Obviněný M. I. jako výkonný ředitel společnosti G. a později jako její prokurista se dopustil podvodu, když předstíral, že je jednatelkou společnosti paní I. K., zmocněn k převzetí uschovaných osobních finančních prostředků I. K., ve výši 800 000 Kč.  Dále bez vědomí jednatelky společnosti I. K., nechal zadat příkazy k převodu finančních prostředků, a to za účelem úhrady závazků společnosti M. & D. T., kde působil také jako prokurista a následně i jako společník, čímž byla společnosti G. způsobena škoda v celkové výši 1 234 878 Kč.

Obviněný také objednal v celkem 16 případech kulatinu v hodnotě 1 185 714 Kč, kterou pak následně nechal dopravit do areálu společnosti M. & D. T., okres Litoměřice, kde byla tato kulatina zpracována, ačkoliv náklady na pořízení a dopravení kulatiny nechal účtovat na vrub společnosti G., čímž společnosti G. způsobil škodu ve výši 1 295 372 Kč.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 T 43/2017, uznal obviněného M. I.  vinným z podvodu a zpronevěry, za což mu uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech na dobu 4 (čtyř) let. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozené I. K., ve výši 800 000 Kč, a společnosti G., ve výši 2 792 216 Kč.  

Po neúspěšném odvolání u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci si podal obviněný dovolání k Nejvyššímu soudu.

Dovolání

Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že právě v této trestní věci došlo k hmotně právnímu pochybení, když oba soudy nižších stupňů náležitě nevyhodnotily všechny okolnosti případu (některé námitky uvedené v odvolání soud druhého stupně nevyhodnotil vůbec), v důsledku čehož byl jejich postup v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Zopakoval proto svou obhajobu, že zápočty mezi společností G. a společností M. & D. T., byly prováděny vždy podle řádně zaúčtovaných faktur. Stalo se tak po vzájemné dohodě s paní I. K., při níž došlo k započtení vzájemných pohledávek a finančně se tím snižoval dluh společnosti G. vůči společnosti M. & D. T.

V závěru svého podání dovolatel několikrát zopakoval, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že samotný skutkový stav je v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Skutkový stav, který soudy zjistily, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud uvedl, že důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

Nejvyšší soud zdůraznil, že je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost.

V této souvislosti soud připomněl, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, které uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo především v případě, pokud namítl, že oba soudy nižších instancí v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nehodnotily dostatečně pečlivě provedené důkazy. Konkrétně nesouhlasil s tím, jakým způsobem hodnotily svědecké výpovědi., zejména když se náležitě nevypořádaly s rozpory, které se v jejich výpovědích objevily.

Soud uvedl, že se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že jak rozhodnutí soudu druhého stupně, tak jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení daných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem, který shledal, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry tohoto soudu na straně druhé. Nejvyšší soud neměl, co by oběma soudům v tomto směru mohl vytknout a s jejich hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožnil a na ně odkázal.

Soud zhodnotil, že dovolací argumentace obviněného byla v mnoha bodech jen opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se soud druhého stupně řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal. Soudům rozhodně nelze vytýkat, pokud svá skutková zjištění vystavěly především na svědeckých výpovědích I. K. a I. P., které v hlavním líčení podrobně vyslechl. První z těchto svědkyň opakovaně a zcela rezolutně popřela, že by u skutku pod bodem II. rozsudku existovala mezi ní a obviněným jakákoliv dohoda o převodu finančních prostředků z účtu společnosti G. za účelem úhrady závazků společnosti M. & D. T. Za přesvědčivou pak považovaly oba soudy nižších instancí i její výpověď vztahující se k dalším skutkům.

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného M. I. tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. I. odmítl.

Právní věta

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2020, sp. zn. 8 Tdo 1402/2019