V projednávané věci se jednalo o prokázání zaplacení záloh firmě VH & DC, a. s., na dodávku dřevařského materiálu v celkové hodnotě 9 900 000,- Kč. Stěžovateli V. K. byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 168 000,- Kč. Důvodem takového postupu finančního orgánu bylo neprokázání výdajů stěžovatelem. Konkrétně šlo o zálohy na dodávku dřevařského materiálu, které měl stěžovatel podle uzavřených kupních smluv a zálohových faktur poskytnout společnosti VH & DC, a. s. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil, podle finančního úřadu, stejně jako příjmové doklady zmocněné účetní firmy Dataexpres, s. r. o., spolehlivě neprokázaly zaplacení poskytnutých záloh a jejich přijetí firmou VH & DC, a. s., resp. jí zmocněnou účetní firmou Dataexpres, s. r. o. Předmětné pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy VH & DC, a. s.

Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.

Stěžovatel na zamítnutí reagoval žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten však rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství s odůvodněním, že faktickou úhradu záloh uvedených na dokladech založených v účetnictví stěžovatele se mu nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, především s ohledem na rozpory ve výpovědi stěžovatele a nesoulad dat v příjmových dokladech. Tyto příjmové doklady neobsahovaly ani podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl podle tvrzení svědkyně G. vždy náležitostí příjmového dokladu. Městský soud rovněž pochyboval o možnosti zaplacení částky ve výši 9 900 000,- Kč v hotovosti.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Soud konstatoval, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky "rozložení důkazního břemene". V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na závěry k této otázce uvedené v konstantní judikatuře. V ní mimo jiné zdůraznil, že "důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí". Jestliže stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých záloh uzavřenými kupními smlouvami, zálohovými fakturami a příjmovými pokladními doklady, přičemž tyto doklady nekorespondovaly s účetními doklady smluvní strany, je podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr finančních orgánů, že obchodní vztahy stěžovatele s firmou VH & DC, a. s., byly jen formální, správný. Stěžovatel neprokázal, že celková částka 9 900 000,- Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto byl základ daně zvýšen o uvedenou částkou důvodně.

Ústavní stížnost

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že splnil svoji důkazní povinnost, neboť jím předložené faktury, kupní smlouvy a příjmové pokladní doklady jsou zcela postačující k prokázání jím uvedených výdajů a bylo povinností finančních orgánů, aby v případě, že na jejich hodnověrnost měly jiný názor, stěžovateli prokázaly opak, tedy že k zaplacení těchto výdajů stěžovatelem fakticky nedošlo. Postup finančních orgánů, které po stěžovateli požadovaly prokázání zaplacení výše uvedených výdajů, tak stěžovatel považoval za neústavní, nezákonný, neboť prý šel nad rámec zákonné povinnosti uložené daňovým subjektům.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění vyplývajících jak z rozhodnutí finančních orgánů, tak i z rozsudku Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud uvedl, že důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.

Ústavní soud poukázal na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

Ústavní soud dále doplnil, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je mj. chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta:

Daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v již zmiňovaném § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle uvedeného ustanovení dříve platného zákona platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. III.ÚS 3600/12