Soudnímu sporu předcházelo udělení pokuty Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP), která uložila žalobci Volarské lesní a dřevařské společnosti, s. r. o. rozhodnutím ze dne 4. 2. 2016 pokutu ve výši 60.000 Kč. Sankce byla uložena za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce - Volarská lesní a dřevařská společnost, s. r. o., se měl protiprávního jednání dopustit tím, že ohrozil životní prostředí v lesích, když zadal zhotoviteli, (společnosti PERPERUNA ECO s. r. o.), provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl.

Žalobce Volarská lesní a dřevařská společnosti, s. r. o., se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 25. 7. 2016 k Městskému soudu v Praze.  Městský soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Žalobce totiž ke dni 1. 1. 2018 zanikl v důsledku vnitrostátní fúze sloučením, a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Podle městského soudu povaha věci, tj. žaloba proti rozhodnutí o správním deliktu, který byl spojen výhradně jen s osobou žalobce, neumožňovala pokračovat v řízení s jeho právním nástupcem společnosti Městské lesy Volary s. r. o.

Kasační stížnost

Společnost Městské lesy Volary s.r.o. (stěžovatel) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Stěžovatel argumentoval, že předmětem řízení je soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o uložení sankce, která již byla původním žalobcem v celém rozsahu uhrazena. Zrušení rozhodnutí žalovaného soudem by se přitom mohlo významným způsobem projevit v právní sféře stěžovatele, neboť by v takovém případě mohl, byť v závislosti na dalších okolnostech, uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud rozhodl nezákonně o odmítnutí žaloby. Podle přesvědčení stěžovatele měl městský soud po zániku žalobce pokračovat v řízení se stěžovatelem jako jeho právním nástupcem. Stěžovatel argumentoval, že práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na nástupnickou právnickou osobu podle § 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou. Univerzální sukcese přitom postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá.

Podle žalovaného (MŽP) přechod deliktní odpovědnosti v rozsahu správní sankce za jednání zaniklé společnosti může přicházet v úvahu jen v případě, kdy porušitel zanikl bez likvidace v průběhu správního řízení a za jeho zánikem stojí snaha vyhnout se důsledkům veřejnoprávní odpovědnosti za porušení pravidel těžby dřeva v lese. S ohledem na princip právní jistoty je možnost veřejnoprávního postihu nástupce porušitele nutno vykládat restriktivně.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzovaném případě je situace specifická v tom, že na stěžovatele přešlo jmění původního žalobce po skončení správního řízení, konkrétně až v průběhu řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, a to na základě projektu vnitrostátní fúze sloučením ze dne 2. 8. 2017. Mezi účastníky řízení zároveň není sporu o tom, že právní předchůdce stěžovatele již v mezidobí pokutu uloženou napadeným správním rozhodnutím uhradil. Nejedná se tedy o situaci, kdy by mohla být uložená sankce za správní delikt nepřípustně vykonávána na stěžovateli jako právním nástupci delikventa.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je možné dovodit, že stěžovatel byl napadeným správním rozhodnutím zkrácen na svých právech, zejména mohlo dojít k zásahu do jeho majetkové sféry, neboť převzaté jmění bylo nižší o částku odpovídající tímto rozhodnutím uložené pokutě. Městský soud proto měl jeho procesní nástupnictví připustit, aby mu bylo umožněno po zániku žalobce pokračovat v řízení o žalobě a hájit zde svá práva. Žalovanému, podle soudu, nelze přisvědčit, že by procesnímu nástupnictví stěžovatele, jakkoliv odporoval účel přeměny žalobce uvedený v projektu o vnitrostátní fúzi sloučením, neboť ten na uvedené zkrácení práv stěžovatele nemá vliv.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud uvážil o otázce možnosti procesního nástupnictví stěžovatele dle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. nesprávně, a z toho důvodu rovněž nezákonně rozhodl o odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto usnesení městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).  

Právní věta:

1.  V případě právního nástupnictví (sukcese) určitý subjekt vstupuje do pozice subjektu jiného. Singulární sukcese znamená, že právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti. Při univerzální sukcesi naopak dochází k převzetí všech práv a povinností právního předchůdce.
2.  Univerzální sukcese postihuje všechna práva a povinnosti jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní povahy vyjma těch, které zákonodárce z univerzální sukcese výslovně vyjímá. Takovou výjimkou je též 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který ukládá soudu vzít při posuzování procesního nástupnictví v úvahu „povahu věci“.
3.  Při fúzi sloučením tedy dochází k univerzální právní sukcesi zanikající společnosti na společnost nástupnickou a podle 178 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku přecházejí práva a povinnosti zanikajících právnických osob při jejich sloučení na nástupnickou právnickou osobu.
4.  Stěžovatel, který vstoupil do práv a povinností žalobce, by měl mít možnost brojit proti správnímu rozhodnutí, v jehož důsledku (uložením pokuty, kterou jeho právní předchůdce uhradil) došlo k zásahu do jeho práv (zmenšení jeho jmění).