potoka spočívající mimo jiné ve zpevnění jeho částí dotčených transportem dřeva a v dočasném zatrubnění tak, aby po skončení prací bylo možno obnovit původní stav. V místech, kde v důsledku přibližování dřevní hmoty došlo k vytlačení kolejí, hodlá žalobce po skončení prací provést zarovnání terénu.
Žalobkyně byla přesvědčena, že jedná v souladu se svým hospodářským plánem, který byl schválen na základě závazného stanoviska Správy Národního parku Šumava, když povaha těchto činností se dle žalobce nevymykala běžné lesnické praxi. Přesto bylo toto jednání žalobce posouzeno jako přestupkové jednání, které spatřovala Správa Národního parku Šumava v tom, že žalobce celkem na šesti místech upravil koryto Pěnivého potoka a koryta jeho bezejmenných přítoků v podobě narovnání koryt vodních toků, umístění propustků o délce cca 8 metrů, zásyp kamenem a v jednom případě ve vytvoření brodu bezejmenném přítoku formou zaskládáním koryta klestem, když dle prvostupňového orgánu se jednalo o činnost zakázanou podle § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Žalobkyně zejména namítla nesprávné posouzení námitky systémové podjatosti orgánu prvního stupně, když v odvolání namítala, že pracovníci Správy Národního parku Šumava jsou z rozhodování vyloučeni z důvodu tzv. systémové podjatosti vyplývající z toho, že Správa Národního parku Šumava je podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny příslušná hospodařit s lesy, s pozemky určenými k plnění funkcí lesa a s jiným majetkem na území Národního parku Šumava, když v tomto postavení zajišťuje hospodaření ve státních lesích, tedy je účastníkem hospodářské soutěže a působí na stejném relevantním trhu jako žalobce coby její konkurent.
Žalobkyně plnila povinnosti, které vyplývají ze zákona č. 282/1991 Sb. a zákona č. 17/1992 Sb., neboť jednala v krajní nouzi. Nesprávně je v jejich činnostech spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť tyto činnosti byly realizovány výlučně v souvislosti s nahodilou těžbou aktivních kůrovcových stromů na pozemcích, vůči nimž vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka lesa ve snaze zabránit dalšímu šíření kůrovcovitých brouků.
Žalobkyně se domnívala, že neporušila ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny v případě, neboť zásahy do toku Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny s cílem minimalizovat škodlivý dopad kůrovcem napadeného dřeva. Podle žalobkyně veškeré zásahy do koryta Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku města Kašperské Hory, proto nebylo zapotřebí výjimky podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť potřebnou výjimku udělil žalobkyni přímo zákonodárce v § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Podle žalobkyně nebyl prokázán rozpor její činnosti s § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebylo prokázáno, že činnostmi popsanými ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí došlo k porušení zákazu obsaženého v § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobkyně žalovaný zcela ignoroval skutečnost, že v přestupkovém řízení je prokázání viny obviněnému na straně správního orgánu nikoli na straně obviněného. I přes tuto absenci povinnosti žalobkyně předložila zprávu z terénního šetření zpracovanou Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Podle žalobkyně všechny negativní následky její činnosti, které žalovaný popisuje, by se dostavily ve větším plošném rozsahu, pokud žalobkyně na těžbu a odvoz kůrovcem napadené dřevní hmoty by rezignovala.
Krajský soud
Soud se nejdříve zabýval námitkou systémové podjatosti orgánu prvního stupně. Dle soudu, námitka žalobkyně, že je zájmem subjektu, který plní zákonnou povinnost správního orgánu přírody a krajiny konkurenčně znevýhodnit jiného vlastníka či nájemce lesa, je zcela nedůvodná. Správa Národního parku Šumava plní jen povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny proto tedy do podnikání na trh nenastoupila ze svého rozhodnutí, ale ze zákona, jako státní příspěvková organizace.
Soud rovněž poznamenal, že ze strany žalobkyně nebyla namítána systémová podjatost Správy národního parku Šumava jako orgánu ochrany přírody a krajiny při vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nezbytného ke schválení hospodářského plánu.
Soud konstatoval, že žalobkyně prováděním úprav koryt vodních toků na území Národního parku Šumava porušila ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, a to ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a bližší ochranné podmínky obsažené v § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle § 16 odst. 2 písm. k), je zakázáno upravovat přirozená koryta vodních toků než odstraňovat splaveniny. Úpravy koryt vodních toků byly žalobkyní realizovány bez příslušné výjimky a souhlasu orgánu ochrany přírody, tedy v rozporu s § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy předmětnou činností bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, včetně těch nejpřísněji chráněných a nejvnímavějších k opakovanému rušení, neboť většina úprav koryt vodních toků byla realizována v klidovém území a v zóně přírodě blízké, jejímž dlouhodobým cílem je nerušený průběh přirozených dějů.
Dále soud odmítl tvrzení žalobkyně, že jednala ve stavu krajní nouze už s ohledem na skutečnost, že tyto práce byly prováděny postupně během let 2021, 2022, kdy žalobkyně měla s ohledem na tuto dobu dostatek času na podání žádosti o výjimku nebo o vydání souhlasu. Proto souhlasil s tvrzením žalobkyně, že činnost prováděla v souvislosti s nahodilou těžbou kůrovcových stromů a jejich následnou dopravou za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku, a proto se § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírodě a krajiny na její realizaci nevztahuje.
Soud také odkázal na § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož lesy v národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských a ustanovení o zásazích proti škůdcům v případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.
Dle soudu nelze považovat protiprávní jednání žalobkyně v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny za činnost, kterou by zamezovala škodě na životním prostředí, tedy že by se jednalo o jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích. Jestliže úpravy koryt vodních toků souvisely s prováděním těžby a dopravy dříví, nelze z toho dovodit, že hrozila značná škoda na majetku města Kašperské hory, a že provedením těchto úprav došlo k odvrácení hrozby značné škody.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Subjekt, který rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků se tím dopustí přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stejného přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny se dopustí ten, kdo vykoná činnost v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku, kterou by mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.
Za spáchání těchto přestupků hrozí hospodařícímu subjektu pokuta s horní hranici zákonem stanovené sazby, která představuje dle § 88 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny částku 2 miliony korun. O protiprávní jednání hospodařícího subjektu v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny by se nejednalo, pokud by šlo jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.12.2024, č.j. 57 A 3/2024–67.