V dané věci soudy řešily spor mezi církevní organizací jako žalobce proti žalovaným obchodní společnosti a druhému žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu.
Církev se domáhala navrácení pozemků, které jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Tyto pozemky byly před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v rámci komplexních pozemkových úprav začleněny do nově vzniklých parcel a přečíslovány.
Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyžití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
Vlastníkem pozemků zůstala Česká republika – Státní pozemkový úřad (která vlastnictví nabyla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci komplexních pozemkových úprav), která přenesla omezení převodu vlastnického práva z původních parcel na nově vzniklý pozemek, který svou výměrou odpovídal původním historickým pozemkům církve, ale jednalo se o jiné pozemky. Část původního pozemku, na kterém již nevázlo omezení vlastnického práva, byl prodán státem soukromé obchodní společnosti.
Církevní organizace s tímto postupem státu nesouhlasila a podala žalobu na vydání původních historických pozemků. Tato žaloba však byla soudy zamítnuta, s poukazem, že původní pozemky byly začleněny do komplexních pozemkových úprav a jejich vlastníkem se stala Česká republika. Soudy uvedly, že omezení převodu vlastnického práva, se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Církev ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tento jej však zamítl.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církve, ji však nezaručuje, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila. Zákon o pozemkových úpravách fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže na nově vzniklé pozemky se nahlíží jako na původní církevní majetek.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.08.2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015