V dané věci byl veden spor mezi Magistrátem města Zlín (odpůrce) a obcí Březnice (navrhovatelka) o regulaci místního provozu na pozemní komunikaci vedoucí přes lesní pozemky v katastrálním území obce Březnice u Zlína. Magistrát města Zlín (odpůrce) vydal dne 12. 1. 2018 opatření obecné povahy ve věci stanovení místní úpravy provozu na účelové komunikaci, spočívající v umístění svislého dopravního značení „č. B 11 – Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „č. E 13 s textem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU“, a to na každém z obou vjezdů na pozemní komunikaci na parcele č. 2323 v k.ú. Březnice u Zlína.
V reakci na instalování této dopravní značky reagovala navrhovatelka (obec Březnice) podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy ke Krajskému soudu v Brně. Jako důvod uvedla zvýšenou hustotu provozu v obci Březnice, neboť řidiči ze sousedních obcí, po přijatém opatření pro průjezd do Zlína a zpět, začali využívat především komunikaci vedoucí přes obec Březnice. Navrhovatelka argumentovala rozporem vydaného opatření s § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dle tohoto ustanovení lze veřejný přístup na účelovou komunikaci omezit pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka. Krajský soud však návrh zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vztahu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), a zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud považoval § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona za normu speciální vůči úpravě obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, neboť § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona zvláštním způsobem upravuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stěžovatelka tvrdila, že mezi těmito zákony neexistuje vztah speciality vždy a za všech okolností, jak to dovodil krajský soud, ale že je nezbytné tuto otázku hodnotit individuálně s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že vztah speciality lesního zákona vůči zákonu o pozemních komunikacích byl již dříve předmětem výkladových sporů. To vedlo zákonodárce k novelizaci zákona o pozemních komunikacích, a to zákonem č. 152/2011 Sb., s účinností od 1. 7. 2011. Uvedený zákon mimo jiné doplnil ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o větu: Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy 21) tím není dotčena. Poznámka č. 21) vyjmenovává např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích. Z toho vyplývá, že zákony chránící životní prostředí, včetně prostředí lesa, mohou obsahovat řadu zvláštních norem ohledně přístupu na účelové komunikace oproti normám zákona o pozemních komunikacích.
Z výše uvedených důvodů není stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, je zvláštní normou ve vztahu k § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Zákaz vjezdu a stání na zpevněných i nezpevněných lesních cestách se tedy řídí výlučně § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.08.2018, čj. 10 As 148/2018 - 38)
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.08.2019, sp. zn. 10 As 148/2018