Žalobkyně H. N. provedla stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí na pozemku v blízkosti lesa a poté zažádala o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad v Jesenici však vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně H. N., o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ postavené na pozemku v blízkosti lesa zamítl. Původně byla stavba deklarována jako „zahradní domek“ a později změněna na „zahradní objekt pro skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků“. Dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích (orgán státní správy lesů) uvedl, že sice došlo ke změně označení stavby, fakticky se však jedná o stále stejnou stavbu s totožnými účinky na své okolí včetně lesa. Zdůraznil, že orgán státní správy lesů není vázán označením stavby, jak ho učinil stavebník, potažmo stavební úřad, ale má právo na vlastní úsudek. Orgán státní správy lesů upozornil, že pokud je součástí objektu komín a je navrženo vytápění krbem, pak se nedá vyloučit i určitá obytná funkce, byť přechodná. Žalobkyně dále dle stavebního úřadu neprokázala soulad stavby s územním plánem Psáry (podle zjištění stavebního úřadu nebyly dodrženy předepsané regulativy územního plánu, konkrétně stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů) a dotčený orgán - Městský úřad v Černošicích, jako orgán státní správy lesů, vydal proto k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Uvedl, že při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Dotčený orgán konstatoval, že při použití principu předběžné opatrnosti by v daném případě při posuzování návrhu na umístění nové stavby mohl požadovat zachování odstupu stavby od hranice lesního pozemku až na vzdálenost 32 metrů, jak vychází z hodnot AVB dřevin zastoupených v lesním porostu. Vzhledem k šíři dotčeného pozemku cca 17 metrů je přitom zjevné, že taková podmínka umístění stavby vylučuje.

Podle § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (KÚ). Nadřízený dotčený orgán shodně s prvoinstančním dotčeným orgánem uvedl, že orgán státní správy lesů si označuje stavbu sám pro potřeby vydání závazného stanoviska podle toho, jak dle jeho názoru daná stavba působí nebo může působit na les. Dotčený orgán navíc vycházel při vydání závazného stanoviska z projektové dokumentace předložené stavebníkem. Podle jeho názoru objem stavby, zastavěná plocha, hodnota stavby a její konstrukce, uspořádání místností, zateplení stavby a osazení komínem, odpovídá jinému typu stavby, než kterou označil stavebník. Nadřízený dotčený orgán vyjádřil též oprávněnou obavu, že bude nutno vzhledem k hrozícím nebezpečím spojeným s umístěním posuzované stavby v blízkosti lesa aplikovat opatření dle § 22 lesního zákona, které s sebou přináší negativní vliv na plnění funkcí lesa. Zároveň upozornil na riziko případného omezení možnosti využití práva lesní dopravy po cizích pozemcích podle § 34 odst. 4 tohoto zákona. KÚ odvolání žalobkyně svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje napadla žalobkyně žalobou u krajského soudu.

Krajský soud shrnul, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby, které má původ v pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stavba je totiž situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu i tuto stavbu samotnou. Preventivní přístup dotčeného orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byl dle soudu zcela legitimní. Soud konstatoval, že nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Soud připustil, že v posuzované lokalitě se v bezprostřední blízkosti lesa nachází řada staveb, zjevně určených pro rodinnou rekreaci, přičemž není zřejmé, v jakém období byly tyto stavby povoleny.

Z územního plánu však jednoznačně vyplývá, že v dané lokalitě je výstavba nových chat a rodinných domů nepřípustná. Tím, že žalobkyně nepodala žádost o vydání územního rozhodnutí, neumožnila dotčenému orgánu, aby ji před realizací stavby informoval o změně podmínek pro posouzení přípustnosti stavby „technického“ charakteru v ochranném pásmu lesa. Žalobkyně se tak o obsahu aktuální správní praxe dotčeného orgánu dozvěděla až v řízení o dodatečném povolení stavby, tedy poté, co již stavbu provedla.

Dle soudu tak dotčený orgán nepřekročil meze správního uvážení, nezneužil ho, naopak ho řádně a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. 

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

Kasační stížnost

Nejvyšší správní soud uvedl, že pro posouzení případu je podstatné, zda nesouhlasné závazné stanovisko splňuje podmínky přezkoumatelnosti a zákonnosti. Nejvyšší správní soud neshledal, že by uvedené závazné stanovisko, ve spojení s potvrzujícím závazným stanoviskem nadřízeného orgánu bylo založeno pouze na obecných tvrzeních bez vazby na charakter konkrétní stavby. V samotném závazném stanovisku dotčený orgán zdůraznil malou vzdálenost stavby od lesa (cca 2 metry od hranice lesa), upozornil na možná rizika související s bezpečnostními otázkami a ohrožení potřeb lesního hospodaření a odkázal na princip předběžné opatrnosti.

Nejvyšší správní soud dovodil, že pro vydání nesouhlasného stanoviska bylo klíčové, že stavba umožňuje vedle stěžovatelkou deklarovaného účelu (skladování zahradní techniky, nářadí a výpěstků) také přebývání osob. Nadřízený dotčený orgán ve svém sdělení podrobně specifikoval, z čeho dovozuje, že je stavba poměrně trvalého charakteru a upozornil, že nelze zabránit, aby byla využívána také pro pobyt osob.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta

Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán uvede možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona. Při přezkumu závazného stanoviska vydaného dle § 14 odst. 2 lesního zákona je podstatné, zda orgán státní správy lesů řádně zhodnotil možný zásah zamýšlené stavby do zájmů chráněných tímto zákonem.

V posuzovaném případě by stavba byla umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry). Dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily s tím, že ve vzdálenosti AVB lesních porostů, tedy 32 metrů od hranice lesa, je nutno omezit stavební činnost ve vztahu ke stavbám umožňujícím pobyt osob. Dotčené orgány by při posuzování vlivů stavby na les měly vždy přihlížet ke schváleným lesním hospodářským osnovám.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018.

Žalobce New Dobrawitz s. r. o., se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP), oblastního inspektorátu Hradec Králové (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 23. 10. 2009.  ČIŽP uložila žalobci pokutu ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa  za naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích v k. ú. Doubravice u České Skalice, kde v roce 2009 od března do konce července výrazně zanedbal ochranu lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům. Inspektoři ČIŽP při kontrole v jeho lese dne 4. 8. 2009 zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.

Žalobce jako vlastník lesa nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu. Žalobce zde jako vlastník lesa v uvedeném období porušil povinnosti vlastníka lesa vyplývající z ust. § 32 odst. 1 písm. b) a § 32 odst. 2 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze dvakrát. V první žalobě ze dne 17. 3. 2010 napadl žalobce rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2009. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle názoru soudu bylo „zavinění žalobce prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“.

Soudu bylo zřejmé, že žalobce - New Dobrawitz s. r. o., od samého počátku, tedy od nabytí předmětného lesa, nevěnovala povinné péči o něj náležitou pozornost. Odborného lesního hospodáře si nevybrala, a subjekt, který se tímto hospodářem stal ze zákona, nijak nekontaktovala, zejména jej nijak nevyrozuměla o tom, že došlo ke změně v osobě vlastníka lesa.

Došlo-li pak v dubnu 2009 k tomu, že zaměstnanec Lesů České republiky jako odborného lesního hospodáře zaslal vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv žalobci, nemůže tato skutečnost žalobce vyvinit. Jestliže bylo její povinností podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že je vlastníkem lesa. Ani tuto základní a podle názoru soudu esenciální povinnosti však žalobkyně nesplnila.

Rozhodnutí žalovaného však přesto zrušil. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty, kdy soud uvedl: „Správní orgán I. stupně vyhodnotil míru závažnosti jednání žalobkyně, rozsah a délku trvání protiprávního stavu, avšak bez dalšího se nezabýval způsobem tohoto jednání a ani jeho následky. Nijak přitom nevyložil, proč právě tato dvě kritéria nehodnotil. Odvolací správní orgán pak tuto vadu rozhodnutí vydaného v I. stupni nijak nereflektoval a neodstranil. Přitom zejména kritérium následků protiprávního jednání považuje soud za významné, neboť zákon o ČIŽP v ust. § 4 písm. c) sankcionuje nejen poškození, ale též i pouhé ohrožení životního prostředí v lesích. Přitom je zřejmé, že poškození a ohrožení se budou odlišovat právě, pokud jde o následky, což by se mělo odrazit též ve výši uložené pokuty.“

Po vydání nového rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2014 podal žalobce proti němu druhou žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správní deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a nesouhlasil s odůvodněním výše pokuty.

Městský soud připomněl, že otázka žalobcova zavinění byla posouzena již v rozsudku ze dne 3. 12. 2013, č. j. 8 A 63/2010-62, a soud nemá důvod odchýlit se od zde obsažených závěrů. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. Soud zdůraznil, že, žalobce je dle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně postihován za to, že na jaře roku 2009 zanedbal ochranu lesa proti škůdcům, nevěnoval pozornost přítomnosti napadených stromů a nečinil opatření k jejich likvidaci. Tento závěr správních orgánů přitom soud shledal zákonným i věcně správným.

Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí jsou však námitky vztahující se k odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaný správní orgán se, veden právním názorem soudu v předchozím zrušujícím rozsudku, sice správně a velmi podrobně zabýval všemi atributy, které mu zákon v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP ukládá (závažností, způsobem, dobou trvání a následky protiprávního jednání) a svou úvahu stran výše sankce popsal v napadeném rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je patrno, že vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti, zdůvodnil, jaký mají vliv na stanovení výše sankce, a zabýval se dopadem ukládané sankce na majetkové poměry žalobce, které posoudil s ohledem na veřejně dostupnou účetní závěrku za rok 2009.

Přesto, i když soud neshledal opodstatněnými žalobní námitky týkající se naplnění skutkové podstaty správního deliktu, přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, neboť výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu.

Soud proto podle ust. § 78 odst. 1,4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

1. Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. V uvedeném sporu prvostupňové rozhodnutí Inspekce však vymezovalo delikt žalobce (způsob spáchání, jakož i dobu deliktu) jinak, než jak vymezil spáchání deliktu žalovaný. Odůvodnění výše pokuty si tak v některých místech protiřečilo. Tyto nesrovnalosti představovaly vadu v řízení, kterou nebylo možné soudem tolerovat.

2. Pokud se stane, že odborný lesní hospodář zašle vyrozumění o výskytu kůrovcem napadeného dřeva v lese nesprávně na adresu bývalého vlastníka lesa, a nikoliv současného, nemůže tato skutečnost současného vlastníka vyvinit. Vzhledem k tomu, že je povinností vlastníka podle ust. § 37 odst. 1 lesního zákona zajišťovat hospodaření v lesích v součinnosti s odborným lesním hospodářem, pak minimem této součinnosti je to, že odborného lesního hospodáře vyrozumí o tom, že se stal vlastníkem lesa.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.

Žalobce Ing. L. J., se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (MŽP), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Ohrožení životního prostředí se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. Žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny. Předmětné lesní porosty péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Žalobce nepožádal příslušný orgán státní správy lesů o prodloužení zákonných lhůt pro zalesnění či zajištění lesních porostů.

V průběhu správního řízení se žalobce vyjádřil přípisem, v němž popřel všechna tvrzení inspekce s odkazem na obsah znaleckého posudku vypracovaného znalcem v oboru ekonomika-ceny a odhady pozemků a porostů, jak lesních, tak i zeleně rostoucí mimo les. V tomto posudku byly dotčené pozemky vedeny jako zalesněné.

Žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Konkrétně se podle žalobce nevypořádal s námitkou, že zjištění správních orgánů je v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu vypracovaného pro žalobce příslušnou taxační kanceláří. Žalobce považoval postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí berou obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, za nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám. Žalobce tvrdil, že ve všech k.ú. provedl zalesnění v souladu s platným právním řádem a hodnocení dalšího vývoje lesa (tedy zda došlo k úspěšné výsadbě stromů či nikoliv) je vždy záležitostí značně subjektivní. To, že se počet stromů místně snížil, bylo podle žalobce vyvoláno působením biotických a abiotických vlivů, avšak rozhodně však nevznikla žádná holina v rozsahu původně vytěžených ploch.

Posouzení věci Městským soudem v Praze

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a neshledal ji důvodnou. Odmítl žalobní námitky týkající se otázek vlivu plynutí času na zánik práva správní delikt projednat a uložit pokutu.

Podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty podle tohoto zákona zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Pro přerušení prekluzivní lhůty postačuje, podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP, v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. Za rozhodující okamžik z hlediska počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty se považuje okamžik vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, a to ve smyslu, že skutkové okolnosti nasvědčují možnému porušení zákona jako takového. V tomto ohledu soud výklad zastávaný žalovaným považoval za správný.

Soud přisvědčil žalovanému, že obsah lesního hospodářského plánu není ve skutečnosti v rozporu ani se skutkovými zjištěními na místě samém, ani s obsahem předchozích lesních hospodářských osnov. Rozhodnutí žalovaného tak nelze v žádném případě považovat za nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

Za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, může být uložena pokuta právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje.

Pro odpovědnost žalobce za správní delikt v daném případě je rozhodné skutkové zjištění, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Toto zjištění (šetření) musí mít z hlediska závěrů o skutkovém stavu povahu prioritního podkladu pro rozhodnutí správního orgánu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), Oblastní inspektorát Olomouc, jako „správní orgán prvního stupně“ svým rozhodnutím uložila pokutu žalobci P. V. podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP ve výši 1.750.000 Kč. Podle ČIŽP žalobce svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jeho jednání spočívalo v tom, že uskutečnil postupně a opakovaně těžební zásahy na specifikovaných lesních pozemcích, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a silnému proředění lesních porostů nejméně na 34,08 ha lesa v 11 lesních komplexech.

Správní orgán prvního stupně oslovil také Lesní ochrannou službu s žádostí o poskytnutí stanoviska k působení škodlivých biotických a abiotických činitelů pro vedené správní řízení. Stanovisko Lesní ochranné služby vyloučilo, že by motivem pro posuzované jednání byla kůrovcová kalamita nebo nahodilá těžba, jak ji označoval žalobce. Naopak odborný lesní hospodář žalobce se k věci vyjádřil pouze stručně a bez bližší specifikace v tom směru, že se mělo jednat o nahodilou těžbu. Odborný lesní hospodář neprojevil ochotu vyjádřit se k dané věci a i s dalšími správními orgány spolupracoval pouze sporadicky.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.

Proti rozhodnutí MŽP brojil žalobce P.V. žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 A 130/2012 – 117. Městský soud konstatoval, že v rámci správního řízení bylo učiněno řádné skutkové šetření a dokazování tak, že byla vina žalobce dostatečně prokázána, a závěry správního orgánu byly rozsáhle odůvodněny. Žalobce měl možnost navrhovat důkazy, činit jiné návrhy, nahlížet do spisu a vyjadřovat se ke všem podkladům po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, o čemž byl náležitě poučen.

Kasační stížnost

Žalobce /stěžovatel/ napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městský soud se dle stěžovatele nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou porušení presumpce neviny ze strany správních orgánů. Případná vina stěžovatele nebyla dostatečně objektivně prokazována, ale bylo z ní vycházeno od samého počátku. Žalobce tvrdil, že správní orgány vůbec neprovedly důkaz výslechem odborného lesního hospodáře, který se jeví jako zásadní v dané věci. Městský soud návrh na výslech odborného lesního hospodáře stěžovatele u jednání o žalobě bez dalšího zamítl. Odůvodnění výše pokuty podle bylo podle žalobce nepřípustně zjednodušené, správní orgány nezohlednily náklady těžby.

Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že jednotlivé kasační námitky nejsou konkretizovány, ale jsou formulovány pouze obecnými odkazy. Jednání, za něž byl stěžovatel sankcionován, je v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jednoznačně vymezeno. Dokazování bylo provedeno dostatečným a nezpochybnitelným způsobem, stejně tak byla prokázána i odpovědnost žalobce za správní delikt. Při stanovení výše pokuty postupovaly správní orgány dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí, když přihlížely zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Při provádění orientačních výpočtů výše zisku správní orgán vycházel z ustanovení § 49 odst. 3 písm. f) lesního zákona, podle kterého ministerstvo zemědělství vyhlašuje každoročně průměrné ceny dřeva na odvozním místě.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Konstatoval, že kasační body, v nichž stěžovatel pouze obecně proklamuje nesouhlas s argumentací městského soudu a nezohlednění všech podstatných skutečností ze strany správních orgánů, nelze dost dobře věcně projednat, jelikož se z nich nepodává, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán či městský soud vůči němu dopustit. Soud uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti v zásadě nepolemizuje s konkrétním a přehledným vypořádáním žalobních bodů ze strany městského soudu a závěry napadeného rozsudku žádnými konkrétními argumenty nevyvrací, jenom s nimi nesouhlasí.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného odůvodnění uložené sankce. Podle § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí se při určení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Tato hlediska správní orgán prvního stupně při ukládání sankce v cca třetině rozpětí zákonné sazby vzal v úvahu.

Nejvyšší správní soud dovodil, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta
Pokud někdo v lese provádí úmyslně a vědomě těžební zásahy exploatačního až devastačního charakteru za účelem dosažení maximálního množství surového dříví na prodej, dopouští se tím ohrožení životního prostředí. Ten, kdo se dopustí takovéhoto deliktního jednání musí počítat s uložením sankce. Za toto jednání může být uložena sankce až do výše 5.000.000,- Kč.
Při stanovení výše uložené sankce se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.04.2017, sp. zn. 6 As 248/2016.

Vlastník lesa se domáhal žalobou zrušení pokuty proti ČIŽP u dvou soudních instancí. Soudy žalobu projednaly a shodně konstatovaly, že došlo k ohrožení životního prostředí v důsledku opomenutí povinností vlastníka lesa. Z posouzení případu soudy a z jejich argumentace vyplývá přísné pojetí odpovědnosti vlastníka lesa za ochranu životního prostřed.

Spoluvlastníkům lesa byla Českou inspekcí životního prostředí uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, za to, že opomenutím neprovedli včasné vytěžení a zajistil odvoz 44 kusů stromů napadených a opuštěných kůrovcem. V důsledku opomenutí došlo k dalšímu šíření lýkožrouta smrkového. Vlastníci lesa s uložením pokuty nesouhlasili, byli toho názoru, že šíření kůrovce ze svého lesa nezavinili a každý samostatně podal po neúspěšném odvolání ve správním řízení, proti správnímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze konstatoval, že se jedná o obecnou povinnost vlastníka lesa, který musí podle § 4 odst. 3 vyhlášky č. 101/1996 Sb. do 31. května zpracovat nebo asanovat veškeré dřevo atraktivní pro rozvoj škůdců vzniklé do 31. března. Vlastník lesa však postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když na místě toto dřevo ponechal. Vlastník se hájil tím, že na tuto skutečnost jej neupozornil ani lesní odborný hospodář a když toto nezjistil on, nemohl napadené stromy v lese vyhledat a vyvézt ani vlastník lesa, který nemá dostatečné odborné znalosti. Svoji obhajobu dále stavěl na argumentu, že kůrovec do jeho lesa nalétl v důsledku opomenutí sousedních vlastníků, kteří neprováděli pravidelnou kontrolu lesních porostů, v důsledku čehož se kůrovec dostal do jeho lesa. Rozšíření kůrovce z jeho lesa bylo způsobenou především nedbalým přístupem okolních vlastníků. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že není podstatné, že stromy byly napadeny kůrovcem v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. Vlastník lesa však není postihován za to, že jeho stromy byly napadeny kůrovcem, ale správní orgán mu vytkl to, že poté kdy došlo k rozšíření kůrovce do jeho lesa, nepostupoval tak, aby nevzniklo nebezpečí rozšíření kůrovce do okolních porostů. Existence výletových otvorů na stromech vlastníka je podle soudu nezvratným důkazem toho, že stromy na jeho pozemcích byly napadeny kůrovcem. Larvy kůrovce v nich prodělaly svůj vývoj a po jeho dokončení následně dospělí brouci vylétli do volného prostoru. Dále se soud vyjádřil ke skutečnosti, že není podstatné, že lesní odborný hospodář nezjistil a nevyhodnotil situaci způsobilou vyvolat ohrožení dalších lesních porostů, ale je to vždy vlastník, který je za jím vyvolaný protiprávní stav odpovědný. Dle názoru soudu nebyl vlastník lesa sankcionován za poškození životního prostředí spočívající v napadení lesů sousedních vlastníků v okolí jeho pozemku kůrovcem, ale za ohrožení spočívající již v tom, že neprovedením včasného vytěžení nebo asanace napadené dřevní hmoty umožnil další šíření kůrovců. Soud své rozhodnutí uzavírá, tím, kdy nemá o vině vlastníka pochyb, bylo zohledněno ohrožení životního prostředí, které nebylo příliš velké, ale nebylo však ani natolik zanedbatelné, aby mohlo být jeho jednání být ponecháno bez postihu. Českou inspekcí životního prostředí byla zohledněna výše ukládané pokuty 10.000,- Kč, kdy tato byla uložena na samé dolní hranici, kdy u vlastníka lesa byly zohledněny veškeré polehčující okolnosti. Správní orgán může v tomto případě uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Městský soud v Praze neshledal důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. 

Dotčený vlastník lesa s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14.3.2013, sp. zn. 10 A 57/2011, nesouhlasil a ve věci podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí po zhodnocení skutkového stavu uvedl, že vlastník lesa věděl, že na jeho pozemku dochází k vývoji kalamitního škůdce a proti jeho vývoji nic neudělal, ačkoliv měl tuto povinnost zakotvenou § 32 lesního zákona. V důsledku jeho opomenutí došlo k ohrožení dalších částí lesa. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě výletových otvorů bylo objektivně prokázáno, že došlo k umožnění výletu kůrovce do okolí a tímto bylo způsobeno ohrožení okolních lesních porostů. Pro posouzení správněprávní odpovědnosti a uložení sankce správním orgánem není rozhodné, zda fakticky došlo ke zvýšení výskytu kůrovce a zda bylo životní prostředí finálně ohroženo. Pro soud bylo rozhodné, zda opomenutí vlastníka lesa bylo způsobilé ohrozit životní prostředí. Odpovědností následky nastaly v době, kdy po stanoveném datu nebylo dřevo z lesa vyvezeno a ve stromech byly patrné výletové otvory, dokládající rozšíření kůrovce do okolí.

Právní věta
Za rozšíření kůrovce do cizího lesa a ohrožení životního prostředí odpovídá vlastník lesa, který má přijímat opatření proti šíření kůrovce podle ust. § 32 lesního zákona. Odborný lesní hospodář není odpovědný za rozšíření kůrovce v lese, ve kterém vykonává pro vlastníka lesa činnost odborného lesního hospodáře.   

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2013, sp. zn. 4 As 71/2013.

Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.

Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.

Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.

V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.

Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.

Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.

Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.

Právní věta:

Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015